Pokoušená Škola noci 6, kapitola 33,34

kapitola 33

Stevie Rae

"Pořád s tebou nesouhlasím," řekla Lenobia.

"Ale je to moje rozhodnutí, viďte?" řekla Stevie Rae.

"Je. Jen bych si přála, abys ho přehodnotila. Dovol mi, abych šla s tebou. Nebo by tě dokonce mohl doprovodit i Drak."

"Drak je pořád příliš zdrcený ze smrti Anastasie a vy to tu máte na starost. Při způsobu, jakým se to tu teď vyvíjí si nemyslím, že je chytré zrovna teď opustit školu," řekla Stevie Rae. "Podívejte, budu v pohodě. Znám je. Neublíží mi, a to i v případě, že ztratili i ten poslední kousek toho, co zbylo z jejich mysli. I kdyby se mi snažili ublížit, nemohou. Zavolám zemi a pohřbím je, nebo něco podobného. Nebojte se. Předtím jsem je ovládala. Teď doufám, že se mi je podaří přemluvit, aby se se mnou vrátili. Myslím, že by jim návrat do školy mohl opravdu pomoct."

Lenobia přikývla. "To dává smysl. Vrátit se na místo, kde se naposledy cítili normálně. Snad by tu ten pocit mohly nalézt znovu."

"To je to, na co jsem myslela." Stevie Rae se odmlčela a pak dodala měkkým, smutným hlasem.

"Někdy se mi to ještě vrací. Je to jako tma a je tak blízko mě, že bych se jí mohla dotknout. A vidím to i ve skupině mých mláďat - těch, kteří také našli své lidství. Není to pro ně vždy lehké."

"Možná, že budete mít vždy na výběr. Možná, že je pro tebe a tvoje červená mláďata hranice mezi dobrem a zlem méně jasná, než pro ostatní."

"Ale dělá to z nás špatné? Nebo bezcenné?"

"Ne, samozřejmě, že ne."

"Tak vidíte. To je důvod, proč se musím vrátit do depa a promluvit si znovu s ostatními. Nemůžu
se k nim otočit zády. Zoey se taky ke Starkovi neotočila zády, i když mě střelil, což od něj mimochodem nebylo moc pěkné, ale nakonec to všechno dopadlo dobře."

"Budeš dobrou velekněžkou, Stevie Rae."

Stevie Rae se začervenala. "Já nejsem doopravdy velekněžka. Jen jsem teď všechno, co mají."

"Ne, ty jsi velekněžka. Věřím v to. Věř tomu i ty." Usmála se na Stevie Rae. "Takže kdy se vrátíš do depa?"

"Až si budu jistá, že jsou tady červená mláďata zabydlená. Víte, až dostanou všichni pokoje, získám pro ně věci, a tak. Plus musí být všichni vráceni do svých tříd. Což bude problém, protože se třídy mění každý semestr. Ale chci se tam vrátit ještě dneska."

"Dnes v noci? Jsi si jistá? Neměla bys počkat alespoň do zítřka? Neměla by ses tu taky nejdřív zabydlet?"

"No, pravda je, že nevím, jestli se tady můžu doopravdy usadit."

"Samozřejmě, že můžeš. Škola noci je tvůj domov."

"Byl to náš domov. Teď je nám lépe, když během dne odpočíváme v zemi." Stevie Rae se na ni nervózně usmála. "Zní to jako hláška z jednoho z těch hloupých béčkových filmů, že?"

"Ne, vlastně to dává smysl. Zemřeli jste. Když se to stane, naše orgány se vrátí zemi. I když jste byly vzkříšeni, stále máte spojení se zemí." Lenobia zaváhala. "Pod hlavní budovou Školy noci je suterén," řekla. "Slouží pro skladování a není příliš obyvatelný, ale kdybychom na tom trochu zapracovali..."

"Možná," řekla Stevie Rae. "Zjistím, co se s mláďaty stalo v depu. Opravdu jsme to tam měli rádi a opravdu jsme to tam vylepšili. Je to tam pěkné."

"Nepředpokládám, že by byl problém v tom vozit každý den mláďata tam a sem. Lidské děti to dělají každý den."

Stevie Rae se usmála. "Velká žlutá limuzína!"

Lenobia se zasmála. "Ať tak či onak, budeme s tvojí skupinou počítat. Jste součástí Školy noci. Je to váš domov."

