Prokletý dům kapitola 3,4

3

Probudila se až za tmy – trhla sebou, měla strach, že pytlík s ledem, ve kterém šplouchala už jen voda, sklouzl z polštáře a spadl na podlahu. V domě panovalo ticho, s výjimkou lehkého vrzání, které domy v noci vydávají. Venku vítr šelestil suchým listím na stromech; slyšela také hudbu znějící přes zavřené dveře.

Claire vstala, po hmatu začala hledat lampičku a našla ji hned vedle postele – s vitrážovým stínítkem ve stylu Tiffanyho, opravdu hezkou. Její barevné světlo odehnalo všechny noční děsy. Hudba byla klidná, rozjímavá, hraná na kytaru – trošku alternativní. Obula si boty, podívala se do zrcadla nad komodou a zažila šok. Obličej ji pořád bolel, ale teď už bylo jasné proč – pravé oko měla opuchlé a kůži kolem něj fialovou. Prasklý ret se leskl a taky ošklivě opuchl. Claiřin obličej – vždycky bledý – vypadal ještě světleji než obvykle. Krátké roztřepené černé vlasy měla rozcuchané, ale pročísla si je prsty, takže se na ně dalo dívat. Nikdy si nedělala hlavu s make-upem, dokonce ani když si tajně půjčovala máminu kosmetiku, ale dneska by se jí trocha pudru a korekční tyčinka docela hodily. Vypadala jako zanedbaná a unavená holka bez domova.

No vždyť to vlastně byla pravda.

Claire se zhluboka nadechla a otevřela dveře ložnice. Na chodbě svítilo teplé žluté světlo a hudba zaznívala zespodu, z obýváku. Podívala se na hodiny visící na zdi; bylo už po půlnoci – spala víc než dvanáct hodin.

A navíc zmeškala všechny dnešní přednášky. Neměla chuť objevit se ve škole v tomhle stavu, dokonce ani kdyby se tak paranoidně nebála, že po ní Monika půjde… ale později si bude muset sednout ke knihám. Kotník ji dál bolel ze všeho nejvíc, s každým krokem jí probodly nohu jehličky bolesti.

Byla už v polovině schodů, když spatřila člověka sedícího na pohovce – na místě, kde předtím polehával Shane. V rukou měl kytaru.

Ach, ta hudba. Myslela si, že je to CD, ale ne, byla to hudba hraná živě, a navíc jím. Ještě nikdy nic podobného neslyšela. On byl… no páni. Byl úžasný.

Stála jako zařezaná a dívala se, protože si jí evidentně ještě nevšiml; byl tam jen on, kytara a hudba, a kdyby chtěla popsat to, co viděla ve výrazu jeho tváře, musela by použít poetické slovo, například nostalgie. Byl blonďatý, vlasy měl ostříhané podobně jako Shane. Nebyl tak mohutný ani tak svalnatý, i když vysoký byl přibližně stejně. Také nosil tričko – černé, s logem nějakého pivovaru. Tmavě modré džíny. A byl bosý.

Přestal hrát, sklonil hlavu a sáhl pro otevřené pivo stojící na stolku. Naznačil ve vzduchu přípitek.

„No, kámo. Všechno nejlepší k narozeninám…“ Asi třikrát si lokl, povzdechl si a postavil láhev zpátky. „A k domácímu vězení. Co se dá dělat. Sežer, nebo budeš sežrán.“

Claire si odkašlala. Otočil se a uviděl ji. Vteřinu nebo dvě poté se přestal mračit.

„Ach. To ty sis chtěla promluvit o podnájmu. Shane už mi o tom říkal. Pojď, posaď se.“

Sešla dolů – snažila se při tom nekulhat – a když vstoupila do kruhu jasného světla, spatřila, jak rychlým pohledem inteligentních modrých očí prozkoumal její modřiny.

