Pokoušená Škola noci 6, kapitola 37,38

kapitola 37

Stevie Rae

Země ji pohltila a na okamžik se jí zdálo, že je všechno v pořádku. Chladná temnota poskytovala úlevu
její spálené kůži. Tiše zasténala.
"Červená? Stevie Rae?"
Dokud nepromluvil, tak si neuvědomila, že je stále zavřená v náruči Rephaima. Vymanila se z jeho náruče a odstoupila. Zakřičela bolestí, když se dotkla zády hliněné stěny úkrytu, který vytvořila pomocí svého živlu, aby ji chránil. Pak kapsli znovu zavřela.
"Jsi v pořádku? Nevidím tě." řekl Rephaim.
"Jsem v pořádku. Teda myslím." Její hlas ji překvapil. Zněl tak slabě a tak nenormálně, že v tom pochopila první náznak toho, že i když unikla slunci, určitě neunikla jeho účinkům.
"Nic nevidím," řekl.
"To je proto, že se země zavřela, aby mě ochránila před sluncem."
"Jsme tady v pasti?" Jeho hlas nebyl vyděšený, ale nebyl ani úplně klidný.
"Ne, mohu nás dostat ven kdykoliv budu chtít." vysvětlila. Pak ještě dodala. "Země nad námi ale není příliš hluboká. Jestli zemřu, vyhrabeš se ven celkem snadno. Jak ti je? To křídlo tě musí opravdu bolet."
"Máš pocit, že umíráš?" Zeptal se a ignoroval otázku o jeho křídle.
"Nemyslím si, že zemřu. I když, vlastně nevím. Cítím se tak nějak lehce."
"Lehce? Vysvětli mi to."
"No, jako bych nebyla spojená s mým tělem."
"Bolí tě tělo?"
Stevie Rae o tom přemýšlela a byla překvapená tím, co zjistila. "Ne. Vlastně nejsem vůbec zraněná." Bylo to divné, ale její hlas byl stále víc a víc slabší.
Najednou cítila, jak se jeho ruka dotkla její tváře, sklouzla dolů po krku, na paži a-
"Au! Ubližuješ mi."
"Jsi ošklivě popálená. Cítím to. Budeš potřebovat pomoc."
"Teď nemůžeme odejít, shořela bych," řekla a přemýšlela, proč se s ní všechno točí.
"Co můžu udělat, abych ti pomohl?"
"No, můžeš sehnat nějakou velkou plachtu, položit mě na ní a pak mě vzít do krevní banky. Jo, to zní celkem dobře," Stevie Rae proletělo myslí, že ještě nikdy nebyla tak žíznivá. Ptala se v duchu, a byla opravdu zvědavá, jestli opravdu zemře. Zdálo se jí líto, čím vším Rephaim prošel, aby jí pomohl.
"To co potřebuješ je krev?"
"Krev je všechno co potřebuju. Táhne mě k sobě, což je asi trochu hrubé, ale stejně. Je to pravda. Slibuju na svou čest." Trochu hystericky se zachichotala a pak zvážněla. "Počkej, to vlastně není moc vtipné."
"Pokud nedostaneš krev, zemřeš?"
"Myslím, že bych mohla." řekla a shledala, že je docela těžké se o to starat.
"Jestli tě krev vyléčí, vezmi si mou. Dlužím ti život. To je důvod, proč jsem tě na střeše zachránil. Ale pokud tady zemřeš, dluh nebude smazán. Takže pokud potřebuješ krev, vezmi si mojí." zopakoval.
"Ale ty nevoníš hezky," vyhrkla.
Z temnoty zaznělo podrážděně a uraženě. "To říkala červená mláďata taky. Moje krev vám nevoní, protože nemám být jednou z vašich kořistí. Jsem syn nesmrtelného. Nejsem tvá oběť."
"Hele, já nemám žádné oběti, teď už ne," slabě zaprotestovala.
"Stále je to pravda. Voním odlišně, protože jsem jiný. Nebyl jsem vytvořen jako váš oběd."
"Nikdy jsem neřekla, že jsi byl." Pomyslela si, že její slova měla vyznít trochu prostořece a defenzivně. Místo toho byl její hlas slabý. Její hlava byla podivně obrovská, jako kdyby se jí měla oddělit od krku každou sekundu a vzlétnout do oblak jako obrovský narozeninový balón.
"Ať už páchne nebo ne, je to krev. Dlužím ti svůj život. Takže se ze mě napij a žij."
Stevie Rae vykřikla, když se ji Rephaim znovu dotknul a přitisknul ji na své tělo. Cítila, jak se jí spálená kůže na ramenech odlepuje od chladné země. Pak spočinula na jeho jemném peří. Zhluboka si povzdechla. Tohle nebylo tak špatné, zemřít v zemi v hnízdě z peří. Když se nehýbala, moc jí to nebolelo.
Pak cítila, jak se pohnul Rephaim. Uvědomila si, že si znovu otevřel ránu na ruce, kterou mu udělal Kurtis. Ona mu jí sice zavázala, ale když jí znovu otevřel, jejich malý úkryt se začal plnit silnou vůní jeho šarlatové nesmrtelné krve. Pak se znovu pohnul a najednou jí přitiskl jeho krvácející ruku ke rtům.
