Pokoušená Škola noci 6, kapitola 17,18

kapitola 17

Stevie Rae

Rephaimova slova k ní proudila tmou. Bez ohledu na to, že byl monstrum, jeho hlas byl nádherný, takový který lidem láme srdce. To bylo všechno po tom, co ho včera zachránila. Jeho lidství zasáhlo Stevie Rae a ona ho nebyla schopná zabít.

Dnes zněl ale jinak, silnější než předtím. Ulevilo se jí, ale zároveň jí to vystrašilo.
Setřásla ze sebe obavy. Nebyla nějaký bezmocný člověk, který se dal na útěk při prvním náznaku nebezpečí. Tomuhle ptákovy by mohla nakopat zadek. Stevie Rae se napřímila. Rozhodla se, že mu pomůže dostat se pryč, a to je zatraceně taky to, co teď udělá.

"A koho si čekal? Johna Wayna a kavalerii?" Chovala se jako její matka, když byl jeden z jejích bratrů nemocný a otravný. Stevie Rae šla dopředu. Tvar, který byl předtím jen tmavým stínem schouleným v zadní části budovy, byl najednou zřetelný. "No, nejsi mrtvý a sedíš vzpřímeně, takže se musíš cítit líp, viď?"

Naklonil hlavu mírně na stranu. "Kdo je John Wayne? A kdo je kavalérie?"

"Kavalérie. To prostě znamená, že tě přijdou zachránit dobří lidé. Není to moc vzrušující, ačkoliv. Každopádně, tady armáda není. Jsem tu jen já."

"Považuješ se za dobrého člověka?"

Překvapil jí jeho schopností vést s ní normální rozhovor. Pomyslela si, že kdyby zavřela oči, lehce by si ho mohla splést s normálním mužem. Samozřejmě, moc dobře věděla, kdo je. Nezavřela oči a neodvrátila hlavu, on totiž rozhodně nebyl normální.

"No, jo, já jsem dobrá, ale ve skutečnosti nejsem v žádné armádě." Stevie Rae si ho prohlédla. Stále ještě nevypadal moc dobře-rozhodně vypadal zbitě, špinavě a zlomeně. Stále ležel našikmo na haldě nějakých věcí. Opíral se svou nezraněnou levou stranou o zadní část kůlny. Než odešla, přikryla ho kusy ručníků. Jeho oči byly jasné a varovné, ale neodvrátil zrak z její tváře. "Takže se cítíš líp?"

"Jak si řekla, nejsem mrtvý. Kde jsou ostatní?"

"Jak jsem ti říkala už dřív, zbytek Krakounů zmizelo spolu s Neferet a Kalonou."

"Ne mám na mysli další synové a dcery člověka."

"Ach, moji přátelé. Většina z nich spí. Takže nemáme moc času. Nebude to lehké, ale myslím si, že vím, jak tě odsud dostat v jednom kuse." Odmlčela se a zadívala se na něj. "Můžeš jít, ne?"

"Udělám, co budu moct."

"Co to sakra znamená? Jen mi prosím odpověz buď ano nebo ne. Je to důležité."

"Anooo."

"Stevie Rae polkla, když na ní toto slovo zasyčel. Napadlo jí, že i kdyby zavřela oči, nikdy by si ho nemohla splést s normálním člověkem. "Dobře, dobře, pojďme."

"Kam mě vedeš?"

"Myslela jsem na to, že tě musím dostat někam, kde by si byl v bezpečí a mohl se doléčit. Nemůžeš zůstat tady. Našli by tě. Hej, nemá tvůj táta i ty moc velkej problém s tím být v podzemí, že ne."

"Dávám přednost zemi a nebiiii." Znělo to hořce a dal opravdu velký důraz na slovo nebe.

Stevie Rae si dala ruce v bok. "Takže to znamená, že nemůžeš jít do podzemí?"

"Raději ne."

"Ne, můžeš si vybrat. Buď zůstaneš skrytý v podzemí a v bezpečí, nebo zůstaneš tady, kde tě najdou a zemřeš." Nebo ještě hůře, pomyslela si, ale nahlas to neřekla.

Nemluvil poměrně dlouho a Stevie Rae začala uvažovat, jestli náhodou Rephaim opravdu nechce zemřít, což byla myšlenka, o které ani neuvažovala. Možná, že to uhodla. Dávalo by to smysl, i když. Jeho vlastní lidé ho opustili, pro ně je mrtvý a moderní svět pro něj byl něco úplně jiného, než to co si pamatoval z dob, kdy terorizoval vesnici Čerokézů. Jak moc to pokazila tím, že ho nenechala zemřít?

"Chci raději žít."

