Osmá kapitola
UKOŘISTÍME VLAJKU
Příštích několik dní jsem si zvykl na dennodenní koloběh, který bymi připadal skoro normální, kdyby mě nevyučovali satyrové,nymfy a kentaur.Každé ráno jsem měl lekci starořečtiny od Annabeth, povídalijsme si o bozích a bohyních v přítomném čase, což bylo docelazvláštní. Zjistil jsem, že Annabeth se s mou dyslexií nemýlila:starořečtina pro mě na čtení nebyla tak těžká. Aspoň ne těžší nežangličtina. Po několika dopolednech jsem dokázal překoktat párveršů z Homéra a ani mě to nijak zvlášť nebolelo.Zbytek dne jsem střídal venkovní aktivity a hledal něco, v čembych vynikl. Cheirón se mě snažil učit střílet z luku, ale rychle jsmezjistili, že s lukem a šípy mi to moc nejde. Nestěžoval si, ani kdyžsi musel vyplétat zatoulaný šíp z ocasu.Co běh? Ani ten mi moc nešel. Instruktorky – lesní nymfy – měnechaly daleko za sebou. Radily mi, ať si z toho nic nedělám.Trénovaly to stovky let, když utíkaly před roztouženými bohy. Alepřesto jsem se trochu styděl, že jsem pomalejší než strom.A zápasy? Nic moc. Pokaždé, když jsem nastoupil na žíněnku,mi to Clarisse s přehledem nandala.„Ještě toho máš u mě schovanýho spoustu, ty ucho,“ mumlalatiše.Jediná věc, ve které jsem vynikal, byla jízda na kánoích. Tozrovna nebylo hrdinské umění, jaké by se čekalo od kluka, kterýporazil Mínótaura.Věděl jsem, že mě starší obyvatelé tábora a instruktoři sledují,snaží se poznat, kdo je můj otec, ale neměli to lehké. Nebyl jsemsilný jako Arésovy děti ani tak dobrý v lukostřelbě jako potomciApollóna. Neměl jsem Héfaistovo nadání pro práci s kovem ani –bohové prominou – Dionýsovu slabost pro vinnou révu. Luke miřekl, že by mým otcem mohl být Hermés, jakýsi dělník všechřemesel, ale mistr v žádném. Ale připadalo mi, že se mi jenomsnaží dodat sílu. Ve skutečnosti ani on nevěděl, co se mnou.Přes to všechno jsem si tábor zamiloval. Zvykl jsem si na rannímlhy nad pobřežím, na vůni rozpálených jahodových plantáží zaodpolední, dokonce i na zvláštní noční zvuky nestvůr v lesích.Večeříval jsem se srubem číslo jedenáct, házel část jídla do ohněa pokoušel se ucítit nějaké spojení se svým pravým otcem. Nestalose nic. Vnímal jsem jenom ten vřelý pocit, jaký jsem mělodjakživa, něco jako vzpomínku na jeho úsměv. Pokoušel jsem senemyslet moc na mámu, ale pořád jsem uvažoval: pokud jsoubohové a nestvůry skuteční, pokud jsou možná všechna tahlekouzla, pak musí existovat nějaká cesta, jak ji zachránit, přivést jizpátky…Začínal jsem rozumět Lukově hořkosti a tomu, jak zřejměnesnáší svého otce Herma. No jasně, bohové možná mají na prácidůležité věci, ale nemohli by aspoň jednou za čas zavolat nebozahřmět nebo tak něco? Dionýsos dokázal jen tak ze vzduchuudělat dietní colu. Proč by nemohl můj otec, ať je to kdokoli,vyčarovat telefon?Ve čtvrtek odpoledne, tři dny potom, co jsem dorazil do Táborapolokrevných, jsem měl první lekci boje s mečem. Všichniz jedenáctky se shromáždili ve velké kruhové aréně, kde nám mělLuke dělat instruktora.Začali jsme základním bodáním a sekáním do slámouvycpaných panáků v řeckém brnění. Řekl bych, že jsem si vedldobře. Přinejmenším jsem chápal, co mám dělat a postřeh jsemneměl špatný.Problém byl, že jsem nemohl najít meč, který by mi dobře sedělv ruce. Buď byl moc těžký, nebo moc lehký, nebo moc dlouhý.Luke dělal, co se dalo, aby mi nějaký sehnal, ale souhlasil se mnou,že mi žádná tréninková zbraň zřejmě nesedí.Přešli jsme k soubojům ve dvojicích. Luke oznámil, že budubojovat s ním, protože je to moje první lekce.