Prokletý dům kapitola 7

7

Nemohla usnout.

Možná kvůli vzpomínkám na ten divný, nezvyklý pokoj – předpokládala, že Eva ho musí milovat – ale najednou jí i její vlastní hezká a útulná ložnice začala připadat plná stínů, a to vrzání starého stromu v poryvech větru znělo…, jako by se někdo plížil kolem. Možná ten dům požírá lidi, pomyslela si Claire, zatímco ležela ve tmě a pozorovala, jak se na protilehlé zdi pohybují stíny větví. Eva říkala, že upíři se nemůžou dostat dovnitř, ale co když se mýlila? Co když už jsou uvnitř? Co když Michael…?

Uslyšela hudbu a věděla, že dole hraje Michael. Ten zvuk jí trochu pomohl – stíny ustoupily do tmy a ostatní zvuky zase začaly znít normálně. Byl to normální dům a oni byli skupinka děcek, která v něm společně bydlela, a pokud nebylo něco v pořádku, zůstalo to venku.

Musela usnout, ale vůbec jí nepřipadalo, že spí; probudil ji hluk, a když se podívala na budík vedle postele, zjistila, že se blíží půl šestá ráno. Obloha se ještě nerozjasnila, ale už ani nepanovala úplná tma. Hvězdy se rozzářily, staly se jemnými jiskřičkami na obloze, která změnila barvu na tmavě modrou.

Michael pořád hrál, velmi tiše. Copak nikdy nespal? Claire vylezla z postele, přes ramena – na tričko, ve kterém spala – si přehodila pléd a vyšla na ztemnělou chodbu. Když míjela tajné dveře, podívala se na ně, zachvěla se a pak pokračovala dál, do koupelny. Když už to měla za sebou a trochu si pročísla vlasy, sešla tiše ze schodů a posadila se na ně. Zabalila se do plédu a zaposlouchala se do hudby.

Michael měl skloněnou hlavu a byl ponořený do hudby. Dívala se, jak jeho prsty zlehka hladí struny, jak se mírně kolébá do rytmu, a cítila se… v bezpečí. S Michaelem se jí nemohlo stát nic zlého. Prostě to věděla.

Vedle něj zazvonil budík. Zaskočeně vzhlédl, vstal, vypnul ho a pak schoval kytaru. Se zájmem ho pozorovala… někam se chystal? Nebo si opravdu nařídil budík, kdy má jít do postele? Teda, to už je skoro obsese…

Michael se zadíval na budík jako na osobního nepřítele, otočil se a přešel k oknu.

Nebe teď mělo hluboce tyrkysový odstín, všechny hvězdy kromě největších už vybledly. Michael držel v ruce láhev piva – teď ji dopil, postavil na stůl a pak si založil ruce na hrudi a znehybněl.

Claire už se ho chtěla zeptat, na co čeká, když první sluneční paprsky proťaly oblohu jako oslnivý oranžový nůž, Michael zasténal, prohnul se v pase a chytil se za žaludek.

Claire překvapeně a vyděšeně vyskočila na nohy, protože v chlapcově obličeji se zračila bolest. Pohyb upoutal jeho pozornost a Michael prudce otočil hlavu jejím směrem. Modré oči měl doširoka rozevřené.

„Ne,“ zasténal. „Nic nedělej.“

Ignorovala příkaz a seskočila ze schodů, ale když už stála u něj, nevěděla, co má dělat, netušila, jak mu pomoci. Michael ztěžka, přerývaně dýchal a kroutil se bolestí.

Položila mu ruku na záda, přes tenkou látku ucítila teplo jeho horečkou stravované kůže a uslyšela, jak mu ze rtů unikl zvuk, který ještě nikdy v životě neslyšela.

Úplně jako by někdo umíral, pomyslela si v panice a otevřela ústa, aby křikem přivolala Shanea, Evu, kohokoli.

Ruka jí prošla skrz něj. Křik, ať už byl způsoben čímkoliv, jí uvázl v hrdle, když se Michael – průzračný Michael – na ni zadíval očima plnýma beznaděje a zoufalství.

„Ach bože, neříkej jim to.“ Jeho hlas zněl jakoby z dálky. Připomínal šepot mizící v paprscích ranního slunce.

