Pokoušená Škola noci 6, kapitola 11,12

kapitola 11

Zoey

"Myslel sem, že víš, že sem tady. Nesnažil jsem se schovávat." Erik se hrbil jen pár metrů ode mě, hned vedle dveří, které byly vyzdobené mosazným číslem 13. Vstal a s jeho pověstným úsměvem filmové hvězdy přišel ke mně. "Sakra, Zoey, čekal jsem tu na tebe věky." Sklonil se a než sem stačila cokoliv říct, políbil mě na ústa.

Opřela sem se do jeho hrudi a snažila se ho odstrčit, ale on mě stále tlačil k sobě. "Eriku, zrovna teď nemám na líbání náladu."

Zvedl jedno z jeho tmavých obočí. "Opravdu? Řekla si tohle Heathovi taky?"

"Nechci to zrovna teď."

"Tak kdy to budeš chtít? Příště, až se zase budu muset dívat, jak piješ ze svého lidského přítele?"

"Víš co? Máš pravdu. Pojďme si o tom teď promluvit." Cítila jsem, jak sem stále víc a víc naštvaná, a to nejen tím, že jsem byla unavená a vystresovaná.
Erik byl naprosto necitlivý tím, že byl na mě naštvaný. Měla jsem dost Erikova sobectví. Zase. "Heath a já jsme otisknutí. Buď se s tím smiř, nebo ne. Ale tohle je jediný rozhovor, kdy se o tom hodlám bavit."

Sledovala jsem, jak je totálně naštvanej, až se jeho výraz najednou překvapivě změnil a on úplně změnil náladu. Dlouze si vzdychnul a svěsil ramena. Když skončil, začal se smát. "Mluvíš, jako velekněžka."

"Fajn, ale necítím se jako ona."

"Hej, omlouvám se." Natáhl ruku a projel jí mými tmavými vlasy. "Nyx ti dala nové tetování, viď."

"Jo." Téměř automaticky jsem si sáhla na košili v místě, kde byla jizva a opřela se o zeď tak, že sem byla z jeho dosahu. "Stalo se to, když Kalona odešel."

"Nevadilo by ti, kdybych se podíval?" Jeho hlas byl hluboký a svůdný. Tón perfektního přítele. Ale dřív, než se mohl přiblížit a podívat se pod mou košili, jsem zvedla ruku na znamení : Stop.

"Teď ne. Chci se jen vyspat, Eriku."

Ustal v pomalém pohybu ke mně a jeho oči se zúžily. "Tak jak je Starkovi?"

"Bolí ho to. Je to zlé. Ale Darius říká, že bude v pořádku." Pořád jsem si hlídala tón mého hlasu. Jeho postoj byl dost defenzivní.

"A právě si přišla z jeho pokoje, viď."

"Ano."

Frustrovaně si prohrábl rukou husté tmavé vlasy. "Je toho příliš mnoho."

"Huh?"

Vyhodil rukama do strany a vypadalo to, jako dobře nacvičené dramatické gesto. "Všichni ti ostatní kluci! Musím se smířit s Heathem, protože je tvůj choť. A právě, když si snažím zvyknout, že jsem ten druhej, ukáže se Stark." To jméno vyslovil Erik s úšklebkem.

"Eriku, já-"

Začal mluvit přeze mě, jako bych ani nic neřekla. "Jo, přísahal, že bude tvůj válečník. Vím, co to znamená! Vždycky bude s tebou."

"Eriku -" Opět jsem se snažila dostat ke slovu, ale on mě nepřestával překřikovat.

"Takže se budu muset smířit i s ním. A jako by to už takhle nebylo dost zlý, je zřejmé, že se něco děje i mezi tebou a Kalonou! No tak! Každej viděl, jak se na tebe ten chlap díval." Zasmál se.

"Nepřipomíná ti taky trochu Blakea?"

"Dost!" Mluvila sem skoro jemně, ale hněv a podráždění, které ve mě vyvolali jeho sarkastické zmínky o Kalonovi, a duch, kterého jsem tak nedávno vykouzlila, naplnil má slova silou, před kterou Erik ustoupil o krok vzad. "Nemusíš se smiřovat s jinými muži, protože od tohoto okamžiku ty a já už nejsme spolu."

"Hele, já jsem nechtěl-"

"Ne! Teď mě nech mluvit. Skončili jsme, Eriku. Jsi příliš majetnický, a i kdybych nebyla vyčerpaná a vystresovaná- dvě věci, které s tebou nemají co dělat- i tak bych rozhodně tyhle tvoje kecy netolerovala."

"Po tom všem, čím jsme spolu prošli, si myslíš, že se se mnou můžeš takhle rozejít?"

"Ne," cítila sem, jak duch víří kolem mě, zatímco si má další slova prorážela cestu ven. Jak jsem šla vpřed, on přede mnou couval. "Nemyslím si nic. Já vím, že to takhle bude. Skončili jsme. Teď musíme jít dál. Je to lepší ukončit teď, než toho za padesát let litovat."Úmyslně jsem ho tlačila silou ducha, který mnou protékal. Chtěla jsem, aby klopýtnul.

