Prokletý dům kapitola 10

proklety-dum.jpg

10

Byla příliš ztuhlá na to, aby usnula, bolela ji záda a nedokázala snést myšlenku, že bude muset čekat celou noc, než začne. Brandon nevypadal jako někdo, kdo by otálel s pomstou, a Shane… Shane není člověk, který by nedodržoval dohody.

Jestli je tak hloupý, že se chce nechat kousnout, prosím, ale nebude mě používat jako výmluvu.

Shane celý večer nevyšel z pokoje. Když začala – opatrně – poslouchat za jeho dveřmi, nic neslyšela. Eva jí gestem naznačila sluchátka na uších a otočila knoflíkem neviditelného přehrávače. Claire pochopila, sama také strávila několik hodin pokusy prorazit si ušní bubínky a utéct před světem.

Eva jí půjčila notebook – starý, velký, černý a rozhrkaný, se symbolem biologického nebezpečí na víku. Když ho Claire zapnula a připojila se k internetu, objevila se na ploše tapeta se Smrťákem držícím místo kosy dopravní značku s nápisem MORGANVILLE a šipkou mířící dolů.

Claire otevřela několik adresářů – s provinilým pocitem, ale byla zvědavá – a zjistila, že jsou plné básní. Eva milovala smrt, nebo o ní alespoň ráda psala. Květnaté, romantické verše o existenciálním strachu, krvi a mramoru osvětleném měsíčním svitem… a pak se Claire podívala na data. Poslední básně byly napsány před třemi lety. Kolik tehdy Evě mohlo být? Patnáct? Určitě snila o upírech, jenže pak se něco změnilo. Ani jediný verš za poslední tři roky…

Eva došla k otevřeným dveřím. „Funguje?“ zeptala se. Claire se provinile zachvěla, ukázala jí vztyčený palec a otevřela prohlížeč. „Dobře, volala jsem sestřenici do Illinois. Dovolí nám použít svůj paypalový účet, ale musím jí poslat peníze – nejlépe zítra. Tady je číslo konta.“ Podala jí kousek papíru. „Nezabijí ji kvůli nám, že ne?“

„Ne. Navíc nebudu kupovat všechno na jednom místě. Spousta lidí kupuje kůži, nástroje a další věci. A papír. Jak stará má být ta knížka?“

„Stará.“

„Byla na pergamenu?“

„To je nějaký papír?“

„Pergamen je nejstarší druh papíru, který se v knihách používal,“ řekla Claire. „Je ze zvířecí kůže.“

„Ach. Myslím, že to bude ono. Je vážně hodně stará.“

Pergamen mohl znamenat problém. Dal se získat, jenže ho bylo snadné vystopovat. Ale nemohla by se považovat za nadprůměrně bystrou, aby si neporadila s něčím takovým… Jistě, musela vymyslet i to, jak k hledání informací využít někoho jiného. Bylo by příliš nebezpečné zanechat po sobě stopy, které by vedly přímo do domu Glassových…

Claire se pustila do práce. Ani si nevšimla, že Eva odešla a zavřela za sebou dveře.

~

Čtyři dny Claire shromažďovala informace. Celé čtyři dny. Eva jí nosila polévku, chleba a sendviče a Shane za ní jednou nebo dvakrát zašel s poznámkou, že se zbláznila a on že chce, aby k sakru nestrkala nos do jeho věcí. Claire si toho nevšímala. Když se do něčeho ponořila, byla většinou taková. Slyšela, co jí říkal, a dokonce mu i něco odpověděla, ale ve skutečnosti nevnímala. Stejně jako její rodiče i Shane nakonec uznal porážku a odešel.

Michael přišel do jejího pokoje těsně před úsvitem. Překvapilo ji to tak, že se na chvíli vrátila do reality. „Jak to jde?“ zeptal se.

„Mise Zachraňme Shanea? Jde to,“ řekla. „Všechno musím dělat oklikou. Žádné stopy. Ale neboj se, i kdyby se upíři naštvali, nebudou nám moci dokázat nic kromě toho, že jsme jim dodali věc, kterou podle nás hledali.“

Michael se tvářil spokojeně, ale zároveň ustaraně. Dělal si velké starosti. Domyslela si, že coby vězeň starého domu nemůže dělat nic jiného než bojovat se vším, co se dostalo dovnitř, aby jim ublížilo, a o všechno ostatní si dělat starosti. Frustrující, usoudila.

