Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 5

Pátá kapitola:

HRAJU PINOCHLE S KONĚM

Měl jsem podivné sny plné domácích zvířat. Většina z nich měchtěla zabít. Zbytek chtěl nakrmit.Musel jsem se několikrát probudit, ale z toho, co jsem slyšela viděl, jsem nebyl moudrý, takže jsem prostě zase ztratil vědomí.Pamatuju si, že jsem ležel na nějaké měkké posteli a krmili mě polžičkách čímsi, co chutnalo jako máslový popcorn, jenže to bylpudink. Skláněla se nade mnou ta holka s kudrnatými blonďatýmivlasy a šklebila se, když mi lžičkou stírala kapky jídla z brady.Když viděla, že mám otevřené oči, zeptala se: „Co se stane přiletním slunovratu?“Podařilo se mi zaskřehotat: „Co?“Rozhlédla se kolem sebe, jako by se bála, že nás někdoposlouchá. „Co se děje? Co ukradli? Máme jenom pár týdnů!“„Je mi líto,“ zamumlal jsem, „ale já nevím…“Někdo zaklepal na dveře a dívka mi rychle strčila do pusypudink.Když jsem se příště probudil, byla pryč.V koutě ložnice stál urostlý světlovlasý chlápek a dohlížel namě. Měl modré oči – bylo jich nejmíň tucet – na tvářích, na čelea na hřbetech rukou.Když jsem konečně přišel nadobro k sobě, nebylo na okolí nicdivného, až na to, že vypadalo příjemněji, než jsem byl zvyklý.Seděl jsem ve skládacím lehátku na veliké verandě a zíral přeslouku na zelené kopce v dálce. Vánek voněl po jahodách. Přesnohy jsem měl přehozenou deku a za zády polštář. Všechno bylobezvadné, ale v puse jsem měl pocit, jako by si tam udělal doupěštír. Jazyk byl suchý a nepříjemně chutnal a všechny zuby měbolely.Na stole vedle mě stála vysoká sklenice s pitím. Připomínalo tochlazený jablečný džus se zeleným brčkem a s papírovýmslunečníčkem, zabodnutým do koktejlové třešně.Ruku jsem měl tak slabou, že jsem sklenici málem upustil, kdyžse mi ji povedlo obemknout prsty a trochu nadzvednout.„Opatrně,“ řekl nějaký povědomý hlas.O zábradlí verandy se opíral Grover a vypadal, jako by týdennespal. Pod paží držel krabici od bot. Na sobě měl džíny, vysokékecky a jasně oranžové tričko s nápisem TÁBORPOLOKREVNÝCH. Prostě starý dobrý Grover. Žádný kozlí kluk.Takže jsem měl možná zlý sen. Možná je máma v pořádku.Jsme ještě pořád na prázdninách a z nějakého důvodu jsme sezastavili tady v tom velkém domě. A…„Zachránils mi život,“ prohlásil Grover. „Já… no, to nejmenší,co jsem mohl udělat… zašel jsem zpátky na ten kopec. Mysleljsem, že bys chtěl tohle.“Uctivě mi položil na klín krabici od bot.Uvnitř byl černobílý býčí roh, na konci roztřepený, jak bylulomený, hrot pokrytý zaschlou krví. Nebyla to noční můra.„Mínótaurus,“ promluvil jsem.„Hm, Percy, to není dobrý nápad –“„Tak mu říkají v řeckých mýtech, že?“ nedal jsem se.„Mínótaurus. Napůl člověk, napůl býk.“Grover neklidně přešlápl. „Dva dny jsi byl mimo. Kolik si tohopamatuješ?“„Moje máma. Je vážně…“Sklopil hlavu.Podíval jsem se přes louku. Byly tam skupinky stromů, klikatícíse potok, záhony jahod, táhnoucí se pod modrou oblohou. Údolíobklopovaly zvlněné kopce a nejvyšší, přímo před námi, byl tens velikou borovicí na vršku. I ta vypadala ve slunečním světlekrásně.Moje máma zmizela. Celý svět by měl být černý a studený. Nicby nemělo vypadat krásně.„Je mi to líto,“ popotáhl Grover. „Jsem neschopný. Jsem – jsemten nejhorší satyr na světě.