Jeho tvář byla úplně bílá. "Co se to s tebou sakra stalo? Bývala si tak sladká. Teď jsi blázen! A mě už nebaví, že mě podvádíš s každým, kdo má péro. Měla bys být s Heathem, Starkem a Kalonou.. Jsou to, co si zasloužíš!" Vztekle prošel kolem mě a zabouchl dveře ke schodišti. Stejně vztekle jsem napochodovala do pokoje s číslem 13 a rozrazila dveře. Aphrodita skoro spadla na obličej.

"Oops," řekla a uhlazovala si prsty její perfektní vlasy. "Asi sem byla, uh-"

"Asi sis zrovna vyslechla mojí velkou rozchodovou scénu s Erikem?" Dokončila jsem za ni.

"Jo, to bylo to, co jsem dělala. A můžu říct, že tě neobviňuju. Diskuze o ashatt. Navíc, není pravda, že ho podvádíš s každým, kdo má péro. Ty a Darius jste jen přátelé. Plus je tady Damien a Jack...no, ne že by se dali opravdu počítat, když jim se líbí ptáci taky. Stále to ale dost přehnal."

"Opravdu se cítím líp." Svalila jsem se na svou postel, která byla celá pomačkaná a zřejmě už Afroditou vyzkoušená.

"Promiň. Nejsem moc dobrá ve ´vybírání si té lepší půlky´ věcí."

"Takže, tys to slyšela celý, viď?"

"Jo."

"Dokonce i tu část s Kalonou?"

"Jo, a znovu říkám, že je to asshat."

"Aphrodito, co je to sakra asshat?"

Obrátila oči v sloup. "Erik je asshat, je to hlupák. Mimochodem, jak jsem se snažila říct, než si mě přerušila, vážně od něj bylo hnusný, že vytáhnul Kalonu. Navíc, už takhle měl dost důkazů s Heathem a se Starkem. Bylo úplně zbytečné vytahovat i okřídleného chlapa."

"Nemiluju ho."

"Samozřejmě, že ne. Vyrostla si s Erikem. Teď navrhuju, aby ses trochu prospala. Bohyně ví, že to nechci říct, ale vypadáš příšerně."

"Díky, Aphrodito. Vážně mi teď strašně pomáhá slyšet, že vypadám tak hrozně, jak se cítím." řekla jsem sarkasticky. Zcela jsem se vyhnula tomu, že když jsem řekla, že ho nemiluju, nemyslela jsem Erika, ale Kalonu.

"Hej, kdykoliv. Jsem tady pro tebe."

Už sem chtěla znova něco sarkasticky odseknout, když jsem si všimla, co má Afrodita na sobě. Vyprskla jsem smíchy. Aphrodita, královna módy na sobě měla bílou bavlněnou noční košili, ze které jí koukaly jenom kotníky. "Ehm, co je to za kostýmek, co máš na sobě?"

"Nezačínej si se mnou. Tohle je představa těch tučňáků o nočním úboru. Nemohla jsem to pochopit. Myslím, že ty hloupé sliby o neposkvrněnosti sou naprosto zbytečné, jestli chodí spát v tomhle. Ta věc je téměř stvořená pro to, aby ten kdo jí nosí, vypadal neatraktivně."

"Téměř?" Zasmála sem se.

"Ano chytrej zadku, téměř. A před tím, než se tady uřechtáš, koukni se k sobě. To co je úhledně složené na konci tvé postele není extra peřina. Je to tvoje vlastní tučňákova představa o nočním úboru."

"No, aspoň to vypadá pohodlně."

"Komfort je pro slabochy a neatraktivní lidi."

Když se Aphrodita zahrabala zpátky do postele, došla sem k malému umyvadlu v rohu místnosti, umyla si obličej a použila jeden z nových ještě zabalených kartáčků pro hosty. Čistila sem si zuby a tak nonšalantně jak sem jenom mohla jsem řekla: "Hele, můžu se tě na něco zeptat?"

"Ptej se," řekla do polštáře.

"Je to vážná otázka."

"Tak co?"

"Tak musíš vážně odpovědět."

"Jo, fajn, cokoliv. Ptej se." řekla uštěpačně.

"Řekla si, že už si věděla předtím, že je Erik příliš sobecký."

"To opravdu není otázka."

Zvedla sem na ni v zrcadle obočí a povzdechla si.

"Dobře, fajn. Erik byl v pátý etapě opruzování."

"Huh?"

Povzdechla si. "Opruzování. Fáze pět. Naprosto ne kurva v pohodě."

"Aphrodito, jakým jazykem mluvíš?"

"Jsem američanka v pubertě. Způsobem horní vrstvy. Taky bys tak mohla mluvit s trochou představivosti a s několika sprostými slovy."

"Bohyně, pomoz mi." zamumlala sem na svůj odraz, než sem pokračovala. "Dobře, tak. Erik byl příliš sobecký, i když byl s tebou?"

"To je to, co sem právě řekla."