Ale výraz jeho tváře naznačoval ,že to co řekl bylo větším překvapením pro něj, než pro ní.

"Dobře. Fajn. Pak tě ale odsud potřebujeme dostat." Udělala krok směrem k němu, ale zastavila se. "Musíš mi zase slíbit, že budeš hodný, jo?"

"Jsem příliš slabý, než abych byl pro tebe nebezpečný." řekl prostě.

"Dobře, pak jen doufám, že slovo, které si mi dal, stále platí. Jen nezkoušel nic hloupého a zvládneme to." Stevie Rae přistoupila až k němu, a pak si dřepla. "Raději se podívám na tvoje obvazy. Možná, že než odejdeme, budu je muset vyměnit nebo dotáhnout." Prohlédla ho a zatímco kontrolovala zranění začala přesně popisovat, co dělá a co vidí.
"No, vypadá to, že mech zapracoval. Nevidím moc krve. Kotník je dost oteklý, ale nemyslím si, že je zlomený. Nevidím už žádné další zlomeniny." Dotáhla mu jeho obvazy na kotníku a další, které byly uvolněné. Nakonec zbylo jen křídlo. Stevie Rae sáhla za něj a začala dotahovat obvazy, které byly volné a Rephaim, který byl během vyšetření úplně tichý najednou sebou trhl a zasténal bolestí.

"Ach, sakra. Promiň. Vím, že tě to křídlo bolí."

"Utáhni to víc kolem mě. Pevně kolem celého mého těla. Nebudu moct chodit, pokud mi ho zcela
neznehybníš."

Stevie Rae přikývla. "Udělám, co budu moct." Natrhala ručníky na kusy a pak se naklonila dopředu, aby měla přístup k jeho zádům. Zatnula zuby a pracovala tak rychle a jemně, jak mohla. Nenáviděla jak se třásl a potlačoval bolestné sténání.

Když skončila s křídlem, nabrala vodu a pomohla mu napít se. Poté, co se přestal třást vstala a natáhla k němu ruce. "Dobře, tak pojď a pochlap se."

Díval se na ni a ona v jeho tváři mohla přečíst zmatek. Usmála se. "To znamená, že sebereš všechny svoje síly a zintenzivníš je, abys mohl udělat něco, co je pekelně těžký."

Přikývl, pak pomalu natáhl ruku a vzal jí za tu její. Vytáhla ho, což mu umožnilo posunout jeho hmotnost a vytáhnout ho na nohy. S bolestivým vydechnutím se mu podařilo postavit, i když se snažil moc nestoupat na zraněný kotník. Nevypadal moc stabilně. Stevie Rae ho držela za ruce. Dávala mu možnost si zvyknout na to, že je vzpřímené poloze. Zároveň se ale trochu bála toho až půjdou ven. Pomyslela si, jak zvláštní je, že jeho ruce hřejí a jsou tak lidské. Vždycky si myslela, že jsou ptáci studení a opeření. Vlastně, ona nikdy neměla ráda ptáky. Kuře její mámy se jí bálo. Vždycky hystericky mávalo křídly a křičelo. Jednou, když šla vybírat vejce, našla jednu slepici s vyklovanýma očima. Stevie Rae se zachvěla a Rephaim pustil její ruce.

"Jsi v pořádku?" zeptala se, aby zakryla trapné ticho, které mezi nimi bylo.

Přikývl. Ona kývla taky. "Vydrž, než začneš chodit, půjdu se podívat, jestli nenajdu něco, co by ti pomohlo. Stevie Rae se zadívala na hromadu zahradničního náčiní. Nakonec jí zrak padl na masivní lopatu. Vzala jí a vrátila se k Rephaimovi. Jedním rychlým pohybem ulomila její konec a podala mu ji. "Použij to jako hůl. Přenes na to svou hmotnost, místo zraněného kotníku. Můžeš se opřít i o mě, ale jakmile se dostaneme do tunelu, budeš muset jít sám, takže to budeš potřebovat."

Rephaim si vzal od ní dřevěnou rukojeť. "Tvoje síla je impozantní."

Stevie Rae pokrčila rameny. "Jo, někdy přijde vhod."

Rephaim se pokusil udělat krok vpřed a pomocí rukojeti přenesl jeho váhu tak, aby byl schopen chodit. Stevie Rae viděla, že mu to způsobuje velkou bolest. Stále bez její pomoci došel až ke dvěřím kůlny. Tam se zastavil a pohlédl na ni.

"Chci tě do něčeho zabalit. Počítám s tím, že nás nikdo neuvidí, ale je tady šance, že zrovna
vyleze nějaká jeptiška a podívá se z okna. Takhle by viděla jen mě a někoho, kdo je zabalený v dece. Nebo v to alespoň doufám."