“Zaskučel a dupl nohou tak silně, až mu upadla. Chci říct, upadlavysoká teniska. Vnitřek byl vyplněný polystyrenem, až na dírutvarovanou jako kopyto.„Ále, u Styxu!“ zamumlal.Z jasné oblohy zaburácel hrom.Zatímco se Grover snažil nacpat kopyto zpátky do falešné boty,pomyslel jsem si: Takže to by bylo.Grover je satyr. Klidně bych se vsadil, že kdybych ostříhal tykudrnaté hnědé vlasy, objevil bych mu na hlavě růžky. Ale bylo midost mizerně, abych se staral, jestli existují satyrové nebomínótaurové. Všechno to znamenalo, že máma vážně zmizelav prázdnu, rozplynula se do žlutého světla.Byl jsem sám. Sirotek. Budu muset žít s… Se SmraďochemGabem? Ne. To nikdy. To bych šel radši na ulici. Budu předstírat,že je mi sedmnáct, a dám se k armádě. Něco prostě podniknu.Grover pořád popotahoval. Ten chudák kluk – chudák kozelnebo satyr nebo co – vypadal, jako by čekal, že ho zbiju.Řekl jsem: „Ty za to nemůžeš.“„Ale ano, můžu. Já tě měl chránit.“„Moje máma tě žádala, abys mě chránil?“„Ne. Ale je to moje práce. Jsem opatrovník. Aspoň… jsembyl.“„Ale proč…“ Najednou se mi zatočila hlava a pohled sezamlžil.„Nepřepínej se,“ domlouval mi Grover. „Tumáš.“Pomohl mi podržet sklenici a strčil mi brčko do pusy.Lekl jsem se té chuti, protože jsem čekal jablečný džus. Ten tonebyl ani náhodou. Chutnalo to jako sušenka s čokoládovýmilupínky. Tekutá sušenka. A ne jenom tak nějaká sušenka – jakodomácí modrá sušenka od mámy s čokoládovými lupínky, máslováa horká, až se čokoláda rozpouštěla. Napil jsem se a celé tělo se mirozehřálo, cítil jsem se fajn, plný energie. Smutek nepominul, alepřipadalo mi, jako by mě máma právě pohladila po tváři a dala misušenku, jak to dělávala, když jsem byl malý, a řekla mi, že sevšechno zase spraví.Než jsem si to uvědomil, vyprázdnil jsem sklenici. Zíral jsemdo ní. Myslel jsem, že jsem zrovna vypil teplý nápoj, ale kostkyledu na dně se ještě ani nerozpustily.„Bylo to dobré?“ zeptal se Grover.Přikývl jsem.„Jak to chutnalo?“ Ptal se tak toužebně, až jsem se zastyděl.„Promiň,“ omluvil jsem se. „Měl jsem ti dát ochutnat.“Vyvalil oči. „Ne! Tak jsem to nemyslel. Jenom… mě tozajímalo.“„Jako sušenky s čokoládovými kousky,“ řekl jsem. „Od mámy.Domácí.“Povzdechl si. „A jak ti je?“„Myslím, že bych dokázal popadnout Nancy Bobofitovoua hodit ji sto yardů daleko.“„To je dobře,“ prohlásil. „To je dobře. Asi bys neměl riskovata pít toho víc.“„Jak to myslíš?“Opatrně mi vzal prázdnou sklenici, jako by to byl dynamit,a položil ji zpátky na stůl. „Pojď. Cheirón a pan D. čekají.“Veranda se táhla kolem celé farmy.Nohy se mi podlamovaly, když se mě snažily donést tak daleko.Grover se nabídl, že mi ponese Mínótaurův roh, ale nedovolil jsemmu to. Tvrdě jsem za ten suvenýr zaplatil. Nechtěl jsem se hovzdát.Když jsme se dostali na opačný konec domu, zalapal jsem podechu.Museli jsme být na severním pobřeží Long Islandu, protože natéto straně domu se údolí táhlo až k vodě, která se leskla asi mílidaleko. Všechno, co jsem viděl mezi tím, jsem prostě nedokázalstrávit. Po krajině byly rozesety budovy, které působily jako starářecká architektura – otevřený pavilon, amfiteátr, kruhová aréna –,jenže všechny vypadaly zbrusu nově a jejich bílé mramorovésloupy se třpytily na slunci. Na nedalekém pískovém hřišti hrálopár holek a kluků ve