Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 9

Devátá kapitola:

DOSTÁVÁM NABÍDKU NA VÝPRAVU

Druhý den ráno mě Cheirón přestěhoval do srubu číslo tři.Nemusel jsem se o něj s nikým dělit. Měl jsem spoustu místa navšechny svoje věci: na Mínótaurův roh, jednu sadu náhradníhooblečení a na pytlík s toaletními věcmi. U večeře jsem mohl sedětu vlastního stolu, vybírat si všechny aktivity, vyhlašovat si večerku,kdy se mi zachtělo a neposlouchat nikoho jiného.A bylo mi z toho úplně mizerně.Zrovna když mi připadalo, že mě přijali, když jsem cítil, žejsem v jedenáctce doma a můžu být normální dítě – nebo aspoň taknormální, jak se dá, když je člověk polokrevný – oddělili mě, jakobych měl nějakou vzácnou chorobu.O pekelném psovi se nikdo nezmínil, ale měl jsem pocit, že zamými zády si o tom všichni povídají. Ten útok každého vyděsil.Přinesl dvě poselství: zaprvé, že jsem syn boha moře, a zadruhé, ženestvůry nic nezastaví a že mě chtějí zabít. Mohou vtrhnout i dotábora, který byl odjakživa považován za bezpečný.Ostatní táborníci se ode mě drželi tak daleko, jak to jenom šlo.Jedenáctka měla strach absolvovat se mnou lekce šermování potom, co jsem provedl arésovcům v lese, takže moje hodinys Lukem se staly záležitostí boje muže proti muži. Tlačil na mě vícnež dřív a nebál se mě poranit.„Budeš potřebovat veškerý možný trénink,“ sliboval mi, kdyžjsme cvičili s meči a planoucími pochodněmi. „Teď vyzkoušímeznovu ten útok setnutí zmije. Ještě padesátkrát.“Annabeth mě po dopoledních pořád učila řečtinu, ale vypadalaroztržitě. Pokaždé, když jsem něco řekl, se na mě zamračila, jakobych ji zrovna dloubl mezi oči.Po lekci odcházela a mumlala si pro sebe: „Výprava…Poseidón?… Všechno špatně… Je třeba udělat plán…“Dokonce i Clarisse se držela dál, i když její jedovatý pohledprozrazoval, že by mě nejradši zamordovala za to, že jsem jí zlomilkouzelné kopí. Přál jsem si, aby na mě prostě vyjela nebo měpraštila nebo tak něco. Radši bych se každý den rval, než aby měignorovali.Věděl jsem, že mě někdo v táboře nesnáší, protože jednou večerjsem přišel do srubu a našel na prahu položené noviny smrtelníků,výtisk New York Daily News, otevřený na stránce zpráv z města.Trvalo mi skoro hodinu, než jsem ten článek přečetl, protože čímvětší jsem měl vztek, tím víc mi slova plavala po stránce.PO PODIVNÉ AUTOHAVÁRII SE STÁLEPOHŘEŠUJÍ CHLAPEC S MATKOUEileen SmytheováSally Jacksonová a její syn Percy se týden po záhadnémzmizení stále pohřešují. Minulou sobotu byl na silnici na severuLong Islandu nalezen silně ohořelý rodinný vůz Camaro 78 srozervanou střechou a rozbitou přední nápravou. Auto sepřevracelo a klouzalo po svahu několik set stop a pakexplodovalo.Matka se synem trávili víkend v Montauku, ale ve spěchu a zazáhadných okolností odtamtud odjeli. V autě a v okolí vraku bylynalezeny drobné stopy krve, ale žádné další známky popohřešovaných Jacksonových. Obyvatelé té venkovské oblastivypověděli, že v době neštěstí neviděli nic neobvyklého.Manžel paní Jacksonové, Gabe Ugliano, tvrdí, že jehonevlastní syn Percy Jackson je problémové dítě, které bylovyloučeno z řady internátních škol a už dříve vykazovalo sklony knásilí.Policie nesdělila, zda je syn Percy podezřelý z matčinazmizení, ale zločin nevylučuje. Přinášíme nedávné fotografieSally Jacksonové a Percyho. Policie vyzývá všechny, kdo mohouposkytnout jakoukoliv informaci, aby zatelefonovali na nížeuvedenou bezplatnou linku prevence zločinu.Telefonní číslo bylo zakroužkováno černým fixem.Zmačkal jsem noviny a zahodil je a pak skočil na posteluprostřed svého prázdného srubu.