„Kdy odchází Eva do práce?“

„Ve čtyři.“

„Ale to…“

„…je noční směna, vím. V kavárně je víceméně v bezpečí a podle mého názoru není žádný upír tak hloupý, aby se cpal pod její auto. Je to, jako by tě přejel hummer. Přinutil jsem ji slíbit mi, že ji Oliver odvede do auta a Shane doprovodí z chodníku před domem.“

Claire přikývla. „Pojedu s ní.“

„Do kavárny? Proč?“

„Protože je to anonymní místo,“ řekla. „Všichni studenti tam sedí s notebooky a kavárna je pokryta bezdrátovým internetem. Když si budu dávat pozor, nikdy nepřijdou na to, kdo zjišťoval, jak se falšují knihy.“

Zatvářil se podrážděně. Vypadal úžasně. Bože. Pořád si toho všímala. Vážně by s tím měla přestat, ale jak? Sladká šestnáctka, kterou ještě nikdo nepolíbil…

„Nelíbí se mi, když Eva chodí v noci ven. Ale ty rozhodně nikam nepůjdeš.“

„Jestli to udělám odsud, všechny ohrozím. Včetně Evy.“

To byla podpásovka – všimla si, jak se mu zúžily zorničky, ale nějak se ovládl. „Takže mi chceš říct, že tě mám nechat tam jet, riskovat život, sedět v kavárně s Brandonem, a mám předstírat, že to bude bezpečnější? Claire. Ať už se na to podíváš z kterékoli strany, není to bezpečnější.“

„Bezpečnější, než kdyby měli upíři usoudit, že všichni v tomhle domě se je úmyslně snaží oklamat kvůli věci, na níž jim záleží ze všeho nejvíc,“ odpověděla. „Tohle přece není hra. Chci říct, že s tím můžu přestat, pokud si to přeješ, ale nemáme nic jiného, co bychom mohli za Shaneovu dohodu nabídnout. Nic není tak cenného. Dovolila bych Brandonovi… vždyť víš. Ale nějak si nemyslím…“

„Jen přes…“ Michael se odmlčel a pak se rozesmál. „Chtěl jsem říct ‚jen přes mou mrtvolu‘, ale…“

Claire se zamračila.

„Ne,“ řekl.

„Nejsi můj otec,“ začala, ale pak… si na něco vzpomněla.

Shane v nemocnici, když byla omámená léky, řekl: Volali tvým rodičům. Taky si dobře pamatovala slovo nervózní.

A do háje!

„Táta,“ vykřikla. „Ach ne… musím si zavolat. Můžu?“

„Zavolat rodičům? Jistě. Za meziměsto…“

„Vím. Za meziměsto platím. Díky.“

Popadla bezdrátový telefon a naťukala číslo domů. Po pěti zazvoněních se zapnul záznamník: „Dobrý den, dovolali jste se k Lesovi a Katharine Danversovým a k jejich dceři Claire. Prosíme, zanechte vzkaz!“ Byl to matčin vyrovnaný, nezúčastněný hlas. Když se ozvalo pípnutí, Claire na okamžik zachvátila panika. Možná jen jeli nakoupit. Nebo…

„Ahoj, mami a tati, to jsem já, Claire. Jenom jsem, ehm, vás chtěla pozdravit. Asi bych vám měla volat častěji. Ta nehoda v laboratoři nebyla nic vážného, opravdu. Nechci, abyste o mě měli strach, všechno je v pořádku. Opravdu.“

Michael se opíral o zárubeň a dělal na ni směšné obličeje. Nějak jí připadalo, že tohle je obvyklá Shaneova role. Vyplázla na něj jazyk.

