Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 21

Jedenadvacátá kapitola:

SPLÁCÍM ÚČET

Je zábavné, jak si lidi dokážou přizpůsobit rozum okolnostema napasovat je do své verze skutečnosti. To mi kdysi dávno řeklCheirón. Jako obyčejně jsem jeho moudrost ocenil až mnohempozději.Podle zpráv z L. A. výbuch na pláži v Santa Monice způsobilšílený únosce, který vypálil z brokovnice na policejní auto.Náhodou při tom zasáhl plynové potrubí, poškozené přizemětřesení.Ten šílený únosce (tedy Arés) byl ten samý chlap, který měa další dva mladistvé unesl v New Yorku a při desetidenní hrůznécestě nás vláčel přes celou zem.Ubohý malý Percy Jackson tedy nakonec nebyl mezinárodníkriminálník. V tom autobusu v New Jersey způsobil rozruch, kdyžse pokoušel uniknout únosci (a svědkové by s odstupem přísahali,že viděli toho chlapa v koženém oblečení v autobusu – „Jak to, žejsem si na něj nevzpomněl dřív?“). Ten šílenec zavinil i výbuchv Oblouku v St. Louis. Takovou věc by koneckonců dítě nezvládlo.Starostlivá servírka v Denveru viděla toho chlapa, jak předrestaurací vyhrožuje svým obětem, přiměla přítele, aby to vyfotil,a uvědomila policii. Odvážný Percy Jackson (začínal jsem tohokluka mít rád) nakonec v Los Angeles ukradl svému únosci zbraňa na pláži ho v souboji pušky proti brokovnici porazil. Policiedorazila právě včas. Ale ten obrovský výbuch zničil pět policejníchaut a únosce uprchl. Ke ztrátám na životech nedošlo. Percy Jacksona jeho dva kamarádi byli bezpečně převzati do péče policie.Touhle historkou nás nakrmili reportéři. My jsme jenpřikyvovali a chovali se vykolejeně a vyčerpaně (což nám zvláštnípráci nedalo) a hráli před kamerami ztýrané děti.„Nechci nic jiného,“ brebtal jsem a dusil se slzami, „než se zasesetkat se svým milujícím nevlastním otcem. Vždycky, když jsemho viděl v televizi, když o mně mluvil jako o zločinném spratkovi,věděl jsem… že to přežijeme. A vím, že by rád odměnil každéhočlověka z tohohle krásného města Los Angeles nějakým výrobkemze svého obchodu. Tady je jeho telefon.“ Policie a reportéři byli takdojatí, že dali kolovat klobouk a vybrali peníze na tři letenky nanejbližší letadlo do New Yorku.Věděl jsem, že není jiná možnost než letět. Doufal jsem, žeZeus vzhledem k okolnostem přimhouří oči. Ale stejně bylo těžképřinutit se do toho letadla nastoupit.Start byl jako zlý sen. Každá malá turbulence mě děsila víc nežřecká nestvůra. Křečovitě jsem svíral opěradla až do té doby, nežjsme bezpečně přistáli na letišti La Guardia. U východu na násčekali zástupci místního tisku, ale podařilo se nám vyhnout se jimdíky Annabeth, která reportéry odlákala ve své neviditelné čepiciYankeů. Vykřikla: „Tamhle jsou, u toho zmrzlinového stroje!Pojďte!“ a pak se k nám připojila u výdeje zavazadel.U stanoviště taxíků jsme se rozdělili. Řekl jsem Annabetha Groverovi, aby se vrátili na Vrch polokrevných a vypověděliCheirónovi, co se stalo. Protestovali a bylo těžké nechat je jít potom, co jsme spolu prožili, ale věděl jsem, že tuhle poslední částvýpravy musím zvládnout sám. Pokud se něco pokazí, pokud mibohové neuvěří… Chtěl jsem, aby Annabeth a Grover přežilia mohli říct Cheirónovi pravdu.Skočil jsem do taxíku a zamířil na Manhattan.O půl hodiny později jsem vcházel do haly Empire State Building.V těch roztrhaných šatech a s poškrábaným obličejem jsemmusel vypadat jako malý bezdomovec. Nespal jsem nejmíňčtyřiadvacet hodin.Došel jsem k hlídači u předního pultu a oznámil jsem mu:„Šestisté patro.