Pokoušená Škola noci 6, kapitola 9,10

kapitola 9

Zoey

"Hele, pamatuješ jak si tý jeptišce slíbila, že půjdeš do postele? Jsem si jistej, že nemyslela do jeho postele." Heath strčil hlavu do dveří Starkova pokoje.

Zvedla jsem na Heatha obočí.

Vzdychl. "Řekl sem, že tě budu sdílet se stupidnímu upíry, jestli budu muset, ale neříkal sem, že se mi to bude líbit."

Zavrtěla sem hlavou. "Dneska večer mě s nikým sdílet nebudeš. Jdu sem jen proto, abych se ujistila, že je Stark v pořádku. Pak půjdu do mojí postele. Sama. Jen se sebou. Jasný?"

"Jasný." Usmál se a jemně mě políbil. "Uvidíme se brzy, Zo."

"Uvidíme se brzy, Heathe."

Sledovala sem, jak schází dolů do haly. Byl vysoký, svalnatý a každým coulem vypadal jako fotbalová hvězda. Plánoval, že příští rok půjde na OU, měl dostat stipendium, a pak, po vysoké škole by byl buď policajtem nebo hasičem. Ať si vybere cokoliv, jedna věc je jistá - Heath bude jeden z dobrejch chlapů.

Ale ať udělá cokoliv, bude také choť upíří velekněžky?

Jo. Sakra, jo. Ujistím se, že Heath dostane budoucnost, po které touží. Takovou, jakou jsme si jako děti naplánovali. Jistě, něco mělo být jinak. Ani jeden z nás neplánoval ty upírské věci. Některé věci budou opravdu těžké - jako, no dobře, prostě upírské věci. Ale pravda je, že se starám o Heatha tak moc, abych ho dostala ze svého života. Starám se o něj tak moc, abych mu nezničila život. Prostě to budeme muset zvládnout. Tohle období. Až do konce.

"Pudeš dál nebo tady budeš jen tak stát a nervovat se?"

"Svatý keci, Afrodito! Mohla by ses přestat plížit a strašit mě?"

"Nikdo se tady tajně neplíží a svatý keci? Neni to náhodou rouhání? Protože pokud jo, tak se obávám, že budu muset probudit Svatouškovskou policii a říct jim, aby tě zatkli." Darius následoval Afroditu do chodby a vrhl na ní zamilovaný pohled, který v ní vyvolal vzdech. "Tak.

Stark není mrtvý," řekl.

"Hele, dík za tuhle informaci. Způsobila, že se cítím mnohem líp," řekla jsem sarkasticky.

"Nechovej se jako idiot, když se snaží být milý."

Obrátila sem svou pozornost na jediného rozumného člověka v této místnosti a zeptala se Daria : "Nepotřebuje něco?"

Válečník zaváhal jen na okamžik, ale ta chvilka stačila, abych si toho všimla. Potom řekl : "Ne. Je na tom dobře. Věřím, že se úplně uzdraví."

"Noo..." protáhla sem slovo a přitom přemýšlela, co se to tu sakra doopravdy děje. Byl Stark zraněn vážněji než mi Darius řekl? "Opravdu rychle se na něj podívám a pak si půjdu lehnout." Zvedla sem na Afroditu obočí. " Ty a já sme spolubydlící. Darius má pokoj s Damienem a Jackem. Uh, to znamená, že kdybys spala s Dariem, jeptišky by si o tobě mysleli, že se rouháš. Chápeš to, že jo?"

"Ach. Nemusela si mi dávat přednášky! Myslíš, že se neumím chovat slušně? Zapomněla si, jak důležití jsou moji rodiče v Tulse? Můj. Táta. Je ... Starosta! Nemůžu uvěřit, že sem si musela tyhle kecy vyslechnout!"

Já i Darius sme jen zírali, neschopni slova, jak se Afroditin hlas měnil v pískot. Jako by dostávala

záchvat.

"Už sem to slyšela od tý zatracený jeptišky. Plus, tohle opatství neni zrovna romantický. Navíc já chci mít žhavej sex, zatímco ty tučňáci se furt jen modlí a křižujou. Ugh. To Těžko. Bohyně! Nesmím tu zůstat moc dlouho nebo se ze mě stane měkota."