„Tak hodně štěstí,“ řekl mi někdo z tábora, „Luke je nejlepšíšermíř za posledních tři sta let.“„Snad mě bude šetřit,“ utrousil jsem.Táborník si odfrkl.Luke mi předvedl útok a odvrácení útoku a blokády štítem.Byla to tvrdá škola. S každou ránou jsem byl dobitějšía poškrábanější. „Buď pořád ve střehu, Percy,“ nabádal mě Lukea pak mě plochou stranou meče šťouchl do žeber. „Ne, ne takvysoko!“ Šup! „Výpad!“ Šup! „A teď ústup!“ Šup!Když vyhlásil přestávku, byl jsem už zpocený jako myš.Všichni se hrnuli k chladicímu boxu s pitím. Luke si nalil na hlavuledovou vodu, což mi přišlo jako dobrý nápad, a tak jsem to udělaltaky.Okamžitě mi bylo líp. Do paží se vrátila síla, meč už minepřipadal tak neovladatelný.„Fajn, všichni do kruhu!“ nařídil Luke. „Pokud to Percymunebude vadit, chci vám předvést malou ukázku.“Výborně, pomyslel jsem si. Jen ať se všichni podívají, jak Percydostane nakládačku.Hermovi potomci se shromáždili kolem. Dusili se smíchem.Předpokládal jsem, že kdysi taky byli na mém místě a teď senemůžou dočkat, až uvidí, jak si ze mě Luke udělá fackovacíhopanáka. Všem oznámil, že hodlá ukázat metodu odzbrojení: jakstočit soupeřovu čepel plochou svého meče, takže sok nebude mítna výběr, musí zbraň pustit.„Je to těžké,“ zdůraznil. „Na mě to zkoušeli taky. Nesmějte seteď Percymu. Většina šermířů musí cvičit celé roky, aby tutechniku zvládla.“Předvedl ten pohyb zpomaleně. Jak se dalo čekat, meč mivypadl z ruky a zarachotil o zem.„A teď doopravdy,“ řekl, když jsem sebral zbraň.„Budeme se bít, dokud se to jednomu z nás nepodaří. Připraven,Percy?“Přikývl jsem a Luke se do mě pustil. Nějak se mi povedlozabránit mu, aby se mi dostal k jílci meče. Smysly se mi zostřily.Cítil jsem, jak nastupuje jeho útok. Odrazil jsem ho. Postoupil jsemkupředu a sám se pokusil o výpad. Luke ho lehce zvládl, ale všimljsem si, že se tváří jinak. Přimhouřil oči a pustil se do mě s většísilou.Meč mi těžkl v ruce. Nebyl správně vyvážený. Věděl jsem, žeje to jenom záležitost několika vteřin, než mě Luke porazí, a takjsem si řekl, co můžu ztratit?Zkusil jsem ten odzbrojovací manévr.Mé ostří zasáhlo těžiště Lukova meče a já jím otočil a všechnusílu vložil do pohybu dolů.Zařinčelo to.Lukův meč zarachotil o kameny. Špička mé čepele se ocitla jenpár centimetrů od jeho nechráněné hrudi.Ostatní táborníci ztichli.Sklonil jsem zbraň. „Hm, omlouvám se.“Luke byl chvíli tak šokovaný, že se nezmohl na slovo.„Omlouváš se?“ Zjizvená tvář se mu roztáhla do úsměvu.„U všech bohů, Percy, za co se omlouváš? Předveď mi to znovu!“Nechtělo se mi. Ten krátký nápor šílené energie ze mě už úplněvyprchal. Ale Luke si to nedal vymluvit.Tentokrát jsem neměl šanci. Jakmile se naše meče dotkly,zasáhl Luke můj jílec a vyrazil mi zbraň z ruky, až sklouzla pozemi.Po dlouhé pauze se někdo z diváků zeptal: „Začátečnickéštěstí?