Pokoušená Škola noci 6, kapitola 13,14

kapitola 13

Zoey

Posadila sem se na posteli a křičela, jako kdyby mě právě hodily do jámy plné pavouků. Zvonilo mi v uších a mé tělo se třáslo tak tvrdě, že sem si myslela, že musím být nemocná. I přes paniku sem si ale uvědomila, že nejsem jediná, kdo tady křičí. Snažila sem se rozkoukat ve tmě a přestat křičet. Zhluboka sem se nadechla a koukla sem se na mojí postel. Kde to sakra sem? Na dně moře? Rozbitá o skály na ostrově?

Ne...Ne...Byla sem na benediktinském opatství...v pokoji na kolejích, který sem sdílela s Afroditou...která právě seděla na posteli naproti mě a křičela jako blázen.

"Afrodito!" křičela se na ni. "Přestaň! To sem byla já. Všechno je v pořádku."

Přestala křičet, ale dýchala krátce a vyděšeně. "Světlo! Světlo! Světlo!" křičela a vypadala jako by měla záchvat paniky. "Potřebuju světlo! Musím vidět!"

"Dobře, fajn. Vydrž." Vzpomněla sem si na svíčku na našem stole. Tápala sem kolem sebe, dokud sem nenašla zapalovač. Musela sem si chytit levou rukou svou pravou, aby se mi přestala třást a já mohla zapálit svíčku. Svíčku sem ale zapálila stejně až na pátý pokus. Když chytil knot, svíčka ozářila Afroditin strašidelně bílý obličej a krví naplněné oči.

"Panebože! Tvoje oči."

"Já vím! Já vím! Do prdele! Do prdele! Do prdele! Pořád nevidím," vzlykala.

"Neboj se, to bude v pořádku. Už se to stalo i minule. Dám ti studený hadr a sklenici vody, stejně jako sem to udělala předtím a-" zastavila sem se uprostřed věty, když sem si uvědomila pravý důvod, proč má Afrodita červené oči. Zůstala sem stát mezi umyvadlem a postelí. "Tys měla další vidění, viď."

Nic neřekla. Jen si přikryla tváře dlaněmi a přikývla, zatímco vzlykala.

"To je v pohodě. To je v pohodě," znova sem si opakovala a spěchala sem k umyvadlu. Popadla sem ručník, namočila ho do studené vody a naplnila vodou jednu ze dvou sklenic, co leželi poblíž.

Pak sem spěchala zpátky k Afroditě. Stále seděla na okraji postele a tvář měla položenou v dlaních. Přestala hystericky plakat a už jen vzlykala. Natáhla sem se za ní a o zeď jí opřela polštář. "Tady, vypij to. Pak si lehni a dej si mokrej ručník přes oči."

Sundala si ruce z obličeje a slepě sáhla po sklenici. podala sem jí ji a pak sledovala jak jí hltavě vypila. "Přinesu ti další. Teď se opři a dej si ten ručník přes oči."

Afrodita se opřela o polštář. Slepě na mě zamrkala. Vypadala příšerně. Její oči byly krvavě rudé a bizardně a strašlivě lemovaly její bílou tvář.

"Vidím slabě tvůj obrys." řekla potichu. "Ale si celá červená, jako bys krvácela." Afrodita se znovu rozvzlykala.

"Nekrvácím, sem v pořádku. Už se to stalo předtím, vzpomínáš? Nech zavřené oči a na chvíli se opři."

"Pamatuju si to. Jen si nepamatuju, že by to bylo takhle příšerný."

Zavřela oči a opatrně si přes ně dala ručník. Pak sem zalhala "Už minule to bylo dost hrozný."

Její ruce se na ručníku klepaly před tím, než si je položila k bokům. Vrátila sem se k umyvadlu a znovu naplnila sklenici. Sledovala sem její odraz v zrcadle a zeptala se: "Byla ta vize hrozná?"

Viděla sem, jak se jí zachvěly rty. Zhluboka a roztřeseně se nadechla: "Ano."