Když se zastavila, aby se nadechla, vložila sem se do toho. "Nemyslela jsem tím, že nevíš, jak se máš chovat. Jen jsem ti to chtěla připomenout. To je všechno."

"Jo? Blbost. Si opravdu špatná lhářka, Z." Přešla k Dariovi a tvrdě ho políbila na ústa. "Později miláčku. Budeš mi v posteli chybět." Vrhla na mě znechucený pohled. "Jen řekni dobrou tvýmu klukovi číslo 3 a dostaň svůj zadek do našeho pokoje. Nesnáším, když mě někdo probudí v mém vlastním pokoji." Aphrodita hodila svými nádhernými dlouhými vlasy, škubla sebou a odešla.

"Je opravdu úžasná," řekl Darius a láskyplně se za ní díval.

"Pokud tím úžasná myslíš otravná, tak s tebou souhlasím." Zvedla sem ruku na zastavení jeho

"nenítakšpatná" komentáře dřív, než to mohl udělat.

"Teď nechci mluvit o tvojí přítelkyni. Jen chci vědět jak na tom Stark doopravdy je."

"Stark se uzdravuje."

Všimla jsem si dlouhé pomlky v jeho větě. Zvedla sem na válečníka obočí. "Ale.."

"Ale nic! Stark se hojí."

"Proč mi přijde, že je toho víc?"

Darius chvíli čekal a pak se trochu rozpačitě usmál . "Možná proto, že ti tvoje intuice říká, že je toho víc."

"Fajn, co to je?"

"Celé je to o energii, duchovi a krvi. Stark je potřebuje, ale nemá jich dostatek."

Párkrát jsem zamrkala a snažila se pochopit, co mi to tu vlastně Darius říká. Zhluboka jsem se nadechla a pak jako by se mi nad hlavou rozsvítila žárovka. Cítila jsem se jako naprostej idiot, že sem to nepochopila dřív. "Byl zraněný stejně těžce jako já, takže ho musí vyléčit krev stejně, jako vyléčila mě. Tak proč si to neřekl dřív? Nesmysl!" Pořád sem blábolila, jak usilovně sem přemýšlela

"Sice moc nechci, aby kousnul Aphroditu, ale-"

"Ne!" Darius mě přerušil, byl víc než jen trochu naštvaný při pomyšlení, že by Stark měl pít z jeho přítelkyně. "Afroditin otisk se Stevie Rae je pro ostatní upíry odpudivý."

"No, sakra! Tak mu dáme sáček s krví nebo něco, ale myslím, že bychom se mohly pokusit najít nějakého člověka, kterého by mohl kousnout..." Můj hlas se vytratil. Nenáviděla sem, nenáviděla, nenáviděla pouhou představu o tom, že Stark pije z někoho jiného. Chci říct, že už sem se musela zabývat jeho kousavými mimoškolními záležitostmi dřív. Tedy než mi slíbil věrnost jako můj válečník. Doufala sem že ho to změnilo. Doufala, že dny, kdy kousal jiné dívky už byly za ním. Ale neměla bych být tak sobecká a skrýt své pocity. Musí dostat to, co by ho mohlo vyléčit.

"Už sem mu dal trochu krve k ledu na ošetřovně. Není v nebezpečí smrti. Zotaví se."

"Ale?" Byla sem podrážděná z toho, že všechny věty, které Darius řekl, byly nedokončené.

"Ale když válečník slíbí věrnost své velekněžce, je mezi nimi zvláštní pouto."

"Jo, to už vím."

"To pouto je ale víc než jen přísaha. Už od dávných dob Nyx dávala požehnání velekněžkám a válečníkům, kteří jim sloužili. Vy dva jste spojeni pomocí požehnání Bohyně. To mu dává ohledně tebe jakousi intuici. Usnadní mu to tvou ochranu."

"Intuici? To myslíš jako Otisk?" Bohyně! To sem jako otisknutá s dvěma kluky?

"Otisk a přísaha válečníka mají mnoho společného. Oba váže dva lidi dohromady. Ale Otisk je hrubější druh spojení."