"Domov..to zní hezky," řekla Stevie Rae. "Dobře, dobře, radši si pospíším, jestli se chci ještě dneska dostat do depa před východem slunce."

"Ujisti se, že budeš mít dostatek času. Nechci, aby ses tam moc zdržela. Nad Oklahomou má dnes svítit slunce. Travis Mayer dokonce hlásil, že by dnes mohla dostat teplota nad bod mrazu dost dlouho na to, abychom se zbavili toho ledu."

"Trav je můj oblíbený meteorolog. Nemusíte se bát. Vrátím se ještě před svítáním."

"Výborně, pak mi budeš muset říct, jak to dopadlo."

"Půjdu rovnou sem." Stevie Rae začala vstávat, ale pak si to rozmyslela. Musela se na něco zeptat Lenobie - i když to byla podivná otázka - prostě se musela zeptat. "Ehm, no, Krakouni byly dost špatní, viďte?"

Lenobiin výraz se z klidného změnil ve výraz odporu. "Modlím se, aby je Nyx vykázala z této oblasti, když byl jejich otec nucen uprchnout z Tulsy."

"Už jste o nich někdy slyšela předtím? Myslím, víte před tím, než Kalona povstal ze země."

Lenobia zavrtěla hlavou. "Ne, nevěděla jsem o nich nic. Ani jsem nikdy neslyšela legendy Čerokézů. Ale jednu věc o nich vím jistě."

"Opravdu? Co to je?"

"Jsou zlý. Bojovala jsem se zlem už dřív a oni byly další z těch temných tváří."

"Myslíte si, že jsou úplně špatní? Myslím tím, že mají přece i lidskou část."

"Myslíš tím jejich lidskou nesmrtelnou část?"

"Jo, to jsem myslela."

"Jsou nesmrtelní a jsou všemi svými částmi zlý."

"Ale co když Kalona nebyl vždy takový, jaký je teď? Odněkud přece musel přijít. Možná byl dřív dobrý, a pokud je to pravda, pak by se dalo dobro najít i v Krakounech, ne?"

Lenobia Staevie Rae tiše studovala, než jí odpověděla. Pak tiše, ale přesvědčivě promluvila.

"Kněžko, vím, že s nimi máš soucit, kvůli tomu co se stalo tobě a červeným mláďatům. Vnímáš zlo jinak. Ale ono existuje v našem světě. Existuje i na Onom světě. Je tam stejně hmatatelné, jako je tady. Je velký rozdíl mezi dítětem a tvorem zplozeným zlem při znásilnění."

"Tohle mi v podstatě řekla i sestra Marie Angela."

"Ta jeptiška je moudrá žena." Lenobia se odmlčela a pak pokračovala. "Stevie Rae je tady něco, co bych měla vědět?"

"Ach, ne!" řekla spěšně. "Jen jsem tak přemýšlela, to je všechno. Víte, o dobru a zlu a o rozhodnutí, která děláme. Přemýšlela jsem, jestli si i Krakouni mohou zvolit stranu."

"Kdyby tu schopnost měli, rozhodli se pro zlo už dávno," řekla Lenobia.

"Jo, jsem si jistá, že máte pravdu. Dobře, dobře. Už raději půjdu. Vrátím se hned sem. Uvidíme se před svítáním."

"Budu se těšit na setkání s tebou. Ať tě Nyx provází, kněžko. Buď požehnána."

"Buď požehnána." Stevie Rae spěchala ze stáje, jako kdyby se vzdáleností od slov co řekla, mohla vzdálit i od své viny. Co by si o ní Lenobia myslela, kdyby jí řekla o Rephaimovi? Musela držet jazyk za zuby a zapomenout na něj. Ale jak na něj mohla zapomenout, když ho nejspíš uvidí znovu, až půjde zpátky do depa?

Neměla ho tam posílat. Měla přijít na něco jiného. Nebo ho měla prozradit!
Ne, už bylo příliš pozdě o tom teď přemýšlet. Teď všechno co mohla Stevie Rae udělat bylo zkontrolovat škody. Za prvé si musí promluvit s červenými mláďaty. Pak se bude teprve zabývat Rephaimem. Znovu.

