5
Claire se dívala na hodiny – starobylé nástěnné s ručičkou, která se vlekla šnečí rychlostí k jedenáctce a pak ji pomalu minula. Profesor Hamms právě zahájil přednášku, pomyslela si a sevřel se jí žaludek. Už druhý den nebyla ve škole. Za celý život se jí ještě nestalo, že by nešla dva dny za sebou. Samozřejmě už si přečetla celou učebnici, dokonce dvakrát, ale přednášky jsou nutné. Člověk se na nich dozví opravdu důležité věci, obzvláště na těch fyzikálních, kde probíhají i praktická cvičení. Přednášky jsou zábavné.
Dnes byl čtvrtek. Znamenalo to, že měla mít ještě laboratorní cvičení. A ta se nedají nahradit v jiném termínu – bez ohledu na to, jak dobrou má člověk výmluvu.
Povzdychla si, přinutila se odvrátit pohled od hodin a otevřela učebnici Diferenciální počet II. Diferenciální počet I udělala v testu tak dobře, že ho mohla přeskočit. Diferenciální počet II by taky přeskočila, ale usoudila, že se možná naučí něco nového o lineárních nerovnostech, které pro ni vždycky znamenaly problém.
„Co to děláš, k čertu?“ zeptal se Shane. Stál na schodech a mračil se na ni. Neslyšela ho přicházet, ale určitě to bylo tím, že byl bos. Zase měl rozcuchané vlasy. Možná spal.
„Učím se,“ řekla.
„Aha,“ odpověděl, jako by poprvé v životě viděl někoho, kdo dělá podobnou věc. „Zajímavé.“ Přeskočil zábradlí tři stupně před koncem schodiště, natáhl se na pohovku vedle ní a dálkovým ovladačem zapnul televizi. „Bude ti to vadit?“
„Ne,“ odpověděla zdvořile. Lhala, ale ještě nebyla připravená mluvit otevřeně. Byl to její první den u nich.
„Skvělé. Co kdyby sis udělala pauzu?“
„Pauzu?“
„No, tak se říká tomu, když se na chvíli přestaneš učit…“ Nakoukl jí do učebnice. „Fajn, není důležité, jak se to jmenuje. Neučíš se a chvíli děláš něco příjemného. Tam, co jsem se narodil, to bývá zvykem.“ Hodil jí něco, co přistálo na otevřené učebnici. Trhla sebou a vzala do ruky herní ovladač. „Ale no tak. Nechceš snad říct, že jsi ještě nikdy nehrála videohry, že ne?“
Popravdě řečeno, hrála. Jednou. A nijak zvlášť se jí to nelíbilo. Musel to na ní poznat, protože zavrtěl hlavou.
„To je smutné. Prostě si musíš udělat přestávku. Dobře, můžeš si vybrat: horor, akce, automobilový simulátor nebo válečná strategie.“
„Tohle má být výběr?“ vyhrkla.
Zatvářil se uraženě. „A co bys chtěla? Nějaké holčičí hry? Ne v tomhle domě. Co se dá dělat, vyberu já. Prosím. Střílečka.“ Vytáhl z hromady vršící se vedle pohovky krabičku a zasunul disk do přístroje. „Lehká věc. Musíš jen mačkat spoušť. Věř mi. Nic člověku nezvedne náladu víc než trocha virtuálního násilí.“
„Cvoku.“
„Dokaž mi, že nemám pravdu. Leda bys měla strach, že to nezvládneš.“ Když to říkal, nedíval se na ni, ale stejně ucítila bodnutí. „Možná to vážně není nic pro tebe.“
Zavřela Diferenciální počet II, vzala do ruky ovladač a sledovala, jak se na televizní obrazovce objevuje barevná grafika. „Ukaž mi, co mám dělat.“
Zlehka se usmál. „Míříš. Střílíš. Snažíš se mi nezkřížit cestu.“
Měl pravdu. Vždycky si myslela, že je hloupost sedět na pohovce před televizí a zabíjet virtuální bestie, ale k čertu, jestli to nebyla… zábava. Netrvalo dlouho a už sebou škubala, jakmile netvoři vyskakovali z rohů obrazovky, a ječela úplně stejně jako Shane, když se jí nějakého podařilo zastřelit.
Když udělala chybu a obrazovku najednou vyplnila zubící se zombie a krvavé skvrny, cítila se, jako by jí někdo hodil za tričko kostku ledu.
„Ups,“ řekl Shane, zatímco pořád střílel. „Promiň. Občas jsi zombie a občas žrádlo. Ale docela ti to šlo, holka.“
Položila ovladač na pohovku a chvíli sledovala, jak hraje. „Shane?“ řekla nakonec.
„Počkej… sakra, to bylo těsné. Co je?“
„Jak se stalo, že ses dostal na Moničinu…?“
„Černou listinu?“ dokončil a nasázel ještě pár kulek do zombie v baletní sukýnce, která na něj právě zaútočila. „Stačí málo, třeba když před ní nepadneš na kolena pokaždé, jak vejde do místnosti.“ Což byla poměrně málo konkrétní odpověď, všimla si. Spíš naopak. „A co jsi udělala ty?“
„Já, no… zesměšnila jsem ji.“
Stiskl tlačítko, aby zastavil hru, a otočil se ke Claire. „Cože?“
„No, řekla, že druhá světová válka probíhala v Číně, a…“
Shane vyprskl smíchy. Smál se hlasitě a z celého srdce. Odpověděla mu nervózním úsměvem. „Jsi drsnější, než vypadáš, C. To bylo dobré.“ Zvedl otevřenou dlaň. Neohrabaně ho do ní plácla. „Ach bože, tohle ti jde ještě hůř než hraní. Zkus to ještě jednou.“
O pět pokusů později usoudil, že gesto zvládla dostatečně, a znovu spustil hru.
„Shane?“ oslovila ho.
Tentokrát si povzdechl. „Ano?“
„Omlouvám se, ale… tvoje sestra…“
Ticho. Nepodíval se na ni, nijak na sobě nedal znát, že slyšel jediné slovo. Pořád zabíjel netvory.
Šlo mu to docela dobře.
Claire neměla odvahu naléhat. Vrátila se ke knize, jenže teď už jí nepřipadala tak zajímavá. Po půlhodině ji zavřela, vstala, protáhla se a zeptala: „Kdy vstane Michael?“
„Až bude mít chuť,“ pokrčil Shane rameny. „Proč?“ zašklebil se, protože se mu jen tak tak podařilo vyhnout kousnutí od zombie.
„Já… no, napadlo mě, že bych si možná zajela na kolej pro své věci.“
Stiskl tlačítko a znovu zastavil hru. „Cože?“ Tentokrát se soustředil jen na Claire. Srdce se jí na okamžik zastavilo a pak se rozbušilo silněji. Kluci jako Shane si většinou nevšímali podobných šedých myšek, jako je ona. Ne takhle.
„Svoje věci. Chci si je odnést z koleje.“
„Zdálo se mi, že přesně tohle jsi před chvílí řekla. Nedošlo ti, že tě hledá policie?“
„Když se ohlásím na recepci,“ vysvětlila logicky, „už nebudu ztracená. Můžu říct, že jsem spala někde mimo kampus. Pak mě přestanou hledat.“
„V životě jsem neslyšel nic hloupějšího.“
„Ne, tak to není. Pokud usoudí, že jsem se vrátila na kolej, nechají mě Monice napospas, je to tak? Může trvat několik dní, než Monika pochopí, že se tam nemám v úmyslu vrátit. Do té doby už na mě možná zapomene.“
„Claire…“ zamračil se a pak zavrtěl hlavou. „Rozhodně tam nemůžeš jít sama.“
„Ale… ony nevědí, kde jsem. Když půjdeš se mnou, dojde jim to.“
„Jenže pokud se z té koleje nevrátíš, budu muset Michaelovi vysvětlit, jak je možné, že jsem ti dovolil tam jít a nechat se zabít. První pravidlo hororů, C. – nikdy se nerozdělit.“
„Přece se tu nemůžu pořád schovávat. Mám přednášky!“
„Přestaň na ně chodit.“
„Vyloučeno!“ Ta myšlenka ji vyděsila. Skoro stejně jako pomyšlení, že by nedostala zápočet.
