Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 7

Sedmá kapitola:

VYKOUŘÍ SEMI VEČEŘE

Zvěsti o záchodovém incidentu se okamžitě rozšířily. Kamkolijsem šel, táborníci si na mě ukazovali a mumlali něco o toaletnívodě. Nebo možná jenom zírali na Annabeth, ze které pořád ještěkapalo.Ukázala mi pár dalších míst: kovářskou dílnu (kde si dětikovaly vlastní meče), dílnu umění a řemesel (tam satyrové leštilipískem obrovskou mramorovou sochu kozlího muže) a lezeckouzeď; tu tvořily dvě stěny proti sobě, které se divoce otřásaly, házelykameny, vypouštěly lávu a svíraly se, pokud člověk nevyšplhalnahoru dost rychle.Konečně jsme se vrátili k jezeru s kánoemi, odkud vedla stezkazpátky ke srubům.„Musím jít trénovat,“ oznámila Annabeth rozhodně. „Večeře jev půl osmé. Prostě pak jdi se svým srubem do jídelny.“„Annabeth, s těmi záchody je mi to líto.“„Nekecej.“„Já za to nemohl.“Pochybovačně si mě změřila a já si uvědomil, že to byla mojevina. To já jsem přiměl vodu vytrysknout z toho zařízenív umývárně. Nechápal jsem, jak jsem to udělal. Ale záchody měnějak poslouchaly. Spolčil jsem se s potrubím.„Musíš si promluvit s Orákulem,“ rozhodla Annabeth.„S kým?“„Ne s kým. S čím. S Orákulem. Požádám o to Cheiróna.“Zíral jsem do jezera a přál si, aby mi aspoň jednou někdo dalpřímou odpověď.Nečekal jsem, že na mě bude ze dna někdo hledět, a tak mivynechalo srdce, když jsem si všiml dvou pubertálních holek,sedících se zkříženýma nohama u paty mola asi tak šest metrů podhladinou. Měly na sobě džíny a třpytivá zelená trika, hnědé vlasyjim volně povlávaly kolem ramen a rybky jimi proplouvaly sema tam. Usmívaly se na mě a mávaly, jako bych byl nějaký dávnoztracený přítel.Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem na ně taky zamával.„Nepovzbuzuj je,“ varovala mě Annabeth. „Najády jsou hroznékokety.“„Najády,“ opakoval jsem a připadal jsem si už úplně ztracený.„Konec. Chci se hned vrátit domů.“Annabeth se zamračila. „Copak to nechápeš, Percy? Ty jsidoma. Pro děti jako my je tohle jediné bezpečné místo na světě.“„Myslíš tím pro mentálně narušené děti?“„Myslím ne lidské. Nebo vlastně ne úplně lidské. Napůl lidské.“„Napůl lidské a napůl co?“„Myslím, že to víš.“Nechtěl jsem to přiznat, ale bál jsem se, že vím. Cítil jsem, jakmi mravenčí v nohách a rukách, což jsem občas zažil, když mimáma vyprávěla o tátovi.„Bohové,“ promluvil jsem. „Napůl bohové.“Annabeth přikývla. „Tvůj otec není mrtvý, Percy. Je to jedenz olympských bohů.“„To je… šílené.“„Vážně? Co bylo to nejběžnější, co bohové prováděli ve starýchpříbězích? V jednom kuse se zamilovávali do lidí a plodili s nimiděti. Myslíš, že za pár posledních tisíciletí změnili zvyky?“„Ale to jsou jenom –“ Málem jsem zase řekl mýty. Pak jsem sivzpomněl, jak mě Cheirón varoval, že za dva tisíce let mohoupovažovat za mýtus mě. „Ale pokud jsou všechny děti polovičníbohové –“„Polobohové,“ opravila mě Annabeth. „To je oficiální termín.Nebo polokrevní.“„Kdo je potom tvůj táta?“Ruce se jí sevřely na zábradlí mola. Měl jsem pocit, že jsemprávě zasáhl její citlivé místo.„Můj táta je profesor na akademii ve West Pointu,“ řekla.„Neviděla jsem ho od té doby, co jsem byla hodně malá. Vyučujeamerickou historii.“„Je člověk.“„Co? Myslíš si, že to musí být vždycky mužský bůh, kohopřitahují lidé? Není to diskriminace žen?“„Kdo je potom tvoje máma?“„Srub šest.“„To znamená?“Annabeth se napřímila. „Athéna. Bohyně moudrosti a války.