Čtvrtá kapitola:
MÁMA MĚ UČÍBOJOVAT S BÝKY
Řítili jsme se nocí po temných venkovských silnicích. Do auta seopíral vítr. Čelní sklo bičoval déšť. Nevím, jak mohla mámaněco vidět, ale nespouštěla nohu z plynu.
Ve světle blesku jsem se pokaždé podíval na Grovera, kterýseděl vedle mě na zadním sedadle, a uvažoval jsem, jestli jsem senezbláznil nebo jestli na sobě nemá nějaké kalhoty z chlupatéhokoberce. Ale ne, ten pach byl stejný, jak jsem si ho pamatovalz výletů s mateřskou školkou do zoo – lanolin vycházející ze srsti.Pach vlhkého zvířete ze statku.Jediné, co jsem dokázal říct, bylo: „Takže ty a máma… vy seznáte?“Grover zalétl pohledem do zpětného zrcátka, i když za náminebylo žádné auto. „Přesně řečeno ne,“ vysvětloval mi. „Tedaosobně jsme se nikdy nesetkali. Ale věděla, že na tebe dohlížím.“„Dohlížíš?“„Hlídám tě. Starám se, aby se ti nic nestalo. Ale že jsem tvůjkamarád, to jsem nepředstíral,“ dodal rychle. „Fakt jsem tvůjkamarád.“„Hm… a co přesně jsi?“„To je teď jedno.“„Jedno? Můj nejlepší kamarád je od pasu dolů osel –“Grover vyrazil ostré chraplavé: „Bla-ha-ha!“Nebylo to poprvé, kdy jsem ho slyšel vydat ten zvuk, alevždycky jsem to považoval za nervózní smích. Teď mi došlo, že jeto spíš podrážděný mekot.„Kozel!“ prohlásil.„Co?“„Od pasu dolů jsem kozel.“„Zrovna jsi řekl, že je to jedno.“„Bla-ha-ha! Někteří satyrové by tě za takovou urážku udupali!“„Páni. Počkat. Satyrové. Myslíš jako… v těch bájích panaBrunnera?“„Byly ty staré dámy u stánku taky báje, Percy? Byla paníDoddsová báje?“„Takže ty přiznáváš, že paní Doddsová existovala!“„Jistě.“„Pak proč potom –“„Čím míň toho víš, tím míň nestvůr na sebe přilákáš,“ prohlásilGrover, jako by to bylo samozřejmé. „Na lidské oči jsme seslalimlhu. Doufali jsme, že si budeš myslet, že Blahovolná byla jenhalucinace. Ale nevyšlo to. Začínal sis uvědomovat, kdo jsi.“„Kdo jsem – co tím myslíš?“Odněkud za námi, blíž než předtím, se zase začalo rozléhat todivné bučení. Ať nás pronásledovalo cokoli, bylo nám to pořád nastopě.„Percy,“ promluvila máma, „je toho spousta na vysvětlovánía moc málo času. Musíme tě dostat do bezpečí.“„Do bezpečí před čím? Kdo po mně jde?“„Ale, nic moc,“ odpověděl Grover, zřejmě pořád ještěnamíchnutý tou poznámkou o oslovi. „Jenom vládce mrtvých a párjeho nejkrvelačnějších mazlíčků.“„Grovere!“„Omlouvám se, paní Jacksonová. Mohla byste jet rychleji,prosím?“Snažil jsem se nějak pochopit, co se děje, ale nedokázal jsem to.Věděl jsem, že to není sen. Nebyla to ani představa. Něco takdivného bych si v životě nevymyslel.Máma prudce zabočila doleva. Ocitli jsme se na užší cestěa hnali se kolem ztemnělých farem, zalesněných vršků a bílýchplotů s nápisy SAMOSBĚR JAHOD.„Kam to jedeme?“ zeptal jsem se.„Do toho letního tábora, o kterém jsem ti vyprávěla.“ Mámamluvila zdánlivě soustředěně, kvůli mně se snažila nejančit. „Na tomísto, kam tě chtěl poslat tvůj otec.“„Na to místo, kam jsi mě ty poslat nechtěla.“„Miláčku,“ zaprosila máma. „Už takhle je to dost těžké. Zkus topochopit. Jsi v nebezpečí.