Nezmínil se o nich jediným slovem. „Jsem Michael,“ představil se. „A tobě ještě není osmnáct, takže tenhle rozhovor bude hodně krátký.“

S bušícím srdcem se posadila. „Studuju na univerzitě,“ řekla. „První ročník. Jmenuji se…“

„Nevymýšlej si a ani trochu mě nezajímá, jak se jmenuješ. Není ti osmnáct. Myslím, že ani sedmnáct ti ještě nebylo. V tomhle domě neubytovávám nikoho, kdo není plnoletý.“ Hlas měl hluboký a příjemný, ale přinejmenším teď i strohý. „Ne že by sis musela předplácet Hustler, ale promiň, Shane a já si na podobné věci musíme dávat pozor. Stačí, abys tady chvíli bydlela, a někdo by mohl začít tvrdit, že se tu něco stalo…“

„Počkej,“ přerušila ho. „Já bych to neudělala. Ani neřekla. Já vám opravdu nechci dělat problémy. Jenom potřebuju…“

„Ne,“ řekl. Schoval kytaru do pouzdra a zacvakl zámky. „Je mi líto, ale nemůžeš tu zůstat. To jsou má pravidla.“

Samozřejmě předpokládala, že se něco takového stane, ale už si skoro myslela… Eva byla tak milá a Shane rozhodně ne tak hrozný, a k tomu ten nádherný pokoj… Jenže Michael se tvářil rozhodně. Jeho odmítnutí bylo definitivní.

Rty se jí začaly chvět, sama se za to nenáviděla. Proč nedokáže být tvrdá? Proč se nedokáže postavit a bojovat sama za sebe, když je to nutné, místo aby se rozplakala jako nějaké malé děcko? Monika by se nerozplakala. Monika by řekla, že už v tom pokoji má své věci. Monika by hodila peníze na stůl a zkusila by, jestli by ji i pak dokázal odmítnout.

Claire sáhla do kapsy kalhot a vytáhla peněženku.

„Kolik?“ začala odpočítávat bankovky. Měla dvacetidolarovky, takže to vypadalo jako hromada peněz. „Budou stačit tři stovky? Můžu dát dohromady víc, když bude třeba.“

Michael se překvapeně postavil a mírně se zamračil. Sáhl po pivu, znovu se napil a zamyslel se nad odpovědí. „Jak?“ zeptal se.

„Co?“

„Jak seženeš víc?“

„Najdu si práci. Něco prodám.“ Neměla toho moc, co by mohla prodat, ale v nouzových případech vždycky mohl pomoct záchranný telefon mámě. „Michaeli, já tu chci zůstat. Opravdu.“ Udivila ji rozhodnost ve vlastním hlase. „Ano, není mi osmnáct, ale přísahám, že se mnou nikdy nebudete mít potíže. Nebudu se vám plést pod nohy. Chodím do školy a hodně se učím. Nic jiného nedělám. Nechodím na večírky. Nejsem líná. Můžu se vám hodit. Já… ráda pomůžu s uklízením a vařením.“

Zamyšleně se na ni zahleděl. Patřil k tomu druhu lidí, na kterých bylo jasně patrné, že přemýšlejí. Bylo to trochu děsivé, i když se ji určitě nesnažil vyděsit. Bylo v něm cosi… dospělého. Byl tak sebejistý…

„Ne,“ řekl. „Promiň, maličká. Je to prostě moc velké riziko.“

„Vždyť Eva je jenom o maličko starší.“

„Evě už bylo osmnáct. A tobě je šestnáct?“

„Je mi skoro sedmnáct!“ Když trochu ohnula význam slova skoro. „A opravdu studuju. První ročník. Prosím, tady je moje průkazka…“

„Vrať se za rok. Pak si promluvíme,“ ignoroval průkaz. „Je mi líto. Proč nechceš bydlet na koleji?“

„Zabijí mě, jestli tam zůstanu,“ zamumlala a sklopila zrak k propleteným prstům. „Dnes se mě pokoušely zabít.“

„Cože?“

„Holky z koleje. Zmlátily mě a shodily ze schodů.“

Ticho. Opravdu dlouhé ticho. Uslyšela vrzání kůže a pak si Michael klekl na jedno koleno vedle křesla. Než ho stačila zadržet, zaklonil jí hlavu, aby se mohl pořádně podívat na modřiny a škrábance, a pak jí osahal bouli.

