Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 22

Dvaadvacátá kapitola:

VĚŠTBA SE PLNÍ

Byli jsme první hrdinové, kteří se po Lukovi vrátili živí na Vrchpolokrevných, takže s námi všichni samozřejmě nakládali, jakobychom vyhráli nějakou soutěž v telce. Podle táborové tradice jsmesi nasadili vavřínové věnce na velkou slavnost, připravenou na našipočest, a pak šli v čele procesí k ohni. Tam jsme měli spálitpohřební rubáše, které nám naše sruby vyrobily, zatímco jsme bylipryč.Annabetino roucho bylo moc krásné – ze šedého hedvábís vyšívanými sovami – tak jsem jí pověděl, že je škoda ji v němnepochovat. Šťouchla do mě a řekla mi, abych držel hubu.Coby Poseidónův syn jsem neměl ve srubu žádné spolubydlící,proto se Arésův srub nabídl, že moje roucho vyrobí. Vzali staréprostěradlo, kolem kraje namalovali smajlíky s vyříznutýma očimaa uprostřed napsali velkým písmem slovo PORAŽENEC.Bylo prima ho spálit.Zatímco Apollonův srub zpíval a rozdával sušenkové sendviče,obklopili mě staří druhové z Hermova srubu, Annabetini kamarádiz Athénina srubu a Groverovi saryrové, obdivující zbrusu novoulicenci pátrače, kterou Grover dostal od Rady kopytnatých starších.Rada označila Groverův výkon při výpravě za „odvážný až k boleníbřicha. O rohy a o chlupy nade všechno, co jsme viděli dřív.“Jediní, kdo neměl náladu na oslavy, byla Clarisse a její kámošize srubu. Jejich jedovaté pohledy prozrazovaly, že mi nikdyneodpustili pohanu svého otce.To mi vyhovovalo.Dokonce ani Dionýsova uvítací řeč mi nedokázala zkazitnáladu. „Ano, ano, takže ten malý spratek se nenechal zabít a teďbude mít ještě větší ramena. No, bravo za to. A co se týče dalšíchvěcí, tuto neděli se nekonají závody kánoí…“Nastěhoval jsem se zpátky do srubu číslo tři, ale už jsem sinepřipadal tak osamělý. Během dne jsem mohl trénovat s přáteli.V noci jsem ležel a poslouchal moře, věděl jsem, že tam někde jemůj otec. Možná si mnou ještě nebyl úplně jistý, možná dokoncenechtěl, abych se narodil, ale sledoval mě. A zatím byl hrdý na to,co jsem vykonal.Co se týče mámy, ta dostala šanci na nový život. Týden potom,co jsem dorazil do tábora, od ní došel dopis. Psala, že Gabezáhadně zmizel – vlastně se úplně ztratil z povrchu Země.Nahlásila jeho zmizení na policii, ale má zvláštní pocit, že ho stejněnikdy nenajdou.S tím rozhodně nijak nesouvisela další zpráva, že máma prodalasvou první betonovou sochu v životní velikosti, nazvanou Hráčpokeru, a to nějakému sběrateli prostřednictvím jedné uměleckégalerie v Soho. Dostala za ni tolik peněz, že složila zálohu na novýbyt a zaplatila si školné za první semestr na Newyorské univerzitě.Galerie v Soho se dožadovala dalších jejích děl, nazvala je„obrovský krok kupředu v oblasti zvlášť ošklivého neorealismu“.Ale nedělej si starosti, psala máma. Se sochami jsem skončila.Té krabice nástrojů, kterou jsi mi nechal, jsem se zbavila. Jenačase, abych se vrátila k psaní.Dole připojila P. S.: Percy, objevila jsem pro tebe tady ve městědobrou soukromou školu. Složila jsem zálohu, aby ti drželi místo,pokud by ses tam chtěl zapsat na sedmý ročník. Mohl bys bydletdoma. Ale kdybys chtěl zůstat celý rok na Vrchu polokrevných,pochopím to.Pečlivě jsem dopis složil a položil si ho na noční stolek. Každývečer, než jsem šel spát, jsem si ho znovu přečetl a snažil serozhodnout, jak jí odpovím.