Pořád mi pijou krev : kapitola 3

MÝTUS : Upíři mohou jít dál,jenom když je pozvete.

SKUTEČNOST : Bylo by to zdvořilé,ale není to nezbytně nutné

                                             vítejte

3

Serena mě vysazuje za rohem Georgova bydliště poté,kdy objela dům a zkontrolovala,jestli tam parkuje jeho auto.To bylo jediné,k čemu jsem ji dokázala přemluvit místo toho,aby mě donutila vrátit se do motelu.Nakláním se do okna mrtvého brouka. "Opravdu nechceš jít se mnou?"zkouším ještě jednou."Mino,je ti jasné,že to není rozumné.Může to věci akorát zkomplikovat a je to nebezpečné.Víš,že by se mi to líbilo.Ale chci,abys byla v bezpečí."Smutně se na mě usmívá."A teď běž dovnitř,než tě někdo uvidí!"Naposled mi zamává a odjíždí.Uvědomuji si,že ji nevidím naposled,ale působí to tak definitivně a prabídně.Ani trochu se mi to nelíbí.Jdu se sklopenou hlavou ke Georgovu bytu a několik minut zírám na dveře,což je pitomé,protože nepochybuji,že o mé přítomnosti už ví.Slyším puštěnou televizi(ten supersluch se fakt může hodit).Přední schody vrzají,takže slyšel můj příchod.Asi se diví,proč stojím za dveřmi a nejdu dál.Možná že Lorelai měla se svými radami pro randění pravdu.Občas mám sklon věci příliš zvažovat.Otevírám dveře a vbíhám rovnou do Georgovy náruče.Šmarjá.Stal se v tom tichém stopování moc dobrý.Ne že bych si myslela,že opravdu někoho sleduje nebo tak.Ale klidně by mohl.Vůbec jsem ho neslyšela vstát z pohovky.Jeho tichý pohyb je určitě lepší než můj zostřený sluch."Ahoj Mino,"pronáší zatímco mě objímá. "Říkal jsem si,jestli vejdeš dovnitř.Je ti jasné,že celá ta záležitost s pozváním dál je volovina,že ano?"nabízí i jeden ze svých úsměvů na půl pusy.Přiřazuji mu pouhých tři a pl bodu na Georgově stupnici pobavení."Já vím,já vím,"potvrzuji a nechávám se dojímat v jeho náruči."Jak se ti podařilo uniknout ze spárů UPA?""Nemyslel sis,že zmizím z města,aniž bych tě ještě jednou viděla,že ne?"Pomíjím vysvětlení,jak jsem se sem dostala,ale on si toho stejně nevšimne,protože ho rozptyluji sprškou polibků.To zabere pokaždé.Asi bych se na to měla dívat ze světlejší stránky.Doufala jsem,že dneska strávím s Georgem chvilku o samotě,abychom si promluvili o důležitých věcech.Například kam bude spět náš vztah,když jsem donucena se přestěhovat.Ach jo.UPA mi fakt pije krev.Jenže na tuhle konverzaci zatím nejsem připravená.Scházíme se teprve pár měsíců.Chci říct,že všechno bylo prima,ale i tak.Vždyť jsem si sotva zvykla na to,že mám kluka.I když mít kluka ve velké vzdálenosti je lepší než nemít žádného,nejvíce by se mi líbilo,kdyby se přestěhoval se mnou.Usedáme na jeho hrbolatou pohovku a já se zhluboka nadechuji a dívám se mu do očí.Od okamžiku jeho proměny vypadají jako ten úžasný prsten měnící barvu podle nálady,který mi podstrčil strýc Morty o Vánocích.Akorát že jsou ještě hezčí.A jsou to pouze upírské odstíny modré a zelené barvy.Nyní jsou temné a rozbouřené,což mi zrovna nedodává odvahu zeptat se na plány do budoucna.Jenže je to buď teď,nebo nikdy."Takže…"Jau,to je příšerné.Vážně nevím,jak to říct. "Napadá mě,že se možná stěhujeme do LA.Myslíš,že mě budeš moct brzy navštívit?Slyšela jsem,že je to skvělé místo k životu."Mám co dělat,abych se mu při těch slovech vydržela dívat do očí. "Co si o tom myslíš ty?""Hm,"huhlá Georg. "Já si to nemyslím - "Odkašlává si a odvrací pohled.Ouvej.Sedám si kousek zpátky.To rozhodně neznělo jako ano.Georg zřejmě bere mé mlčení jako pobídku,protože pokračuje: "Měl jsem to asi říct hned,když jsem o tom začal uvažovat,ale věděl jsem,že z toho nebudeš mít radost,tak jsem to stále odkládal."Bere mě za ruku a trochu ji stiskne.Tudíž nic dobrého.Nehodlá využít tohle stěhovací drama jako záminku,aby se na mě vykašlal,že ne?"Odjíždím."Zvedá ruku přesně ve stejném okamžiku,kdy mi neovladatelně padá čelist."Prosím?UPA stěhuje i tebe?Kam?Víš to?"A dozvěděl se nějak,že to není tam,kam mířím já?Sdělili mu to?Snaží se nás UPA rozdělit?Proč mi chce zruinovat život?"Zadrž.UPA mě nestěhuje."Stahuje mě zpět na pohovku.Ani jsem si neuvědomila,že jsem vstala. "Jedu navštívit svoje rodiče.Vím,jaké máš o nich mínění kvůli tomu,že mě jako malého opustili.Jasně.Jenže to nic nemění na tom,že jsou mými rodiči.Jedinými,které mám.Musím se chopit šance a poznat je.Chci…chci vědět více o svém původu.Chápeš,jak to myslím?"Ach.Páni.Tohle jsem nečekala.Jeho oči nabírají ještě tmavší odstín modré barvy.Jsou jako oceán těsně před propuknutím bouře.Ale ne,nechápu to.Proč chce s nimi mít něco společného i potom,co ho opustili a přenechali strašlivému systému pěstounské péče,když se rozhodli stát upíry?"Já - "Nevím,co říct.Naklání se a sevře mě ve velkém medvědím objetí.Ještě že i já mám tu upírskou supersílu,jinak by mi možná zlomil žebra. "Slibuji,že udělám všechno,co budu moct,abychom zůstali v kontaktu.Nechci ztratit to,co máme.Jenom mám prostě pocit,jako bych měl v životě celé ty roky jakousi díru.Musím se ji pokusit vyplnit."Co to má přesně znamenat?Dříve se o žádné díře nezmiňoval.To mu ji náš vztah dost nezaplnil?A co má být to jeho "slibuji,že udělám všechno,co budu moct,abychom zůstali v kontaktu"?Nezní to skoro jako polibek smrti?A to ani vzdáleně nemyslím polibek v upírském stylu."Ehm - " "Prosím Mino.Neblázni kvůli tomu,"říká mi do vlasů."Já neblázním,"vyhrknu rychle,než se stačí vyzpovídat z čehokoliv dalšího.Tiskne mě ještě pevněji a zhluboka si oddechne. "Jenom mě to zaskočilo,"vyjeknu."Já vím.Promiň.Měl jsem ti to říct dříve - ""Předpokládám správně,že tvoji rodiče nežijí v LA?""Ne,jsou v Brazílii.""V Brazílii?"Vždyť to je úplně jiná země!To je…no,vlastně ani přesně nevím,jak je daleko,ale určitě hodně."Ano.Pracují tam od chvíle,kdy se proměnili v upíry."Aha,takže tam byli po celou dobu,zatímco Georg žil v pěstounských rodinách.Potulovali se po brazilských plážích.Jak dojemné!Proč vůbec chce s nimi trávit nějaký čas?Místo se mnou.To mi nejde do hlavy.Tentokrát Georg bere moje mlčení jako souhlas a opět mě drtí v náručí. "Věděl jsem,že to pochopíš.Opravdu se nemůžu dočkat,až je uvidím!Tvoje přestěhování přichází v tu nejlepší dobu!Budeš tak zaneprázdněná,že ti vůbec nebudu scházet!Nemohlo to dopadnout lépe!"No,tak tím si nejsem tak jistá.Napadá mě spousta možností,které by byly mnohem lepší.Určitě ne horší.