„Jenom… jenom jsem vám to chtěla říct. Mám vás ráda. Tak zatím.“

Položila telefon. Michael řekl: „Měla jsi je poprosit, aby přijeli a odvezli tě domů.“

„A nechat to všechno na vás? Máte problémy kvůli mně. Shane má problémy kvůli mně. A teď když Monika ví, že se vrátil…“

„Věř mi, ani trochu neberu na lehkou váhu naše problémy, ale přesto odsud můžeš odjet. Dokonce bys měla. Pokusím se Shanea přemluvit, aby odjel taky. Eva… Eva neodjede, ale i pro ni by to bylo lepší.“

„Ale…“ Vždyť bys tady zůstal sám, pomyslela si. Úplně sám. Michael se odsud nedostane. Nikdy.

Zadíval se ven z okna; obloha pomalu bledla a tmavě modrá barva s postupně přicházejícím úsvitem světlala. „Můj čas končí,“ řekl. „Slib mi, že dnes večer s Evou nepojedeš.“

„Nemůžu.“

„Claire.“

„Nemůžu,“ zopakovala. „Promiň.“

Už neměl čas se s ní hádat, i když viděla, jak moc by chtěl. Odkráčel chodbou; slyšela, jak se dveře jeho pokoje zavírají, a začala přemýšlet o tom, co viděla dole, v obýváku. Nebyla si jistá, jak by snášela, kdyby musela každý den procházet tímtéž – vypadal, že ho to hrozně bolí. Došlo jí, že nejhorší je vědomí, že kdyby žil, mohl chodit po světě i ve dne a mohl Shanea zastavit dřív, než se stalo to, co se stalo.

Nemusel bych si hrát na hrdinu, kdybys tu byl a kryl mi záda! Tohle na něj Shane křičel a jeho to samozřejmě muselo bolet mnohem víc než umírání.

Claire se vrátila k práci. Pálily ji oči a bolely svaly, ale uvnitř, na nějakém skrytém místě, cítila spokojenost, že dělá něco, co ochrání nejen ji, ale i její přátele.

Pokud se to podaří.

Zvláštní, prostě věděla, že se to podaří. Věděla to.

Usoudila, že je vážně cvok.

~

Claire se probudila o půl čtvrté, s opuchlýma očima a rozbolavělá, a jen s obtížemi se nasoukala do čistého trička a riflí, které by už potřebovaly pračku jako sůl. Ještě jeden den, rozhodla se, a pak se nějak popasuje s pračkou, která stojí ve sklepě. Měla strašně rozcuchané vlasy, přestože si šla lehnout teprve před třemi hodinami, a musela teď strčit hlavu pod vodu a prsty si pročísnout vlasy do něčeho, co nebude vypadat tak příšerně.

Notebook strčila do kurýrského batohu a seběhla dolů. Už slyšela Eviny boty, mířící ke dveřím.

„Počkej!“ zavolala a rozběhla se přes obývák, když uslyšela prásknutí dveří. „Sakra…“

Otevřela je, než se je Evě podařilo zamknout. Eva se na ni provinile zadívala. „Chtěla jsi mě tu nechat,“ prohlásila. „Říkala jsem ti, jak moc chci jet!“

„Já vím… ale neměla bys.“

„Michael s tebou včera v noci mluvil.“

Eva si povzdechla a začala nervózně poklepávat špičkou boty o černou lakovanou kůži. „Jo, tak trochu. Než šel spát.“

„Nepotřebuju, aby mě všichni chránili. Snažím se pomoct!“

„Chápu,“ řekla Eva. „A když nebudu souhlasit a pojedu, co uděláš?“

„Půjdu pěšky.“

„Právě toho jsem se bála.“ Eva pokrčila rameny. „Nastup do auta.“

Common Grounds bylo plné studentů; četli, povídali si, popíjeli chai, preso a latté. A – jak si Claire s úlevou všimla – používali notebooky. Bylo jich zapnutých snad deset najednou. Ukázala Evě zvednutý palec, objednala si šálek čaje a šla si najít vhodné místo k práci. Místo se zdí za zády.

Čaj jí přinesl sám Oliver. Nejistě se na něj usmála a minimalizovala okno prohlížeče, protože právě četla o slavných falzifikátech. Smrtelně zrádné, s důrazem na slovo smrtelně. Ne že by neměla Olivera ráda, ale raději nechtěla důvěřovat člověku, který viditelně občas mohl rozkazovat upírům.