„Večerka,“ řekl jsem sám sobě nešťastně. Tu noc jsem měl svůjzatím nejhorší sen.Běžel jsem za bouřky po pláži. Tentokrát jsem měl za sebounějaké město. New York to nebyl. Město vypadalo jinak: budovystály dál od sebe a v dálce se rýsovaly palmy a nízké kopce.O necelých sto metrů dál po pláži spolu bojovali dva muži.Připomínali zápasníky z televize, byli svalnatí, vousatía dlouhovlasí. Oba měli na sobě volné řecké tuniky, jedenlemovanou modře, druhý zeleně. Zápasili spolu, rvali se, kopali se,naráželi do sebe hlavami a pokaždé, když se dotkli, se zablesklo,obloha potemněla a zvedl se vítr.Musel jsem je zastavit. Nevěděl jsem jak. Ale čím víc jsemběžel, tím víc mi vítr bránil, až jsem běžel na místě a patami marněryl v písku.Přes řev bouře jsem slyšel toho v modrém, jak křičí nazeleného: Vrať to! Vrať to! Jako dvě děti ze školky, které se perouo hračku.Vlny rostly, narážely na pobřeží a kropily mě slanou vodou.Zařval jsem: Nechte toho! Přestaňte se bít!Země se otřásla. Odněkud z hloubky se ozval chechtot a hlastak hluboký a odporný, až mi v žilách ztuhla krev.Pojď dolů, malý hrdino, zašeptal ten hlas. Pojď dolů!Písek pode mnou se rozdělil a otevřela se prasklina vedoucípřímo do středu Země. Nohy mi klouzaly a pak mě spolklatemnota.Probudil jsem se, přesvědčený, že padám.Pořád jsem byl na posteli ve srubu číslo tři. Tělo mi napovídalo,že je ráno, ale venku byla tma a po kopcích se válely mraky.Schylovalo se k bouřce. Tohle se mi nezdálo.Uslyšel jsem klapot u dveří a kopyto ťukající na práh.„Dále?“Dovnitř vklusal Grover a vypadal ustaraně. „Chce s teboumluvit pan D.“„Proč?“„Chce skončit… no, radši ho nechám, aby ti to řekl sám.“Celý nervózní jsem se oblékl a šel za ním, přesvědčený, že mámvelký malér.Celé dny jsem napůl čekal předvolání do hlavní budovy. Kdyžmě teď prohlásili za syna Poseidóna, jednoho z bohů Velké trojky,která neměla mít děti, myslel jsem, že je zločin být naživu. Ostatníbohové nejspíš probrali nejlepší způsob, jak mě potrestat za mouexistenci, a pan D. se chystal oznámit mi jejich verdikt.Obloha nad průlivem Long Island vypadala jako inkoustovápolévka, která přichází do varu. Blížila se k nám mlžná oponadeště. Zeptal jsem se Grovera, jestli nepotřebujeme deštník.„Ne,“ řekl. „Tady nikdy neprší, pokud nechceme.“Ukázal jsem na bouřku. „A co je sakra tohle?“Stísněně se podíval na oblohu. „Mine nás to. Špatné počasí násvždycky mine.“Uvědomil jsem si, že má pravdu. Za ten týden, co jsem tu byl,se nikdy ani nezatáhlo. A těch pár dešťových mraků, které jsemviděl, nás obeplulo přesně kolem okrajů údolí.Ale tahle bouřka… tahle byla mohutná.Na volejbalovém hřišti hrály děti z Apollónova srubu rannízápas proti satyrům. Dionýsova dvojčata kráčela po plantážia nutila jahody růst. Všichni dělali to, co obyčejně, ale vypadalinervózně. Upírali oči na tu bouřku.Vyšli jsme s Groverem na přední verandu hlavní budovy.Dionýsos seděl u stolku na pinochle v havajské košili s tygřímipruhy a se svou dietní colou, přesně jako první den. Naproti němutrůnil Cheirón ve falešném kolečkovém křesle. Hráli protineviditelným soupeřům – ve vzduchu se vznášely dvě sady karet.„Ale, ale,“ řekl pan D. a ani nevzhlédl. „Naše malá hvězda.“Čekal jsem.„Pojď blíž,“ vyzval mě pan D. „A nečekej, že ti budu nějaklichotit, smrtelníku, jenom proto, že ten starý bradatý mořský korýšje tvůj táta.“V mracích zaplála síť klikatých blesků. Okna domu roztřáslhrom.