"Pij," řekl tvrdě. "Pomoz mi zbavit se mého dluhu."
Pila, byl to automatický reflex. Jeho krev samozřejmě páchla. Smrděla špatně, špatně a špatně.
Pak se jí ale dotkla jazykem. Jeho krev chutnala jako něco, co Stevie Rae ještě nikdy nepoznala. Nechutnala tak, jak voněla, bylo to něco úplně jiného. Bylo to neuvěřitelné překvapení. Plnilo její ústa a jeho duše se spojila s její. Byl to naprostý rozdíl od všeho, co kdy zažila.
Slyšela, jak zasyčel a ruka, kterou jí svíral zadní část krku, aby mohla pít z jeho paže, ji chytila ještě pevněji. Stevie Rae zasténala. Pití z Krakouna nemohla být sexuální zkušenost, ale vlastně tohle nebyla nesexuální zkušenost. Stevie Rae proletělo myslí, že si vlastně přála mít nějakou sexuální zkušenost s klukem -jinou než mít s Dallasem poměr ve tmě- ale nevěděla, co si má myslet o všech těch věcech, které se děli v její mysli a které projížděli jejím tělem. Bylo to krásně, žhavé, chvějivé a silné. Nic takového s Dallasem nikdy nezažila.
Líbilo se jí to. A na tu chvíli Stevie Rae zapomněla, že byl Rephaim směs nesmrtelného a zvířete, vytvořeného z násilí a chtíče. V tu chvíli znala jen potěšení z jeho doteku a síly jeho krve.
V tu chvíli se její otisk s Afroditou rozbil a ona byla první červená upírka, velekněžka Nyx a otisknutá se s Rephaimem, oblíbeným synem padlého nesmrtelného anděla.
To také způsobilo, že jí přestal svírat hlavu a ona se od něj odtáhla. Ani jeden z nich nic neřekl. Mlčely v jejich malé hliněné místnosti. Jediný zvuk byl, když oba lapaly po dechu.
"Země, potřebuji tě znovu," Stevie Rae promluvila do tmy. Její hlas zněl opět normálně. Její tělo jí rozbolelo. Cítila, jak hoří a jak má na rukách jen syrové maso. Krev Rephaima jí ale začala léčit a ona pochopila, že byla na pokraji smrti.
Země naplnila prostor vůní jarní louky. Stevie Rae ukázala nahoru, na místo tak daleko od ní, jak jen mohlo být. "Otevři tam malý prostor, ale jen natolik, aby mě světlo nespálilo a já neshořela."
Její příkaz byl vyslechnut. Země se nad nimi zachvěla a objevil se otvor, kterým dovnitř proniklo trochu denního světla.
Oči Stevie Rae se přizpůsobili téměř okamžitě a tak se mohla dívat, jak Rephaim překvapeně mrká, jak se snaží zvyknout si na denní světlo. Seděl blízko ní. Podívala se na jeho hrozné, krvavé pohmožděniny. Jeho zlomené křídlo se zcela uvolnilo z ručníků a leželo mu bezmocně na zádech. Okamžitě věděla, kdy si jeho oči přivykly na světlo. Jeho lidské oči s nádechem rudé našli její.
"Tvoje křídlo je znovu poraněné." řekla.
Zabručel a ona usoudila, že jeho slova byla klučičí výraz pro souhlas.
"Znovu ti je zpevním." Začala se zvedat, ale on zvedl ruku, aby ji zastavil.
"Neměla by ses hýbat. Měla bys zbytky své síly použít na zemi a obnovit tak své síly."
"Ne, to je v pořádku. Nejsem v pořádku na sto procent, ale je mi o hodně líp." Zaváhala a pak dodala: "Ale to ti nemusím říkat, viď?"
"Proč bych-" Krakoun náhle ztichnul. Stevie Rae sledovala, jak se jeho oči rozšířily pochopením. "Jak je to možné?" řekl.
"Nevím," řekla, vstala a začala odvazovat povolené pásy ručníků, které byly kolem něj. "Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být možné. Ale jsme tady a je to tak."
"Otisk," řekl.
"Mezi námi," dodala.
Pak už ani jeden z nich nic neřekl.
Když mu znovu utáhla povolené obvazy, narovnala se a řekla: "Dobře, teď ti nastavím křídlo zpátky do správné polohy, jak sem to už dělala. Bude to zase bolet. Je mi to líto. Samozřejmě tentokrát mě to bude bolet taky."
"Opravdu?" řekl.
"Jo, trochu vím, jak fungují tyhle věci s otiskem. Mívala jsem otisk s člověkem. Věděla o mně všechno. Teď jsem otisknutá s tebou, takže je logické, že budu vědět věci o tobě. Což zahrnuje i tvou mučivou bolest."
"Jsi s ní pořád otisknutá?"
Stevie Rae zavrtěla hlavou. "Ne, je to pryč. Jsem si jistá, že jí to růžově uspokojí."
"Růžově uspokojí?"
"To říkala moje máma. To znamená, že bude šťastná, že už spolu nejsme otisknuté."
"A ty? Co na to říkáš ty?"
