Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 3

Třetí kapitola:

GROVER NEČEKANĚPŘIJDE O KALHOTY

Teď se musím přiznat: jakmile jsme dojeli na autobusové nádraží,Grovera jsem se zbavil.Já vím, já vím. Nebylo to ode mě slušné. Ale Grover mě děsil,díval se na mě, jako bych už byl mrtvý, a mumlal si: „Proč se topořád stává?“ a „Proč to musí být pokaždé v šestce?“Když byl Grover nervózní, vždycky musel na záchod. Takže měnepřekvapilo, že jakmile jsme vystoupili, vymámil ze mě slib, žena něj počkám, a namířil si to přímo na toaletu. Místo abych čekal,popadl jsem kufr, vyklouzl ven a chytil první taxík do města.„Roh Východní stočtvrté a První,“ řekl jsem řidiči.Pár slov o mé mámě, než ji poznáš.Jmenuje se Sally Jacksonová a je to ten nejlepší člověk nasvětě. To jenom potvrzuje mou teorii, že nejlepší lidi mívajípříšernou smůlu. Její rodiče zemřeli při leteckém neštěstí, když jíbylo pět, a vychovával ji strýc, který se o ni moc nestaral. Chtěla sestát spisovatelkou a celou střední školu pracovala, aby si našetřilaa mohla jít na vysokou s dobrou výukou tvůrčího psaní. Pak strýcdostal rakovinu a ona musela poslední rok ze školy odejít a starat seo něj. Když zemřel, zůstala bez peněz, bez rodiny a bez diplomu.Jediná dobrá věc, jakou kdy zažila, bylo setkání s mým tátou.Já si na něj vůbec nepamatuju, jenom na nějaké teplé světlo,možná z jeho úsměvu. Máma o něm nerada mluvila, byla potomvždycky smutná. Žádné fotky neměla.Aby bylo jasno, oni nebyli manželé. Řekla mi, že to byl bohatýa významný člověk a jejich vztah byl tajný. Pak se jednoho dnevypravil přes Atlantik na nějakou důležitou cestu a už se nevrátil.Ztratil se na moři, pověděla mi máma. Neumřel. Ztratil se namoři.Máma příležitostně pracovala, chodila do večerních kurzů, abydokončila střední školu, a vychovávala mě sama. Nikdy sinepostěžovala ani se nezlobila. Ani jednou. Ale já věděl, že to semnou neměla lehké.Nakonec se provdala za Gabea Ugliana. Byl příjemný asi takprvních třicet vteřin po jejich seznámení a pak se vybarvil jakoprvotřídní kretén. Už jako malý jsem mu začal říkat SmraďochGabe. Jo, je to tak. Ten chlap páchl jako plesnivá česneková pizza,zabalená do trenek po tělocviku.Máma měla s námi dvěma dost těžký život. To, jak s níSmraďoch Gabe jednal, jak jsem s ním vycházel já… No, uděláš siobrázek z toho, jak jsem se vrátil domů.Vešel jsem do našeho malého bytu a doufal jsem, že máma se užvrátila z práce. Místo toho dřepěl v obýváku Smraďoch Gabea mastil poker se svými kumpány. V televizi řval sportovní kanála po celém koberci se povalovaly plechovky od piva.Málem ani nezvedl oči a s cigárem v puse procedil: „Tak jsidoma.“„Kde je máma?“„Maká,“ zavrčel. „Máš nějaký prachy?“No prosím. Žádné Vítej zpátky. Rád tě vidím. Jak ses mělposledního půl roku?Gabe přibral. Vypadal jako mrož bez klů, navlečený v hadrechze sekáče. Na hlavě měl celkem asi tak tři vlasy ulízané přes holoulebku, jako by ho to mohlo zkrášlit či co.Vedl krám s elektronikou v Queensu, ale většinu časuvysedával doma. Netuším, proč ho už dávno nevyhodili. Jenombral prachy a utrácel je za doutníky, z jejichž smradu se mi obracelžaludek, a samozřejmě za pivo. Věčně do sebe lil pivo. Když jsembyl doma, čekal, že přispěju do jeho fondů pro hazard. Říkal tomu„tajemství mezi námi chlapy“. Myslel tím, že kdybych to prozradilmámě, vytluče ze mě duši.