“Luke si otřel pot z čela. Hleděl teď na mě s úplně novýmzájmem. „Možná,“ poznamenal. „Ale zajímalo by mě, co by Percydokázal s vyváženým mečem…“V pátek odpoledne jsem seděl s Groverem u jezera a odpočíval poskoro smrtelném zážitku na lezecké zdi. Grover vyběhl nahoru jakohorská koza, ale mě láva skoro dostala. V tričku mi doutnaly díry.Chlupy na předloktích jsem měl ožehlé.Seděli jsme na molu a dívali se, jak Najády pod vodou pletoukošíky, až jsem sebral kuráž a zeptal se Grovera, jak dopadl jehorozhovor s panem D.Tvář mu zežloutla, jako by byl nemocný.„Fajn,“ hlesl. „Prostě fajn.“„Takže s tvou kariérou je to pořád na dobré cestě?“Nervózně si mě změřil. „Cheirón ti ře-řekl, že chci licencipátrače?“„No… ne.“ Netušil jsem, co je to licence pátrače, ale připadalomi, že není vhodná doba se ptát. „Pověděl mi jenom, že máš velképlány, víš… a že si musíš věřit, abys zvládl úkol opatrovníka.Takže jsi ji dostal?“Grover hleděl dolů na Najády. „Pan D. rozhodnutí odložil.Řekl, že s tebou jsem zatím ani moc neuspěl, ani nezklamal, takženaše osudy jsou pořád spojené. Pokud ti schválí výpravu a já těpůjdu chránit a oba se vrátíme živí, pak možná bude souhlasit s tím,že jsem úkol splnil.“Nálada mi stoupla. „No, to není špatné, co?“„Bla-ha-ha! To už mě klidně mohl přidělit k čištění stájí. Šance,že ti schválí výpravu… a i kdyby, proč bys chtěl s sebou zrovnato?“„Samozřejmě že bych tě chtěl s sebou!“Grover mrzutě zíral do vody. „Pletení košíků… Musí být primaumět něco užitečného.“Pokoušel jsem se ho ujistit, že má spoustu schopností, ale tvářilse ještě nešťastněji. Chvíli jsme si povídali o kanoisticea šermování, pak jsme probrali klady a zápory různých bohů.Nakonec jsem se ho zeptal na ty čtyři prázdné sruby.„Číslo osm, ten stříbrný, patří Artemis,“ vysvětlil mi.„Přísahala, že zůstane navěky panna. Takže samozřejmě nemá děti.Ten srub je, víš, něco jako pocta. Kdyby ho neměla, naštvala byse.“„Dobře. Ale co ty další tři, ty na konci. To je Velká trojka?“Grover se narovnal. Přiblížili jsme se citlivému tématu. „Ne.Jeden z nich, dvojka, patří Héře,“ řekl. „To je další čestnázáležitost. Ona je bohyně manželství, takže si samozřejmě nebudenic začínat se smrtelníky. To je práce jejího manžela. Když říkámeVelká trojka, myslíme tři nejmocnější bratry, syny Kronovy.“„To byli Zeus, Poseidón a Hádés.“„Správně. Znáš to. Po velké bitvě s Titány převzali svět po otcia losovali, kdo si co vezme.“„Zeus dostal oblohu,“ vzpomněl jsem si. „Poseidón mořea Hádés podsvětí.“„Hm-m.“„Ale Hádés tady srub nemá.“„Ne. Nemá ani trůn na Olympu. On si tak nějak dělá svoje tamv podsvětí. Kdyby tady měl srub…“ Grover se otřásl. „No, to bynebylo příjemné. Nechme toho.“„Ale Zeus a Poseidón – ti oba měli podle mýtů mraky dětí. Pročjsou jejich sruby prázdné?“Grover nervózně hrábl kopyty. „Asi před šedesáti lety, po druhésvětové válce, se Velká trojka dohodla, že nezplodí žádné dalšíhrdiny. Jejich děti byly prostě moc silné. Moc ovlivnily chodlidských dějin, způsobily veliké krveprolití. Víš, druhá světová bylav zásadě boj mezi syny Dia a Poseidóna na jedné straně a synyHádovými na druhé. Vítězná strana, Zeus a Poseidón, donutilaHáda ke společné přísaze: žádné další románky se smrtelnýmiženami. Všichni přísahali na řeku Styx.