„Claire! Možná to nechápeš, ale máš problém! Monika si nedělala legraci, když tě srazila ze schodů. Pro ni to byla jen rozcvička. Příště se může doopravdy naštvat.“
Vstala a hodila si na rameno batoh. „Jdu.“
„Tak to jsi úplně pitomá. Hlupačku ochránit nedokážu,“ řekl Shane bez okolků a vrátil se ke hře. Už se na ni nedíval, jen zuřivě střílel. „Neříkej jim, kde jsi byla dnes v noci. Nestojíme o potíže.“
Claire zatnula zuby, spolkla několik slov, která se jí drala na rty, a pak zašla do kuchyně a vzala odtamtud několik pytlů na smetí. Nacpala je do batohu, když uslyšela, že se otevírají a pak zase zavírají vstupní dveře.
„Nechť jsou všechna vaše pokolení prokleta!“ zaječela Eva a pak Claire uslyšela zařinčení klíčů odhozených na stůl v předsíni. „Je tu nějaká živá duše?“
„Jo!“ zavrčel Shane. Byl možná stejně rozzuřený jako Claire.
„Sakra,“ odpověděla Eva radostně. „Už jsem doufala…“
Claire vyšla z kuchyně a narazila na Evu v předsíni. Dnes si vybrala kostky – měla na sobě červeno-černou kostkovanou minisukni, černé síťované punčochy, těžké boty z černé kůže s namalovanými lebkami na špičkách, bílou pánskou košili a šle. A černý kožený plášť, dlouhý až na zem. Vlasy si upravila do dvou copů, stažených gumičkami s lebkami. Voněla… kávou. Čerstvě umletou. Vpředu na košili měla několik hnědých skvrn.
„Ahoj, Claire,“ přivítala se s ní. „Kam se chystáš?“
„Na pohřeb,“ odpověděl Shane. Zombie na obrazovce zaječela a v nelidských mukách zahynula.
„Jo? Super! Na čí?“
„Na svůj vlastní,“ zavrčel Shane.
Eva vyvalila oči. „Claire… ty se chceš vrátit na kolej?“
„Jenom pro několik svých věcí. Napadlo mě, že bych se tam jednou za pár dní měla objevit, aby si všichni mysleli, že tam pořád bydlím…“
„Počkat, počkat, počkat, to je špatný nápad. Špatný. Žádné sušenky. Nemůžeš se tam vrátit. A už vůbec ne sama.“
„Proč ne?“
„Protože tě hledají!“
Shane znovu zastavil hru. „Myslíš si, že jsem jí to neříkal? Ona neposlouchá.“
„A ty jsi ji chtěl nechat, aby jen tak odešla?“
„Nejsem její máma.“
„Ale kamarád možná jo.“
Vrhl po ní pohled, který poměrně výmluvně říkal: Zmlkni. Eva mu odpověděla podobným a pak se znovu otočila ke Claire. „Vážně, nemůžeš tam jít, je to nebezpečné. Ani nemáš tušení, jak moc. Jestli Monika zašla za svým patronem a označila tě, nemůžeš se procházet venku, jako by se nic nedělo.“
„Nebudu se nikde procházet,“ ohradila se Claire. „Zajdu si na kolej pro věci, pak na přednášky a potom se vrátím domů.“
„Na přednášky?“ Eva bezradně zamávala rukama. Měla černě nalakované nehty. „Ne, ne, ne! Žádné přednášky, pusť to z hlavy! Děláš si srandu?“
Shane zvedl ruku. „Haló. To už jsem jí taky říkal.“
„To je fuk,“ řekla Claire a vykročila k hlavním dveřím. Slyšela, jak si Shane a Eva za jejími zády něco šeptají, ale nezastavila se.
Kdyby to udělala, ztratila by odvahu.
Bylo teprve chvilku po poledni. Dost času na to, aby stihla ve škole zbytek přednášek, nacpala do pytlů na smetí nějaké hadry, pozdravila se s holkama, aby si myslely, že pořád bydlí na koleji, a vrátila se domů, než se setmí. Protože po soumraku je tu nebezpečno, že? Pokud o těch upírech mluvili vážně.
Začínala věřit, že mluvili velmi vážně.
Otevřela dveře, vyšla ven, zavřela za sebou a zastavila se na zápraží. Vzduch jí navzdory horku připadal ostrý a čerstvý. Eva se v tom plášti musela skoro uvařit, z betonového chodníku stoupaly vlny horka a slunce vypadalo jako světlá tečka na obloze barvy hodně sepraných riflí.
Už byla v polovině cesty k silnici, kde parkovalo Evino auto, když znovu klaply dveře. „Počkej!“ zavolala Eva a rozběhla se k ní. Cípy koženého pláště jí vlály ve větru. „Tohle tě nemůžu nechat udělat!“
Claire nezpomalila. Slunce pražilo. Kotník ji pořád bolel, ale už ne tolik, aby nemohla chodit. Jen si na to musela dávat pozor.
Eva ji předběhla, otočila se k ní a šla pozpátku, protože Claire se nezastavila. „Claire, vážně, tohle je hloupost a ty podle mě nevypadáš jako člověk, který by si přál umřít. Našince poznám. Hej, stůj! No tak zastav!“ Natáhla k ní rozevřenou dlaň a Claire se zastavila. „Jdeš tam. Pochopila jsem. Ale aspoň mě nech, abych tě tam odvezla. Neměla bys chodit pěšky. Můžu zavolat Shaneovi, kdyby… no, kdyby se něco stalo.“ Eva otevřela dveře auta. „Musíš říct: ‚Sedím vpředu.‘“
„Cože?“
„Musíš říct: ‚Sedím vpředu,‘ pokud chceš sedět vedle řidiče.“
„Ale nikdo jiný tu…“
„Já ti to jenom říkám. Zvykni si, protože kdyby tu byl Shane, už by si to místo zamluvil, a ty bys seděla vzadu.“
„Hm…“ Claire napadlo, že je to hloupost, ale zkusila to: „Sedím vpředu?“
„Trénuj. Tady s prstem na spoušti nesmíš váhat.“
Lesklé vinylové čalounění v autě bylo popraskané a ošoupané, bezpečnostní pásy z druhé ruky nedodávaly pocit bezpečí ani náhodou. Claire se pokoušela nesjet z kluzkého sedadla, když velké auto poskakovalo po úzké cestě plné výtluků. Obchody měly ten samý nepříjemný, zanedbaný vzhled, který si Claire pamatovala, a taky chodci se pořád stejně choulili.
„Evo?“ zeptala se. „Proč odsud lidi neodjedou? Proč tu dřepí? Když, vždyť víš… upíři.“
„Dobrá otázka,“ přiznala Eva. „Lidi jsou v tomhle divní. Přinejmenším dospělí. Mladí odsud pořád odjíždějí, ale starší tu uvázli. Domy. Auta. Práce. Děti. Když už něco máš, je pro upíry docela snadné nasadit ti ohlávku. Potřebuješ hodně odvahy, abys všechno nechala za sebou a utekla. Obzvlášť když víš, že po odjezdu nemusíš žít dlouho. A sakra. Schovej se!“
Claire si odepnula pás a sklouzla do tmy pod přístrojovou deskou. Nezaváhala, protože Eva si nedělala legraci – v jejím hlase zazněla čirá panika. „Co je?“ Claire se sotva odvážila zašeptat.