Stevie Rae mu pohlédla do očí a upřímně odpověděla. "Jsem totálně zmatená, co se týče nás, ale není mi líto, že už nejsem otisknutá s Afroditou. Teď drž a nech mě tě ošetřit, ať už to mám za sebou." Rephaim zůstal nehybný, zatímco mu Stevie Rae narovnávala křídla. Byla to ona, kdo zalapal po dechu a bolestně vykřikla. A také to byla ona, kdo byl bílý a nejistý, když bylo po všem. "Zatracená bolestivá křídla. Je to zlý."
Rephaim na ni zíral a zavrtěl hlavou. "Tys to cítila?"
"Bohužel, jo. Cítila jsem to. Bylo to skoro horší, než když jsem umírala." Pohlédla mu do očí. "Zlepší se to?"
"Zahojí se to."
"Ale?" cítila, že je jeho věta nedokončená.
"Ale nevěřím, že budu ještě někdy létat."
Stevie Rae se na něj stále dívala. "To je špatné, viď?"
"Je."
"Možná se to bude hojit lépe, než si myslíš. Pokud se se mnou vrátíš do Školy noci, mohla bych-"
"Nemůžu tam jít." Nezvýšil hlas, ale jeho slova naznačovaly, že je rozhodnutý.
Stevie Rae to zkusila znovu. "No, to jsem si myslela taky. Teď tam ale jsem a oni mě přijali. No, někteří z nich."
"Pro mě by to ale neudělali a ty to víš."
Stevie Rae se podívala dolů. Pokrčila rameny. "Zabil jsi profesorku Anasatasii. Byla opravdu hodná. Její manžel Drak je bez ní ztracený."
"Udělal jsem, co jsem musel udělat pro mého otce."
"A on tě opustil," řekla.
"Já ho zklamal."
"Málem jsi zemřel!"
"Stále je to můj otec," řekl tiše.
"Rephaime, tohle je otisk. Nic se u tebe nezměnilo? Nebo jsem to jen já, kdo prodělal změnu?"
"Změnu?"
"Dobře, no. Nemohla jsem cítit tvou bolest a teď můžu. Nemůžu říct, co si myslíš, ale tuším jak ti je. Taky si myslím, že bych věděla kde jsi a co se s tebou děje, i kdybys byl daleko ode mě. Je to zvláštní. Je to jiné než to, co jsem měla s Afroditou, ale je to tak. A ty cítíš nějaký rozdíl?"
Dlouho váhala, než jí odpověděl. A i když promluvil, znělo to zmateně. "Mám pocit, jako bych tě teď chránil."
"No," Stevie Rae se usmála. "Zachránil jsi mě tam nahoře."
"To bylo splacení dluhu. Tohle je víc."
"Jako co?"
"Třeba to, že je mi špatně jen z představy, jak blízko jsi byla smrti." přiznal a jeho hlas byl ochranitelský a naštvaný.
"To je všechno?"
"Ne. Ano. Já nevím! Nejsem na to zvyklý." Bouchl pěstí do své hrudi.
"Co to je?"
"Pocit, který k tobě cítím. Nevím, jak to nazvat."
"Možná bychom to mohly nazvat přátelství?"
"To nejde."
Stevie Rae se usmála. "No, to jsem taky říkala Zoey, taky jsem jí říkala, že to není možné. Ale všechno nemusí být buď černé, nebo bílé."
"Ne černé nebo bílé, ale dobro a zlo. Ty a já jsme na dvou protilehlých stranách, které jsou v rovnováze. Mezi dobrem a zlem."
"Nemyslím si, že je to zákon vytesaný v kameni," řekla.
"Stále jsem syn svého otce," řekl.
"Dobře, tak proč tě opustil?"
Než jí mohl odpovědět, přes malý otvor v zemi se k nim donesl šílený křik.
"Stevie Rae! Jsi tady?"
"To je Lenobia," řekla Stevie Rae.
"Stevie Rae!" K hlasu Paní koní se připojil další.
"Oh, hovno! To je Erik. On zná tunely. Jestli se tam dostanou, všechno půjde do háje."
"Ochrání tě před slunečním zářením?"
"No, jo. Určitě jo. Nechtějí, abych se spálila."
"Pak na ně zavolej. Měla bys s nimi jít," řekl.
Stevie Rae se soustředila a mávla rukou. Malé trhliny v zemi v dalekém rohu jejího úkrytu se rozšířili. Stevie Rae se přitiskla zády ke stěně. Pak si dala ruce k ústům a zavolala: "Lenobie! Eriku! Jsem tady!"
Rychle se naklonila a dotkla se rukama země po obou stranách Rephaima. "Skryj ho pro mě, země. Nedovol, aby byl objeven." Pak zatlačila a země za ním se zavlnila dozadu, takže byl Krakoun skryt v jakémsi přístěnku, do kterého neochotně vkročil.
"Stevie Rae?" Byla blízko. Její hlas, ozývající se z praskliny byl hlasitý.
"Jo, jsem tady, ale nemůžu vyjít ven. Takže mi tahle část země slouží tak trochu jako stan."
"Postaráme se o tom. Jen zůstaň tam, kde jsi. V bezpečí."
"Jsi v pořádku? Potřebuješ něco?" zeptal se Erik.
Stevie Rae chtěla Erikovi říct, alespoň o pytel krve, nebo deset balíčků krve z lednice v tunelech, ale nechtěla, aby šel dolů.
"Ne! Jsem v pohodě. Jen potřebuju něco, co mě zakryje před sluncem."