„Blablabla,“ zamručel Dionýsos.Cheirón předstíral zájem o své pinochlové karty. Grover sepřikrčil u zábradlí a kopyty klapal sem a tam.„Kdyby bylo po mém,“ ozval se Dionýsos, „přiměl bych tvémolekuly, aby vzplanuly. Smeteme popel a je po starostech. AleCheirónovi připadá, že by to neodpovídalo mému poslání v tomhlepříšerném táboře: chránit vás malé spratky, aby se vám nicnestalo.“„Samovznícení je forma újmy, pane D.,“ vložil se do tohoCheirón.„Nesmysl,“ nesouhlasil Dionýsos. „Ten kluk by neucítil aniň. Přesto jsem svolil, že se budu krotit. Uvažuju, že tě místo tohoproměním v delfína a pošlu tě zpátky za tatíkem.“„Pane D. –“ varoval ho Cheirón.„No jo, dobře,“ povolil Dionýsos. „Existuje ještě jedno řešení.Ale je to strašlivá pitomost.“ Dionýsos se zvedl a kartyneviditelných protivníků se sesypaly na stůl. „Vyrážím na Olympna naléhavou schůzku. Jestli tu ten kluk ještě bude, až se vrátím,proměním ho v delfína. Rozumíš? A Persee Jacksone, jestli máškousek rozumu v hlavě, tak poznáš, že je to mnohem chytřejšířešení než to, co prý máš udělat podle Cheiróna.“Dionýsos zvedl jednu kartu, obrátil ji a ona se proměnilav plastový obdélník. Kreditní karta? Ne. Bezpečnostní propustka.Luskl prsty.Vzduch kolem něj jako by se složil a prohnul. Pan D. seproměnil v hologram, pak ve vítr a nakonec byl pryč a ve vzduchupo něm zůstala jen vůně čerstvě vymačkaných grapefruitů.Cheirón se na mě usmál, ale vypadal unaveně a nervózně.„Posaď se, prosím, Percy. A ty taky, Grovere.“Udělali jsme to.Cheirón položil na stůl své karty, vítězný list, který nestačilpoužít.„Pověz mi, Percy,“ řekl. „Co si myslíš o tom pekelném psovi?“Otřásl jsem se, jenom jsem slyšel ten název.Cheirón po mně nejspíš chtěl, abych řekl: Sakra, to bylabrnkačka. Pekelné psy si dávám k snídani. Ale na lhaní jsem senecítil.„Vyděsil mě,“ přiznal jsem. „Kdybyste ho nezasáhl, byl bychmrtvý.“„Setkáš se s horšími věcmi, Percy. S mnohem horšími, nežbudeš u konce.“„U konce… čeho?“„Své výpravy, pochopitelně. Přijímáš ji?“Podíval jsem se na Grovera, který si držel palce.„Hm, pane,“ poznamenal jsem, „ještě jste mi neřekl, o co jde.“Cheirón se zašklebil. „No, podrobnosti jsou na tom to nejhorší.“Přes údolí zaduněl hrom. Bouřkové mraky teď dosáhly okrajepobřeží. Všude, kam jsem dohlédl, se obloha a moře vařilydohromady.„Poseidón a Zeus,“ promluvil jsem. „Bojují spolu o něcocenného… o něco, co bylo ukradené, ne?“Cheirón a Grover si vyměnili pohledy.Cheirón se v křesle napřímil. „Jak to víš?“Cítil jsem, jak hořím. Litoval jsem, že jsem vůbec otevřel tusvou nevymáchanou pusu. „Počasí od Vánoc je divné, jako by semoře a obloha spolu rvaly. Pak jsem mluvil s Annabeth a ta prýzaslechla něco o krádeži. A… taky jsem měl sny.“„Já to věděl,“ povzdychl si Grover.„Mlč, satyre,“ nařídil mu Cheirón.„Ale ta jeho výprava!“ Groverovi zářily oči vzrušením. „Musíbýt!“„To může určit jenom Orákulum.“ Cheirón si prohrábl ježatoubradku. „Nicméně máš pravdu, Percy. Tvůj otec a Zeus majínejhorší spor za celé stovky let. Hádají se o něco cenného, co byloukradené. Abych byl konkrétní: o blesk.“Nervózně jsem se zasmál. „O co?“„Neber to na lehkou váhu,“ varoval mě Cheirón. „Nemluvímo nějaké klikatici, obalené staniolem, z podřadné divadelní hry.Mluvím o půlmetrovém válci z prvotřídního nebeského bronzu,opatřeném na obou koncích výbušninami božské intenzity.“„Ach tak.