“Zaduněl hrom.Pověděl jsem: „To je nejvážnější přísaha, jakou můžeš udělat.“Grover přikývl.„A bratři dodrželi slovo – žádné děti?“Groverův obličej se zachmuřil. „Před sedmnácti lety ho Zeusporušil. S jednou hvězdičkou z televize s tím načechraným účesemz osmdesátých let – nemohl si prostě pomoct. Když se jim narodilodítě, dcera jménem Thalie… no, řeka Styx bere přísahy vážně.Zeus sám z toho vyvázl lehce, protože je nesmrtelný, ale dceřizavinil hrozný osud.“„Ale to není fér! Ta holčička přece za nic nemohla.“Grover zaváhal. „Percy, děti Velké trojky ovládají větší mocnež jiní polokrevní. Mají silnější auru, vůni, která přitahujenestvůry. Když se Hádes o té dívce dozvěděl, nebyl moc rád, žeZeus porušil přísahu. Vypustil z Tartaru nejhorší nestvůry, abyThalii mučily. Když jí bylo dvanáct, dostala za opatrovníka satyra,ale ten nic nezmohl. Pokusil se ji sem doprovodit s dvěma dalšímipolokrevnými, s nimiž se skamarádila. Málem se jim to povedlo.Dostali se až na vršek toho kopce.“Ukázal přes údolí k borovici, kde jsem bojoval s Mínótaurem.„Šly po nich všechny tři Blahovolné a smečka pekelných psů. Už jeskoro dohnali, ale Thalie řekla svému satyrovi, aby odvedl ty druhédva polokrevné do bezpečí, že mezitím sama zdrží ta monstra. Bylazraněná a unavená a nechtěla žít jako štvaná zvěř. Satyr ji nechtělopustit, ale nedokázal jí to rozmluvit a musel chránit ostatní. A takjim Thalie nakonec čelila sama, na vršku toho kopce. Kdyžzemřela, Zeus se nad ní slitoval. Proměnil ji v tu borovici. Její dušepořád pomáhá chránit hranice údolí. Proto se ten kopec jmenujeVrch polokrevných.“Zíral jsem na borovici v dálce.Kvůli té historce jsem si připadal nějak prázdný a takyprovinilý. Dívka mého věku se obětovala, aby zachránilakamarády. Čelila celé armádě nestvůr. Moje vítězství nadMínótaurem vedle toho moc neznamenalo. Uvažoval jsem, jestlibych zachránil mámu, kdybych jednal jinak.„Grovere,“ řekl jsem, „chodí hrdinové vážně na výpravy dopodsvětí?“„Někdy,“ řekl. „Orfeus. Héraklés. Houdini.“„A přivedli někdy zpátky někoho z mrtvých?“„Ne. Nikdy. Orfeovi se to málem povedlo… Percy, přece sivážně nemyslíš –“„Ne,“ zalhal jsem. „Jenom mě to zajímalo. Takže… vždycky jeurčený nějaký satyr, aby poloboha chránil?“Grover si mě opatrně měřil. Nepřesvědčil jsem ho, že jsem sevzdal té myšlenky na podsvětí. „Vždycky ne. Tajně navštěvujemevětšinu škol. Snažíme se vyčenichat polokrevné, kteří majíschopnosti velkých hrdinů. Pokud najdeme někoho se silnou aurou,jako má dítě Velké trojky, dáme vědět Cheirónovi. Pokouší se naně dohlížet, protože můžou nadělat fakt dost velké problémy.“„A tys objevil mě. Cheirón říkal, žes myslel, že bych mohl býtnějak zvláštní.“Grover se na mě podíval, jako bych ho právě zavedl do pasti.„Já ne… Páni, poslouchej, takhle neuvažuj. Kdybys byl – víš co –nikdy by ti nepovolili výpravu a já bych nikdy nedostal svoulicenci. Jsi nejspíš Hermovo dítě. Nebo možná dokonce někohoz menších bohů, jako třeba Nemesis, bohyně odplaty. Nedělej sis tím starosti, ano?