Pokoušená Škola noci 6, kapitola 7,8

kapitola 7 - Stevie Rae

  Stevie Rae se cítila jako úplný pitomec, zabouchla dveře opatství a vstoupila do ledové noci. Nebyla na Zoey doopravdy naštvaná, ani na super skvělou, i když trochu prolhanou jeptišku. Vlastně ona nebyla naštvaná na nikoho, jen na sebe.

"Zatraceně! Nesnáším, když jsem takhle zmatená!" křikla na sebe.

  Neměla na mysli, jak to teď královsky zpackala, vypadalo to spíš, jako by byla v hromadě hoven a nořila se stále hlouběji, bez ohledu na to jak rychle je odhazovala.

Zoey nebyla hloupá. Věděla, že něco není v pořádku. To bylo jasné, ale čím by měla Stevie Rae začít? Bylo toho tolik, co jí musela vysvětlit. Bylo toho tolik, co jí musela vysvětlit ohledně něj. Nikdy nechtěla nic z toho, co se stalo. Především tu věc s Krakounem. Zatraceně. Předtím, než ho objevila skoro mrtvého, ji skoro nenapadlo, že by toho byla schopná. Kdyby jí předtím někdo o něm řekl, vysmála by se mu: "Ne, to se nikdy nestane!"

  Ale bylo to možné, protože se to stalo. On se stal.

  Stevie Rae procházela kolem tichého opatství a hledala Erika, který by mohl snadno odhalit tohle poslední, nejhorší tajemství a opravdu, snažila se přijít na to, jak se dostala do takové příšerné situace. Proč ho zachránila? Proč prostě nezařvala na Dallase a ostatní a neskončili to?

To by se stalo, kdyby nepromluvil, předtím než omdlel.

Ale on promluvil. Zněl jako člověk. A ona nebyla schopná ho zabít.

"Eriku!". Kde do háje je? "Eriku, pojď sem!"

  Přerušila svůj vnitřní boj a zavolala do noci. Noci? Stevie Rae zamžourala na východ a přísahala, že nebe začíná dostávat barvu zralých švestek, jako před úsvitem. "Eriku! Je čas podat hlášení!" Stevie Rae zařvala potřetí. Zastavila se a rozhlédla se po tichém opatství.

  Stevie Rae sklouzla pohledem na zelený dům, který byl dočasně použit jako stáj pro koně Zoey a zbytku party, kteří na nich uprchli ze Školy noci. Ale nebyl to zelený dům, který upoutal její pozornost. Byla to nevinně vypadající bouda vedle něj. Nemohla se na ní přestat dívat. Bouda vypadala jako normální budova bez oken. Dveře nebyly zamčené. Měla by to vědět. Nebylo to tak dávno, co v ní byla.

"Hele, co se děje? Vidělas tam něco?"

"Do prdele!" Stevie Rae vyskočila a otočila se, srdce jí v hrudi bušilo tak silně, že téměř nemohla dýchat. "Eriku! Vystrašil jsi mě! Měl bys udělat aspoň nějaký zatracený hlasitý zvuk nebo něco než na někoho takhle vybafneš."

"Je mi to líto, Stevie Rae, ale tys mě volala."

  Stevie Rae si zastrčila blond lokny zpátky za ucho a snažila se ignorovat skutečnost, že se jí třesou ruce. Prostě jen vážně není
dobrá v tom, plížit se kolem a skrývat před přáteli jisté věci. Zvedla bradu a přinutila svoje nervy se uklidnit. Nejjednodušší způsob jak to udělat bylo vynadat tomu zabedněnci Erikovi.

  Stevie Rae přimhouřila oči a podívala se na něj. "Jo, volala jsem tě, protože si měl být vevnitř s ostatními. Co tady sakra vůbec děláš? Zoey se o tebe bála-jako by zrovna teď potřebovala ještě víc stresu."

"Zoey mě hledala?"

  Stevie Rae se usilovně snažila nevalit na Erika oči. On byl táááák otravný. Chvíli se choval jako dokonalý přítel, a pak se náhle změnil v arogantního blbce. Musí to říct o něm Zoey, teda pokud jí ještě bude chtít poslouchat. V poslední době si nebyly zrovna blízké. Bylo mezi nimi příliš mnoho tajemství ... příliš mnoho nevyřčených otázek.

"Stevie Rae! Vnímej mě. Říkala si, že mě Zoey hledala?"

  Stevie Rae na něj vyvalila oči. "Měls být uvnitř. Heath, Dallas a ostatní jsou uvnitř. Zoey to ví. Chtěla jen vědět, kde sakra si a proč nejsi tam, kde bys být měl."

"Kdyby se o mě bála, přišla by sama."