„Žádný prachy nemám,“ oznámil jsem mu.Gabe povytáhl mastné obočí.Dokázal vyčenichat peníze jako policejní pes, což měpřekvapovalo, protože jeho vlastní puch překrýval všechno ostatní.„Vzal sis z nádraží taxíka,“ prohlásil. „Nejspíš jsi platildvackou. Dostals zpátky šest nebo sedm babek. Když někdo čeká,že bude žít pod touhle střechou, měl by taky solit. Nemám pravdu,Eddie?“Eddie, správce bytového domu, si mě změřil, jako by měchápal. „No tak, Gabe,“ řekl. „Ten kluk sotva přijel.“„Nemám pravdu?“ opakoval Gabe.Eddie se zakabonil do misky preclíků. Zbylí dva chlápci sispolečně uprdli.„Dobře,“ zamumlal jsem. Vylovil jsem z kapsy svazek dolarůa hodil peníze na stůl. „Doufám, že prohraješ.“„Přišlo tvoje vysvědčení, chytrolíne!“ houkl za mnou. „Já bychna tvém místě nebyl tak drzý!“Zabouchl jsem za sebou dveře svého pokoje, což vlastně nebylmůj pokoj. Během školního roku to byla Gabeova „studovna“.Nestudoval nic kromě starých motoristických časopisů, ale moc rádházel moje věci do záchodu, nechával zablácené boty na okennímparapetu a dělal, co se dalo, aby to tam zasmradil odpornoukolínskou, cigáry a zvětralým pivem.Položil jsem si kufr na postel. Domove, sladký domove.Gabeův smrad byl skoro horší než noční můry o paní Doddsovénebo zvuk nůžek, kterými stará dáma s ovocem přestřihla vlněnévlákno.Jakmile jsem na to pomyslel, podlomila se mi kolena.Vzpomněl jsem si na Groverův vyplašený výraz, a jak mě přimělslíbit, že nepojedu domů bez něj. Najednou mě zamrazilo. Cítiljsem, jako by někdo – nebo něco – právě teď po mně slídilo, možnáuž se to vleklo po schodech nahoru a rostly tomu hrozné dlouhépařáty.Pak jsem uslyšel mámin hlas. „Percy?“Otevřela dveře ložnice a strach se rozplynul. Máma dokážezařídit, že mi je fajn, jenom tím, že vejde do pokoje. Oči jí zářilya duhovky měnily barvu ve světle. Její úsměv hřál jako peřina.V dlouhých hnědých vlasech měla pár šedých pramínků, ale nikdyjsem si nemyslel, že je stará. Když se na mě podívala, připadalo mi,jako by na mně viděla jenom to dobré, nic špatného. Nikdy jsem jineslyšel zvýšit hlas ani říct někomu něco nepěkného, dokonce animně nebo Gabeovi.„Ach, Percy.“ Pevně mě objala. „Nechce se mi tomu věřit. Tysod Vánoc vyrostl!“Červenobílomodrá pracovní uniforma jí voněla po těchnejlepších věcech na světě: po čokoládě, lékořici a všech těchdobrotách, které prodávala v cukrárně na nádraží Grand Central.Přinesla mi velký pytel „vzorků zdarma“, jako pokaždé, když jsemse vrátil domů.Sedli jsme si spolu na kraj postele. Pustil jsem se do kyselýchborůvkových tyčinek a máma mi prohrábla vlasy a chtěla vědětvšechno, co jsem jí nenapsal v dopisech. O tom, že mě vyloučili,neřekla ani slovo. Nevypadala, že by jí to vadilo. Ale starala se,jestli jsem v pořádku. Vedl si její chlapeček dobře?Říkal jsem, že mě udusí a aby mi dala pokoj a tak, ale tajnějsem byl fakt moc, moc rád, že jsem s ní.Gabe z vedlejšího pokoje zařval: „Hej, Sally – co takhlefazolovou omáčku, co?