"Žádný problém. Vrátíme se za sekundu." řekl Erik.
"Nikam nepůjdu," zavolala za ním. Pak se obrátila k Rephaimovi. "A co ty?"
"Zůstanu tady. Skrytý v tomhle koutě.
Pokud jim neřekneš, že jsem tady, nedozví se to."
Zavrtěla hlavou. "Nemyslím teď. Samozřejmě jim neřeknu, že jsi tady. Ale kam půjdeš?"
"No asi ne zpátky do těch tunelů." řekl.
"Jo, to rozhodně není dobrý nápad. Dobře, nech mě přemýšlet. Jakmile mi Lenobia A Erik pomůžou se dotud dostat, bude pro tebe snadné odejít. Červená mláďata nemůžou ve dne vyjít a teď je ještě super brzo, takže většina lidí spí." Zvažovala své možnosti. Chtěla ho mít blízko, a to nejen proto, že by za ním chodila a nosila mu jídlo, vyměňovala by mu špinavé obvazy a ošetřovala by mu jeho zranění. Stevie Rae také věděla, že potřebuje vědět kde je a mít ho blízko. Až mu bude lépe a bude stejně silný jako předtím, co potom udělá?
A taky tam byl ten malý fakt, že s ním byla otisknutá, což znamenalo, že by bylo hodně nepříjemné přemýšlet o tom, že by byl od ní daleko. Zvláštní, že neměla tenhle pocit i s Afroditou...
"Stevie Rae, slyším je se vracet," řekla Rephaim. "Tak kam mám jít?"
"Ah, no...um...dobře, bude to muset být blízko, ale vhodné k tomu, aby ses tam ukryl. A nebylo by na škodu, kdyby to mělo hrůzostrašnou pověst, takže by tam lidé nechodili, nebo by si aspoň nemysleli, že je to divné, když se odtamtud budou ozývat zvuky." Pak se její oči rozšířily a usmála se na něj. "Mám to! Po Halloweenu jsme šli se Z a partou na obhlídku Tulsy, jestli tam nejsou duchové. Byl to  jeden z těch starodávných cool trolejbusů."
"Stevie Rae! Jsi v pořádku tam dole?" Erikův hlas k nim doléhal výšky.
"Jo, fajn." křikla zpět.
"Dáme kolem stromu něco jako stan a taky přes tvůj úkryt. Bude to stačit?"
"Jen zabezpečte prostor, kam mě vytáhnete. O ten zbytek se postarám."
"Dobře, dáme ti vědět, až budeme připraveni." řekl.
Stevie Rae se otočila zpátky k Rephaimovi. "Tak tohle je můj plán. Poslední zastávka trolejbusu Gilcreasova mueza. Je to v severní Tulse. Je to velký starý, otřískaný dům a je neobydlený. Stále se mluví o rekonstrukci, ale oni nemají dost peněz. Můžeš se skrýt tam."
"Neuvidí mě lidi?"
"Do pekla ne! Ne, když zůstaneš během dne v domě. Je tam bordel a všechna okna jsou zabedněná a zamčená, takže turisté tam nechodí. A to nejlepší je, že je to super starý. To je důvod, proč tam byly duchové. Zřejmě je tam duch pana Grilcrease a jeho druhé manželky a dokonce i duchové jejich děcek. Takže jestli se ti bude zdát, že vidíš nebo slyšíš něco divného, tak to budou jen další duchařské věci."
"Duchové mrtvých."
Stevie Rae zvedla obočí. "Nebojíš se, že ne?"
"Ne. Rozumím jim moc dobře. Existoval jsem tak po celá staletí."
"Zatraceně, omlouvám se. Zapomněla jsem, že-"
"Dobře Stevie Rae, jsme tady na tebe připraveni." volala Lenobia.
"Jasně. Hned jsem tam. Ustup, mohla bys sem spadnout, kdybych udělala tu díru trochu větší." Vstala a přistoupila blíž ke škvíře v zemi nad nimi, která už nenechávala moc světla.
"Hned odsud odejdi. Pak jdi přes železniční koleje. Uvidíš silnici 244. Půjdeš po ní směrem na východ. Pak přechází v OK 51. Ty půjdeš na sever, až uvidíš výjezd z Gilcreasova muzea. To je napravo. Pak sejdeš ze silnice a půjdeš do muzea. To bude nejtěžší. Je tam hodně stromů, tak se mezi nimi můžeš schovat. Tohle je dálnice takže budeš mít asi problémy. Musíš se pohybovat rychle, když budeš mimo stromy. Půjdeš příkopem. Když si tě někdo všimne, skloníš se."
Rephaim vydal znechucený zvuk, který Stevie Rae ignorovala. "Dům je ve středu muzejního okruhu. Zítra večer ti tam přinesu jídlo a věci."
Zaváhal a pak řekl: "To není moudré, abychom se znovu viděli."
"Ne, to je právě chytré, jestli se tam zvládneš dostat."
"Pak se asi uvidíme zítra, jelikož nikdo z nás se nechová chytře, když jde o záležitosti jiných."
"Dobře, uvidíme se zítra."
"Zůstaň v bezpečí," řekl. "Když se ti něco stane, já-já věřím, že bych cítil tvou ztrátu." Zaváhal nad svými slovy, jako kdyby nevěděl, jak to říct.