"Neřekla jsem, že se o tebe bála!" Stevie Rae vyštěkla podrážděně na Erika. "Zoey má toho na starost příliš mnoho, než aby ti tu dělala chůvu."

"Nepotřebuju žádnou zatracenou chůvu."

"Opravdu? Tak proč jsem pro tebe musela přijít?"

"Nevím, proč jsi tady. Byl jsem zrovna na cestě dovnitř. Jen sem chtěl ještě jednou obejít opatství. Myslel jsem, že by bylo lepší, kdybych ještě jednou obešel to, co měl zkontrolovat Heath. Víš, že lidi v noci zatraceně špatně vidí."

"Johnny B není člověk a byl s Heathem." Stevie Rae si povzdechla. "Jen jdi dovnitř. Vem si něco k jídlu a převleč se do suchého oblečení. Jedna z jeptišek ti řekne, kde budeš spát. Ještě to tady jednou zkontroluju, než vyjde slunce," řekla Stevie Rae.

"Jestli vyjde slunce," řekl Erik a mžoural na oblohu.

  Stevie Rae sledovala jeho pohled a uvědomila si, že zase pršelo, teplota se pohybovala na hranici mrazu, takže z oblohy zase padal led.

"Tohle mizerné počasí není zrovna to, co teď potřebujeme," zamumlala Stevie Rae.

"No aspoň to pomůže zakrýt krev z těch Krakounů," řekl Erik.

  Stevie Rae rychle od Erika odvrátila pohled. Do prdele! Nepřemýšlela o krvi! Sledovali krev Krakouna až do boudy? Došlo jí, že je to doočíbijící krvavá cesta, která křičela Tady jsem! Uvědomila si, že Erik čeká na její odpověď. "Jo, ehm, máš pravdu. Asi překopu kolem nějaký led a vezmu polámané větve, a tak zakryju krev z těch 3 ptáků," řekla s nucenou nonšalancí.

"Nejspíš je to dobrý nápad v případě, že někteří lidé budou skutečně chtít jít ven během dne. Chceš pomoct?"

"Ne," odpověděla příliš rychle, a pak pokrčila rameny. "S mými super červenoupířími zkušenostmi mi to bude trvat jen chvilku. To není problém."

"No, tak fajn." Erik odcházel, ale zaváhal. "Hele, možná bys měla věnovat pozornost krvi na okraji lesa, kde jsou v sousedství byty a silnice. Bylo to tam dost ošklivý."

"Jo, vím kde to je." Ona to ví nejlíp.

"Jo, a kde jsi říkala, že je Zoey?"

"Ehm, Eriku, neříkala jsem kde je Zoey."

Erik se zamračil, čekal, a když se na něj Stevie Rae stále jen dívala, nakonec se zeptal: "Tak co? Kde je?"

"Naposled, když sem jí viděla, tak byla dole v hale v suterénu s Heathem a sestrou Marii Andělou. Ale myslím, že šla zkontrolovat Starka a už je v posteli. Vypadala strašně unaveně."

"Stark..." zamumlal něco nesrozumitelného o malém dítěti a obrátil se zpátky k opatství.

"Eriku!" zavolala ho Stevie Rae, zatímco se v duchu proklínala za to, že zmínila jméno Starka a Heatha. Počkala, až se na ní ohlédne přes rameno a řekla :"Jako nejlepší kámoška
Zoey mi dovol, abych ti něco poradila : dneska toho zažila dost, nechtěj, aby ještě musela řešit problémy s přítelem. Jestli byla s Heathem, tak jen proto, aby se ujistila, že je v pořádku, ne proto , že by do něj byla zamilovaná. Totéž platí pro Starka."

"A?" řekl Erik, jeho tvář byla bez výrazu.

"A to znamená, že by sis měl vzít něco k jídlu, převléct se a přesunout svůj zadek do postele, aniž bys jí sledoval a odposlouchával."

"Ona a já jsme spolu, Stevie Rae. Chodíme spolu.
Tak jak můžeš považovat snahu jejího přítele starat se o ní a být s ní za sledování?"

Stevie Rae potlačila úsměv. Zoey si ho dá k snídani, vyplivne ho a bude dál pokračovat ve svém dni. Stevie Rae pokrčila rameny: "Cokoliv. Jen jsem ti chtěla poradit, to je vše."

"Jo, fajn, tak později." Erik se otočil a šel do opatství.

"Sice je to chytrej kluk, ale určitě se rozhodne špatně," řekla
Stevie Rae tiše, když sledovala, jak jeho široká ramena mizí. "Řekla bych, že na něj sedí to, jak by ho nazvala moje máma : smradlavej skunk."