„Policejní auto,“ vysvětlila Eva, skoro neotevírajíc ústa. „Jede naším směrem. Zůstaň dole.“
Zůstala. Eva nervózně klepala prsty o volant a pak si s úlevou oddechla. „Dobrý, jel dál. Ale ještě nevylézej. Může se vrátit.“
Claire dřepěla pod přístrojovou deskou a držela se, aby se moc nepraštila, zatímco Eva odbočila na cestu ke kampusu. Uplynula ještě minuta nebo dvě, než jí dala znamení, že vzduch je čistý. Claire vklouzla zpátky na sedadlo a zapnula si pásy.
„To bylo těsné,“ zašeptala Eva.
„A kdyby mě uviděli?“
„No, za prvé by mě odvedli na policejní stanici za napomáhání, zkonfiskovali by mi auto…“ Eva omluvným gestem poklepala na volant. „A ty bys prostě… zmizela.“
„Ale…“
„Věř mi. Když se do něčeho pustí, nechovají se jako amatéři. Takže prostě jedeme na kolej, ať už to máme za sebou, jo?“
Eva pomalu projížděla davem studentů, kteří se v době oběda vyhrnuli na ulici, odbočila za roh a podle Claiřiných pokynů zamířila k Howard Hall.
Kolej ani dnes nevypadala o nic líp než včera. Parkoviště bylo zaplněné sotva z poloviny a Eva svůj cadillac zaparkovala v zadní části. Vypnula motor a přimhouřenýma očima se dívala na odraz slunce na čelní masce. „Fajn,“ řekla. „Ty si zajdeš pro věci a za patnáct minut se vrátíš zpátky, jinak zahájím operaci ‚Záchrana Claire‘.“
Claire přikývla. Teď, když stála před vstupními dveřmi koleje, už si nebyla tak jistá, že je to dobrý nápad.
„Na.“ Eva jí něco podala. Mobilní telefon. „Shanea máš na rychlé volbě, stačí zmáčknout hvězdičku a dvojku. A nezapomeň: Pokud se nevrátíš do patnácti minut, začnu tady šmejdit a chovat se jako tvoje máma. Jasné?“
Claire si vzala telefon a strčila ho do kapsy. „Hned se vrátím.“
Doufala, že v jejím hlase nebyl slyšet strach. Je ale pravda, že se zase tak moc nebála. Když máte přátele – třebas úplně nové – je snadnější ovládnout třesoucí se hlas i ruce. Nejsem sama, můžu se spolehnout na přátele. Byl to úplně nový pocit – mimochodem, dost příjemný.
Vystoupila z auta, nesměle zamávala Evě, která jí odpověděla stejným gestem, pak se otočila a vešla do haly.
6
Chladný vzduch v hale jí po vedru panujícím venku připadal nepříjemný. Claire se zachvěla a začala usilovně mrkat. Teprve po chvíli si její oči zvykly na pološero, které zde panovalo. V hale sedělo několik děvčat s knihami rozloženými kolem sebe, televize byla puštěná, ale nikdo se na ni nedíval.
Když procházela kolem, nikdo se za ní neohlédl. Došla k prosklené recepci. Asistentka, která tam seděla, zvedla zrak od časopisu, všimla si jejích modřin a udiveně otevřela ústa.
„Ahoj,“ řekla Claire. Musela několikrát naprázdno polknout. „Já jsem Claire ze čtvrtého patra. Měla jsem včera nehodu, ale už je všechno v pořádku. Nic mi není.“
„To jsi ty… hledali tě.“
„Já vím. Prostě všem řekni, že mi nic není. Že je všechno v pořádku.“
„Ale…“
„Promiň, musím letět.“ Claire okamžitě zamířila ke schodům a stoupala po nich tak rychle, jak jen jí bolavý kotník dovolil. Minula několik dívek, které při pohledu na ni vyvalily oči, ale žádná z nich nic neřekla.
Moniku nikde neviděla. Ani na schodišti, ani nahoře. Chodba byla prázdná a všechny dveře zavřené. Ze tří nebo čtyř pokojů zněla hudba. Rychle došla na konec chodby, kde byl její pokoj, a začala otevírat dveře.
Klika nekladla odpor. Skvělé. Líp než nějaké graffiti to říkalo: Monika tu byla.
Pokoj samozřejmě vypadal jako po zemětřesení. Pokud něco zůstalo nerozbité, tak se to válelo na podlaze. Knihy měly utrhané obálky. To Claire opravdu zabolelo. Její skrovný šatník Moničina parta vytahala ven a rozházela po podlaze. Některé halenky rozcupovaly, ale to jí zase tolik nevadilo – přeházela je, našla dvě nebo tři, které byly celé, a hodila je do pytle. Jedny kalhoty byly v pořádku, tak je vzala taky. Měla štěstí, našla i několik kousků přijatelného spodního prádla, kterých si nikdo nevšiml, nacpaných hluboko v šuplíku, a přihodila je do pytle taky.
Vzala si ještě pár bot, knihy, co nebyly úplně zničené, a malou kosmetickou kabelku, kterou měla na poličce u postele. IPod byl pryč stejně jako její cédéčka. Nemohla vědět, jestli to byla Moničina práce, nebo za to mohla jiná kolejní hyena, která tu řádila po ní.
Rozhlédla se kolem, rozházené věci nahrnula do kouta a z komody sebrala fotku rodičů.
A pak vyšla ven – ani se neobtěžovala za sebou zavřít.
No, pomyslela si, trochu vyvedená z rovnováhy. Nebylo to zase tak zlé.
Už byla v polovině cesty dolů, když zaslechla hovor probíhající v prvním patře.
„…přísahám, je to ona! Měla jsi vidět, jak má nateklé oko. Něco neuvěřitelného. Vážně jsi jí dala nakládačku.“
„Kde je, ksakru?“ Moničin hlas ztvrdl. „A proč pro mě nikdo nepřišel?“
„Ale… vždyť jsme přišly!“ ohradila se jedna z dívek. Byla vyděšená. I Claire dostala strach. Sáhla do kapsy, sevřela telefon a hned se cítila trochu jistěji. Hvězdička, dvojka. Stačí stisknout hvězdičku a dvojku… Shane je kousek odsud a Eva čeká dole… „Šla do svého pokoje. Možná tam ještě je.“
Sakra. Na koleji nebyl ani jeden člověk, kterému by mohla věřit, ne teď. Nikdo, kdo by ji ukryl nebo se za ni postavil. Claire se po schodech vrátila do druhého patra, zamířila k evakuačnímu schodišti, otevřela dveře dokořán a rozběhla se dolů tak rychle, jak se odvážila. Když probíhala kolem prosklených dveří na chodbu v prvním patře, přikrčila se. Zpocená a rozechvělá vyčerpáním doběhla až do přízemí. Zariskovala a podívala se přes sklo do vstupní haly.
Moničina kamarádka Jennifer tam stála na hlídce a pozorovala schodiště. Byla napjatá a – jak se alespoň Claire zdálo – jakoby vyděšená. Celou dobu si hrála s náramkem na pravém zápěstí. Jedna věc byla jistá: Jennifer ji zahlédne v tu samou chvíli, kdy Claire otevře dveře. No dobře, možná to nemělo význam, možná by se jí podařilo projít kolem Jen a dostat se ven – na veřejnosti na ni přece nezaútočí, ne?
Když se na Jennifer znovu podívala, už si tím tak jistá nebyla.
Dveře na evakuační schodiště o dvě patra výš se s rachotem otevřely; Claire se zachvěla a rozhlédla se kolem sebe, hledala nějaký úkryt. Jediné možné místo bylo pod schodištěm. Nacházel se tam kumbál, když ale stiskla kliku, zjistila, že je zamčený, a ona se neuměla někam vloupat jako Monika.