“Připadalo mi, že ujišťuje spíš sebe než mě.Ten den po večeři vládlo mnohem větší vzrušení než obyčejně.Konečně nastal čas na boj o vlajku.Když byly talíře uklizené, ozval se roh z lastury a všichni jsmese u stolů postavili.Táborníci křičeli a jásali, když Annabeth a dva její sourozencivběhli do pavilonu s hedvábným transparentem. Byl dlouhý asi třimetry, stříbrně se leskl a zobrazoval sovu pálenou nad olivovýmstromem. Z druhé strany pavilonu vyběhla Clarisse a jejíkamarádky s dalším transparentem stejné velikosti, ale křiklavěrudým, s namalovaným krvavým kopím a hlavou kance.Obrátil jsem se k Lukovi a zakřičel přes všudypřítomný hluk:„To jsou vlajky?“„Jo.“„Týmy vždycky vedou Arés a Athéna?“„Vždycky ne,“ řekl. „Ale často.“„Takže když jeden srub uloví vlajku, co děláte – přebarvíte ji?“Zašklebil se. „Uvidíš. Nejdřív ji musíme získat.“„Na čí straně jsme?“Věnoval mi tajnůstkářský pohled, jako by věděl něco, co já ne.Kvůli té jizvě na tváři vypadal ve světle pochodní skoro ďábelsky.„Uzavřeli jsme dočasné spojenectví s Athénou. Dneska večersebereme Arésovi vlajku. A ty nám s tím pomůžeš.“Byly vyhlášeny týmy. Athéna uzavřela spojenectvís Apollónem a Hermem, dvěma největšími sruby. Pro získánípodpory se obchodovalo s výsadami – čas na sprchování, rozvrhyprací, nejlepší termíny pro venkovní aktivity.Arésovci se spojili se všemi ostatními: Dionýsem, Démétér,Afroditou a Héfaistem. Podle toho, co jsem viděl, byly Dionýsovyděti vážně dobří sportovci, jenže jenom dva. Děti Démétér si umělyporadit v přírodě a při venkovních aktivitách, ale nebyly mocagresivní. Synů a dcer Afrodity jsem se moc nebál. Všechny akcehlavně proseděli, prohlíželi se v hladině jezera, upravovali si vlasya pomlouvali ostatní. Héfaistovy děti nebyly moc pohledné a bylyjen čtyři, zato velké a statné od celodenní práce v kovárně. S těmito mohlo být těžké. A to samozřejmě nemluvím o Arésově srubu:tuctu největších, nejodpornějších a nejpříšernějších dětí na LongIslandu a na celém světě.Cheirón udeřil kopytem do mramoru.„Hrdinové!“ zvolal. „Pravidla znáte. Hraniční čárou je potok.Hřištěm je celý les. Jsou povoleny veškeré kouzelné předměty.Vlajka musí být vystavena nápadně a ne s více než dvěma strážci.Zajatce můžete odzbrojit, ale ne spoutat ani jim dávat roubík. Nenípovoleno zabíjení ani mrzačení. Budu dělat rozhodčího a polníholékaře. Ozbrojte se!“Roztáhl ruce a stoly se najednou pokryly výzbrojí: přilbami,bronzovými meči, kopími a štíty z hověziny, pobitými kovem.„Páni,“ podivil jsem se. „To máme vážně použít?“Luke se na mě podíval, jako bych byl cvok. „Ano, pokud senechceš nechat propíchnout svými kamarády z pětky. Tumáš –Cheirón si myslel, že ti tohle padne. Budeš mít hlídku na hranici.“Můj štít měl rozměry desky za basketbalovým košem, s velkýmAeskulapovým žezlem uprostřed. Vážil asi tak milion kilo. Dobřeby se na něm jezdilo na sněhu, ale doufal jsem, že po mně nikdonebude chtít, abych s ním rychle běhal. Moje přilba měla stejnějako helmice ostatních v Athénině týmu na vršku velký modrýchochol z žíní. Arésovci a jejich spojenci měli chocholy rudé.Annabeth vykřikla: „Modrý týme, vpřed!“Zajásali jsme a zahrozili meči a pustili se za ní po stezce dojižního lesa. Rudý tým mířil na sever a při tom po nás pokřikovalnadávky.Podařilo se mi dohnat Annabeth a nezakopnout o svou výzbroj.„Poslyš.“Pochodovala pořád dál.„Takže jaký je plán?