Čtvrtého července se celý tábor shromáždil na pláži na přehlídkuohňostrojů, pořádanou srubem číslo devět. Héfaistovy děti senemohly spokojit s několika chabými červenobílomodrýmiexplozemi. Upevnily u pobřeží člun a naložily ho petardamivelikosti protiraketových střel Patriot. Podle Annabeth, která už topředstavení viděla, měly výbuchy následovat tak těsně po sobě, žebudou na obloze působit jako animace. Finále měl tvořit pár třicetmetrů vysokých spartských bojovníků, kteří ožijí nad oceánem,vybojují bitvu a pak explodují do milionu barev.Zatímco jsem s Annabeth rozprostíral piknikovou deku, objevilse Grover, aby se s námi rozloučil. Měl na sobě své obvyklé džíny,tričko a tenisky, ale za posledních pár týdnů zestárl, vypadal málemna středoškoláka. Kozí bradka mu zhoustla. Přibral na váze. Rohymu vyrostly nejmíň o palec, takže teď musel pořád nosit svou rastačepici, aby se mohl maskovat za člověka.„Jsem na odchodu,“ promluvil. „Jenom jsem vám přišel říct…no, však víte.“Snažil jsem se mít za něj radost. Koneckonců, nestává se každýden, aby satyr dostal povolení vydat se hledat velkého boha Pana.Ale bylo těžké se s ním loučit. Znal jsem Grovera jenom rok,a přesto byl můj nejstarší přítel.Annabeth ho objala. Domlouvala mu, aby nosil falešnáchodidla.Zeptal jsem se ho, kde chce začít hledat.„To je tak trochu tajemství,“ zamumlal a zatvářil se rozpačitě.„Rád bych, kdybyste mohli jít se mnou, kamarádi, ale lidi a Pan…“„My to chápeme,“ ujistila ho Annabeth. „Máš na cestu dostplechovek?“„Jo.“„A nezapomněl jsi na píšťalu?“„Sakra, Annabeth,“ zabručel. „Ty už jsi jako stará máma koza.“Ale neznělo to doopravdy naštvaně.Popadl vycházkovou hůl a hodil si batoh přes rameno. Vypadaljako obyčejný stopař, jaké člověk vidí na amerických silnicích –dávno nebyl ten malý neduživý kluk, kterého jsem chránil přesgrázlíky na akademii Yancy.„No,“ mlaskl, „držte mi palce.“Znovu objal Annabeth. Poplácal mě po rameni a zamířil pryčpřes písečné duny.Nad hlavami nám ožily ohňostroje: Héraklés zabíjí nemejskéholva, Artemis pronásleduje kance, George Washington(mimochodem syn Athény) zdolává řeku Delaware.„Hej, Grovere,“ zavolal jsem.Obrátil se na kraji lesa.„Tam, kam půjdeš – doufám, že tam budou mít dobré plněnétortilly.“Grover se zašklebil a byl pryč, stromy se za ním zavřely.„Zase ho uvidíme,“ podotkla Annabeth.Pokoušel jsem se tomu věřit. Fakt, že se žádný pátrač za dvatisíce let nevrátil… No, rozhodl jsem se, že na to nebudu myslet.Grover bude první. Musí být první.Minul červenec.Trávil jsem čas vymýšlením nových strategií pro hru o vlajkua uzavíráním spojenectví s jinými sruby, abychom udrželi vlajkua nedostala se do rukou Arése. Poprvé jsem se dostal na vršeklezecké zdi a nespálila mě láva.Čas od času jsem procházel kolem hlavní budovy, díval senahoru do oken podkroví a myslel na Orákulum. Pokoušel jsem sepřesvědčit sám sebe, že se jeho proroctví naplnilo.Vydáš se na západ, bohu se postavíš, který se obrátil.Byl jsem tam, udělal jsem to – i když se ukázalo, že ten zrádcebyl spíš Arés než Hádés.Najdeš, co zmizelo, dohlédneš, že se to v pořádku navrátí.Odfajfkováno. Jeden mistrovský blesk odevzdaný. Jednapřilbice temnoty zpátky na Hádově mastné palici.Kdo tě zve přítelem, ten tě pak zradí.Tahle věta mě pořád trápila. Arés předstíral, že je můj kámoš,a pak mě zradil. Muselo to být tohle, co mělo Orákulum na mysli…Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.Opravdu jsem mámu nespasil, ale jenom proto, že jsem jinechal, aby se spasila sama. A věděl jsem, že to bylo správné.Ale proč jsem teda byl pořád tak nervózní?Poslední večer letní sezony nastal až moc brzy.Táborníci spolu naposled pojedli. Část večeře jsme obětovali naohni bohům. Starší instruktoři rozdávali u táboráku korálky nakonec léta.Dostal jsem vlastní koženou šňůrku na krk, a když jsem vidělkorálek za své první léto, byl jsem rád, že ve světle ohně není vidět,jak se červenám. Korálek byl asfaltově černý a uprostřed se leskltrojzubec v mořské zeleni.