PROČ MI POŘÁD PIJOU KREV

1. Konečně mám kluka a jsem živá neživá mrtvá (fuj,cokoliv)a on mi teď říká,že se rozdělíme.Na nijak přesněji určenou dobu.A mezi námi bude celý oceán.Nebo co je vlastně mezi Spojenými státy a Brazílií.Brazzzíliíííí.

2. Kašlu na zeměpis.

3. Musím nechat za sebou i nejlepší kámošku a všechny svoje věci a předstírat smrt,abych se někam přestěhovala.(Možná do LA,což by mohlo být svým způsobem bezva,ale když vezmu v úvahu ostatní hrozné okolnosti,tak není.)

4. Rodiče si zjevně pořád myslí,že jsem malé děcko,které toho nepotřebuje moc vědět,stačí mu základní informace.A víte co?Potřebuji vědět.Proč jim to nedochází?

5. Zmínila jsem se,že můj kluk řekl,že "udělá všechno,co bude moct",abychom zůstali v kontaktu?Co bude moct?Nezní to stejně,jako když řeknete "udělám všechno,co budu moct,abych včas napsala domácí úkol"?Nebylo by lepší "jsi jednou z nejdůležitějších bytostí v mém životě"?

6. A moje velké rozloučení s nejlepšími kamarády se změnilo na jednu depku za druhou.Opravdu mi budou chybět,a přitom mám pocit,že jim oběma je můj odchod lhostejný.Tuhle katastrofu nenapraví ani moje upírská supersíla.K čemu je dobré být upír,když je to v důležitých věcech k ničemu?