1. Kapitola
ZOEY
Na noční obloze nad Tulsou zářil kouzelný půlměsíc. Jeho ledový lesk, který zakryl celé město a benediktinské opatství, kde jsme vyřídili padlého nesmrtelného a zlou velekněžku, se třpytil tak, že všechno kolem mě se zdálo, jako by se toho dotkla naše bohyně. Podívala jsem se na měsícem osvětlený místo, které bylo před ůkrytem Marie, místo, kde to není tak dávno kdy se Duch, Krev, Země, Lidskost a Noc ztělesnily a spojily se, aby zvítězily nas nenávistí a tmou. Vyřezávaný obraz Panny Marie , oblkopen kamennou růží a zasazen do římsy vysoko v jeskyni se zdál být osvětlen stříbrným světlem. Začala jsem u sochy. Mariin výraz byl klidný, její tvář kamenná tvář se leskla, jako by plakala radostí. Podívala jsem se k nebi. Děkuji ti. Poslala jsem tichou modlitbu krásnému měsíčnímu srpku, který symbolizoval ou bohyni, Nyx.
ODEŠLI. KALONA A NEFERET JSOU PRYČ.
"Děkuji," zašeptala jsem k Měsíci.
NASLOUCHEJ VNITŘNÍMU HLASU ...
Slova proudila skrze mě, jemné a sladké jako lístečky dotýkající se letního vánku, očišťující mé svědomí tak lehce, že moje mysl to sotva zaregistrovala, ale Nyktin šeptavý příkaz se vtiskl do mé duše.
Nevyhla jsem se tomu, že kole mě bylo dost lidí. ( dobře no, jeptišky, mláďata a pár upírů). Slyšela jsem směs křiku, mluvení, pláče a dokonce i smíchu, ketré naplňovaly noc, ale vše jsem vnímala zdálky. V té chvíli, jediná věc, která pro mě byla skutečná, byl měsíc nademnou a jizva, která se mi táhla z jednoho ramene, přes mou hruď k druhýmu rameni. Chvěla jsem se v reakci na mou tichou motlitbu, ale nebylo to chvění z bolesti. Ne tak docela. Bylo to známé teplo, brnění, které mě ujišťovalo, že stále jsem v Niktině přízni. Věděla jsem, že když se podívám pod tričko na krk, najdu tam nové tetování, zdobící dlouhou škaredě vypadající jizvu s exotickými filgránskými safírovými symboly, které říkají, že kráčím cestou naší bohyně.
"Eriku a Heathi, najděte Stevie Rae, Johnnyho B a Dallase, pak znovu zkontrolujte okolí opatství, abychom si byli jistí, že Krakouni uprchli s Kalonou a Neferet!" Křičel Darius příkazy, čímž mě vytrhl z mé srdečné, zmatené modlitby , najednou jsem si připadala jako by někdo hodně zesílil iPod a mé smysly zaplavil zmatek.
"Ale Heath je člověk. Krakouni ho mohou v mžiku zabít." Vyletělo mi z pusy, aniž bych chtěla, dokazujíc mimo veškerou pochybnoust, že sentimentalita nebyla moje jediná blbá schopnost. Jak se dalo očekávat, Heath naježený jako kočka.
"Zo, nejsem sakra žádná holčička!" Ërik je velmi vysoký a dospělý upír, ale nejradši bych ho nakopla, když si odfrkl a pak řekl: "Ne, zatraceně ty jsi člověk. Počkej, stává se z tebe holčička!"
"Tak jsme porazily nepřítele a Erik s Heathem se uvnitř pět minut pošťuchujou navzájem. Jak naprosto předvídatelné," řekla Afrodita s typyckým sarkastickým úšklebkem a jak došla k Dariovi, tak se její výraz zcela změnil, obrátila svou pozornost k synu Erebovu válečníkovi. "Ahoj krasavče. Jsi v pořádku?"
"O mě se nemusíš bát," řekl Darius. Jejich oči se setkaly a chemie mezi nimi překypovala, ale místo toho, aby šel k ní jako obvykle a hrubě ji políbil, zůstal stát a zameřil se na Starka.