“Fajn, pomyslel jsem si. Proč ne?„A můj táta?“„Neurčený,“ řekla Annabeth, „jak už jsem ti říkala. Nikdo toneví.“„Kromě mojí mámy. Ona to věděla.“„Možná, že ne, Percy. Bohové vždycky neodhalí, kdo jsou.“„Můj táta to jistě udělal. Miloval ji.“Annabeth se na mě opatrně podívala. Nechtěla mi zničit mépředstavy. „Možná máš pravdu. Možná sešle nějaké znamení. To jejediný způsob, jak se to dozvědět jistě: tvůj otec ti musí seslatnějaké znamení, kterým tě prohlásí za svého syna. Někdy se tostává.“„Chceš říct, že někdy ne?“Annabeth přejela dlaní po zábradlí. „Bohové mají spoustupráce. Mají hodně dětí a ne vždycky… No, někdy o nás nestojí,Percy. Nevšímají si nás.“Vzpomněl jsem si na některé děti, které jsem viděl v Hermověsrubu, na ty puberťáky, kteří vypadali mrzutě a sklesle, jako byčekali na telefonát, který se nikdy neuskuteční. Takové děti jsemznal i z akademie Yancy. Bohatí rodiče je odložili na internátníškolu, neměli čas se s nimi otravovat. Ale bohové by se měli chovatlíp.„Takže tady zkejsnu,“ hlesl jsem. „Je to tak? Na zbytekživota?“„Těžko říct,“ řekla Annabeth. „Někteří táborníci tu jsou jenomna léto. Pokud jsi dítě Afrodity nebo Démétér, nejspíš nebudeš mítžádnou velkou moc. Nestvůry si tě pravděpodobně nebudou všímat,takže ti stačí pár měsíců letního trénování a zbytek roku můžeš žítve světě smrtelníků. Ale pro některé z nás je moc nebezpečné odjet.Jsme tu celoročně. Ve světě smrtelníků přitahujeme nestvůry.Vycítí nás. Přicházejí se s námi utkat. Obyčejně si nás nevšímají,dokud nejsme dost staří na nějaký malér – asi deset nebo jedenáctlet, ale pak se většina polobohů dostane sem, nebo přijde o život.Jen pár z nás dokáže žít ve světě venku, ti se pak proslaví. Věř mi,kdybych ti řekla jména, znal bys je. Někteří ani netuší, že jsoupolobohové. Ale takových je strašně, strašně málo.“„Takže sem se nestvůry dostat nemůžou?“Annabeth zavrtěla hlavou. „Pokud nejsou úmyslně nasazené dolesa nebo je nepřivolá někdo zevnitř.“„Proč by sem někdo povolával nestvůru?“„Pro trénink. Nebo jako kanadský žertík.“„Kanadský žertík?“„Jde o to, že hranice jsou uzavřené, aby držely smrtelníkya nestvůry venku. Smrtelníci se zvenku podívají do údolí a nevidítam nic nezvyklého, jen jahodovou farmu.“„Takže… ty jsi tu celý rok?“Annabeth přikývla. Zpod kraje trička si vytáhla koženou šňůrkus pěti hliněnými kuličkami různých barev. Vypadaly přesně jakoLukovy, až na to, že Annabeth mezi nimi měla i velký zlatý prsten,jaké se nosí coby odznak vysokých škol.„Jsem tady od svých sedmi let,“ vysvětlila mi. „Každý srpen,poslední den letní sezony dostaneš korálek za to, žes přežil dalšírok. Jsem tady déle než většina instruktorů, a ti už jsou všichni navysoké.“„Jak to, žes sem přišla tak malá?“Zakroutila si prstenem na šňůrce. „Po tom ti nic není.“„Aha.“ Chvíli jsem tam stál a trapně mlčel. „Takže… kdybychchtěl, můžu odtud prostě hned odejít?“„Byla by to sebevražda, ale šlo by to, s dovoleními pana D.nebo Cheiróna. Ale ti nevydávají povolení před koncem letnísezony, pokud…“„Pokud?“„Pokud nemáš povolenou výpravu. Ale to se stává málokdy.Naposled…“Větu nedopověděla. Z jejího tónu jsem odhadoval, že tonaposled nedopadlo moc dobře.„Tam na té ošetřovně,“ začal jsem odjinud, „když jsi mě krmilatou věcí –“„Ambrózií.“„Jo. Ptala ses mě na něco kolem letního slunovratu.“Annabeth se napnula v ramenou. „Takže ty vážně něco víš?