věku středoškoláků a několik satyrů volejbal.Po jezírku klouzaly kánoe. Děti v jasně oranžových tričkách, jakoměl Grover, se honily kolem shluku srubů, usazených mezi stromy.Další střílely z luků do terčů. Jiné jezdily na koních po lesní stezce,a pokud mě neklamal zrak, někteří koně měli křídla.Na konci verandy seděli u karetního stolku proti sobě dva muži.Kousek od nich se opírala o zábradlí ta světlovlasá holka, která měkrmila pudinkem s příchutí popcornu.Muž obrácený ke mně byl malý, ale obtloustlý. Měl červenýnos, velké vodnaté oči a kudrnaté vlasy. Byly tak černé, že se zdálymálem purpurové. Celkově muž připomínal malby dětskýchandělíčků – jak se jim říká, hububíni? Ne, cherubíni. To je ono.Vypadal jako zestárlý cherubín ve středním věku z kempu prokaravany. Na sobě měl havajskou košili s tygřím vzorem a zapadlby do Gabeovy pokerové skupinky. Měl jsem ale pocit, že tenhlechlap by obehrál i mého nevlastního otce.„To je pan D.,“ zamumlal Grover, „ředitel tábora. Chovej sek němu zdvořile. A ta holka, to je Annabeth Chaseová. Je prostěodtud, žije tu asi dýl než všichni ostatní. A Cheiróna už znáš…“Ukázal na chlapíka, který byl ke mně zády.Nejdřív jsem si uvědomil, že sedí na invalidním vozíku. Pakjsem poznal tvídové sako, řídnoucí hnědé vlasy a rozčepýřenévousy.„Pane Brunnere!“ vykřikl jsem.Učitel latiny se obrátil a usmál se na mě. Oči se mu lesklystejně uličnicky jako někdy ve škole, když dal neplánovaný testa všechny správné odpovědi byly za B.„Á, prima, Percy,“ oslovil mě. „Teď už jsme na pinochle čtyři.“Nabídl mi židli po pravé ruce pana D., který si mě změřil očimapodlitýma krví a zhluboka si vzdychl.„No jo, asi bych to měl říct. Vítej v Táboře polokrevných. Tak.Ale nečekej, že budu jásat, že tě vidím.“„Hm, děkuju.“ Trochu jsem si odsedl, protože pokud jsem sev soužití s Gabem něco naučil, tak umění poznat, že dospělýnasává. Jestli se pan D. vyhýbá alkoholu, tak já jsem satyr.„Annabeth!“ zavolal pan Brunner na tu blonďatou holku.Popošla blíž a pan Brunner nás představil. „Tahle mladá dámatě vypiplala, aby ses uzdravil, Percy. Annabeth, drahoušku, cokdybys zašla zkontrolovat Percyho postel? Prozatím ho dáme dosrubu číslo jedenáct.“Annabeth řekla: „Jistě, Cheiróne.“Byla zhruba mého věku, možná o pár centimetrů vyšší, a zdálose, že je v mnohem lepší kondici. S tím opálením a kudrnatýmiblond vlasy vypadala skoro přesně tak, jak bych si představovaltypickou holku z Kalifornie. Kazily to jenom oči. Byly děsivě šedéjako bouřkové mraky, hezké, ale zároveň hrozivé, jako byAnnabeth právě uvažovala, jak mě nejlíp sejmout.Podívala se na Mínótaurův roh v mých rukách a pak zpátky namě. Představoval jsem si, že řekne: Tys zabil Mínótaura!nebo:Páni, ty jsi ale frajer! nebo něco takového.Místo toho prohlásila: „Když spíš, tak slintáš.“Pak se rozběhla přes trávník, až za ní blond vlasy vlály.„Takže,“ řekl jsem, abych změnil téma. „Vy, hm, vy tadypracujete, pane Brunnere?“„Nejsem pan Brunner,“ vysvětlil mi bývalý pan Brunner.„Bohužel je to jenom pseudonym. Můžeš mi říkat Cheiróne.“„Dobře.“ Úplně popletený jsem se obrátil na ředitele. „A pan D.– to něco znamená?“Pan D. přestal míchat karty. Podíval se na mě, jako bych siprávě hlasitě krkl. „Mladý muži, jména jsou mocná věc. Neplýtvejjimi bez důvodu.