Šestá kapitola:
STÁVÁM SE NEJVYŠŠÍMVLÁDCEM KOUPELNY
Jakmile jsem strávil, že můj učitel latiny je kůň, podnikli jsmepříjemnou prohlídku tábora, ale dával jsem si pozor, abych nešel zaním. Párkrát jsem měl službu při sbírání výkalů na průvodu při Dnidíkůvzdání a Cheirónově zádi jsem bohužel nevěřil tak jako jehopředku.Minuli jsme volejbalové hřiště. Několik táborníků do sebestrčilo. Jeden ukázal na Mínótaurův roh, který jsem si nesl. Jinýřekl: „To je on.“Většina obyvatel tábora byla starší než já. Jejich kamarádisatyrové byli větší než Grover a všichni pobíhali v oranžovýchtričkách s nápisem TÁBOR POLOKREVNÝCH a s odhalenýmichlupatými zadnicemi. Obyčejně se nestydím, ale to, jak na mězírali, mi bylo nepříjemné. Připadalo mi, jako by čekali, že udělámsalto nebo něco takového.Ohlédl jsem se k farmě. Budova byla mnohem větší, než jsemmyslel – čtyři patra vysoká, nebesky modrá s bílým lemováním,prostě jako nějaké luxusní rekreační středisko u moře. Prohlíželjsem si mosaznou korouhvičku v podobě orla na střeše, když mě veštítu něco upoutalo, nějaký stín v nejhořejším okně podkroví. Něcose pohnulo za záclonou, trvalo to jen vteřinku, a já měl jasný pocit,že mě někdo sleduje.„Co je to tam?“ zeptal jsem se Cheiróna.Podíval se, kam ukazuju, a smích ho opustil. „Jenom podkroví.“„Tam někdo žije?“„Ne,“ prohlásil rozhodně. „Vůbec nikdo.“Měl jsem pocit, že mluví pravdu. Ale zároveň jsem bylpřesvědčený, že se za tou záclonou něco pohnulo.„Pojď, Percy,“ pobídl mě Cheirón a jeho lehkomyslný tón teďzněl trochu nuceně. „Je tu toho k vidění spousta.“Kráčeli jsme jahodovými plantážemi. Táborníci tam sbírali velikékoše plodů a satyr jim k tomu hrál na rákosovou píšťalu.Cheirón mi prozradil, že tábor vypěstuje dost úrody na prodejdo newyorských restaurací i pro Olymp. „Pokryje nám to náklady,“vysvětloval. „A s jahodami není skoro žádná práce.“Pověděl mi, že pěstování ovoce takhle ovlivňuje pan D.: když jepoblíž, plody úplně blázní. Nejlépe to funguje na hroznové víno,ale to má pan D. zakázáno pěstovat, takže se místo toho věnujíjahodám.Pozoroval jsem satyra, jak hraje na píšťalu. Při jeho hudbě sez jahodového pole rozbíhal hmyz na všechny strany, jako když lidéutíkají před ohněm. Napadlo mě, jestli takové hudební kouzlozvládne i Grover. Uvažoval jsem, zda je ještě v domě a dostávávynadáno od pana D.„Nebude mít Grover moc velký malér, že ne?“ zeptal jsem seCheiróna. „Chci říct… byl dobrý opatrovník. Fakt.“Cheirón si povzdechl. Svlékl si tvídové sako a přehodil ho přeskoňský hřbet jako sedlo. „Grover má velké sny, Percy. Možnávětší, než je rozumné. Aby dosáhl svého cíle, musí nejdřív prokázatvelikou odvahu jako opatrovník, který objeví nového člena táboraa bezpečně ho přivede na Vrch polokrevných.“„Ale to udělal!“„Já bych s tebou možná souhlasil,“ poznamenal Cheirón. „Alenení na mně, abych to posuzoval. Rozhodnout musí Dionýsosa Rada kopytnatých starších. Obávám se, že tento úkol nebudouzrovna považovat za úspěch. Koneckonců, Grover tě v New Yorkuztratil. Pak je tu ten nešťastný… hm… osud tvé matky. A fakt, žeGrover byl v bezvědomí, když jsi ho přivlekl na hranice farmy.Rada by mohla zpochybnit, že to svědčí o jeho odvaze.