“„No… nevím. Ještě ve škole jsem slyšel, jak o tom mluvíGrover s Cheirónem. Grover se zmínil o letním slunovratu. Říkalněco, jako že nemáme moc času kvůli termínu. Co to měloznamenat?“Zaťala pěsti. „To bych taky ráda věděla. Cheirón a satyrové, tito vědí, ale mně to neřeknou. Na Olympu se něco děje, něco dostvážného. Když jsem tam byla posledně, všechno vypadalo úplněnormálně.“„Tys byla na Olympu?“„Někteří z nás celoročních – Luke, Clarisse, já a pár dalších –jsme tam za zimního slunovratu jeli na exkurzi. V té době mívajíbohové pravidelně velkou poradu.“„Ale… jak jste se tam dostali?“„Longislandskou železnicí, samozřejmě. Vystoupíš na staniciPenn. Empire State Building, zvláštní výtah do šestistého patra.“Podívala se na mě, jako by byla přesvědčená, že to už musím vědět.„Jsi přece z New Yorku, ne?“„Jo, jasně.“ Pokud jsem věděl, Empire State Building měljenom sto dvě patra, ale rozhodl jsem se o tom nemluvit.„Hned po té naší návštěvě,“ pokračovala Annabeth, „se počasízbláznilo, jako by mezi sebou bohové začali bojovat. Od té dobyjsem několikrát zaslechla satyry. Pochopila jsem jenom to, ženěkdo něco důležitého ukradl. A pokud se to nevrátí do letníhoslunovratu, bude pěkný průšvih. Doufala jsem, že když jsi přišel…Chci říct – Athéna vyjde skoro s každým, kromě Arése.A samozřejmě soupeří s Poseidónem. Ale myslela jsem si, žemůžeme spolupracovat. Myslela jsem, že budeš třeba něco vědět.“Zavrtěl jsem hlavou. Moc rád bych jí pomohl, ale připadal jsemsi příliš hladový, unavený a přesycený informacemi, abych sevyptával dál.„Musím získat povolení k výpravě,“ zamumlala Annabeth prosebe. „Nejsem na to moc malá. Kdyby mi jenom řekli, v čem jeproblém…“Cítil jsem kouř opékaného masa, který přicházel odněkudzblízka. Annabeth musela zaslechnout, jak mi kručí v žaludku.Řekla mi, abych šel, že mě pak dohoní. Nechal jsem ji na molu.Kreslila si prstem po zábradlí, jako by rýsovala bitevní plán.Ve srubu číslo jedenáct všichni žvanili, blbli a čekali na večeři.Poprvé jsem si všiml, že spousta táborníků má podobné rysy:výrazné nosy, klenuté obočí a uličnicky úsměv. Takový typ majíučitelé zafixovaný jako výtržníky. Díkybohu si mě nikdo mocnevšímal, když jsem došel ke svému místu na podlaze a usadil setam se svým Mínótaurovým rohem.Přišel ke mně instruktor Luke. I on měl podobu Hermovyrodiny. Kazila to jizva na pravé tváři, ale úsměvu neublížila.„Našel jsem pro tebe spacák,“ oslovil mě. „A tumáš, ukradljsem ti pár nezbytných toaletních potřeb z táborových zásob.“Netušil jsem, jestli si s tou krádeží nedělá legraci.Řekl jsem: „Díky.“„V poho.“ Luke se posadil vedle mě a opřel se zády o zeď.„Těžký první den?“„Já sem nepatřím,“ vyhrkl jsem. „Ani nevěřím na bohy.“„Jo,“ broukl. „Takhle jsme začínali všichni. A co až na nězačneš věřit? Nebude to o nic lehčí.“Překvapilo mě, jak hořce Luke mluví, protože mi připadalo, žeje docela v klidu. Vypadal, jako by zvládl úplně všechno.„Takže tvůj otec je Hermés?“ zeptal jsem se.Vytáhl ze zadní kapsy vystřelovací nůž. Chvíli jsem myslel, žemě vykuchá, ale jen si seškrábal bláto z podrážky sandálu. „Jo.Hermés.“„Ten posel s okřídlenýma nohama.“„Přesně tak. Poslové. Cestovatelé, obchodníci, zloději. Všichni,kdo užívají cesty. To proto jsi tady a užíváš si pohostinnosti srubučíslo jedenáct. Hermés si moc nevybírá, koho podporuje.“Nemyslel jsem, že mě Luke doopravdy považuje za nějakounulu. Myslel zkrátka na spoustu věcí najednou.„Setkal ses někdy se svým tátou?“ zeptal jsem se.