“„Ano. Dobře. Pardon.“„Musím říct, Percy,“ vložil se do toho Cheirón-Brunner, „žejsem rád, že tě vidím živého. Už je to dlouho, co jsem naposledudělal takovou službu potenciálnímu obyvateli tábora. Nerad bych,aby to byla ztráta času.“„Službu?“„Ten rok na akademii v Yancy, abych tě učil. Na většině školmáme samozřejmě satyry jako pozorovatele. Ale Grover měupozornil, jakmile tě poznal. Vycítil, že jsi něčím zvláštní, a takjsem se rozhodl tam zajet. Přesvědčil jsem bývalého latináře, aby…no, aby si vzal dovolenou.“Snažil jsem se vzpomenout si na začátek školního roku.Připadalo mi to hrozně dávno, ale opravdu se mi matně vybavilo,že můj první týden na Yancy tam byl nějaký jiný učitel latiny.A pak bez vysvětlení zmizel a jeho hodiny převzal pan Brunner.„Přišel jste do Yancy jenom proto, abyste mě učil?“ zeptal jsemse.Cheirón přikývl. „Upřímně řečeno, zpočátku jsem si tebounebyl jistý. Kontaktovali jsme tvou matku a oznámili jí, že na tebedohlížíme pro případ, že bys byl připraven na Tábor polokrevných.Ale ještě pořád se máš moc co učit. Nicméně sem ses dostal živý,a to je vždycky první zkouška.“„Grovere,“ promluvil pan D. netrpělivě, „hraješ, nebo ne?“„Ano, pane!“ Grover se třásl, když si sedal na čtvrtou židli.Netušil jsem, proč by se měl bát takového vypaseného skrčkav havajské košili s tygřím vzorem.„Víš přece, jak se hraje pinochle?“ změřil si mě podezíravě panD.„Bohužel ne,“ přiznal jsem.„Bohužel ne, pane,“ opravil mě.„Pane,“ zopakoval jsem. Ředitel tábora se mi líbil míň a míň.„Nuže,“ řekl mi, „spolu s gladiátorskými zápasy a počítačovýmpacmanem je to jedna z nejlepších her, jaké kdy lidé vymysleli.Čekal bych, že všichni civilizovaní mladí muži budou znátpravidla.“„Chlapec se to určitě naučí,“ ozval se Cheirón.„Prosím,“ vyhrkl jsem, „co je tohle za místo? Co tady dělám?Pane Brun- Cheiróne, proč byste chodil na akademii Yancy jenomkvůli mému učení?“Pan D. si odfrkl. „To mě taky zajímalo.“Ředitel tábora rozdával. Grover sebou trhl pokaždé, když kartapřistála na jeho hromádce.Cheirón se na mě povzbudivě usmíval, stejně jak to dělával přihodinách latiny, jako by mi chtěl dát najevo, že právě já jsem jehovynikající student, ať mám jakýkoli průměr. Očekával, že právě jáodpovím správně.„Percy,“ oslovil mě. „Tvoje matka ti nic neřekla?“„Řekla mi…“ Vzpomněl jsem si na její smutný pohled, když sedívala na moře. „Řekla mi, že se bála mě sem poslat, i když to po nímůj otec chtěl. Řekla, že až budu jednou tady, nejspíš nebudu moctodejít. Chtěla mě mít u sebe.“„Typické,“ procedil skrz zuby pan D. „To je taky obyčejnězabije. Mladý muži, hlásíš, nebo ne?“„Cože?“ zeptal jsem se.Netrpělivě mi vysvětlil, co jsou to hlášky v pinochle, a já toudělal.„Obávám se, že je toho na vyprávění trochu moc,“ řekl Cheirón.„Náš obvyklý instruktážní film asi bohužel nebude stačit.“„Instruktážní film?“ zeptal jsem se.„Ne,“ rozhodl se Cheirón. „Takže, Percy, víš, že tvůj kamarádGrover je satyr. Víš –“ ukázal na roh v krabici od bot, „– že jsizabil Mínótaura. To nebyla žádná maličkost, chlapče. Možná alenevíš, že ve tvém životě působí ještě něco mocnějšího. Existujíbohové – síly, které nazýváš řeckými bohy.“Jen jsem zíral na ostatní u stolu.Čekal jsem, že někdo z nich vykřikne Ne! Ale dočkal jsem sejen toho, že pan D. vyjekl: „Á, královská hláška! Štych! Štych!