“Chtěl jsem něco namítnout. Nic z toho, co se stalo, nebylaGroverova vina. Já se taky cítil provinile. Kdybych Groverovi natom autobusovém nádraží neutekl, možná by se maléru vyhnul.„Dostane ale druhou šanci, ne?“Cheirón sebou škubl. „Bohužel právě tohle byla Groverovadruhá šance, Percy. Po tom, co se stalo poprvé, před pěti lety,neměla Rada chuť dát mu ani tuhle. Olymp ví, že jsem mu radil,aby ještě počkal, než to zkusí znovu. Je na svůj věk pořád takmalý…“„Kolik mu je?“„No, osmadvacet.“„Cože? A to je v šesté třídě?“„Satyrové dospívají poloviční rychlostí ve srovnání s lidmi,Percy. Grover byl minulých šest let na úrovni žáka prvníhostupně.“„To je hrůza.“„Přesně tak,“ souhlasil Cheirón. „Každopádně Grover dospívápomalu i na satyra a nijak zvlášť nevyniká v lesní magii. Naneštěstíchce dychtivě uskutečnit svůj sen. Snad si teď najde nějakou jinoukariéru…“„To není fér,“ rozzlobil jsem se. „Co se stalo tehdy poprvé?Vážně to bylo tak zlé?“Cheirón rychle uhnul pohledem. „Nechme to být, ano?“Ale mně se ještě nechtělo to téma opustit. Když Cheirón mluvilo osudu mé matky, připadalo mi, jako by se schválně vyhýbal slovusmrt. V hlavě se mi začal rodit nápad – drobné ohníčky naděje.„Cheiróne,“ začal jsem odjinud. „Pokud jsou bohové a Olympa to všechno skutečnost…“„Ano, dítě?“„Znamená to, že existuje i podsvětí?“Cheirón se zakabonil.„Ano, dítě.“ Odmlčel se, jako by pečlivě vážil slova. „Existujemísto, kam putují duše po smrti. Ale zatím… dokud nezjistímevíc… bych ti radil, abys to pustil z hlavy.“„Co myslíte tím ‚dokud nezjistíme víc‘?“„Pojďme, Percy. Podíváme se do lesa.“Když jsme se blížili k lesu, uvědomil jsem si, jak je velký. Zabíralskoro čtvrtinu údolí a stromy byly tak vysoké a husté, až by sičlověk dokázal představit, že do něj od dob původních obyvatelAmeriky nikdo nevkročil.Cheirón řekl: „Lesy jsou plné, pokud bys chtěl zkusit štěstí, alechoď ozbrojený.“„Plné čeho?“ zeptal jsem se. „A ozbrojený čím?“„Uvidíš. Boj o vlajku se koná v pátek večer. Máš vlastní meča štít?“„Vlastní –?“„Ne,“ uvědomil si Cheirón. „Jistěže nemáš. Myslím, že ti budesedět velikost pět. Pak zajdu do zbrojnice.“Chtěl jsem se zeptat, co je to za letní tábor, když má zbrojnici,ale měl jsem toho na uvažování spoustu a exkurze pokračovala.Viděli jsme střelnici pro lučištníky, jezero, po němž pluly kánoe,stáje (ty se Cheirónovi zřejmě moc nelíbily), hřiště na hod oštěpem,amfiteátr pro zpěváky a arénu, kde se podle Cheiróna konajísouboje mečem a kopím.„Mečem a kopím?“ zeptal jsem se.„Souboje mezi sruby a tak,“ vysvětlil. „Nic vražedného.Obyčejně ne. A je tu taky jídelna.“Cheirón ukázal na otevřený pavilon, obklopený bílými řeckýmisloupy, na vršku nad mořem. Bylo tam dvanáct kamennýchpiknikových stolů. Žádná střecha. Žádné zdi.„Co děláte, když prší?“ zeptal jsem se.Cheirón se na mě podíval, jako bych byl nějaký divný. „Jístmusíme tak jako tak, ne?“ Rozhodl jsem se to téma nechat být.Nakonec mi Cheirón ukázal sruby. Bylo jich dvanáct,usazených mezi stromy u jezera. Byly uspořádány do tvarupísmene U, dva na základně a pět v řadě po obou stranách.A rozhodně to byla ta nejdivnější skupina budov, jakou jsem kdyviděl.Až na to, že všechny sruby měly nade dveřmi stejné velkémosazné číslo (lichá vlevo, sudá vpravo), se sobě vůbecnepodobaly. Číslo devět mělo komíny jako nějaká malá továrna.