Samozřejmě, třeba nemusel mít potíže. Mláďata ho nemusela najít. Nevoněl jako jídlo a on nebyl ve stavu, že by na ně zaútočil. Pravděpodobně se skryl v nějakém kamrlíku v tunelu a léčil si svoje zranění. Nebo byl mrtvý. Kdo ví, co se stalo s Krakounem, pokud dostal infekci do jeho zranění. Stevie Rae si povzdechla a vytáhla svůj telefon z bundy s kapucí. Modlila se, aby byl v tunelech signál a napsala zprávu Nicole.

Musím tě dnes večer vidět. Nemusela na odpověď čekat dlouho.

Jsem zaneprázdněná. Za chvíli bude svítat. Stevie Rae se zamračila na telefon a odpověděla.

Budu tam před svítáním. Přecházela sem a tam, dokud jí Nicole neodepsala.

Buď tam v 6.

Stevie Rae zaskřípala zubama. Šest hodin bylo jen hodinu a půl před svítáním. Zatraceně. Nicole jí tak strašně štvala. Byla opravdu ten největší problém tam dole. Zbytek mláďat ji jen následovalo. Nebyla moc hezká, ne jako ona. Stevie Rae si Nicole pamatovala už z doby, než zemřela. Byla průměrná dívka a to se nezměnilo ani po její smrti. Vlastně se to ještě zhoršilo. Takže to, co Stevie Rae potřebovala teď udělat, bylo dostat Nicole. Pokud by se otočila ke zlu zády, pak by ji pravděpodobně zbytek mláďat následovalo.

Ok. Napsala jí Stevie Rae. Pak dodala: Děje se něco zvláštního?
Zadržela dech a čekala, až se telefon rozezní. Nicole by jí mohla napsat, že našla Krakouna. To by pravděpodobně znamenalo, že je Rephaim v pořádku. Nebo by to taky znamenalo, že ho hned bez přemýšlení zabili. Ať tak, či onak, vyžvanila by to Stevie Rae, aby vypadala všemocně a bezstarostně.

Jen hledáme jídlo. Živé jídlo. Chceš se přidat?

Stevie Rae věděla, že by bylo k ničemu, aby Nicole připomínala, že nemají lovit živé lidi. Dokonce i jíst bezdomovce je zlé. Nebo okrádat ( koho se jim zlíbí, sledovat je a pak ukrást věci z jejich aut). Prostě odpověděla zpět: Ne, sejdeme se v 6. Hahahahahaha
Stevie Rae strčila telefon zpátky do kapsy. Bude to dlouhá noc a to zejména proto, že do svítání bude od jejich schůzky zbývat jen hodina a půl.


Rephaim

"Tak tohle je plán ptačí chlape. Co ty na to?" Neohlášeně a nezvaně do pokoje Stevie Rae vtrhla vůdkyně červených mláďat Nicole. Kopla do jeho postele a probudila ho. Pak začala mluvit o svém plánu, kdy Stevie Rae chytí do pasti na střeše budovy.

"I kdyby jste v blízkosti východu slunce nalákaly Červenou na střechu budovy, jak ji tam hodláte udržet?"

"První část je jednoduchá, protože to není jen tak nějaká budova. Je to tahle budova. Jsou tam dvě kruhové věže, obě krásné vyzdobené dekoracemi a různými nesmysli z té doby, kdy se tahle budova opravdu používala. Je tam otevřené nebe, protože je to na střeše. Našli jsme velké železné mříže, kterými ji spoutáme. Není možnost, jak by se z toho mohla dostat. Je silná, ale není tak silná, aby přelomila železo. Navíc po celou dobu tam nebude ani kousek země, který by jí mohl nějak pomoct. Bude v pasti. Když vyjde slunce bude se smažit jako hamburger."

"A proč by měla chodit na střechu? I když je to střecha téhle budovy."

"To je ještě jednodušší. Ty budeš ta příčina, proč půjde nahoru."
Rephaim neodpověděl. Nemohl se dostat z šoku a tak vybíral svá slova opatrně.

"Proč myslíš, že by kvůli mně přišla Červená na střechu budovy těsně před úsvitem? A jak bych toho já mohl být schopný? Nejsem dost silný, abych ji přemohl a pak tam odnesl," řekl a snažil se, aby to znělo spíš znuděně než zvědavě.