"A z toho si šílela?"

"Jo, v podstatě kuli tomu jsme se rozešli."

Nanesla sem na můj kartáček na zuby pastu Crest. "Tak to je šílený. Ty a Erik jste se rozešli, ale byly jste stále, ehm, zadobře..." chvilku sem si kousala ret a pak to zkusila znova. "Viděla sem tě s ním a byly ste spolu, um-"

"Ach, doprdele! Můžeš to říct na rovinu. Viděla si mě jak sem po něm šla."

"Uhm, jo." řekla sem rozpačitě.

"To není otázka."

"Fajn! Tady je otázka:Rozešla ses s ním, protože to byl majetnickej blbec, ale ty ses furt snažila bejt s ním a dělat to. Nechápu proč," vyhrkla sem a strčila si kartáček do pusy. Sledovala sem její odraz v zrcadle, viděla sem, jak její tváře zrůžověly. Hodila si vlasy do tváře. Odkašlala si a pak se v zrcadle setkala s mým pohledem. "Nechtěla sem Erika. Jen sem ho chtěla, aby byl můj."

"Co?" řekla sem přes bublinky Crest.

"Věci se ve škole začaly měnit ještě předtím, než ses ukázala."

Vyplivla sem pastu a opláchla se. "Jaké věci?"

"Věděla sem, že se něco děje s Neferet. Mrzelo mě to a bylo to divný."

Otřela sem si pusu a šla k mé posteli. Skopla sem boty, sundala si šaty a oblékla si teplou a měkkou bavlněnou košili. Lezla sem pomalu do postele a využívala to jako klid k tomu, abych nějak zformulovala mou další otázku. Ale aniž bych něco řekla, Aphrodita pokračovala:

"Pamatuješ, když sem skrývala své vize před Neferet, viď?"

Přikývla sem. "A lidi zemřeli, protože si nic neřekla."

"Jo, máš pravdu. Zemřeli. Ale Neferet to bylo jedno. Mohla sem jí to říct. To bylo, když sem začala cítit, že je na ní něco divného. To taky bylo tehdy, když se můj život začal rozpadat. Nechtěla sem to takhle. Chtěla sem být to nejdůležitější mládě, být velekněžka a možná, vládnout světu. Pak bych mohla říct matce, ať táhne do pekla - a možná být tak silná, že bych ji mohla vyděsit- zaslouží si mít strach." Aphrodita dlouze vydechla. "Ale nevyšlo to."

"Místo toho si poslouchala Nyx." řekla sem tiše.

"No, hlavně sem se snažila zůstat královnou toho zatracenýho království a být s nejžhavějším klukem na škole, i když to byl majetnickej idiot. Byla to část toho všeho."

"Dává to smysl, myslím." řekla jsem.

Aphrodita zaváhala a dodala: "Je mi na nic, když si na to vzpomenu."

"Tys to dělala s Erikem?"

Našpulila rty a zavrtěla hlavou. Zasmála se. "Bohyně! Ty si taková purtiánka! Ne, dělání to s Erikem ve skutečnosti bylo špatné. Je mi zle z toho, když si vzpomenu, jak se zůstala klidná ohledně svých vizí a tím kašlala na cestu Nyx."

"No, není to tak dávno, kdy sis vyčistila svou cestu k Nyx. A já nejsem prudérní." Aphrodita si odfrkla.

"Nejsi hezká, když tohle děláš," řekla sem.

"Nikdy nejsem neatraktivní," řekla. "Už si skončila s pokládáním nevážných otázek?"

"Jo, myslím."

"To je dobře. Teď je řada na mě. Už sis promluvila se Stevie Rae? Sama?"

"Uh-uh, ještě ne."

"Ale máš to v plánu?"

"Uh-huh."

"Brzy?"

"Co víš?"

Aphrodita řekla: "Určitě před námi něco skrývá."

"Věci jako červená mláďata? Jako si mi řekla předtím?" Aphrodita neodpověděla, což mi kompletně stáhlo celý žaludek. "No?" vyzvala sem jí. "Co myslíš?"

"Připadá mi, že před námi Stevie Rae skrývá víc, než jen pár zlých červených mláďat."

Nechtěla sem Aphroditě věřit, ale moje střeva minapověděla, že mluví pravdu, stejně jako můj selský rozum. Afroditin otisk se Stevie Rae jí dal spojení se Stevie Rae, mojí BBF, nikomu jinému. Takže Aphrodita ví o ní spoustu věcí. Plus,bez ohledu na to, jak moc sem si přála opak, uvědomila sem si věci, které na Stevie Rae nebyly správné. " Nemůžeš mi říct něco konkrétnějšího?"

Aphrodita zavrtěla hlavou. "Ne. Ona mě vždycky vypne."

"Vypne? Co to znamená?"

"No, víš jak je tvoje BBF z balíkova obvykle průhledná a energická verze venkovského vyslance pro dobrou náladu pro ´Ahoj všichni! Podívej se jaké krásné, sladké a bílé pečivo mám. Fuj! Fuj!"