"Jo, ty buď taky opatrný." řekla. Než zvedla ruce k opětovnému otevření země, dodala: "Děkuju, že jsi mi zachránil život. Tím jsi splatil svůj dluh v plné výši." řekla tiše.
"Zvláštní, že nemám pocit, že bych byl volný," řekl tiše.
"Jo," řekla Stevie Rae. "Vím, co máš na mysli."
A pak se Rephaim přikrčil a Stevie Rae vyzvala svůj živel, aby jí otevřel strop jejich komory a nechala Lenobii a Erika, aby jí vytáhly.
Nikoho nenapadlo se podívat za ní do země. Nikdo neměl podezření. A nikdo neviděl napůl havrana a napůl člověka, který kulhal do Gilcreasova muzea, schovat se mezi duchy minulosti.





kapitola 38


Zoey

"Stevie Rae! Jsi opravdu v pořádku?" Popadla jsem telefon a přála jsem si, abych byla v Tulse a mohla na vlastní oči vidět, že je moje BFF opravdu živá a zdravá.
"Z! Mluvíš tak ustaraně. Nech toho! Jsem v pořádku. Slibuju. Byla to všechno jenom jedna velká a hloupá nehoda. Bohyně, jsem takový nemehlo."
"Co se stalo?"
"No, šla jsem pozdě do Školy noci. Jsem hloupá. Měla jsem zůstat v tunelech a vrátit se až zítra. Ale šla jsem stejně. A pak jsme myslela, že jsem někoho uslyšela na střeše. A jelikož skoro svítalo, tak jsem si myslela, že by tam mohlo být nějaké červené mládě v pasti. Bohyně, musím si jít zkontrolovat moje uši. Byla to jen kočka. Obrovská, tučná kočka, která mňoukala na střeše. Tak jsem chtěla odejít, ale úplně nekoordinovaně, jako pravá anti-roztleskávačka jsem spadla a uhodila se do hlavy tak tvrdě, že jsem omdlela. Nevěřila bys, kolik tam bylo krve. Fakt děsivé."
"Ty ses sama zavřela na střeše? Těsně před svítáním?" Chtěla jsem se k ní dostat přes telefon a na místě jí uškrtit.
"Jo, já vím. To nebyla nejchytřejší věc, kterou jsem kdy udělala. Zejména proto, že když jsem se probudila, tak na mě svítilo slunce."
"Jsi popálená?" Stáhnul se mi žaludek. "Myslím tím, jestli jsi stále, uh, popálená?"
"No, jo, začala jsem hořet a to bylo asi to, co mě probudilo. Byla jsem jak pečenej toast. Mohlo to být horší. Naštěstí jsem měla čas doběhnout ke stromu, který byl blízko střechy. Pamatuješ na něj?"
Věděla jsem, jaký strom myslela. Až moc dobře. Skrýval něco, co mě málem zabilo. "Jo, pamatuju."
"Tak jsem skočila na ten strom a sklouzla po něm. Otevřela jsem zemi a vytvořila pro mě otvor. Vletěla jsem tam jak tornádo a zůstala jsem tam."
"To je to místo, kde tě Lenobia našla?"
"Jo. Lenobia a Erik. Byl opravdu moc hodný, mimochodem. Ne, že by ses k němu měla vrátit, ale myslela jsem, že bys to měla vědět."
"Dobře, dobře, dobře. Jsem ráda, že jsi v bezpečí." Zastavila jsem se a nebyla si jistá, jak jí říct o té další části. "Ehm, Stevie Rae, Afroditě bylo opravdu špatně. Otisk mezi vámi je rozbitý nebo tak něco."
"Je mi opravdu líto, jestli jsem jí ublížila."
"Ublížila! Děláš si srandu? Mysleli jsme si, že zemře. Ona hořela s tebou, Stevie Rae."
"Ach, bohyně! To jsem nevěděla."
"Stevie Rae, vydrž chvilku." Otočila jsem se zpátky na všechny, kteří se snažili vyslechnout náš rozhovor. Obrátila jsem se a vyšla do krásné haly. V bílých skleněných lustrech byly normální svíčky a propůjčovaly všemu teplé blikající krémové světlo. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů, která byla mezi králičími norami, jako v úplně jiném světě. "Fajn, to je lepší. Tady nás nikdo neuslyší," pokračovala jsem. "Afrodita říkala, že jsi byla chycena. Byla si tím jistá."
"Z, zakopla jsem a udeřila se do hlavy. Jsem si jistá, že si Afrodita špatně vysvětlila mojí paniku. Mám na mysli, že když jsem se probudila, tak jsem hořela. Plus jsem ležela na nějakém kovovém odpadu na střeše a byla jsem v něm celá zamotaná. Možná, že jsem se toho lekla. Musela cítit moje pocity."
"Takže tě nikdo nechytil? Nebyla jsi uvězněná v kleci?"
"Ne, Z," zasmála se. "To je šílené. Ale asi ani já bych si lepší příběh nevymyslela."
Zavrtěla jsem hlavou, stále jsem jí nevěřila. "Bylo to děsivé, Stevie Rae. Na chvíli jsem myslela, že přijdu o vás o obě."
"Všechno je v pořádku. Netratíš mě ani protivnou Afroditu. I když musím říct, že mi není líto, že se náš otisk rozbil."