“„Protože nějaké staré dámy odstřihly vlnu.“„To nebyly staré dámy,“ oznámil mi Grover. „Byly to sudičky.Víš, co to znamená – to, že se před tebou objevily? Dělají to jenom,když máš… jenom když má někdo zemřít.“„Tak prr. Řekls ‚máš‘.“„Neřekl. Řekl jsem ‚někdo‘.“„Myslel jsi ‚ty‘. Jako že ‚já‘.“„Myslel jsem ‚ty‘ jako ‚někdo‘. Ne ty jako ‚ty‘.“„Kluci!“ napomenula nás máma.Strhla volant doprava a já zahlédl postavu, které se tak prudcevyhnula – temnou vznášející se postavu, nyní už ztracenou za námiv bouřce.„Co to bylo?“ zeptal jsem se.„Už jsme skoro tam,“ podotkla máma. Mou otázku ignorovala.„Už jenom jedna míle. Prosím, prosím. Prosím.“Nevěděl jsem, kde je to tam, ale přistihl jsem se, jak se v autěnakláním dopředu, čekám a toužím po tom, abychom tam uždorazili.Venku nebylo nic než déšť a tma – taková ta prázdná krajina,která je až na úplném konci Long Islandu. Pomyslel jsem na paníDoddsovou a na chvíli, kdy se proměnila v tu věc se špičatýmizuby a s kožnatými křídly. Ruce i nohy mi strnuly v dodatečnémšoku. Ona vážně nebyla člověk. Měla mě zabít.Pak jsem si vzpomněl na pana Brunnera… a na ten meč, kterými hodil. Než jsem se na to stačil Grovera zeptat, vzadu na krku semi zježily vlasy. Příšerně se zablesklo, ozvala se rána, až se mirozdrkotaly zuby, a naše auto vybuchlo.Pamatuju si, že jsem si připadal jako bez tíže, jako by mě drtili,opékali a splachovali zároveň.Odlepil jsem čelo ze zadní strany sedadla řidiče a hlesl: „Au.“„Percy!“ vykřikla máma.„Nic mi není…“Snažil jsem se dostat se z mrákot. Nebyl jsem mrtvý. Auto veskutečnosti nevybuchlo. Sjeli jsme do příkopu. Dveře u řidiče sevmáčkly do bahna. Střecha byla rozbitá jako vaječná skořápkaa dovnitř se lil déšť.Blesk. To bylo jediné vysvětlení. Smetlo nás to ze silnice.Vedle mě na zadním sedadle ležel velký nehybný balík. „Grovere!“Byl zhroucený dopředu a z koutku pusy mu tekla krev.Zalomcoval jsem jeho chlupatým bokem a v duchu si říkal: Ne!I když jsi napůl domácí zvíře, jsi můj nejlepší kamarád a já nechci,abys umřel!Pak zasténal: „Jíst!“, a já věděl, že je naděje, že to přežije.„Percy,“ promluvila máma, „musíme…“ Odmlčela se.Ohlédl jsem se. Ve světle blesku jsem skrz zabahněné zadníokno uviděl postavu, která se k nám pomalu sunula ze zatáčky. Přitom pohledu mi přejel po těle mráz. Byla to temná silueta velikéhochlapa, něco jako obrovský ragbista. Zdálo se, že si nad hlavou držínějakou deku. Horní půlku těla měl obrovskou a chlupatou. Ruceměl zvednuté, takže to vypadalo, jako by měl rohy.Těžce jsem polkl. „Kdo je –“„Percy,“ nakázala mi máma smrtelně vážně. „Vylez z auta.“Máma se opřela do dveří u řidiče. Byly zaklíněné v blátě. Zkusiljsem svoje. S nimi to bylo stejné. Zoufale jsem vzhlédl k díře vestřeše. Dalo by se jí vylézt, ale na okrajích to prskalo a kouřilo.„Vylez druhou stranou!“ pobízela mě máma. „Percy – musíšutéct. Vidíš ten velký strom?“„Jaký?“Znovu se zablesklo. Kouřící dírou ve střeše jsem uviděl strom,o kterém máma mluvila: vypadal jako obří vánoční strom z Bíléhodomu – veliká borovice na hřebeni nejbližšího kopce.