Pijou mi krev aneb upírkou na vlastní nebezpečí kapitola 25

MÝTUS: Upíři mají modré oči.
SKUTEČNOST: Vlastně modré nebo zelené.Otec a strýc Morty mají modré,matka zelené.Zajímá mě,jaké bude mít Georg.


25

Naštěstí pro nás se učitelé o docházku v pátek před školním plesem příliš nezajímají.Jsem ráda,že si nemusím vymýšlet pro Serenu nějaké výmluvy,proč s ní nestrávím den plánováním a přípravami na plesový večer.Prostě jí oznamuju,že je to den Georgovi proměny,čímž také vyjasním celou tu záležitost s orangutany.Přeju si,aby mohla jít se mnou,ale tím by všechno prasklo.Přiměje mě ke slibu,že obejmu Georga i za ni.
Strýc Morty a moji rodiče jdou také.(Myslím,že máma s tátou chtějí prověřit mého společníka na ples,ačkoliv strýc už jim řekl,že se mu Georg líbí.)Kromě nás jsou přítomni Linda s Lorelai,paní Rileyová alias Vlkobabička,nějaký mladík,o němž předpokládám,že je to Georgův osudový kamarád,jenž ho seznámil s upírstvím,a manželský pár,který neznám.Žádný dav.
Georg se rozhodl vykonat tento malý obřad v jednom z tajných upírských muzeí ve městě místo v nějakém hlučném krevním baru.Muzeum je opravdu super.Vůbec by mi nevadilo,kdyby mě strýc zavedl sem a ne na návštěvu té praštěné spisovatelky,jenže potom bych přišla o Aubreyho skorobrekot nad jeho mylnou představou.
Vystavují tady sbírku upírských písemností,fotografií,umění a podobně.Georgovo přijetí za člena se koná v místnosti věnované šestnáctému století.Podél stěn jsou dobové části oděvů.Jsem obrovsky šťastná,že jsem tehdy nežila.Nic z toho bych si nikdy neoblékla.Navíc neznali toaletní papír,ale to je úplně jiný problém.
Georg vypadá za daných okolností docela klidně.Přátelsky si povídá s mým otcem a strýcem Mortym o svých plánech do budoucna a tak,a dokonce se úspěšně vypořádává s otázkami mého otce(ach jo) na to,jak je to se mnou a zítřejším plesem.Pokouším se otci říct,že tam jdeme pouze jako kamarádi,ale on pokračuje ve své typicky otcovské rutině.Prostě je takový.Pak několikrát zablikají světla.Všichni se shromažďují na jednom konci místnosti a ponechávají opačný konec Georgovi a nějakému staršímu muži(kurátor muzea?šamanský léčitel?nějaký hodně starý upír?).Obřad probíhá v podstatě stejně jako ten,který jsem už viděla,až na to,že Georg neváhá s odpověďmi a nikdo tady monotónně neprozpěvuje ani nemá na sobě kápi.Starý muž dokonce nedělá tyátr ani z té záležitosti s proříznutým zápěstí.Jsem na Georga pyšná.Působí tak silně a schopně,jako by dobře věděl,co dělá.Jakmile vypije krev(vůbec nezaváhal),kterou mu ten muž nabídl,okamžitě nastupuje jeho proměna.Podobá se rozmazanému obrazu,který se náhle zaostří.Nové svaly.Lépe splývající vlasy.Teď už ho nikdo nepopíše jako "obyčejného kluka",zejména kvůli jeho očím.Náhle jsou téměř akvamarínové.
Rozbíhám se,abych byla první,kdo ho obejme.Ale předbíhá mě ten manželský pár.Předtím jsem tuto dvojici nikdy neviděla a z Georgova výrazu soudím,že on také ne.Nějací fandové.Asi návštěvníci muzea.Měli by dát přednost Georgovým přátelům.
"Georgu,"říká neznámý muž. "Jsme na tebe nesmírně hrdí."
"Čekali jsme na tento den celé roky,"doplňuje žena.
"Měl bych vás znát?"podivuje se Georg.Já také.Ale oba hovoří tak,jako by měl vědět,kdo jsou.
"Jsme tvoji rodiče,"vysvětluje muž a pohřbívá Georga v medvědím objetí.
Málem omdlím a zdá se,že Georg k tomu rovněž nemá daleko.Jakmile ho muž pustí z náruče,zírá na mě s ústy dokořán.Panuje hluboké ticho.Žena nejistě natahuje ruku(zjevně není tak hrr jako její manžel)a dotýká se Georgovy paže.
"Moji rodiče jsou mrtví,"podaří se Georgovi vykoktat.