Ostatně, stejně už na to neměla čas. Kroky se blížily. Buď bude mít štěstí a scházející dívka se nepodívá pod schody, nebo bude Claire muset proběhnout dveřmi do haly. Znovu se dotkla telefonu v kapse. Stačí jeden telefonní hovor. Bude to v pohodě.
Zhluboka se nadechla a čekala.
Po schodech nescházela Monika. Byla to Kim Valdezová, taky z prvního ročníku jako Claire. Hudební fanynka, což ji v žebříčku nul stavělo o jeden stupínek výš, než byla Claire. Kim se držela stranou a Moniky a její party se nejspíš nijak zvlášť nebála. Působila dojmem, že ji vystraší máloco. Ale nebyla přátelská. Spíš… samotářská.
Kim se podívala na Claire, jednou nebo dvakrát mrkla a pak se zastavila s rukou na klice dveří do haly. „Hej,“ řekla. Sundala si kapuci a odhalila tak krátké černé vlasy. „Hledají tě.“
„Já vím.“
Kim držela v ruce kufr se svým nástrojem. Claire si nebyla jistá, co se skrývá uvnitř, ale kufr byl velký a široký. Kim ho postavila na zem. „To ti udělala Monika?“ ukázala na modřiny. Claire beze slova přikývla. „Vždycky jsem věděla, že je to čubka. Tak co? Chceš se odsud nějak dostat?“
Claire znovu přikývla a s námahou polkla. „Pomůžeš mi?“
„Ne,“ usmála se Kim na Claire. „Ne veřejně. Nebylo by to zrovna chytré.“
Během několika vteřin vymyslely plán. Claire si oblékla Kiminu halenku, stáhla si do obličeje kapuci a popadla nástroj.
„Výš,“ poradila jí Kim. „Nakloň ho tak, aby ti zakryl obličej. Jo, přesně takhle. A nezvedej hlavu.“
„Co moje věci?“
„Počkám asi dvě minuty a pak s nimi vyjdu ven. Počkej tam. A nikam s mým violoncellem neuteč, mluvím vážně. Jinak ti nakopu zadek.“
„Neuteču,“ slíbila Claire. Počkala, až jí Kim otevře dveře, zhluboka se nadechla a rychle vešla do haly. Hlavu měla skloněnou a snažila se vypadat, jako by spěchala na zkoušku.
Když míjela Jennifer, dívka se na ni automaticky podívala, ale pak zase obrátila pozornost ke schodišti. Claire polilo horko, jako by jí měl začít hořet obličej, a ovládla impuls, který jí přikazoval rozběhnout se ke dveřím. Připadalo jí, že cesta k prosklenému východu nemá konce.
Už otevírala dveře, když zaslechla Moniku: „Ta kráva odsud přece nemohla utéct! Zkontrolujte suterén. Třeba šla k popelnicím pro to svoje pitomé oblečení.“
„Ale…“ zaprotestovala Jen slabě. „Já nechci jít dolů do…“
Jenže nakonec šla. Claire potlačila úsměv – hlavně proto, že když se usmála, rozbolel ji obličej – a vyšla z budovy.
Sluneční světlo jí dodalo odvahu. Úplně jako by… slibovalo bezpečí.
Claire se zhluboka nadechla rozpáleného vzduchu a odešla za roh čekat na Kim. Horko nelítostně pražilo do zdí vybledlých sluncem, skoro nebylo možné dýchat. Přimhouřila oči proti slunci a v dálce zahlédla lesknoucí se lak Evina auta. Uvnitř to musí být ještě horší, uvědomila si a začala se sázet, jestli si Eva svlékla kožený plášť.
A právě ve chvíli, kdy ji to napadlo, zahlédla nezřetelný stín. Chtěla se otočit, ale už bylo pozdě. Někdo jí přes hlavu přehodil něco měkkého. Vykřikla, ale kdosi ji vší silou praštil do žaludku, takže ji přešla chuť na hlasité projevy, nedokázala ani popadnout dech. Látka propouštěla trochu světla, viděla obrysy několika postav, ale pak se jí zmocnila temnota. Ne proto, že by omdlela, i když k tomu neměla daleko.
Někdo ji napůl nesl a napůl táhl do stínu.
A pak dolů po schodech.
Když se útočnice zastavily, uslyšela funění a šepot, hlasy hned několika osob, a potom ji někdo postrčil dolů – tvrdě. Ztratila rovnováhu a dopadla na betonovou podlahu. Pád ji omráčil, a než se jí podařilo sundat pytel, který jí hodily na hlavu – nejspíš to byl černý batoh – zjistila, že ji obklopuje kruh děvčat.
Neměla tušení, kam ji zatáhly. Mohl to být nějaký sklad, určitě ve sklepě. Bylo tu plno haraburdí – kufry, krabice označené jmény. Několik z nich se rozpadlo a odhalilo oblečení. Ve vzduchu poletovaly cáry zplesnivělého papíru a Claire se rozkýchala – když začala lapat po dechu, nadýchala se prachu.
Několik děvčat se zasmálo. Většina se nepohnula, nevypadaly, že by se jim to líbilo. Claire došlo, že jsou tady, protože nemají jinou možnost. Byly rády, že to nejsou ony, kdo leží na betonu.
Monika vyšla před ně.
„No,“ začala a založila si ruce v bok. „Vypadáš jako hromádka neštěstí.“ Vrhla na Claire mrazivý úsměv jako z reklamy na zubní pastu, jako by tam ostatní dívky vůbec nebyly. „Utekla jsi, myško. Zrovna když jsme se začaly bavit.“
Claire tak usilovně předstírala, že dál kýchá, až od ní Monika znechuceně ustoupila. A Claire se přesvědčila, že předstírat kýchání vůbec není tak snadné, jak si myslela. Skoro to bolelo. Ale poskytlo jí to čas a příležitost vytáhnout z kapsy telefon, schovat ho a horečnatě vyťukat hvězdičku a dvojku.
Stiskla vytáčení a zastrčila telefon mezi dvě krabice s nadějí, že modrá záře podsvícených kláves nepřitáhne Moničinu pozornost. S nadějí, že si Shane nehraje s iPodem nebo Xboxem a neignoruje telefony. S nadějí…
Prostě s nadějí.
„Ach bože. Zvedněte ji!“ přikázala Monika. A děvčata se dala do práce. Jen popadla Claire za jednu ruku, Gina za druhou. Trhnutím ji postavily na nohy a přidržely ji.
Monika sundala kapuci, aby odkryla Claiřin obličej, prohlédla si modřiny a znovu se usmála. „Sakra, blbko, vypadáš hrozně. Bolí to?“
„Co jsem ti udělala?“ zeptala se Claire. Bála se, ale byla taky rozzlobená. Zuřila. Kolem stálo sedm děvčat a ani jedna z nich neudělala nic, protože se bály – čeho? Moniky? Co, k čertu, takovým Monikám dává právo řídit tenhle svět?
„Moc dobře víš, co jsi udělala. Snažila ses ze mě veřejně udělat hlupačku,“ řekla Monika.
„Snažila?“ odsekla Claire – možná hloupě, ale udělala to automaticky. Dostala za to ránu do obličeje. Tvrdou. Takovou, která jí pomalými bolestivými vlnami vyrazila dech z plic. Po otřesu vyvolaném Moničiným úderem se Claire cítila hodně divně. Ucítila stisk pod rameny a pochopila, že ji ostatní drží, aby nespadla. Pokusila se postavit pevněji na nohy, otevřela oči a hněvivě se na Moniku zadívala. „Co se vlastně stalo, že bydlíš v Howard Hall?“ zeptala se.