„Výběr byl jednomyslný,“ oznámil mi Luke. „Tenhle korálekpřipomíná prvního syna mořského boha v tomto táboře a výpravu,kterou podnikl do nejtemnější části podsvětí, aby zabránil válce!“Celý tábor se zvedl a rozjásal se. Dokonce i Arésův srub se cítilpovinen vstát. Athénin srub vystrčil Annabeth do popředí, aby simohla ten potlesk vychutnat.Nevím, jestli jsem si někdy připadal tak šťastný a smutnýzároveň jako v tu chvíli. Konečně jsem našel rodinu, lidi, kteřío mě stáli a mysleli si, že jsem něco dokázal. A ráno většina z nichodjede na nový školní rok pryč.Druhý den ráno jsem našel na stolku u postele oběžník.Věděl jsem, že ho musel poslat Dionýsos, protože jen ten mipořád paličatě pletl jméno:Drahý Petere Johnsone ,hodláte-li setrvat v Táboře polokrevných celoročně,musíte o tom informovat hlavní budovu do dnešníhopoledne. Pokud svůj záměr zůstat neoznámíte, budemepředpokládat, že jste již srub uvolnil, nebo zahynul bídnousmrtí. Čisticí harpyje zahájí práci za soumraku. Budouoprávněny sežrat všechny neregistrované obyvatele tábora.Veškeré zapomenuté osobní věci budou spáleny v lávovémohništi.Přejeme příjemný den!Pan D. (Dionýsos)ředitel tábora, Rada Olympu #12S mou hyperaktivitou a poruchou pozornosti je spojena ještědalší věc. Termíny pro mě prostě neexistují, dokud mi nezaťukajína rameno. Léto bylo pryč a já jsem pořád ještě neodpověděl máměani táboru, jestli tady zůstanu. Teď jsem měl na rozhodnutí jenompár hodin.Nemělo by to být tak těžké. Devět měsíců tréninku na hrdinu,nebo devět měsíců vysedávání ve třídě – pfff.Ale musel jsem myslet na mámu. Poprvé jsem měl možnost žítcelý rok s ní bez Gabea. Měl jsem možnost být doma a ve volnémčase se toulat po městě. Pamatoval jsem si, co tak dávno na našívýpravě říkala Annabeth: Nestvůry žijí v opravdovém světě. Teprvetam zjistíš, jestli jsi k něčemu, nebo ne.Pomyslel jsem na osud Thalie, Diovy dcery. Uvažoval jsem,kolik nestvůr mě napadne, pokud opustím Vrch polokrevných.Přežijeme s mámou aspoň do příštího léta, pokud zůstanu celýškolní rok na jednom místě bez přítomnosti Cheiróna a přátel, kteříby mi pomohli? Jestli mě ovšem neumordují pravopisné diktátya celostránkové slohovky. Rozhodl jsem se, že sejdu dolů do arénya zacvičím si s mečem. Možná si tak provětrám hlavu.Táborová hřiště byla většinou opuštěná, třpytila se v srpnovémžáru. Všichni obyvatelé tábora byli ve srubech, balili se nebopobíhali se smetáky a mopy a připravovali se na závěrečnouprohlídku. Argus pomáhal několika Afroditiným dětem vléct jejichzavazadla značky Gucci a kosmetické kufříky přes kopec, kde mělčekat táborový autobus, aby je odvezl na letiště.Nemysli ještě na odjezd, řekl jsem si. Prostě trénuj.Došel jsem do šermířské arény a zjistil, že Luke měl stejnýnápad. Na kraji pódia se povaloval jeho sportovní pytel. Cvičilsám, útočil na cvičné figuríny mečem, jaký jsem nikdy dřívneviděl. Musela to být pořádná ocelová čepel, protože panákůmhladce odsekával hlavy a probodával jim břicha vycpaná slámou.Z oranžového trika instruktora mu kapal pot. Měl tak soustředěnývýraz, jako by mu šlo vážně o život. S úžasem jsem pozoroval, jakvykuchal celou řadu panáků, zutínal jim končetiny a proměnil jev hromadu slámy a pancířů.Byli to jenom panáci, ale stejně jsem si nemohl pomoct, žasljsem nad Lukovým uměním. Ten chlap byl neuvěřitelný bojovník.Znovu jsem se podivil, jak mohl na své výpravě selhat.Konečně si mě všiml a uprostřed rozmachu se zarazil. „Percy.