“„Diův mistrovský blesk,“ pokračoval Cheirón, který se teďdostal do ráže. „Symbol jeho síly, od nějž se odvozují všechnyostatní blesky. První zbraň vyrobená Kyklopy pro válku protiTitánům, blesk, který odřízl vrcholek hory Etna a srazil Kronaz trůnu. Mistrovský blesk, jenž má v sobě tolik síly, že vodíkovébomby smrtelníků vypadají vedle něj jako petardy.“„A ten chybí?“„Byl ukraden,“ vysvětlil mi Cheirón.„Od koho?“„Kým,“ opravil mě Cheirón. Jednou učitel, vždycky učitel.„Tebou.“Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.„Přinejmenším,“ Cheirón zvedl ruku, „si to myslí Zeus. Běhemzimního slunovratu se na poslední poradě bohů Zeus a Poseidónpohádali. Obvyklé nesmysly: ‚Matka Rhea měla vždycky radšitebe‘, ‚Katastrofy ve vzduchu jsou efektnější než katastrofy namoři‘ a tak dále. Pak si Zeus uvědomil, že schází jeho mistrovskýblesk. Někdo mu ho sebral z trůnního sálu přímo před nosem.Okamžitě obvinil Poseidóna. Jenže, víš, bůh se nemůže přímozmocnit symbolu moci jiného boha – to je zakázáno nejstaršímz božských zákonů. Ale Zeus je přesvědčen, že tvůj otec přiměllidského hrdinu, aby ho vzal.“„Ale já jsem ne –“„Měj trpělivost a poslouchej, dítě,“ mluvil dál Cheirón. „Zeusmá dobrý důvod k podezíravosti. Kovárny Kyklopů jsou podmořem, což dává Poseidónovi jistý vliv na výrobce bratrovýchblesků. Zeus je přesvědčen, že Poseidón vzal ten mistrovský bleska teď tajně přiměl Kyklopy, aby vyrobili celou řadu nezákonnýchkopií, které by se daly použít na svržení Dia z trůnu. Jediné, coZeus neví jistě, je to, kterého hrdinu Poseidón ke krádeži zneužil.Teď tě Poseidón otevřeně prohlásil za svého syna. O zimníchprázdninách jsi byl v New Yorku. Mohl jsi lehce proniknout naOlymp. Zeus je přesvědčený, že objevil zloděje.“„Ale já na Olympu nikdy nebyl! Zeus je blázen!“Cheirón a Grover se nervózně podívali na oblohu. Nezdálo se,že by se mraky nad námi rozdělovaly, jak Grover sliboval. Valilyse přímo přes údolí a uzavíraly nás v něm jako víko rakve.„Ty, Percy…?“ oslovil mě Grover. „My nepoužíváme to slovona b, když mluvíme o pánu oblohy.“„Spíš snad paranoidní,“ navrhl Cheirón. „Na druhou stranu,Poseidón se už pokoušel Dia sesadit. Jsem si jistý, že to byla otázkačíslo třicet osm ve tvé závěrečné zkoušce…“ Podíval se na mě,jako by vážně čekal, že si vzpomenu na otázku osmatřicet.Jak by mě někdo mohl obvinit z krádeže božské zbraně?Nedokážu ukrást ani plátek pizzy na Gabeově pokerovémdýchánku, aby mě nepřistihli. Cheirón čekal na odpověď.„Něco se zlatou sítí?“ hádal jsem. „Poseidón a Héra a párdalších bohů… oni, no, chytili Dia a nepustili ho, dokud jimneslíbil, že bude lepším vládcem, je to tak?“„Správně,“ souhlasil Cheirón. „A Zeus už od té dobyPoseidónovi nevěří. Poseidón samozřejmě krádež blesku popíráa obvinění ho velice urazilo. Ti dva se v jednom kuse dohadují užcelé měsíce a vyhrožují válkou. A teď jsi do toho přišel ty – tapříslovečná poslední kapka.“„Ale já jsem jenom dítě!“„Percy,“ vpadl do toho Grover, „kdybys byl Zeus a už sismyslel, že bratr plánuje, jak tě svrhnout, a pak by ten bratrnajednou přiznal, že porušil posvátnou přísahu uzavřenou po druhésvětové válce a zplodil nového smrtelného hrdinu, který by se dalnasadit jako zbraň proti tobě… Neprovětralo by ti to tógu?“„Ale já jsem nic neudělal. Poseidón – můj otec – ve skutečnostinenechal ten mistrovský blesk ukrást, že ne?