Aphrodita napodobovala venkovský přízvuk Stevie Rae až moc dobře, a já se na ni hrozně zamračila, a řekla sem : "Ano, vím jak je upřímná a otevřená, jestli je to to, cos chtěla říct."

"Jo, no, tak už není ani upřímná, ani otevřená. Chci se toho otisku zbavit - a bohyně ví, jak moc si přeju, aby tenhle otisk zrušila- cítím, že skrývá něco tak obrovského, že je to mnohem důležitější než pár blbých mláďat."

"Sakra," řekla sem.

"Jo," řekla. "Ale, tohle není až tak zatraceně důležitý, aby ses teď hned nemohla trochu prospat. Náš svět bude potřebovat zachránit i zítra."

"Super," řekla sem.

"Ach, a když si tak povídáme, jak se má tvůj kluk?"

"Který?" zeptala sem se nevrle.

"Pan Osina v zadku se šípy."

"Nenechala si ho, aby si z tebe trochu loknul, že ne?"

Povzdechla sem si: "Ne!"

"Darius má v tomhle pravdu, víš? Jak nepříjemné by to mohlo být pro některé z nás, jak vyřízená zrovna teď jsi, a taky že teď jsi velekněžka."

"Díky tobě se cítím čím dál tím líp."

"Hej, žádný problém. Poslouchej, co říkám, je důležité, abys tady byla na stoprocent a ne vyčerpaná jako extra suché Martiny během večírku v klubu mojí mámy."

"Tvoje máma opravdu pije Martiny na večírcích?"

"Samozřejmě, že ano." Aphrodita zavrtěla hlavou a podívala se na mě naprosto zhnuseně.

"Pokus se bejt trochu míň naivní. Mimochodem, hlavně nedělej nic stupidního jen proto, že se cítíš jako ve filmu ´Lifetime Movie of the Week´ a si zamilovaná do Starka."

"Dej si pohov, jo? Neudělám nic stupidního!" Naklonila sem se a sfoukla svíčku, která byla na konci stolu mezi našimi postelemi.

Tma v místnosti byla uklidňující, a když ani jeden z nás nic neřekl, na chvíli sem se cítila jak mě spánek unáší pomalu pryč, dokud mě Aphroditin hlas prudce nevrátil zpátky do reality.

"Vrátíme se zítra zpátky do Školy Noci?"

"Myslím, že musíme," řekla sem pomalu. "Bez ohledu na to všechno, Škola Noci je náš domov a jsou tam naši mláďata a naši upíři. Musíme se k nim vrátit."

"No, radši se trochu prospím. Zítra budeme přímo v centru toho, co by jeden z máminých ex-asistentů nazýval obrovská kopa hoven." řekla Aphrodita jejím šťastným, sarkastickým tónem.

Jako obvykle, Aphrodita měla pravdu, jako vždycky.

kapitola 12

Zoey

Po Afroditině ponuré, ale asi přesné, předpovědi sem nemyslela, že bych mohla usnout. Vyčerpání mě ale dohonilo. Zavřela sem oči a za chvíli sem se ocitla v blažené nevědomosti. Je smutné, že blaho nikdy v mém životě netrvalo moc dlouho.

****

V mém snu sem se ocitla na ostrově. Byl tak modrý a krásný až mě oslnil. Stála sem na... Rozhlédla sem se ... střeše hradu! Jednoho z těch opravdových starověkých hradů, který byl tvořen obrovskými bloky hrubě opracovaných kamenů. Střecha byla obrovská a nádherná. Byla rámovaná kameny, takže to celé budilo dojem obřích zubů. Po celé střeše rostly květiny. Všimla sem si dokonce i citroníku a pomerančovníku. Jejich větve se prohýbali pod tíhou sladkých, krásně vonících plodů. V centru toho všeho byla kašna ve tvaru krásné nahé ženy. Měla zvednuté ruce nad hlavu a z nich tekla křišťálová voda. Něco na kamenné ženě mi přišlo povědomé. Ale přesunula sem svůj pohled z nádherné střešní zahrady na okolí hradu. Bylo to to nejúžasnější, co sem kdy viděla.

Se zatajeným dechem sem se přesunula k okraji střechy a dívala se dolů na dokonalé azurové moře. Voda byla krásná. Měla barvu snů, smíchu a perfektní, letní oblohy. Ostrov byl celý z neobvyklé rozeklané horniny. Byl celý porostlý borovicemi, které mi připomínaly obří deštníky. Hrad byl na samém vrcholku nejvyšší hory ostrova. Když sem se podívala do dáli, viděla sem elegantní vily a kouzelné městečko.