“Četl si tlustou knihu s obrázkem čaroděje na přední straně.Fantasy mě moc nebere, ale ta knížka musela být dobrá, protožehlídači chvíli trvalo, než zvedl oči. „Takové poschodí tu nemáme,chlapečku.“„Potřebuju se setkat s Diem.“Věnoval mi nepřítomný úsměv. „Co to?“„Slyšel jste.“Už jsem byl skoro přesvědčený, že ten chlapík je jenomnormální smrtelník a že bych toho měl radši nechat, než zavoláhlídku se svěrací kazajkou, když odpověděl: „Bez objednání tonejde, chlapečku. Vládce Zeus nepřijímá nikoho, kdo neníohlášený.“„No, myslím, že udělá výjimku.“ Stáhl jsem si ze zad batoha rozepnul ho.Hlídač koukl dovnitř na kovový válec a pár vteřin nechápal, coto je. Pak zbledl. „Snad to není…“„Ano, je,“ potvrdil jsem. „Chcete, abych to vytáhl a –“„Ne! Ne!“ Vyhrabal se ze sedadla, zašmátral po stole popřístupové kartě a podal mi ji. „Vstrč to do bezpečnostní drážky.Dej pozor, aby s tebou ve výtahu nikdo nebyl.“Udělal jsem, co mi řekl. Jakmile se dveře výtahu zavřely, vstrčiljsem kartu do otvoru. Zmizela a na panelu se objevilo novétlačítko, červené s nápisem 600.Zmáčkl jsem ho a čekal a čekal.Hrála tu hudba. „Kapky deště mi skrápějí hlavu…“Konečně zaznělo cink. Dveře se odsunuly. Vystoupil jsema málem mě trefil šlak.Stál jsem na úzkém kamenném chodníčku přímo ve vzduchu.Pode mnou byl Manhattan. Viděl jsem ho jako z letadla. Bílémramorové schody přede mnou se táhly po hřebenu mraku donebe. Putoval jsem pohledem na konec schodiště a můj mozeknedokázal pochopit, co tam vidí.Podívejte se znovu, nabádal mozek moje oči.My se díváme, tvrdily oči. Vážně to tam je.Z vršku mraků se zvedal vrchol hory bez špičky, temeno bylopokryté sněhem. Ke svahu hory se lepily desítky patrových paláců– město sídel – a všechny měly kryté bílé sloupořadí, zlacené terasya bronzové koše na oheň, zářící tisíci ohňů. K vrcholu, kde se nasněhu leskl největší palác, se ostře vinuly cesty. Ve vratceusazených zahradách rostly olivovníky a kvetly růžové keře.Rozeznal jsem trh pod širým nebem, plný pestrobarevných stanů,kamenný amfiteátr, vybudovaný na jedné straně hory, hipodroma koloseum na druhé. Bylo to staré řecké město, jenže neleželov rozvalinách. Bylo nové, čisté a barevné, podobně musely vypadatAthény před pětadvaceti staletími.To místo tu nemůže být, říkal jsem si. Vrchol hory visící nadNew Yorkem jako asteroid těžký miliard tun? Jak by mohlo něcotakového kotvit nad Empire State Building, přímo ve výhledumilionů lidí, a přesto si toho nikdo nevšiml?Ale bylo tu. A byl jsem tu i já.Putoval jsem po Olympu jako v mrákotách. Minul jsem párchichotajících se lesních nymf, které na mě ze své zahrady házelyolivy. Pouliční prodavači na trhu mi nabízeli ke koupi ambrózii našpalku, nový štít a nefalšovanou repliku zlatého rouna z lesklé vlny– Znáte