„Co ještě?“ zeptal se.

„Co?“

„Kromě toho, co vidím. Doufám, že mi tu neumřeš.“

Ach. Jak citlivé. „Budu v pořádku. Zašla jsem k doktorovi, jsou to jen modřiny. A výron v kotníku. Ale shodily mě ze schodů, vážně, a ona mi řekla…“ Najednou si vzpomněla, co Eva říkala o upírech, a slova jí sama začala plynout z úst. „Ta holka, co jim rozkazuje, ona mi řekla, že dnes večer dostanu, co mi patří. Já se nemůžu vrátit na kolej, Michaeli. Jestli mě vyhodíš za dveře, tak mě zabijí, protože já tady nemám žádné přátele a nemám kam jít!“

Ještě několik vteřin klečel, díval se jí přímo do očí a pak ustoupil a posadil se na pohovku. Znovu otevřel kufr a vzal do ruky kytaru. Claire napadlo, že je to pro něj něco jako soukromá zóna, když takhle sedí s kytarou v ruce.

„Ty holky. Vycházejí přes den ven?“

Udiveně zamrkala. „Ven? Jasně. Chodí do školy. Teda občas.“

„Nosí náramky?“

Znovu zamrkala. „Myslíš takové, jako…“ Eva ten svůj nechala na stole, takže zvedla kožený kroužek s červeným symbolem. „Takové, jako je tenhle? Nikdy jsem si toho nevšimla. Mají na sobě hodně šperků.“ Pak se zamyslela a možná si opravdu na něco vzpomněla. Ale ten náramek vypadal jinak. Ony je měly zlaté. Monika a celá její parta je nosily na pravých zápěstích. Nikdy dřív se nad tím nezamýšlela. „Možná.“

„Náramky se zlatými symboly?“ Michael tu otázku položil lehce, sklonil při ní hlavu a soustředil se na ladění kytary. Ladit ale nemusel. Každý tón zněl dokonale, když se tiše linul ze strun. „Vzpomínáš si?“

„Ne.“ Cítila, jak se jí zmocňuje vlna čehosi, co připomínalo paniku, ale také naději. „Znamená to, že mají Ochranu?“

Na okamžik zaváhal – dost dlouho na to, aby jí došlo, že se diví. „Mluvíš o prezervativech?“ zeptal se. „Nepoužívají je všichni?“

„Víš, o čem mluvím.“ Tváře jí hořely. Doufala, že to není moc vidět.

„Nejsem si jistý.“

„Eva říkala…“

Prudce zvedl hlavu a rozhněvaně se na ni podíval. „Eva měla držet jazyk za zuby. Už tak se vystavuje nebezpečí, když chodí ven v těch gotických hadrech. Myslí si o ní, že si z nich dělá legraci. Pokud se dozvědí, že mluvila…“

„Kdo oni?“ zeptala se Claire. Teď to byl on, kdo musel uhnout pohledem.

„Lidé,“ řekl bezbarvým hlasem. „Poslyš, já nechci mít na rukou tvou krev. Můžeš tu pár dnů zůstat. Ale jenom dokud si nenajdeš jiné bydlení, jasné? A s tím hledáním si pospěš, já neprovozuju útulek pro mladistvé oběti násilí. Mám už tak dost starostí, když se snažím držet stranou problémů Evu a Shanea.“

Na člověka, který hrál tak nádherně, zněl zahořkle a byl trochu děsivý. Claire nejistým gestem položila peníze na stůl před něj. Podíval se na ně a zatnul zuby.

„Nájem je stovka měsíčně,“ vysvětlil. „Jednou za měsíc nakoupíš jídlo. První měsíc se platí předem. Ale protože tu déle nezůstaneš, můžeš si zbytek vzít.“

Hlasitě polkla a vzala si zpátky dvě stovky ze tří, které předtím odpočítala. „Díky,“ řekla.