“Zatnul jsem zuby.Moje máma je nejmilejší ženská na světě. Měla si vzít nějakéhomilionáře, ne takového pitomce, jako je Gabe.Kvůli ní jsem se snažil o svých posledních dnech na akademiiYancy mluvit vesele. Pověděl jsem jí, že mi to vyloučení mocneublížilo. Tentokrát jsem vydržel skoro celý rok. Získal jsem novékamarády. V latině jsem si vedl docela dobře. A upřímně, ty rvačkynebyly tak strašné, jak tvrdí ředitel. Akademii Yancy jsem sioblíbil. Vážně. Málem jsem přesvědčil sebe samého, že jsem tenrok zvládl dobře. Když jsem pomyslel na Grovera a na panaBrunnera, stahoval se mi krk. Ani Nancy Bobofitová mi užnepřipadala tak špatná.Až do té exkurze do muzea…„Co?“ zeptala se máma. Propichovala mě očima, pokoušela seze mě vytáhnout tajemství. „Nevyděsilo tě něco?“„Ne, mami.“Nebylo mi z té lži dobře. Chtěl jsem jí říct o paní Doddsovéa o třech starých dámách s vlnou, ale připadalo mi, že by to znělohloupě.Našpulila rty. Věděla, že něco skrývám, ale netlačila na mě.„Mám pro tebe překvapení,“ uculila se. „Pojedeme k moři.“Vyvalil jsem oči. „Do Montauku?“„Na tři dny – do stejného srubu.“„Kdy?“Usmála se. „Jen co se převleču.“Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebyl jsem s mámou v Montauku uždvě poslední léta, protože Gabe prohlásil, že na to nemáme prachy.Gabe se objevil ve dveřích a zavrčel: „Co ta fazolová omáčka,Sally? Tys mě neslyšela?“Nejradši bych mu jednu vrazil, ale podíval jsem se mámě do očía pochopil jsem, že mi nabízí dohodu: ještě chvilku mám být naGabea příjemný. Jen do té doby, než se máma připraví k odjezdudo Montauku. A pak odtud vypadneme.„Už jdu na to, zlato,“ řekla Gabeovi. „Jenom jsme si povídalio tom výletu.“Gabe přimhouřil oči. „O výletu? Chceš říct, žes to myslelavážně?“„Já to věděl,“ zamumlal jsem naštvaně. „Nenechá nás odjet.“„Jistěže ano,“ prohlásila máma klidně. „Tvůj nevlastní otec sijen dělá starosti o peníze. To je všechno. Kromě toho,“ dodala,„Gabriel se nemusí spokojit jenom s fazolovou omáčkou. Udělámmu omáčku i s masem, že mu to vystačí na celý víkend.A s avokádovou pastou. A kysanou smetanou. Prostě se všímvšudy.“Gabe trochu roztál. „Takže ty prachy na ten výlet… ty jdouz tvého fondu na šaty, je to tak?“„Ano, miláčku,“ přikývla moje matka.„A nebudeš se s mým autem nikam courat, jen tam a zpátky.“„Budeme moc opatrní.“Gabe se poškrábal na dvojité bradě. „Když si pospíšíš s tímjídlem… A když se kluk omluví, že mě vyrušil z pokeru, takmožná…“Možná, kdybych tě nakopl do choulostivého místa, pomysleljsem si. Až bys týden pištěl jako holka.Ale máminy oči mě varovaly, abych ho radši nerozčiloval.Proč se vůbec dala dohromady s tímhle chlapem, chtělo se mizařvat. Proč se stará o to, co si myslí?„Omlouvám se,“ zamumlal jsem. „Je mi fakt líto, že jsempřerušil tvou ohromně důležitou partii pokeru. Hned se k ní,prosím, vrať.“Gabe přimhouřil oči. Slepičí mozeček se nejspíš pokoušelobjevit v mém prohlášení něco kousavého.„Jo, tak jo,“ usoudil nakonec.Vrátil se ke kartám.„Děkuju, Percy,“ řekla máma. „Až dojedeme do Montauku,popovídáme si ještě o tom… o čems mi zapomněl říct, ano?