Všechno omývalo modré moře, které dodalo tomuto místu magii. Zhluboka sem se nadechla vzduchu, který voněl solí a pomeranči. Den byl slunečný - nebe jasné, bez mraků, ale v mém snu to mým očím nevadilo. Milovala sem to tady! Bylo tu trochu chladno a větrno, ale to mi bylo jedno. Líbila se mi ostrost větru na mé kůži. V tu chvíli měl ostrov barvu akvamarínu. Představila sem si, jak by tento ostrov vypadal při setmění, když teď Slunce už moc dlouho nebude pevně vládnout na obloze. Modrá by se prohloubila, ztmavla a změnila by se na safírovou. Můj sen se na mě usmál. Všechno dostalo barvu safíru. Ostrov kopíroval barvu mých tetování. Zaklonila sem hlavu a široce otevřela svou náruč, abych mohla obejmout krásu tohoto místa, kterou si má fantazie vytvořila, zatímco sem spala.

"Takže to vypadá, že před tebou nemohu uniknout, i když jsem opustil tvou přítomnost." řekl Kalona. Byl za mnou. Jeho hlas se plazil přes kůži na mých zádech, přes má ramena a nakonec se omotal kolem mého těla. Pomalu jsem nechala klesnout své ruce. Nechtěla jsem se otočit.

"Ty jsi ten, kdo se plíží kolem ve snech lidí, ne já." Byla jsem ráda, že můj hlas zněl klidně a vyrovnaně.

"Takže stále nejsi ochotná přiznat si, že si mě sem přivolala ty?" Jeho hlas byl hluboký a svůdný.

"Hele, já se tě nesnažila najít. Všechno, co jsem chtěla, bylo zavřít oči a spát." Mluvila jsem skoro automaticky, snažila jsem se zabránit jeho otázce, aby mě donutila vybavit si poslední vzpomínku, kterou sem na něj měla. Vzpomínku na jeho hlas a na jeho ruce, kterými mě objímal.

"Zřejmě spíš sama. Kdybys spala s někým, bylo by pro tebe mnohem těžší přivolat mě."

Potlačila jsem zmatek nad toužebným tónem jeho hlasu. Snažila sem se vybavit jednu informaci -spaní s někým způsobuje, že je pro něj mnohem těžší dostat se do mých snů, to mi říkal tenkrát Stark.

"To není tvoje věc." řekla jsem.

"Máš pravdu. Ze všech těch synů člověka, kteří se kolem tebe točí a touží se slunit ve tvojí přítomnosti, není žádný, kterého bych se měl obávat."

Ani jsem se neobtěžovala upozornit ho na to, že úplně překroutil všechno, co jsem řekla. Byla jsem příliš zaneprázdněná tím udržet se v klidu a snahou se probudit.

"Odeženeš mě od sebe, ale pak mě najdeš ve svých snech. Co to o tobě říká A-yo?"

"To není moje jméno! Ne v tomhle životě!"

"Ne v tomhle životě říkáš? To znamená, že už si přijala pravdu. Víš, že tvoje duše je reinkarnací Ani Yunwiyay, která byla stvořená pro to, aby mě milovala. Možná to je důvod, proč ke mně stále přicházíš ve snu, protože, i když se tvoje mysl vzpírá, tvoje duše a tvůj duch v podstatě touží být se mnou."

Použil staré jméno mého lidu - Čerokezové. Znala jsem tu legendu. Krásný, okřídlený a nesmrtelný bůh přišel žít s Čerokézy, ale místo toho, aby byl shovívavý pozemský bůh, byl krutý. Znásilňoval ženy a vraždil muže. Konečně se kmen usnesl a vedoucí kmene žen Ghigua vytvořila dívku ze země. Dali A-ye život a také zvláštní dary. Jejím cílem bylo využít Kalonův chtíč a vlákat jej do podzemí, aby mohl být uvězněn uvnitř země. Jejich plán vyšel. Kalona nemohl A-ye odolat a byl uvězněn. Nebo alespoň do té doby, než ho Neferet osvobodila.

A teď sdílím A-yinu paměť já. Vím, až moc dobře, že ta legenda je pravdivá.

Pravda, připomněla mi má mysl. Použij sílu pravdy, abys proti němu mohla bojovat.

"Ano," přiznala sem. "Vím, že jsem reinkarnovaná A-ya." Zhluboka sem se nadechla, pak znovu a nakonec
jsem se otočila a stála naproti Kalonovi. "Ale já sem dnešní reinkarnace, což znamená, že si mohu vybrat. A já nechci být s tebou."

"A přesto ke mně stále chodíš ve svých snech."

Chtěla sem to popřít. Říct něco inteligentního, co bylo hodno velekněžky, ale všechno co jsem mohla udělat, bylo na něj zírat. Byl tak krásný! Jako obvykle, byl bezchybně oblečený. Myslím, že lepší popis by byl svlečený. Měl na sobě džíny a to bylo všechno. Jeho kůže byla bronzová a perfektní. Jeho svaly se napnuly a já měla nutkání se jich dotknout. Jeho jantarové oči zářily. Setkala sem se s jeho pohledem. Byl tak hřejivý a laskavý, až se mi zastavil dech. Vypadal tak na osmnáct, ale když se usmál zdálo se, že ještě mladší, chlapecký a přístupnější. Všechno na něm bylo dokonalé. Byl to super žhavej kluk a já ho mohla mít!