“„Hm, pardon,“ zamumlal jsem rozpačitě. „Jenom jsem –“„Nic se neděje,“ řekl a sklonil meč. „Na poslední chvíli ještětrénuju.“„Ti panáci už nikoho otravovat nebudou.“Luke pokrčil rameny. „Každé léto stavíme nové.“Teď, když jeho meč nemáchal kolem, viděl jsem, že je na němněco zvláštního. Čepel byla ze dvou různých kovů – jedno ostříbronzové, druhé z oceli.Luke si všiml, jak se dívám na meč. „A, tohle? Nová hračka. Toje Ostouzeč.“„Ostouzeč?“Luke obrátil čepel do světla, až se hrozivě zaleskla. „Jednastrana je z božského bronzu. Druhá je kalená ocel. Funguje nasmrtelníky i nesmrtelné.“Pomyslel jsem na to, co mi říkal Cheirón, když jsem se vydávalna výpravu – že hrdina by nikdy neměl ublížit smrtelníkům, pokudto není nezbytně nutné.„Nevěděl jsem, že se vyrábějí takové zbraně.“„Takové zbraně ne,“ potvrdil Luke. „Tahle je jediná.“Pousmál se a pak zastrčil meč do pochvy. „Poslouchej, chtěljsem tě jít hledat. Co bys řekl tomu, kdybychom si zašli naposleddo lesa a podívali se po něčem, s čím by se dalo bojovat?“Nevím, proč jsem zaváhal. Mělo se mi ulevit, že je Luke kemně tak přátelský. Co jsem se vrátil z výpravy, choval se trochuodtažitě. Bál jsem se, že mě nenávidí kvůli pozornosti, které se midostává.„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal jsem se. „Chci říct –“„No tak, pojďme.“ Zalovil ve svém sportovním pytli a vytáhlbalení šesti plechovek coly. „Pití jde na mě.“Zíral jsem na ty coly a uvažoval, kde je sakra vzal.V táborovém skladišti obvykle lidská cola nebyla. Nedaly se semani propašovat, jedině snad pokud se člověk domluvil s nějakýmsatyrem.Samozřejmě, kouzelné sklenice u večeře se plnily vším, co sičlověk přál, ale to prostě nechutnalo jako pravá cola přímoz plechovky.Cukr a kofein. Má pevná vůle se hroutila.„Jasně,“ rozhodl jsem se. „Proč ne?“Sešli jsme dolů k lesu a pátrali po nějaké nestvůře, se kterou byse dalo bojovat, ale bylo moc horko. Všechny nestvůry se zdravýmrozumem musely držet siestu ve svých příjemně chladnýchjeskyních.Našli jsme si stinné místo u potoka, kde jsem při svém prvnímhonu na vlajku zlomil Clarissino kopí. Seděli jsme na velkémkameni, popíjeli colu a pozorovali sluneční světlo v lese.Po chvíli se Luke zeptal: „Stýská se ti po výpravě?“„Po nestvůrách, co mě napadaly na každém metru? Děláš silegraci?“Luke povytáhl obočí.„Jo, stýská se mi,“ přiznal jsem. „A tobě?“Po tváři mu přejel stín.Byl jsem zvyklý slýchat od holek, jak je Luke hezký, ale v tuchvíli vypadal vyčerpaně, vztekle a nebyl ani trochu pohledný.Světlé vlasy měl ve slunečním světle šedé. Jizva na tváři se zdálahlubší než obyčejně. Dokázal jsem si ho představit jako starce.„Žiju na Vrchu polokrevných celoročně od svých čtrnácti,“ řeklmi. „Od té doby, co Thalie… No, víš přece. Trénoval jsem,trénoval a pořád trénoval. Nikdy jsem nebyl normální kluk, tam veskutečném světě. Pak mi milostivě udělili jednu výpravu, a kdyžjsem se vrátil, slyšel jsem samé: ‚Fajn, je po výletě. Žij si tu blazedál.