“Cheirón si povzdechl. „Většina uvážlivých pozorovatelů by seshodla, že krádež není Poseidónův styl. Ale bůh moře je moc hrdý,aby se o tom pokoušel Dia přesvědčit. Zeus žádá, aby Poseidónvrátil ten blesk do letního slunovratu. To je jedenadvacátéhočervna, ode dneška za deset dní. Poseidón chce do toho dataomluvu za to, že byl označen za zloděje. Doufal jsem, že převážídiplomacie, že Héra, Démétér nebo Hestiá přimějí bratry k rozumu.Ale tvůj příchod Dia rozzuřil. Teď už ani jeden z bohů neustoupí.Pokud někdo nezasáhne, jestli se nenajde mistrovský bleska nevrátí se do slunovratu Diovi, bude válka. A víš, jak by vypadalataková pořádná válka, Percy?“„Strašně?“ tipnul jsem si.„Představ si svět v chaosu. Příroda v boji se sebou samou.Olympští bohové přinucení volit mezi Diem a Poseidónem. Ničení.Masakr. Miliony mrtvých lidí.Západní civilizace proměněná v bojiště tak obrovské, že bytrojská válka vedle toho připomínala neškodnou bitku.“„Strašné,“ opakoval jsem.„A ty, Percy Jacksone, bys pocítil Diův hněv jako první.“Začalo pršet. Hráči volejbalu přestali hrát a za ohromenéhoticha zírali na oblohu.To já jsem zavinil bouřku na Vrchu polokrevných. Zeus kvůlimně trestá celý tábor. Naštval jsem se.„Takže já mám najít ten pitomý blesk,“ řekl jsem. „A vrátit hoDiovi.“„Copak by to nebyl nejlepší dar na usmířenou,“ pokračovalCheirón, „přimět Poseidónova syna vrátit Diův majetek?“„Pokud Poseidón tu věc nemá, tak kde je?“„Myslím, že to vím.“ Cheirón se tvářil smutně. „Část věštby,kterou jsem dostal před lety… no, některé výroky mi teď dávajísmysl. Ale než ti budu moct říct víc, musíš oficiálně přijmoutvýpravu. Musíš vyhledat radu Orákula.“„Proč mi předtím nemůžete říct, kde je ten blesk?“„Protože kdybych to udělal, možná by ses bál výzvu přijmout.“Polkl jsem. „To je dobrý důvod.“„Takže souhlasíš?“Podíval jsem se na Grovera, který na mě povzbudivě kývl.To se mu to kýve. Jeho Zeus zabít nechce.„Dobře,“ souhlasil jsem. „Je to lepší než se nechat proměnitv delfína.“„Pak je načase, aby ses poradil s Orákulem,“ oznámil miCheirón. „Běž nahoru, Percy Jacksone, do podkroví. Až se vrátíš,promluvíme si dál, pokud budeš ještě při zdravém rozumu.“Čtyři patra nahoru a schody končily pod zelenými padacímidveřmi.Zatáhl jsem za provaz. Dveře se zhouply dolů a spustil sedřevěný žebřík.Horký vzduch seshora páchl plesnivinou a shnilým dřevema ještě něčím dalším… pachem, který si pamatuju z hodin biologie.Hadi. Smrad hadů.Zadržel jsem dech a vylezl nahoru.Podkroví bylo nacpané krámy řeckých hrdinů: stála tam brněníobalená pavučinami, kdysi lesklé štíty poďobané rzí, staré koženélodní kufry polepené samolepkami s nápisy ITHAKA, OSTROVKOUZELNICE KIRKÉ a ZEMĚ AMAZONEK. Jeden dlouhý stůlbyl přecpaný sklenicemi plnými naložených věcí – byly v nichodlomené chlupaté drápy, obrovské žluté oči a různé další částinestvůr. Zaprášená trofej na stěně vypadala jako hlava nějakéhogigantického hada, ale měla rohy a kompletní žraloci chrup. Natabulce stálo: HLAVA HYDRY, #1, WOODSTOCK, N. Y, 1969.U okna spočíval na dřevěné trojnožce nejpříšernější exponát zevšech: mumie. Ne taková zabalená v látce, ale ženské tělo scvrkléjako lusk. Žena měla na sobě batikované šaty bez rukávů, spoustykorálových náhrdelníků a čelenku v dlouhých černých vlasech.Kůži na tváři měla tenkou a nataženou přes kosti a místo očí zíralyskelné bílé štěrbiny, jako by pravé oči nahradil mramor. Byla mrtváuž hodně, hodně dlouho.Když jsem se na ni díval, běhal mi mráz po zádech. A pak semumie ještě ke všemu na stoličce napřímila a otevřela pusu. Z ústse jí vyvalila zelená pára a svíjela se nad zemí v hustých proudech,syčela jako dvacet tisíc hadů. Zakopl jsem o vlastní nohu, jak jsemse snažil dostat zpátky k padacím dveřím, ale ty se zabouchly.V hlavě jsem uslyšel hlas, vplazil se