  Stevie Rae vzdychla. Neochotně přesunula svůj pohled dolů k řadě velkých popelnic, umístěných vedle garáže jeptišek. Odvrátila oči, nechtěla přemýšlet o strašlivých polámaných tělech, které jsou tam pohozeny. "S odpadky." Řekla ty slova pomalu, jako by mělo každé svou vlastní váhu. Stevie Rae přiznala sama sobě, že Zoey a sestra Marie Anděla mohly mít částečně pravdu v jejich malé diskuzi, ale to neznamená, že to co řekli je o něco míň hnusný.

  Dobře, fajn, trochu to přehnala, ale to, že kluci hodily těla Krakounů do popelnice jí opravdu otřáslo, a ne jen kvůli němu. Její oči sklouzly ke kůlně, která stála mlčky vedle zeleného domu.

To co udělali s těly Krakounů ji trápilo, protože ona nevěřila v život po znehodnocení těla - v žádný život. Byla to nebezpečná věc, myslet si, že jsi Bůh, abys mohl rozhodnout, kdo byl hoden života a kdo ne. Stevie Rae to věděla líp než jeptišky a líp, než by kdy mohla Zoey. Nejen, že její život, teda vlastně smrt, byla zmatená díky velekněžce, která začala věřit, že je bohyně, ale Stevie Rae si kdysi myslela , že bohyně měla právo vzít život podle vlastních potřeb nebo rozmarů. Stačilo si vzpomenout na to, jaké to bylo, když byla chycena v tom hněvu a násilí a udělalo se jí zle. Nechala ty temné časy za sebou a rozhodla se pro dobro a světlo-rozhodla se pro bohyni, a to byla cesta, na níž teď pobývala. Takže, když někdo rozhodl, že něčí život není důležitý, rozrušilo ji to.

  Nebo to si aspoň Stevie Rae říkala, když šla kolem opatství, na opačnou stranu od kůlny.

Dej se dohromady, holka ... dej se dohromady ... stále opakovala znovu a znovu, když došla dolů do příkopu na okraji lesa. Na ten pruh krve si až moc dobře vzpomínala. Našla tlustou, zlomenou větev, ze které rostlo ještě spoustu větviček. Zvedla ji snadno. Byla ráda za větší sílu, která přišla automaticky s její přeměnou na červeného upíra. Použila větev jako koště a kartáčovala s ní krev, zastavila se pokaždé, když odhazovala zlomenou větev nebo jednou, když vyvrátila keř cesmíny a zakryla jím karmínové bazény.

¨

Vrátila se stejnou cestou, ale dala se doleva, pryč z ulice, zpátky na trávník jeptišek. Držela se u plotu.

  Nebylo to daleko, stejně jako předtím, když našla velkou krvavou skvrnu. Ale tentokrát na vrchu této skvrny neleželo žádné tělo.

Rozptylovalo jí hučení Kennyho Chesneyho "(Baby) zachraň mě". Rychle kartáčovala skvrny od krve. Sledovala cestu z kapek krve. Věděla, že kdyby ji nepřikryla větvemi a neokopala led, zavedla by ji přímo k malé kůlně.

  Dívala se pozorně na dveře, povzdechla si a pak se vydala k zelenému domu.
Dveře byly otevřené, rukojetí otočila snadno. Vstoupila do budovy a zastavila se, zhluboka dýchala a umožnila vůni země smíchané s vůní třech koní, kteří tu byli umístěni, aby uklidnila její smysly. Jako když teplo prorazí ledovou vlhkost, zdálo se, že stejně proniklo teplo do její duše. Ale nedovolila si odpočívat moc dlouho. Nemohla. Musela se o něco postarat a neměla před svítáním moc času. I když slunce bylo zahalené mraky a ledem, nebylo to během dne pro červeného upíra moc příjemné. Byla nechráněná a zranitelná.

  Netrvalo dlouho a Stevie Rae našla, co hledala. Jeptišky samozřejmě rády dělaly věci postaru. Místo toho, aby měli elektrické vypínače, moderní hadice a kovové věcičky, sestry měli vědra a naběračky, na zalévání kbelíky s dlouhými a děrovanými tryskami vyrobené pro zalévání malých květin a spoustu nářadí, které bylo zřejmě používáno na údržbu. Stevie Rae naplnila vědro čerstvou vodou z jednoho z mnoha kohoutků, vzala naběračku, několik ručníků z čisté hromady, kterou našla na poličce. Sloužila na uskladnění zahradních rukavic a náhradních hrnců. Na cestě ven se zastavila u mechu. Připomněl jí hustý, zelený koberec. Stála tam, kousala si ret a nerozhodně jako instinkt bojovala se svým vědomím, až se nakonec vzdala a vytrhla dlouhou řádku mechu. Pak si pro sebe zamumlala, že neví, jak ví, co ví. Stevie Rae opustila zelený dům a vrátila se do kůlny.