‘“Zmačkal plechovku od coly a hodil ji do potoka, což mě faktšokovalo. Jedna z prvních zásad, které tě učí v Tábořepolokrevných, je ŽÁDNÉ SMETÍ. Pustí se do tebe nymfya Najády. Oplatí ti to. Jednou večer vlezeš do postele a najdeš naprostěradle stonožky a bláto.„Do háje s vavřínovými věnci,“ zaklel Luke. „Já nehodlámskončit jako ty zaprášené trofeje v podkroví hlavní budovy.“„Mluvíš, jako bys odcházel.“Luke mi věnoval pokřivený úsměv. „Jo, odcházím, správně,Percy. Přivedl jsem tě sem dolů, abych se s tebou rozloučil.“Luskl prsty. Malý ohýnek vypálil díru do země u mých nohou.Vylezlo z ní něco, co se černě lesklo a bylo velké zhruba jako mojeruka. Štír.Sáhl jsem po peru.„To bych nedělal,“ varoval mě Luke. „Tihle zemní štíři doskočískoro pět metrů. Osten ti projede skrz oblečení. Do šedesáti vteřinje po tobě.“„Luku, co to –“Pak mi to docvaklo.Kdo tě zve přítelem, ten tě pak zradí.„Jsi to ty,“ vydechl jsem.Nevzrušeně vstal a oprášil si džíny.Štír si ho nevšímal. Upíral slídivé oči na mě, svíral klepetaa lezl mi na botu.„Tam ve světě jsem toho spoustu viděl, Percy,“ oznámil miLuke. „Necítils to – tu sbírající se temnotu, ty sílící nestvůry?Nedošlo ti, jak je to všechno marné? Všechno to hrdinství – dělatsluhu bohům. Měli být svrženi už před tisíci let, ale pořád se drží,díky nám polokrevným.“Nechtělo se mi ani věřit, že se to vážně děje.„Luku… mluvíš o našich rodičích,“ napomenul jsem ho.Zasmál se. „A proto je mám milovat? Ta jejich drahocenná‚západní civilizace‘ je nemoc, Percy. Zabíjí svět. Jediný způsob,jak to zastavit, je vypálit to do základu a začít znovu s něčímpořádnějším.“„Jsi stejný blázen jako Arés.“V očích mu zahořelo. „Arés je cvok. Nikdy mu nedošlo, kdo jepravý pán, kterému slouží. Kdyby byl čas, Percy, vysvětlil bych tito. Ale bohužel nebudeš žít tak dlouho.“Štír se mi sunul po nohavici.Musí existovat nějaká cesta ven. Potřeboval jsem čas napřemýšlení.„Kronos,“ vyhrkl jsem. „Tomu sloužíš.“Ochladilo se.„Měl bys být s těmi jmény opatrný,“ varoval mě Luke.„Kronos tě přiměl ukrást mistrovský blesk a přilbici. Mluvilk tobě ve snu.“Lukovi zacukalo oko. „Mluvil i k tobě, Percy. Měls hoposlouchat.“„On ti vymývá mozek, Luku.“„To se pleteš. Ukázal mi, že se plýtvá mým talentem. Víš, cobyla ta moje výprava před dvěma roky, Percy? Můj otec Herméschtěl, abych ukradl zlaté jablko ze zahrady Hesperidek a vrátil hona Olymp. Po všem tom výcviku, který jsem prodělal, nic lepšíhonevymyslel.“„To není snadný úkol,“ podotkl jsem. „Provedl ho Héraklés.“„Přesně tak,“ ušklíbl se Luke. „Co je to za slávu, opakovat, coudělali jiní? Ti bohové neumějí nic jiného než si přehrávatminulost. Nedělal jsem to s nadšením. Po drakovi v té zahraděmám tohle –“ ukázal vztekle na svou jizvu, „a když jsem se vrátil,čekal mě jenom soucit. Už tehdy jsem chtěl rozbořit Olymp naprach, ale čekal jsem na příležitost. Začalo se mi zdát o Kronovi.Přesvědčil mě, abych ukradl něco cenného, něco, co ještě žádnýhrdina neměl odvahu sebrat. Když jsme byli na té exkurzi zazimního slunovratu a ostatní táborníci spali, vplížil jsem se dotrůnního sálu a sebral Diovi mistrovský blesk přímo z trůnu. A takyHádovu přilbici. Nevěřil bys, jak to bylo lehké.Ti Olympané jsou hrozně namyšlení, ani by je nenapadlo, že bysi někdo dovolil jim něco ukrást. Zabezpečení je tam zoufalé. Byljsem už v půlce cesty přes New Jersey, když jsem uslyšel dunětbouřky a poznal, že na tu krádež přišli.