Pijou mi krev aneb upírkou na vlastní nebezpečí kapitola 5

MÝTUS: Upíři hovoří všemi jazyky.
SKUTEČNOST: Páni,kéž by to byla pravda.



5

Probouzím se stále neuvěřitelně omámená Aubreyem.Nemůžu se dočkat,až to povím Sereně,protože jakmile toho kluka uvidí,bude totálně a kompletně paf.Ale počkat…Jak bych to vysvětlila?Řeknu jí,že jsem ho poznala na upírském táboře?Když nasednu do jejího auta a jedeme do školy,stále přemýšlím,jak jí to sdělit,aniž bych si pustila pusu moc na špacír.Naštěstí mě sama zbavuje zodpovědnosti hned,jen co se usadím v Mrtvém broukovi.(Její auto je ojetý,zrezivělý černý originál Volkswagen Beetle vyrobený zhruba v době studijních let jejího otce.Jak jinak byste ho pojmenovali?)
"Dneska žádný řeči,"oznamuje Serena. "Časuju!"
Serena se učí latinsky už od desáté třídy.Nemám páru proč.Podle mého názoru mají mrtvé jazyky zůstat mrtvé.Vždyť jsou mrtvé z nějakého důvodu ne?Já si na druhou stranu vybrala jazyk lásky,francouzštinu.Tím neříkám,že mluvím dobře francouzsky nebo vedu konverzaci s nějakým hezkým klukem(ať francouzsky nebo anglicky).To nezvládám.
"Amo,amore,amavi,amatum,"odříkává Serena.
Tajemství procházení předmětem francouzština jsem objevila hned v prvním ročníku s madam Tillyovou.Francouzština v podstatě zní jako kloktání nebo bublání potoka,pokud se vyjadřujete laskavě.Takže když řeknete správně jedno nebo dvě slova a zbytek zkomolíte,dokážete tím oklamat téměř každého.Stačí se tvářit,že víte co říkáte.Madam Tillyová by byla ráda,abychom si mysleli,že se narodila a vyrůstala v Paříži,jenže není o nic francouzštější než francouzské brambory.Jsem její hvězdná studentnka.
"Navigo,navigace,navigaci,navigatum."
Ale chudák Serena lpí na své latině.Myslím,že ji k tomu nutí její otec,protože si přeje,aby šla jednoho dne na medicínu.Nebo ji chce mučit.Já mám zřejmě štěstí.Moji rodiče nikdy nic podobného neudělali.Chtějí po mně jenom to,abych si vybrala jestli chci být člověk,nebo upír.
"Facio,facíre,feci…"
"Fí-sí?Fakt jsi řekla,co si myslím,že jsi řekla?"
"Ticho!Časuju!"
Stále nemám ponětí,jestli moji rodiče chtějí,abych do toho šla,nebo ne.Myslím do proměny.Táta neřekl ani slovo,když mě včera večer vyzvedával.Připouštím,že jsem stejně nemyslela na nic jiného,než na božského Aubeyho.
Otec by mohl odrecitovat Deklaraci nezávislosti a já bych o tom nevěděla.
"Maneo,manere,mansi,mansum."
Musím si sednout s matkou a dát řeč od srdce k srdci.Jestliže se ptám správným způsobem,obvykle z ní něco vyloudím.Už mi to sice nejde tak dobře,jako když mi bylo šest a byla jsem neuvěřitelně roztomilá(opravdu,mám fotky),ale i tak.
"Scribo,scribere,sripsi,skriptum."
"Všimla sis,že spousta těch sloves v podstatě zní jako ,rectum'?"
Serena na mě vrhá pohled drž-zobák-vím-kde-bydlíš a pokračuje v časování.Po zbytek jízdy jsem zticha.
Blíží se polední přestávka a já pořád nepřišla na to,jak mám Sereně říct o Aubreyem.A musím jí to říct!Takového kluka nejde držet v tajnosti,natož to,že s ním mám rande - rande! - hned po škole.No dobře,schůzku u kávy,ale i ta se v mém světě počítá.