z Héfaistovy televize! V parku ladilo devět múz nástroje nakoncert, zatímco se scházel malý dav – satyrové, Najády a skupinapohledných puberťáků, což mohli být drobnější bohové a bohyně.Nezdálo se, že by si někdo dělal hlavu z nadcházející občanskéválky. Vlastně to vypadalo, že všichni mají slavnostní náladu.Několik z nich se obrátilo, sledovalo, jak je míjím, a šeptalo si mezisebou.Stoupal jsem po hlavní cestě k velikému paláci na vrcholku.Byla to převrácená kopie paláce v podsvětí. Tam bylo všechnočerné a bronzové. Tady se všechno lesklo bíle a stříbrně.Uvědomil jsem si, že Hádés musel svůj palác postavit tak, abypřipomínal tento. Nebyl na Olympu vítán kromě zimníhoslunovratu, a tak si vybudoval vlastní Olymp pod zemí. Přes moušpatnou zkušenost mi bylo toho chlapíka trochu líto. Připadalo minefér být vyhnán z takového místa. Po tom by zahořkl každý.Schody vedly nahoru na ústřední nádvoří. Za ním byl trůnní sál.Sál není správné slovo. Ve srovnání s ní vypadala nádražní halaGrand Central jako komora na košťata. Masivní sloupy se zvedalyke stropu s kupolí, pozlacenou pohyblivými souhvězdími.Dvanáct trůnů pro tvory velikosti Háda bylo uspořádáno dotvaru obráceného U, přesně jako sruby v Táboře polokrevných.V ohništi uprostřed praskal obří oheň. Trůny byly prázdné, kromědvou na konci: hlavního trůnu vpravo a toho hned vlevo od něj.Nemusel jsem se ptát, kdo jsou ti dva bohové, kteří na nich sedělia čekali, až před ně předstoupím. S třesoucíma se nohama jsem sek nim blížil.Bohové měli obří lidské postavy stejně jako Hádés, alenedokázal jsem se na ně podívat, aniž bych necítil brnění, jako bymi tělo mělo začít hořet. Zeus, vládce bohů, měl na sobě tmavěmodrý proužkovaný oblek. Seděl na prostém trůnu z ryzí platiny.Měl pečlivě zastřiženou bradku, prokvetlou šedinami jakobouřkový mrak. Tvář měl nádhernou a zachmuřenou a oči šedivéjako déšť. Jak jsem se k němu blížil, vzduch praskal a byl cítit poozonu.Bůh sedící vedle něj byl určitě jeho bratr, ale oblečený bylúplně jinak. Připomínal mi plážového tuláka z Key West naFloridě. Měl kožené sandály, khaki bermudy a košili značkyTommy Bahama, posetou kokosy a papoušky. Pleť měl opálenoudohněda a ruce zjizvené jako nějaký rybář ze starých časů. Bylčernovlasý jako já. Ve tváři měl stejný rozladěný výraz, který mivždycky zajistil nálepku rebela. Ale jeho oči barvy mořské zelenějako ty moje lemovaly vrásky od slunce, které mi prozradily, že setaky hodně usmívá.Jeho trůn byla židle rybáře z širého moře, ten jednoduchýotočný typ s černým koženým sedadlem a zabudovaným pouzdremna rybářský prut. Místo prutu v něm ale vězel bronzový trojzubec,poblikávající na špicích zeleným světlem.Bohové se nehýbali ani nemluvili, ale ve vzduchu bylo znátnapětí, jako by se spolu právě pohádali.Došel jsem k rybářskému trůnu a poklekl u jeho paty. „Otče.“Netroufal jsem si vzhlédnout. Srdce mi bušilo. Cítil jsem, jak z těchdvou bohů vyzařuje energie. Kdybych řekl něco špatně, rozdrtili bymě na prach, o tom jsem nepochyboval.Zeus po mé levé ruce promluvil: „Neměl by ses nejprve obrátitk vládci tohoto domu, chlapče?