Rephaim přikývl a Stevie Rae ho zabalila do přikrývky, ze které mu koukala jenom hlava. Konec přikrývky strčila za obvaz, aby mu nespadla.

"Takže, tady je můj plán. Víš o tunelech, které jsou pod městem, viď?"

"Ano."

"No, já je trochu rozšířila."

"Nerozumím."

"Mám nadání pro Zemi. Mohu ji víceméně řídit. Alespoň některé její aspekty. Nedávno jsem zjistila, že jedna z věcí, co můžu udělat je pohnout jí při vytváření tunelu. A tak sem tunely spojila s vchodem do kláštera."

"O tomto druhu energie můj otec mluvil ve spojení s tebou."

Stevie Rae rozhodně nechtěla diskutovat s Rephaimem o jeho strašným otci a ani nechtěla vědět, proč mluvil o její síle a o ní. "Jo, dobře. Takže jsem otevřela část tunelu, abych mohla přijít sem za tebou. Není to daleko od téhle boudy. Pomůžu ti dostat se tam. Když budeš v tunelu, odvedu tě do depa. Můžeš se tam schovat a navíc je tam jídlo a pití. Vlastně je to tam fakt pěkný. Bude ti tam dobře."

"A jsi si jistá, že mě tam tvoji přátelé nenajdou?"


"Zaprvé. Uzavřu tunel mezi depem a opatstvím. Potom řeknu mým přátelům něco jako, že se tunel zřítil. Doufám, že tím získáš dost času na to se uzdravit a pak odtamtud odejít, než tam někdo začne čmuchat."

"Jak je odradíš od toho, aby šli do tunelů?"

Stevie Rae si povzdechla a otřela si rukou obličej. "Chtěla jsem jim říct pravdu. Že tam jsou červená mláďata, která se schovávají v depu v tunelech. Že jsou nebezpeční, ale jenom proto, že oni si nemohly vybrat mezi dobrem a zlem."

Rephaim po několik úderů srdce mlčel. Nakonec řekl. "Neferet měla pravdu."

"Neferet? Co tím myslíš?"

"Pořád říkala, že by se můj otec měl spojit s červenými mláďaty. Že by mohly být jejich vojáky. To jsou ty červená mláďata, o kterých byla řeč?"

"Musí to být oni," řekla smutně. "Nechtěla jsem tomu věřit. Chtěla jsem věřit, že nakonec udělají správnou věc a vyberou si dobro nad zlem. Prostě jsem jen myslela, že potřebují nějaký čas, aby si to srovnaly v hlavě, to je všechno. Ale myslím, že jsem se mýlila."

"To jsou ty mláďata, které budou držet tvoje přátele dál od tunelů?"

"Doufám. Budu se snažit, držet je od nich dál. Tím získám čas pro tebe i pro ně." Pohlédla mu do či. "I když jsem se v nich mýlila." Aniž by něco řekl, když otevřela dveře, přešel k ní, a položil jí ruku okolo ramen a vstoupili do mrazivého soumraku.

Stevie Rae věděla, že Rephaim musel mít hrozné bolesti, když váhavě kráčeli z boudy směrem k otvoru v zemi, kterou vytvořila. Dokazoval to ale jen zvuk, jako kdyby lapal po dechu. Trochu víc se o ni opřel a ona byla znovu překvapená tím, jak teplý byl. Obklopil ji známý pocit, jako když jí muž objímá kolem ramen. Dala mu ruku kolem boku a podepřela ho. Stále se dívala kolem sebe se zatajeným dechem ve strachu, že někdo, jako otravný macho Erik, je může vidět. Zahalené slunce zapadalo. Stevie Rae cítila, jak opouští ledem zahalenou oblohu. Byla jen otázka času, kdy se mláďata, upíři a jeptišky probudí.

"Pojď, jde ti to dobře. To zvládneš. Musíme si pospíšit." Snažila se tím Rephaima povzbuzovat a taky tím trochu uklidnit její obavy.

Ale nikdo na ně nezakřičel. Nikdo za nimi nepřiběhl. Za mnohem kratší dobu, než Stevie Rae čekala se dostaly k otevřenému tunelu.

"Musíš to slézt s pomocí rukou i nohou. Není to daleko. Budu se ti většinu času snažit pomoct se stabilitou."

Rephaim neztrácel čas ani energii odpovědí. Přikývl, otočil se, odhodil deku a pak se chytl nabízených drobných paží Stevie Rae. Ačkoliv byl obrovský a jeho paže byly velké, silné a pevné, vážil o hodně míň než ona. S její pomocí pomalu a bolestně zmizel dole v zemi. Stevie Rae šla za ním.