Čtyřce se plazila po zdech rajčata a střecha byla z opravdové trávy.Sedmička vypadala jako z ryzího zlata, které na slunci tak zářilo, žese na to málem nedalo dívat. Vchody všech srubů směřovaly naspolečné prostranství velké asi jako fotbalové hřiště, posetéřeckými sochami, fontánami, záhony květin a několika koši nabasketbal (ty byly spíš moje gusto).Střed té plochy zaujímalo velké ohniště lemované kameny.I když bylo teplé odpoledne, doutnal v něm oheň. Starala se o nějasi devítiletá holka, dloubala do uhlíků klackem.Dvojice srubů v čele prostranství, číslo jedna a dvě, vyhlíželajako mužské a ženské mauzoleum, obří krabice z bílého mramorus mohutnými sloupy vpředu. Jednička byla ze všech dvanácti srubůnejvětší. Leštěné bronzové dveře zářily jako hologram a připohledu z určitého úhlu to vypadalo, jako by po nich projíždělyblesky. Srub číslo dvě byl elegantnější, štíhlejší a sloupy mělověnčené granátovými jablky a květinami. Na zdech byly rytinypávů.„Zeus a Héra?“ hádal jsem.„Správně,“ souhlasil Cheirón.„Jejich sruby vypadají prázdné.“„Několik jich je prázdných. To je pravda. V jedničce a vedvojce nikdy nikdo nebydlí.“Fajn. Takže každý srub má za maskota jiného boha. Dvanáctsrubů pro dvanáct olympských bohů. Ale proč by měly být některéprázdné?Zastavil jsem se před prvním srubem vlevo, který měl číslo tři.Nebyl tak vysoký a mohutný jako jednička, ale dlouhý, nízkýa pevný. Obvodové zdi byly z hrubého šedého kamene, posetéhokousky lastur a korálů, jako by ho vytáhli přímo ze dna moře.Nakoukl jsem dovnitř otevřenými dveřmi a Cheirón mě upozornil:„Tohle bych nedělal!“Než mě stačil stáhnout zpátky, zachytil jsem zevnitř slanouvůni, podobnou vůni větru na pobřeží v Montauku. Stěny se lesklyjako perleť. Bylo tam šest prázdných lůžek s odhrnutýmihedvábnými přikrývkami. Ale ani stopa po tom, že by tam někdyněkdo spal.Působilo to tak smutně a osaměle, že jsem byl rád, když miCheirón položil ruku na rameno a vyzval mě: „Pojď dál, Percy.“Většina dalších srubů byla nacpaná táborníky.Číslo pět bylo jasně červené – příšerně natřené, jako by na nějbarvu vychrstli kbelíky a naplácali rukama. Střechu lemovalostnatý drát. Nade dveřmi visela vycpaná hlava divočáka; zdálo se,že zvíře mě pořád sleduje. Uvnitř jsem zahlédl skupinu dosthrozivě vypadajících dětí, holek i kluků. Soutěžili v páce a hádalise za řevu rockové hudby. Nejhlasitější byla jedna třináctiletá nebočtrnáctiletá holka. Měla na sobě obří táborové tričko a přes nějmaskáčovou vestu. Koukla se na mě a zle se zašklebila. Připomnělami Nancy Bobofitovou, i když byla mnohem větší a drsnější, vlasyměla dlouhé a zašmodrchané a hnědé, ne zrzavé.Šel jsem dál a pokoušel se držet z dosahu Cheirónových kopyt.„Neviděli jsme žádné jiné kentaury,“ všiml jsem si.„Ne,“ přisvědčil Cheirón smutně. „Moji příbuzní jsou bohuželdivocí a primitivní. Můžeš na ně narazit v divočině nebo přivelkých sportovních akcích. Ale tady žádné neuvidíš.“„Říkal jste, že se jmenujete Cheirón. Jste doopravdy…“Usmál se na mě ze své výšky. „Ten Cheirón z příběhů?Vychovatel Hérakla a tak? Ano, Percy, jsem to já.