  U dveří se zastavila a soustředila se - její reflexy, schopnost predátora vnímat svou oběť, cítit, vidět kohokoliv, kdo by číhal kolem. Nic. Nikdo venku nebyl. Déšť se sněhem a pozdní hodina drželi všechny v bezpečí a teple jejich domova.

"Všechny, kteří dovedou vycítit nebezpečí," zamumlala si pro sebe.

  Rozhlédla se kolem sebe. Posunula si věci do druhé ruky a volnou rukou otevřela západku.

Dobře. Dobře. Ať už to mám za sebou. Třeba je mrtvý a já se nebudu muset vypořádat s touhle obrovskou chybou, kterou jsem udělala.

  Stevie Rae posunula západku dolů a otevřela dveře. Automaticky nakrčila nos. Tahle vůně byla strašná po zemité vůni v zeleném domě. Tato malá budova voněla jako plyn, ropa a žumpa, všechno smíchané s hnusnou vůní jeho krve.

Nechala ho na druhém konci boudy za sekačkou a policí, na které byly věci, které sloužili k péči o trávník, jako jsou zahradnické nůžky, hnojiva a náplně do postřikovače. Podívala se tam a mohla rozeznat nejasný tmavý tvar, ale nehýbal se. Pozorně poslouchala, ale neslyšela nic, kromě padání ledu na střechu.

  Děsila se nevyhnutelné chvíle, kdy k němu bude muset jít. Stevie Rae se přinutila vstoupit do kůlny a pevně za sebou zavřela dveře. Šla kolem police a sekačky k bytosti, která ležela na konci haly. Nevypadalo to, že se pohnul od chvíle, kdy ho sem před pár hodinami napůl přinesla, napůl dovlekla a doslova ho hodila do zadního rohu. Ležel polámaný a schoulený v nepříjemné poloze plodu na levé straně. Kulka, která mu projela hrudí, mu poté projela i křídlem, když opouštěla jeho tělo, a naprosto ho zničila. Obrovské černé křídlo leželo krvavé, zničené a zbytečné po jeho boku. Stevie Rae si taky myslela, že má zlomené kotníky. Byly oteklé a dokonce i ve tmě viděla, jak se mu na nich tvořili modřiny. Vlastně, celé jeho tělo bylo dost ošklivě pohmožděné, to ale nebylo žádné překvapení. Sestřelili ho z nebe a velké staré duby na okraji panství utlumily jeho pád natolik, aby na místě nezemřel. Ona ale neměla možnost zjistit, jak moc je zraněný. Věděla ale, že jeho vnitřnosti vypadají pravděpodobně stejně špatně jako jeho tělo zvenku. Pro všechny byl mrtvý. On vypadal jako mrtvý. Dívala se mu na hruď, ale nebyla si stoprocentně jistá. Myslela si, že viděla, jak se mu hruď zvedá nahoru a dolů s jeho dechem. Byl pravděpodobně mrtvý. Pořád na něj zírala a nebyla schopná se obrátit a odejít.

  Byla sakra blázen? Proč nezačala myslet dřív, než ho sem přitáhla? Zírala na něj. On nebyl člověk. Nebyl ani zvíře. Tohle nebyla hra na Boha. Neměl zemřít. On se neměl nikdy narodit.

Stevie Rae se otřásla. Stále tam stála, jako by byla zmrazená hrůzou z toho, co udělala. Co by na to řekli její přátelé, kdyby přišli na to, že skrývá Krakouna? Odvrátila by se od ní Zoey? A jak by přítomnost této bytosti dopadla na červená mláďata, všechny červená mláďata? Jako kdyby už neměli k vyřešení spoustu temných a zlých věcí.

  Jeptiška měla pravdu. Neměl by v ní vyvolávat soucit. Teď půjde vrátit ručníky a všechny věci do zeleného domu, pak půjde dovnitř, najde Daria a řekne mu, že našla v boudě Krakouna. Pak nechá válečníka provést jeho práci. Kdyby nebyl Krakoun mrtvý, vykonal by Darius svou povinnost. Jen by ulehčil ptačímu muži jeho trápení. Dlouze se nadechla a neuvědomila si, že zatímco se rozhodovala, stále ho pozorovala. Otevřel oči a jejich pohledy se setkali.

"Skonči to..." Krakounův hlas byl slabý a plný bolesti, ale byl jasně a nepopiratelně lidský.

A bylo to. Stevie Rae si uvědomila, proč nezavolala Dallase a ostatní, když ho objevila. Když promluvil a řekl jí, aby ho zabila, jeho hlas zněl jako hlas člověka, který byl zraněný, opuštěný a vystrašený. Nebyla ho schopná zabít předtím, a nebyla schopná to udělat ani teď. Jeho hlas byl odlišný, protože i když vypadal jako někdo, jehož bytí nebylo možné, jeho hlas zněl jako hlas normálního chlapa, který byl zoufalý a který byl naplněn bolestí z očekávání, co nejhorší se mu může stát.