V tunelu se Rephaim opřel o stěnu a snažil se popadnout dech. Stevie Rae si přála, aby ho tam mohla nechat odpočívat, ale plazivý pocit v její šíji ji varoval a křičel, že ostatní se už probouzí a hledají ji. Našli by ji ale s Krakounem!

"Musíš jít dál. Hned. Vypadneme odsud. Tudy." Ukázala do tmy před nimi. "Je tam opravdu tma, ale nemám čas jít pro lampu. Budeš ve tmě v pořádku?"

Přikývl. "Už dlouho mám raději noc."

"To je dobře. Postupuj tímhle tunelem, dokud nedojdeš na místo, kde se špinavá zeď mění na cement. Pak odbočíš vpravo. Bude to matoucí, je tam hodně tunelů. Ale ty zůstaneš v hlavním. Je tam světlo nebo alespoň doufám, že to tam pořád svítí. Ať tak či onak, je tam všechno. Lampy, jídlo, pokoje s lůžky a všechno co budeš potřebovat."

"A jsou tam taky tmavá mláďata."

To nebyla otázka, ale Stevie Rae mu odpověděla. "Jo, jsou tam. Ale zatímco já a ostatní červená mláďata jsme byly v pokojích, oni se od nás i od našich pokojů drželi dál. Nevím, kde jsou teď, když tam nejsme my a ani nevím, co udělají s tebou. Nemyslím si, že tě budou chtít sníst-nevoníš moc dobře. Ale nevím to jistě. Oni-" zarazila se a hledala ta správná slova. "Nejsou jako já-jako my ostatní."

"Jsou ze tmy. Jak jsem už řekl, s tímto tématem jsem dobře obeznámen."

"Jo. Fajn. No, já jsem přesvědčená, že budeš v pořádku." Stevie Rae se znovu odmlčela. Nevěděla co říct, ale nakonec vyhrkla. "Tak, myslím, že se ještě někdy uvidíme."

Díval se na ní, ale nic neříkal.

Stevie Rae se ošila. "Rephaime. Musíš jít. Není to tu teď bezpečné. Když shodím tunel, nikdo tě nebude moct sledovat, ale musíš si pospíšit."

"Nechápu, proč si zradila svůj lid, abys mě zachránila." řekl.

"Nikoho jsem nezradila. Jen jsem tě nechtěla zabít!" ječela, ale pak ztišila hlas a pokračovala.

"Proč si řekl, že jsem zradila své přátele? Vypadám snad, že jsem si snad vybrala zemřít a potom znovu žít? Podívej, vybrala jsem si dobro nad zlem. Nebylo by to, že bych tě nechala zemřít odklonění od mé cesty?"

"Takže říkáš, že to, žes mě zachránila, byla volba pro to, čemu vy říkáte dobro?"

Stevie Rae se na něj dlouze podívala a řekla. "Záleží na tvém svědomí. Tvůj život je takový, jaký chceš aby byl. Tvůj táta je pryč. Zbytek Krakounů taky. Když jsem byla ještě malá a něco jsem zkazila nebo mi někdo ublížil, moje maminka mi zpívala trochu hloupé písně. Zpívala to, co jsem potřebovala, abych se sebrala a začala zase od začátku. A to je to, co musíš udělat. Jen jsem ti prostě dala druhou šanci." Stevie Rae vystrčila ruku. "Doufám, že až se příště potkáme, nebudou z nás nepřátelé."

Rephaim se podíval z její nastavené ruky k její tváři a pak zpět na ruku. Pak ji pomalu a skoro váhavě uchopil. Nebylo to moderní podání ruky, ale byl to tradiční upíří pozdrav držení předloktí.

"Dlužím ti život, kněžko."

Stevie Rae zčervenala. "Říkej mi jen Stevie Rae. Necítím se zrovna teď moc jako kněžka."

Sklonil hlavu. "Pak tedy, dlužím ti život Stevie Rae."

"Dělej správné věci a tvůj dluh bude splacen." řekla. "Šťastně jsem se setkali, šťastně se rozloučíme a šťastně se znovu shledáme, Rephaime."

Snažila se vytáhnout ruku z jeho sevření, ale nechtěl ji nechat jít. "Jsou všichni jako ty? Všichni tvoji spojenci?"zeptal se.

Usmála se. "Ne, já jsem z nich nejdivnější. Jsem první červený upír a někdy si myslím, že jsem tak trochu experiment."

Stále ji držel za paži a řekl: "Byl jsme první z dětí mého otce."