“Držel jsem hlavu skloněnou a čekal.„Klid, bratře,“ ozval se konečně Poseidón. Jeho hlas ve mněrozvířil mé nejstarší vzpomínky: ta teplá zář, kterou jsem sipamatoval jako dítě, dotyk ruky tohoto boha na čele. „Chlapecvzdává čest svému otci. To je jedině správné.“„Takže se k němu pořád znáš?“ vyzvídal Zeus výhružně.„Hlásíš se k tomuhle dítěti, které jsi zplodil navzdory naší svatépřísaze?“„Přiznal jsem svůj poklesek,“ řekl Poseidón. „Teď si poslechnu,co řekne.“Poklesek.V krku mi narostl knedlík. Nic víc nejsem? Poklesek? Výsledekboží chyby?„Ušetřil jsem ho už jednou,“ zabručel Zeus. „Troufl si letět mouříší… pche! Měl jsem ho za tu drzost srazit z oblohy.“„A riskovat, že zničíš vlastní mistrovský blesk?“ zeptal sePoseidón klidně. „Vyslechněme si ho, bratře.“Zeus znovu zabručel. „Vyslechnu ho,“ prohlásil. „Pak serozhodnu, jestli toho chlapce svrhnu dolů z Olympu, nebo ne.“„Persee,“ oslovil mě Poseidón. „Podívej se na mě.“Udělal jsem to a nevěděl jsem přesně, co vidím v jeho tváři.Nebyla tam žádná jasná známka lásky ani uznání. Nic, co by měpovzbudilo. Bylo to jako dívat se na oceán: někdy člověk odhadne,co se od něj dá čekat. Většinou je ale nečitelný, záhadný.Měl jsem pocit, že Poseidón vážně neví, co si má o mně myslet.Jako by nevěděl, jestli je rád, že má takového syna, nebo ne.Kupodivu jsem ale oceňoval, že Poseidón je tak odtažitý. Kdyby sesnažil omlouvat nebo mi říkat, že mě má rád, nebo se dokonceusmíval, připadalo by mi to falešné. Jako lidský otec, který sechabě vymlouvá, že byl tak dlouho pryč. Dokázal jsem se s tímvyrovnat. Koneckonců, ani já jsem si jím zatím nebyl jist.„Obrať se na vládce Dia, chlapče,“ doporučil mi Poseidón.„Pověz mu svůj příběh.“A tak jsem vypověděl Diovi všechno, přesně jak se to stalo.Vytáhl jsem kovový válec, který v přítomnosti boha nebes začaljiskřit, a položil mu ho k nohám.Následovalo dlouhé ticho, rušené jen praskáním ohně.Zeus otevřel dlaň. Blesk mu do ní vlétl. Když sevřel pěst,kovové hroty se rozzářily elektřinou, až držel něco, co vypadalospíš jako klasický blesk, šestimetrový oštěp sršící a praskajícínapětím, ze kterého mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.„Cítím, že ten hoch mluví pravdu,“ zamumlal Zeus. „Ale že byArés provedl takovou věc… To mi k němu vůbec nesedí.“„Je hrdý a vznětlivý,“ poznamenal Poseidón. „Má to v rodině.“„Pane,“ řekl jsem.Oba se ozvali: „Ano?“„Arés nejednal sám za sebe. S tou myšlenkou přišel někdo jiný– něco jiného.“Popsal jsem své sny a pocit, který jsem měl na pláži, ten letmýnáznak zla, které jako by zastavilo svět a zabránilo Arésovi mězabít.„Ve snech,“ pokračoval jsem, „mi ten hlas říkal, abych přineslblesk do podsvětí. Arés naznačil, že i on měl nějaké sny. Myslím,že byl stejně jako já zneužitý k tomu, aby rozpoutal válku.“„Obviňuješ tedy nakonec Háda?“ zeptal se Zeus.„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vládce Die, já se s Hádem setkal.Ten pocit na pláži byl jiný. Bylo to totéž, co jsem cítil, když jsemse přiblížil k té jámě. To byl vstup do Tartaru, ne? Tam dole sehýbalo něco mocného a zlého… Něco ještě staršího než bohové.