Vrátila sem se k posteli. "Chceš víc vody?"

Přikývla. "Mám pocit, že sem běžela maraton přes vyschlou poušť. Ne, že bych to někdy dělala. To pocení je tak neatraktivní."

Sem ráda, že už zněla zase jako ta stará Afrodita, usmála sem se a podala ji znovu sklenici. Pak sem se posadila na postel tváří k ní a čekala.

"Cítím, že se na mě díváš." řekla.

"Omlouvám se. Jen sem chtěla být trpělivá a nic neříkat." Odmlčela sem se. "Chceš, abych zavolala Daria? Nebo Damiena? Nebo oba?"

"Ne!" řekla rychle Afrodita. Viděla sem, jak několikrát polkla a pak klidnějším hlasem pokračovala.

"Nechoď teď chvíli nikam, jo? Nechci být teď sama. Ne, když nevidím."

"Dobře. Nikam nepůjdu. Chceš mi říct o té vizi?"

"Nijak zvlášť, ale předpokládám, že musím. Viděla sem sedm upírů. Vypadaly důležitě a mocně.

Byla tam i Neferet. Byly na opravdu nádherném místě. Určitě to bylo staré místo a bylo honosné. Ne žádná z těch novejch přeplácanejch staveb s dekorací od někoho, kdo má pochybnej vkus." Obrátila sem oči v sloup, což ona samozřejmě nemohla vidět. "Zprvu sem nevěděla, že je to vize. Myslela sem, že je to sen. Dívala sem se, jak upíři sedí na židli, které vypadaly jako trůny a čekaly, až se něco stane. Stejně jako když se mi zdálo, že sem na turné Justina Timberlakea, on vyskočil na pódium a začal zpívat jen pro mě a přitom dělal striptýz."

"Hm." řekla sem. "Zajímavý sen. Je pořád žhavej, i když už je celkem starej."

"Jo. Nech ho bejt. Máš až moc kluků na to, abys snila o dalším. Justin je jenom můj. Přemýšlela sem na co asi tak čekají, když se to stalo. Super! Měla sem vizi. Dovnitř totiž vešla Neferet."

"Neferet!"

"Jo. Kalona byl s ní. Něco říkala, ale upíři se nedívali na ní. Pozorovali jen Kalonu.
Nemohly od něj odtrhnout pohled."

Neřekla sem to nahlas, ale věděla sem, jak se cítili.

"Neferet říkala něco o přijetí změn, a že přivedla zpět Ereba a něco o tom, že chtějí změnit svět a přivést ho zpátky ke starým způsobům..bla..bla.."

"Erebus," přerušila sem její blábolení. "Pořád tvrdí, že je Kalona Erebus?"

"Jo, a taky říkala, že ona je vtělení Nyx. Ale nezachytila sem všechno co říkala, protože pak sem začala hořet."

"Hořet? Jako, že tě zapálili?"

"Dobře, takhle úplně přesně to nebylo. Byla sem jeden z těch upírů. Byla to jedna z nejpodivnějších vizí, jaké sem kdy měla. Jedna moje část sledovala Neferet jak mluví a ta druhá odcházela z místnosti s ostatními upíry. Cítila sem, že ne všichni věří tomu, co říkala a to byly ti upíři, s kterými se zůstala já. Potom shořeli."

"Myslíš jako, že je spálil oheň?"

"Jo, ale bylo to skutečně divné. V jednu chvíli sem si myslela nelichotivý věci o Neferet a v tu druhou sem hořela. Ale nehořeli jenom oni." Afrodita se odmlčela a vyčerpaně vypila zbytek sklenice vody. "Spousta jiných lidí hořeli s nimi- upíři, mláďata i lidi. Všichni hořeli ve stejný oblasti, která vypadala, že se brzo rozšíří a zahrne celej svět."

"Co?"

"Jo, bylo to vážně děsivý. Nikdy sem neměla vizi o tom, jak umírá upír. No, s výjimkou těch dvou o tobě, a ty si jenom mládě, takže ty nepočítám."