Tak jako zmizel i on.

„Ach, můj bože,“ zašeptala a zakryla si ústa oběma dlaněmi.

A zadusila výkřik, který se jí dral z hrdla, protože jinak by nejspíš vybuchla.

Možná na okamžik omdlela, protože když se probrala, seděla na pohovce vedle kufru s Michaelovou kytarou a cítila se zvláštně. Jaksi nepříjemně zvláštně, jako by se její mozek proměnil v tekutinu a teď jí šplouchal v lebce.

Ale ucítila i překvapivý klid. Natáhla ruku a dotkla se koženého kufru. Byl naprosto reálný. Když ho otevřela a rozechvělými prsty přejela po strunách kytary, nástroj smutně zaševelil.

On je duch. Michael je duch.

Nebyl duch. Nemohl být duch, když seděl tady – přesně tady! – u tohohle stolu a jedl večeři. Taco! Který duch by jedl taco? Který…?

Ale vždyť jí ruka prošla skrz něj. Přímo skrz!

Přesto byl opravdový. Dotkla se ho. Ona…

Její ruka prošla skrz něj.

„Nepanikař,“ řekla nahlas. „Prostě… nepanikař. Musí existovat vysvětlení…“ Ano, jistě. Zajde na fyzikální přednášku profesora Wu a zeptá se ho. Dokázala si představit, jak se bude tvářit. Nacpali by ji do svěrací kazajky a naládovali prozakem.

Řekl: Ach bože, neříkej jim to. Komu? A proč…? Že zmizel? Že není živý?

Už skoro začala propadat panice, když se najednou uklidnila.

Budík tikající na stolku vedle pohovky. Budík, který zazvonil sotva před několika minutami.

Varoval Michaela, že přichází úsvit.

Tohle se děje… každý den. Nechoval se, jako by ho to překvapilo, jen bolelo.

Shane a Eva říkali, že celý den prospí. Oba byli noční sovy, teď tvrdě spali a ještě několik hodin se neprobudí. Michael mohl tímhle způsobem… mizet… každý den a nikdo by si toho nevšiml.

Dokud se neobjevila ona a nebyla vlezlá.

Neříkej jim to. Ale proč ne? Proč to tajemství?

Nejspíš se zbláznila. To bylo jediné rozumné vysvětlení. Jenže pokud se zbláznila, nemohla přece rozumně myslet…

Claire se na pohovce roztřeseně schoulila do klubíčka a znovu ucítila závan chladného vzduchu. Zase se posadila.

„Michaeli?“ zeptala se, sedíc nehybně. Chlad ustoupil a pak ji znovu pohladil. „Já… já tě asi cítím. Jsi tady ještě?“ Další vteřina nebo dvě bez chladivých závanů a potom se jí chlad znovu otřel o kůži. „Takže ty nás vidíš?“ Teplo, po němž se opakoval chladný závan, považovala za souhlasnou odpověď. „Ty během dne nejsi pryč. Hm. Jestli chceš říct ‚ne‘, zůstaň, kde jsi.“ Chlad nezmizel. „Teda… to je drsný.“ A zase ‚ano‘, a i když to bylo divné, trochu jí to zvedlo náladu. No dobrá, tak vedla konverzaci s vánkem, ale aspoň se necítila osamoceně. „Nechceš, abych to řekla Shaneovi a Evě?“ Výrazný zápor. Pokud to bylo možné, byl závan ještě chladnější. „Já… mohla bych ti nějak pomoct?“ Zase ne. „Ale vrátíš se, Michaeli, že?“ Ano. „Dnes večer?“ Zase ano. „Budeme si muset vážně promluvit.“

Chlad úplně zmizel. Ano.

Klesla na pohovku se zvláštním pocitem, jako by se jí točila hlava. Byla strašně unavená. Vedle kufru s kytarou ležela složená stará deka. Opatrně odložila nástroj na stůl (a představovala si, jak z ní neviditelný Michael ani na okamžik nespouští neklidný pohled), zabalila se do deky, zaposlouchala se do tikání starých skříňových hodin a s myšlenkami na Michaelovu hudbu se ponořila do spánku.