Ale to byla lež. Kalona byl vlastně super děsivý a nebezpečný. Nikdy jsem ale nemohla zapomenout, že bez ohledu na to jaký ve skutečnosti je, moje vzpomínky byly usídleny hluboko v mé duši a ta po něm toužila.

"Aha, takže ses konečně uráčila na mě podívat."

"Jo, když v nejbližší době asi neodejdeš a nenecháš mě být, tak mě napadlo, že bych mohla být alespoň zdvořilá." řekla sem s nucenou nonšalancí.

Kalona zaklonil hlavu a zasmál se. Jeho smích byl nakažlivý, hřejivý a velmi svůdný. Bolestně mě to k němu táhlo. Přiblížit se k němu a připojit se k jeho smíchu. Chtěla sem to tak moc, že sem skoro udělala krok k němu, když se jeho křídla najednou pohnula. Chvíli se chvěla a pak se částečně rozevřela, takže se na slunci černě leskla a vrhala purpurové odlesky.

Pohled na něj byl jako běh do neviditelné zdi. Znova sem si vybavila jak hrozně nebezpečný je. Je to padlý nesmrtelný, který chce ukrást mou svobodnou vůli a nakonec i mou duši.

"Nechápu, proč se směješ," řekla jsem rychle. "Říkám ti pravdu. Dívám se na tebe, protože jsem zdvořilá, i když bych opravdu ocenila, kdybys odletěl pryč a nechal mě v klidu snít."

"Ach, moje A-yo." Jeho výraz zvážněl. "Nikdy tě nenechám být. Ty a já jsme svázáni. Budeme navzájem spaseni, jsme si souzeni."

Udělal krok ke mně, a já ten jeho zrcadlila tím, že sem o krok ustoupila. "Co si vybereš? Spasení nebo zkázu?"

"Můžu mluvit jen za sebe."
Snažila sem se, aby můj hlas byl klidný. Dokonce sem i přidala špetku sarkasmu. Cítila sem, jak stojí proti mně. Chladný jako kámen. Tvrdý jako zdi vězeňské cely. "Ale ani jedno nezní moc dobře. Spasení? Bože, připomínáš mi lidi z církve, a protože tě považuju za padlého anděla, to z tebe nedělá zrovna odborníka na spásu. Zkáza? No, fakt, zase lidi z církve. Kdy se z tebe stal tak neskutečně nudnej náboženskej fanatik?"

Ve dvou krocích zrušil prostor mezi námi. Jeho paže se stali tyčemi, které mě umístili do klece jeho kamenného objetí. Jeho křídla se zachvěla a otevřela se kolem něj, takže jimi zastínil slunce. Cítila sem ten hrozný a zároveň nádherný chlad, který z něj vyzařoval. Mělo by mě to odpuzovat. Ale to se nestalo. Hrozný chlad vytáhl na povrch kus mé dobře skryté duše. Chtěla sem se k němu přitisknout a nechat se unést sladkou bolestí, kterou mi jeho objetí mohlo přinést.

"Nudný? Moje malá A-yo, má ztracená lásko, po staletí mi smrtelníci říkali různými výrazy, ale ani jednou mi nikdo neřekl, že jsem nudný."

Kalona se nade mnou tyčil. Byla sem od něj tak blízko. Jeho nahá kůže ... odtrhla sem pohled z jeho hrudi a zadívala se mu do očí. Usmíval se na mě, naprosto uvolněně. Byl tak zatraceně horký, že sem stěží mohla dýchat. Jistě Stark, Heath a ano, Erik byly všichni roztomilý-výjimečně roztomilý kluci. Ale ve srovnání s nesmrtelnou krásou Kalony nebyly nic. Byl mistrovské dílo, socha boha, který ztělesnil všechny fyzické dokonalosti. Jenže on byl ještě atraktivnější, protože byl živý a byl tady pro mě.

"Chtěla bych o krok ustoupit." neúspěšně sem se snažila, aby se mi netřásl hlas.

"Je to opravdu to, co chceš Zoey?"

Když použil moje opravdové jméno, ovlivnilo mě to mnohem víc, než když mi říkal A-yo. Pevně sem stiskla kamennou stěnu hradu, jak sem se snažila nepropadnout jeho kouzlu. Zhluboka sem se nadechla a chystala se mu zalhat a říct ano, že chci, aby ode mě ustoupil o jeden krok.

Použij sílu pravdy, šeptala mi má mysl.

A co vlastně byla pravda? Že jsem musela sama se sebou bojovat, abych mu neskočila do náruče? Že jsem nemohla přestat vzpomínat na A-ynu minulost s ním? Nebo to, že to jediný co si doopravdy přeju je být jen prostě normální holka, které největší problém je nevypracovaný domácí úkol.

Říct pravdu. Zamrkala sem. To bych vlastně mohla.

"Právě teď jediné co doopravdy potřebuju a co chci, je spánek. Chci být normální. Chci se starat o školu, o pojištění na auto a o to jak teď zase zdražili plyn.
Vážně bych ocenila, kdybys pro mě mohl udělat něco z těchhle věcí." Dívala sem se mu do očí a cítila, jak mi ten kousek vyřknuté pravdy dodal sílu.