“ zeptal jsem se. „Nemáš něco kouzelného,co bys mi půjčila?“Ruka jí zajela ke kapse, jako by se bála, že jsem jí něco ukradl.„Jenom si dávej pozor na Clarissino kopí,“ doporučila mi.„Nepřej si, aby se tě ta věc dotkla. Jinak se neboj. My tu vlajkuarésovcům sebereme. Přidělil ti Luke úkol?“„Hlídka na hranici, ať je to co chce.“„Je to hračka. Stát u potoka a odrážet rudé. Zbytek nech namně. Athéna má vždycky nějaký plán.“Hnala se dál a nechala mě za sebou.„Fajn,“ zamumlal jsem pro sebe. „Jsem rád, žes mě chtěla mítv týmu.“Byla nepříjemně teplá noc. Lesy byly temné, zjevovaly sesvětlušky. Annabeth mě postavila k potůčku, který zurčel pokamenech, a pak se rozběhla se zbytkem týmu po lese.Stál jsem tam sám se svou velikou přilbou s modrýmchocholem a obřím štítem a cítil jsem se jako idiot. Bronzový mečmi připadal stejně špatně vyvážený jako všechny ostatní, které jsemzatím vyzkoušel. Držadlo potažené kůží mi táhlo ruku dolů jakokuželková koule.Nikdo na mě přece vážně nezaútočí, nebo ano? Olymp snadmusí mít nějakou odpovědnost, ne?Z dálky se ozval lasturový roh. Slyšel jsem v lese výskánía výkřiky, řinčení kovu, bojující děti. Jako jelen se kolem měprohnal jakýsi spojenec Apollóna s modrým chocholem, přeskočilpotok a ztratil se na nepřátelském území.Bezva, pomyslel jsem si. Přijdu o všechnu legraci, jakoobyčejně.Pak jsem uslyšel zvuk, při kterém mi po zádech přejel mráz.Odněkud zblízka se ozvalo hluboké psí vrčení.Instinktivně jsem zvedl štít. Měl jsem pocit, že mě něco sleduje.Pak to vrčení přestalo. Cítil jsem, jak se to vzdaluje.Na druhé straně potoka najednou explodoval podrost. Ze tmy ses křikem a ječením vyvalilo pět Arésových válečníků.„Nandejte to tomu grázlíkovi!“ křičela Clarisse.Ze škvír v přilbě se do mě zabodávala její škaredá prasečí očka.Máchala kopím dlouhým metr a půl, ostrá kovová špička ruděpoblikávala. Její sourozenci měli jen obyčejné bronzové meče – neže by mi to nějak zvedlo náladu.Vyrazili přes potok. V dohledu nebyla žádná pomoc. Mohl jsemutéct. Nebo jsem se mohl bránit, sám proti půlce Arésova srubu.Podařilo se mi vyhnout se první ráně, ale tihle soupeři nebylitak pitomí jako Mínótaurus. Obklopili mě a Clarisse zaútočilakopím. Štít ho odklonil, ale ucítil jsem bolestivé brnění v celémtěle. Zježily se mi vlasy. Ruka se štítem mě brněla a vzduch páchlspáleninou.Elektřina. To její zatracené kopí bylo nabité elektřinou. Couvljsem.Další Arésovec mě praštil do prsou rukojetí meče a já se svalilna zem.Mohli mě rozkopat na kaši, ale museli se řehtat.„Uřízneme mu vlasy,“ rozhodla Clarisse. „Chytněte mu je.“Podařilo se mi vyškrábat se na nohy. Zvedl jsem meč, aleClarisse ho kopím srazila na bok, až se rozlétly jiskry. Teď už měmravenčily obě ruce.„No páni,“ ušklíbla se Clarisse. „Tenhle kluk mě teda děsí. Faktděsí.“„K vlajce se jde tamtudy,“ doporučil jsem jí. Chtěl jsem to říctvztekle, ale bohužel to tak asi nevyznělo.„Jo,“ vyštěkl jeden její sourozenec. „Ale my na tu vlajkukašlem. Nám jde o kluka, co ztrapnil náš srub.