  Ne, to bylo špatně. On nečekal na to nejhorší, co se mu stane, on to chtěl. Co si prožil bylo tak strašné, že neviděl žádné jiné východisko kromě smrti. Pro Stevie Rae, třebaže z velké části si sama vytvořila kým je, dělalo ho to velmi, velmi lidským. Ona tam byla. Pochopila jeho úplnou beznaděj.

8kapitola - Stevie Rae

   Steve Rae ovládalo nutkání udělat krok zpět, protože lidský hlas, nelidský hlas, a otázku jeho lidství dala dočasně stranou, upřímná pravda byla ,že byl velký ptačí chlap ,jehož krev voněla vážně hnusně. A Stevie Rae s ním byla úplně sama.

"Hele, já vím ,že jsi zraněný, takže ti to nemyslí správně, ale kdybych
tě chtěla zabít, rozhodně bych tě netáhla sem." Snažila se, aby její hlas zněl normálně a raději od něj couvala dál, jak původně chtěla. Setkala se s jeho studenýma červenýma očima, které vypadaly tak zvláštně lidsky.

"Proč mě nezabiješ?" Jeho slova byla o trochu víc než zoufalý šepot, ale noc byla tak tichá, že

  Stevie Rae neměla problém ho slyšet. Mohla by předstírat ,že neslyšela co říkal nebo mu nerozuměla, ale už jí unavovaly vytáčky a lži a tak se na něj i nadále dívala a řekla mu pravdu:

"No, vlastně to má víc co dělat se mnou než s tebou a je to dlouhý a složitý příběh. Myslím ,že si nejsem jistá tím proč tě nezabiju. Mám tendenci dělat věci po svém a mohu s jistotou říci ,že nejsem velký fanda do zabíjení."

Díval se na ni ,dokud se nezačala kroutit pod jeho zvláštním červeným pohledem. Nakonec řekl : Měla bys."

  Stevie Rae zvedla obočí. "Měla bych vědět jestli tě mám zabít, nebo jestli mám dělat věci po svém? Budeš muset být víc konkrétní. Jo a taky bys měl zvážit být míň panovačnej. Nejsi
zrovna v pozici abys mi mohl říkat, co mám dělat."

  Zřejmě byl na konci svých sil protože se mu začaly zavírat oči ,ale její slova ho probudili. Viděla jak se mu na tváři mihla emoce, ale jeho tvář pro ni byla tak cizí ,že ji nedokázala přečíst. Otevřel svůj černý zobák a chystal se něco říct. V tu chvíli se jeho tělo otřáslo. Místo mluvení zavřel oči a zasténal. Ten zvuk byl plný utrpení, které bylo zcela lidské.

  Automaticky udělala krok směrem k němu. Otevřel oči, a přestože byly skelné bolestí, viděla, že svůj rudý pohled soustředí k ní. Stevie Rae se zastavila a mluvila pomalu a zřetelně. "Dobře, tady je řešení. Přinesla jsem vodu a obvazy, ale nejsem zrovna nadšená z toho že mám k tobě jít, ledaže bys mi dal své slovo, že nezkusíš udělat nic, co by se mi nezamlouvalo.

  Tentokrát si Stevie Rae byla jistá emocemi, které viděla v jeho červených lidských očích - bylo to překvapení.

"Nemůžu se pohnout." Jeho slova byla váhavá, bylo pro něj zřejmě vysilující mluvit.

"Znamená to ,že mám tvé slovo, že mě nekousneš nebo neuděláš cokoliv jiného co by se mi nelíbilo?"

"Anooooo."

  Jeho hlas skončil v hrdle a slovo skončilo syčením, které Stevie Rae nepřišlo vůbec uklidňující. Přesto se napřímila v zádech a přikývla, jako by to slovo neznělo jako od hada. "No. Dobrá. Pojďme se podívat, co můžu udělat, aby ses cítil lépe."

  Pak, než si to stačila rozmyslet, došla až ke Krakounovi. Položila ručníky a mech na zem vedle něj, a opatrně položila i vědro s vodou. Byl opravdu velký. Zapomněla na to. No ,možná to byla spíš ona kdo to vymazal z její paměti, protože "zapomínání" na jeho velikost je dost těžké. Nebylo to úplně snadné odnést ho do téhle boudy před Erikem, Dallasem, Heathem nebo někým jiným kdo by je mohl vidět. I když byl docela lehký na to, jak těžce vypadal.

"Vodu." To slovo bylo spíš jako skřehot.

"Ach. Jo. Jasně!"