Afroditin pohled se přesunul od Daria ke Starkovi. "Dobře,ehm. Tvůj hrudník je totálně polámanej a zohavenej."
James Stark stál mezi Dariem a Erikem. Dobře, stál nebylo přesně to, co dělal. Stark se motal a vypadal úplně malátný.
Erik ignoroval Afroditu a promluvil. " Darie, asi bys měl Starka dostat dovnitř. Pomůžu Stevie Rae s prohlídkou okolí a budu dohlížet na to, že vše probíhá hladce." Jeho slova zněla celkem v pohodě, ale jeho tón jakoby říkal JSEM VELKEJ CHLAP VE SLUŽBĚ, a když pak pokračoval s povýšeným " Dokonce nechám Heatha pomáhat," opravdu zněl jako nafoukaný spratek.
"Dovolíš mi pomáhat?" vybuchl Heath. "Tvoje matka by ti měla pomoct."
"Hele, který z nich je tvůj přítel?" Satrk se mě zeptal. I v hrozném stavu byl krásný. Můj pohled se střetl s jeho. Jeho hlas byl drsný a zněl děsivě slabě, ale jeho oči jiskřili humorem.
" Já jsem!" řekli Erik s Hethem dohromady.
"Ach, stojí zahovno, Zoey, oba jsou idioti !" řekla Afrodita. Satrk se začal smát, pak začal kašlat , a nakonec se vše změnilo na bolestivé lapání po dechu. Jeho oči se protočili, a on se zhroutil. Darius, Syn Erebův bojovník se pohyboval rychle, takže stihl chytit Starka dřív, než dopadl na zem. "Musím ho dostat dovnitř," křikl Darius.
Připadala jsem si, jako by mi každou chvíli měla vybuchnout hlava. Stark, zhroucený v Dariově náručí, vypadal, jako by byl mrtvý. "Já - já ani nevím, kde je ošetřovna," vykoktala jsem ze sebe.
"Žádný problém. Najdu nějakýho tučňáka, aby nám ukázal cestu," řekla Afrodita.
"Hej, ty, jeptiška!" křikla jedna z nedalekých čenobíle oděných sester, které vybíhaly z opatsví do noci, aby se podívaly na následky chaosu.
Darius spěchal v závěsu s Adroditou za jeptiškou. Válečník se na mě přes rameno ohlédl. "Copak ty nejdeš s námi Zoey?"
"Jakmile budu moct." Než se vypořádám s Erikem a Heathem.
"No tak, jdi s Dariem a Afroditou, Zoey. Postarám se o Blbého a Blbějšího a buď si jistá, že žádné strašielné monstrum tady nezůstane."
"Stevie Rae, jsi nejlepší kamarádka ze všech nejlepších kamarádek." Otočila jsem se a objala ji rychle, láskyplně, konejšivě, jako by byla normální. Vlastně, se zdála tak normální, že jsem ucítila divné bodání svědomí, když odstoupila a usmála se na mě a já si všimla, jako by poprvé, jejího šarlatového tetování, které se táhne od vyplněného srpku měsíce ve středu čela, dolů po obou stranách její tváře.Prošla mnou jasná vlna neklidu.
Nepochopila mé váhání, pak řekla: "Neboj se o ty dva ňoumy. Já je kdyžtak odtrhnu od sebe." Když jsem tam jen stála a dívala se na ni, její zářivý úsměv začínal opadat. "Hele, víš, že tvoje babička je vpořádku, že jo? Kramisha ji odvedla zpátky dovnitř hned po Kalonově vyhnání a Sestra Marie Anděla mi jen řekla, že ji jde dovnitř zkontrolovat."
"Jo, pamatuju si jak jí Kramisha pomáhala do vozíku. Já jen..." Můj hlas se vytratil. Já jen co? Jak bych mohla vyjádřit slovy, že mám divný pocit, že něco není s mojí nejlepší kamarádkou a skupinou mláďat, se kterou se spojila, v pořádku. Je to ještě moje nejlepší kamarádka?
"Děláš si starosti o spoutsu věcí," řekla tiše Stevie Rae.