"Hrubější? Co tím myslíš?"

"Myslím, že Otisk je mezi upírem a člověkem o kterého se hluboce zajímáš, to je spojení, které vzniká krví a vládne našim nejpodlejším emocím : vášni, touze, potřebám, hladu, bolesti.." Zaváhal, zřejmě se snažil utřídit opatrně slova, než je vysloví. "Ty už si něco takového se svým chotěm zažila, ne?"

Moje kývnutí bylo pomalé a ve tvářích sem cítila horkost.

"Opakem toho, co máš s Heathem je to, co máš se Starkem."

"No, opravdu to netrvá moc dlouho. Nevím o tom skoro nic." Ale hned jak sem to vyslovila, uvědomila sem si, že spojení, které mám se Starkem přesahuje chuť se z něj napít. Vlastně sem ani nemyslela na to, abych z něj pila, nebo aby on pil ze mě.

"Čím déle ti bude válečník sloužit, tím víc budeš chápat pouto mezi vámi. Tvoje spojení s tvým válečníkem se může vyvinout tak, že on bude cítit většinu tvých emocí. Například, pokud bude velekněžka ohrožena, válečník, který jí složil přísahu může cítit její strach. A tím, že bude cítit emoce své velekněžky, může ji ochránit před vším, co jí ohrožuje.

"To sem nevěděla," koktala sem nervózně.

Dariův úsměv byl ironický. " Nesnáším, když zním jako Damien, ale vážně by sis měla najít čas na přečtení tvých učebnic pro mláďata."

"Jo, sou na vrcholu mího seznamu. Vrhnu se na to jakmile se můj svět přestane snažit explodovat. Dobře, tak Stark může být schopný říct, jestli mám z něčeho strach. Co to má společného s jeho zraněním?"

"Vaše spojení není tak jednoduché. Není to jen o tom, že vnímá tvůj strach. Je to také o energii a o duchovi. Tvůj válečník může nakonec cítit mnoho tvých emocí, zvlášť pokud bude v tvých službách dlouhou dobu."

Vzpomněla sem si na velmi emotivní zážitek, když sem sdílela vzpomínky s A-you, zatímco sem byla uvězněná v Kalonově náruči. Měla sem stáhnutý žaludek z toho, že bych to musela Dariovi popisovat. "Pokračuj," řekla sem.

"Válečník může absorbovat kněžčiny emoce. Také může absorbovat jejího ducha, zvláště jestli

k němu má kněžka silný vztah. Často se může napojit na vaše spříznění."

"Co to sakra znamená Dariusi?"

"To znamená, že může doslova pohltit energii přes krev."

"Chceš tím říct, že jsem to já, koho musí Stark kousnout?" Dobře, musím se přiznat, že moje srdce začalo při této představě bít rychleji. Vážně už mě to ke Starkovi neuvěřitelně táhne a věděla sem, že sdílet s ním krev by byl extra žhavej zážitek.

Zlomilo by to taky Heathovi srdce? A kdybych ze sebe nechala pít Starka dostal by se do mé mysli a viděl by mé vzpomínky na A-yu? Sakra! Sakra! Sakra! Sakra! Sakra! Sakra!

Pak mě zasáhla nová myšlenka. "Hej, počkej. Říkal si, že Stark nemůže kousnout Aphroditu, protože má už otisk se Stevie Rae a tak ostatní nechtějí její krev. Já sem otisklá s Heathem. Znamená to, že ostatní moje krev taky odpuzuje?"

Darius zavrtěl hlavou. "Ne, Otisk provede změny pouze v lidské krvi."

"Takže moje bude účinkovat na Starka?"

"Ano, tvoje krev by mu určitě pomohla k uzdravení, a on to ví. To je taky důvod, proč sem ti to chtěl všechno vysvětlit." Darius pokračoval, jako by mi právě před ním nehrozilo citové zhroucení. "Měla bys taky vědět, že on z tebe odmítá pít."

"Cože? On ze mě odmítá pít?" Tak fajn! Jasně. Měla sem trochu strach z toho, co by se stalo, kdyby ze mě Stark pil, ale to neznamená, že jím chci být odmítnutá.