"To nebude nutné. Zachránila tě. A musela to udělat bez vědomí ostatních. A to zní, jako by k tobě
něco cítila. Možná i víc než jen něco." Nicole se vysmívala tomu pomyšlení. "Stevie Rae je ubohá. Vždycky si myslela, že může zachránit svět přesně, jako to chce udělat teď. To je důvod, proč je tak hloupá, aby se sem vrátila před úsvitem. Myslí si, že nás může zachránit. Fajn, ale my nechceme být spaseni!" Nicole se začala smát a při tom smíchu Rephaim uviděl, jak jí proběhlo očima Neferetina temnota. Nakazila její výraz tak, že její smích začal přecházet v hysterii.

"Proč si myslíš, že vás chce zachránit?"

Rephaimova otázka způsobila, že se Nicole přestala smát, jako by ji udeřil přes obličej.

"Co? Ty si myslíš, že nás nechce zachránit?" Tak rychle, že to jeho mysl nestačila zpracovat, přiskočila k posteli a chytila jeho nezraněnou ruku za zápěstí. "Tak se podíváme, co si myslíš?"
Dívala se na něj a do jeho paže vystřelovalo teplo, jak se dostávala do jeho mysli skrz jeho tělo i duši. Rephaim se soustředil jen na jednu věc. Jeho hněv.

Nicole pustila jeho zápěstí a udělala od něj krok zpět. "Páni," zasmála se nepříjemně. "Ty jsi opravdu naštvaný. Co se děje?"

"Jsem naštvaný kvůli tomu, že jsem zraněný a musím se zabývat dětmi a jejich hloupými hrami!"

Nicole, ustoupila z jeho osobního prostoru a zavrčela: "To není hloupá hra! Chceme se zbavit Stevie Rae, takže uděláme to, co udělat musíme, abychom pak mohly Neferet říct, že jsme to zvládli. A ty budeš hezky hodný a pomůžeš nám jí dostat nebo tě tady máme nechat a přistoupit k plánu B?"

Rephaim neváhal. "Co chceš, abych udělal?"

Úsměv Nicole mu připomínal ještěrku. "Ukážeme ti schody do jedné z věží-na druhé straně té střechy roste stupidní strom. Nebude mít šanci, aby přišla na nějaký způsob jak se dostat k tomu stromu a použít ho jako štít k tomu, aby přežila. Půjdeš do druhé věže a budeš čekat. Všechno bude zničené, jako bychom tě vlekli potom, co jsme na tebe narazili. Všechno kolem bude pokryté uschlou krví. Což je přesně to, co bude chtít vědět Stevie Rae, ale já jí ujistím, že stále žiješ. Stěží."

"Půjde tam nahoru, aby mě zachránila," řekl Rephaim dokonale bezcitným hlasem.

"Znovu. Jo. Spoléhám na to. Jakmile se dostane na střechu, jen zůstaneš schoulený. Pak připevníme mříže k věži a uvězníme jí. Pak vyjde slunce. Stevie Rae shoří. Pak tě pustíme. Jednoduché, viď."

"To bude makačka," řekl Rephaim.

"Jo, podívej. Jestli se na poslední chvíli rozhodneš, že nejsi s námi, pak bude po všem. Kurtis a Starr ti nakopou zadek a hodíme tě do tý věže stejně. Budeš pro nás pracovat tak jako tak. Ty jsi totiž plán B. Jen v tom druhém případě, budeš trochu mrtvější."

"Jak jsem ti řekl už dřív. Můj otec mi přikázal, přivést mu Stevie Rae."

"Jo, ale já tady nikde tvýho tátu nevidím."

"Nevím, proč se mnou hraješ tuto hru. Jak již víte, můj otec mě neopustil. Vrátí se pro svého oblíbeného syna. Když pro něj budu mít Stevie Rae."

"A nebude mu vadit, že bude trochu na uhel?"

"Stav jejího těla se mě netýká, pokud bude v mém držení."

"No, tak jí budeš mít. Nechci ji sníst, takže její tělo nepotřebuju." Naklonila hlavu na stranu a sjela ho oceňujícím pohledem. "Viděla jsem uvnitř tvé hlavy, že si hajzl, taky jsem viděla, že jsi naštvaný, ale taky jsem viděla, že se cítíš z něčeho vinný, jako peklo. Co to znamená?"

"Měl bych být teď u otce. Na jeho straně. Cokoliv jiného je nepřijatelné."