Latinu měla hned první hodinu,takže za časování už se neschovám.Zmocňuji se našeho obvyklého stolu a talíře hranolků.(Dobře,jasně že vím - není to nejzdravější jídlo na téhle planetě,ale už jste někdy vyzkoušeli sekanou s překvapením?Pravda,překvapení to je.A obyčejně se dostaví zhruba v páté vyučovací hodině.)
Serena konečně přichází a sedá si proti mně. "Zase hranolky?"ptá se,zatímco si rozbaluje vlastní zdravou sóju nebo něco takového.
Už se chci pustit do spletité historky o tom,jak jsem potkala v nákupním centru jednoho kluka.Přehlížím fakt,že můj příběh s obchodem je nedůvěryhodný,jelikož znamená,že jsem šla nakupovat bez ní,což jsem ještě nikdy neudělala.Ani tentokrát.
Jenže pak,zcela náhle,zničehonic se objevuje přímo za Serenou pan Tichý.Málem se udusím vlhkým hranolkem.
"Ahoj,Mino,"říká. "Jsem Georg.Z včerejšího večera."
"Včerejšího večera?"diví se Serena se zdviženým obočím.
Stěží se na ni podívá. "Jistě na…"
"No,rodiče mě přinutili,abych tam šla.Říkala jsem ti o tom,ne?"Serena na mě hledí pochybovačně,ale Georg pochopil narážku a mlčí.Ahoj,upíří kluku,nepamatuješ se na taktiku "nic neříkat"?Mám požádat Radu,aby na to dohlédla? "V muzeu.Nová řada lekcí.O,ehm…"
"Pářících zvycích orangutanů,"prohlásil Georg s úšklebkem.
Vrhám na něho skutečně ostrý pohled a Serenino obočí letí ještě výš. "Ehm,ano,bylo to opravdu poučné."
Serenino obočí jde o kousíček dolů a já vydechuju úlevou.
Pářící zvyky orangutanů.Co si ten mizera vůbec myslí?Nemůžu uvěřit,že to Serena spolkla.
"Takže,Georgu.Nevěděla jsem,že taky chodíš na McAdamovu.Včera ses o tom nezmínil."Vlastně si myslím,že během celého upířího školení neřekl jediné slovo.
"Loni jsme chodili do stejné třídy,"říká smutným,vážným hlasem.
"Aha.Ty brďo.Nejsem si jistá,co mám říct.Fakt jsem tak hrozná?Vůbec si ho nepamatuju.Jsem stejně nafoukaná,jako Bethany a všechny její kámošky?Chodím kolem lidí,aniž bych je vnímala?Nebo je tenhle kluk až tak nezapamatovatelný?Chci říct,že vypadá naprosto normálně.Není na něm nic vadného nebo tak,ale svým způsobem splývá,chápete?
Mlčení se protahuje,a tak dodávám. "Promiň."
Směje se. "Jenom žertuju,"prohlásí. "Přestoupil jsem na tuhle školu asi před dvěma měsíci."
Serena vybuchuje smíchy. "Dostal tě!"
"To ne."Fuj,nemůžu uvěřit,že mi tohle udělal.
"Ale ano!"
"Tak co,Georgu,o co jde?"Nasazuju si svůj nejlepší úsměv jsem-nad-věcí-a-přesuň-se-jinam.
"No,jelikož jsi propásla předchozí přednášky,napadlo mě,jestli si nechceš půjčit moje poznámky.Pro případ,že bys chtěla vědět něco z toho,co sis nevyslechla."
Serenino obočí se vrací do nebezpečně vysokého teritoria.
"O pářících zvycích opic?"
"Orangutani nejsou opice,"poznamenávám automaticky.
"Ne?"vyhrknou jednohlasně Serena i Georg.
"Ne,"potvrzuji, "jsou to lidoopi.Opice mají ocasy.Lidoopi ne."Ha!Přece jenom jsem se z mnohaletého sledování Animal Planet něco naučila.Přitom máma tvrdí,že televize není k ničemu dobrá.Neubráním se tomu,abych Georgovi neoplatila celou věc s orangutany. "Mám dojem,že jsi včera večer nedával pozor."