Monika, prohlížející si ruce, aby zjistila, jestli si nezničila nehty, se na ni zahleděla s nepředstíraným údivem.
„Co?“
„Tvoje rodina je bohatá, ne? Měla bys bydlet doma. Nebo v domě studentského bratrstva. Jak se mohlo stát, že bydlíš v Howard Hall s námi, nudnými holkami bez peněz, se ztroskotanci?“ Zadržela dech, v Moničiných očích postřehla vztek. „No, možná jsi sama ztroskotanec. Ztroskotanec, který šlápl na kuří oko někomu důležitějšímu, než jsi ty. Podivín, za kterého se rodina stydí. Někdo, koho radši strčí sem, aby se na něho nemuseli pořád dívat.“
„Drž hubu,“ sykla jí do ucha Jennifer. „Nebuď pitomá! Ona tě zabije, copak to nechápeš?“
Claire neposlouchala. „Slyšela jsem, že jsi odsud odjela studovat,“ pokračovala. Bylo jí špatně od žaludku, měla pocit, že se brzo pozvrací a pak umře, ale jediné, co mohla udělat, bylo hrát o čas. Shane určitě přijde. Přijde Eva. Možná Michael. Představila si, jak Michael stane ve dveřích, podívá se z andělského obličeje očima, studenýma jako led, a už jen tím pohledem vypálí do Moniky dvě díry. Jo, to by bylo skvělé. Pak už by Monika nebyla tak sebejistá. „Co se stalo? Nezvládla jsi to? Není divu… když si někdo myslí, že druhá světová válka vypukla v Číně, nemůže moc počítat s tím, že okouzlí…“
Tentokrát viděla Moničinu ruku včas a pokusila se uhnout. Pěst ji zasáhla do čela, což zabolelo, ale Moniku to muselo bolet mnohem víc, protože krátce vykřikla a ustoupila, držíc si bolavou ruku. Claire jako by díky tomu úder bolel o něco míň.
„Pozor,“ zasupěla Claire a skoro se rozesmála. Z rány na rtu jí začala znovu téct krev. Claire si olízla ústa. „Zlomíš si nehet! Já ti za to nestojím, pamatuješ?“
„To máš teda pravdu!“ odsekla Monika. „Pusťte tu čubku. Na co čekáte? No tak, pusťte ji! Myslíte si, že mi ten chcípák ublíží?“
Dívky se podívaly jedna na druhou – viditelně přemýšlely, jestli se jejich královna náhodou nezbláznila, ale pak pustily Claiřiny ruce a o krok ustoupily. Jennifer se opřela o hromadu krabic a vyvolala lavinu prachu a starých papírů, když se na ni ale Claire podívala, Jennifer bez hnutí hleděla na nějaké místo mezi krabicemi.
Na místo, kam Claire schovala telefon. Jen si ho musela všimnout a Claire hlasitě vydechla – najednou se bála mnohem víc než doposud.
„Na co to k čertu zíráš?“ zavrčela Monika na Jennifer. Jen se pomalu otočila, založila si ruce na hrudi a postavila se tak, aby zády zakryla místo, kde ležel telefon. Na Claire se ani nepodívala. Teda… ale co vlastně? Těžko by se to dalo nazvat štěstím. Na Jennifer už bylo předtím vidět, že je nalomená. Nebo se možná nikdy tak úplně nedala na víru v První Moničinu církev.
Možná ji Monika tentokrát naštvala až příliš. Určitě to ale neznamená, že by se Jen v nejbližší době postavila na Claiřinu stranu.
Claire si otřela krev ze rtu a zadívala se na dívky. Ty, které tam stály, byly nejisté a nerozhodné. Někdo vyzval Moniku na souboj, ale ona se zatím do něj nepustila, jak všechny – včetně Claire – očekávaly. Vážně dost divné. Nebo Claire skutečně zasáhla Moničino citlivé místo.
Monika si otírala ruku a hleděla na Claire, jako by ji nikdy předtím neviděla. Odhadovala ji. Pak promluvila: „Nikdo ti nevysvětlil, jaká tu panují pravidla, Claire. Pokud najednou zmizíš…“ zvedla krásnou špičatou bradu a ukázala na hromady zaprášených krabic, „…nikdo kromě vrátného si toho nevšimne a nikoho to nebude zajímat. Myslíš, že si máma s tátou budou dělat starosti? Možná ano, ale než zaplatí poslední cent za tvoji fotku na krabicích od mléka a za prověřování klepů, jestli jsi neutekla s klukem nějaké jiné holky, budou nenávidět už jenom pomyšlení na tebe. Morganville dovedlo umění odstraňování lidí k dokonalosti. Nikdy nezmizí tady. Vždycky někde jinde.“
Monika se jí vysmívala. Bylo to děsivé. Mluvila klidně a tiše, jako by byly dvěma dívkami vedoucími přátelský rozhovor.
„Chceš vědět, proč bydlím v Howard Hall?“ pokračovala. „Protože v tomhle městě můžu bydlet, kde chci. A žít, jak chci. A ty? Ty jsi jenom chodící dárce orgánů. Takže poslechni mou radu, Claire. Nestavěj se mi do cesty, jinak se brzy nebudeš schopná postavit vůbec. Vyjádřila jsem se jasně?“
Claire pomalu přikývla. Neodvážila se odvrátit zrak. Monika jí připomínala zdivočelého psa, který skočí po hrdle hned, když člověk projeví slabost. „Jasně,“ řekla. „Jsi tak trochu cvok. Došlo mi to.“
„To je možné,“ přikývla Monika a obdařila ji klidným, zvláštním úsměvem. „Jsi docela bystrý podivín. A teď zmiz, bystrý podivíne, než změním názor a nacpu tě do jednoho z těch starých kufrů, kde tě nějaký architekt najde nejdřív za sto let.“
„Archeolog,“ ujelo Claire.
Moničiny oči zledovatěly. „Och, bude lepší, když vypadneš okamžitě.“
Claire přešla k Jennifer a sáhla pro telefon schovaný mezi krabicemi. Natáhla ho k Monice.
„Řekni to hlasitě do mikrofonu. Chci, aby to mí přátelé dobře slyšeli.“
Chvíli se žádná z dívek ani nepohnula, ale pak se Monika rozesmála. „Dokážeš být i zábavná, blbko.“ Zadívala se za Claiřina záda. „Teprve až řeknu.“
Claire se ohlédla přes rameno. Stála tam Gina, těsně za ní, a držela v ruce kovovou tyč.
Ach bože. V Gininých očích se lesklo něco chladného a děsivého.
„Dostane, co jí patří,“ ucedila Monika. „A my se budeme dívat. Ale klid, žádný spěch. Už dlouho jsem se tak dobře nebavila.“
Claire měla pocit, že se jí nohy mění v rozvařené špagety. Chtělo se jí zvracet, chtělo se jí plakat, a přitom nemohla udělat nic kromě předstírání, jak je odvážná. Jestli je napadne, že blufuje, zabijí ji.
Minula Ginu, prošla mezi dvěma dívkami, které se ze všech sil vyhýbaly jejímu pohledu, a položila ruku na kliku. A přitom se podívala na displej telefonu.
ŽÁDNÝ SIGNÁL.
Otevřela dveře, vyšla před kolej a našla své věci na trávníku na místě, odkud ji unesly. Zastrčila telefon do kapsy, vzala pytle a přešla přes parkoviště k autu. Eva pořád byla na sedadle řidiče, bledá jako klaun a s vyděšeným pohledem.