Jejímu smíchu chyběl humor. "Jsi syn svého otce, ne?" Odhrnula deku, která sloužila jako dveře do místnosti. Když odcházela, zavolala zpátky: "Trochu se vyspi. Máš ještě pár hodin předtím, než přijde. Pokud budeš něco potřebovat, bude tu pro tebe Kurtis se svou velkou zbraní. Obstará ti cokoliv budeš chtít. Jen tu zůstaň, dokud tě nezavolám. Máš to?"

"Ano."

Červené mládě odešlo a Rephaim se stočil zpátky do svého hnízda, které si udělal z postele Stevie Rae. Předtím, než se oddal léčivému spánku, jeho jediná myšlenka byla, že by si přál, aby ho tenkrát Červená nechala pod tím stromem zemřít.



kapitola 34

Zoey

Vzbudila jsem se asi nanosekundu předtím, než jsme přistáli na letišti v Benátkách. Přísahám, že jsem spala celou cestu. Měla jsem jen jeden sen. Byl o mně a obřím bobrovi z reklamy na prášek na těžký spánek. Hráli jsme Scrabble (který já normálně nehraju) a já od něj vyhrála pár bot od návrháře (ale on ve skutečnosti neměl nohy). Tenhle sen byl zvláštní, ale neškodný a já spala jako dítě na letní dovolené.

Většina ze zbytku mé party si utírala slzy z očí a smrkala.

"Co to sakra se všemi je?" zeptala jsem se Starka, když jsme projížděli s letadlem naší branou. Někdy v průběhu letu se přestěhoval vpravo přes uličku a byl vedle mě.

Ukázal bradou přes rameno na každého za námi, včetně Heatha, který měl stále slzy v očích. "Jen se dívali na film Milk. Brečeli u toho jako děti."

"Hej, to je dobrej film. A taky je super-smutnej," řekla jsem.

"Jo, viděl jsem to, když to vyšlo. Ale abych uklidnil moje mužské ego, tak jsem si četl." Zvedl knihu, kterou měl v klíně. Jmenovala se Moje ztracená sezóna a napsal jí chlap jménem Pat Conroy.

"Opravdu to čteš?"

"Jo. Opravdu."

"Ztracená sezóna. O čem to je?"

"Opravdu to chceš vědět?"  

"Jo, samozřejmě, že chci." řekla jsem.

"Napsal knihu o tom, že utrpení může být zdrojem síly."

"Hm," dostala jsem ze sebe ne moc brilantně ani moc chytře.

"Je to můj oblíbený autor," řekl Stark trochu plaše.

"Tak to se na něj budu muset podívat," řekla jsem.

"On nepíše knihy pro holky," řekl Stark.

"To je tak strašně ste reo typní!"chystala jsem se mu udělat přednášku o mysogynním (slovo, které jsem se naučila od Damiena, zatímco jsme četli Šarlatové písmeno v osvětlené třídě) názoru, že mužské knihy jsou pro kluky stejně zdobené, nesmyslné a načechrané jako pro holky, když se letadlo trochu zhouplo a zastavilo.

Všichni jsme zírali kolem sebe a nevěděli, co máme dělat, když se najednou dveře od kabiny pilota otevřely a z nich vyšla s úsměvem upírská pilotka.

"Vítejte v Benátkách," řekla s úsměvem. "Vím, že alespoň jeden z vás má zvláštní potřeby, tak jsme přistáli přímo v soukromém hangáru." Slyšela jsem, jak se dvojčata začala hihňat ´zvláštním potřebám´, ale nevšímali jsme si jich. "Erce se s vámi setká zde. Bude vaší průvodkyní na ostrově San Clemente. Ujistěte se, že tady nenecháte žádná vaše zavadla. Buďte požehnáni." Pak přešla k předním dveřím a povolením několika pák je otevřela. Pak se ozval nějaký zvuk a ona řekla: "Můžete vystoupit z letadla."

"Nech mě jít první," řekla jsem Starkovi, který už byl na nohou, hodil knížku do batohu a ten si přehodil přes rameno. "Chci se ujistit, že tam opravdu není žádné slunce, které tě usmaží." Stark už už chtěl začít argumentovat, když se kolem nás prohnal Darius a umlčel nás rychlým pohybem ruky. "Zůstaňte tady. Dám vám vědět, jestli je všechno v pořádku."