„Neděkuj,“ odpověděl. „Jenom nedělej problémy. Mluvím vážně.“

Vstala, odešla do kuchyně a nabrala do dvou misek chilli. Postavila misky na tác, vedle nich položila lžíce a kolu, všechno to odnesla zpátky na kávový stolek. Michael vytřeštil oči na tác a pak na Claire. Posadila se na podlahu, s obtížemi, a začala jíst. Po chvíli Michael vzal svou misku a vyzkoušel jídlo.

„Shane vařil,“ řekla Claire. „Docela dobré.“

„Ano. Chilli a špagety, to je celý Shaneův repertoár. Umíš vařit?“

„Jasně.“

„Co třeba?“

„Lasagne. A, hm, jednu dobrotu z mletého masa s noky. A taco,“ pochlubila se.

„A uvařila bys zítra taco?“

„Jasně. Školu mám od jedenácti do pěti, ale cestou nakoupím.“

Pokýval hlavou, celou dobu přitom jedl a každou chvíli se na ni zadíval. „Promiň,“ řekl nakonec.

„Za co?“

„Za to, že jsem pitomec. Poslyš, prostě jde o to, že já nemůžu… no, musím si dávat pozor. Velký pozor.“

„Nechoval ses jako pitomec,“ odpověděla. „Snažíš se chránit sebe a své přátele. To je v pořádku. Vlastně by to tak mělo být.“

Michael se usmál. Úsměv změnil jeho tvář, najednou byla úžasná, andělská. Ach bože, pomyslela si zaskočeně. On je naprosto skvělý! Není divu, že se zajímal, jestli jí už bylo osmnáct. S takovým úsměvem od sebe musí holky odhánět.

„Protože už sem patříš, počítám tě mezi přátele,“ řekl. „Jak se jmenuješ?“

„Claire. Claire Danversová.“

„Vítej v domě Glassových, Claire Danversová.“

„Ale jen dočasně.“

„Ano, dočasně.“

Vyměnili si úsměv, trochu rozpačitý, pak Michael sám sklidil ze stolu a Claire se vrátila do svého pokoje. Rozložila knihy na stole vestavěném do výklenku a začala se učit.

Poslouchala, jak Michael dole hraje, a za tohoto příjemného doprovodu se ponořila do svého milovaného světa.

 

4

Ráno bylo slunečné a Claire probudila vůně smažené slaniny. Se zíváním došla do koupelny na konci chodby. Skoro zapomněla, že má na sobě jen poměrně dlouhé tričko, ale najednou si uvědomila: Ach bože, tady bydlí i kluci! Naštěstí ji nikdo neviděl a koupelna byla prázdná. Někdo v ní ale už ráno řádil: zrcadla byla pořád zamlžená a velké černobílé kachličky se leskly kapkami vody. Vonělo to tu ale čistotou. A něčím ovocným.

Když se mydlila a oplachovala pod sprchou, zjistila, že ovocná vůně je ze šamponu. A když otřela zrcadlo a podívala se na sebe, spatřila, že má modřiny po celém těle. Mohla jsem tam umřít. Měla jsem štěstí, napadlo ji.

Znovu si oblékla tričko a běžela si do svého pokoje obléknout kalhotky, které včera zachránila z pračky. Ještě byly vlhké, ale neměla na vybranou. Pak si natáhla džíny.

Vedená neznámým impulzem otevřela skříň a našla v ní nějaké hadry, nacpané do kouta. Hlavně trička s názvy skupin, o kterých nikdy neslyšela nebo které jí připadaly, že jsou snad z pravěku. A pár svetrů. Sundala si krví potřísněnou halenku a natáhla si seprané černé tílko. Po chvilce přemýšlení nechala boty na podlaze.