Jeho úsměv byl mladistvý a uličnický. "Proč si ke mně přišla, Zoey?"

"No, vidím, že mi doopravdy žádnou z těch věcí, které sem teď vyjmenovala poskytnout nemůžeš."

"Mohl bych ti dát mnohem víc, než jen tyhle všední věci."

"Jo, sem si jistá, že bys mi mohl dát všechno, ale nic z toho by nebylo normální, a teď to, co doopravdy potřebuju víc než cokoliv jinýho, je obrovská dávka normálnosti."

Setkal se s mým pohledem a já na něm viděla, jak zaváhal. Pravděpodobně čekal, že zaváhám já, že budu nervózní, začnu koktat nebo začnu panikařit. Ale já mu řekla pravdu a to bylo pro mě malé, zářící vítězství. Byl to Kalona, kdo se nakonec odvrátil. Jeho hlas byl najednou nejistý.

"Neměl jsem na výběr. Nemohl sem si vybrat kým budu." Jeho oči mě znovu vyhledaly. "Ale mohl sem si vybrat cestu. A já si vybral tu, kde ty budeš po mém boku."

Snažila sem se nedat najevo příval emocí, která ve mně způsobila jeho slova. Dotkla se mé části. Té, ve které se probudila A-ya.

Řekni pravdu, moje mysl trvala na svém a já mu jí opět řekla: "Chtěla bych ti věřit, ale nemůžu. Jsi nádherný a magický, ale taky si lhář. Nevěřím ti."

"Ale mohla bys." řekl.

"Ne," řekla sem upřímně. "Nemyslím si, že bych mohla."

"Zkus to. Dej mi šanci. Pojď ke mně a nech mě ti dokázat, že mi můžeš věřit.Prosím, moje lásko, řekni jen jedno malé slůvko :ano." Sklonil se elegantně a svůdně. Svými rty se jemně dotknul mé kůže a mě se pod tím dotekem zachvělo celé tělo. Padlý nesmrtelný bůh mi zašeptal do ucha:

"Poddej se mi a já ti slibuju, že ti splním i ta nejtajnější přání."

Můj dech se zrychlil a já dlaněmi stiskla pevněji kamennou zeď. V tom okamžiku, sem chtěla říct jen jedno jediné slovo...ano. Věděla sem, co by se stalo, kdybych to řekla. Už sem to jednou zažila díky A-yiným vzpomínkám.

Zasmál se, zvukem, který byl hluboký a sebejistý. "No, má ztracená lásko. Jedno slovo, ano, a tvůj život se navždy změní."

Jeho rty se vzdálili od mého ucha. Místo toho se na mě podíval. Usmíval se. Byl mladý a dokonalý. A já sem chtěla říct ano, tak moc až sem se bála promluvit.

"Miluj mě." zamumlal. "Miluj jen mě."

Díky tomu co mi řekl, sem si konečně srovnala myšlenky v hlavě. Našla sem slovo, které bylo jiné než ano.

"Neferet," řekla sem.

Zamračil se. "Co s ní?"

"Říkáš, že bych měla milovat jenom tebe, ale ty nejsi volný. Si s Neferet."

Jeho důvěřivý výraz zmizel. "Neferet není tvoje starost."

Jeho slova mě zabolela u srdce, uvědomila sem si, že velká část mého já chtěla, aby popřel, že je s ní. Aby řekl, že je mezi nimi konec. Zklamání mi dodalo sílu a já řekla: "Myslím, že je Neferet moje starost. Naposledy sem jí viděla, když se mě pokusila zabít a to bylo, když jsem tě odehnala. Řeknu ti ano a jí se zatemní mysl-teda to, co z ní zbylo a zkusí mě zabít. Znovu."

"Proč se bavíme o Neferet? Není tady. Podívej se na ty krásy, co nás obklopují. Zvaž, jaké by to bylo, kdybys byla po mém boku. Pomohla bys mi přivést na tento svět starověké způsoby. Tento svět se stal až příliš moderní." Jedna jeho ruka sklouzla z mých zad a pohladil mě po ruce. Ignorovala sem pocity, které ve mě jeho dotek vyvolal. Zachvěla sem se a v hlavě mi začaly vyzvánět na poplach zvony reagující na nabídku ponořit celý svět do středověku. Dala sem na radu mé mysli.

"Vážně, Kalono, já opravdu nechci žádné další drama s Neferet. Nemyslím si, že bych to zvládla."

Frustrovaně rozhodil ruce. "Proč o ní pořád mluvíš? Přikazuji ti, abys na ní zapomněla. Nemá s námi nic společného."