“Poseidón a Zeus se na sebe podívali. Rychle a prudce si něcořekli starořecky. Pochytil jsem jenom jediné slovo. Otec.Poseidón něco navrhl, ale Zeus ho přerušil. Poseidón sepokoušel diskutovat. Zeus zvedl vztekle ruku. „O tom už nebudemedál mluvit,“ zarazil Poseidóna. „Musím jít osobně očistit ten bleskdo vod kolem Lemnosu, abych z jeho kovu odstranil lidský dotek.“Zvedl se a podíval se na mě. Jeho výraz se o malý stupínekobměkčil. „Udělal jsi mi službu, chlapče. Jen málo hrdinů tohodokáže tolik vykonat.“„Měl jsem pomocníky, pane,“ podotkl jsem. „GroveraUnderwooda a Annabeth Chaseovou –“„Abych ti projevil dík, ušetřím tvůj život. Já ti nevěřím, PerseeJacksone. Nelíbí se mi, co tvůj příchod znamená pro budoucnostOlympu. Ale pro klid v rodině tě nechám žít.“„Hm… Díky, pane.“„Neopovažuj se znovu letět. Ne abych tě tady našel, až sevrátím. Jinak poznáš tento blesk. A bude to tvůj poslední pocit.“Palácem otřásl hrom. V oslepujícím vzplanutí blesku Zeuszmizel.Zůstal jsem v trůnním sálu sám s otcem.„Tvůj strýc měl vždycky sklon k dramatickým odchodům,“povzdechl si Poseidón. „Myslím, že by z něj byl dobrý bůhdivadla.“Stísněné ticho.„Pane,“ promluvil jsem, „co bylo v té jámě?“Poseidón si mě měřil. „Tys to neuhodl?“„Kronos,“ odpověděl jsem. „Vládce Titánů.“Dokonce i v trůnním sálu na Olympu, daleko od Tartaru, se přivyslovení jména Kronos v místnosti setmělo a oheň z krbu jako bymě na zádech už tolik nehřál.Poseidón sevřel trojzubec. „V první válce rozsekal Zeus našehootce Krona na tisíc kousků, přesně jak to on sám provedl svémuotci Uranovi. Zeus hodil Kronovy ostatky do nejtemnější jámyTartaru. Armáda Titánů byla zničena, jejich horská pevnost na Etněrozbořena, jejich obludní spojenci rozehnáni do nejzazších končinzemě. A přesto Titáni nemohou zahynout, stejně jako my bohové.To, co zbylo z Krona, je nějakým ohavným způsobem stále živé,stále si vědomé své věčné bolesti, stále lačné moci.“„On se uzdravuje,“ podotkl jsem. „Vrací se.“Poseidón zavrtěl hlavou. „Čas od času, jednou za celou věčnost,se Kronos probere. Vchází do lidských nočních můr a vydechujezlé myšlenky. Probouzí z hloubek neklidné nestvůry. Ale tvrdit, žeby mohl z jámy povstat, je něco jiného.“„Má to v úmyslu, otče. Tak to říkal.“Poseidón dlouho mlčel.„Vládce Zeus uzavřel hovor o tomto tématu. Nedovolí mluvito Kronovi. Tys svou výpravu dokončil, chlapče. Nic víc dělatnemusíš.“„Ale –“ zarazil jsem se. Dohadování by mi nepomohlo. Nejspíšbych naštval toho jediného boha, kterého mám na své straně.„Jak… jak si přejete, otče.“Na rtech se mu objevil slabý úsměv. „Poslušnost ti není mocvlastní, že?“„Ne… pane.“„Myslím, že za to částečně můžu já. Moře se nerado necháváomezovat.“ Zvedl se do své plné výšky a vzal si trojzubec. Pak sezamihotal, zmenšil se do velikosti běžného člověka a stál přímopřede mnou. „Musíš jít, dítě. Ještě ti prozradím, že se tvá matkavrátila.“Zíral jsem na něj úplně ohromený. „Moje matka?“„Najdeš ji doma. Hádés ji tam poslal, když jsi mu vrátil přilbici.Dokonce i vládce smrti splácí své dluhy.“Srdce mi zběsile bušilo. Nemohl jsem tomu uvěřit.