mi do jednoho ucha a ovíjel semi kolem mozku: Já jsem duch Delf, mluvčí proroctví FoibaApollóna, který zabil mocného draka Pythona. Přistup, tazateli,a ptej se.Chtělo se mi říct: Ne, díky, spletl jsem si dveře, hledal jsemzáchod. Ale přinutil jsem se zhluboka se nadechnout.Ta mumie nebyla živá. Byla to nějaká příšerná nádoba na něcojiného, na sílu, která teď kolem mě kroužila v zelené mlze. Ale jejípřítomnost nepůsobila zle jako moje hrozná matikářka paníDoddsová nebo Mínótaurus. Připadala mi spíš jako tři sudičky,které jsem viděl plést před ovocným stánkem u silnice: staré,mocné a rozhodně ne lidské. Ale ani nijak zvlášť dychtivé mě zabít.Sebral jsem odvahu a zeptal se: „Jaký je můj osud?“Mlha zavířila ještě hustěji, shlukla se přímo přede mnoua kolem stolu s nakládanými částmi těl nestvůr. Najednou kolemtoho stolu seděli čtyři muži a hráli karty. Zformovaly se jim tváře.Byl to Smraďoch Gabe a jeho kamarádi.Pěsti se mi samy od sebe zaťaly, i když jsem věděl, že tahlepokerová společnost nemůže být skutečná. Byla to iluze vytvořenáz mlhy.Gabe se ke mně obrátil a promluvil chraplavým hlasemOrákula: Vydáš se na západ, bohu se postavíš, který se obrátil.Jeho kumpán po pravé ruce vzhlédl a řekl stejnými hlasem:Najdeš, co zmizelo, dohlédneš, že se to v pořádku navrátí.Chlapík nalevo přihodil dva pokerové žetony a pak prohlásil:Kdo tě zve přítelem, ten tě pak podrazí.Nakonec Eddie, správce našeho domu, vyslovil nejhorší větu zevšech: Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.Postavy se začaly rozplývat. Nejprve jsem byl tak otřesený, žejsem se nezmohl na slovo, ale jak mlha ustupovala, svinula se dovelikého zeleného hada a plazila se zpátky do pusy mumie, vykřikljsem: „Počkat! Co tím myslíte? Jaký přítel? Co se mi nepodaříspasit?“Ocas mlžného hada zmizel v puse mumie. Postava se znovuopřela o zeď. Ústa se jí pevně zavřela, jako by se neotevřela stovkylet. Podkroví bylo znovu tiché a opuštěné, nic než prostor nacpanýsamými starožitnostmi.Měl jsem pocit, že bych tu klidně mohl stát, dokud se takynepokryju pavučinami, a nedozvěděl bych se už nic víc.Mé slyšení u Orákula bylo u konce.„No?“ zeptal se mě Cheirón.Zhroutil jsem se do křesla u pinochlového stolku. „Říkalo, ženajdu, co bylo ukradeno.“Grover se naklonil dopředu a vzrušeně přežvykoval zbytkyplechovky od dietní coly. „To je bezva!“„Co řeklo Orákulum přesně?“ naléhal Cheirón. „Je to důležité.“Uši mě pořád brněly od toho hadího hlasu. „Říkalo… říkalo, žepůjdu na západ a postavím se bohu, který se obrátil. Najdu, cozmizelo a postarám se, aby se to v pořádku vrátilo.“„Já to věděl,“ radoval se Grover.Cheirón nevypadal, že by mu to stačilo. „Ještě něco?“Nechtělo se mi říkat mu to.Jaký přítel mě zradí? Neměl jsem jich tak moc.A co ta poslední věta – nepodaří se mi spasit to, na čem mizáleží nejvíc. Co je to za Orákulum, že mě posílá na výpravua přitom mi říká: Jo, a mimochodem, neuspěješ.Jak bych to mohl přiznat?„Ne,“ zalhal jsem. „To je všechno.“Studoval moji tvář. „Výborně, Percy. Ale uvědom si tohle:slova Orákula mívají často dvojí význam. Moc se jimi nezabývej.Pravda nebývá vždycky jasná, dokud se události neodehrají.“Měl jsem pocit, že ví, že tajím něco špatného, a snaží se měpodpořit.„Dobře,“ promluvil jsem, abych změnil téma. „Takže kam tojdu? Kdo je ten bůh na západě?“„No tak, mysli, Percy,“ naléhal Cheirón. „Pokud se Zeusa Poseidón navzájem oslabí ve válce, kdo tím získá?“„Někdo jiný, kdo chce převzít vládu?“ hádal jsem.