Ačkoliv se na ni pevně díval, nemohla přečíst jeho výraz. Všechno co v šeru viděla, byl tvar lidských očí a jejich nadpozemskou záři-stejnou červenou záři jaká ji pronásledovala ve snech. Záře, kterou měla spojenou s tmou a hněvem. Zavrtěla hlavou a víc pro sebe, než pro něj řekla:

"Být první, může být těžké." Přikývl a konečně pustil její paži. Bez dalšího slova se otočil a odbelhal se do tmy.

Stevie Rae pomalu počítala do sta, pak zvedla ruce a řekla: "Země, znovu tě volám." Její živel jí okamžitě odpověděl, naplnil tunel vůní jarní louky. Před pokračováním hluboce vydechla. "Sval strop. Vyplň zemí tuto část tunelu. Zavři pro mě tento tunel. Tak, aby tudy už nikdo nemohl projít."

Špína ustoupila v přední straně a začala se nad ní pohybovat, pak se propadla dolů a zpevnila se, až tam nebylo nic, než zeď země před ní.

"Stevie Rae co to sakra děláš?"

Stevie Rae se otočila a položila si ruku na srdce. "Dallasi! Víš, jak si mě vylekal? Zatraceně, myslím, že jsem měla málem infarkt."

"Promiň. Myslel jsem si, že víš, že jsem tady."

Začalo jí bušit srdce. Stevie Rae se dívala Dallasovi do tváře a snažila se najít náznak toho, že jí viděl, když se loučila s Krakounem. Ale jeho obličej nevypadal podezřele, zrazeně nebo naštvaně, spíš zvědavě a trochu smutně. Jeho další slova jí potvrdila, že tam nebyl dost dlouho, aby uviděl Rephaima.

"Uzavíráš ho, abys držela zbytek dál od kláštera, viď?

Stevie Rae přikývla a snažila se, aby na jejím hlase nebylo poznat, jak moc se jí ulevilo. "Jo. Nemyslím si, že by nebylo chytré dát jim tak snadný přístup k jeptiškám."

"Bylo by to pro ně trochu jako bufet starých dam." Dallasovi se potměšile zaleskly oči.

"Nebuď hrubý." řekla Stevie Rae, ale nemohla se na něj přestat usmívat. Dallas byl opravdu rozkošný. Nejen, že to byl její neoficiální přítel, ale také byl génius v oblasti elektřiny nebo instalatérství nebo v podstatě čehokoliv v oblasti depa.

Usmíval se na ni, pak přistoupil a natočil si na prst jednu z jejích blonďatých kadeří. "Nejsem hrubý. Jen jsem realista. A chceš mi říct, že jsi nepřemýšlela o tom, jak snadné by bylo pošmáknout si na těch jeptiškách?"

"Dallasi!" Přimhouřila oči a šokovaně se na něj podívala. "Kruci, jasně že jsem nepřemýšlela, jaké by to bylo jíst jeptišky! Dokonce to i zní hnusně! A jak už jsem ti říkala dřív, není chytré myslet na to, jak jíst lidi! Není to pro tebe dobré!"

"Hej, relaxuj drahoušku. Jen jsem s tebou konverzoval." Podíval se na stěnu za ní. "Tak jak to chceš vysvětlit Zoey a ostatním?"

"Udělám to, co bych udělat měla. Co sem měla udělat už dávno. Řeknu jim pravdu."

"Myslel jsem, žes chtěla ochránit tmavá mláďata, protože sis myslela, že by časem mohly být jako my."

"Jo dobře, myslela jsem si to, ale asi jsem to zpackala."

"Dobře, je to na tobě. Ty jsi naše velekněžka. Řekni Zoey a ostatním co chceš. Vlastně to můžeš udělat už teď. Zoey je na tzv. setkání v kavárně. Přišel jsem tě najít a říct ti o tom."

"Jak jsi věděl, kde mě hledat?"

Usmál se na ni a objal ji kolem ramen. "Znám tě zlatíčko. Nebylo těžké přijít na to, kde budeš."
Společně vyšli z tunelu. Stevie Rae mu ovinula paži kolem pasu. Opřela se o něj a byla ráda, že je to normální chlap. Byla to úleva vrátit se k něčemu, co zná. Chtěla dostat Rephaima z její mysli. Jen pomohla někomu, kdo byl zraněný. To je všechno. A teď je po všem. Vážně, šlo jen o jednoho raněného Krakouna. Kolik by jí asi tak mohl způsobit problémů?

"Znáš mě, jo?" šťouchla ho do boku.

Šťouchl jí zpátky. " Ne tak dobře, jak bych chtěl zlato."