“Štír mi teď seděl na koleně a zíral na mě lesklýma očima. Snažiljsem se mluvit klidně. „Tak proč jsi ty věci nepřinesl Kronovi?“Lukův úsměv znejistěl. „Já… začal jsem si být moc jistý. Zeusposlal své syny a dcery hledat ukradený blesk – Artemis, Apollónaa mého otce Herma. Ale chytil mě Arés. Dokázal bych ho porazit,ale nedal jsem si pozor. Odzbrojil mě, vzal si ty krámy a pohrozil,že je vrátí na Olymp a spálí mě zaživa. Pak jsem uslyšel Kronůvhlas, radil mi, co mám říkat. Nasadil jsem Arésovi do hlavymyšlenku na velkou válku mezi bohy. Nakukal jsem mu, že stačí tyvěci na nějaký čas schovat a dívat se, jak se druzí bijí. Arésovi sezlomyslně zaleskly oči. Věděl jsem, že se chytil. Pustil mě a já sevrátil na Olymp, než si někdo všiml, že jsem byl pryč.“ Luke vytáhlsvůj nový meč. Přejel palcem po ploše čepele, jako by hohypnotizovala její krása. „Pak pán Titánů… on-on mě trestal zlýmisny. Přísahal jsem, že už ho nezklamu. V Táboře polokrevnýchjsem se ve snu dozvěděl, že přijde nový hrdina, který se dá napálita odnese blesk a přilbici zbytek cesty – od Arése dolů do Tartaru.“„To ty jsi přivolal pekelného psa tu noc v lese.“„Museli jsme Cheiróna přesvědčit, že tábor pro tebe neníbezpečný, aby tě poslal na tu výpravu. Museli jsme potvrdit jehoobavy, že po tobě jde Hádés. A vyšlo to.“„Ty létající boty byly prokleté,“ uvědomil jsem si. „Měly měi s batohem stáhnout do Tartaru.“„A taky by to udělaly, kdybys je měl na nohou. Ale tys je daltomu satyrovi, to nebylo v plánu. Grover zkazí všechno, na cosáhne. Popletl dokonce i to prokletí.“Luke se zadíval na štíra, který mi teď seděl na stehně. „Měl jsiv Tartaru zemřít, Percy. Ale neboj se, nechám tě tu se svýmkamarádíčkem, aby to napravil.“„Thalie obětovala život, aby tě zachránila,“ zasyčel jsema zatnul zuby. „A takhle se jí odvděčíš?“„Nemluv o Thalii!“ houkl. „To bohové ji nechali zemřít! Zaplatíza to a za spoustu dalších věcí taky.“„Zneužívá tě, Luku. Tebe i Arése. Neposlouchej Krona.“„Mě zneužívá?“ Luke promluvil nepřirozeně pisklavým hlasem.„Podívej se na sebe. Co pro tebe kdy udělal tvůj otec? Kronospovstane. Tys jenom zdržel jeho plány. Svrhne Olympany doTartaru a zažene lidi zpátky do jeskyní. Všechny kromě těchnejsilnějších – těch, kteří mu slouží.“„Odvolej tu potvoru,“ navrhl jsem. „Jestli jsi tak silný, bojuj semnou sám.“Luke se usmál. „Dobrý pokus, Percy. Ale já nejsem Arés. Měnenalákáš. Můj pán čeká a má pro mě spoustu výprav, které musímpodniknout.“„Luku –“„Sbohem, Percy. Nastupuje nový Zlatý věk. A ty se honedočkáš.“Obloukem máchl mečem a zmizel do tmy.Štír zaútočil.Smetl jsem ho rukou a sundal čepičku z meče. Ta věc na měskočila a já ji ve vzduchu v půlce přetnul.Už jsem si chtěl gratulovat, ale pak jsem pohlédl na svou ruku.Na dlani jsem měl velikou rudou podlitinu, která kypěla žlutýmslizem. Ta věc mě nakonec přece jenom dostala.V uších mi bušilo. Začal jsem vidět mlhavě. Voda, pomysleljsem si. Předtím mě uzdravila.Doklopýtal jsem k potoku a ponořil jsem do něj ruku, alenezdálo se, že se něco děje. Jed byl moc silný. Přestával jsem vidět.Taktak jsem se postavil.Šedesát vteřin, řekl mi Luke.Musel jsem se dostat zpátky do tábora. Čelo mi hořelo.Klopýtal jsem k táboru a ze stromů se vynořily nymfy.