„Jednou.“Čekal jsem a myslel jsem si, že pokud mi to chce říct, tak mi tořekne. Očividně nechtěl. Zajímalo by mě, jestli ten příběh má něcospolečného s tím, jak přišel ke své jizvě.Luke vzhlédl a přinutil se usmát. „Nedělej si s tím hlavu, Percy.Lidi tady v táboře jsou většinou hodní. Nakonec, jsme přece jednavelká rodina, ne? Staráme se o sebe navzájem.“Vypadalo to, že chápe, jak se cítím ztracený, a já mu za to bylvděčný. Čekal bych, že starší kluk jako on – i když byl instruktor –se bude vyhýbat ušlápnutému školákovi, jako jsem já. Ale Luke měpřivítal do srubu. Dokonce pro mě ukradl toaletní potřeby; byla tonejhezčí věc, kterou pro mě kdo za celý den udělal.Rozhodl jsem se položit mu poslední velkou otázku, která mětrápila celé odpoledne. „Clarisse, ta od Arése, si dělala legraci, žepocházím od ‚Velké trojky‘. A taky Annabeth… Řekla, že bychmohl být ‚on‘. Doporučila mi, že bych si měl promluvits Orákulem. Co to má všechno znamenat?“Luke složil nůž. „Nesnáším proroctví.“„Jak to myslíš?“Tvář kolem jizvy mu zaškubala. „Řekněme, že jsem to všemzpackal. Poslední dva roky, od té doby, co nevyšla má cesta dozahrady Hesperidek, Cheirón nepovolil žádné další výpravy.Annabeth se mohla zbláznit, jak moc se chtěla dostat do světa.Trápila Cheiróna tak, až jí nakonec sdělil, že už zná její osud.Získal proroctví od Orákula. Neprozradil jí všechno, ale řekl, že jívýprava ještě není předurčena. Musí počkat, dokud… do táboranepřijde někdo zvláštní.“„Někdo zvláštní?“„Nelam si s tím hlavu,“ uklidňoval mě Luke. „Annabethpovažuje každého nováčka v táboře za znamení, na které čeká.A teď pojď, je čas na večeři.“Jakmile to dořekl, rozeznělo se v dálce troubení. Nějak jsemvěděl, že někdo troubí na lasturu, i když jsem ještě v životě žádnouneslyšel.Luke zavolal: „Jedenáctko, seřadit se!“Celý srub, bylo nás asi dvacet, napochodoval na společnéprostranství. Seřadili jsme se podle délky pobytu v táboře, takžejsem byl pochopitelně úplně poslední. I z ostatních srubů vycházelitáborníci, kromě tří prázdných budov na konci a srubu číslo osm,který vypadal za denního světla normálně, ale jak teď zapadaloslunce, začínal stříbřitě zářit.Vyšli jsme nahoru do kopce k jídelnímu pavilonu. Z louky sek nám připojili satyrové. Z jezírka na kanoistiku se vynořilyNajády. Ze stromů vyšlo pár dalších holek – a když říkám zestromů, myslím přímo ze stromů. Viděl jsem jednu dívku, takdevítiletou nebo desetiletou, jak se zjevila z boku javoru a hopsalanahoru do kopce.Celkem tu bylo asi sto táborníků, pár tuctů satyrů a dvanáctrůzných lesních nymf a Najád.Kolem mramorových sloupů pavilonu hořely pochodně.V bronzovém koši, velkém jako vana, plápolal hlavní oheň. Každýsrub měl vlastní stůl pokrytý bílým ubrusem s purpurovým lemem.Čtyři stoly byly prázdné, ale u jedenáctky bylo přecpáno. Museljsem se vmáčknout na kraj lavice, a stejně jsem půlkou zadku viselve vzduchu.Viděl jsem Grovera, jak sedí u stolu číslo dvanáct s panem D.,několika satyry a párem baculatých blonďáků, kteří vypadali přesnějako pan D. Cheirón stál stranou, piknikový stůl byl pro kentauramoc malý.Annabeth jedla u stolu číslo šest se skupinou vážnýcha urostlých dětí. Všechny měly její šedé oči a medově světlé vlasy.Clarisse seděla za mnou u Arésova stolu. Z té příhody ze sprchyuž se očividně vzpamatovala, protože se s kamarádkami smálaa krkala.Konečně Cheirón zabušil kopytem o mramorovou podlahupavilonu a všichni ztichli. Zvedl sklenici. „Na bohy!