„Nepůjdete… nechcete…“Chtěl jsem se zeptat, jestli se mnou Poseidón nepůjde za ní, alepak jsem si uvědomil, že je to hloupost. Představil jsem si, jaknakládám boha moře do taxíku a vezu ho do Upper East Side.Kdyby za celé ty roky někdy chtěl vidět moji mámu, udělal by to.A taky bylo třeba myslet na Smraďocha Gabea.Poseidónovi maličko zesmutněl pohled. „Až se vrátíš domů,Percy, musíš udělat důležité rozhodnutí. Ve tvém pokoji na tebebude čekat balíček.“„Balíček?“„Pochopíš to, až ho uvidíš. Nikdo za tebe nemůže vybrat tvoucestu, Percy. Musíš se rozhodnout sám.“Přikývl jsem, i když jsem nevěděl, o čem mluví.„Tvá matka je královna mezi ženami,“ promluvil Poseidónteskně. „Takovou smrtelnou ženu jsem nepotkal tisíc let.A stejně… lituji, že ses narodil, dítě.Přivodil jsem ti osud hrdiny a osud hrdiny není nikdy šťastný.Vždycky je jen tragický.“Snažil jsem se necítit ublíženě. Můj vlastní otec tady tvrdí, želituje, že jsem se narodil. „Mně to nevadí, otče.“„Zatím možná ne,“ hlesl. „Zatím ne. Ale z mé strany to bylaneodpustitelná chyba.“„Takže vás opustím.“ Rozpačitě jsem se uklonil. „Já-já už vásnebudu obtěžovat.“Ušel jsem pět kroků, když zavolal: „Persee.“Obrátil jsem se.V očích měl teď jiné světlo, nějakou skrytou hrdost. „Vedl sisdobře, Persee. Nechápej mě špatně. Ať uděláš cokoli, věz, že jsimůj. Jsi pravý syn boha moře.“Jak jsem kráčel zpátky městem bohů, jeho chod se zastavoval.Múzy přerušily koncert. Lidé, satyrové a Najády se obraceli ke mněs tvářemi naplněnými úctou a vděčností a jak jsem je míjel, klesalina kolena, jako bych byl nějaký hrdina.O patnáct minut později, pořád ještě v transu, jsem se ocitl zpátkyv ulicích Manhattanu.Vzal jsem si taxík a jel do mámina bytu, zazvonil a ona tambyla – má krásná maminka, vonící po mátě a lékořici. Jakmile měuviděla, veškerá únava a starost jí zmizely z tváře.„Percy! Ach, díky bohu. Ach, dítě moje.“Vymačkala ze mě snad všechen vzduch. Stáli jsme na chodbě,ona plakala a projížděla mi rukama vlasy.Přiznám se – měl jsem v očích taky trochu vlhko. Celý jsem setřásl, tak se mi ulevilo, že ji vidím.Řekla mi, že se ráno prostě objevila v bytě a vyděsila Gabeak smrti. Od toho Mínótaura si nepamatovala nic a nechtělo se jívěřit, když jí Gabe říkal, že jsem hledaný zločinec, který cestuje pocelé zemi a vyhazuje do povětří národní památníky. Celý den semohla zbláznit starostí, protože nic nevěděla. Gabe ji přinutil jít dopráce, tvrdil, že musí napracovat ušlý měsíční plat, takže by mělazačít radši hned.Spolkl jsem vztek a vyprávěl jí svůj příběh. Snažil jsem se, abyto znělo míň strašlivě, než jaké to ve skutečnosti bylo, ale moc mito nešlo. Právě jsem se dostal k boji s Arésem, když nás z obývákupřerušil Gabeův hlas. „Hej, Sally! Už je ten karbanátek hotovýnebo co?“Zavřela oči. „Nebude moc rád, že tě vidí, Percy. V obchoděměli dnes půl milionu hovorů z Los Angeles… Něco ohledněpřístrojů zdarma.“„No jo. To…“Podařil se jí chabý úsměv. „Prostě ho ještě víc nenaštvi, ano?Pojď.