Dole se Eva a Shane hádali v kuchyni, jak se mají správně připravovat smažená vajíčka. Eva tvrdila, že se do nich musí přidat mléko. Shane odsekl, že mléko je pro děcka. Claire kolem nich beze slova prošla, dorazila k lednici a vytáhla krabici pomerančového džusu. Nalila si trochu do sklenice a pořád mlčky se přesunula k hádající se dvojici. Eva si nalila džus a podala krabici Shaneovi.

„Takže?“ promluvil Shane. „Michael tě nevyhodil.“

„Ne.“

Chlapec pomalu přikývl. Byl ještě vyšší a mohutnější, než jak si ho pamatovala, a jeho kůže měla zlatavě hnědý nádech, jako by v létě trávil hodně času na slunci. I jeho vlasy měly leskle načervenalý odstín, trochu vybledlý sluncem. Naopak Michael byl přírodní blonďák. Upřímně? Oba jsou hrozně sexy. Okamžitě zalitovala, že ji to napadlo, ale aspoň se jí to podařilo neříct nahlas.

„Měla bys o Michaelovi něco vědět,“ pokračoval Shane. „Nesnáší riziko. Nebyl jsem si jistý, jestli ti dovolí zůstat. Když souhlasil, znamená to, že v tobě vycítil nějaké dobré vibrace. Važ si toho, protože jestli ne… no, nebudu rád. Jasné?“

Eva je mlčky pozorovala. Claire připadalo, že je to pro ni nová zkušenost, alespoň pokud jde o mlčení. „Je to tvůj přítel, že?“

„Zachránil mi život,“ řekl Shane. „Pro něj bych dokázal umřít, ale bylo by hloupé mu poděkovat zrovna takhle. Takže ano. Přátelíme se už hodně dlouho. Michael je pro mě skoro jako bratr. Takže mu nedělej problémy.“

„Nebudu,“ ujistila ho. „A žádné mléko do vajíček.“

„Vidíš?“ Shane se otočil k lince a začal rozklepávat vajíčka do misky. „Říkal jsem ti to.“

„Zrádkyně,“ povzdechla si Eva a posunula vidličkou slaninu na pánvičce. „Tak co Linda včera večer?“

„Laura.“

„To je jedno. Nemusím si přece pamatovat její jméno víc než jeden den.“

„Nahrála sto padesát.“

„Proboha, tys mě ale zklamal! Povídej, hned!“

Shane se zlehka usmál nad vajíčky. „Hej, ne před dětmi. Četla jsi vzkaz.“

„Před dětmi?“ To zabolelo. Claire položila talíře na linku s trochu větší razancí, než bylo nutné. „Vzkaz?“

Shane jí podal složený lístek. Text byl krátký, milý a podepsaný Michaelem. A stálo v něm, že Claire není osmnáct a ti dva se o ni mají postarat, dokud bude žít v domě Glassových.

Milé. Claire nevěděla, jestli se má naštvat, nebo to brát jako kompliment. Ale… nakonec se naštvala.

„Nejsem dítě!“ odpověděla Shaneovi prudce. „Jsem jenom asi o rok mladší než Eva!“

„A holky dospívají mnohem dřív,“ dodala Eva s moudrým výrazem v obličeji. „Takže je ti přibližně o deset víc než Shaneovi.“

„Vážně,“ trvala na svém Claire. „Nejsem dítě!“

„Jak chceš, maličká,“ prohlásil Shane lhostejně. „Uklidni se. Neznamená to nic jiného, než že nebudeš muset poslouchat, kolik sexu jsem neměl.“

„Řeknu to Michaelovi,“ varovala ho Eva.

„To, kolik sexu jsem neměl? Jak chceš, klidně.“

„Nedostaneš slaninu.“

„A ty nedostaneš vajíčka. Nedám ani jedné z vás.“

Eva ho probodla pohledem. „Výměna zajatců?“

Chvíli se měřili pohledem, pak si prohodili pánvičky a začali si nabírat jídlo.