Opět se zasměje. "Dostala mě,"říká.Přinejmenším má smysl pro humor. "V každém případě si myslím,že bychom mohli po vyučování projít moje poznámky."
"Dneska nemůžu,něco už mám."
"Něco?"opáčí Georg.
Ouha.Vysílám k Sereně omluvný pohled.Zabije mě,že nebyla první,komu to říkám. "Ano,něco jako rande."
"Rande?"křičí Serena. "Neřekla si mi,že máš dneska rande!Ve středu?S kým?Jak?Kdy?Proč?"
"No,není to tak úplně rande.Schůzka u kávy.Dáme si jenom kávu."
"Dobře.Ale s kým si máš dát tu kávu?"
Pohlednu na Georga. "S dalším klukem z té přednášky v muzeu.Jmenuje se Aubrey."
Na Georgově tváři naskakuje výraz,jako by právě spolkl celý citron. "Aha,"vyhrkne. "Tak se uvidíme na příští přednášce."Otáčí se k odchodu.
Pravděpodobně žárlí na Aubreyho(kdo by taky ne?),ale já se podruhé během pěti minut cítím děsně. "Počkej,Georgu.Možná bychom mohli projít tvoje poznámky před zítřejší,ehm,přednáškou?"
"Jasně,"přikývne a trochu křivě se na mě pousměje.
"Budu tě čekat o půl hodiny dřív."Když se usmívá,tak nevypadá až tak všedně.Věnuje nám trochu okázalé zamávání a jde pryč.
Serena si ani nevšimne,že odešel. "Tak to vyklop,holka.Jak ten tajemný chlapík vypadá?Chci slyšet podrobnosti."
Vzdychám a vyvolávám v mysli obraz Aubreyho tak,jako jsem to dneska udělala už tisíckrát.
"Tak jo.Vlasy má jako Brad Pitt v Interview s upírem a oči jako Tom Welling veSmallville,až na to,že zelené.Svým způsobem je to typ podobný Organdu Bloomovi.Ale spíše jako v Pirátech z karibiku než v Elizabethotownu."
Serena to asi minutu zpracovává a pak uznale hvízdne.
"Bezva.A s tímhle kořenem ses setkala na přednášce o sexuálních zvycích opic?"
"Orangutanů."
"Orangutanů.To je fuk."Vrtí hlavou. "Kdy se koná další přednáška?Možná bych si to tam mohla omrknout.Třeba jsou všichni správní hoši posedlí opičím sexem nebo tak.Určitě se nepoflakují kolem McAdamovy školy."
Ach jo.Nemůžu připustit,aby mě sledovala nebo se objevila v muzeu a zjistila,že žádné přednášky neexistují. "Kdepak,byl tam jediným opravdový fešák.A příští přednáška je o pletení košíků nebo něco takového.Nemyslím,že by na ni přišlo nějak moc kluků."
"Ale Georg na ni přijde ne?"
"Ano,ale toho k tomu nutí rodiče.Však víš,jako bychom neměli dost učení ve škole."Zaměřím se na svůj talíř se studenými hranolky s nadějí,že opustí tohle téma.
"I on je do jisté míry k nakousnutí."
Chvilku mi trvá,než pochopím,že má na mysli našeho poledního návštěvníka. "Georg?"
"Jasně,takovým tím knihomolským způsobem."
"Fakt?Má docela hezký úsměv."
No,možná bys mě mohla příště představit."Hrozí mi prstem.Šmankote,má pravdu.Úplně jsem zapomněla na zdvořilost.Musela jsem se v hodinách slečny Způsobné hodně flákat.
"Promiň!"
"To nic.Nepochybuju,že máš hlavu plnou té svojí skvělé schůzky nad kávou."Dojídá sendvič,pečlivě balí všechny zbloudilé kousky fazolových klíčků,takže stůl po ní zůstává dokonale čistý.Hmm.Přemýšlím,jestli je Georg na pořádkumilovné-falešné-fanynky gotik stylu.