“Za ten měsíc, kdy jsem byl pryč, se byt proměnil v Gabeland.Na koberci se válelo smetí po kotníky. Gauč byl nově potaženýpivními plechovkami. Ze stínítek lamp visely špinavé ponožkya spoďáry.Gabe a jeho tři kámoši vyžírkové hráli u stolu poker.Když mě Gabe viděl, doutník mu vypadl z pusy. Ve tváři zrudlvíc než láva. „Ty máš teda kuráž sem přilízt, ty malej syčáku.Myslel jsem, že policie –“„Není už žádný uprchlík,“ zasáhla moje máma. „Není toúžasné, Gabe?“Gabe se na nás díval z jednoho na druhého. Nevypadal, že bymůj návrat domů považoval za tak úžasnou věc.„Dost na tom, že jsem musel vracet tvou životní pojistku,Sally,“ zavrčel. „Dej mi telefon. Zavolám policajty.“„Gabe, to ne!“Povytáhl obočí. „Říkala jsi ‚ne‘? Myslíš, že se s tím syčákemmám zase mazat? Pořád ho ještě můžu zažalovat, že mi zničilauťák.“„Ale –“Napřáhl ruku a máma sebou trhla.Poprvé mi to došlo. Gabe moji mámu bil. Nevěděl jsem odkdy,ani jak moc. Ale věděl jsem jistě, že to dělal. Možná to dělal celé tyroky, když jsem u toho nebyl.V prsou se mi začala nafukovat bublina vzteku. Šel jsem keGabeovi a instinktivně vytáhl z kapsy pero.Jenom se zasmál. „Co je, ty grázle? Chceš se na mě podepsat?Dotkneš se mě a půjdeš bručet, až zčernáš, rozumíš?“„Hej, Gabe,“ vložil se do toho jeho kámoš Eddie. „Je to ještěděcko.“Gabe si ho naštvaně změřil a napodobil jeho ukňouraný hlas:„Ještě děcko.“Zbylí kámoši se rozchechtali jako idioti.„Budu na tebe hodnej, smrade.“ Gabe na mě vycenil zubyzažloutlé tabákem. „Dám ti pět minut, aby ses sbalil a vypadlodtud. Pak volám poldy.“„Gabe!“ prosila máma.„Zdrhl,“ okřikl ji Gabe. „Tak ho nech bejt.“Svrběly mě prsty, jak se mi chtělo otevřít Anaklusmos, alei kdybych to udělal, čepel by lidi nezranila. A Gabe byl přecejenom člověk, i když s hodně přimhouřenýma očima.Máma mě vzala pod paží. „Prosím, Percy. Pojď. Půjdeme dotvého pokoje.“Nechal jsem se odtáhnout. Ruce se mi pořád třásly vztekem.Můj pokoj byl nacpaný Gabeovými krámy. Povalovaly se tamhromady použitých autobaterií a shnilá kytice se soucitnýmvzkazem od někoho, kdo viděl jeho rozhovor s BarbarouWaltersovou.„Gabe je jenom rozčilený, miláčku,“ uklidňovala mě máma.„Pak si s ním promluvím. Určitě se to nějak vyřeší.“„Mami, to se nikdy nevyřeší. Dokud tu Gabe bude, tak ne.“Nervózně zalomila rukama. „Můžu… budu tě zbytek léta bráts sebou do práce. Na podzim možná najdeme nějakou dalšíinternátní školu –“„Mami.“Sklopila oči. „Snažím se, Percy. Já jenom… potřebuju čas.“Na posteli se objevil balíček. Aspoň bych přísahal, že tam ještěpřed chvílí neležel.Byla to opotřebovaná lepenková krabice velikosti přesně tak nabasketbalový míč. Adresa na ní byla napsaná mým vlastnímpísmem:BohovéHora Olymp600. patroEmpire State BuildingNew York, stát NYS úctouPercy JacksonNahoře byla černým fixem silným, výrazným mužskýmpísmem napsaná adresa našeho bytu a slova: VRÁTITODESÍLATELI.Najednou jsem pochopil, co mi to Poseidón říkal na Olympu.Balíček. Rozhodnutí.Ať uděláš cokoli, věz, že jsi můj. Jsi pravý syn boha moře.Podíval jsem se na mámu. „Mami, chtěla bys, aby Gabezmizel?“„Percy, to není tak jednoduché. Já –“„Mami, prostě mi to pověz. Ten kretén tě bil. Chceš, abyzmizel, nebo ne?“Zaváhala a pak málem nepostřehnutelně přikývla.„Ano, Percy. Chci. A snažím se sebrat odvahu, abych mu tořekla. Ale to za mě nemůžeš udělat. Nemůžeš řešit mojeproblémy.