Claire už se k nim chtěla přidat, jenže u dveří melodickým stříbřitým tónem zazvonil zvonek. Nebyl to nijak děsivý zvuk, ale Eva a Shane přesto ztuhli a podívali se na sebe – a to už děsivé bylo. Shane položil talíř na žulovou desku, olízl si z prstů mastnotu a přikázal: „Schovej ji někam.“

Eva přikývla. I ona položila talíř na linku, popadla Claire za ruku a zatáhla ji do spíže za dveřmi, napůl skrytými ve stínu vedle nakřivo stojící lednice. Spižírna byla velká, tmavá a plná prachu. Na policích stály plechovky s chřestem a sklenice s džemem a sádlem. Nad hlavami měli světlo s vypínačem, který z něj visel dolů. Eva rozsvítila, sáhla za džemy a stiskla nějaké tlačítko. Ozvalo se skřípání a část zadní stěny se přesunula.

Eva ji postrčila dovnitř, sáhla pro baterku a podala ji Claire.

„Dovnitř,“ přikázala. „Snaž se tou baterkou nesvítit. Světlo může prosvítat škvírami.“ Claire trochu nechápavě přikývla a skrčila se, aby se nízkým vstupem protáhla do… velké prázdné místnosti bez oken a s kamennou podlahou. V rozích visely pavučiny a byla tu spousta prachu, ale kromě toho to nebylo zase tak hrozné.

Do okamžiku, kdy Eva zabouchla dveře a nastala tma. Claire rozsvítila baterku a postavila se do kouta. Dýchala rychle a mělce.

Ani ne před minutou žertovali nad vajíčky a slaninou, když najednou… co se to, k čertu, stalo? A proč jsou v tomhle domě skrýše? Takové, ze kterých – pokud si dobře všimla – neexistuje žádný jiný vchod ani východ?

Uslyšela přibližující se hlasy a rychle zhasla baterku. Cítila se mizerně. Nikdy se doopravdy nebála tmy, jenže tma nikdy nebyla tak absolutně černá… vždycky viděla nějaké hvězdy, světlo měsíce, pouliční lampy.

Tady panovala tma jako v hrobě, temnota bez kompromisů, a ona se roztřásla už jen při pomyšlení, že ať už by tu po ní vztáhlo tlapy cokoli, ani by si toho nevšimla.

Claire se kousla do rtu, pevně sevřela v ruce baterku a začala se přesouvat podél zdi, až nahmatala dveře, kterými sem vešla. Kolem nich uviděla matné náznaky světla, jen šmouhu, ale stačilo to, aby se srdce, které jí zběsile bušilo v hrudi, trochu uklidnilo.

Hlasy. Shaneův hlas a ještě jeden. Nějakého muže, hlubší než Shaneův. „…standardní procedura.“

„Pane, nebydlí tu nikdo kromě hlášených osob. Jen my tři.“ Shane mluvil ztišeným hlasem plným úcty, nehodilo se to k němu. Neznala ho moc dobře, ale předtím jí připadal skoro až drzý.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se hlas.

„Shane Collins, pane.“

„Přiveďte sem toho třetího,“ řekl hlas.

„No, rád bych, ale… Michael tu není. Vrátí se až večer. Možná byste se chtěl zastavit pak…?“

„To není důležité.“ Claire, špicující uši, uslyšela šustění papírů. „Ty jsi Eva Rosserová?“

„Ano, pane,“ odpověděla Eva zdvořilým, ale energickým hlasem.

„Odstěhovala ses od rodičů… před osmi měsíci?“

„Ano, pane.“

„Zaměstnána?“

„V Common Grounds. Víte, v té kavá…“

Muž – ať už to byl kdokoli – ji nenechal domluvit. „A ty, Collinsi? Máš práci?“ Evidentně mluvil na Shanea.

„Zrovna si hledám něco nového, pane. Víte, jak to chodí.“

„Tak hledej dál. Povaleče v Morganville nemáme rádi. Všichni něco dělají.“

„Ano, pane. Budu na to pamatovat.“

Chvíle ticha. Možná se v Shaneově odpovědi skrývalo více smělosti, než bylo vhodné. Claire ze všech sil zklidnila dech a snažila se zaslechnout co nejvíc.

