Pokoušená Škola noci 6, kapitola EPILOG

Epilog

Zoey

Dlouze a spokojeně jsem si povzdechla. Mír...Vážně jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem se naposled cítila takhle spokojeně. Bohyně, to byl nádherný den. Slunce bylo úžasné. Bylo zlaté a zářící na nebi, jako narozeninový dort s modrou polevou. Měli by mě bolet oči, ale to se nestalo. Bylo to trochu divné, protože na denním světle mě měli bolet oči.

Jo.

Oh. Dobře. Cokoliv.

Louka byla překrásná. Něco mi to připomnělo. Chtěla jsem si vzpomenout, ale rozhodla jsem se, že nechci myslet. Bylo to moc těžké. Tenhle den byl moc hezký na to myslet. Jen jsem dýchala sladký letní vzduch a vydýchávala všechno hloupé napětí, které bylo uvnitř mého těla.
Tráva se vlnila kolem mé nohy, stejně jako jemné peří.

Peří.

Co to bylo za peří?

"Ne. Žádné myšlení." Usmála jsem se a moje slova se stala viditelnými. Vytvářela ve vzduchu fialové vzory.

Přede mnou byla řada stromů, které byly naplněny bílými květy, připomínající sněhové vločky. Vlál tady jemný vítr a vzduch mi zpíval hudbu, na kterou jsem tancovala. Skákala jsem přes háj a zhluboka dýchala sladkou vůni květů.

Uvažovala jsem na sekundu, kde to jsem, ale nezdálo se to důležité. Nebo alespoň ne tak důležité jako mír, hudba a tanec.

Divila jsem se, jak jsem se sem dostala...zastavilo mě to. Dobře, dobře, nezastavilo. Zpomalilo mě to.

Najednou jsem to uslyšela. Bylo to zvuk zing, plop! Přišlo mi to uklidňujícím způsobem tak důvěrně známé, takže jsem sledovala háj. Něco modrého vykouklo přes stromy. Připomnělo mi to topaz nebo akvamarin. Voda.

Šťastně a trochu s pláčem jsem vyběhla ze stromů na břeh jezera. Bylo tak úžasně jasné. Zing, plop!

Zvuk přicházel od břehu jezera, tak jsem šla za ním, tiše tam hučela moje oblíbená písnička od Hairspray.

Dok vyčníval ven z jezera, ideální pro rybaření. A opravdu, byl tam chlápek sedící na konci doku. Natahoval svůj prut se zing a pak ho hodil do vody s plop!.

Bylo to divné. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale najednou můj krásný, krásný den zalila panika. Ne! Nechtěla jsem ho vidět! Třásla jsem hlavou a začala ustupovat, když jsem šlápla na větvičku a on se otočil.

Hezký úsměv na jeho tváři zmizel, když mě uviděl.

"Zoey!"

Byl to Heathův hlas. Moje paměť spěchala zpátky. Smutek mě srazil na kolena. Běžel ke mně, takže když jsem padala, chytil mě do náruče.

"Ale ty sem nepatříš! Jsi mrtvý!" vzlykala jsem proti jeho hrudi.

"Zo, kotě, tohle je Onen svět. To nejsem já, kdo sem nepatří-to jsi ty."

Paměť na mě dolehla, topila jsem se v zoufalství a tmě. Realita mého světa se rozbila. Všechno zčernalo.