Claire hodila věci na zadní sedadlo, zatímco se Eva zeptala: „Co se stalo? Viděly tě?“
„Ne,“ zalhala Claire. „Žádný problém. Teď mám hodinu. Uvidíme se později. Díky, Evo. Hm… tady máš svůj telefon.“ Vrátila ho Evě, která si přístroj vzala, aniž by se přestala mračit. „Vrátím se domů před setměním.“
„To radši udělej,“ odpověděla Eva. „Vážně, Claire. Vypadáš… divně.“
Claire se rozesmála. „Já? Podívej se do zrcátka.“
Eva ji odbyla mávnutím ruky, stejně jako odbývala Shanea. Claire popadla svůj batoh, zavřela dveře a dívala se, jak Evino velké černé auto pomalu odjíždí. Nejspíš se vracela do práce.
Claire byla v polovině cesty do chemické laboratoře, když z ní spadlo napětí; posadila se na lavičku, ukryla obličej do dlaní a tiše se rozplakala.
Ach bože, ach bože, já chci domů! Nebyla si jistá, jestli tím myslí Michaelův dům, nebo domov svých rodičů a svůj pokoj, kde by se ocitla v jejich péči.
Nemůžu to vzdát, pomyslela si. A opravdu nemohla. Nikdy se neuměla vzdávat, dokonce i když se zdálo, že je to ta nejrozumnější věc.
Otřela si opuchlé oči a vydala se na přednášku.
~
To odpoledne ji nikdo nezabil.
Po prvních dvou hodinách už na to přestala myslet a soustředila se na výklad. Laboratorní cvičení neskončila katastrofou a v dějepise dokonce znala správné odpovědi. Vsadím se, že Monika by je neznala, pomyslela si a pak se s pocitem viny rozhlédla, jako by chtěla zjistit, jestli je Monika nebo některá z jejích kamarádek uvnitř. Nebyla to velká skupina. Nevšimla si v učebně žádné dívky, která by předtím byla ve sklepě.
Po hodině zašla do obchodu, a ani tam ji nikdo nezabil. Nikdo se na ni nevrhl, když si vybírala salát a rajčata, ani když stála ve frontě u kasy. Napadlo ji ale, že chlap u pultu s masem vypadá trochu podezřele.
Do domu Glassových se vrátila pěšky, ve vytrácejícím se odpoledním světle vyhlížela upíry a cítila se docela hloupě, že myslí na takové věci. Nespatřila nikoho kromě ostatních studentů. Většina z nich se pohybovala ve skupinkách. Ale když se dostala mimo oblast školy, obchody, které míjela, byly zavřené, světla zhasnutá a nepočetní chodci kráčeli ve spěchu.
Na rohu, před křížencem Severu proti Jihu a Munsterových, byla brána dokořán. Zavřela ji za sebou, otevřela si dveře novotou se lesknoucím klíčem, který ráno našla na komodě ve svém pokoji, a zabouchla za sebou.
Na druhém konci předsíně spatřila stín. Vysoký, široký v ramenou, v obnošeném žlutém tričku a volných, sepraných, dole roztřepených džínách. Stín byl bosý.
Shane.
Mlčky se na ni několik vteřin díval a pak řekl: „Eva ti hodila věci do pokoje.“
„Díky.“
„Co je to?“
„Nákup na večeři.“
Mírně naklonil hlavu na stranu, aniž by z ní spustil oči. „Na to, že jsi docela chytrá, se občas chováš dost hloupě. Víš o tom?“
„Vím.“ Přešla k němu. Neustoupil.
„Eva říkala, že jsi Moniku nepotkala.“
„Řekla jsem jí to.“
„Víš co? Tohle neberu.“
„No a? Je mi to fuk. A teď promiň.“ Prošla kolem něj, vešla do kuchyně a položila tašky. Ruce se jí třásly. Na okamžik je sevřela do pěstí. A pak začala vybalovat věci na kuchyňskou linku. Mleté vepřové. Salát. Rajčata. Cibuli. Předvařené fazole. Pikantní omáčku, kterou měla ráda. Sýr. Kysanou smetanu. Mušle taco.
„Nech mě hádat,“ prohlásil Shane od dveří. „Budeš dělat čínu.“
Neodpověděla. Pořád na něj byla hodně naštvaná a najednou byla i dost vyděšená. Tím, co nevěděla. Vším. Ničím. Sama sebou.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Jeho hlas teď zněl jinak. Tišeji, klidněji, skoro jemně.
„Nakrájej cibuli,“ odpověděla, i když jí bylo jasné, že na tohle se neptal. Přesto došel k ní, vzal cibuli a vytáhl ze šuplíku velký nůž. „Nejdřív ji musíš oloupat.“
Vrhl na ni zamračený pohled – stejný, jako kdyby se mračil na Evu, a pak se pustil do práce.
„Hm… asi bych měla zavolat mámě,“ řekla Claire. „Můžu použít telefon?“
„Za meziměsto se platí.“
„Jasně.“
Pokrčil rameny, natáhl se pro bezdrátový telefon a hodil jí ho. Skoro jí upadl, ale byla hrdá na to, že ho přece jen chytila. Ze spodní skříňky vytáhla velký litinový kastrol, postavila ho na sporák a našla olej. Když se ohříval, ještě jednou nahlédla do tenké knížky s recepty, kterou si koupila v obchodě, a pak vytočila číslo.
Máma zvedla telefon po druhém zazvonění. „Ano?“ její matka nikdy do telefonu neříkala Haló.
„Mami, to jsem já, Claire.“
„Claire! Dítě, kde se touláš? Už několik dní se ti snažím dovolat!“
„Mám toho ve škole hodně,“ řekla. „Omlouvám se. Skoro nejsem doma.“
„Spíš hodně? Jestli nebudeš pořádně odpočívat, onemocníš. Sama víš, jak jsi…“
„Mami. Jsem v pořádku.“ Claire se zamračila, když pročítala recept, který ležel před ní na lince. Co přesně znamená osmažit v malém množství tuku? Kolik je málo? Nakrájet na kostičky, tomu rozuměla. Znamenalo to vyrobit malé šestistěny, což právě dělal Shane. „Opravdu. Všechno je v pohodě.“
„Claire, já vím, že je to těžké. Vážně jsme nechtěli, abys jela třeba i na TPU, která je nejblíž, zlatíčko. Pokud si budeš přát vrátit domů, já i táta budeme moc rádi!“
„Mami, vážně, nechci… Nic mi není. Všechno je v pořádku. Přednášky jsou opravdu zajímavé…“ No, trochu přikrášlovala. „A spřátelila jsem se s několika lidmi. Starají se o mě.“
„Skutečně?“
„Ano, mami.“
„Protože já si dělám starosti. Vím, že jsi na svůj věk dost vyspělá, ale…“
Shane otevřel ústa, chtěl něco říct. Claire na něj začala horečně mávat NE NE NE a ukazovat na telefon. Máma! řekla neslyšně. Shane zvedl obě ruce v rezignovaném gestu a vrátil se ke krájení. Máma nepřestala mluvit. Claire ji neposlouchala příliš pozorně, měla ale pocit, že to ani trochu nevadí, „…kluci, ano?“
Teda… mámin radar fungoval dokonce i na tuhle vzdálenost. „Ale co, mami?“
„Na tvé koleji není chlapcům dovoleno, aby vás navštěvovali na pokojích, je to tak? Je na recepci někdo, kdo na to dohlíží?“
„Ano, mami. V Howard Hall sedí čtyřiadvacet hodin denně člověk, který nedovolí těm odporným, zlým chlapcům lézt nám do pokojů.“ Claire usoudila, že v podstatě nelže. Byla to čistá pravda. A že už ve skutečnosti nebydlí v Howard Hall… no, tohle máma zatím vědět nemusela.