"On ví, že ses teprve nedávno vzpamatovala z útoku Krakouna. To zvíře tě málem zabilo, Zoey. Stark od tebe nechce pít, kdyby tě to mělo oslabit. Pokud by se z tebe napil, s tvojí krví by z tebe čerpal energii a ducha. Faktem je, že nikdo neví kam odešel Kalona a Neferet, a to znamená, že nevíme, kdy jim budeme muset čelit znovu. Souhlasím s jeho rozhodnutím, že z tebe nebude pít. Musíš mít sílu."

"Takže je můj válečník," kontrolovala sem.

Darius si povzdechl a pomalu kývnul hlavou. "Souhlasím, ale může být nahrazen."

"Nemůže být nahrazen!" vyhrkla sem.

"Nechci, aby to znělo bezcitně, ale musíš být moudrá ve všech svých rozhodnutích."

"Starka nelze nahradit," opakovala sem tvrdohlavě.

"Jak si přeješ, kněžko." Lehce sklonil hlavu a změnil téma. "Teď si pochopila následky přísahy válečníka. Chci tvoje svolení, abych sám teď složil formální slib."

Ztěžka sem polkla. "No, Dariusi,mám tě opravdu ráda a vážně odvádíš výbornou práci v péči o mě, ale myslím, že bych se cítila trochu trapně mít dva kluky, kteří jsou ke mně zavázáni přísahou." Jako bych už takhle neměla dost problémů.

Darius se na mě rychle usmál. Zavrtěl hlavou a mám dojem, že se ze všech sil snažil se mi nesmát. "To si pochopila špatně. Zůstanu s tebou a povedu ty, kteří tě střeží, ale svou přísahu válečníka chci složit Afroditě - to je to o co jsem chtěl požádat."

"Chceš být zavázán k Afroditě?"

"Chci. Vím, že je neobvyklé pro upíra válečníka složit přísahu člověku, ale ona není obyčejný člověk."

"Ty mi pověz," zamumlala sem. Pokračoval, jako bych nic neřekla.

"Ona je opravdu prorokyně, kterou bohyně Nyx dává do stejné kategorie jako velekněžku."

"Nebude tvoje přísaha nějak vadit jejímu otisku se Stevie Rae?"

Darius pokrčil rameny. "Uvidíme. Jsem ochoten riskovat."

"Miluješ ji, viď."

Setkal se s mým pohledem a hřejivě se usmál. "Jo."

"Je to vážně osina v zadku."

"Je výjimečná."opáčil. "A potřebuje mou ochranu, zejména v následujících dnech."

"No. Máš pravdu." Pokrčila sem rameny. "Dobře. Máš mě svolení. Neříkej, že sem tě nevarovala o tom, jak hrozně je otravná."

"Budu na to myslet. Děkuji, kněžko. Prosím, neříkej nic Afroditě. Rád bych ji svou nabídku přednesl osobně."

"Mlčím jako hrob." Udělala sem malé pantomima se zipem jako mými rty a zahodila klíč.

"Pak ti přeji dobrou noc." Položil si pěst na srdce, uklonil se a byl pryč.

kapitola 10

Zoey

Zůstala sem v hale a snažila se utřídit si myšlenky v mé hlavě. Wow! Darius se zeptá Aphrodity, jestli přijme jeho přísahu jako jejího válečníka. Páni! Upíří válečník lidské prorokyně. Huh. Kdo ví.

A další zvláštní věc : Stark může cítit moje pocity, které jsou dostatečně silné. No, měla sem dost silný pocit, že to bude nepříjemné. A pak mi došlo, že sem cítila silný pocit, který byl určitě cítit silně. A tak sem zkusila potlačit všechno, co mě nervovalo, což on pravděpodobně mohl cítit.

Nepochybně, z toho za chvíli zešílím.

Potlačila sem povzdech a tiše otevřela dveře. Jediné světlo pocházelo z vysoké modlitební svíčky (druhu, který najdete v obchodu s potravinami, na kterých sou opravdu zvláštní náboženské motivy). Tahle nebyla tak divná. Byla růžová, měla na sobě pěkný obrázek Panny Marie a smrděla jako růže.