Bylo to jen plýtvání energií. Zamračila sem se na ni, ale to nemohla vidět. "Poznala si někoho, mezi těmi spálenými upíry? Byly tam Kalona a Neferet taky?"

Afrodita chvíli nic neřekla. Pak se natáhla a sundala si mokrý ručník z očí. Zamrkala. Řekla bych, že červená už začala opadat. Zamžourala na mě. "To je lepší. Už vidím skoro normálně. Takže, tady je konec vize: Kalona tam byl, Neferet tam nebyla. Místo toho si tam byla ty. S ním. A mám na mysli, že si tam byla "s" ním. Dělali ste to a tobě se to líbilo. No, ne že bych nějak moc sledovala vaší nechutnou milostnou scénu, hlavně proto, že sem to sledovala z pohledu lidí, kteří se škvařili, zatímco vy ste si tam užívali. V podstatě bylo víc než jisté, že tu apokalypsu měl na svědomí Kalona."

Schovala sem obličej do dlaní, jako bych tím mohla smýt vzpomínku na mě, jako A-yu v náručí Kalony. "Nikdy bych to s ním nedělala."

"Fajn, to co ti teď řeknu, neříkám jen proto, že sem mrcha- aspoň ne tentokrát."

"Jen do toho, řekni to."

"Si reinkarnovaná A-ya."

"To už vím." řekla sem, ale můj hlas byl ostřejší, než sem původně chtěla.

Afrodita zvedla ruku. "Vydrž. Nechci tě z ničeho obviňovat. Jen chci říct, že si teď starověká Cherokee dívka, která byla stvořená kvůli tomu, aby milovala Kalonu. Je to tak?"

"Jo, ale musíš pochopit, že já sem já. Ne ona." Kladla sem důraz na každé slovo. Vyslovovala sem pomalu a zřetelně.

"Podívej se, Zoey, já to vím. Ale taky vím, že tě to ke Kalonovy přitahuje mnohem víc, než seš si ochotná připustit. Ale on přitahuje tebe. Pravděpodobně máš paměť A-y a ta tě ovládá mnohem silněji, než si myslíš. Její paměť je tak silná, že už vyšla na povrch. Co když nemáš úplně pod kontrolou to, co k němu cítíš, protože tě ten kousek tvojí duše ovládá?"

"Myslíš, že sem na to doteď nepomyslela Afrodito? Zatraceně, budu se držet od Kalony dál!" křičela sem frustrovaně. "Úplně se od něj odříznu. Pak nebude mít žádnou šanci, aby mě získal, a tvoje vize se nestane."

"Není to tak jednoduché. Vizí, kde ste byly spolu sem měla víc. Vlastně, teď když o tom přemýšlím, pamatuješ na ty vize, kde sem viděla tvou smrt? První, když ti podřízli krk a druhou kde ses utopila? Povídej mi o stresu."

"Jo, pamatuju si. Viděla si mě zemřít."

"Jo, ale zatím sem jediná, kdo tvou smrt prožil. Znovu říkám, není to nic příjemnýho."

"Mohla bys mi prosím dopovědět to o tvých představách?"

Nevrle se na mě podívala, ale pokračovala: "Ta vize, byla podobná, jako ty, kde sem tě viděla zemřít. Taky se rozštěpila. V jednu chvíli sem se dívala na to, jak to děláš s Kalonou. A v tu druhou sem cítila bolest."

"To dává smysl, když si hořela." řekla sem frustrovaně z toho, že mi už konečně nedopoví svojí vizi.

"Ne, já myslím jinou bolest. Sem si celkem jistá, že tahle bolest nevycházela z hořících lidí. Někdo tam byl. A ten někdo byl určitě pod nátlakem."

"Nátlakem? To zní docela špatně." začal mě zase bolet žaludek.