“Všichni pozvedli své sklenice. „Na bohy!“Lesní nymfy nastoupily s mísami jídla: hroznů, jablek, jahod,sýra, čerstvého chleba a ano, pečeného masa! Sklenku jsem mělprázdnou, ale Luke mi poradil: „Oslov ji. Řekni, co chceš –samozřejmě něco nealkoholického.“Řekl jsem: „Cherry colu.“Sklenice se naplnila perlivou karamelovou tekutinou.Pak mě něco napadlo. „Modrou cherry colu.“Limonáda nabrala křiklavou barvu kobaltu.Opatrně jsem ji zkusil. Skvělá.Napil jsem se na počest své mámy.Ona neumřela, říkal jsem si. Aspoň ne napořád. Je v podsvětí.A pokud je to místo skutečné, pak jednoho dne…„Tady máš, Percy,“ řekl Luke a podal mi mísu s uzenýmihovězími žebry.Naložil jsem si talíř a už jsem se chystal zakousnout se do masa,když jsem si všiml, že se všichni zvedají a odnášejí talíře k ohniuprostřed pavilonu. Uvažoval jsem, jestli si tam chodí pro dezertnebo co.„Pojď,“ vyzval mě Luke.Když jsem se dostal blíž, viděl jsem, že všichni berou částsvého jídla a házejí ji do ohně, nejzralejší jahodu, nejšťavnatějšíplátek masa, nejteplejší a nejmáslovější rohlík.Luke mi zamumlal do ucha: „Ohňová oběť bohům. Mají rádi tuvůni.“„To si děláš legraci.“Varoval mě pohledem, abych to nezlehčoval, ale nemohl jsemsi pomoct, bylo mi divné, proč by nějaká nesmrtelná všemocnábytost měla milovat pach připáleného jídla.Luke se přiblížil k ohni, sklonil hlavu a hodil do něj chumelnalitých rudých hroznů. „Hermés.“Byl jsem na řadě.Kéž bych tak věděl, čí jméno mám říct.Nakonec jsem v duchu zaprosil: Ať jsi, kdo jsi, řekni mi to.Prosím.Seškrábl jsem do plamenů velký plátek žebra.Zachytil jsem závan kouře a žaludek se mi kupodivu neobrátil.Vůbec to nesmrdělo jako pálící se jídlo. Vonělo to po horkéčokoládě a čerstvě upečených sušenkách, hamburgerech na grilua lučních květinách a po stovce dalších dobrot, které by neměly jítdohromady, ale šly. Málem bych uvěřil, že se bohové mohou tímkouřem živit.Když se všichni vrátili na místa a dojedli, Cheirón znovuzaklepal kopytem, aby si získal pozornost.S hlubokým povzdechem se zvedl pan D. „Jo, asi bych vás mělpozdravit, vy fakani. Tak vás zdravím. Náš ředitel táborovýchaktivit Cheirón říká, že příští boj o vlajku vypukne v pátek.Vavříny teď drží srub číslo pět.“Od Arésova stolu se rozezněl nepříjemný jásot.„Pokud jde o mě,“ pokračoval pan D., „je mi to úplně ukradené,ale gratuluju. A taky bych vám měl říct, že tu dneska máme novéhočlena tábora. Petera Johnsona.“Cheirón něco zamumlal.„Jo, Percyho Jacksona,“ opravil se pan D. „Tak jo. Hurá a takdále. A teď mažte k tomu pitomému táboráku. Jděte.“Všichni zajásali. Zamířili jsme dolů k amfiteátru. Pod vedenímApollónova srubu jsme zpívali táborové písně o bozích a jedlisušenkové sendviče a vtipkovali. Fajn bylo, že jsem už necítil, žena mě někdo civí. Připadal jsem si jako doma.Později večer, když se jiskry z táboráku vlnily na hvězdnatéobloze, ozval se znovu ten roh z ulity a my napochodovali zpátkydo srubů. Neuvědomil jsem si, jak jsem vyčerpaný, dokud jsem senezhroutil na vypůjčený spacák.Sevřel jsem prsty kolem Mínótaurova rohu. Myslel jsem namámu, ale byly to příjemné myšlenky: vzpomínal jsem na jejíúsměv, na pohádky, které mi jako malému četla v posteli, na to, jakříkala, ať mě blešky koušou celou noc.Když jsem zavřel oči, hned jsem usnul jako pařez.To byl můj první den v Táboře polokrevných.Kdybych jen tušil, jak krátce si budu užívat svého novéhodomova.