“„To zvládnete sami,“ řekl jsem jim. Nebylo to ode mě asinejchytřejší.Vyrazili po mně dva. Couval jsem k potoku, pokoušel sezvednout štít, ale Clarisse byla moc rychlá. Její kopí mě zasáhlopřímo do žeber. Kdybych na sobě neměl náprsní krunýř, udělala byze mě ražniči. Takhle mi elektrický hrot jenom rozdrkotal všechnyzuby v puse. Jeden Clarissin spolubydlící mě sekl mečem do pažea nechal v ní pořádnou ránu.Když jsem viděl vlastní krev, zatočila se mi hlava – bylo mihorko a zima zároveň.„Žádné mrzačení,“ podařilo se mi říct.„Ajaj,“ zaškaredil se ten kluk. „Asi mi zakážou moučník.“Natlačil mě do potoka, přistál jsem v něm, až to cáklo. Všichnise rozchechtali. Počítal jsem, že až se dost pobaví, je se mnoukonec. Ale pak se něco stalo. Připadalo mi, že mi voda probouzívšechny smysly, jako bych právě snědl pytel máminých tvrdýchbonbonů s kávovou náplní.Clarisse a její spolubydlící vlezli do potoka, aby mě chytili, alejá se jim postavil. Věděl jsem, co mám dělat. Máchl jsem mečemnaplocho po hlavě tomu prvnímu a čistě mu srazil přilbu. Zasáhljsem ho tak tvrdě, že jsem viděl, jak se mu rozjíždějí oči, když sehroutil do vody.Vyrazil po mně hnusák číslo dvě a hnusák číslo tři. Jednohojsem práskl do obličeje štítem a druhému jsem mečem usekl žíněnýchochol. Oba rychle zacouvali. Hnusákovi číslo čtyři se do útokumoc nechtělo, ale blížila se Clarisse a špička jejího kopí praskalaenergií. Jakmile zaútočila, chytil jsem rukojeť mezi okraj svéhoštítu a meč a zlomil ji jako větev.„Jé!“ vyjekla. „Ty idiote! Ty smradlavý červe!“Nejspíš by řekla ještě něco horšího, ale praštil jsem ji mezi očirukojetí meče, až vyvrávorala pozadu z potoka.Pak jsem uslyšel jekot, radostné výkřiky a uviděl jsem Luka,jak se žene směrem k hraniční čáře s vysoko zdviženou vlajkourudého týmu. Měl kolem sebe pár kluků od Herma, kteří kryli jehoústup, a vzadu pár Apollónových dětí, odrážejících héfaistovce.Arésovci se zvedli a Clarisse celá omámená zaklela.„Trik!“ vykřikla. „Byl to nějaký trik.“Potáceli se za Lukem, ale bylo pozdě. Všichni se setkaliu potoka, když Luke přeběhl do domácího území. Naše stranazačala jásat. Rudá vlajka se zaleskla a změnila se na stříbrnou.Kance a kopí nahradilo veliké Aeskulapovo žezlo, symbol srubučíslo jedenáct. Celý modrý tým zvedl Luka a nosil ho kolem naramenou. Z lesa vyběhl Cheirón a zatroubil na lasturový roh.Hra skončila. Zvítězili jsme.Chystal jsem se přidat k oslavě, když se vedle mě z potokaozval Annabetin hlas: „To nebylo špatné, hrdino.“Ohlédl jsem se, ale nebyla tam.„Kde ses sakra naučil tak bojovat?“ zeptala se. Vzduch sezatřpytil a ona se zhmotnila. V ruce držela baseballovou čepicinewyorského týmu Yankeeů, jako by si ji právě sundala z hlavy.Cítil jsem, jak dostávám vztek. Ani jsem se nedivil, že ještěpřed chvílí byla neviditelná. „Tys mě sem nastražila,“ osočil jsemji. „Postavilas mě sem, protože jsi věděla, že po mně Clarissepůjde, a Luka jsi poslala po křídle. Všechno jsi to naplánovala.“Annabeth pokrčila rameny. „Říkala jsem ti to. Athéna mávždycky, vždycky nějaký plán.“„Plán, jak mě nechat rozdrtit.“„Přišla jsem, jak nejrychleji to šlo. Chystala jsem se zasáhnout,ale…“ Pokrčila rameny. „Tys pomoc nepotřeboval.“Pak si všimla mé zraněné ruky. „Jaks to udělal?“„Rána mečem,“ podotkl jsem. „Cos myslela?“„Ne. Byla to rána mečem. Podívej se na to.“Krev zmizela. Tam, kde byla předtím velká rána, se táhl dlouhýbílý šrám a i ten se ztrácel. Pod mým pohledem se proměnilv malou jizvu a pak zmizel.