„Pár let jsi byl pryč z města, chlapče. Co tě přivedlo zpátky?“

„Stesk po domově, pane.“ Ano, rozhodně se zase začal stavět na zadní, přestože dokonce i Claire chápala, že to není dobrý nápad. „Scházeli mi staří přátelé.“

Uslyšela, jak si Eva odkašlala. „Omlouvám se, pane, ale za půl hodiny mi začíná směna…“

Znovu šustění papírů. „Ještě jedna věc. Tohle je fotka dívky, která včera večer zmizela z univerzitního kampusu. Viděli jste ji?“

Oba sborově odpověděli: „Ne.“

Evidentně jim nevěřil, jeho hlas nezněl přesvědčeně. „A co je tohle?“ Nečekal, až mu odpovědí; prostě jen otevřel dveře do spíže. Claire se otřásla a zadržela dech. „Vždycky tu necháváte rozsvícené světlo?“

„Zrovna jsem si chtěla vzít džem, když jste zazvonil. Asi jsem zapomněla zhasnout,“ řekla Eva. Byla nervózní. „Promiňte.“

Cvak. Světlo ve spižírně zhaslo, kolem dveří skrýše se udělala tma. Claire jen s velkými obtížemi ovládla vyjeknutí. Nehýbej se. Nehýbej se. Moc dobře věděla, že ten člověk – ať už to byl kdokoli – stojí v šeru a naslouchá.

A pak konečně uslyšela, jak říká: „Zavolejte na stanici, pokud tu dívku zahlédnete. Má problémy. Chceme jí pomoci, aby se z nich dostala.“

„Ano, pane,“ přikývla Eva a dveře do spíže se zavřely. Rozhovor se vzdaloval, stával se čím dál tišším, až se úplně rozplynul v tichu.

Claire rozsvítila baterku, zakryla ji prsty jedné ruky a posvítila do kouta – jen trošku světla, aby se ujistila, že na ni ve tmě nečíhá žádná zombie. A pak čekala. Připadalo jí, že trvá hrozně dlouho, než uslyšela dvě rychlá klepnutí na dveře. Otevřely se a Claire zalil proud světla. Evin obličej s bílým make-upem a černými očními linkami vypadal ještě děsivěji než obvykle.

„Už je to v pořádku,“ řekla a pomohla Claire vylézt ze skrýše. „Je pryč.“

„K čertu, nic není v pořádku!“ prohlásil Shane za jejími zády. Ruce si založil na hrudi, pohupoval se na patách dopředu a dozadu a mračil se. „Ti blbci mají její fotku. Hledají ji. Claire, co jsi provedla? Podřízla jsi starostu, nebo co?“

„Nic jsem neudělala!“ protestovala. „Já… já nevím proč… Možná měli jen strach, když jsem včera večer zmizela.“

„Měli strach?“ rozesmál se Shane hořce. „No jo, jasně. Báli se o tebe. Samozřejmě. Budu si o tom muset promluvit s Michaelem. Jestli začali pročesávat celé město, aby tě našli, tak toho buď máš na svědomí trochu víc, než abys zůstala v Morganville, nebo ti budeme muset zajistit nějakou Ochranu – okamžitě.“

Řekl to stejně jako předtím Eva. „Ale… možná policie…?“

„Tohle byla policie,“ vysvětlila Eva. „Jak jsem říkala. To oni vládnou městu. Ti chlápci pracují pro upíry, i když oni sami upíři nejsou, ale stejně z nich jde strach – i bez špičáků. Poslyš, co kdybys zavolala rodičům? Aby tě vzali ze školy?“

Jasně. Byla by to ta nejsnadnější věc pod sluncem, jenže by zároveň znamenala porážku. Rodiče jí z toho všeho neuvěří jediné slovo, a i kdyby se jim všechno snažila vysvětlit, skončilo by to sedativy a doživotní terapií. A definitivně by přišla o šanci – o jakoukoliv šanci – dostat se na Yale nebo MIT, případně na Caltech. Usoudila, že je možná hloupé přemýšlet takhle, ale pro ni to bylo opravdu důležité.