“Podíval jsem se na krabici.Mohl bych vyřešit její problém. Chtělo se mi rozříznout tukrabici, praštit s ní na pokerový stůl a vytáhnout to, co je uvnitř.Mohl bych si založit vlastní zahradu soch, přímo tam v obýváku.Tak by to udělal nějaký řecký hrdina v bájích, pomyslel jsem si.A tak by si to Gabe zasloužil.Ale báje o hrdinech vždycky skončily tragicky. To mi řeklPoseidón.Vzpomněl jsem si na podsvětí. Představil jsem si Gabeovu duši,jak se navěky vznáší na Asfodelových polích nebo je odsouzenak nějakému příšernému mučení za ostnatým drátem Trestných polí– k věčné partii pokeru až po pás ve vařícím oleji za poslechuopery. Mám právo poslat tam někoho? I když je to Gabe?Před měsícem bych nezaváhal. Ale teď…„Můžu to udělat,“ oznámil jsem mámě. „Jeden pohled dovnitřtéhle krabice a už tě nikdy nebude trápit.“Podívala se na balík a vypadalo to, že okamžitě pochopila, o cojde. „Ne, Percy,“ vydechla a couvla. „To nemůžeš.“„Poseidón o tobě řekl, že jsi jako královna,“ prozradil jsem jí.„Říkal, že za tisíc let nepotkal ženu, jako jsi ty.“Tváře jí zčervenaly. „Percy –“„Ty si zasloužíš něco lepšího než tohle, mami. Měla bys jítstudovat, získat vzdělání. Můžeš napsat ten svůj román, seznámit setřeba s nějakým prima chlapem, žít v bezva domě. Nemusíš mě užchránit tím, že budeš žít s Gabem. Nech mě, ať se ho zbavím.“Setřela si z tváře slzu. „Mluvíš tak moc jako tvůj otec,“zašeptala. „Jednou mi nabízel, že kvůli mně zastaví příboj. Nabídlse, že mi postaví palác na dně moře. Myslel si, že může mávnutímruky vyřešit všechny moje problémy.“„Co je na tom špatného?“Její jasné oči jako by ve mně pátraly. „Myslím, že to víš, Percy.Myslím, že se mi natolik podobáš, že to chápeš. Jestli má můj životněco znamenat, musím ho žít sama. Nemůžu nechat boha, aby seo mě postaral… nebo o mého syna. Musím… najít kuráž sama.Tvoje výprava mi to připomněla.“Poslouchal jsem zvuky pokerových žetonů, klení a sportovníkanál z televize v obýváku.„Nechám ti tady tu krabici,“ rozhodl jsem. „Pokud by tivyhrožoval…“Byla bledá, ale přikývla. „Kam půjdeš, Percy?“„Na Vrch polokrevných.“„Na léto… nebo navždycky?“„To se uvidí.“Dívali jsme se na sebe a já cítil, že je mezi námi nevyslovenádohoda. Uvidíme, jak bude všechno vypadat na konci léta.Dala mi pusu na čelo. „Budeš hrdina, Percy. Budeš největší zevšech.“Naposled jsem se rozhlédl po svém pokoji. Měl jsem pocit, žeuž ho neuvidím. Pak jsem se s mámou vydal ke vchodovýmdveřím.„Už mizíš, smrade?“ zavolal za mnou Gabe. „Takspánembohem.“Naposled mě píchly pochybnosti. Jak se můžu vzdát takdokonalé šance, jak se mu pomstít? Odcházím odtud a mámu jsemnezachránil.„Hej, Sally,“ zavolal Gabe. „Co bude s tím karbošem, co?“V máminých očích zahořel zatvrzelý vzdor a já si pomyslel, žeji nakonec možná přece jenom nechávám v dobrých rukách.V jejích vlastních.„Ten karbanátek už se nese, drahý,“ odpověděla Gabeovi.„Karbanátek s překvapením.“Podívala se na mě a zamrkala.Poslední, co jsem viděl, než se za mnou zavřely dveře, bylamáma, která si Gabea měřila, jako by uvažovala, jak by vypadaljako zahradní socha.