  Stevie Rae skočila k vědru a zápolila s rukojetí naběračky. Ta spadla na zem, a jak ona byla trapně roztřesená, spadla ji znovu. Musela ji zvednout a otřít ji ručníkem, pak ji konečně ponořila do vody. Přistoupila k němu blíž. Slabě se pohnul, zřejmě se snažil pohnout na pažích, ale tenhle pokus způsobil ,že znovu zasténal a svěsil paže k bokům , byly zbytečné, jako jeho zlomené křídlo. Stevie Rae nepřemýšlela o tom co dělá, sklonila se nad ním, jemně mu zvedla ramena, naklonila mu hlavu dozadu a držela naběračku nad jeho zobákem. Žíznivě se napil.

Když se napil, pomohla mu lehnout si a dala mu jeden z ručníků pod hlavu.

"Dobře, nemám nic na vyčištění kromě vody, ale udělám co budu moct. Jo a přinesla jsem nějaké proužky mechu. Pokud ti s nimi zabalím rány, pomůže to." Neobtěžovala se mu vysvětlit, že neměla tušení jak věděla, že mech pomůže vyléčit jeho zranění - byla to jen jedna z informací které čas od času dostávala- odněkud. V jednu chvíli netušila, co má dělat. A v té další si byla jista jak vyléčit jeho rány. Chtěla věřit že jí to našeptávala Nyx, stejně jako našeptávala Zoey, ale pravda byla že to Stevie Rae nevěděla jistě. " Jen si vybrat dobro nad zlem.." Zamumlala si pro sebe, když začala trhat jeden z ručníků na kusy.

Krakoun otevřel oči a tázavě se na ní zadíval.

"To nic. Mluvím si sama pro sebe. Dokonce i když nejsem sama.. Je to tak trochu moje terapie." Odmlčela se a setkala se s jeho pohledem. "Tohle bude bolet. Pokusím se být opatrná, ale si pěkně zřízenej."

"Udělej to." zašeptal s bolestí v hlase, který zněl až příliš lidsky na to ,aby vycházel z nelidské kreatury.

"Dobře. Dobře, jdeme na to." Stevie Rae pracovala tak rychle a jemně jak jen to bylo možné. Díra v hrudi byla hrozná. Zranění omyla vodou a očistila ho od větviček a špíny jak to bylo možné. Jeho peří bylo zvláštní. Měl ho na hrudi a pod ním byla kůže, ale bylo to divné. Měl peří a pod ním našla hebké černé chomáčky, které vypadaly jako cukrová vata ze světového veletrhu.

Podívala se na jeho tvář. Položil si hlavu zpátky na ručník. Měl zavřené oči a mělce dýchal.

"Omlouvám se, vím ,že to bolí," řekla. Jeho jedinou odpovědí bylo zabručení, díky němuž , ironicky, vypadal víc jako chlap. Vážně-bylo známu že bručení je hlavní způsob chlapský komunikace.

"Dobře, myslím ,že si připraven na mech." Mluvením se snažila uklidnit spíš sebe než jeho. Odtrhla část mechu a pečlivě s ním zabalila ránu. " Nevypadá to tak špatně, už to tak moc nekrvácí." Stále mluvila, i když on nereagoval. "Ted s tebou musím trochu pohnout." Převalila ho na břicho. aby se dostala ke zbytku rány. Přitiskl obličej do ručníku, aby potlačil zasténání. Stevie Rae mluvila rychle, nenáviděla ten bolestný výkřik."Díra kterou máš na zádech je větší, ale není tak špinavá, takže ji nebudu muset tolik čistit." Použila větší kus mechu k pokrytí celé rány, ale udělala to rychle. Pak přesunula svou pozornost na jeho křídla. Křídlo na levé straně bylo zastrčeno podél zad. Nevypadalo, že by bylo jakkoliv zraněné. Ale jeho pravé křídlo, to byl jiný příběh. Bylo úplně špinavé a rozdrcené a viselo mrtvě dolů u jeho boku.

"No, myslím že je načase si přiznat, že nevím co mám dělat. Myslím že střelná rána byla ošklivá, ale aspoň sem věděla co mám dělat. Tvoje křídlo je něco jiného. Nemám tušení co udělat, abych ho zachránila."

"Zavaž mi ho. Použij natrhané ručníky." Jeho hlas byl chraplavý. Nedíval se na ni a měl oči stále pevně zavřené.

"Jsi si jistý? Možná bych to měla prostě nechat být."

"Když to bude zavázané, bude to míň bolet."

"Dobře, sakra. Fajn." Stevie Rae se pustila do trhání ručníků do dlouhých pásů a pak je dala k sobě. "Tak dobře. Dám tvé křídlo na záda do stejné pozice v jaké máš druhé křídlo. Je to tak správně?"

Přikývl.

Zadržela dech a zvedla mu křídlo. Trhl sebou a zalapal po dechu. Pustila ho a odskočila od něj. "Do prdele! Omlouvám se! Sakra!"