„Ahoj, Claire,“ řekl. „Můžu si přisednout?“

„Jasně,“ odpověděla překvapeně. A trochu rozpačitě. Bylo mu tolik, že by klidně mohl být jejím otcem, pokud si odmyslíte hipísácký vzhled. I když to sama jako outsider dobře chápala. „Ehm. Jak je?“

„Dneska je tu rušno,“ odpověděl a se slyšitelným úlevným vydechnutím se posadil na židli. „Chtěl jsem s tebou mluvit o Evě.“

„Dobře,“ přikývla.

„Mám o ni strach,“ řekl Oliver. Naklonil se, opřel se lokty o stůl a ona rychle zavřela notebook a v obranném gestu na něj položila ruce. „Připadá mi, že je kvůli něčemu neklidná. Je to hodně nebezpečné a jsem si jistý, že už jsi pochopila proč.“

„Jde o…“

„Shanea?“ zeptal se. „Myslel jsem si, že může jít právě o tohle. Nadělal si dost vážné problémy. Ale věřím, že to udělal s ušlechtilým záměrem.“

Tep se jí prudce zrychlil a v ústech jí vyschlo. Nesnášela rozhovory s lidmi, kteří měli takovou autoritu. Michael, to bylo něco jiného. Michael byl jako bratr. Ale Oliver… to se nedá srovnat.

„Možná bych mohl nějak pomoci,“ nabídl se Oliver. „Kdybych měl něco, co bych jim mohl dát výměnou. Jenže to není tak jednoduché. Co může Brandon chtít od Shanea nebo od tebe? Tedy výměnou za to, co je jasné.“ Oliver se zamyslel a poklepal si prstem o rty. „Jsi velmi bystrá dívka, Claire, přinejmenším to o tobě tvrdí Eva. Morganville by se několik bystrých dívek hodilo. Možná by se nám podařilo Brandona úplně obejít a dozvědět se, jak uzavřít dohodu s… s někým jiným.“

Přesně o tom spolu mluvili, jen nepočítali s Oliverovou účastí. Claire se snažila tvářit zmateně a nevinně. „S kým?“ zeptala se. Byla to logická otázka. Oliver se usmál a jeho tmavé oči se na ni chladně zadívaly.

„Claire. Ty si vážně myslíš, že ti to řeknu? Čím víc o tomhle městě víš, tím méně jsi tu v bezpečí. Chápeš? I já jsem si musel stvořit bezpečné místo, a povedlo se mi to jen proto, že přesně vím, co dělám a jak daleko můžu zajít. Jenže ty… obávám se, že tvá první chyba může být zároveň i poslední.“

Už neměla v ústech jen sucho; jako by se změnila v mumii. Snažila se polknout, ale jen nasucho mlaskla jazykem o patro. Rychle zvedla šálek a napila se čaje. Necítila jeho chuť, ale byla ráda, že si zvlhčila ústa.

„Nechtěla jsem…“

„Tiše,“ přerušil ji a tentokrát už jeho hlas nezněl tak přátelsky. „Tak proč jsi sem dnes přišla, když víš, že se po setmění může objevit Brandon? Chceš s ním uzavřít dohodu, abys ochránila Shanea. To je přece jasné.“

No, rozhodně sem nepřišla kvůli tomuhle, ale snažila se tvářit, že ji prokoukl. Jen pro jistotu. Muselo to zabrat, protože Oliver se opřel o židli a zatvářil se mnohem uvolněněji.

„Jsi chytrá,“ řekl. „A Shane taky. Ale ať vám to nestoupne do hlavy. Nech mě, abych ti pomohl.“

Jen přikývla, bála se, že se jí zachvěje hlas, nebo – hůř – na sebe prozradí, jak moc se jí ulevilo.

„Takže jsme dohodnutí,“ řekl Oliver. „Nech mě promluvit si s Brandonem a s několika dalšími, a já zjistím, co se dá dělat, abychom se toho problému zbavili.“

„Díky,“ odpověděla slabě. Oliver vstal a odešel. Vypadal stejně jako kterýkoli hubený přestárlý hippie, jenž se nesmířil s tím, že staré dobré časy jsou dávno pryč. Neškodný. Možná dokonce neschopný.