~

Toho dne Claire šla do školy. Eva se s ní kvůli tomu hádala, Shane ne. Nestalo se nic zneklidňujícího, i když Claire v kampusu jednou nebo dvakrát zahlédla Moniku. Obklopovali ji obdivovatelé obou pohlaví, takže neměla čas na nevraživosti. Claire chodila se skloněnou hlavou a vyhýbala se opuštěným místům. Škola končila brzy odpoledne – žádná praktická cvičení – a přestože se chtěla vrátit domů a počkat, až se objeví Michael (jejda, tak ráda by viděla, jak to vypadá, když se objevuje!), věděla, že bude doslova šílet netrpělivostí a Shane začne něco tušit.

Když kráčela hlavní ulicí, všimla si kavárny sevřené mezi skateboardovým obchodem a antikvariátem. Common Grounds. Tady pracovala Eva a říkala, ať za ní Claire někdy zajde…

Když otevřela dveře, zvonek stříbřitě zacinkal. Cítila se podobně, jako když vcházela do obýváku domu Glassových, jen to tu bylo ještě neobyčejnější. Černé kožené pohovky a křesla, husté barevné běhouny, stěny malované kontrastně béžovou a krvavě rudou barvou, spousta zákoutí a výklenků. U kávových stolků a stolů zabudovaných do zdi sedělo pět nebo šest studentů. Nikdo z nich nezvedl hlavu od knihy nebo notebooku. Vonělo to tu kávou, jakýmsi neustále bublajícím teplem.

Claire zůstala na chvíli nerozhodně stát a pak položila batoh na volný stůl. Přešla k pultu. Za jeho zábradlíčkem sahajícím k pasu stály dvě osoby. Jednou z nich byla Eva, hezká jako panenka s černě obarvenými vlasy zapletenými do dvou copánků, očima namalovanýma černou tužkou a výrazně dramatickým, goticky černým líčením. Měla průhlednou černou košili přehozenou přes červený top a při pohledu na Claire se usmála od ucha k uchu.

Druhou osobou byl starší muž, vysoký, hubený a s prošedivělými vlnitými vlasy skoro až po ramena. Měl pohledný obličej, tmavé oči daleko od sebe a náušnici s rubínem v levém uchu. Zarytý hippie, usoudila Claire. Taky se na ni usmál.

„Tak tohle je Claire!“ představila ji Eva, rychle vyšla zpoza pultu a objala ji. „Claire, tohle je Oliver, můj šéf.“

Claire na něj váhavě kývla. Vypadal sympaticky, ale přece jen to byl šéf. Před šéfy se cítila nesměle, stejně jako před cizími rodiči.

„Dobrý den, pane.“

„Pane?“ Oliver měl hluboký hlas a srdečný smích. „Claire, musíš si na mě zvyknout. Nejsem žádný ‚pán‘, věř mi.“

„To je pravda,“ přikývla Eva. „Je to cvok. Ale oblíbíš si ho. Chceš kafe? Zvu tě.“

„Já… hm…“

„Určitě se ani nedotkneš drog, co?“ zakoulela Eva očima. „Udělám ti něco bez kofeinu. Třeba kakao? Chai? Nebo čaj?“

„Čaj, prosím.“

Eva se vrátila za pult a vzápětí před Claire stál velký hrnek s čajovým pytlíkem ponořeným do horké vody.

„Na účet podniku. Teda, ehm, vlastně na můj účet, protože je tu šéf.“

Oliver, motající se kolem nějakého stroje, který – jak si Claire domyslela – nejspíš sloužil k výrobě cappuccina, zavrtěl hlavou a sám pro sebe se široce usmál. Claire ho se zájmem pozorovala. Vypadal trochu jako její vzdálený strýček, který kdysi přijel z Francie – rozhodně měl stejný, trochu hákovitý nos. Přemýšlela, jestli učil na univerzitě, nebo byl jen věčným studentem. Připadalo jí, že obojí je možné.