"Jo, fakt nepříjemné. V jednu minutu lidi hořely a já cítila utrpení a tak dál ,bla, bla, bla a tys to dělala se zlým andělem. Pak se všechno změnilo. Bylo to asi jiný den na jiném místě. Lidé pořád hořeli, ale já cítila zvláštní utrpení. Místo toho abys to s ním dělala, vystoupila si z jeho náruče. Ne moc daleko, ačkoliv. A něco si mu řekla. Ať už si mu řekla cokoliv, všechno se změnilo."

"Jak?"

"Zabilas ho a všechny ohně hned přestaly hořet."

"Zabila sem Kalonu!"

"Jo. Aspoň to tak vypadalo."

"Co sem mu řekla, že to bylo tak silné, aby ho to zabilo?"

Pokrčila rameny. "Nevím. Neslyšela sem tě. Prožívala sem vizi z pohledu spalovaných lidí a ten stupidní pocit bolesti mi ve všem bránil. Byla sem moc zaneprázdněná tím, že sem byla spalovaná smrtící agónií na to, abych věnovala pozornost každé slabice, kterou si vyslovila."

"Si si jistá, že zemřel? Myslím, že nemůže umřít. Je nesmrtelný."

"Z mého pohledu to tak vypadalo. Ať už si mu řekla cokoliv, rozpadl se."

"Zmizel?"

"Vlastně spíš vybuchnul. Trochu. Je těžké to popsat, protože, no, zrovna sem byla upalovaná zaživa, takže bylo dost těžký přesně vidět, co se stalo. Ale vím jistě, že se více méně ztratil, a když se ztratil úplně, všechny ohně zmizely a já věděla, že všechno bude v pořádku."

"To je všechno co se stalo?"

"Ne. Ty ses rozplakala."

"Huh?"

"Jo, poté, co si zabila Kalonu si řvala. Měla si nudle u nosu a to všechno okolo. Pak vidění skončilo a já sem se probudila se strašnou bolestí hlavy a moje oči bolely jako blázen. Jo, a tys křičela, jako by ses pomátla." Věnovala mi dlouhý zvídavý pohled. "Když už o tom mluvíme, proč si křičela?"

"Měla sem zlý sen."

"Kalona?"

"Vážně o tom nechci mluvit."

"To je zatraceně špatný. Viděla sem, jak to s ním děláš, zatímco lidé okolo hořeli. To není dobrý."

"To se nikdy nestane," řekla sem. "Pamatuješ si, žes mě viděla ho zabít."

"Co se stalo ve tvém snu?" zeptala se naléhavě.

"Nabídl mi, abych stanula po jeho boku. Řekl, že chce uvrhnout svět zpět do středověku a chce, abych mu s tím pomohla. Řekla sem ne. Řekl, že budu hořet-" Oh, bohyně! "Počkej, řekla si, že lidé hořeli v nějaké oblasti, mohlo to být pšeničné pole?"

Afrodita pokrčila rameny. "Možná. Všechny pole podle mě vypadají stejně."

Má hruď se napjala a žaludek mě bolel. "Říkal, že oddělí zrna od plev a nechá je hořet."

"Co sou to sakra plevy?"

"Nevím přesně. Sem si docela jistá, že to má co dělat se pšenicí.. Dobře zkus si vzpomenout. Pole, ve kterém si hořela-byly tam vysoký zlatý travnatý věci nebo byly zelený? Jako seno nebo obilí nebo něco, co tomu bylo podobný?"

"Bylo to žluté. Vysoké. Travnaté. Myslím, že to mohla být pšenice."

" Takže to, čím Kalona hrozil v mém snu se splnilo v tvojí vizi."

"Takže v tvém snu ste si spolu začali milostný poměr? Nebo ne?"

"Ne, já ne! Vrhla sem se z útesu, což byl taky důvod proč sem křičela jako pominutá."

Její červené oči se překvapením rozšířily. "Vážně? Opravdu si skočila z útesu?"

"No, vlastně sem skočila ze střechy hradu, kterej stál na vrcholu útesu."

"To zní hrůzostrašně."