"Dobře. Tohle je taky divný. Jak se to stalo? Jak se přerušil váš otisk? Proč se nepřerušil, když z ní pil Darius, když víš jakou věc mají mezi sebou?"
"Nejlepší vysvětlení asi je, že jsem byla tak blízko smrti, jako nikdy dřív. To asi muselo náš otisk přerušit. A taky je tu to, že jsme ten otisk nechtěli. Možná, že ho ta věc s Dariem oslabila."
"On určitě otisk mezi vámi neoslabil," řekla jsem.
"No, je pryč. To znamená, že když na to přišlo, bylo dost snadné náš otisk zrušit."
"Z místa, odkud jsem se na to dívala, to nevypadalo tak snadně." řekla jsem.
"No, z pohledu hořícího dítěte tady na slunci, můžu říct, že to taky nebylo snadné." řekla.
Okamžitě jsem se cítila provinile, že jsem na ní sypala tolik otázek. Málem umřela (díky že málem bohyně) a já ji tady ještě nutím popisovat mi podrobnosti. "Hele, je mi to líto. Měla jsem jen příšerný strach. Bylo hrozné sledovat Afroditu, jak prožívá tvou bolest."
"Mám s ní promluvit?" zeptala se Stevie Rae.
"Ehm, ne. Alespoň ne teď. Když jsem ji viděla naposled, Darius ji nesl po překvapivě vysokém schodišti do něčeho, co bude asi příšerně drahé apartmá. Dali jí nějaké upíří prášky."
"Oh, dobře. Oni jí vyléčili. Jsem si jistá, že se to Afroditě líbilo."
Zasmály jsme se a já cítila, že je to mezi námi zase normální.
"Zoey? Vysoká rada nás volá. Musíme jít," hlas Erce se rozléhal chodbou.
"Už musím jít, postarat se o moje povinnosti." řekla jsem.
"Jo, slyšela jsem. Jen ti chci říct něco, co si musíš zapamatovat. Následuj své srdce, Z. I když se zdá, že jsou všichni ostatní proti tobě a že se můžeš parádně plést. Sleduj to, co ti k tomu řekne tvoje srdce. To co se stane, by tě možná mohlo překvapit." řekla Stevie Rae.
Zaváhala jsem a pak jsem řekla to, na co jsem myslela. "A to ti zachránilo život?"
"Ano," odpověděla. "Možná."
"Budeme si muset promluvit, až se vrátím domů."
"Budu tady," řekla. "Nakopej jim zadek a odhal jejich pravá jména, Z."
"Pokusím se," řekla jsem. "Sbohem, Stevie Rae. Jsem ráda, že nejsi mrtvá. Zase."
"Já taky. Zase."
Zavěsily jsme. Zhluboka jsem se nadechla, pak podruhé a pak jsem byla připravená čelit Vysoké radě.

Vysoká rada se scházela v opravdu staré katedrále, která stála hned vedle úžasného paláce v San Clemente. Bylo zřejmé, že to patřilo dřív katolické církvi. Přemýšlela jsem, co by řekla sestra Marie Angela na to, jak to upíři změnily. To místo bylo prázdné s výjimkou obrovských lustrů, které vyseli na tlustých bronzových řetězech ze stropu. Vypadaly jako ty, které byly nad jídelními stoly v Bradavicích. Postavili vyvýšený kruhový stůl ve stylu, který mi připomínal ten, o kterém jsem četla v Medee. U něj na žulové podlaze bylo sedm křesel situovaných vedle sebe. Myslím, že to bylo pěkné, ale působilo to spíš ospale a mrazivě.
Barevná skleněná okna zachycovala scény z původního chrámu. Byl tam zkrvavený Ježíš na kříži a spoustu katolických znaků, které reprezentovali Nyx. Zvednuté paže svírající půlměsíc a nádherný pentagram vedle ní. Další okno bylo rozděleno na čtyři části, v každé byl studentský symbol Školy noci, podle toho jaký rok mláďata studovala. Rozhlédla jsem se po katedrále a pomyslela si, jak krásná ty okna jsou, když jsem si všimla scény, kterou vyobrazovalo jedno okno a všechno ve mně ztuhlo. Bylo to přímo naproti obrázku Nyx.
Byl to Kalona! Křídla měl natažená a vystavoval tak své nahé, svalnaté a opálené tělo. Cítila jsem, jak se začínám třást.
Stark vzal mou ruku a zahákl jí za tu jeho, jako by byl gentleman a vedl svou paní po kamenných schodech amfiteátru k prostoru, kde byly naše místa. Jeho dotek byl ale silný a stabilní. Mluvil šeptem, který jsem mohla zaslechnout jen já. "To není on. Je to jen obrázek toho, jak si dříve představovali Ereba. Stejně jako je támhle symbol Nyx."
"Ale vypadá jako on, co když si budou myslet, že je doopravdy Kalona Erebus?" zašeptala jsem zoufale zpátky ke Starkovi.
"Mohly by. A to je důvod, proč jsme tady," zamumlal.
"Zoey a Starku, tohle jsou vaše místa." Erce ukázala dolů na řadu míst v přední části kulatého stolu se sedmi křesly. "Zbytek si může sednout tam." Ukazovala Damienovi, Jackovi a dvojčatům sedadla několik úrovní nad našimi. "Pamatujte, že můžete mluvit pouze v případě, že vám dá Rada slovo," řekla Erce.