Podíval se na ní přimhouřenýma očima, lapal po dechu a mezi vzdechy řekl: " Jen. To. Udělej."

Zatnula zuby, naklonila se dopředu a snažila se ignorovat jeho tlumené bolestné sténání, přendala jeho křídlo do polohy, která se nejasně podobala poloze nezraněného křídla. Pak se nadechla a řekla : "Budeš se muset trochu nadzvednout, abych tě mohla ošetřit."

Stevie Rae cítila, jak se jeho tělo napjalo a pak se zvedl, opřel se o levou paži, takže byl nakloněný a v polosedu. Jeho trup byl ale dost daleko od podlahy, takže kolem něj rychle omotala ručník a upevnila mu křídlo.

"Fajn, mám to."

Zhroutil se. Jeho tělo se celé chvělo.

"Teď ti zavážu kotník. Myslím, že je zlomený."

Přikývl.

Natrhala ručník na proužky a ovázala mu s nimi překvapivě lidsky vypadající kotník. Vzpomněla si na jejího volejbalového trenéra, který ošetřoval bolavý kotník její spoluhráčky když byla na střední skole Henrietta High, domovem Bojových Slepic.

Bojových Slepic? Dobře, maskot jejích rodného města byl vždycky hloupý, ale v té chvíli přišel Stevie Rae super-zábavný, a ona se musela kousnout do rtu, aby se nezačala hystericky smát. Naštěstí se párkrát nadechla a uklidnila se, zeptala se: "Jsi zraněný ještě někde jinde?"

Zavrtěl hlavou krátkým trhavým pohybem.

"Dobře, tak už jsem hotová, protože myslím, že jsem se o to nejhorší postarala." Když přikývl na souhlas, sedla si na podlahu vedle něj a otřela si třesoucí se ruce do zbylého ručníku. Pak jen seděla, dívala se na něj a přemýšlela co bude sakra dělat dál. "Něco ti řeknu," řekla nahlas, "doufám, že už nikdy v mém zatraceném životě nebudu muset ošetřovat jiné zlomené křídlo."

Otevřel oči, ale nepromluvil.

"Bylo to příšerné. Křídlo bolí víc než zlomená ruka nebo noha, viď?

Mluvila protože byla nervózní, a jelikož Stevie Rae neočekávala žádnou odpověď, byla
překvapená když řekl: " Jo, to bolí."

"No, já jsem si to myslela," pokračovala, jako by spolu dva lidé vedly běžný rozhovor. Jeho hlas byl stále ještě slabý, ale zdálo se, že je pro něj už snazší mluvit a hádala že znehybnění jeho křídla mu opravdu trochu pomohlo od bolesti.

"Myslím, že potřebuju víc vody," řekl.

"Jo, jasně." Popadla naběračku, ráda že už se jí tolik netřesou ruce. Tentokrát byl schopný sám zvednout hlavu. Ona mu jen musela nalít vodu do úst, nebo do zobáku, nebo jak se tomu správně říká.

Protože už vstala, Stevie Rae se rozhodla, že by bylo dobré posbírat krvavé kusy ručníků a donést je pryč. Čich červených mláďat nebyl tak dobrý jako ten její, ale také u nich nebyl zaostalý tak jako u nováčků. Nechtěla jim dát žádný důvod k tomu, aby čmuchali kolem. Rychle prohlédla okolí boudy a našla velký trávník s taškami na odpad, které naplnila hadry. Byly tam tři ručníky, které nepoužila a aniž by nad tím opravdu přemýšlela, rozložila je a zakryla z Krakouna tolik, kolik jen bylo možné.

"Ty jsi Červená?"

Jeho hlas ji zaskočil. Měl zavřené oči a byl tak klidný. Zatímco uklízela, předpokládala, že usnul, nebo možná omdlel. Teď byly jeho lidské oči znovu otevřené a pozorovali ji.

"Nevím, jak ti mám odpovědět. Jsem červená upírka, jestli je to to co máš na mysli. První červená upírka." Vzpomněla si na Starka a na jeho dokončené tetování, které z něj udělalo druhého červeného upíra a přemýšlela, jak bude zapadat do jejího světa, ale nijak se o něm nechtěla zmiňovat Krakounovi.

"Jsi Červená."

"No, jo. Myslím, že jsem."

"Můj otec řekl že Červený je silný."

"Jsem silná,"řekla Stevie Rae bez váhání. "Tvůj otec? To myslíš Kalona?"

"Ano."

"Je pryč, víš?"

"Vím." Odvrátil se od ní. "Měl bych být s ním."

"Bez urážky, ale podle toho co o tvým tátovi vím, myslím, že je lepší že si tady a on ne. Neni to zrovna příjemnej chlapík. Nemluvě o tom že se Neferet úplně zbláznila !!"