Po špičkách sem šla ke Starkově posteli.

Nevypadal dobře, ale už nevypadal tak bledě a hrozně, jak tomu bylo ještě nedávno. Zdálo se, že spí. Nebo alespoň jeho oči byly zavřené, jeho dech pravidelný a vypadal uvolněně. Neměl košili. Nemocniční pokrývku měl vytaženou až nahoru. Koukali mu z ní jen ruce, takže sem mohla vidět jen obrovský bílý obvaz, kterým měl ovázaný celý hrudník. Vzpomněla sem si jak hrozně hořel a přemýšlela, a to i s ohledem na možné následky, jestli bych se neměla říznout do ruky, stejně jako to Heath udělal pro mě, a strčit mu ji k ústům. Nejspíš by začal automaticky, bez přemýšlení, pít to, co by ho mohlo vyléčit. Ale byl by pak na mě naštvaný, kdyby si uvědomil, co udělal? Pravděpodobně. Věděla sem, že Heath a Erik by určitě byly.

Sakra. Erik. Ještě sem s ním nemluvila.

"Přestaň se stresovat."

Vyskočila sem a okamžitě pohlédla Starkovi do tváře. Jeho oči už nebyly zavřené. Díval se na mě pohledem, který byl někde mezi sarkastickým a pobaveným.

"Přestaň mě psychicky odposlouchávat."

"To sem nedělal. Poznal sem to podle toho, jak sis kousala rty, tvůj neklid byl vidět i zvenku.

Takže se domnívám, že už s tebou Darius mluvil."

"Jo, mluvil. Věděl si o tom všem předtím, než si mi složil přísahu?"

"Jo, o většině. Mám na mysli, četl sem o tom ve škole a mluvili jsme o tom na hodině Sociologie minulej rok. Je ale něco jinýho o tom slyšet a zažít to, ačkoli."

"Můžeš opravdu cítit, co cítím já?" Zeptala sem se váhavě, skoro jako bych se bála dozvědět se pravdu.

"Začínám, jen to není jako bych přímo slyšel tvoje myšlenky nebo něco podobně bláznivého. Jen někdy cítím věci a vím, že ty pocity nejsou moje. Když to přišlo poprvé, tak sem to ignoroval, ale pak sem si uvědomil, co se děje a začal tomu věnovat víc pozornosti." Začal se usmívat.

"Starku, musím ti říct, že mi trochu přijde, jako bys mě tím špehoval."

Zatvářil se vážně. "Nešpehuju tě. To není o tom, že bych tě sledoval přes tvou mysl. Nebudu napadat tvou mysl, jen tě budu držet v bezpečí. Myslel sem, že ty-" zarazil se a odvrátil ode mě pohled. "Nevadí, to není důležité. Jen bys měla vědět, že nebudu používat to co je mezi námi, abych tě sledoval přes tvou mysl."

"Myslels, že já co? Dokonči, cos předtím chtěl říct."

Dlouze a podrážděně vydechl a znovu se na mě podíval. "To co sem chtěl říct bylo, že jsem myslel, že mi věříš trochu víc. To je jeden z důvodů, proč sem se rozhodl složit ti přísahu. Že mi věříš víc, než komukoliv jinému."

"Věřím ti," řekla sem rychle.

"Ale myslíš si, že tě budu sledovat? Důvěra a špehování nejdou dohromady."

Když to řekl takhle, viděla sem to jeho pohledem a některé z mých počátečních nejistot začaly slábnout. "Nemyslím si, že bys to dělal schválně, ale když cítíš moje emoce, nebo jak to je, pak bude pro tebe celkem snadné mě..." Slova se vytratila a já se začala ošívat, takhle konverzace není zrovna příjemná.

"Špehovat?" Dokončil za mě. "Ne. Nebudu. Pokud máš strach, budu věnovat pozornost pouze psychické stránce. Všechno ostatní budu ignorovat, třeba to jak se cítíš." Setkala sem se s jeho pohledech a v jeho očích uviděla bolest. Sakra! Nechtěla sem mu ublížit.