"Jo, já vím." řekla jsem. Něco na Erce mě rozčilovalo. Dobře, byla to přítelkyně Lenobie, takže jsem se snažila mít jí ráda. Ale od té doby co se Afrodita zhroutila, se chová jako šéf. Sekýruje mě i mé přátele. Trvala jsem na tom, aby Darius zůstal s Afroditou, takže jsem se v podstatě nedělala nic jiného, než jsem nechala Erce, aby do mě hučela všechno o pravidlech Vysoké rady a to Co Nemám Dělat.
Dobře, padlý nesmrtelný anděl a nepoctivá ex-velekněžka se snaží manipulovat s Vysokou radou. Nebylo to důležitější než být zdvořilý? Samozřejmě, že Damien, Jack a dvojčata na všechno odpovídaly s nevinným a vystrašeným ´Jasně´.
"Budu sedět za tebou, vedle Damiena a Jacka. Myslím, že tady lidi nemají moc v lásce, takže se budu držet při zemi," řekl Heath.
Viděla jsem, jak si se Starkem vyměnil dlouhý pohled. "Budeš jí krýt záda." řekl Stark.
Heath přikývl. "Vždycky jí budu krýt záda."
"To je dobře. Postarám se o všechno ostatní," řekl Stark.
"Jasně," řekl Heath.
Nedělali si srandu. Nebyly sarkastičtí ani nabití testosteronem. Nebyly ani sobečtí. Měli takové obavy, že pracovali spolu.
Z toho jsem byla opravdu, ale opravdu nervózní.
Vím, že to bylo směšné a nezralé, ale najednou jsem zatoužila po babičce. Přála jsem si vším, co ve mně bylo, abych se teď mohla přikrčit v jejím domku na levandulové farmě v Oklahomě. Jíst popcorn, který byl moc máslový a sledovat maraton Rodgers a Hammerstein muzikály. A to nejhorší, co by mi dělalo starosti, by byla písemka z geometrie.
"Upíří Vysoká rada!"
"Pamatuj, vstaň!" zašeptala mi Erce přes rameno.
Zakoulela jsem na ní očima. Velká místnost byla naprosto tichá. Vstala jsem jako všichni ostatní a pak jsem jen zírala na sedm nejdokonalejších tvorů, jaké jsem kdy viděla, jak vstupují do místnosti.
Všichni členi Vysoké rady byly ženy, ale to už jsem věděla. Věděla jsem také, že byly staré a to i na upíry. Samozřejmě jsem jen z pohledu na ně nemohla odhadnout jejich věk. Vše, co jsem mohla říct bylo, že jsou neuvěřitelně krásní a úžasně silní. Na jednu stranu jsem měla radost, když jsem viděla důkaz, že i když jsou upíři tak staří, že mají téměř před hrobem, nemají žádné vrásky. Na druhou stranu pocit moci, který z nich vyzařoval, byl naprosto zastrašující. Jen jsem pomyslela na to, že před nimi budu mluvit, natož před zbytkem tichých upírů v katedrále a převrátil se mi žaludek.
Stark mě chytil za ruku a stiskl mi ji. Držela jsem ho pevně. Chtěla jsem být starší, chytřejší a upřímně řečeno lepší veřejný mluvčí.
Slyšela jsem zvuk, jak někdo vstupuje do místnosti a ohlédla jsem se. Neferet a Kalona šli dolů po schodech a zaplnili dvě prázdná místa v téže dolní řadě, kde jsme byli i my. Seděli přímo proti Vysoké Radě. Jako by čekali, až dorazí, Rada si sedla a tím dala signál i nám ostatním, že se můžeme posadit taky.
Bylo těžké dívat se na Neferet a Kalonu. Vždycky byla krásná. Ale za těch pár dní, co jsme se neviděli se velmi změnila. Vzduch kolem ní vibroval mocí. Měla na sobě šaty, které mi připomínali starověký Řím. Byla oblečena v tóze. Vypadala v ní jako královna. Po jejím boku byl Kalona velkolepý. Zní hloupě říct, že byl oblečený jen napůl. Měl na sobě černé kalhoty bez košile i bez bot, ale nevypadal hloupě. Vypadal jako bůh, který se rozhodl chodit po zemi. Roztáhl kolem sebe křídla. Věděla jsem, že se všechny oči upírají k němu, ale když se na mě podíval a naše pohledy se setkaly, bylo to jako by celý svět přestal existovat a byly jsme jen my dva.
Vybavila se mi vzpomínka na naše poslední setkání. Viděla jsem ho jako válečníka Nyx. Byl neuvěřitelnou bytostí, která jí stála po boku. Svrhla ho, protože ji miloval až příliš. V jeho očích jsem viděla zranitelnost a jasnou otázku. Chtěl vědět, jestli bych mu mohla věřit. V duchu jsem slyšela jeho slova: Co když jsem zlý jen s Neferet? Co když je pravda, že kdybych byl s tebou, mohl bych si vybrat dobro?
Moje mysl slyšela jeho slova a znovu je odmítla. Moje srdce říkalo něco jiného. A i přesto, že ho budu muset odmítnout, předstírat, že mě nedostal, pro tuhle chvíli viděl pravdu v mých očích. Ukázala jsem mu své srdce a nechala oči říct, co jsem nikdy nemohla udělat.