Nemohla se spoléhat na dospělé. Ne v téhle věci. Ne v Morganville.

Otevřela notebook, zvětšila okno prohlížeče a vrátila se k práci.

~

Čas letěl jako vždy. Když znovu zvedla oči, byla už tma. Lidi v kavárně se přestali učit a začali si povídat. Eva měla práci na baru a vypadala tak vesele, jak jen to u pravé gotičky bylo možné.

Ztichla ale, když se Brandon posadil na obvyklé místo u stolečku v nejtmavším koutě. Oliver mu přinesl něco k pití – bože, doufala, že to není krev! – a přisedl k němu, aby s ním vedl jakýsi tichý, horečnatý rozhovor. Claire se snažila předstírat, že tu vůbec není. Vyměnily si s Evou za zády hostů několik pohledů.

Během vyhledávacího maratónu Claire zjistila, že výroba podobné knihy je práce pro experty, a ne pro šestnáctileté dívky (ani pro téměř sedmnáctileté). Mohla něco dát dohromady, ale k vlastnímu velkému zklamání pochopila, že kdokoli, kdo se vyzná ve starých tiscích, by falzifikát bez potíží odhalil, pokud by nebyl dokonalý. A bylo jí jasné, že její schopnosti vázání knih do kůže rozhodně nejsou dostatečné.

Takže se všechno vracelo zpátky do výchozí pozice: Shane bude pokousán. Nepřijatelné.

Její pohled přitáhl jeden řádek v těch mnoha stránkách, které si otevřela. Pro potřeby filmařů je možné vytvořit téměř vše včetně reprodukcí starých knih, protože taková reprodukce musí ošálit pouze jeden smysl: zrak…

Neměla čas ani peníze, aby oslovila hollywoodskou výrobnu rekvizit a nechala ji tu knihu vyrobit, ale dostala nápad.

Opravdu dobrý nápad.

Nebo opravdu špatný, pokud to nezabere.

Pro potřeby filmařů je možné vytvořit téměř vše.

Nepotřebovala knihu. Potřebovala její fotografii.

~

Když nastala půlnoc a z Common Grounds zmizel ve tmě poslední na kofeinu závislý zákazník, byla už si Claire jistá, že se plán dá uskutečnit, a příliš unavená, než aby si dělala starosti s tím, co se nemusí povést. Sbalila notebook a opřela si hlavu o ruce. Pozorovala, jak Eva utírá sklenice a šálky, skládá nádobí do myčky a povídá si s Oliverem. Pečlivě se přitom vyhýbala pohledu na tmavou siluetu sedící v rohu.

Brandon se nevydal za žádným potenciálním chodícím zákuskem. Místo toho seděl v koutě, držel v rukou čerstvý šálek něčeho, co obvykle pil, a usmíval se tím strašně divným úsměvem, dívaje se střídavě na Evu, na Claire a pak zase na Evu.

Oliver, utírající šálky, ho bedlivě pozoroval. „Brandone,“ řekl, přehodil si utěrku přes rameno a začal věšet šálky na stojan. „Zavíráme.“

„Dokonce jsi ani neoznámil, že už nepřijímáš objednávky,“ odvětil Brandon a věnoval Oliverovi svůj typický úsměv…

… který mu vzápětí rychle zmizel z tváře. Po chvilce ticha vstal a zamířil k východu.

„Počkej,“ řekl Oliver velmi tiše. „Šálek.“

Brandon se na něj nevěřícně podíval a pak vzal do ruky šálek – papírový, na jedno použití – a hodil ho do koše na smetí. Viditelně poprvé po mnoha letech po sobě uklidil, usoudila Claire. Pokud to nebylo úplně poprvé. Skryla nervózní úsměv, protože jí bylo jasné, že tenhle člověk – nebo spíše upír – by její smysl pro humor neocenil.

„Ještě něco?“ zeptal se Brandon kysele, ale ne tak, jako by ho zajímala odpověď.