„Ano, přesně tak. Někdo, kdo je plný zášti, kdo bylnespokojený se svým dílem, když byl svět před věky rozdělený.Někdo, jehož říši posílí smrt milionů lidí. Někdo, kdo nenávidí svébratry, že ho přinutili přísahat, že nebude mít další děti, a nyní tupřísahu oba porušili.“Vzpomněl jsem si na své sny, na ten ďábelský hlas, kterývycházel z hloubi Země. „Hádés.“Cheirón přikývl. „Vládce mrtvých je jediná správná odpověď.“Groverovi upadl od pusy kousek hliníku. „Prr, počkat. C-cože?“„Po Percym šla Lítice,“ připomněl mu Cheirón. „Sledovala ho,dokud si nebyla jistá jeho identitou, a pak se ho pokusila zabít.Lítice poslouchají jenom jednoho pána: Háda.“„Ano, ale-ale Hádés nenávidí všechny hrdiny,“ protestovalGrover. „Zvlášť pokud zjistil, že Percy je syn Poseidóna…“„Pekelný pes se dostal do lesa,“ pokračoval Cheirón. „Psi sedají povolat jenom z Trestných polí a musí je pozvat někdo zevnitřtábora. Hádés tady má nějakého zvěda. Musí mít podezření, že sePoseidón pokusí využít Percyho, aby očistil své jméno. Hádés bymoc rád tohoto mladého polokrevného zabil ještě dřív, než se stačívydat na výpravu.“„Výborně,“ zamumlal jsem. „To už máme dva hlavní bohy,kteří mě chtějí zabít.“„Ale výprava k…“ Grover polkl. „Chci říct, nemůže být tenmistrovský blesk na nějakém takovém místě, jako je třeba Maine?V Maine je v téhle roční době moc pěkně.“„Hádés poslal nějakého svého patolízala, aby ukradl mistrovskýblesk,“ tvrdil Cheirón. „Schoval ho v podsvětí a moc dobře věděl,že Zeus obviní Poseidóna. Nepředstírám, že dokonale rozumímdůvodům vládce mrtvých, netuším, proč si k zahájení války vybralzrovna tuhle dobu, ale jedna věc je jistá. Percy musí jít do podsvětí,najít mistrovský blesk a odhalit pravdu.“V břiše se mi rozhořel podivný oheň. Nejzvláštnější na tombylo, že nešlo o strach. Bylo to očekávání. Touha po pomstě. Hádésse mě zatím pokusil třikrát zabít, pomocí Mínótaura, Líticea pekelného psa. Může za to on, že máma zmizela v zábleskusvětla. A teď se pokouší mě a mého otce nespravedlivě obvinitz krádeže, kterou jsme nespáchali.Byl jsem připravený rozdat si to s ním.Kromě toho, pokud je v podsvětí moje máma…Tak bacha, chlapče, ozval se ten kousek mého mozku, kterýještě uvažoval rozumně. Jsi děcko. Hádés je bůh.Grover se třásl. Pustil se do pinochlových karet, jako by to bylybramborové lupínky.Ten ubohý kluk musí podniknout tu výpravu se mnou, aby mohldostat licenci pátrače, ať je to co chce. Ale jak bych to po němmohl chtít, zvlášť když Orákulum řeklo, že je mi souzeno neuspět?To je sebevražda.„Koukejte, pokud víme, že to byl Hádés,“ pověděl jsemCheirónovi, „proč to prostě neřekneme ostatním bohům? Ať si dopodsvětí zajde Zeus nebo Poseidón a srazí si tam pár hlav.“„Podezření a jistota jsou dvě různé věci,“ vysvětloval Cheirón.„Kromě toho, i kdyby ostatní bohové Háda podezírali – a dokážu sipředstavit, že Poseidón něco tuší – nemohli by ten blesk získatzpátky sami. Bohové nemohou vstoupit na území kolegy, pokudtam nejsou pozváni. To je další prastarý zákon. Hrdinové mají jistáprivilegia. Mohou jít kamkoli a vyzvat k boji kohokoli, pokud jsoudost smělí a silní. A žádný bůh nemůže být hnán k odpovědnosti začiny hrdinů. Proč myslíš, že bohové vždycky jednajíprostřednictvím lidí?“„Chcete říct, že mě využijí.“„Říkám, že není náhoda, že se k tobě Poseidón teď přihlásil. Jeto moc riskantní hra, ale on je v zoufalé situaci. Potřebuje tě.