„To není téma pro žertování. Claire, vyrůstala jsi pod dohledem a já nechci, abys…“
„Mami, musím už končit. Chci se najíst a pak mám ještě spoustu učení. Co táta?“
„Táta se má dobře, zlato. Říká, že tě pozdravuje. Ach, Lesi, hni sebou a pojď pozdravit svou bystrou dcerušku. Záda tě z toho nerozbolí.“
Shane jí podal misku plnou nadrobno nakrájené cibule. Claire si přidržela telefon bradou a vhodila hrst cibule do kastrolu. Ta k jejímu zděšení okamžitě začala syčet. Claire odstavila kastrol z plamene a málem při tom upustila sluchátko.
„Ahoj, kotě. Co škola?“ To byl celý táta. Žádné: Jak ses dneska měla? ani Už ses s někým skamarádila? Ne. Tátovou filozofií bylo vždycky: Nespouštěj oči z cíle; všechno ostatní jsou jen překážky.
Ale ona ho i přesto milovala. „Přednášky jsou skvělé, tati.“
„Ty něco smažíš? Vy můžete mít na pokojích elektrické plotýnky? Za mých časů by něco takového ani náhodou…“
„Hm… ne, jenom jsem si otevírala kolu.“ No dobrá, teď už lhala, jako když tiskne. Rychle odstavila kastrol a vytáhla studenou kolu, aby ji otevřela. No prosím. Když se to vezme zpětně, říkala úplnou pravdu. „Jak se cítíš?“
„Dobře. Ale chtěl bych, aby si o mě všichni přestali dělat starosti. Úplně jako bych byl jediný na světě, kdo prodělal drobný chirurgický zákrok.“
„Já vím, tati.“
„Doktor tvrdí, že je všechno v pořádku.“
„To je skvělé.“
„Už musím končit, Claire, koukám se na zápas. Zvládáš to tam, že jo?“
„Ano. Všechno je v pohodě. Tati…“
„Copak, zlato?“
Claire se kousla do rtu a nerozhodně si lokla koly. „Hm… víš něco o Morganville? Jde mi o historii města a tak.“
„Shromažďuješ informace, co? Určitě pro nějakou práci. Ne, vím toho jenom málo. Univerzita je tam přibližně sto let… nic jiného se mi nedoneslo. Vím, že bys ráda přestoupila na lepší školu, ale já myslím, že bys první dva roky měla strávit co nejblíže domovu. Už jsme o tom mluvili.“
„Já vím. Jenom mě to tak napadlo… protože je to zajímavé město, to je všechno.“
„Tak dobře. Kdybych na něco přišel, ozvu se. Matka se s tebou chce rozloučit.“ Táta se nikdy neloučil. Zatímco Claire říkala: Tak pa, táto! on už předával sluchátko mámě.
„Zlatíčko, zavolej nám, kdybys měla starosti, ano? Ach, volej bez ohledu na cokoli. Máme tě moc rádi!“
„Já vás mám taky ráda, mami. Tak zatím.“
Položila telefon, zadívala se na syčící cibuli a pak se koukla do receptu. Když cibule zesklovatěla, vhodila dovnitř mleté maso.
„Už jsi skončila s lhaním rodince?“ zeptal se Shane a za Claiřinými zády se natáhl, aby ukradl hrst nastrouhaného sýra z misky na lince. „Taco. Geniální. Mám strašnou radost, že jsem hlasoval pro někoho takhle schopného.“
„Já jsem to slyšela, Shane!“ vykřikla Eva z obýváku hned poté, co práskla hlavními dveřmi. Shane se zašklebil.
„O víkendu uklízíš koupelnu sám!“
Shane se znovu zašklebil. „Příměří!“
„To jsem si mohla myslet.“
Eva vešla dovnitř, pořád ještě zrudlá horkem panujícím venku. Zpotila se, většina make-upu se jí smyla a pod ním se objevila překvapivě mladičká a pohledná tvář. „Ach, můj bože, tohle vypadá jako opravdové jídlo!“
„Taco,“ prohlásil Shane s takovou hrdostí, jako by s tím nápadem přišel sám. Claire ho šťouchla loktem do žeber; nebo se o to alespoň pokusila. Měl mnohem pevnější žebra než ona loket. „Au,“ řekl, ale neznělo to, jako by ho něco bolelo.
Claire vykoukla z okna. Rychle se stmívalo, jak už bylo v Texasu obvyklé. Den končil a zuřivě pálící slunce znenadání ustupovalo teplému letnímu soumraku.
„Michael je doma?“ zeptala se.
„Určitě ano,“ pokrčil Shane rameny. „Vždycky se objeví na jídlo.“
Všechno připravili ve trojici, jakoby napůl pásovou výrobou vznikající za pochodu – Claire nakládala maso do mušlí taco, Eva přílohu, Shane na každý talíř přidával lžíci smažených fazolí – když se k práci přidal i čtvrtý pár rukou. Michael vypadal, jako by právě vstal a osprchoval se – vlhké vlasy, ospalé oči, kapky vody ještě pořád stékající na límec jeho černé pletené košile. Měl na sobě džíny stejně jako Shane, ale na nohou měl boty.
„Ahoj,“ přivítal se se všemi. „Vypadá to dobře.“
„Claire vařila,“ vyhrkla Eva, když se Shane chystal promluvit. „Nedovol Shaneovi, aby se chlubil.“
„Nic takového jsem udělat nechtěl!“ ohradil se Shane.
„No jasssně.“
„Já jsem aspoň krájel. Co jsi dělala ty?“
„Uklidila jsem po tobě. Jako obvykle.“
Michael se podíval na Claire a zatvářil se komicky. Rozesmála se a vzala si talíř. Michael si vzal svůj a vydal se za ní do obýváku.
Někdo – předpokládala, že Michael – udělal na velkém dřevěném stole vedle polic s knihami pořádek a rozestavil kolem něj čtyři židle. Všechno, co na něm předtím leželo na hromadě – krabice s videohrami, knihy, noty – bylo bez ladu a skladu přemístěno někam jinam, se srdečným popřením veškeré logiky. (Možná že přece jenom uklízel Shane, pomyslela si.) Postavila talíř na stůl, Eva vzápětí položila svůj hned vedle a podala Claire studenou kolu s vidličkou a ubrouskem. Michael a Shane vešli do obýváku, posadili se ke stolu a začali hltat jídlo jako – no, jako kluci. Eva uždibovala ze své porce. Claire, překvapivě hladová, se pustila do druhého taco, ještě než Eva dojedla první.
Shane už se vracel do kuchyně, aby si přidal.
„Hej, kámo,“ řekl, když se zase objevil s plným talířem. „Kdy si zase domluvíš nějaký koncert?“
Michael přestal jíst, podíval se na Evu, potom na Claire, polkl a teprve pak odpověděl: „Až budu připravený.“
„Posero. Miku, ten večer tehdy nestál za nic. Naskoč zase na koně, z kterého jsi spadl.“ Eva se zachmuřeně podívala na Shanea a zavrtěla hlavou; on to ale ignoroval. „Vážně, kámo. Nemůžeš nechat, aby tě to pořád ničilo.“
„Nenechávám,“ řekl Michael. „Ne všechno se dá řešit mlácením hlavou do zdi, dokud ji neprorazíš.“
„Jenom skoro všechno,“ prohlásil Shane. „No nic. Dej mi vědět, až přestaneš mít chuť hrát si na samotáře.“
„Nemám chuť hrát si na samotáře. Prostě cvičím.“
„Jako bys už tak nehrál dost dobře. Přestaň.“
„Absolutně žádný respekt,“ povzdechl si Michael. Shane, zaměstnaný hltáním dalšího kousku křupavého taco, přejel palcem přes ukazováček. „Já vím, celý svět čeká na moje vystoupení. Změňme téma. Řekni, jak dopadlo rande s Lisou? Přezouvání bowlingových bot ji vzrušuje?“
„Jmenuje se Laura,“ zavrtěl hlavou Shane. „Byla celá nažhavená, jasně, ale myslím, že z tebe. Pořád mi opakovala, jak tě loni viděla na koncertě ve Waterhouse a jak jsi byl, však víš, jéjda, skvělej. Bylo to úplně jako nějaké ménage à trois, akorát že tys tam díkybohu nebyl.“
Michael se zatvářil spokojeně. „Mlč a jez.“
Shane mu ukázal prostředník.