"Budeš ignorovat všechno co cítím?" zeptala sem se tiše.

Přikývl a na obličeji se mu usídlila bolestná grimasa. Ale když odpověděl, jeho hlas byl normální.

"Všechno, kromě toho, co budu potřebovat vědět, abych tě ochránil."

Beze slova sem pomalu natáhla ruku a vzala ho za tu jeho.

Neodtáhl se ode mě, ale taky nic neřekl.

"Hele, tenhle rozhovor sem začala špatně. Věřím ti. Jen sem byla překvapená, když mi Darius řekl o té psychické záležitosti."

"Překvapená?" Stark stáhl rty do úzké linky.

"Dobře, možná sem se z toho skoro zcvokla. To je lepší slovo. Mám jen na vyřešení spoustu věcí a myslím, že sem teď trochu vystresovaná."

"Ty si určitě vystresovaná," řekl. "A tou spoustou věcí máš na mysli ty tvoje dva kluky, Heatha a Erika?

Povzdechla sem si: "Bohužel ano."

Chytil mé prsty do svých. "Ti ostatní kluci nic nemění. Moje přísaha váže nás dva."

Tak tohle znělo zatraceně až moc jako Heath. Musela sem se nutit, abych se nezačala vrtět.

"Zrovna teď o nich s tebou nechci moc mluvit." Ani nikdy jindy myslela sem si, ale nahlas to neřekla.

"Chápu to," řekl. "Taky teď o těch pankáčích nechci mluvit." Zatahal mě za ruce. "Proč si na chvíli nesedneš vedle mě?"

Posadila sem se opatrně na kraj postele, nechtěla sem ho příliš tlačit nebo mu jinak ublížit.

"Neublížím ti." řekl a nasadil arogantní úsměv.

"Seš na tom mizerně." řekla sem.

"Zachránila si mě a já budu v pohodě."

"Bolí to hodně?"

"Je mi líp," řekl. "Ty masti co dali jeptišky Dariovi na popáleniny pomáhají. Kromě mé hrudi je teď všechno ostatní necitlivé." Ale když mluvil, neklidně se posunul, jako by nemohl najít pohodlnou polohu. "Jak to jde venku?" Náhle změnil téma, než sem z něj mohla dostat víc o tom, jak se cítí.

"Povedlo se všem těm Krakounům zmizet spolu s Kalonou?"

"Myslím, že ano. Stevie Rae a kluci našli tři z nich mrtvé." Vzpomněla sem si na divnou reakci Stevie Rae, když jí Dallas řekl, že ty těla hodil do popelnice.

"Co se děje?" zeptal se Stark.

"Nevím to jistě," odpověděla sem mu upřímně. "Znepokojuje mě to, co se děje se Stevie Rae."

"Jako?" povzbudil mě.

Podívala sem se na naše spojené ruce. Kolik mu toho můžu říct? Mohla bych s ním o tom skutečně mluvit?

"Jsem tvůj válečník. Můžeš mi věřit svůj život. To znamená, že mi můžeš svěřit i všechna svá tajemství." Podívala sem se mu do očí a on se sladkým úsměvem pokračoval. "Jsme spojeni přísahou. To je silnější než Otisk nebo pouto mezi přáteli. Nikdy tě nezradím, Zoey. Nikdy. Můžeš mi ve všem věřit."

Chtěla sem mu říct o mé paměti A-ya, ale místo toho sem vyhrkla : "Myslím, že Stevie Rae skrývá červená mláďata. Ty špatné."

Jeho úsměv zmizel. Posadil se a ostře se nadechnul. Byl úplně bílý. "Ne! Ty nemůžeš vstát!" zatlačila sem mu ramena mírně dozadu.

"Musíš říct o tom Dariusovi," řekl Stark skrz zaťaté zuby.

"Nejdřív si promluvím se Stevie Rae."

"Nemyslím si, že je to-"

"Vážně - musím si se Stevie Rae promluvit jako první." Vzala sem mu ruku a snažila se ho tím dotekem donutit, aby pochopil. "Je to moje nejlepší kamarádka."

"Věříš jí?"