„Já – já to nechápu,“ řekl jsem.Annabeth usilovně uvažovala. Málem jsem viděl, jak se jív hlavě otáčejí kolečka. Shlédla na mé nohy, pak na Clarissinzlomený oštěp a nakázala: „Vylez z té vody, Percy.“„Co –“„Dělej.“Vystoupil jsem z potoka a okamžitě jsem se cítil k smrtiunavený. V rukách mi zase začínalo brnět.Nával energie mě opustil. Málem jsem se svalil, ale Annabethmě podepřela.„Ach, u Styxu,“ zanadávala. „Tohle není dobré. Nechtělajsem… Myslela jsem, že to bude Zeus…“Než jsem se stačil zeptat, co tím myslela, uslyšel jsem znovu topsí vrčení, ale mnohem blíž než předtím. Lesy prořízlo zavytí.Jásání táborníků okamžitě utichlo. Cheirón vykřikli něco vestarořečtině a mně až později došlo, že jsem tomu dokonalerozuměl: „Do střehu! Můj luk!“Annabeth tasila meč.Na skalách hned nad námi stál černý pes velikosti nosorožces očima rudýma jako žhavá láva a s tesáky jako dýky.Díval se přímo na mě.Nikdo se ani nepohnul kromě Annabeth, která vyjekla: „Percy,utíkej!“Pokusila se stoupnout si přede mě, ale pes byl moc rychlý.Přeskočil ji – obrovský zubatý stín – a zrovna když do mě narazil,když jsem zavrávoral dozadu a cítil, jak mi jeho drápy, ostré jakobřitvy, rvou brnění, ozvala se kaskáda zvuků, jako by se postupnětrhalo čtyřicet listů papíru. Psovi rašil z krku trs šípů. Nestvůra mipadla mrtvá k nohám.Nějakým zázrakem jsem zůstal naživu. Nechtělo se mi ani dívatpod zbytky rozervaného brnění. Cítil jsem na hrudi horko a vlhkoa věděl jsem, že jsem zle poškrábaný. Stačila vteřinka a tomonstrum by mě proměnilo v půl metráku lahůdkového masa.Cheirón k nám přiklusal s lukem v ruce a se zachmuřenou tváří.„Di immortales!“ zlobila se Annabeth. „To je pekelný pesz Trestných polí. Oni… oni by neměli…“„Někdo ho povolal,“ hlesl Cheirón. „Někdo z tábora.“Přišel k nám Luke se zapomenutou vlajkou v ruce. Jeho chvíleslávy byla pryč.Clarisse vykřikla: „To je všechno Percyho vina! Percy hopovolal!“„Mlč, dítě,“ řekl jí Cheirón.Díval se, jak se tělo pekelného psa rozplývá do stínů a vsakujese do země, až zmizelo úplně.„Jsi zraněný,“ řekla mi Annabeth. „Rychle, Percy, běž dovody.“„Jsem v pohodě.“„Ne, nejsi,“ nesouhlasila. „Cheiróne, podívejte se na tohle.“Byl jsem moc unavený na to, abych se s ní dohadoval. Ustoupiljsem zpátky do potoka a celý tábor se shlukl kolem mě.Okamžitě mi bylo líp. Cítil jsem, jak se mi rány na prsouuzavírají. Někteří táborníci zalapali po dechu.„Koukejte, já-já nevím, proč to je,“ koktal jsem a pokoušel jsemse ospravedlnit. „Je mi líto…“Ale oni se nedívali, jak se mi hojí zranění. Zírali na něco nadmojí hlavou.„Percy,“ promluvila Annabeth a ukázala tam. „Hm…“Když jsem vzhlédl, znamení se už rozplývalo, ale pořád jsemještě rozeznal hologram vířícího a zářícího zeleného světla. Bylo tokopí se třemi hroty: trojzubec.„Tvůj otec,“ zamumlala Annabeth. „Tohle vážně není dobré.“„Je určeno,“ oznámil Cheirón.Všude kolem mě táborníci klesali na kolena, dokonce i Arésůvsrub, i když nevypadalo, že jsou tím moc nadšeni.„Můj otec?“ zeptal jsem se úplně popleteně.„Poseidón,“ ohlásil Cheirón. „Zemětřas, Nositel bouře, Oteckoní. Sláva ti, Persee Jacksone, synu boha moře.“