„Vlastně ano. Pokud nemáš nic proti, trval bych na tom, aby dámy odešly jako první.“

Dokonce i v šeru Claire zahlédla záblesk ostrých zubů, když Brandon mlčky otevřel ústa a odhalil špičáky. Předváděl se. Na Olivera to ale dojem neudělalo.

„Pokud nemáš nic proti,“ zopakoval Oliver. Brandon pokrčil rameny, opřel se o zeď a zkřížil ruce na prsou. Měl na sobě černou koženou bundu, která pohlcovala světlo, černé pletené tričko a tmavé rifle. Vystrojil se jako vrah, napadlo Claire a okamžitě té myšlenky zalitovala.

„Počkám,“ přikývl Brandon. „Ale kámo, ony si se mnou nemusejí dělat starosti. Kluk uzavřel dohodu. Dodržím ji.“

„Právě o to mám strach,“ řekl Oliver. „Evo, Claire, ať se bezpečně dostanete domů. Jeďte.“

Eva práskla dvířky myčky a zapnula ji, zvedla zpoza pultu tašku, vzala Claire za ruku a táhla ji ke dveřím. Obrátila cedulku z Otevřeno na Zavřeno, rozrazila dveře a pustila Claire před sebe. Zamkla a nahnala Claire do auta, stojícího ve světle pouliční lampy. Ulice vypadala prázdně, jen vítr vytvářel drobné víry z prachu a odpadků a blikající červená světla na křižovatce se chvěla a mihotala. Eva v rekordním čase odemkla auto, a když se ocitly uvnitř, obě bleskově zajistily dveře. Eva nastartovala, vyrazila od kavárny a teprve potom vydechla úlevou.

A pak se zase zhluboka nadechla, protože nějaké auto vyjelo zpoza rohu a minulo je takovou rychlostí, že z něj viděly jen rozmazanou černou skvrnu. Vzápětí zastavilo na místě, odkud teprve před chvilkou vyjely. „Co to k čertu je?“ podivila se Eva a trochu zpomalila. Claire se ohlédla.

„Je to limuzína,“ řekla. Ani ji nenapadlo, že v Morganville je nějaká limuzína, ale pak si vzpomněla na krematoria a na pohřby a po zádech jí přeběhl mráz. Mohlo to docela dobře znamenat, že v Morganville je víc limuzín než v kterémkoli jiném texaském městě…

Jenže tohle rozhodně nebyla součást pohřebního procesí. Limuzína byla velká, černá a leskla se jako švábí krunýř, a protože caddy jel pomalu, postřehla ještě řidiče, jak vystupuje a obchází ji, aby otevřel zadní dveře.

„Kdo je to?“ zeptala se Eva. „Vidíš něco?“

Řidič podal ruku vystupující ženě. Nebyla vysoká – možná jen o kousek vyšší než Claire, alespoň jí to tak připadalo. Bledá, s vlasy zářícími ve světle pouličních luceren blond nebo šedivou barvou. Byly už příliš daleko, aby si ji mohla Claire pořádně prohlédnout, ale připadalo jí, že žena je… smutná. Smutná a chladná.

„Není moc vysoká… bílé vlasy? Hodně elegantní?“

Eva pokrčila rameny. „Nikoho takového neznám, ale upíři se nepaktují s malými lidičkami. To je totéž, jako když Hiltonovi nenakupují ve Wal-Martu.“

Claire vyprskla. Když už Eva odbočovala za roh, všimla si, že žena stojí před vchodem do Common Grounds a Oliver jí otevírá dveře. Po Brandonovi nebylo ani stopy. Napadlo ji, jestli už mu Oliver dovolil odejít, nebo ho pořád drží uvnitř, aby jim dal náskok. „Jak to Oliver dělá?“ zeptala se. „Chci říct, proč ho prostě ne…?“

„Nezabijí? To bych taky ráda věděla. Ten chlap má vážně koule,“ řekla Eva. Pouliční lampy, které míjely, osvětlovaly její obličej jako stroboskopy. „Vidělas, jak usadil Brandona? Jak ho sjel? Neuvěřitelné. Kdokoli jiný by byl za úsvitu po smrti. Jenže Oliver… jemu to prochází.“

Claire se ještě hlouběji zamyslela nad tím proč. Nebo jak. Pokud Oliverovi procházelo tolik věcí, mohl na tom být někdo jiný stejně? Jenže na druhou stranu už možná ti, kdo to zkoušeli, skončili jako dárci orgánů.