“Můj táta mě potřebuje.Pocity se ve mně převalovaly jako sklíčka v kaleidoskopu.Nevěděl jsem, jestli se mám cítit naštvaný, vděčný, šťastný nebovzteklý. Poseidón si na mě dvanáct let ani nevzpomněl. A teď měnajednou potřebuje.Podíval jsem se na Cheiróna. „Vy jste od začátku věděl, že jsemPoseidónův syn, že?“„Měl jsem podezření. Jak jsem řekl… I já mluvil s Orákulem.“Připadalo mi, že je toho spousta, co mi o svém proroctvíneprozradil, ale usoudil jsem, že se tím teď nemůžu zabývat.Koneckonců i já jsem si něco nechal pro sebe.„Takže pokud to dobře chápu,“ podotkl jsem. „Mám jít dopodsvětí a střetnout se s vládcem mrtvých.“„Správně,“ přikývl Cheirón.„Najít nejmocnější zbraň ve vesmíru.“„Správně.“„A dodat ji zpátky na Olymp do letního slunovratu, do desetidnů.“„Tak nějak.“Podíval jsem se na Grovera, který právě spolkl srdcové eso.„Už jsem říkal, že v Maine je v tuhle roční dobu moc pěkně?“zeptal se slabě.„Nemusíš jít se mnou,“ řekl jsem mu. „To od tebe nemůžuchtít.“„No…“ Hrábl kopyty. „Ne… jde jenom o to, že satyrovéa podzemní místa… no…“Zhluboka se nadechl, pak vstal a setřásl si kousky kareta hliníku z trička. „Tys mi zachránil život, Percy. Pokud… pokudto myslíš vážně, že mě chceš s sebou, tak tě neopustím.“Ulevilo se mi tak moc, až se mi chtělo brečet, i když by to asinebylo moc hrdinské. Grover byl jediný kamarád, který mi vydrželdéle než pár měsíců. Netušil jsem, co satyr zmůže proti silámmrtvých, ale cítil jsem se líp, když jsem věděl, že bude se mnou.„Až do samého konce, vojáku.“ Obrátil jsem se na Cheiróna.„Takže kam to jdeme? Orákulum řeklo jenom, že mám jít nazápad.“„Vstup do podsvětí je vždycky na západě. Čas od času sestěhuje, stejně jako Olymp. Zrovna teď je samozřejmě v Americe.“„Kde?“Cheirón se zatvářil překvapeně. „Myslel jsem, že já to úplnějasné. Vstup do podsvětí je v Los Angeles.“„Aha,“ hlesl jsem. „Jasně. Takže jenom skočíme do letadla –“„Ne!“ zavřískal Grover. „Percy, co si myslíš? Letěl jsi někdyv životě letadlem?“Zavrtěl jsem hlavou a byla mi trochu hanba. Máma mě nikdynikam letadlem nevzala. Vždycky říkala, že na to nemáme peníze.Kromě toho, její rodiče zemřeli při leteckém neštěstí.„Percy, uvažuj,“ ozval se Cheirón. „Jsi syn boha moře.Nejsilnějším soupeřem tvého otce je Zeus, vládce oblohy. Tvojematka dobře věděla, že tě nemůže posadit do letadla. Byl bysv Diově panství. Nevrátil by ses dolů živý.“Nad hlavami nám udeřil blesk. Zaburácel hrom.„Fajn,“ řekl jsem a umíněně k té bouřce nevzhlédl. „Takže buducestovat po zemi.“„Správně,“ přikývl Cheirón. „Můžou tě doprovázet dvaspolečníci. Jeden je Grover. Ten druhý se už sám přihlásil, pokudpřijmeš jeho pomoc.“„Páni,“ hvízdl jsem a předstíral překvapení. „Kdo ještě by mohlbýt tak hloupý, aby se dobrovolně vydal na takovou výpravu?“Vzduch za Cheirónem se rozechvěl.Objevila se Annabeth a do zadní kapsy si cpala svou čepiciYankeeů.„Čekám na výpravu už dost dlouho, ty chaluhový mozečku,“promluvila. „Athéna Poseidónovi moc nefandí, ale pokud mášzachránit svět, jsem ten nejlepší člověk na hlídání, abys tonezpackal.“„Když myslíš,“ pokrčil jsem rameny. „Asi máš nějaký plán,chytrolínko?“Tváře jí zčervenaly. „Chceš, abych ti pomohla, nebo ne?“Pravda byla taková, že jsem chtěl. Potřeboval jsem veškeroupomoc, jakou jsem mohl sehnat.„Trojice,“ zamyslel jsem se nahlas. „To půjde.“„Výborně,“ uzavřel spokojeně Cheirón. „Dnes odpoledne vásmůžeme odvézt až na autobusové nádraží na Manhattanu. Pak už sibudete muset poradit sami.“Zablesklo se. Déšť se valil na louky, které nebyly uzpůsobenéna tak divoké počasí.„Není času nazbyt,“ ukončil rozhovor Cheirón. „Myslím, žebyste si měli všichni zabalit.“