Byl to docela příjemný večer.
~
Michael a Eva museli umýt nádobí, protože prohráli v hodu mincí, a Claire vyluxovala obývák, protože si nebyla jistá, co vlastně chce dělat. Učení jí připadalo… trochu nudné, což ji překvapilo. Shane se soustředil na výběr videohry, bosé nohy si položil na kávový stolek. Aniž by se podíval na Claire, zeptal se: „Nechtěla bys podniknout něco skvělého?“
„Jasně,“ zaradovala se. Předpokládala, že pustí nějakou hru, ale on je zase všechny odhodil na hromadu, vstal z pohovky a odešel nahoru. Zůstala stát pod schodištěm, přemýšlela, co má dělat. Shane se objevil nahoře a zavolal na ni, aby šla za ním.
V patře bylo ticho a panovalo tam pološero. Zamrkala a spatřila Shanea, jak už stojí v polovině chodby. Šel snad do jejího pokoje? Ne že by se jí hlavou nehonily šílené výjevy, jak oba sedí na posteli a líbají se… a absolutně neměla tušení, jak ji něco takového mohlo napadnout, kromě toho, že on byl… hm.
Shane odsunul stranou obraz visící na zdi mezi jejím a Eviným pokojem a stiskl tlačítko ukryté hluboko pod ním.
A ve stěně se otevřely další dveře. Byly zabudované do táflování a Claire si jich předtím nevšimla. Skoro se zajíkla a Shane se rozzářil, jako by právě vynalezl kolo. „Dobrý, co? Tenhle šílený barák je plný podobných věcí. Věř mi, v Morganville se vyplatí vědět o existenci několika skrýší.“ Strčil do dveří a za nimi se objevily další schody, po kterých se vydal vzhůru. Očekávala, že budou zaprášené, ale nebyly; dřevo bylo čisté a naleštěné. Shane na něm zanechával stopy.
Schody měly jen osm stupňů, sotva půl poschodí, a na jejich vrcholu se nacházely další dveře. Shane je otevřel a stiskl vypínač.
„Když jsem poprvé viděl tohle a tu místnost za spižírnou, napadlo mě: upíří dům. Co ty na to?“
Kdyby věřila v upíry, možná by s ním souhlasila. Místnost nebyla velká, neměla okna a byla… stará. A nešlo jen o nábytek uvnitř, o tmavé starožitnosti, ale bylo v něm cítit něco… co mělo dlouhou historii, něco, co nebylo úplně normální. A byla tu zima. Zima v době texaských veder.
Zachvěla se. „Ví někdo o téhle místnosti?“
„Ano, určitě. Eva tvrdí, že je prokletá. Nemůžeš se jí divit. Já se tady taky cítím dost divně. Ale je to fajn pokoj. Schovali bychom tě sem, když přijeli policajti, ale mohli tě vidět oknem, kdybys vyšla z kuchyně. Dotěrní čmuchalové.“ Shane přešel po tlustém perském koberci ležícím na podlaze a praštil sebou na temně rudé viktoriánské kanape. Vznesl se nad něj obláček prachu, Shane mávl rukou a odkašlal si. „Co ty na to? Myslíš, že tu Michael tráví své zlé dny nemrtvého?“
Zamrkala. „Cože?“
„Nech toho. Myslíš si, že je jedním z nich, je to tak? Protože tu ve dne nikdy není.“
„Já… já si nemyslím nic.“
Shane zavrtěl hlavou a sklopil pohled. „Jasně. Vůbec tě sem nenastrčili.“
„Nenastrčili? Ale kdo?“
„Jenom mě tak napadlo… policajti tě sice hledali, ale možná jen proto, abychom tě snadněji přijali, místo abychom tě vyhodili na chodník. Tak co? Pracuješ pro ně?“
„Pro ně?“ zopakovala pištivě. „A pro koho?“ Shane na ni vrhl nepříjemný pohled a Claire se znovu zachvěla. Nepřipomínal Moniku, to ani trochu, ale ani on si jen tak nehrál. „Shane, nevím, o co ti jde. Přijela jsem do Morganville studovat, zmlátili mě a ocitla jsem se tady, protože jsem se bála. Jestli mi nevěříš, tak… no, asi bude lepší, když odsud vypadnu. Doufám, že ti chutnalo taco.“
Vykročila ke dveřím a pak se překvapeně zastavila.
Na dveřích nebyla klika.
Shane za jejími zády tiše promluvil: „Víš, proč si myslím, že je to upíří pokoj? Nedá se odsud dostat, když nevíš jak. Je to výhoda, pokud si chceš přivést oběť na kousací večírek.“
Bleskově se otočila, čekala, že ho uvidí s velkým nožem, který používal při krájení cibule, protože porušila první pravidlo všech hororů, je to tak? Nebo možná druhé pravidlo? Důvěřovala někomu, komu neměla…
Jenže on dál seděl rozvalený na kanapi, s rukama nataženýma po obou stranách opěradla.
Dokonce se na ni ani nedíval.
„Pusť mě ven,“ řekla. Srdce jí zběsile bušilo.
„Za okamžik. Nejdřív mi řekneš pravdu.“
„Řekla jsem ti ji!“ A k vlastnímu vzteku a zahanbení se rozplakala. Znovu. „K čertu! Copak si myslíš, že chci nějak ublížit Michaelovi? Michaelovi? Jak bych mohla? Já jsem ta, komu všichni ubližují!“
Tehdy se na ni podíval a ona si všimla, že jeho nepřátelství zmizelo. Když promluvil, měl mnohem jemnější hlas.
„Kdybych chtěl z nějakého důvodu zabít Michaela, poslal bych na něj někoho, jako jsi ty. Bylo by pro tebe snadné někoho zabít, Claire. Otrávit jídlo, bodnout nůž do zad… A já se o něj musím starat.“
„Myslela jsem, že on se stará o vás.“ Hněvivým pohybem si otřela oči. „Jak tě napadlo, že by ho někdo mohl chtít zabít?“
Shane pozvedl obočí. „Vždycky se najde někdo, kdo chce zabít upíra.“
„Ale vždyť on není upír. Eva říkala…“
„Vím, že není upír, ale ve dne spí, nevychází z domu a nedokážu ho přinutit, aby mi vysvětlil, co se stalo, takže by jím klidně mohl být. Někoho to dříve nebo později napadne. Většina lidí v Morganville má buď Ochranu, nebo nemá tušení, co se děje, podobně jako v králíkárně: buď jsou domácími mazlíčky, nebo jsou na maso. Ale někteří se brání.“
„Jako ty?“
„Možná. A ty? Jsi bojovnice, Claire?“
„Já pro nikoho nepracuju. A nezabila bych Michaela, ani kdyby byl upír.“
Shane se rozesmál. „Proč ne? Když pominu, že by tě zlomil jako větvičku, kdyby jím byl.“
„Protože… protože…“ Nedokázala to přesně pojmenovat. „Protože ho mám ráda.“
Shane na ni několik dalších dlouhých vteřin hleděl a pak stiskl vystouplé místo na lví hlavě v opěrce kanape.
Ve dveřích něco cvaklo a otevřely se na několik centimetrů.
„Tohle mi stačí,“ řekl. „Tak co? Zákusek?“