"Chci jí věřit. Musím jí věřit." Moje ramena poklesly v porážce. "Ale kdyby mi neřekla čistou pravdu, tak půjdu za Dariem."

"Musím se dostat pryč z téhle zatracené postele, abych se ujistil, že nejsi obklopena nepřáteli!"

"Nejsem obklopena nepřáteli! Steavie Rae není můj nepřítel." Poslala sem tichou modlitbu k Nyx a modlila se, aby to byla pravda. "Podívej, i já sem dřív před mými přáteli skrývala pravdu - zlou pravdu." Zvedla sem obočí a střelila po něm pohledem. "Skrývám tebe před mými přáteli."

Zazubil se. "Tak je něco jiného."

Nenechala sem ho mě škádlit, tohle je závažné. "Ne to opravdu není."

"Dobře, slyším, co říkáš, ale stále to nechápu. Nepředpokládám, že bys se Stevie Rae chtěla mluvit tady, kdybys ji chtěla zlomit."

Zamračila sem se na něj. "Ne, to není pravděpodobné."

"Pak mi slib, že budeš opatrná a nebudeš s ní sama, když s ní budeš mluvit."

"Ona by neudělala nic, co by mi ublížilo!"

"Vlastně, ani si nemyslím, že by ti mohla ublížit, vzhledem k tomu, že ty ovládáš všech 5 prvků a ona jen jeden. Ale nevíš jaké schopnosti mají ty špatná červená mláďata, nebo kolik jich tam je. A já vím něco málo o tom jaké to je být červeným mládětem, takže mi prosím slib, že budeš opatrná."

"Jo, dobře. Slibuju."

"Fajn." Uvolnil se a trochu si na posteli poposedl.

"Hele, fakt nechci, aby ses o mě teď bál. Chci, aby ses teď soustředil na to, aby ti bylo líp."

Zhluboka sem se nadechla a pokračovala. "Myslím, že je dobrý nápad, aby ses ode mě napil."

"Ne!"

"Podívej, chceš být přece schopný mě chránit, ne?"

"Chci,"
řekl a pevně kývl hlavou.

"To znamená, že čím dřív se z toho dostaneš, tím dřív mě budeš moct chránit, viď."

"Jo."

"A rychleji se z toho dostaneš, pokud se ode mě napiješ, viď. Je to logické."

"Podívala ses v poslední době do zrcadla?" zeptal se náhle.

"Huh?"

"Máš nějakou představu, jak unaveně vypadáš?"

Cítila sem jak se mi po tváří rozlévá horkost. "Opravdu sem v poslední době neměla čas starat se o takové věci jako je make-up, nebo jak vypadají moje vlasy," řekla sem defenzivně.

"Nemluvím o make-upu nebo o vlasech. Mluvím o tom, jak bledá si. Máš tmavé kruhy pod očima."

Jeho pohled sklouzl dolů, kde jsem pod košilí měla dlouhou jizvu, která se táhla od jednoho konce mých ramen k druhému. "Jak si na tom se svým zraněním?"

"Fajn." Volnou rukou sem si tahala za košili, i když sem věděla, že jizva vidět není.

"Hele," řekl jemně. "Já jí už viděl, pamatuješ?"

Setkala sem se s jeho očima. Ano, vzpomněla sem si. Vlastně, on neviděl jen mou jizvu. Viděl mě celou. Nahou. Dobře, tak teď už sem byla rudá celá.

"Nechtěl sem tě uvést do rozpaků. Jen se ti snažím připomenout, že i ty si v poslední době málem zemřela. Musíš být silná a zdravá, Zoey. A to je důvod, proč si nevezmu tvou krev."

"Ale já taky potřebu, abys byl silný a zdravý."

"Budu. Neboj se o mě. Zdá se, že je prakticky nemožné mě zabít." Usmál se jeho roztomilým a domýšlivým úsměvem.

"Cítíš úroveň mého znepokojení ve své mysli.
Prakticky nemožné není to samé jako nemožné."

"Budu se snažit si to pamatovat." Natáhl ruku. "Lehni si na chvíli vedle mě. Mám rád, když tě mám blízko."