"Proměnili jsme se Georgu.Je nám to tak líto.Chtěli jsme tě vzít s sebou,ale Upírská přesídlovací agentura nám to nedovolila.Byls příliš malý.A tak jsme se snažili na tebe dohlížet,jak se dalo,,a popostrčili jsme Tima,aby tě nasměroval k upírství,až budeš dost starý."
Páni.Takže tohle by se stalo i mně,kdyby mě rodiče nezatajili před Radou.Díkybohu,že k tomu měli odvahu.Mohla jsem vyrůstat jako sirotek.
"Vy jste mě opustili…abyste se mohli stát upíry?"Vidím,že Georg se pokouší zvládnout to,co se děje.Stavím se vedle něj tak,aby jeho absentující rodiče museli odstoupit nebo se pošlapat.
Podpořím ho objetím kolem pasu.Nemůžu uvěřit,co mu právě teď dělají.
"Nechtěli jsme tě opustit.Prosím,věř nám.Neměli jsme jinou možnost."
Tak tohle už nesnesu.Co si ti lidé o sobě myslí?Přijdou si sem - zrovna dneska - a očekávají,že Georg otočí o sto osmdesát stupňů a bude si hrát na hodného synáčka,když ho celá léta nekontaktovali?
"Co je to s vámi?Snad nečekáte,že vás teď bude objímat a zapomene,že jste ho opustili?"Georgovi rodiče se tváří vyděšeně a trochu provinile.Přesně jak jsem předpokládala.
Zlostně na ně zírám.Taková drzost! "Chceš odejít,Georgu,"
"Ano,"přikyvuje, "chci."Otáčí se,aby si vzal své věci a děkuje starému muži,jenž provedl obřad.(Musím říct,že má v sobě mnohem více zdvořilosti než já,zejména s ohledem na danou situaci.)
Pokročím blíž k jeho rodičům a tiše syčím,aby to Georg neslyšel: "Měli jste možnost volby.Stačí se zeptat mých rodičů.Ti mě neopustili.Vy jste mysleli jenom na sebe."Potom popadám Georga za paži a jsem venku dřív,než někdo stačí cokoliv říct nebo se nás pokusí někdo zadržet.
"Kam chceš jít?"
"Kamkoliv,hlavně pryč odsud."
Nasedáme do jeho auta.Řídím já(díkybohu máma mě naučila řídit auto s rychlostní pákou)a chvíli jezdíme bezcílně.Georg neříká ani slovo.Pak se ocitáme poblíž pláže a já zaparkuju.Tady je dokonalé místo pro přemýšlení.Zvuk vln přehluší všechno kromě vašich myšlenek.
Lovím z tašky sluneční brýle pro Georga,aby si nepodráždil nové citlivé oči,a táhnu ho blíž k vodě.Neobtěžuje se zouvat nebo cokoliv,jednoduše si sedá a hledí na moře.
"Nemůžu tomu uvěřit,"ozve se konečně. "Oni pořád žijí.A celé roky…"Bere mě za ruku a tiskne ji v dlaních.Opětuju jeho stisk a nestěžuju si na pohmožděné prsty. "Pomysleli někdy na to,jaké to pro mě musí být,když se přesouvám od jedné pěstounské rodiny ke druhé?Některé z nich byly hrozné.Fakt hrozné.Jak mi to mohli udělat?"
"Nevím."Nenapadá mě nic jiného,aby to nebyla pitomost.Neumím si představit,co teď Georg cítí nebo jak to mohli jeho rodiče provést.Tohle je jako poslední kapka.Moji rodiče mohli udělat totéž.Mohli ty roky cestovat po světě,nebo co vlastně Georgovi rodiče dělali.Ale kvůli mně se vzdali svých životů.Jasně,Rada je nakonec vyhmátla,ale ani tak se plně nepodřídili jejím požadavkům.Bojovali by za mě,kdybych se neproměnila.Nikdy by mě neopustili,jako to Georgovi provedli jeho rodiče.Sedíme,držíme se za ruce a mlčíme,dokud slunce neklesne pod obzor.Potom mě Georg odváží domů a vrací se do svého bytu.Doufám,že jeho rodiče tam někde nečíhají.Matka se mě pouze ptá,jestli je Georg v pořádku.Neřekne ani slovo o tom,na jak dlouho jsme zmizeli nebo proč jsem jim nezavolala.Odpovídám jí,že nevím,stejně se zdá,že je nějak vykolejená.Pouze přikývne a já si jdu lehnout.Co jiného se dá dělat?Je už kolem půlnoci,když si uvědomím,že už zítra máme jít na školní ples.Teď mi to připadá stupidní.Nedokážu si představit,že by Georg na něj chtěl po dnešku vůbec jít.Chudák Georg.Myšlenka ,že nepůjdeme na ples,mě trochu skličuje,ale jsem přece velká holka a Georg je přednější.Vždyť ne každý den se dozvídáte,že vaši rodiče nejsou mrtví,že vás jenom opustili.