“Chvíli jsem měl pocit, že jsem v jejích očích zahlédl úzkost –stejnou úzkost, jakou jsem pozoroval u Grovera během cestyautobusem – jako by i máma cítila nějaký divný chlad ve vzduchu.Ale pak se zase usmála a já si pomyslel, že jsem se asi spletl.Prohrábla mi vlasy a šla připravit Gabeovi omáčku.Za hodinu jsme byli nachystaní k odjezdu.Gabe si dal od pokeru pauzu, aby se mohl dívat, jak vlečumáminy tašky do auta. V jednom kuse remcal a skučel, že přijde nacelý víkend o její vaření – a o svou kraksnu Camaro z roku 1978,o tu mu šlo hlavně.„Na tom autě nebude ani škrábanec, chytrolíne,“ varoval mě,když jsem nakládal poslední tašku. „Ani jediný škrábaneček.“Jako bych měl řídit já. Ve dvanácti letech. Ale to bylo Gabeovijedno. I kdyby se mu na kapotu vydělal nějaký racek, našel by sizpůsob, jak to svést na mě.Díval jsem se, jak se táhne zpátky k našemu činžáku, a rozčililjsem se tak, že jsem udělal něco, co nedokážu vysvětlit. Když Gabevešel do dveří, udělal jsem gesto, jaké jsem viděl u Groverav autobusu, jakýsi pohyb rukou, který měl zažehnat zlo. Sevřeljsem ruku na srdci a pak ji napřáhl ke Gabeovi. Ochranné síto vedveřích se za ním zabouchlo tak prudce, že ho praštilo do zadkua postrčilo ke schodišti tak rychle, jako by ho vystřelili z děla.Možná to byl jenom vítr nebo rozbité panty, ale už jsem seneobtěžoval to zjišťovat.Nasedl jsem do auta a řekl mámě, ať šlápne na plyn.Pronajatý srub ležel na jižním pobřeží, daleko na špičce LongIslandu. Byla to malá pastelová krabice s vybledlými závěsy, napůlpohřbená v dunách. V prostěradlech byl věčně písek a ve skříníchpavouci a moře bylo většinou moc studené na to, aby se v něm daloplavat.Miloval jsem to tam.Do Montauku jsme jezdili, už když jsem byl malý. A mámaještě déle. Nikdy to neřekla přímo, ale já věděl, proč je pro ni tapláž důležitá. Na tom místě poznala mého tátu.Jak jsme se blížili k Montauku, zdálo se, že máma mládne, rokystarostí a práce jí mizely z tváře. Její oči nabíraly barvu moře.Dojeli jsme tam za soumraku, otevřeli ve srubu všechna oknaa absolvovali obvyklou očistnou proceduru. Prošli jsme se po pláži,krmili racky modrými kukuřičnými lupínky a cumlali modré tvrdébonbony, modré karamely a ostatní vzorky zdarma, které mámapřinesla z práce.To modré jídlo bych měl asi vysvětlit.Víš, Gabe jednou řekl mámě, že nic takového neexistuje.Pohádali se a zpočátku to vypadalo, že o nic nejde. Ale od té dobyse máma mohla přetrhnout, aby jedla modré věci. Pekla modrénarozeninové dorty. Mixovala borůvkové krémy. Kupovala modrékukuřičné tortillové chipsy a nosila z cukrárny modré sladkosti.Tohle – a to, že si raději nechala dívčí jméno Jacksonová, než by sidala říkat paní Uglianová – byl důkaz, že se nenechala Gabemúplně oblbnout. Měla v sobě něco vzpurného stejně jako já.Když se setmělo, rozdělali jsme oheň a opekli si vuřty. Mámami vyprávěla historky z doby, kdy byla malá, ještě než její rodičeumřeli při leteckém neštěstí. Povídala mi o knihách, které chcenapsat, až bude mít dost peněz a bude moct odejít z cukrárny.Nakonec jsem sebral odvahu zeptat se jí na to, na co jsemmyslel od příjezdu do Montauku – na svého tátu. Mámě se zamlžilyoči. Počítal jsem, že mi řekne to co vždycky, ale stejně mě pořádbavilo poslouchat.