¨Bylo to pochopení, ten záblesk v jejích očích? Nebo to bylo něco jiného, něco temnějšího?¨
"Jdi Zoey, a já se postarám o všechno tady. Jdi se ujistit, že je Stark v pořádku." Objala mě znovu, a pak mě trochu postrčila ve směru opatsví.
"Dobře. Díky," řekla jsem nepřesvědčivě, vydala jsem se k opatství a úplně ignorovala oba kluky, kteří stáli a zíraly na mě.
Stevie Rae za mnou ještě zavolala: "Hele, připomeň Dariovi, aby dával pozor na čas. Je to asi jen hodina do svítání, a víš, že já a červená mláďata nesmíme být na slunci."
"Jo, vyřídím. Budu si to pamatovat," řekla jsem.
Jenže problém byl v tom, že pro mě bylo čím dál težší zapomenout, že Stevie Rae není to, co bývala.
2. kapitola
Stevie Rae
"Dobře, vy dva, poslouchejte. Tentokrát to udělám jinak." Stevie Rae stála s rukama v bok mezi oběma kluky a zamračila se na Erika a Heatha. Aniž od nich odtrhla oči, zakřičela, "Dallas!"
Téměř okamžitě k ní přiběhl. "Co se děje Stevie Rae?"
"Najdi Johnnyho B. Řekni mu, že půjde s Heathem prozkoumat přední část opatství na Lewise Street a ujistit se , že krakouni jsou opravdu pryč. Ty s Erikem si vezmete jižní stranu budovy. Já půjdu podél aleje na Dvacáté první a prohledám to tam."
"Úplně sama?" zeptal se Erik.
"Ano, úplně sama," odsekla Stevie Rae. "Zapomněli jste, že můžu lusknutím prstu způsobit, aby se vám chvěla zem pod nohama? Taky bych si mohla vybrat tebe a hodit ho (jako ten strom) na tvůj pitomej žárlivej zadek. Myslím, že zvládnu zkontrolovat ty stromy sama."
Vedle ní, se začal smát Dallas. " A já jsem si to myslel, že červený upír spřízněný se zemí trumfne modrého upířího herce."
Heath zafrkal a začal se smát, a předvídatelně Erik se zase začal napínat.
"Ne!" Stevie Rae řekla dřív, než se ti stupidní kluci začali rvát. "Pokud můžete, tak laskavě zavřete hubu!"
"Copak, potřebuješ mě, Stevie Rae?" řekl Johnny B a stoupl si vedle ní. " Viděl jsem, že Darius nesl toho lukostřelce do opatsví. Řekl, abych tě prej našel."
"Jo," řekal s úlevou. "Chci abyste s Heathem zkontrolovaly přední část opatství nad Lewisem. Ujistěte se, že ti krakouni jsou vážně pryč."
"Jdu na to!" řekl Johnny B, a přestíral Heathovi úder do ramene. " Pojď, rozhodně se podíváme co v tobě je."
"Jen dávej pozor na zatuchlé stromy a stíny," řekla Stevie Rae, zavrtěla hlavou, když se Heath sehnul, uskočil a zasáhl Johnnyho B do ramene několika rychlými údery.
"Žádný problém," řekl Dallas , který pomalu odcházel pryč se zamlklým Erikem.
"Ať je to rychlé," zavolala Stevie Rae na obě skupinky kluků. "Brzy vyjde slunce. Sejdeme se všichni před jeskyní Marie tak za půl hodiny. Křičte nahlas pokud něco objevíte a my hned přiběhneme."
Dívala se, jak všichni čtyři kluci odcházejí, aby se přesvědčila, že opravdu jdou tam, kam je poslala, a pak se Stevie Rae otočila a s povzdechem se vydala na svoji vlastní cestu. Zatraceně, ty kecy mi jdou na nervy!
Milovala Zoey víc něž bílý chléb, ale co se týče kluka její nejlepší kamarádky, tak to je nejžhavější kluk na světě. Ale potom, co s ním strávila pár dní, si teď myslela, že je akorát tak velká osina v zadku se super velkým egem. Heath byl sladký, ale byl jen člověk a Zoey měla právo se o něj starat.
Lidé rozhodně umírají snáz, než upíři, nebo dokonce mláďata. Ohlédla se přes rameno a snažila se zahlédnout Johnnyho B a Heathe, ale ledová tma a stromy je pohltily, takže nemohla vidět nikoho.