"Je to dřina-být válečník," řekla Afrodita a kráčela uličkou dopředu. Všichni ostatní byly zablokováni jejím zavazadlem Betsey Johnson. "Mám ráda, když je plnej testosteronu, ale zapomněl tady mojí tašku."

"Musí mít volné ruce pro případ, že by nás musel bránit," řekl jí Stark a samozřejmě vynechal tu část věty s ´ty debile´.

Přimhouřila na něj oči, ale Darius se vrátil zpět do letadla. "Všechno je v pořádku." Obrátili jsme se a poslušně jako ovce jsme se vydali uličkou k východu.

Upírka stojící v dolní části schodiště vedoucího z letadla byla vysoká a dívala se královsky, byla stejně tmavá jako Lenobia, ale stále mi něčím připomínala naší Paní koní. Erce působil stejně klidně jako Lenobia. Rozhodla jsem se, že to musí mít určitě něco společného s jejich blízkým vztahem ke koním. Jsou klidní a moudří. Koně jsou ta nejlepší zvířata na světě, hned po kočkách. Jsou uklidňující a elegantní.

"Jsem Erce. Ráda tě poznávám, Zoey." Její tmavé oči mě okamžitě vyhledaly, když jsem scházela po schodech dolů za Starkem a Dariem.

"I já vás ráda poznávám." řekla jsem jí.

Pak její pohled přešel na Starka. Viděla jsem, jak se jí rozšířily oči, když uviděla jeho červené tetování, složitě zdobené šípy na obou stranách jeho půlměsíce ve středu čela.

"To je Stark," řekla jsem a tím rozbila to, co se pomalu měnilo v trapné ticho.

"Ráda tě poznávám, Starku," řekla.

"I já," odpověděl automaticky, i když to znělo napjatě.

Věděla jsem, jak se cítil. Byla jsem zvyklá, že na mé tetování zírají mláďata i upíři.

"Starku, postarala jsem se o to, aby všechny naše lodní okna byla zabedněná. Západ slunce nastane tak za hodinu. Celý den sněžilo, takže i když svítí slunce, není tam moc světla."

Její hlas byl melodický a bylo příjemné ho poslouchat, tak hezké, že mi trvalo nějakou chvíli pochopit, co říká.

"Loď?" řekla jsem. "Jak se dostaneme na loď?"

"No, je tady, Zo," řekl Heath, který stál na schodech a rukama se opíral o chladné a kluzké zábradlí. Ukázal bradou ke straně hangáru. U jednoho kraje podlahy byl velký obdélníkový dok s velkými dveřmi, které mi připomněly garáž na jednom konci uzavřenou. Byla úhledná-vypadala prostě jako velká černá loď. Horním předním sklem jsem viděla dva vysoké upíry, kteří tam stáli a čekali. Za nimi se leskly vysoké dřevěné schody, které vedly dolů do podpalubí, což musí být prostor pro cestující. Říkám ´musí být´, protože i když byla podél lodi okna, byla skutečně celá zakrytá.

"Pokud bude slunce za mraky, můžu to zvládnout," řekl Stark.

"Takže je pravda, že je pro tebe sluneční světlo nepříjemné? Doslova vás spálí?" Slyšela jsem zvědavost v jejím hlase, ale neznělo to vlezle nebo ó pane bože, ty jsi zrůda. Znělo to upřímně.

"Přímé sluneční světlo by mě zabilo," řekl Stark věcně. "Ale i nepřímé slunce, ať už jsem kdekoliv, je velmi nebezpečné a nepohodlné."

"Zajímavé," odpověděla.

"Myslím, že slovo zajímavá je jedna z možností, jak se na to dívat. Spíš si myslím, že je to otravné a nepohodlné." řekl Stark.

"Budeme mít čas na nákupy před zahájením Vysoké rady?" zeptala se Afrodita.

"Ach, ty musíš být Afrodita."

"Ano, ráda vás poznávám, cokoliv. Takže můžeme nakupovat?"

"Obávám se, že nebudeme mít čas. Půl hodiny potrvá, než se dostaneme na ostrov. Pak se ubytujete a co je nejdůležitější, povím vám o pravidlech Rady. Vlastně, už musíme jít." začala nás vést k lodi.

"Jako o tom, že nejsem dost dobrá, abych před nimi mohla promluvit teď, když jsem jen člověk?"