“Pochichtával se a připsal si body.„Pane D.,“ zeptal se plaše Grover, „mohl bych si vzít vašiplechovku od coly, pokud ji nebudete sám?“„Co? Ano, samozřejmě.“Grover si ukousl velký kus prázdné hliníkové plechovkya smutně ho žvýkal.„Počkejte,“ zarazil jsem Cheiróna. „Vy mi tvrdíte, že existujetaková věc jako bůh.“„Pozor,“ zvedl ukazováček Cheirón. „Ty myslíš boha s velkýmB. To je něco úplně jiného. Nemluvíme o metafyzičnu.“„Metafyzičnu? Ale zrovna jste mluvil o –“„Ach, o bozích v množném čísle, jakožto o mocných tvorech,kteří ovládají síly přírody a lidské snažení: o nesmrtelných bozíchz Olympu. To je skromnější záležitost.“„Skromnější?“„Ano, správně. Jde o ty bohy, o kterých jsme mluvili přihodinách latiny.“„Zeus,“ řekl jsem. „Héra. Apollón. Myslíte tyhle.“A ozvalo se to znovu – vzdálené zahřmění za jasného dne.„Mladý muži,“ mlaskl pan D., „na tvém místě bych opravdu tajména netrousil tak neuváženě.“„Ale to jsou historky,“ nesouhlasil jsem. „Jsou to – mýty,sloužily k vysvětlení blesků a ročních období a tak. Lidé takovýmvěcem věřili, než nastoupila věda.“„Věda!“ posmíval se pan D. „A řekni mi, Persee Jacksone –“škubl jsem sebou, když vyslovil mé pravé jméno, které jsem nikdynikomu neřekl, „– co si budou lidé myslet o té tvé ‚vědě‘ za dvatisíce let?“ Pan D. pokračoval. „Hra? Budou jí říkat primitivníslátanina. Tak to je. Páni, já ty smrtelníky miluju – nemajíabsolutně žádný smysl pro perspektivu. Myslí si, že došli tááákdaleko. A došli, Cheiróne? Podívej se na toho kluka a řekni.“Pan D. mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl, ale bylo dost divné,jak mě nazval smrtelníkem, jako by… sám nebyl. Stačilo to, aby miv krku narostl knedlík a aby mi to napovědělo, proč si Groversvědomitě hledí karet, žvýká svou plechovku od coly a drží pusuzavřenou.„Percy,“ řekl Cheirón, „můžeš tomu věřit, nebo ne, ale fakt je,že nesmrtelní znamená nesmrtelní. Dokážeš si to aspoň na chvilkupředstavit, nikdy neumřít? Nikdy nechřadnout? Existovat tak, jakjsi, na věčné časy?“Chystal jsem se bez přemýšlení odpovědět, že to zní jako docelafajn osud, ale tón Cheirónova hlasu mě přiměl zaváhat.„Myslíte, ať ve vás lidé věří, nebo ne,“ doplnil jsem ho opatrně.„Přesně tak,“ souhlasil Cheirón. „Jak by se ti líbilo, kdybys bylbůh a lidé tě pokládali za mýtus, za starou historku k vysvětleníblesku? Co kdybych ti řekl, Persee Jacksone, že jednou budou lidéi tebe pokládat za mýtus k vysvětlení, jak se malí chlapci dokážouvyrovnat se ztrátou matky?“Srdce se mi rozbušilo. Snažil se mě kdovíproč naštvat, ale já senechtěl nechat. Prohlásil jsem: „To by se mi nelíbilo. Ale já v bohynevěřím.“„No, to bys měl,“ zamumlal pan D. „Než tě jeden z nich spálína popel.“Grover promluvil: „P-prosím, pane. Právě přišel o matku. Jev šoku.“„To má taky štěstí,“ zabručel pan D. a vynesl kartu. „Dost natom, že jsem uvrtaný do téhle příšerné práce, dělat s kluky, kteří aninevěří!“Máchl rukou a na stole se objevil pohár, jako by se na chvilkusklonilo sluneční světlo a utkalo sklo ze vzduchu. Pohár se sám odsebe naplnil červeným vínem.Poklesla mi čelist, ale Cheirón ani nevzhlédl.„Pane D.,“ varoval ho, „vaše omezení.“Pan D. se podíval na víno a předstíral, že je překvapený.