Ne, pro změnu se zlobila Stevie Rae na sebe. Johnny B bude dávat na Heatha pozor. Pravda je taková, že byla ráda, když se zbavila na chvíli žárlivého Erika. Ze všech kluků u ní v hodnotě nejvíc stoupl Dallas. Byl upřímný a přirozený. Byl její dobrý přítel. Dallas znal Stevie Rae a její úděl, takže ji nechal takové věci řešit samotnou. A byl tady s ní celou dobu. Přirozený, drzý, roztomilý a živý! To byl Dallas.
Zoey by se ode mě mohla naučit něco o manipulování lidmi, pomyslela si, když se plahočila hájem starých stromů, které byly kolem Mariiny jeskyně a chránily opatství od rušné Jedna dvacáté ulice.
No, jedna věc byla jistá, a to ta, že to byl určitě mizerný večer. Sotva ušla Stevie Rae deset kroků, tak byly její blonďaté kudrliny mokré. "Zatracená voda!Kape mi i z nosu!" Její nesmělou tvář máčela studená, vlhká směs deště a ledu. Všechno bylo tak zvláštně temné a tiché. To bylo divné, že na jednadvacáté nefungovalo absolutně žádné pouliční osvětlení. Ani jediné auto nebylo na ulici, stejně tak policejní auta. Uklouzla a sjela dolů po svahu. Její nohy se dotkly silnice a jen díky svému extra dobrému nočnímu vidění červených upírů, se mohla lépe orientovat. Zdálo se, jako by vzal Kalona sebou všechno světlo a zvuk, jak ho vyhnaly.
Měla divný pocit. Oddělala si mokré vlasy z obličeje a znovu se zvpamatovala. "Vypadáš jako vystaršené kuře, a víš jak hloupý kuřata jsou!" Mluvila nahlas, ale pak dostala dvojnásobný strach, když její slova zněla divně zesílená chladem a tmou.
Proč si připadala tak nervózní ve světě? "Mohlo by to být proto, že se staráš o věci své nejlepší kamarádky?"
Zamumlala Stevie Rae a pak seřela rty. Její hlas byl příliš hlasitý v té temné, chladné noci.
Zrovna se chystala říct Zoey o dalších věcech. Vážně!. Ale prostě na to nebyl čas. A Zoey měla tolik toho v hlavě, že jí nechtěla přidělávat starosti. A ... a... bylo o tom těžké mluvit , dokonce i se Zoey.
Stevie Rae kopla do rozbité, ledem pokryté větve. Věděla, že nezáleží jestli je to obtížné. Pokusí se promluvit se Zoey. Musí.
Ale později. Možná, že mnohem později. Lepší je se soustředit na přítomnost, alespoň pro teď.
Šilhajíc a držíc ruku přes oči, aby se pokusila chrínit před zmrzlými dešovými žihaldy, se Stevie Rae zadívala do větví stromů. Dokonce v bouři i ve tmě byl její zrak dobrý, a jí se ulevilo, když nad sebou neviděla žádné velké, číhající monstrum. Usnesla se, že je jednoušší chodit po straně silnice, když šla po Dvacáté první ulici dolů od opatsví, a přitom udržet oči nahoře.
Dokud nebyla téměř u kraje linie, která dělí majetek jeptišek od ostatních, kdyby nebyla hned vedle toho, tak to Stevie Rae necítila.
Krev.
Špatný druh krve.
Zarazila se. Dívajíc se téměř divoce, Stevie Rae do sebe násala vzduch. Byl plný deště, zatuchlé vůně ledu, i když zakryl zem, svěží skořicové vůně ze zmrzlých stromů a člověčím pachem na asfaltu pod jejíma nohama. Nevšímala si těch vůní a místo toho se zaměřila na krev.
Nebyla to lidská krev, nebo dokonce krev mláděte, necítila nic jako sluneční světlo a jaro, med a čokoládu, lásku a život, a všechno o čem ona kdy snila. Ne, tato krev voněla příliš temně. Příliš silně. Bylo tam příliš věcí, které nebyly lidské. Když už začínala vůně krve opadat , tak ji ještě vdechla , i když věděla hluboko v duši, že to není správné.