Stevie Rae se zasmála, ignorovala skutečnost, že to znělo trošku strojeně, jak moc se snažila být zase normální.
Ignorovala taky skutečnost, že na kůži stále cítila Rephaimovu temnou vůni.




kapitola 18


Zoey

Byla jsem v tom kouzelném, mlhavém místě mezi spánkem a bdělostí, když si mě přitiskl ke svému tělu. Byl tak velký, silný a tvrdý. Cítila jsem rozdíl mezi jeho fyzickou přítomností a jeho měkkým a sladkým dechem, který mě lechtal na straně krku spolu s jemnými polibky, kterými mě zasypával. Roztřásla jsem se.

Už jsem byla skoro vzhůru, ale nechtěla jsem se ještě probudit, ale povzdechla jsem si a šťastně se protáhla, aby mohl lépe dosáhnout na můj krk. Omotal kolem mě své ruce. Milovala jsem, když jsem mu byla nablízku a přemýšlela jsem o tom, jak jsem ráda, že je Stark můj válečník, když jsem zamumlala ospale: "Musíš se opravdu cítit lépe."

Jeho dotek se stal víc sexy a míň jemný. Znovu jsem se zachvěla.
Pak mi najednou došli dvě věci najednou: 1)netřásla jsem se jen proto, že by se mi líbilo co dělá, i když se mi moc líbilo co dělá. Třásla jsem se hlavně proto, že byl tak studený. 2)subjekt, který se tlačil na mé tělo byl příliš velký na to, aby to byl Stark.

V tu chvíli zašeptal: "Vidíš, jak po mě tvoje duše touží? Přijdeš ke mně. Je tvým osudem to udělat, a mým osudem je čekat na tebe."

Nadechla jsem se a vydechla, už jsem byla úplně bdělá. Posadila jsem se. Byla jsem úplně sama.
Uklidni se...uklidni se...uklidni se...Kalona tu není...všechno je v pořádku...byl to jen sen... Aniž bych o tom přemýšlela, automaticky jsem začala uklidňovat své dýchání a snažila se ovládnout své emoce, které byly mimo mou kontrolu. Stark nebyl v místnosti. To poslední co bych chtěla bylo, aby přišel zpátky za mnou, protože by cítil, jak jsem zpanikařila, i když jsem nebyla ve skutečném nebezpečí. Mohla jsem přemýšlet o hromadě věcí, ale jediné na co jsem dokázala v tu chvíli myslet bylo, že jsem nechtěla, aby si Stark začal myslet, že už mě nesmí opustit.
Jo, byla jsem do něj blázen, a byla jsem ráda, že s ním sdílím pouto, ale to neznamená, že chci, aby věřil tomu, že bez něj nemůžu fungovat. On byl můj válečník, ne moje chůva nebo můj pronásledovatel. Nechci, aby si myslel, že mě musí neustále sledovat...zírat na mě, když spím...

Potlačila jsem povzdech hrůzy.

Dveře, které vedly do malé koupelny v mém pokoji se otevřely a dovnitř vešel Stark, jeho pohled se hned přesunul ke mně. Měl na sobě džíny, černé tričko Street katolické charity a kolem ještě mokrých vlasů měl omotaný ručník. Uklidnila jsem se a zbavila se panického výrazu v mé tváři natolik, že jakmile mě uviděl sedět na posteli samotnou, aniž by mi hrozilo nějaké nebezpečí, jeho znepokojený výraz se změnil v úsměv.

"Ahoj, ty už si vzhůru? Myslel jsem si to. Jsi v pořádku?"

"Jo. Mám se dobře. Báječně," řekla jsem rychle. "Jen jsem se skutálela z postele. Trochu mě to vyděsilo."

Jeho úsměv se změnil v nafoukaný. "Asi sem ti v posteli chyběl já a moje krásný tělo a když si mě podvědomě hledala, spadla si z postele."

Zvedla jsem na něj obočí. "Jsem si jistá, že to tak nebylo." Jeho zmínka o jeho těle (Jo, je pěkně žhavej, ale nebudu ho podporovat v tom, že nad ním slintám) mě donutilo si ho pořádně prohlédnout. Uvědomila jsem si, že vypadá fakt dobře - a to myslím v jiném smyslu než že je roztomilej a žhavej. Byl rozhodně míň bledý, než byl, když jsme šli spát a rozhodně se držel na nohou s menšími problémy. "Vypadáš líp."

"Je mi líp. Darius měl pravdu. Hojím se rychle. Solidních osm hodin spánku plus tři balíčky krve, které jsem si vzal, zatímco si chrápala a je mi skvěle." Přešel k posteli, sklonil se a jemně mě políbil. "Přidej k tomu to, že tě můžu držet v bezpečí před nočními můrami, ve kterých vystupuje Kalona a řekl bych, že jsem schopen čelit téměř čemukoliv."