„Byl laskavý, Percy,“ začala. „Vysoký, krásný a silný. Ale takyněžný. Ty černé vlasy máš po něm, víš, i ty zelené oči.“Máma vylovila z pytlíku sladkostí modrý bonbon. „Kéž by tětak mohl vidět, Percy. Byl by na tebe moc pyšný.“Uvažoval jsem, jak může něco takového říct. Co je na mněúžasného? Dyslektik, hyperaktivní kluk se čtyřkami na vysvědčení,vyhozený ze školy pošesté za šest let.„Kolik mi bylo?“ zeptal jsem se. „Myslím… když odešel?“Dívala se do ohně. „Byl se mnou jenom jedno léto, Percy.Zrovna tady na téhle pláži. V tomhle srubu.“„Ale… znal mě jako malého.“„To ne, miláčku. Věděl, že čekám dítě, ale nikdy tě neviděl.Musel odjet dřív, než ses narodil.“Pokoušel jsem se to srovnat s faktem, že jsem si jaksipamatoval… něco o svém otci. Ten teplý jas. Úsměv.Vždycky jsem si myslel, že mě jako dítě znal. Máma to nikdyneřekla přímo, ale stejně mi připadalo, že to tak musí být. A teď,když jsem slyšel, že mě nikdy neviděl…Měl jsem na otce vztek. Možná to byla hloupost, ale nesnášeljsem ho za to, že se musel vypravit na moře, že neměl odvahu simámu vzít. Opustil nás a my jsme skončili se SmraďochemGabem.„Pošleš mě zase pryč?“ zeptal jsem se jí. „Do další internátníškoly?“„Já nevím, miláčku.“ Znělo to těžce. „Myslím… myslím, žebudeme muset něco udělat.“„Protože mě nechceš mít u sebe?“ Sotva jsem to vyslovil, užjsem toho litoval.Mámě vstoupily slzy do očí. Vzala mě za ruku a pevně jistiskla. „Ach, Percy, to ne. Já – já musím, zlato. Pro tvé dobro.Musím tě poslat pryč.“Její slova mi připomínala, co řekl pan Brunner – že pro mě budenejlepší opustit Yancy.„Protože nejsem normální,“ podotkl jsem.„Ty to říkáš, jako by to bylo něco špatného, Percy. Aleneuvědomuješ si, jak jsi důležitý. Myslela jsem, že akademieYancy bude dost daleko. Myslela jsem, že tam budeš konečněv bezpečí.“V bezpečí před čím?Podívala se na mě. Přepadly mě vzpomínky – na všechny tydivné, děsivé věci, které se mi kdy staly. Na některé jsem sepokoušel zapomenout.Ve třetí třídě mě na hřišti sledoval chlapík v černém kabátě.Když mu učitelky pohrozily policií, s bručením odešel. Nikdo minevěřil, že pod kloboukem se širokou krempou měl jenom jednooko, přesně uprostřed čela.A předtím – vážně dávná vzpomínka. Byl jsem v jeslícha učitelka mě náhodou dala spát na lehátko, kam se vplazil had.Máma se rozječela, když mě přišla vyzvednout. Našla mě, jak sihraju s bezvládným šupinatým provazem, který se mi baculatýmabatolecíma ručkama nějak podařilo zaškrtit.Na každé škole se mi přihodilo něco strašidelného nebonebezpečného a já ji musel změnit.Věděl jsem, že bych měl mámě říct o starých dámách u stánkus ovocem, o paní Doddsové v muzeu umění a taky o divnéhalucinaci, že jsem matikářku rozřízl mečem a ona se proměnilav prach. Ale nedokázal jsem jí to povědět. Měl jsem divný pocit, žeby to náš výlet do Montauku ukončilo, a to jsem nechtěl.„Snažila jsem se mít tě tak blízko sebe, jak to šlo,“ prohlásilamáma. „Řekli mi, že je to chyba. Ale existuje jenom jedno dalšířešení, Percy – místo, kam tě chtěl poslat tvůj otec. A já prostě… játo prostě nedokážu udělat.“„Můj otec chtěl, abych šel na nějakou speciální školu?“„Na školu ne,“ promluvila měkce. „Ale do letního tábora.