„To je hranice pozemku,“ vysvětlila mi máma. „Přeběhni tenkopec a dole v údolí uvidíš velikou farmu. Utíkej a neohlížej se.Křič o pomoc. Nezastavuj se, dokud nebudeš u dveří.“„Mami, ty snad půjdeš taky.“Tvář měla bledou a oči stejně smutné, jako když se dívala naoceán.„Ne!“ vykřikl jsem. „Ty jdeš se mnou. Pomoz mi odnéstGrovera.“„Jíst!“ zasténal Grover trochu hlasitěji.Ten člověk s dekou na hlavě šel pořád k nám a vydával to svéchrochtání a frkání. Jak se dostal blíž, uvědomil jsem si, že nemůžedržet nad hlavou deku, protože ruce – obrovské masité ruce – semu kývaly u boků. To nebyla deka. Ta obrovská chlupatá hrouda,která byla moc velká na to, aby byla jeho hlava… byla jeho hlava.A ty hroty, které vypadaly jako rohy…„On nechce nás,“ řekla mi máma. „Chce tebe. Kromě toho, jáse přes hranice pozemku nedostanu.“„Ale…“„Nemáme čas, Percy. Běž. Prosím.“V tu chvíli jsem se naštval – na mámu, na toho kozla Groverai na tu rohatou věc, která se k nám šinula pomalu a rozvážně jako,no, jako býk.Přelezl jsem přes Grovera a vyrazil dveře. „Jdeme spolu. Pojď,mami.“„Řekla jsem ti –“„Mami! Já tě tu nenechám. Pomoz mi s Groverem.“Na odpověď jsem nečekal. Vydrápal jsem se ven a vyvleklGrovera z auta. Byl kupodivu dost lehký, ale neodtáhl bych ho mocdaleko, kdyby mi máma nepřišla na pomoc.Společně jsme si přehodili Groverovy paže přes ramena a začaliklopýtat mokrou trávou do kopce. Sahala nám až po pás.Ohlédl jsem se a poprvé jasně viděl tu nestvůru. Měřila přes dvametry, paže a nohy jako z obálky časopisu pro kulturisty – nafouklébicepsy a tricepsy a spoustu dalších „cepsů“, všechny nacpané jakobaseballové míče pod kůží protkanou žilami. Nemělo to na soběšaty, jen trenýrky – jasně bílé, značky Fruit of the Loom – což bymožná vypadalo legračně, kdyby to stvoření nemělo horní polovinutěla tak strašlivou. Hrubé hnědé chlupy mu začínaly zhrubau pupku a houstly směrem k ramenům.Krk byl samý sval a srst a pak obrovská hlava s tlamou dlouhoujako moje ruka, s usoplenými nozdrami s lesklým mosaznýmkruhem, krutýma černýma očima a rohy – obrovskými černobílýmirohy. Jejich hroty jako by právě vyšly z elektrického ořezávátka.Jasně, poznal jsem to monstrum. Vystupovalo v jedné z prvníchhistorek, které nám vyprávěl pan Brunner. Ale nemohlo býtopravdové.Zamrkal jsem, abych dostal dešťové kapky z očí. „To je –“„Syn královny Pásifaé,“ doplnila mě máma. „Kéž bych bylatušila, jak moc tě chtějí zabít.“„Ale to je Míno –“„Nevyslovuj jeho jméno,“ varovala mě. „Jména mají moc.“Borovice byla pořád moc daleko – nejmíň sedmdesát metrů dokopce.Znovu jsem se ohlédl.Býčí muž se sklonil nad naším autem, díval se do okének –i když vlastně ne přímo díval. Spíš čenichal a otíral se o ně.Nevěděl jsem, proč to dělá, když jsme byli jen nějakých patnáctmetrů od něj.„Jíst!“ zasténal Grover.„Pssst,“ okřikl jsem ho. „Mami, co to dělá? On nás nevidí?“„Špatně vidí a slyší,“ řekla. „Řídí se čichem. Ale brzo zjistí, kdejsme.