"Nechrápu," řekla jsem mu pevně a pak jsem si povzdechla, objala ho pažemi kolem pasu a naklonila se k němu. Nechala jsem sílu jeho fyzické přítomnosti zaplašit pocity z noční můry, ve které opět figuroval Kalona. "Jsem ráda, že se cítíš líp."

Měla jsem říct Starkovi, že se mi Kalona vetřel do snů i když byl u mě tak blízko, aby mě ochránil? Pravděpodobně. Možná bych mu to mohla říct později. Teď jsem nechtěla pokazit tu hezkou chvilku a tak jsem odpočívala v jeho náruči, dokud jsem si nevzpomněla, že nejsem učesaná a ani nic jiného. Rychle jsem si prsty pročísla vlasy a odvrátila svou tvář od Starka, jelikož jsem ještě neměla vyčištěné zuby. Odtáhla jsem se z jeho objetí a spěchala do koupelny. Přes rameno jsem na něj zavolala: "Hej, mohl bys mi udělat laskavost, zatímco budu ve sprše?"

"Jasně." Střelil po mě domýšlivým úsměvem, který ukazoval, jak moc dobře se cítil. "Chceš umýt záda?"

"Ehm, ne. Ale díky. Myslím," Sakra, všichni kluci myslí jenom na jedno! "Chci abys sehnal všechny mláďata červené i modré. Najdi prosím i Afroditu, Daria, sestru Marii Angelu, mojí babičku a každého o kom si myslíš, že by měl být u diskuze o tom, kdy a jakým způsobem se vrátíme zpátky do Školy noci."

"Raději bych ti umyl záda, ale tohle není problém. Tvoje přání, je mi rozkazem." Sklonil hlavu a přitiskl si ruku na srdce.

"Děkuju." řekla jsem měkce. Jeho projev respektu a důvěry mě dohnal skoro k slzám.

"Ahoj." Jeho úsměv zmizel. "Vypadáš docela smutně. Je všechno v pořádku?"

"Jen jsem ráda, že jsi zrovna ty můj válečník." To co jsem řekla byla pravda, jen ne úplná.

Jeho úsměv byl zpátky. "Ty si jedna velká šťastná velekněžka."

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho věčnou domýšlivostí a vyhnala tím směšné slzy z mých očí. "Jen prosím všechny svolej dohromady, okay?"

"Okay. Chceš se sejít v suterénu?"

Ušklíbla jsem se. "Ne. Zeptej se prosím sestry Marie Angely, jestli se můžeme setkat v jídelně. Pak budeme moct jíst i mluvit."

"Provedu."

"Díky."

"Uvidíme se brzy, má paní." Oči mu zasvítily, pozdravil mě formálně a vyšel z mého pokoje.
Pomalu jsem vstoupila do koupelny. Automaticky jsem si vyčistila zuby a dala si sprchu. Stála jsem tam dlouhou dobu a jen tak nechala horkou vodu, aby po mě stékala. A pak, když jsem věděla, že dokážu udržet své emoce v klidu, začala jsem přemýšlet o Kalonovi.

Uvolnila jsem se. Neprožívala jsem jednu z A-yiných vzpomínek a nebyla jsem ani pod jejím vlivem, ale byla jsem to já, koho se Kalona dotknul, a výsledek byl hrůzostrašný, stejně jako odhalení, které z toho plynulo. Měla pocit, že je správné být s ním. Tak správné jako pocit, že jsem ho zradila tím, že jsem se přísahou svázala s válečníkem. A to nebyl jen sen. Byla jsem vzhůru. Plně při vědomí. Kalonova poslední návštěva otřásla mým nitrem.

"Nezáleželo na tom, jak moc se snažím bojovat proti tomu, má duše ho chce." zašeptala jsem pro sebe. A pak, jako by mé oči byly alergické na vodu, která mi stékala po tváři, jsem začala plakat.
Jídelnu jsem našla podle mého čichu i sluchu. Chodbou vedoucí do jídelny se rozléhal smích známých
hlasů a bylo slyšet řinčení talířů a příborů. Krátce jsem se zamyslela, jestli jeptiškám tahle invaze upírů a upířích mláďat opravdu nevadí. Zastavila jsem se u vysokého klenutého vstupu do obrovské místnosti a zjistila, že jeptišky jsou tam společně s mláďaty. Byly tam tři řady dlouhých stolů. Očekávala bych, že se jeptišky rozdělí do skupinek a tím se automaticky oddělí od mláďat, ale to neudělali. Jistě, seděli po dvou nebo po třech, ale seděli mezi mláďaty červenými i modrými a každý se spolu bavil, což úplně zabilo moji stereotypní představu o jídelně jeptišek, která je místem modliteb a klidného rozjímání.