“Zatočila se mi z toho hlava. Proč by otec – který se nezdržel anina moje narození – říkal mámě o nějakém letním táboře? A pokudto je tak důležité, proč mi o tom ještě nikdy neřekla?„Je mi to líto, Percy,“ poznamenala, když viděla, jak se tvářím.„Ale nemůžu o tom mluvit. Já – nemohla jsem tě tam poslat. Mohloby to znamenat, že se s tebou nadobro rozloučím.“„Nadobro? Ale pokud je to jenom letní tábor…“Obrátila se k ohni. Z jejího výrazu jsem poznal, že kdybych sevyptával dál, rozbrečela by se.Tu noc jsem měl živý sen.Na pláži byla bouřka a na kraji příboje se navzájem pokoušelazabít dvě krásná zvířata, bílý kůň a zlatý orel. Orel se vrhl dolůa obrovskými pařáty sekl koně do tlamy. Kůň se vzepjal a kopl orlado křídel. Jak bojovali, zem duněla a odkudsi z hloubek se chechtalobludný hlas navádějící nebohá zvířata, aby zápasila ještěnelítostněji.Běžel jsem k nim. Věděl jsem, že jde o život a že je musímzarazit, ale běžel jsem pomalu. Bylo mi jasné, že to nestihnu.Pozoroval jsem, jak se orel snáší střemhlav dolů, zobák namířenýna vyvalené oči koně, a zaječel jsem: Ne!S leknutím jsem se probudil.Venku byla doopravdy bouřka, taková, jaká láme stromya strhává domy. Na pláži nebyl ani kůň, ani orel, jenom blesky,které dělaly falešné denní světlo, a šestimetrové vlny tloukly dopísečných dun jako kanonáda.S dalším zahřměním se probudila máma. Posadila sea s vytřeštěnýma očima řekla: „Hurikán.“Věděl jsem, že je to pitomost. Na Long Islandu takhle brzov létě nikdy nebývají hurikány. Ale oceán na to zřejmě zapomněl.Přes burácení větru jsem uslyšel vzdálený křik, vzteklý, utrápenýzvuk, při kterém se mi zježily všechny vlasy.Pak se něco ozvalo mnohem blíž, znělo to, jako když někdotluče holí do písku. Zoufalý hlas – někdo křičel a bušil na dveřenašeho srubu.Máma vyskočila v noční košili z postele a bleskurychleodemkla.Ve dveřích stál Grover a za ním se valil déšť. Ale nebyl…nebyl to tak úplně Grover.„Hledám tě celou noc,“ vydechl. „Jak sis to představoval?“Matka se na mě zděšeně podívala – nebála se Grovera, ale toho,proč přišel.„Percy,“ zakřičela přes hukot deště. „Co se stalo ve škole? Cosmi neřekl?“Ztuhl jsem a zíral na Grovera. Nechtělo se mi věřit vlastnímočím.„O Zeu kai alloi theoi!“ zařval. „Je mi to v patách! Tys jí toneřekl?“Byl jsem tak mimo, že jsem vůbec nezaregistroval jeho zakleníve starořečtině, ale rozuměl jsem mu dokonale. Byl jsem takšokovaný, že jsem se ani nedivil, jak se sem Grover dostal sámuprostřed noci. Protože Grover na sobě neměl kalhoty – a tam, kdeměly být nohy… kde měly být nohy…Máma na mě přísně hleděla a prohlásila tónem, který jsem od níještě nikdy neslyšel: „Percy, okamžitě mi to řekni!“Vykoktal jsem něco o starých dámách u ovocného stánkua o paní Doddsové. Máma na mě zírala a obličej měla v záři bleskumrtvolně bledý.Popadla kabelku, hodila mi pláštěnku a nakázala: „Mazejte doauta. Oba. Běžte!“Grover se rozběhl k autu – ale nedalo se říct, že běží. Klusal,třásl chlupatým pozadím a já najednou pochopil historku o svalovénemoci jeho nohou. Pochopil jsem, proč dokáže tak rychle běžet,ale při chůzi kulhá.Protože tam, kde měl mít chodidla, žádná chodidla nebyla.Jenom kopyta.