„Pomoc,“ zachroptěl jsem. „Prosím…“Dvě z nich mě vzaly pod paží a vlekly mě dál. Pamatuju si, žejsem se dostal na paseku, nějaký instruktor křičel o pomoc, kentaurzatroubil na roh z lastury.Pak všechno zčernalo.Probudil jsem se s brčkem v puse. Usrkával jsem něco, co chutnalojako tekuté sušenky s kousky čokolády. Nektar.Otevřel jsem oči.Byl jsem podepřený na posteli na ošetřovně hlavní budovya pravou ruku jsem měl silně ovázanou, vypadala jako palice.V rohu stál na stráži Argus. Vedle mě seděla Annabeth, držela miskleničku s nektarem a poťukávala mi žínkou čelo.„A je to tu zas,“ promluvil jsem.„Ty idiote,“ vynadala mi Annabeth. Poznal jsem z toho, že mávelikou radost, že mě vidí při vědomí. „Byl jsi zelený a začínal jsišedivět, když jsme tě našli. Kdyby nebylo Cheirónovýchléčitelských schopností…“„No, no,“ ozval se Cheirónův hlas. „Něco z té chvály patří takyPercyho kondici.“Seděl u nohou postele v lidské podobě, takže jsem si ho nejdřívnevšiml. Spodní část těla měl zázračně směstnanou do kolečkovéhokřesla a horní část oblečenou v saku a kravatě. Usmíval se, ale tvářměl unavenou a bledou, stejně jako když strávil celou nocznámkováním latinských písemek.„Jak se cítíš?“ zeptal se.„Jako by mi někdo zmrazil vnitřnosti a pak je ohřálv mikrovlnce.“„Trefná poznámka, vzhledem k tomu, že to byl jed zemníhoštíra. A teď mi musíš přesně říct, co se stalo, tedy pokud můžeš.“Mezi doušky nektaru jsem mu to všechno vypověděl.V místnosti bylo dlouho ticho.„Nemůžu uvěřit, že by Luke…“ Annabeth zradil hlas. Zatvářilase vztekle a smutně. „Ano. Ano, můžu tomu uvěřit. Ať ho bohovéproklejí… Po té své výpravě už nikdy nebyl jako dřív.“„Tohle se musí nahlásit na Olymp,“ zamumlal Cheirón. „Hnedse tam vypravím.“„Luke je někde pryč,“ podotkl jsem. „Musím jít za ním.“Cheirón zavrtěl hlavou. „Ne, Percy. Bohové –“„Nebudou o Kronovi ani mluvit,“ vyštěkl jsem. „Zeus toprohlásil za uzavřenou záležitost!“„Percy, já vím, že je to těžké. Ale nesmíš se tak zbrkle chtítpomstít. Nejsi připravený.“Nelíbilo se mi to, ale něco mi říkalo, že Cheirón má pravdu.Stačil mi jediný pohled na ruku a věděl jsem, že si hned taks mečem nezabojuju. „Cheiróne… Vaše věštba od Orákula… Bylao Kronovi, že? Byl jsem v ní já? A Annabeth?“Cheirón pohlédl nervózně ke stropu. „Percy, mně nepřísluší –“„Nařídili vám nemluvit o tom se mnou, je to tak?“V očích měl soucit, ale i smutek. „Budeš velký hrdina, dítě.Udělám, co se dá, abych tě připravil. Ale pokud se nemýlím v técestě, která je před tebou…“Nad hlavami zaburácel hrom a rozechvěl okna.„No dobře!“ zvolal Cheirón. „Fajn!“Zoufale si povzdechl. „Bohové mají své důvody, Percy. Věděttoho moc o vlastní budoucnosti není nikdy dobré.“„Nemůžeme tu jenom tak vysedávat a nic nedělat,“ nesouhlasiljsem.„My nebudeme vysedávat,“ slíbil Cheirón. „Ale ty si musíš dátpozor. Kronos tě chce znejistit. Chce ti zničit život, naplnit timyšlenky strachem a vztekem. Nedávej mu, co chce. Trpělivětrénuj. Tvůj čas přijde.“„Pokud se toho dožiju.“Cheirón mi položil ruku na kotník. „Budeš mi muset věřit,Percy. Budeš žít. Ale nejprve se musíš rozhodnout, co budeš dělatpříští rok. Nemůžu ti říct, jak se máš zachovat…“ Měl jsem pocit,že má na tu věc jednoznačný názor a že se má co držet, aby mineporadil. „Ale musíš si vybrat, jestli zůstaneš v Tábořepolokrevných celý rok, nebo se vrátíš do světa smrtelníků nasedmou třídu a v táboře budeš jen na léto. Přemýšlej o tom. Až sevrátím z Olympu, musíš mi říct, jak ses rozhodl.“Chtěl jsem protestovat. Chtěl jsem se ho ptát dál. Ale jeho výrazmi dal jasně najevo, že diskuze skončila. Řekl mi tolik, kolik mohl.