Upíři o něco míň.

„Ale… já jsem přece nic neudělala!“ zopakovala a podívala se na Shanea, pak na Evu a znovu na Shanea. „Proč mě hledají, když jsem nic neudělala?“

„Život není spravedlivý,“ řekl Shane s veškerou sebejistotou o dva roky staršího člověka, majícího mnohem větší zkušenosti. „Musela jsi vytočit nesprávné lidi, řekl bych. Jak se jmenuje ta holka? Ta, co tě zmlátila?“

„M-Monika.“

Oba na ni vytřeštili oči.

„Do háje,“ řekla Eva vyděšeným hlasem. „Monika Morrellová?“

Shaneův obličej byl… bezvýrazný. Nebyly na něm vidět žádné emoce, jen v jeho očích se objevilo něco děsivého. „Monika,“ zopakoval. „Jak je možné, že mi to nikdo neřekl?“

Eva se na něj podívala a kousla se do rtu. „Promiň, Shane. Řekli bychom ti to… myslela jsem, že odjela z města. Že studuje někde jinde.“

Shane se z něčeho otřepal, ať už to bylo cokoli, a pokrčil rameny. Snažil se tvářit, jako by ho to nezajímalo. Jenže Claire viděla, že to tak vůbec není.

„Určitě nemůže snést pocit, že někde nebude za velkou šéfku a musela by utíkat k tatínkovi, aby jí koupil pár zápočtů.“

„Shane…“

„Jsem v pohodě. Nestarej se o mě.“

„Ona si tě možná ani nepamatuje,“ prohlásila Eva a pak se zatvářila, že lituje toho, co právě řekla. „Já… tak jsem to říct nechtěla. Promiň.“

Rozesmál se, ale smích nezněl, jak by měl, byl příliš nucený. Pak na chvíli nastalo divné ticho a Eva nakonec změnila téma, když rozhodným gestem sáhla pro talíř s chladnoucí slaninou a vajíčky.

A ztuhla na místě a zakoulela očima. „Sakra,“ zasténala a zakryla si ústa rukou.

„Co?“

Gestem ukázala na talíře stojící na kuchyňské lince. Shaneův, svůj a… Claiřin. „Tři talíře. Věděl, že něco tajíme. Řekli jsme mu, že Michael není doma. Už se nedivím, že tu tak čmuchal.“

Shane neodpověděl, ale Claire viděla, že – pokud to bylo vůbec možné – znervózněl ještě víc. Nedával to najevo, ale vzal talíř, odešel do obýváku a pak vyběhl nahoru. Schody bral po dvou.

Práskl dveřmi svého pokoje v patře.

Eva, která ho celou dobu pozorovala, se kousla do rtu.

„Takže… Shane a Monika…?“ domýšlela se Claire.

Eva se pořád dívala na dveře. „Není to tak, jak si myslíš,“ řekla. „On by se té čubky nedotkl ani klackem. Ale chodili spolu na střední školu a Shane… postavil se jí do cesty. Stejně jako ty.“

Claire najednou přestala mít chuť na snídani. „Co se stalo?“

„Postavil se jí a pak mu vyhořel dům. Málem zemřel,“ vyprávěla Eva. „Jeho… jeho sestra takové štěstí neměla. Michael ho sám odvezl z města, než Shane stačil udělat něco hrozného. Dva roky tu nebyl. Vrátil se těsně předtím, než jsem se nastěhovala já.“ Eva se přinutila k úsměvu. „Najíme se, ano? Umírám hlady.“

Seděly v obýváku a povídaly si o všem možném, jen aby nemusely mluvit o tom, co bylo nejdůležitější. O tom, co mají dělat.

Protože, jak cítila Claire, ani jedna neměla tušení.