„Slyšel jsem, že jsi měla nějaké potíže,“ prohodil Oliver, aniž by se přestal soustředit na rozebírání stroje. „Holky z koleje.“

„Ano,“ přikývla a ucítila, jak jí začínají hořet tváře. „Ale už je všechno v pořádku.“

„Chápu. Poslyš, jestli ještě někdy budeš mít problémy, přijď za mnou a řekni mi to. Postarám se, aby to skončilo,“ prohlásil s naprostou jistotou. Udiveně zamrkala a jeho tmavé oči na ni chvíli pozorně hleděly. „Mám tu trochu vliv. Eva mi říkala, že jsi hodně schopná. Nemůžeme dovolit, aby tě odsud lidi vyhnali.“

„Hm… díky?“ Nechtěla, aby to znělo jako otázka, ale stalo se. „Díky. Budu si to pamatovat.“

Oliver přikývl a vrátil se ke stroji na cappuccino. Claire si našla místo hned vedle. Eva vyšla zpoza pultu a přisunula si židli. Naklonila se přes stůl, přímo sršela energií. „Není to skvělé?“ zeptala se. „Víš, on mluvil vážně. Má nějaké styky s…“ Roztažené prsty zformovala do tvaru písmene „U“ jako upíři. „Oni ho berou vážně. Je dobré mít ho na své straně.“

Claire přikývla, lžičkou vylovila čajový sáček a dívala se, jak se tmavé skvrny rozpouštějí v horké vodě. „To o mně mluvíš se všemi?“

Eva se zatvářila ublíženě „Ne! Samozřejmě že ne! Já jen… no, dělala jsem si starosti. Napadlo mě, že Oliver možná ví něco, co… Claire, sama jsi mi říkala, že se tě snažily zabít. Někdo by s tím měl něco udělat!“

„On?“

„A proč ne?“ Eva začala pohupovat nohou, klepala o podlahu podpatkem černých páskových bot. „Já chápu, že chceš být úplně nezávislá, ale poslyš… nějaká pomoc se může vždycky hodit.“

Měla pravdu. Claire si povzdechla, vytáhla pytlík a napila se horkého čaje. Byl dobrý, i když venku panovalo takové parno.

„Zůstaň tady,“ navrhla Eva. „Uč se. Je to docela dobré místo na učení. Pak tě hodím domů, jo?“

Claire vděčně přikývla. Cítila vděk; cestou domů bylo příliš mnoho míst, kde by se mohla ztratit, pokud si jí Monika dnes všimla. Nijak zvlášť se jí nelíbila myšlenka na osamocenou procházku přes tři ulice plné studentů, kde byla spousta světel a lidí, a pak temnou a tichou částí města do domu Glassových. Odložila hrnek stranou a vytáhla knihy. Eva byla zaměstnaná přijímáním objednávky od tří upovídaných dívek v tričkách nějakého studentského spolku. Chovaly se k ní ošklivě a vysmívaly se jí za zády. Eva vypadala, že si toho nevšimla – a pokud ano, nic si z toho nedělala.

Jenže Oliver ano. Odložil nářadí, když Eva připravovala pití, a zabodl do dívek nehybný pohled. Jedna po druhé utichly. V podstatě neudělal vůbec nic, jen z nich nespouštěl zrak.

Když je Eva kasírovala a vracela jim drobné, každá z nich jí slušně poděkovala.

Nezdržely se v kavárně dlouho.

Oliver se zlehka usmál, vzal do ruky nějakou součástku přístroje a před namontováním ji pečlivě očistil. Musel si všimnout, že ho Claire pozoruje, protože velmi tiše řekl: „Špatné chování netoleruji. Ne ve své kavárně.“

Nebyla si jistá, jestli měl na mysli ty dívky, nebo to, že ho tak pozoruje, takže se zase rychle vrátila ke knihám.

Kvadratické rovnice se ukázaly být skvělým způsobem, jak strávit odpoledne.

~

Evina směna končila v devět – právě ve chvíli, kdy v Common Grounds začínal večerní ruch. Claire, nezvyklá na hluk, hlasy a hudbu, se už stejně nedokázala soustředit na učivo. Měla radost že může odejít, když Evin kolega, který ji přišel vystřídat – obhroublý uhrovitý kluk přibližně Shaneova věku – zaujal místo za pultem. Eva odešla dozadu pro své věci a Claire si sbalila učení do batohu.