"Moc mluvíš," řekl a pak se bolestně zašklebil.

"Jo, to je můj zlozvyk." Když jsem nervózní, ale to neřekla. "Podívej, měl by sis odpočinout. Já jdu.

Navíc slunce už vyšlo před pěti minutami, takže to znamená, že musím být vevnitř. Jediný důvod, kdy můžu jít ven, je když je obloha plná mraků." Svázala pytle na odpadky a posunula kbelík s vodou a naběračkou do jeho dosahu, aby byl schopen na ni dosáhnout.

"Tak ahoj. Já, ehm, uvidíme se později." Začala pospíchat pryč, ale jeho hlas ji zastavil.

"Co se mnou uděláš?"

"Ještě nevím." Povzdechla si, zavrtěla sebou a nervózně si oždibovala nehet. " Podívej, myslím že aspoň na jeden den jsi tady v bezpečí. Je bouře, takže sem jeptišky nepůjdou. Všechny mláďata zůstanou pravděpodobně uvnitř až do západu slunce. Do té doby bych měla vědět, co s tebou udělám."

"Pořád nechápu, proč o mě neřekneš ostatním."

"Jo. No, to sme dva. Zkus si odpočinout. Vrátím se."

Její ruka už byla položena na klice, když znovu promluvil. "Mé jméno je Rephaim."

Stevie Rae se na něj přes rameno usmála. "Ahoj. Já jsem Stevie Rae. Těší mě Rephaime."

 Rephaim sledoval jak Červená opouští budovu. Napočítal do sta po zaklapnutí dveří a pak se začal pomalu zvedat, dokud se nepřinutil posadit. Teď, když byl plně při vědomí, začal rekapitulovat svoje zranění. Jeho kotník nebyl zlomený. Bolel, ale mohl s ním hýbat. Jeho žebra jsou pohmožděná, ale nemyslel si, že by byla nějaká zlomená. Střelné rány v hrudi byly vážné, ale Červená mu je vyčistila a zabalila mechem. Pokud to nezačne hnisat a hnít, tak se vyléčí. Mohl hýbat pravou paží, i když to bylo obtížné, byla nepřirozeně ztuhlá a slabá.

Konečně přesunul svou pozornost ke křídlům.
Rephaim zavřel oči a zkoumal svou myslí šlachy a vazy, svaly a kosti přes celá jeho záda a po celé délce jeho zraněného křídla. Zalapal po dechu, skoro nemohl dýchat, když skutečně pochopil plný rozsah škod střely a následného hrozného bolestného pádu.

On nikdy nebude znovu létat.

Realita byla tak hrozná, že se snažil myslet na něco jiného. Myslel raději na Červenou a snažil se vzpomenout si na všechno co mu otec řekl o její síle. Možná si vzpomene na něco, co by vysvětlilo její neobvyklé chování. Proč ho nezabila? Možná že- nebo spíš vyzradí jeho přítomnost svým přátelům.

Pokud to udělá, budiž. Život jak ho znal dosud byl pro něj u konce. Přivítal by šanci bojovat proti komukoliv, kdo by ho chtěl držet jako vězně.

Ale nevypadalo to jako by ho věznila. Snažil se přemýšlet, nutil mysl k práci přes bolest, vyčerpání a zoufalství. Stevie Rae. To bylo jméno, které mu řekla.
Jaký byl její motiv k tomu, aby ho tady uložila, ne-li uvěznila a k čemu ho chce použít? Mučení. Dávalo smysl, že by ho držela při životě, aby ho pak ona a její spojenci mohly přinutit říct všechno, co věděl o jeho otci. Jaký jiný důvod by měla k tomu, aby ho nezabila? On by udělal to samé, kdyby měl to štěstí a byl na jejím místě.

Brzo zjistí, že syna nesmrtelného tak lehce nezlomí, pomyslel si.

Vyčerpal i poslední zbytky své velké síly a Rephaim zkolaboval. Snažil se postavit, aby si ulevil od bolesti, která zasáhla jeho tělo s každým úderem jeho srdce, ale bylo to nemožné. Jen čas může zmírnit jeho fyzickou bolest. Nic ale neulehčí jeho hlubokou duševní bolest. Už nikdy nebude schopen znovu létat.

Ona by mě mohla zabít, pomyslel si. Snad ji k tomu budu moct vyprovokovat, jestli se vrátí sama.

A pokud se vrátí s někým z jejích spojenců a mučením se ze mě budou snažit dostat otcovo tajemství, nebudu jediný, kdo bude křičet.

Otče? Kde jsi? Proč jsi mě opustil?

To byla jeho poslední myšlenka než si ho konečně vyžádalo nevědomí, a on usnul.