„No páni.“ Vzhlédl k nebi a zvolal: „Staré zvyky! Pardon!“Ozval se další hrom.Pan D. znovu mávl rukou a sklenice se proměnila v novouplechovku dietní coly. Nešťastně si povzdechl, odtrhl víčko a vrátilse ke kartám.Cheirón na mě mrkl. „Pan D. před nějakou dobou rozzlobilsvého otce. Padla mu do oka jedna z lesních nymf, které mělzakázané.“„Lesní nymfa,“ opakoval jsem a pořád zíral na plechovku dietnícoly, jako by byla z jiného světa.„Ano,“ potvrdil pan D. „Otec mě moc rád trestá. Poprvé taprohibice. Hrůza! Absolutně příšerných deset let! A podruhé – no,byla fakt moc pěkná a já jí nedokázal odolat – podruhé mě poslalsem. Na Vrch polokrevných. Letní tábor pro spratky, jako jsi ty.‚Buď jim příkladem,‘ nařídil mi. ‚Pracuj s mládeží, místo abys jiničil.‘ Cha! Moc nespravedlivé.“Pan D. mluvil jako ublížené šestileté děcko.„A…“ vykoktal jsem, „váš otec je…“„Di immortales, Cheiróne,“ zasoptil pan D. „Myslel jsem, žestoho kluka naučil aspoň základy. Můj otec je samozřejmě Zeus.“Prošel jsem si v duchu jména z řecké mytologie na D. Víno.Ten tygří vzor. Satyrové, kteří tu zřejmě pracují. To, jak se Groverbál, jako by pan D. byl jeho pánem.„Vy jste Dionýsos,“ vykřikl jsem. „Bůh vína.“Pan D. obrátil oči v sloup. „Jak se to dneska říká, Grovere?Říkají děcka ‚Bingo!‘?“„Ano, pane D.“„No tak tedy: Bingo! Percy Jacksone, myslel sis, že jsem třebaAfrodita?“„Jste bůh.“„Ano, dítě.“„Bůh. Vy.“Obrátil se a podíval se na mě zpříma. Uviděl jsem v jeho očíchjakýsi nafialovělý oheň, náznak, že mi ten hádavý obtloustlý mužíkodhaluje jen mrňavý kousek své pravé povahy. Viděl jsem úponkyvinné révy, škrtící nevěřící až k smrti, opilé bojovníky šílenétouhou po boji, ječící námořníky s rukama proměněnýma v ploutvea s obličeji protaženými v delfíní tlamy. Věděl jsem, že kdybymusel, ukázal by mi pan D. ještě horší věci. Mohl by mi vpravit domozku nemoc, odsoudit mě až do konce života ke svěrací kazajcea k polstrovanému pokoji.„Chtěl bys mě zkoušet, kluku?“ zeptal se tiše.„Ne. Ne, pane.“Oheň trochu pohasl. Obrátil se zpátky ke kartám. „Myslím, žejsem vyhrál.“„Ne tak docela, pane D.,“ upozornil ho Cheirón. Odložilpostupku, sečetl body a oznámil: „Tahle hra je moje.“Myslel jsem, že pan D. vypaří Cheiróna přímo z kolečkovéhokřesla, ale on si jen odfrkl, jako by byl na porážky od učitele latinyzvyklý. Zvedl se a Grover vstal taky.„Jsem unavený,“ prohlásil. „Myslím, že si dám před večernímzpíváním šlofíka. Ale nejdřív, Grovere, si musíme znovu promluvito tvém ubohém výkonu v tomto úkolu.“Groverovi se na tváři zaperlil pot. „A-ano, pane.“Pan D. se obrátil ke mně. „Srub jedenáct, Percy Jacksone.A chovej se slušně.“Zamířil do budovy a Grover ho nešťastně následoval.„Nestane se Groverovi nic?“ zeptal jsem se Cheiróna.Cheirón zavrtěl hlavou, i když vypadal trochu ustaraně. „StarýDionýsos vlastně není zlý. Jenom nesnáší tu práci. Je tady… hm,jak řekl, uvrtaný a nesnáší to stoleté čekání, než se bude moct vrátitna Olymp.“„Na horu Olymp,“ ujistil jsem se. „Chcete říct, že je tam vážněpalác?“„Víš, hora Olymp je v Řecku. A pak existuje domov bohů,centrální bod jejich síly, který kdysi vážně býval na hoře Olymp.Pořád se to tam tak jmenuje, z úcty ke starým časům, ale palác sepřestěhoval, Percy, a bohové s ním.