“„Ale neměl byste být mrtvý?“Cheirón se odmlčel, jako by ho ta otázka zaujala. „Upřímněřečeno, nevím, co by mělo být. Pravda je, že nemůžu být mrtvý.Víš, před celými věky mi bohové splnili přání. Mohu pokračovatv práci, kterou jsem miloval. Mohu být učitelem hrdinů, dokud mělidstvo bude potřebovat. Díky tomu přání jsem získal mnohé…a mnohého jsem se vzdal. Ale pořád jsem tady, takže můžu jenpředpokládat, že je mě stále třeba.“Přemýšlel jsem, jaké to je být tři tisíce let učitelem. Osobněbych si to na seznam deseti největších přání nezapsal.„Nenudí vás to někdy?“„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou. „Někdy je to hrozně tíživé, ale nudnénikdy.“„Proč tíživé?“Zdálo se, že Cheirón už zase špatně slyší.„Ale, podívej se,“ řekl. „Čeká tu na nás Annabeth.“Ta blonďatá holka, kterou jsem poznal v hlavní budově, si četlaknížku před posledním srubem vlevo, číslo jedenáct.Když jsme k ní došli, kriticky si mě změřila, jako by pořádmyslela na to, jak jsem slintal.Snažil jsem se zahlédnout, co čte, ale titul jsem nerozluštil.Myslel jsem, že je to kvůli mé dyslexii. Pak mi došlo, že ta knihanení anglická. Písmena mi připadala jako řecká. Myslím doopravdyřecká. Byly tam obrázky chrámů a soch a různých sloupů, kterébývají v knihách o architektuře.„Annabeth,“ oslovil Cheirón dívku, „v poledne mám hodinulukostřelby. Převzala by sis Percyho?“„Ano, pane.“„Srub jedenáct,“ řekl mi Cheirón a ukázal ke dveřím. „Zařiď setam jako doma.“Jedenáctka nejvíc ze všech srubů připomínala normální starýletní táborový srub. Starý byl obzvlášť. Práh měl ošlapaný a hnědábarva se odlupovala. Nade dveřmi visel takový ten doktorskýsymbol, okřídlená hůl ovinutá dvěma hady. Jak se tomu říká…?Aeskulapovo žezlo.Uvnitř bylo plno lidí, kluků i holek, mnohem víc než postelí.Všude po zemi se válely spacáky. Vypadalo to tam jako v nějakétělocvičně, kde si Červený kříž zřídil evakuační středisko.Cheirón nešel dál. Dveře pro něj byly moc nízké. Ale když hotáborníci uviděli, všichni se postavili a uctivě se uklonili.„Tak tedy,“ loučil se Cheirón. „Hodně štěstí, Percy. Uvidíme seu večeře.“Odklusal směrem ke střelnici.Zastavil jsem se ve dveřích a koukal na děti. Už se neukláněly.Zíraly na mě a hodnotily mě. Tohle jsem dobře znal. Prošel jsem sitím na pěkné řádce škol.„No?“ pobídla mě Annabeth. „Běž dál.“Pochopitelně jsem na prahu zakopl a udělal ze sebe dokonaléhopitomce. Mezi táborníky se ozvalo hihňání, ale nikdo neřekl anislovo.Annabeth oznámila: „Percy Jacksone, seznam se se srubemčíslo jedenáct.“„Host, nebo neurčený?“ zeptal se někdo.Nevěděl jsem, co mám říct, ale Annabeth prohlásila:„Neurčený.“Všichni zakvíleli.Předstoupil kluk, který byl o něco starší než ostatní. „No tak,táborníci. Proto jsme tu všichni. Vítej, Percy. Můžeš si zabrat tamtomísto na podlaze, támhle.“Tomu klukovi bylo asi devatenáct a vypadal docela fajn. Bylvysoký a svalnatý, měl krátké vlasy pískové barvy a přátelskýúsměv. Na sobě měl oranžovou rovnou vestu, kraťasy, sandálya kolem krku koženou šňůrku s pěti různobarevnými hliněnýmikorálky. Jediné, co mu kazilo vizáž, byla silná bílá jizva, která semu táhla zpod pravého oka až k bradě, jako po nějaké staré řeznéráně.