Claire se znovu otočila dopředu, ale ponořila se do vlastních myšlenek, zatímco Eva ujížděla tichými, prázdnými ulicemi k domovu. Nějaké policejní auto stálo na hlídce v boční uličce, ale v Morganville to působilo, jako by nehledali zločince, ale potenciální oběti.

Nejdříve ji napadlo, že je unavená a má vidiny – to se stává, když člověk málo spí; vidíte duchy v zrcadlech a divné obličeje v oknech – ale zahlédla něco, co se ve světlech lamp pohybovalo neuvěřitelně rychle. Něco bledého.

„Honí nás,“ řekla Eva chmurně. „Sakra.“

„Brandon?“ Claire se snažila dívat ven, ale Eva šlápla na plyn a zrychlila.

„Ne, Brandon ne. Na druhou stranu, nemusí si přece špinit vlastní špičáky…“

Patnáct metrů před nimi se někdo postavil jejich autu do cesty.

Claire i Eva vykřikly a Eva dupla na brzdu. Claire to trhlo dopředu proti bezpečnostnímu pásu, který se napnul, a zpátky dopadla tak tvrdě, až jí bylo jasné, že bolestí omdlí, když se spálenými zády opřela do sedadla. Jenže bolest zmizela, přehlušená strachem, protože auto s hvízdáním pneumatik zabrzdilo a zastavilo na temné ulici, na níž stál upír, který se teď rukama opíral o čelní masku.

A v širokém úsměvu odhaloval až příliš mnoho zubů.

„Claire!“ vykřikla Eva. „Nedívej se na něj! Nedívej se!“

Pozdě. Claire už se podívala a ucítila, jak se něco děje s její hlavou. Strach zmizel stejně jako zdravý rozum. Sáhla po klice dveří, jenže Eva ji předběhla a popadla za ruku. „Ne!“ zaječela a nepustila ji, zatímco druhou rukou zařadila zpátečku a s pištěním pneumatik začala couvat. Ze tmy vyšel další upír a zablokoval ulici. Byl vysoký, ošklivý a starý. A měl stejnou spoustu lesklých zubů. „Ach bože…“

Claire dál cloumala dveřmi. Eva pod nosem zabručela něco, za co by Claire doma rozhodně dostala co proto, znovu dupla na brzdu a řekla: „Claire, zlato, tohle bude bolet.“ Pak ji naklonila dopředu a praštila do popáleniny. Ze všech sil.

Claire zaječela tak, že by to přehlušilo i štěkot psů v okruhu tří států, a skoro omdlela, ale přestala se pokoušet vylézt z auta. Dokonce i ti dva upíři u auta, kteří najednou stáli u dveří, se trochu otřásli a ucouvli.

Eva přidala plyn. Claire, skoro omdlévající nesnesitelnou palčivou bolestí, uslyšela zvuk připomínající škrábání železnými hřebíky po skle, ale pak všechno utichlo a ony ujížděly vpřed, řítily se nocí.

„Claire? Claire?“ Eva jí třásla druhou rukou – tou, která nevypadala, jako by ji někdo znovu vykoupal v kyselině. „Ach bože, promiň! Já jen… on tě chtěl donutit, abys otevřela dveře, a já jsem nemohla… promiň!“

V žilách jí pořád jako elektrický proud kolovala panika, ale Claire se podařilo přikývnout a slabě se usmát. Chápala. Vždycky přemýšlela nad tím, jakým zázrakem může ve filmech být někdo tak hloupý, že otevře dveře něčemu zlému a děsivému, ale teď už to věděla. Z vlastní zkušenosti.

Občas prostě nemáte na vybranou.

Eva v přestávkách mezi lapáním po dechu vzlykala vztekem. „Nenávidím to,“ řekla a začala dlaní bušit do volantu. „Nenávidím tohle město! A nenávidím i je!“

Claire jí rozuměla. I ona sama je začínala opravdu nenávidět.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a tři