"Byla to ta nejděsivější věc, kterou se kdy udělala. Ale nebylo to tak zlé jako zůstat tam s ním." zachvěla sem se při vzpomínce na jeho dotek a mojí hlubokou touhu, kterou tím ve mě vyvolal.

"Musela sem se od něj dostat pryč."

"Jo, dobře, ale v budoucnosti bys mohla svůj postoj přehodnotit."

"Huh?"

"Mohla bys mu zkusit věnovat pozornost. Viděla sem Kalonu ovládnout svět. Pomocí ohně zabíjel lidi, a tím lidi myslím upíry i lidi. A ty si ho zastavila. Takže od něj nemůžeš utíkat, Zoey. Budeš muset zjistit, co si mu řekla, že ho to zabilo a pak budeš muset jít za ním."

"Ne! Nepůjdu k němu!"

Afrodita na mě vrhla pohled, který byl plný soucitu: "Musíš bojovat proti tý tvý reinkarnaci a zničit Kalonu jednou pro vždy."

Ach, sakra. To mi prolétlo hlavou, když někdo zabušil pěstí na dveře.

kapitola 14

zoey

"Zoey! Jsi tam? Pusť mě dovnitř!"

Za méně než sekundu jsem byla z postele u dveří. Trhnutím jsem je otevřela a našla za nimi Starka, který se opíral o rám dveří.

"Starku? Co děláš venku z postele?"

Měl na sobě nemocniční kalhoty a byl bez košile. Měl obvázanou hruď bílým obvazem, který byl obalený kolem celého jeho trupu. Jeho tvář měla barvu kosti a po čele mu stékal pot. Dýchal krátce a zadýchaně a vypadal, jako by se chystal každou chvíli upadnout. V pravé ruce, ale svíral luk s ozubenou špičkou.

"Do prdele! Pojď dovnitř dřív, než omdlíš. Jestli spadneš, tak tě neutáhneme, si zatraceně moc těžkej na to, abysme tě dotáhly dovnitř."

Snažila jsem se chytit Starka, ale s překvapivou silou mě odstrčil.

"Ne, sem v pohodě." řekl a stále se přes nás díval do místnosti, jako by čekal, že každou chvíli někdo vyskočí ze skříně. "Nehodám omdlít." vykřiknul to, jako by se tím snažil dostat svoje dýchání pod kontrolu.

Stoupla jsem si před něj a donutila ho, aby mi věnoval pozornost. "Starku, tady nikdo není. Co tady děláš? Neměl bys ani vylézat z postele, natož chodit do schodů."

"Cítil jsem tvoje emoce. Byla jsi vyděšená. Tak jsem přišel k tobě."

"Měla jsem zlý sen, to je všechno. Nebyla jsem v nebezpečí."

"Kalona? Znova se ti dostal do snu?"

"Znova? Jak dlouho už se ti o něm zdá?" zeptala se Afrodita.

"Pokud spíš sama a ne s někým, a nemyslím tím zrovna tvojí spolubydlící, Kalona se může dostat do tvého snu, kdy chce," řekl Stark.

"To nezní dobře."

"Jsou to jen sny," řekla jsem.

"A víme to jistě?" zeptala se Afrodita.

Adresovala otázku Starkovi, ale já odpověděla místo něj: "No, nejsem mrtvá, takže to byl jen sen."

"Nejsi mrtvá? Můžeš mi to vysvětlit?" řekl Stark. Jeho dech se ustálil. Přestože stále vypadal bledě, jeho hlas zněl, jako hlas nebezpečného válečníka, který je připraven splnit svůj slib a chránit svou velekněžku.

"Ve snu se Zoey vrhla z útesu, aby se dostala pryč od Kalony." řekla Afrodita.

"Co ti udělal?" jeho hlas byl tichý a plný hněvu.

"Nic!" řekla jsem příliš rychle.

"Jo, ale jen proto, že si skočila z útesu dřív, než ti mohl něco udělat." řekla Afrodita.

"Co ti chtěl udělat?" zeptal se Stark znovu.