"Budeš se loudat nebo půjdeš konečně k nám?" Otočila jsem se a spatřila Afroditu s Dariem, kteří stáli za mnou.
Drželi se za ruce a zamilovaně se na sebe dívali. Dvojčata by řekla-sladký jako cecek.

"Jsem rád, že tě vidím, Zoey." Darius mě formálně pozdravil, ale jeho úsměv dal uctivému gestu teplou a ležérní atmosféru.

Podívala jsem se na to, jakým způsobem se Afrodita usmívala na bojovníka. "Taky jsem ráda, že tě vidím Dariusi. Vy dva jste radost sama. Asi jste našli místo, kde byste se v noci vyspali."

Zastavila jsem se a znovu se podívala na Afroditu. Pak jsem dodala: "Spánek nebo kdoví, co ještě."

"Ujistili mě, že jen spali." Sestra Marie Angela zdůraznila slovo jen, když se k nám ve dveřích připojila.

Afrodita se podívala na jeptišku, ale nic neřekla.

"Darius mi vysvětlil, že tě padlý anděl navštívil ve tvých snech, a že Stark se zdál schopný ho zastavit." řekla jeptiška obvyklým způsobem, jak se dostat přímo k věci.

"A co Stark udělal?" Heath se smykem zastavil u dveří a objal mě medvědím objetím. Pak mě políbil přímo na ústa. "Mám ho kopnout do zadku?"

"To bys dělat radši neměl." řekl Stark a připojil se k nám z vnitřku jídelny. Na rozdíl od Heatha mě nechytil, ale jeho pohled tak teplý a intimní, že se zdálo, že se mě dotknul mnohem blíž než Heath.

A najednou jsem mezi nimi začala cítit klaustrofobii. Jídelna plná kluků je sice dobrý nápad, ale jen jako teorie, jak jsem velmi brzy zjistila. Podobně jako džíny s rovnými nohavicemi. Taky je to dobrý nápad jen na papíře. Jako by potvrzoval mé myšlenky, Erik se k nám zrovna v tu chvíli přidal. Venuše, červené mládě, která byla kdysi Afroditinou spolubydlící, na něj byla v podstatě nalepená. Fuj. Fůůj.

"Ahojte všichni. Pááni, umírám hlady!" řekl Erik. Měl na tváři velký, teplý úsměv filmové hvězdy, po kterém jsem v srdci tolik toužila.
Periferním viděním jsem viděla Heatha a Starka, jak zírali na Erika a Venuši, která na něm byla přilepená jako pijavice a Erikovi to rozhodně nevadilo. Pak mi teprve došlo, že ani jeden z mých dalších kluků nevěděl, že jsem se s Erikem rozešla. Potlačila jsem podrážděný povzdech a místo toho, jsem ho ignorovala i s jeho ledovým postojem. Nasadila jsem svůj falešný úsměv a usmála se na ně. "Ahoj Eriku, Venuše. Jestli máte hlad, jste tady určitě správně. Všechno tady voní skvěle."

Erik zaváhal, ale jen na okamžik. Pak opět zapojil své herecké schopnosti a opět vplul do své role. Do role, kde se vrhnul k jiné patnáct minut poté, co jsme se rozešli. "Ahoj, Zoey. Neviděl jsem tě. Jako obvykle, jsi obklopena kluky. Sakra, vždycky to kolem tebe bylo plné." Se sarkastickým úsměvem se protlačil kolem mě a strčil Starka do ramene.

"Kdybych vystřelil šíp a chtěl zasáhnout zadek toho největšího kreténa tady, překvapilo by tě, že jsem trefil Erika?" Zeptal se mě Stark příjemným a nonšalantním hlasem.

"Nepřekvapilo by mě to." řekl Heath.

"Z osobní zkušenosti vám pánové mohu říct, že Erik má moc pěknej zadek," řekla Venuše, která se vydala za Erikem do jídelny.

"Hele, Venuše, mám pro tebe dvě slova," řekl Afrodita.

Venuše zaváhala a pak se podívala přes rameno na její ex-spolubydlící. Afrodita se usmála jejím nejlepším úšklebkem středoškolské mrchy a řekla. "Znova. Poskok." Odmlčela a obdařila jí jízlivým úšklebkem a řekla. "Hodně štěstí s ním."

Všimla jsem si, že všichni v jídelně jsou otočeni naším směrem. Všechny rozhovory se naráz zastavily.

Erik k Venuši pokynul rukou a ona se k němu prakticky rozběhla. Vklouznula rukou do jeho a zahákla se za jeho loket. A najednou si všichni začali šeptat. "Erik a Zoey se rozešli!"

"Erik je s Venuší."

"Zoey a Erik nejsou spolu!"

No sakra!