Byla to vůně něčeho podivného, něčeho nadpozemského, která ji vedla k prvnímu zkoumání po krvi. Dokonce i v bouřící tmě , bez slunečního světla před svítáním, s jejím dokonalým zrakem viděla jen mokré skvrny na ledě, s plachtou na silnici , která byla taky mokrá. Ale Stevie Rae věděla, že to je krev. Hodně krve. Ale žádné zvíře tam nebylo, ani člověk, který by tam ležel krvácející.
Místo toho tam byla stopa tmavé, husté kapaliny na ledě, vedoucí z ulice do nejhustší části háje za opatsví.
Její instinkt dravce jí okmažitě popadl. Stevie Rae se bleskově rozběhla, sotva dýchala, tichá jako noc, když sledovala krvavou stopu.
Byl po jedním z největších stromů, když ho našla, schouleného pod obrovskou čerstvě zlomenou větví, jako kdyby se tam sám odplazil schovat a zemřít.
Stevie Rae ucítila jak jí prolětěl záchvěv strachu. Byl to krakoun.
To stvoření bylo obrovské. Větší než si myslela, když ho viděla z dálky. Ležel na boku, hlavu svěšenou dolů k zemi, takže mu nemohla moc dobře vidět do tváře. Obří křídlo vypadalo špatně, zřejmě zlomené a lidská paže , která ležela pod ním byla podivně skřivená a pokrytá krví. Nohy měl lidské a stočené, jako by zemřel v poloze plodu.
Vzpomněla si na Daria jak říkal, že střílel ze zbarně, když se Zoey a její partou ujížděli před velkýma, pekelnýma potvorama po Dvacáté první k opatsvtí.
Takže spadl z nebe.
"Zatraceně," řekla a nadechla se. "To musel být ale pád."
Stevie Rae si dala ruce k puse a chystala se zavolat na Dallase a ostatní kluky, aby jí pomohly někam odtáhnout tělo, když v tom krakoun sebou škubl a otevřel oči.
Ztuhla. Oba na sebe hleděli. Tvorovy červené oči se rozšířily, vypadal překvapený a neskutečně lidský i s ptačí tváří. Začal se ohlížet kolem sebe a za Stevie Rae, jestli je sama.
Stevie Rae se automaticky přikrčila a začala dávat ruce nahoru, a koncentrovat se, aby si mohla zavolat na pomoc zemi. A pak promluvil.
"Zabij mně. Ukonči to," vydechl a bolestí lapal po dechu.
Zvuk jeho hlasu byl tak lidský, tak úplně neočekávaný, že Stevie Rae spustila ruce a udělal krok zpět. "Můžeš mluvit!" vyhrkla.
Pak krakoun udělal něco, co naprosto šokovalo Stevie Rae a neodvratně změnil běh jejího života.
Zasmál se.
Byl to chladný, sarkastický zvuk, ketrý skončil ve sténání z bolesti. Ale byl to smích a to dělalo jeho slova lidskými.
"Ano," řekl mezi lapáním po dechu. "Mluvím. Krvácím. Umírám. Zabij mě ať je to za mnou."
Pokusil se posadit jako by se nemohl dočkat sejít se se svou smrtí, ale ten pohyb mu působil jen utrpení. Jeho lidské oči se protočily a on se zhroutil v bezvědomí na zmrzlou zem. Stevie Rae vykročila ihned k němu a přemýšlela co udělat. Když k němu došla, zaváhala jen na vteřinu.
Dopadl tváří dolů, takže bylo pro ni jednodušší dát jeho křídlo starnou a uchopit ho za ruce. Byl velký, opravdu velký, byl velký jako skutečný chlap a myslela, že ho sama neuzvedne, že bude těžký, ale nebyl.
Vlastně byl tak lehký, že bylo velice snadné jej zvednout , což ona udělala , když v tom na ní její mysl začala křičet: Co to sakra dělaš? Co to děláš? Co to děláš?
Co to sakra dělala? Stevie Rae to nevěděla. Všechno co věděla bylo to, co určitě neudělá. Nezabije krakouna.
2024 ©