Povzdechla jsem si. "Pořád to samé. Chce mě získat. Není to přesně to, co říká, ale je to to, co chce. A já mu nikdy nedám to, co chce."

Stark zaťal zuby. "Mělo mě napadnout, že se k tobě pokusí dostat skrz tvoje sny. Znám jeho triky. Myslel jsem si, že spíš buď s Heathem nebo s Erikem."

Afrodita si odfrkla, "To je něco nového. Přítel číslo tři chce, aby spala s přítelem číslo jedna nebo s přítelem číslo dva."

"Já nejsem její přítel!" Stark to prakticky zařval. "Jsem její válečník. Dal sem přísahu, abych ji ochránil. To znamená mnohem víc, než nějaký silácký kecy nebo hloupá žárlivost."

Afrodita na něj jen zírala a pro jednou se nezdálo, že by věděla co na to říct.

"Starku, byl to jen sen," řekla jsem s mnohem větší jistotou, než jsem ve skutečnosti cítila. "Nezáleží na tom, kolikrát se mi dostane do snů. Výsledek bude stejný. Nikdy mu nebudu patřit."

"Radši si tím buď jistá, protože jestli se to nakonec stane, tak zbytek nás bude v dost velkých sračkách." řekla Afrodita.

"Co tím myslí?"

"Měla vizi, to je všechno."

"To je všechno? Dost to podceňuješ." Věnovala Starkovi dlouhý pohled. "Takže Chlape se šípem, když budeš spát dneska se Zoey, Kalona se nebude moct dostat do jejích snů?"

"Tak by to mělo být." řekl Stark.

"Pak myslím, že bys měl spát se Zoey. A protože tři jsou pro situaci, jako je tato trochu moc, jdu pryč."

"Kam jdeš?" zeptala jsem se.

"Za Dariem. A ano, ti tučňáci jsou mi ukradený. Vážně mě dost bolí hlava. Takže jdu spát a budu s mým upírem. To je celé."

Popadla šaty a kabelku. Šla do koupelny převléknout se z babičkovské noční košile, než Darius zjistí, co měla na sobě. Tohle zjištění mi připomnělo, že i já tam stojím v mé babičkovské noční košili. Sedla jsem si na postel a povzdechla si. Jo, stejně už mě viděl nahou, což bylo mnohem víc trapné, než mě vidět v téhle hrozné bavlněné noční košili. Viděl i mou jizvu. Na dívku, která měla tolik kluků, sem vypadala, jako bych byla v oddělení pro vážně poškozené zboží.

Když Afrodita vyšla ze dveří, zavolala jsem: "Neříkej zatím nic o své vizi, dokud si to pořádně nepromyslím. Chci říct," rychle jsem pokračovala "teda můžeš to říct Dariovi, ale to je všechno, jo?"

"Jasně. Aspoň se vyhnu hysterii. Cokoliv. Nerada stojím a koukám se na to, jak všichni okolo mě ječí, a to by se stalo. Vyspi se, Zoey. Uvidíme se při západu slunce." zamávala Starkovi a pak za sebou pevně zavřela dveře.

Stark přišel k posteli a ztěžka na ní dosedl. Trhl sebou, jako by konečně zaregistroval, jak moc ho bolí hruď. Položil svůj luk a šíp na stolek a smutně se usmál. "Takže to teď nebudu potřebovat?"

"Myslím, že ne."

"Což znamená, že mám teď volné ruce." Rozevřel náruč a střelil po mě domýšlivým pohledem.

"Proč nejdeš ke mně, Zoey?"

"Počkej." Spěchala jsem k oknu, čímž jsem získala čas si rozmyslet, jak se pořád pohybuju z jedné mužské náruče do té druhé. "Neusnu, dokud se neujistím, že tě nemůže spálit slunce," blábolila jsem. Když jsem zatahávala žaluzie, neodolala jsem a podívala se ven. Venku bylo na den dost málo světla. Byl tam tichý šedý svět plný ledu a melancholie. Nic se nehýbalo. Jako by byl všechen život mimo klášter zmrazen spolu se stromy, trávou a spadlým elektrickým vedením. "No, tak to vysvětluje, proč z tebe teď není extra křupavej škvarek. Venku nesvítí slunce." Pořád jsem se dívala z okna, uchvácena tím ledových světem.