„Vrátím se, jak jen to půjde,“ slíbil Cheirón. „Dohlédne na tebeArgus.“Podíval se na Annabeth. „Ach, ano, moje milá… Až budešpřipravena, jsou tady.“„Kdo je tady?“ zeptal jsem se.Nikdo mi neodpověděl.Cheirón vyjel z místnosti. Slyšel jsem, jak kola jeho křeslaopatrně klapou z předních schodů, vždycky dvě najednou.Annabeth studovala led v mém pití.„Co se děje?“ chtěl jsem vědět.„Nic.“ Položila sklenici na stůl. „Já… jenom jsem v něčem dalana tebe. Ty… hm… nepotřebuješ něco?“„Jo. Pomoz mi vstát. Chci jít ven.“„Percy, to není dobrý nápad.“Sklouzl jsem nohama z postele. Annabeth mě zachytila, nežjsem se stačil zhroutit na zem. Zvedal se mi žaludek.Annabeth protestovala: „Říkala jsem ti…“„Nic mi není,“ trval jsem na svém. Nechtěl jsem ležet v postelijako mrzák, když si Luke někde volně běhá a plánuje, jak zničitzápadní civilizaci.Podařil se mi krok dopředu. Pak další, pořád jsem se těžceopíral o Annabeth. Argus šel za námi ven, ale držel se dál.Když jsme se dostali na verandu, měl jsem obličej orosenýpotem. Žaludek se mi kroutil. Ale zvládl jsem to až k zábradlí.Bylo přítmí. Tábor vypadal úplně pustě. Ve srubech byla tmaa na volejbalovém hřišti ticho. Do hladiny jezírka se nezařezávalyžádné kánoe. Za lesem a jahodovými plantážemi se v poslednímslunečním světle leskl průliv Long Island.„Co chceš dělat?“ zeptala se mě Annabeth.„Já nevím.“Řekl jsem jí, že podle mě by byl Cheirón rád, abych zůstal celýrok a podstoupil individuální trénink, ale já si nebyl jistý, jestli toopravdu chci. Přiznal jsem ale, že bych ji tu nerad nechal samotnoujenom ve společnosti Clarisse…Annabeth našpulila rty a zašeptala: „Já jedu na školní rok domů,Percy.“Zůstal jsem na ni hledět. „Myslíš k tátovi?“Ukázala k hřebenu Vrchu polokrevných. Hned vedle Thaliinyborovice na samém okraji magických hranic tábora se rýsovalasilueta rodiny – dvě malé děti, žena a vysoký světlovlasý muž.Zdálo se, že na něco čekají. Muž držel batoh. Vypadal jako ten,který Annabeth sebrala z vodního světa v Denveru.„Když jsme se vrátili, napsala jsem mu dopis,“ vysvětlovala miAnnabeth. „Přesně jak jsi navrhoval. Napsala jsem mu… že je mito líto. Že bych se vrátila na školní rok domů, pokud by o mě ještěstál. Odepsal mi hned. Rozhodli jsme se… že uděláme dalšípokus.“„To chtělo kuráž.“Zaváhala. „Nebudeš ve školním roce zkoušet nějaké pitomosti,že ne? Aspoň… pokud mi o tom nepošleš vzkaz po Iris…“Podařilo se mi usmát. „Já si o žádné trable koledovat nebudu.Obyčejně ani nemusím.“„Až se příští léto vrátím,“ ujišťovala mě, „chytíme Luka.Požádáme o výpravu, ale pokud nám ji neschválí, tak zmizímea stejně to uděláme. Dohodnuto?“„To zní jako plán hodný Athény.“Napřáhla ke mně ruku. Stiskl jsem ji.„Dávej na sebe pozor, chaluhový mozečku,“ řekla mi Annabeth.„Měj oči na stopkách.“„Ty taky, chytrolínko.“Díval jsem se, jak jde do kopce a blíží se ke své rodině.Nemotorně objala otce a naposled se ohlédla do údolí. PohladilaThaliinu borovici a pak se nechala odvést přes vrchol do světasmrtelníků.Poprvé jsem se v táboře cítil doopravdy sám. Vyhlédl jsem naprůliv Long Island a vzpomněl jsem si, jak otec říkal: Moře senerado dává omezovat.Rozhodl jsem se.Uvažoval jsem, jestli by Poseidón schválil moji volbu, pokud sena mě dívá.„Příští léto se vrátím,“ slíbil jsem mu. „Do té doby nějakpřežiju. Nakonec, jsem přece tvůj syn.“ Poprosil jsem Arguse, aťmě odvede dolů do srubu číslo tři, abych se mohl sbalit domů.