“Býčí muž jako na povel vztekle zařval. Popadl Gabeovo camaroza rozervanou střechu, až podvozek zaskřípal a zasténal. Zvedl autonad hlavu a odhodil ho na silnici. Narazilo do mokrého asfaltua klouzalo v dešti jisker asi půl míle, než se zastavilo. Benzinovánádrž vybuchla.Ani škrábaneček, zdůrazňoval Gabe.Ajaj.„Percy,“ promluvila máma. „Jakmile nás vyčenichá, zaútočí.Počkej až do poslední vteřiny a pak uskoč z cesty – přímo stranou.Když jednou vyrazí, nedokáže moc dobře měnit směr. Rozumíš?“„Jak tohle všechno víš?“„Bála jsem se toho útoku už dlouho. Měla jsem to čekat. Bylajsem sobecká, že jsem si tě držela u sebe.“„Držela mě u sebe? Ale –“Další zuřivý řev a býčí muž vyrazil do kopce.Ucítil nás.Borovici jsme měli už jenom pár metrů před sebou, ale kopecbyl čím dál strmější a kluzčí a Grover nebyl o nic lehčí.Býčí muž se blížil. Ještě pár vteřin a bude u nás.Máma musela být vyčerpaná, ale převzala ode mě Grovera.„Běž, Percy! Běž sám! Pamatuj, co jsem ti řekla.“Nechtěl jsem se od nich oddělit, ale měl jsem pocit, že mápravdu – byla to naše jediná možnost. Vyrazil jsem doleva, obrátilse a viděl, jak se na mě ten tvor vrhá. Černé oči se mu nenávistněleskly. Páchl jako zkažené maso.Sklonil hlavu a zaútočil, rohy ostrými jako břitva mířil přímo namoji hruď.Strach svírající žaludek mě nutil dát se do běhu, ale to bynevyšlo. Té potvoře bych nikdy neutekl. A tak jsem stál na místěa v poslední chvíli jsem uskočil do strany.Býčí muž se přehnal kolem jako nákladní vlak, pak vzteklezařval a obrátil se, tentokrát ne ke mně, ale k mámě, která právěskládala Grovera do trávy.Dostali jsme se na hřeben kopce. Na druhé straně jsem vidělúdolí, přesně jak vyprávěla máma. Světla farmy žlutě zářila skrzdéšť. Ale bylo to ještě půl míle. Nikdy to nezvládneme.Býčí muž si odfrkl a zahrabal nohou do země. Pořád si měřilmámu, která teď pomalu couvala dolů z kopce, zpátky k silnici.Pokoušela se odlákat nestvůru od Grovera.„Utíkej, Percy!“ křičela. „Já nemůžu jít dál. Utíkej!“Ale já tam jen stál ztuhlý strachem, když na ni monstrumzaútočilo. Pokusila se mu vyhnout, jak nařídila mně, ale netvor seuž poučil. Vyrazil rukou a chňapl ji za krk, když se pokusilauniknout. Zvedl ji, zatímco se bránila, kopala a bila pěstmi dovzduchu.„Mami!“Zachytila můj pohled a podařilo se jí vyrazit ze sebe poslednípřiškrcené: „Běž!“A pak ten netvor zaječel a sevřel pěsti kolem mámina krkua ona se mi ztratila před očima, rozplynula se do světla, domihotavé zlaté postavy, jako by byla jen holografickou projekcí.Oslepující záblesk a byla prostě… pryč.„Ne!“Strach ve mně vystřídal vztek. Rozlila se mnou nová síla –stejný nápor energie, jaký mě zaplavil, když paní Doddsovénarostly pařáty.Býčí muž se vrhl na Grovera, který ležel bezmocně v trávě.Monstrum se sklonilo a očichalo mého nejlepšího kamaráda, jakoby se ho chystalo zvednout a nechat taky zmizet.To jsem nemohl dopustit.Svlékl jsem si červenou pláštěnku.„Hej!“ zavolal jsem, zamával pláštěnkou a doběhl z boku k ténestvůře. „Hej, ty tupoune! Hovězino!“„Rrrrr!