"Věděl jsem, že nejsem v nebezpečí." řekl Stark z postele. "Cítil jsem, že vyšlo slunce, ale přes všechen ten led a mraky nemohlo svítit. Takže pro mě bylo bezpečné za tebou jít." Pak dodal: "Zoey, mohla bys jít prosím sem? Moje mysl se mi snaží říct, že jsi v pořádku. Ale moje střeva jsou stále dost nejistá."

Otočila jsem se, překvapená, že domýšlivý tón z jeho hlasu zmizel. Odešla jsem od okna a dala svou ruku do jeho. Seděl na okraji postele. "Sem v pořádku. Mnohem víc, než bys byl ty, kdyby bylo dneska normální slunečné středeční ráno."

"Když jsem ucítil tvůj strach, musel jsem přijít. Dokonce, i kdybych riskoval svůj vlastní život. To je část přísahy bojovníka. A já ti přísahal."

"Opravdu?"

Přikývl, usmál se a zvedl mou ruku k jeho rtům. "Opravdu. Si má velekněžka a já tě budu vždycky chránit."

Pohladila jsem ho po tváři a nemohla od něj odtrhnout oči. Z nějakého důvodu jsem se najednou rozplakala.

"Hej, nedělej to - neplač." Setřel mi slzy z tváře. "Pojď sem ke mně."

Beze slova jsem si sedla vedle něj, ale dávala jsem si pozor, abych se nedotkla jeho hrudi. Položil kolem mě ruku a já se o něj opřela a doufala, že jeho teplý dotyk by mohl smazat vzpomínky na studenou vášeň, kterou ve mě Kalona vyvolal.

"Dělá to schválně, víš?"

Nemusela jsem se ptát. Věděla sem, že mluví o Kalonovi.

Stark mluvil dál. "To co cítíš, není skutečné. To dělá on. Najde tvou slabinu, a pak ji proti tobě používá." Odmlčel se a já věděla, že toho chtěl říct víc. Ale nechtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem se stočit do klubíčka a v bezpečí v objetí mého válečníka usnout a zapomenout. Ale nemohla jsem. Ne s A-yinou pamětí. Ne po Afroditině vizi.

"Pokračuj," řekla jsem. "Co ještě?"

Jeho paže mě těsně objali. "Zná tvoje slabiny. Jsi spojena s tou dívkou, kterou pro něj vytvořili Čerokézové."

"Ano, A-you." řekla jsem.

"Jo. A-ya. Bude ji používat proti tobě."

"Já vím."

Cítila jsem jeho váhání, ale nakonec řekl. "Chceš ho. Myslím Kalonu. Dělá si, co chce. Budeš proti němu bojovat, ale on tě nakonec dostane."

Žaludek se mi stáhl a já se cítila nemocná, ale upřímně jsem Starkovi odpověděla. "Já vím a to mě děsí."

"Zoey, vím jistě, že budeš silná a budeš ho odmítat, ale pokud se někdy vzdáš, můžeš se na mě spolehnout, že tam budu. Budu stát mezi tebou a Kalonou, i kdyby to bylo to poslední, co udělám."

Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Vzpomněla jsem si až příliš dobře, že mu Afrodita neřekla nic o tom, že v jedné vizi o mé smrti byl taky Stark.

Otočil hlavu a políbil mě na čelo. "Oh, mimochodem, pěkná noční košilka."

Zasmála jsem se. "Kdybys nebyl zraněnej, praštila bych tě."

Věnoval mi svůj arogantní úsměv. "Hele, mě se to líbí. Vypadá to, jako bych byl v posteli s malou katolickou školačkou z jedné z těch katolických přípravek. Nechceš mi říct něco o nahých polštářových bitvách s tvými spolubydlícími?"