„To je Luke,“ představila kluka Annabeth a hlas jí zněl nějakjinak. Koukl jsem se na ni a přísahal bych, že se červená. Viděla,jak na ni zírám, a zatvářila se zase přísně. „Bude to prozatím tvůjinstruktor.“„Prozatím?“ zeptal jsem se.„Jsi neurčený,“ vysvětloval Luke trpělivě. „Nevědí, do kteréhosrubu tě mají dát, takže jsi tady. Do jedenáctky chodí všichninováčci a všichni hosté. Je to přirozené. Náš patron Hermés je bůhcestovatelů.“Podíval jsem se na ten kousek podlahy, který mi přidělili.Neměl jsem nic, co bych tam dal a označil si tak svoje území,žádná zavazadla, šaty ani spací pytel. Jenom ten Mínótaurův roh.Napadlo mě, že ho tam položím, ale pak jsem si vzpomněl, žeHermés je taky bůh zlodějů.Rozhlédl jsem se po tvářích dětí z tábora. Některé se tvářilymrzutě a podezíravě, jiné se hloupě šklebily, některé si mě měřily,jako by čekaly, až mi budou moct prohledat kapsy.„Jak dlouho tady budu?“ chtěl jsem vědět.„Dobrá otázka,“ řekl Luke. „Dokud nebudeš určený.“„Jak dlouho to bude trvat?“Všichni táborníci se rozesmáli.„Pojď,“ promluvila Annabeth. „Ukážu ti hřiště na volejbal.“„Už jsem ho viděl.“„Jen pojď.“Popadla mě za zápěstí a vyvlekla mě ven. Za zády jsemzaslechl, jak se mi všichni obyvatelé srubu číslo jedenáct smějí.Když jsme byli o pár metrů dál, řekla Annabeth: „Jacksone, takhleby to nešlo.“„Co?“Obrátila oči v sloup a zamumlala pro sebe: „A já si myslela, žejsi to ty.“„Co tě žere?“ Už mě to docela štvalo. „Já vím jenom to, že jsemzabil nějakého býčího chlapa –“„Takhle nemluv!“ zarazila mě Annabeth. „Víš, kolik dětíz tohohle tábora by chtělo mít tvoji šanci?“„Nechat se zabít?“„Bojovat s Mínótaurem! Na co si myslíš, že se pořád cvičíme?“Zavrtěl jsem hlavou. „Podívej se, pokud ta věc, se kterou jsembojoval, byl vážně ten Mínótaurus z mýtů…“„Ano.“„Potom je jenom jeden.“„Ano.“„A on umřel, tehdy, před tou spoustou let, co? Théseus ho zabilv labyrintu. Takže…“„Nestvůry neumírají, Percy. Dají se zabít. Ale neumírají.“„Aha, díky. Tím se to vysvětluje.“„Nemají duše jako třeba ty nebo já. Člověk je může na chvílizahnat, možná dokonce na celý život, když má štěstí. Ale jsou tozákladní síly. Cheirón jim říká archetypy. Nakonec se stejněobnoví.“Pomyslel jsem na paní Doddsovou. „Myslíš tím, že když jsemnáhodou jednu zabil mečem, tak –“„Tu Lít… chci říct, učitelku matematiky. To je pravda. Pořádněkde existuje. Jenom jsi ji strašlivě, opravdu strašlivě naštval.“„Jak ses dozvěděla o paní Doddsové?“„Mluvil jsi ze spaní.“„Málem jsi jí řekla nějak jinak. Lítice? To jsou Hádovyslužebnice, ne?“Annabeth nervózně sklopila oči k zemi, jako by čekala, že seotevře a spolkne ji. „Neměl bys je jmenovat, ani tady ne. Říkámejim Blahovolné, pokud už o nich musíme mluvit.“„Podívej, je vůbec něco, co můžeme vyslovit, aby nezahřmělo?“Znělo to nevrle i mně samotnému, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.„A vůbec, proč musím být ve srubu číslo jedenáct? Proč jsou tamvšichni tak namačkaní? Je tady přece spousta volných srubů.“Ukázal jsem na prvních pár srubů a Annabeth zbledla. „Ty sisrub nevybíráš, Percy. Zaleží na tom, kdo byli tvoji rodiče. Nebo…tvůj rodič.