"Pravidlo o lidech nemá nic společného s tím, že by nebyly dost dobří na to, aby promluvili před Radou." řekla Erce, když jsme prošli hangárem a nastoupili na loď. Sestoupili jsme do tmavé a luxusní kabiny. "Choti jsou už dlouhou dobu uznávány členy komory, protože jsou důležití pro upíry." Odmlčela se a usmála se na Heatha, který byl totální a zřejmý člověk. "Jen jim není dovoleno mluvit před Vysokou radou, protože lidé nemají možnost vyjádřit se k osobním otázkám upírské politiky."

Heath si dramaticky povzdechl, vecpal se vedle mě a ignorujíc Starka, který mi šel po druhém boku, mi přehodil majetnicky paži kolem ramen.

"Rýpnu tě loktem, jestli ze mě okamžitě nesundáš tu ruku a nezačneš se chovat tak, jak máš." zašeptala jsem.

Heath se rozpačitě usmál a uhnul rukou, ačkoliv se ode mě nevzdálil ani na krok.

"Takže to znamená, že se můžu účastnit zasedání Rady, ale musím držet hubu jako každej dárce krve co tam je?" zeptala se Afrodita.

"Pro tebe udělali výjimku. Můžeš přijít a můžeš mluvit, ale musíš dodržovat všechny ostatní
předpisy Rady."

"Což znamená, že se nejde nakupovat." řekla Afrodita.

"To je přesně to, co to znamená," řekla Erce.

Byla jsem ohromena její trpělivostí. Lenobia by už pravděpodobně Afroditě utrhla hlavu za její hloupé chování.

"Takže všichni ostatní z nás můžou na zasedání rady taky? Oh, ahoj, rád tě poznávám, jsem Jack," řekl.

"Všichni jste před Radu pozváni."

"A co Neferet a Kalona? Budou tam také?" zeptala jsem se.

"Ano, i když Neferet si nyní nechá říkat Nyx a Kalona říká, že jeho pravé jméno je Erebus."

"To je lež," řekla jsem.

Ercin úsměv byl ponurý. "To je moje malá přesně důvod, proč jste teď tady."

Během cesty jsme toho moc nenamluvili. Motor lodi kopal a byl velmi hlasitý a vnitřek lodi byl víc než matoucí tím, jak byl zahalený do temnoty. Najednou sebou loď trhla a já byla zaneprázdněná soustředěním na to, abych se nepozvracela.

Rychlost lodi zpomalila, spolu s tempem válcování vody a kymácením. Signalizovalo nám to příjezd na ostrov, když na mě Darius přes řev motoru zařval. "Zoey!"

On a Afrodita seděli v jedné ze dvou řad křesel za mnou a já musela otočit na své židli, abych ho viděla. Stark se otočil se mnou, takže jsme oba vyskočili ve stejnou dobu.

"Afrodito! Co se děje?" spěchala jsem k ní. Držela si hlavu v dlaních, jako by se bála a byla na pokraji nervového zhroucení. Darius vypadal bezmocně. Držel jedno její rameno a šeptal věci, které jsem neslyšela. Snažil se jí přimět, aby se na něj podívala.

"Ach, bohyně! Rozskočí se mi hlava. Co to sakra je?"

"Má vizi?" zeptala se Erce, která stála za mnou.

"Nevím. Pravděpodobně," řekla jsem. Klekla jsem si před ní na kolena a snažila se jí donutit podívat se mi do očí. "Afrodito, to jsem já, Zoey. Řekni mi, co vidíš."

"Je mi tak horko. Tak zatraceně moc horko!" řekla Afrodita. Její tvář byla horká a zpocená, i když byla vlastně v lodi. S rozšířenýma očima plnýma paniky se rozhlížela kolem sebe, i když můj odhad byl, že toho kolem sebe moc v té tmě neviděla.

"Afrodito, mluv se mnou! Co jsi viděla ve své vizi?"

Podívala se na mě a já si uvědomila, že její oči byly jasné a nebyly naplněny krví, což se stávalo při každé její vizi.

"Nic jsem neviděla." Polkla vzduch. Stále byla zpocená. "To nebyla vize. Byla to Stevie Rae a náš zatracenej otisk. Něco se s ní děje. Něco opravdu, ale opravdu zlého."