“ Monstrum se ke mně obrátilo a zahrozilo masitýmipěstmi.Dostal jsem nápad – pitomý, ale lepší než žádný. Postavil jsemse zády k té velké borovici a zamáchal býčímu muži před očimarudou pláštěnkou. Myslel jsem, že mu v poslední chvíli uskočímz cesty.Ale dopadlo to jinak.Býčí muž bleskově vyrazil a rozpřáhl paže, aby mě popadl,kdybych se pokusil někam uhnout.Čas se zpomalil.Moje nohy se napnuly. Nemohl jsem se vrhnout na bok, a takjsem vyskočil přímo nahoru, odrazil se nestvůře od hlavy, využil jijako trampolínu, obrátil se ve vzduchu a přistál monstru za krkem.Jak jsem to udělal? Neměl jsem čas nad tím uvažovat.O milisekundu později netvor praštil hlavou do stromu a ten nárazmi málem vyrazil zuby.Býčí muž vrávoral a pokoušel se mě setřást. Zaklesl jsem serukama za rohy, aby mě nemohl shodit. Hromy a blesky zuřily dál.Pršelo mi do očí. V nose mě pálil smrad zkaženého masa.Monstrum se třáslo, otáčelo a vyhazovalo jako býk v rodeu.Mohlo prostě zacouvat ke stromu a rozmačkat mě na placku, alezačínalo mi docházet, že tenhle tvor se pohybuje jen jednímsměrem: dopředu.Mezitím začal Grover v trávě sténat. Chtěl jsem na něj křiknout,aby držel jazyk za zuby, ale lomcovalo to se mnou tak, že bych siukousl jazyk, kdybych otevřel pusu.„Jíst!“ zasténal Grover.Býčí muž se k němu obrátil, znovu zahrabal nohou do zeměa připravil se k útoku. Vzpomněl jsem si, jak vymáčkl život z mojímámy a nechal ji zmizet v záblesku světla, a vztek mě naplnil pookraj. Sevřel jsem jeden roh oběma rukama a vší silou zatáhldozadu. Monstrum se napnulo, překvapeně zafrkalo a pak – lup!Býčí muž zařval a vymrštil mě do vzduchu. Přistál jsem nazádech v trávě, hlavou jsem praštil do kamene. Když jsem seposadil, viděl jsem rozmazaně, ale v rukou jsem měl roh,roztřepenou kostěnou zbraň velikosti nože.Netvor vyrazil kupředu.Bez rozmýšlení jsem se převalil na stranu a z kleku se zvedl.Jak se monstrum řítilo kolem, vrazil jsem mu zlomený roh přímodo boku, hned nad chlupatý hrudní koš.Býčí muž zařval bolestí. Mlátil kolem sebe, chňapal si po hrudia pak se začal rozpadat – ne jako máma v záblesku zlatého světla,ale jako drolící se písek rozfoukávaný větrem; podobně serozprskla paní Doddsová.Monstrum zmizelo.Přestalo pršet. Bouřka pořád duněla, ale jenom v dálce. Páchljsem jako dobytek a kolena se mi třásla. Hlava mě bolela, jako byměla puknout. Byl jsem slabý a vyděšený a třásl jsem se strachema smutkem. Zrovna jsem viděl zmizet vlastní mámu. Chtělo se mivrhnout se na zem a brečet, ale byl tu Grover a potřeboval pomoct,a tak jsem se přiměl vytáhnout ho na nohy a vléct ho do údolísměrem ke světlům farmy. Brečel jsem, volal jsem mámu, ale drželjsem Grovera – nechtěl jsem ho nechat být.Poslední věc, kterou si pamatuju, je, že jsem se zhroutil nadřevěné verandě, zíral na stropní větrák nad sebou, na můrypoletující ve žlutém světle a na přísné tváře nějakého povědoméhovousatého muže a hezké holky s blonďatými vlasy, které se jíkroutily jako princezně. Dívali se na mě a ta holka prohlásila: „Toje on. Musí to být on.“46„Tiše, Annabeth,“ napomenul ji muž. „Ještě je při vědomí.Přeneseme ho dovnitř.“