Kalona mi odpověděl úsměvem tak jemným, že jsem se musela hned podívat pryč.
"Zoey?" zašeptal Stark.
"Jsem v pořádku," zašeptala jsem mu automaticky zpátky.
"Zůstaň silná. Nenech ho dostat se k tobě."
Přikývla jsem. Cítila jsem, jak lidé při pohledu na mě projevují o má tetování ještě větší zájem než obvykle. Podívala jsem se přes rameno na Damiena, Jacka a dvojčata. Všichni zírali na Kalonu. Pak jsem se zadívala na Heatha. Nedíval se na Kalonu. Zíral na mě a měl strach. Snažila jsem se na něj usmát, ale vypadalo to spíš jako vinná grimasa.
Pak promluvila členka Rady a já jsem s úlevou zaměřila svou pozornost na ni.
"Vysoká rada svolává toto zvláštní zasedání. Já, Duantia, ho zahajuji. Ať nám Nyx zapůjčí svou moudrost a své poučení."
"Ať nám Nyx zapůjčí svou moudrost a své poučení." zanotoval zbytek místnosti.
Během instruktáže mi Erce řekla jména členů Rady a popsala mi každou z nich. Věděla jsem, že Duantia byla starší člen a její prací bylo dohlédnout na pořádek a rozhodnout, kdy bude zasedání ukončeno. Zírala jsem na ni. Bylo neuvěřitelné, že byla několik set let stará a kromě intenzivní moci a důvěryhodnosti, bylo jediné znamení její vnější moci to, že její husté hnědé vlasy byly protkané stříbrem.
"Máme další otázky pro Neferet a bytost, která si říká Erebus." Viděla jsem jak Neferet zúžila své zelené oči, ale mile na Duantiu přikývla.
Kalona vstal a uklonil se Radě. "Rád vás znovu potkávám." pozdravil Duantiu a kývl každému z dalších šesti členů Rady. Někteří z nich mu přikývli nazpátek.
"Máme dotazy ohledně tvého původu," řekla Duantia.
"Je přirozené, že máte," řekl Kalona.
Jeho hlas byl hluboký a melodický. Zněl skromně, rozumně, a velmi, velmi upřímně. Myslím, že jsem spolu se všemi přítomnými, chtěla naslouchat jeho hlasu a věřit všemu co řekne.
A pak jsem udělala něco, co bylo hloupé a naprosto dětinské. Jako malá holka jsem zavřela oči a modlila se k Nyx. Moje modlitba byla naléhavější než jakákoliv předtím. Prosím dej, ať mluví jen pravdu. Pokud řekne pravdu, možná pro něj existuje naděje.
"Říkáš, že jsi Erebus, který přišel na zem," řekla Duantia.
Otevřela jsem oči, abych uviděla Kalonův úsměv. Odpověděl: "Jsem skutečně nesmrtelná bytost."
"Jsi choť Nyx, Erebus?"
Řekni pravdu! Křičela jsem ve své hlavě. Řekni pravdu!
"Jednou jsem stál na straně Nyx. Pak jsem padl na zem. Teď jsem tady s-"
"Na straně vtělené bohyně," přerušila ho Neferet, stojící vedle Kalony.
"Neferet, my známe tvůj úhel pohledu na to kdo je tady nesmrtelný," řekla Duantia. Nezvýšila hlas, ale její slova byla ostrá a její varování jasné. "Teď chceme slyšet víc o jeho nesmrtelnosti."
"Jako každý choť tady se klaním svojí upírské paní." řekl Kalona a lehce se uklonil Neferet, která k němu triumfálně blýskla úsměvem. Zatnula jsem zuby.
"Můžeš nás nějak přesvědčit o tom, že jsi vtělení Ereba na zemi a jednáš jeho vůlí?"
"Ať už na zemi nebo vedle Nyx v říši Bohyně, Erebus patří jeho paní a jeho touhy odrážejí ty její. Můžu vám říct, že vím o pravdivosti těchto slov z vlastní zkušenosti." řekl Kalona.
A mluvil pravdu. Jako válečník Nyx byl svědkem toho, jak byl Erebus oddán jeho bohyni. Samozřejmě, jeho odpovědi odpovídali tomu, že je Erebus, ale nelhal.
A není to to, o co jsem se modlila? Aby říkal pravdu?
"Proč jsi opustil Nyxinu říši?" Zeptal se další člen Rady. Ten, který na něj při pozdravu nekývl.
"Padl jsem." Kalona se podíval na členy Rady a pak na mě. Choval se, jako by kromě nás dvou v místnosti nikdo nebyl."Rozhodl jsem se odejít, protože jsem už nevěřil, že sloužím své bohyni dobře. Zpočátku jsem cítil, jako bych udělal hroznou chybu, ale pak jsem se zvedl ze země a šel najít novou oblast a novou milenku. V poslední době jsem začal věřit, že bych skutečně mohl sloužit mé bohyni znovu. Tentokrát přes jejího zástupce na zemi."
Duantia zvedla svoje půvabné obočí, když sledovala jeho pohled, který spočíval na mě. Její oči se rozšířili jen mírně. "Zoey Redbirdová. Rada ti dává slovo."