“Dívala se na mě a čekala, až mi to dojde.„Moje máma je Sally Jacksonová,“ oznámil jsem jí. „Pracujev cukrárně na nádraží Grand Central. Aspoň pracovala.“„To s tvou mámou je mi líto, Percy. Ale nemyslím ji. Mluvímo tvém druhém rodiči. O otci.“„Ten je mrtvý. Nikdy jsem ho nepoznal.“Annabeth si povzdechla. Očividně tenhle rozhovor už vedladřív s jinými dětmi. „Tvůj táta není mrtvý, Percy.“„Jak to můžeš říct? Ty ho znáš?“„Ne, jistěže ne.“„Tak jak můžeš říct –“„Protože znám tebe. Nebyl bys tady, kdybys nebyl jeden z nás.“„Nic o mně nevíš.“„Ne?“ Povytáhla obočí. „Vsadím se, žes pořád cestoval ze školyna školu. Vsadím se, že tě z nich většinou brzy vyhodili.“„Jak –“„Diagnóza dyslexie. A možná taky hyperaktivita s poruchoupozornosti.“Pokoušel jsem se nedat najevo své rozpaky. „Co to s tím má codělat?“„Dohromady vzato je to skoro jisté znamení. Když čteš, utíkajíti písmenka ze stránky, je to tak? To proto, že máš mozek vyladěnýna starořečtinu. A ta hyperaktivita – jsi impulzivní, nevydržíš sedětve třídě klidně. To jsou tvoje bojové reflexy. V opravdovém boji tizachrání život. A ty problémy s pozorností, to je proto, že tohovidíš moc, Percy, ne málo. Máš dokonalejší smysly než obyčejnísmrtelníci. Učitelé tě samozřejmě chtěli léčit. Většinou to bylynestvůry. Nechtějí, abys viděl, jaké doopravdy jsou.“„Ty mluvíš jako… Tys to zažila taky?“„Většina dětí tady. Kdybys nebyl jako my, nepřežil bysMínótaura, natož ambrózii a nektar.“„Ambrózii a nektar?“„To jídlo a pití, které jsme ti dávali, aby ses uzdravil. Normálnídítě by to zabilo. Proměnilo by mu to krev na oheň a kosti na píseka bylo by po něm. Smiř se s tím. Jsi polokrevný.“Polokrevný.Potácel jsem se mezi takovou spoustou otázek, že jsem nevěděl,kde začít.Pak na mě zavolal nějaký chraplavý hlas: „Hele! Ty novej!“Podíval jsem se tam. Loudala se k nám ta velká holkaz nehezkého červeného srubu. Za sebou měla tři další, všechnybyly velké, škaredé a hrozivé jako ona a všechny na sobě mělymaskáčové vesty.„Clarisse,“ vzdychla Annabeth. „Co kdyby sis šla leštit kopínebo tak něco?“„Jasně, princezničko,“ ušklíbla se ta holčina. „Abych tě s nímmohla v pátek večer propíchnout.“„Erre es korakas!“ vykřikla Annabeth a já rozuměl, že je tořecky ‚Běž k vranám!‘, ale cítil jsem, že je to horší nadávka, nežjak zněla. „Nebudeš mít šanci.“„My vás rozdrtíme,“ prohlásila Clarisse, ale v oku jí škubalo.Obrátila se ke mně. „Co je to za skrčka?“„Percy Jacksone,“ řekla Annabeth, „seznam se s Clarisse,dcerou Arésovou.“Zamrkal jsem. „Jako… toho boha války?“Clarisse se ušklíbla. „Máš něco proti?“„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a pomalu se mi vrátila rozvaha. „Tovysvětluje, proč tak smrdíš.“Clarisse zavrčela: „Máme tu pro nováčky takový uvítacíceremoniál, Pepsi.“„Percy.“„To je fuk. Pojď, předvedu ti to.“„Clarisse –“ zkusila to Annabeth.„Nepleť se do toho, chytrolínko.