V okamžiku, kdy mě uvolnil ze svého objetí sem o krok ustoupila, a tím mezi námi vytvořila prostor. Potřebovala sem přemýšlet a to sem nemohla, když mě měl ve svém objetí. Kalona mě následoval. Zastavila sem se u hradní stěny, kde byla mezera mezi kamennými zuby. Opřela sem se o ní. Cítila sem odtud chladný vítr, který se mnou smýkal a ve kterém povlávaly mé vlasy. Nepotřebovala sem se dívat za sebe. Věděla sem, že se nacházím velmi vysoko a že hladina moře je velmi, velmi daleko.

"Nemůžeš mi utéct." Kalonovy jantarové oči se zúžily. Viděla sem, jak jeho hněv začíná vřít pod jeho svůdným zevnějškem. "Musíš si uvědomit, že velmi brzy budu vládnout tomuto světu. Přivedu nazpět staré časy a přitom rozdělím tyto moderní lidi jako zrna od plev. Pšenice zůstanou po mém boku a tím jak mě budou krmit, budou růst a prosperovat. Plevy spálí nicota."

Cítila sem, jak se mi podlamují kolena. Použil sice stará poetická slova, ale neměla sem pochyb o tom, že popisoval konec světa. Věděla sem to. Zničí bezpočet lidí, upírů i mláďat. Dostavil se pocit nevolnosti. Podívala sem se na něj naprosto bezradným pohledem. "Pšenice? Plevy? Omlouvám se, ale trochu sem se ztratila. Budeš mi to muset vysvětlit trochu srozumitelněji."

Dlouho nic neřekl. Jen mě tiše studoval. Pak se mírně usmál jeho plnými rty, natáhl ruku a pohladil mě po tváři. "Hraješ nebezpečnou hru, má malá ztracená lásko."

Mé tělo ztuhlo.

Jeho ruka pomalu sjela od mé tváře dolů, po straně krku. Přes mou kůži vysílal zároveň teplé a zároveň mrazivé vlny.

"Hraješ si se mnou. Myslíš, že můžeš působit jako školačka, kterou nezajímá nic, kromě toho co si dnes vezme na sebe nebo jakého chlapce políbí. Podcenila si mě. Vím, že si A-ya. Vím to až příliš dobře."

Kalona pokračoval rukou dolů a já sem šokovaně vyjekla, když vzal do ruky moje prso. Promnul mi palcem bradavku a mnou prošla mrazivá vlna touhy. Bez ohledu na to, jak moc sem se snažila netřást a tím nereagovat na jeho dotek. Tam na střeše v mém snu bylo moře za mnou a Kalona přede mnou. Byla sem v pasti jeho hypnotizující doteku a s hrůzou sem si uvědomila, že to nebyly jen vzpomínky, co mě k němu přitáhly. Byla sem to já a moje touha.

"Ne, prosím, přestaň." Chtěla sem ta slova říct nahlas a silně, jako příkaz, ale místo toho zněla tiše a slabě.

"Přestaň?" Zasmál se znovu. "Zdá se, že přestáváš mluvit pravdu. Ty nechceš, abych přestal. Tvoje tělo touží po mém doteku. Nemůžeš to popřít. Tak se zbav tohohle hloupého odporu. Přijmi své místo po mém boku. Připoj se ke mně a pomoz mi vytvořit nový svět."

Zakolísala sem směrem k němu, ale podařilo se mi zašeptat: "Nemůžu."

"Pokud nebudeš se mnou, budeš proti mě. Budeš můj nepřítel a budeš hořet se zbytkem plev."

Když to dořekl, jeho pohled se přesunul z mé tváře k mé hrudi. Vzal do rukou obě má prsa. Jeho jantarové oči změkly a dívaly se na mě rozostřeně. Pohladil mě a tím do mého těla vyslal vlny nechtěné touhy, které zastínily mou mysl, mé srdce i mou duši.

Třásla sem se a má slova tak vyzněla nejistě. "Tohle je jen sen...jen sen. Tohle není reálné."

"Mluvíš, jako bys tomu nevěřila. Jako by ses snažila přesvědčit sama sebe." Jeho touha po mně ho dělala ještě svůdnějším. Důvěrně se na mě usmál a dál hladil má prsa. "Ano, je to jen sen. Ačkoliv všechno co se tady děje je pravdivé a reálné. Stejně jako to nejhlubší a nejtajnější přání. Zoey, v tomhle snu můžeme dělat cokoliv chceš-cokoliv si budeš přát."

Je to jen sen, opakovala sem si stále dokola. Prosím, Nyx, dej sílu této pravdě. Dej jí sílu ať se můžu vzbudit.

"Chci být s tebou." řekla sem. Kalonův úsměv byl divoký vítězstvím, ale než mě stačil uzamknout ve svém nesmrtelném a příliš známém objetí, dodala sem. "Ale pravdou je, bez ohledu na to, jak špatné je chtít tě, já sem stále Zoey Redbirdová a ne A-ya. A to znamená, že v tomhle životě sem se rozhodla následovat Nyx. Kalono, nezradím svou bohyni tím, že zůstanu s tebou!" Když sem vykřikla poslední slova, vrhla sem se dozadu, ze střechy hradu a rychle klesala k pobřeží.

Přes můj křik sem slyšela, jak Kalona pláče moje jméno.