"Jsi si jistý, že ti neublížím?"

"Sem si skoro jistý, že mi neublížíš." Škádlivě se na mě usmál, "ale stále tě chci mít blízko sebe.

Pojď sem ke mně."

Položila sem se tak, abych ležela vedle něj. Byla sem na své straně a dívala se na něj. Opatrně sem mu položila hlavu na rameno. Natáhl se a objal mě kolem ramen. Táhl mě stále blíž k němu.

"Řekl sem, že ti neublížím. Tak se pokus uvolnit."

Povzdechla sem si a chtěla se uvolnit. Dala sem mu ruku kolem pasu a dávala si pozor, abych ho moc netlačila nebo ho nebolel můj dotek na jeho hrudi. Stark zavřel oči a já sledovala, jak se jeho tvář postupně uvolňuje a jeho dech se prohlubuje. Přísahám, že během minuty tvrdě usnul.

To bylo přesně to, co sem potřebovala proto, co sem se chystala udělat. Třikrát sem se zhluboka nadechla a soustředila se. Potom sem zašeptala: "Duchu pojď ke mně." Okamžitě sem cítila jak mě duch naplnil. Jako bych právě udělala něco neuvěřitelně magického, tak moje duše reagovala na vyvolání pátého elementu:Ducha.

"Teď tiše, opatrně a jemně jdi ke Starkovi. Pomoc mu. Vyplň ho. Posil ho, ale neprobuď ho." Mluvila sem tiše, cítila sem jak mě duch opouští.
Když mě opustil, Starkovo tělo na okamžik strnulo, pak se zachvěla nakonec si dlouze a ospale povzdechl, zatímco se duch zklidnil, doufala sem, že ho posílil. Chvíli sem se na něj dívala a pak sem pomalu zvedla. S posledním šepotem sem žádala ducha, aby zůstal se Starkem, zatímco spal. Potichu sem z pokoje vyšla po špičkách a opatrně za sebou zavřela dveře.

Ušla sem jen pár kroků, když sem si uvědomila, že nemám ponětí, kam mám jít.
Zastavila sem se a cítila, jak mi poklesla ramena. Jeptiška, která měla za chůze oči sklopené a někam spěchala, do mě málem vrazila. Naštěstí vzhlédla a naše pohledy se setkali. "Sestra Bianca?" Myslela sem si, že jsem jí poznala.

"Ach, Zoey, ano, to jsem já. Je taková tma, že sem tě málem neviděla."

"Sestro, myslím, že jsem se ztratila. Mohla byste mě navést do mého pokoje?"

Laskavě se usmála. Připomínala mi sestru Marii Angelu, i když nebyla ani zdaleka tak stará. "Pokračuj dolů tímto sálem, dokud nepřijdeš ke schodišti. Jdi až do nejvyššího patra. Myslím, že sdílíš pokoj s Afroditou. Je to číslo 13."

"Šťastná třináctka," povzdechla sem si. "To sedí."

"Ty nevěříš ve štěstí?"

Pokrčila sem rameny. "Vlastně sestro, sem příliš unavená na to, abych věděla, na co zrovna teď věřím."

Poplácala mě po ruce. "No, jdi do postele. Pomodlím se za tebe k Panně Marii. Její pomoc je lepší než nějaké štěstí."

"Díky."

Zamířila sem směrem ke schodišti. Když sem se dostala do nejvyššího patra, cítila sem se jako

stará babka a jizva na hrudi mi hořela a pulzovala zároveň s rychlým tempem mého srdce. Otevřela sem dveře a vyšla na chodbu. Naklonila sem se proti zdi a snažila se popadnout dech. Nepřítomně sem si třela hruď, ale škubla sem sebou, protože mě to zabolelo. Stáhla sem si košili a doufala, že se mi rána zase neotevřela. Zastavil se mi dech, když sem si všimla nového tetování, které z obou stran zdobilo červenou jizvu. "Zapomněla sem na to," zašeptala sem pro sebe.

"To je úžasné!"

Vykřikla sem, pustila košili a uskočila tak náhle, že jsem se praštila hlavou o zeď.

"Eriku!"