“„Myslíte tím, že řečtí bohové jsou tady? Jako… v Americe?“„No jistě. Bohové se stěhují spolu s jádrem Západu.“„S čím?“„No tak, Percy. S tím, co nazýváte ‚západní civilizace‘. Myslíšsi, že je to jenom něco abstraktního? Ne, je to živá síla. Kolektivnívědomí, které jasně plane už tisíce let. Bohové k němu patří. Daloby se dokonce říct, že jsou jeho zdrojem, nebo přinejmenším jsous ním tak pevně svázáni, že prostě nemohou zmizet, dokud nebudevyhlazena celá západní civilizace. Oheň vzplál v Řecku. Pak, jakdobře víš – nebo jak doufám víš, protože jsi absolvoval mé hodiny– se jádro ohně přestěhovalo do Říma a s ním i bohové. Jistě,dostali jiná jména – Jupiter místo Dia, Venuše místo Afrodity a takdál – ale byly to stejné síly, stejní bohové.“„A pak umřeli.“„Umřeli? Ne. Copak Západ umřel? Bohové se prostě stěhovali,do Německa, Francie, Španělska, vždycky na čas. Jsou prostě tam,kde oheň plane nejjasněji. Několik staletí strávili v Anglii. Stačí sepodívat na architekturu. Lidé na bohy nezapomínají. Všude, kde zaposledních tři sta let vládli, je vidíš na obrazech a jako sochy nanejvýznamnějších budovách. A jistě, Percy, teď jsou samozřejměu nás ve Spojených státech. Podívej se na náš symbol, Diova orla.Podívej se na sochu Prométhea v Rockefellerově centru, na řeckéfasády vládních budov ve Washingtonu. Najdi mi nějaké americkéměsto, kde by řečtí bohové nebyli nápádně vystaveni na mnohamístech. Ať se ti to líbí, nebo ne – a věř mi, spousta lidí nebylanadšená ani Římem – je teď srdcem toho plamene Amerika. Je tovelká síla Západu. Takže Olymp je tady. A jsme tu i my.“Bylo toho na mě trochu moc najednou. Zvlášť to, žeCheirónovo my jako by zahrnovalo i mě, jako bych i já patřil donějakého klubu.„Kdo jste, Cheiróne? Kdo… kdo jsem já?“Cheirón se usmál. Nadzvedl se, jako by chtěl vstát z vozíku, alejá věděl, že to nejde. Od pasu dolů byl ochrnutý.„Kdo jsi?“ zauvažoval. „No, na tu otázku bychom chtěli znátodpověď všichni, že? Ale prozatím ti přidělíme lůžko ve srubujedenáct. Budeš tam mít nové kamarády. A spoustu času na zítřejšílekce. Kromě toho, dneska večer se budou u táboráku péctsušenkové sendviče a já čokoládu prostě zbožňuju.“A pak se opravdu zvedl z kolečkového křesla. Ale na tom, jakto udělal, bylo něco divného. Deka se mu svezla z nohou, ale tynohy se nepohnuly. Pas se mu prodlužoval a zvedal se nad opasek.Nejdřív jsem si myslel, že Cheirón má na sobě nějaké dlouhé bílésametové spodní prádlo, ale jak dál vyrůstal z křesla a byl vyšší nežkterýkoli člověk, došlo mi, že ten bílý samet není prádlo. Byl topředek zvířete, svaly a šlachy pod hrubou bílou srstí. A kolečkovékřeslo nebylo křeslo. Byla to jakási nádoba, obří krabice nakolečkách, jistě kouzelná, jinak by se do ní nemohl vejít celý.Objevila se noha, dlouhá noha se sukovitým kolenem a s velkýmvycíděným kopytem. Pak další přední noha, zadek a schrána bylaprázdná, zbyla z ní jen kruhová slupka s párem falešných lidskýchnohou.Zíral jsem na koně, který právě vyskočil z kolečkového křesla:na velikého bílého hřebce. Ale tam, kde měl mít krk, byl vršek tělamého učitele latiny, plynule spojený s koňským trupem.„To je úleva,“ vydechl kentaur, „byl jsem tam zavřený uždlouho, až mi zdřevěněly kotníky. A teď pojď, Percy Jacksone.Seznámíš se s ostatními obyvateli tábora.“