Obrátila sem oči v sloup. "No možná později, ne potom,co jsi nedávno málem umřel."

"Tak jo, v pohodě. Sem tak unavenej, že bych na tebe stejně moc pozitivně nezapůsobil."

"Starku, proč se ode mě nenapiješ? Jen trochu." Spěchala jsem, než mohl začít protestovat. "Hele, Kalona tu není. Vlastně je z mého snu celkem jasné, že je daleko, protože v blízkosti Oklahomy nejsou žádné ostrovy."

"Nevíš, kde je. Mohla jsi ho ve tvém snu vidět kdekoliv."

"Ne, on je na ostrově." Jak jsem mluvila, cítila jsem, že můj odhad je správný. "Musel ten ostrov nějak získat. Nemáš ponětí, kde by to mohlo být? Neslyšel jsi ho o tom někdy s Neferet mluvit?"

Stark zavrtěl hlavou. "Ne. Nikdy o tom nemluvil, když sem byl poblíž. Ale skutečnost, že je na ostrově říká, že jsi mu ublížila. Ošklivě."

"Což znamená, že teď jsem v bezpečí. Což také znamená, že není nebezpečné, když se ze mě napiješ."

"Ne." řekl rozhodně.

"Nechceš?"

"Jsi blázen? Chci, ale nemůžu. My nemůžeme. Ne teď."

"Podívej, ty potřebuješ mojí krev, energii nebo ducha nebo cokoliv, aby ti bylo líp."

Zvedla jsem bradu, takže jsem mu odhalila mou krční tepnu. "Tak dělej. Kousni mě." Zavřela jsem oči a zatajila dech.

Stark se zasmál. Otevřela jsem oči a viděla se ho smát se, zatímco se bolestně chytil za hruď, zasípal a pak se rozesmál ještě víc.

Zamračila jsem se na něj. "Co je tady k smíchu?"

Starkovi se podařilo ovládnout se natolik, aby řekl: "Jen, že vypadáš jako ze starého filmu Dracula. Neměl bych se tě nejdřív zeptat, jestli ti můžu vysát krev?" Udělala strašidelný obličej a vycenil zuby.

Cítila jsem, jak pomalu rudnu a odtáhla jsem se od něj. "Nevadí. Zapomeň, že jsem se o tom vůbec zmiňovala. Prostě pojď spát, jo?" Chtěla jsem se otočit, ale on mě chytil za rameno a obrátil zpátky k němu.

"Počkej, počkej. Smažeme to, jo?" Najednou byl vážný. "Zoey." Stark se dotkl mé tváře. "Nebudu z tebe pít, protože nemůžu. Ne proto, že nechci."

"Jo, to už si říkal." Pořád jsem byla v rozpacích a pokusila se dívat se jinam, ale on vyhledal můj pohled.

"Hej, omlouvám se." Jeho hluboký hlas byl pryč. Teď byl sexy. "Neměl jsem se smát. Měl jsem říct pravdu, ale já jsem bojovník teprve krátce. Bude mi chvíli trvat, než se to naučím." Palcem mě hladil po lícní kosti, po liniích mého tetování. "Měl jsem říct, že jedinou věc, kterou chci víc, než ochutnat tvou krev je vědět, že jsi v bezpečí a silná." Políbil mě. "Navíc, nemám potřebu z tebe pít, protože vím, že budu v pořádku." Přejel rty po mých. "Chceš vědět, jak to vím?"

"Uh-huh." zamumlala sem.

"Vím to, protože tvoje bezpečí je moje síla, Zoey. Pojď spát. Jsem tu s tebou." Lehl si na záda a položil mě k sobě.

Těsně před tím, než se mi zavřely oči, jsem zašeptala: "Pokud se mě někdo pokusí vzbudit, mohl bys ho prosím zabít?"

Stark se zasmál: "Pro tebe všechno, má paní."

"Děkuju." Zavřela jsem oči a usnula s mým válečníkem, který mě pevně objímal, a tím mě držel v bezpečí před sny a duchy minulosti