“Annabeth vypadala, že jí to není příjemné, ale držela se dál a jáod ní ani žádnou pomoc nechtěl. Byl jsem nováček. Musel jsem sizískat respekt sám.Podal jsem Annabeth Mínótaurův roh a připravoval se narvačku, ale než jsem se vzpamatoval, popadla mě Clarisse za krka vlekla mě k budově z tvárnic, ve které jsem okamžitě poznalumývárnu.Kopal jsem a bil pěstmi. Zažil jsem už dost rvaček, ale tahlevelká holka Clarisse měla ruce jako ze železa. Odtáhla mě do dívčíumývárny. Na jedné straně stála řada záchodů a na druhé řadasprchových koutů. Smrdělo to tam přesně jako na veřejnýchzáchodcích a já si pomyslel – pokud jsem byl schopen myslet, jakmi Clarisse rvala vlasy – že když už tohle místo patří bohům, mohliby si snad dovolit trochu nóbl záchodky.Clarissiny kamarádky se řehtaly a já se snažil najít sílu, sekterou jsem bojoval s Mínótaurem, ale prostě to nešlo.„Prý že pochází od ‚Velké trojky‘,“ zakřenila se Clarissea postrčila mě k jedné toaletě. „Jo, to určitě. Mínótaurus se asisvalil smíchem, když viděl takovýho debila.“Její kamarádky se rozhihňaly.Annabeth stála v rohu a dívala se na nás skrz prsty.Clarisse mě srazila na kolena a začala mi cpát hlavu dozáchodové mísy. Páchla po rezavých trubkách a po tom, no, co setam splachuje. Bojoval jsem, abych udržel hlavu nahoře. Dívaljsem se do té kalné vody a myslel na to, že se do ní neponořím.Prostě ne.Pak se něco stalo. Ucítil jsem nějaké škubnutí v břiše. Slyšeljsem, jak to v potrubí zarachotilo, trubky se otřásly. Clarissinosevření na mých vlasech povolilo. Z mísy se vyvalila voda,obloukem se mi přelila nad hlavou a pak už jsem si uvědomovaljenom to, že ležím roztažený na koupelnových dlaždičkácha Clarisse vedle mě ječí.Obrátil jsem se, zrovna když voda znova vyrazila z mísya zasáhla Clarisse přímo do obličeje tak tvrdě, že ji srazila nazadek. Voda ji sledovala jako proud z požární hadice a tlačila jidozadu do sprchového koutu.Bránila se, lapala po dechu a její kamarádky se k ní vrhly. Pakale explodovaly i ostatní záchody a šest dalších proudů z toalet jeodrazilo zpátky. Přidaly se sprchy a všechno to zařízení dohromadyvyneslo ty holky v maskáčích z umývárny ven, převracelo je, jakokdyž se splachují odpadky.Jakmile byly ze dveří, cítil jsem, jak mi tah v břiše povoluje.Voda se zastavila tak rychle, jak se spustila.Celá koupelna byla zaplavená. Ani Annabeth to neušetřilo.Odkapávala z ní voda, ale ven ji nevytlačila. Stála pořád na stejnémmístě a zírala na mě, celá vedle.Koukl jsem se na sebe a uvědomil si, že sedím na jedinémsuchém místečku v celé umývárně. Kolem byl kruh suché podlahy.Na šatech jsem neměl ani kapičku vody. Nic.Vstal jsem a nohy se mi třásly.Annabeth řekla: „Jak jsi to…“„Nevím.“Šli jsme ke dveřím. Clarisse a její kamarádky se tam válelyv blátě a kolem se shromáždila skupina táborníků a civěla na ně.Clarisse se lepily vlasy na obličej. Vestu od maskáčů mělapromočenou a smrděla jako splašky. Střelila po mně dokonalenenávistným pohledem. „Jsi mrtvý, nováčku. Jsi totálně mrtvý.“Možná jsem se na to měl vykašlat, ale promluvil jsem: „Chcešsi znova vykloktat vodou ze záchoda, Clarisse? Jestli ne, tak držhubu.“Její kamarádky ji musely zadržet. Táhly ji ke srubu číslo pěta ostatní táborníci se snažili vyhýbat jejím kopajícím nohám.Annabeth na mě zírala. Netušil jsem, jestli je jenom naštvaná,nebo vzteklá, že jsem ji promočil.„Co je?“ zeptal jsem se. „O čem uvažuješ?“„Uvažuju o tom,“ řekla, „že tě chci mít v družstvu při bojio vlajku.“