„Claire.“ Zvedla pohled, překvapená, že si kromě dívek, které ji chtěly zabít, někdo pamatuje její jméno, a spatřila Kim Valdezovou z koleje.

„Ahoj, Kim,“ řekla. „Díky za pomoc…“

Kim se tvářila rozzlobeně. Hodně rozzlobeně. „Nech toho! Nechala jsi mé violoncello ležet na zemi! Máš vůbec tušení, jak tvrdě jsem dřela, abych si ho mohla koupit? Jsi pěkná mrcha!“

„Ale… já ne…“

„Nelži. Normálně jsi odtamtud zdrhla! Doufám, že jsi našla svoje věci a všechno to harampádí. Nechala jsem je na zemi stejně jako ty můj nástroj.“ Kim si vrazila ruce do kapes a zpražila ji pohledem. „A už nikdy mě nepros o pomoc. Jasné?“

Nečekala na odpověď a okamžitě odešla k pultu.

„Nebudu,“ povzdechla si Claire a zapnula batoh. Počkala několik minut, ale dav houstl a Eva pořád nikde. Vstala, uhnula skupince kluků a narazila při tom do stolečku v rohu.

„Hej,“ ozval se tichý hlas. Ohlédla se a spatřila naklánějící se šálek kávy a pak bledou ruku s dlouhými prsty, která ho na poslední chvíli zachytila. Ruka patřila mladému muži – těžko se dal nazvat klukem – s hustými tmavými vlasy a světlýma očima.

„Omlouvám se,“ řekla. Usmál se na ni a bledým jazykem slízl několik kapek kávy z hřbetu ruky.

Ucítila, jak jí po zádech přeběhl mráz, a zachvěla se. Usmál se víc.

„Posaď se,“ požádal ji. „Já jsem Brandon. A ty?“

„Claire,“ uslyšela vlastní slova, a přestože neměla v úmyslu přisednout si k němu, poslechla a posadila se. Batoh položila na zem vedle židle. „Ehm, ahoj.“

„Ahoj.“ Jeho oči nebyly normálně světlé, jejich bleděmodrý odstín byl tak jasný, až se skoro měnil ve stříbro. Děsivě chladné oči. „Jsi tu sama, Claire?“

„Já… ne, já… ach…“ Koktala jako hlupačka, neměla tušení, co se s ní děje. Hleděl na ni tak, že se cítila nahá. Ne tím skrytě příjemným způsobem jako: Hm, asi se mu líbím, ale tak, že měla chuť schovat se a něčím se zakrýt. „Jsem tady s kamarádkou.“

„S kamarádkou,“ zopakoval a natáhl se po její ruce. Chtěla ji stáhnout, snažila se, ale nějak nedokázala ovládat pohyby. Mohla se jen dívat, jak obrací její dlaň hřbetem vzhůru a zvedá ji k ústům, aby ji políbil. A pak teplý vlhký dotek jeho rtů na prstech, který v ní vyvolal třesavku.

Přesunul palec až k zápěstí. „Kde máš náramek, maličká Claire? Hodné holčičky nosí náramky. Nemáš náramek?“

„Já…“ Něco špatného, něco děsivého se dělo s její hlavou; něco, co jí přikazovalo mluvit pravdu. „Ne. Nemám náramek.“ Protože teď už věděla, kdo je Brandon, a litovala toho, že se smála Eviným slovům, litovala, že o nich pochybovala.

Dostaneš, co ti patří, slibovala Monika.

Zdá se, že už je to tady.

„Rozumím.“ Brandonovy oči úplně zbělaly, jen uprostřed zářily maličké černé tečky zorniček. Claire nemohla popadnout dech. Nemohla vykřiknout. „V tom případě už zbývá jen otázka, kdo si tě vezme. A protože jsem projevil zájem jako první…“

Pustil ji, uvolnil její ruku i mysl a ona se opřela zády do židle a namáhavě lapala po dechu. Někdo stál za židlí, vycítila něčí sílu a teplo, a Brandon se zamračil, když se za ni podíval.

„Zneužíváš mé pohostinnosti,“ řekl Oliver a položil ruce na Claiřina ramena. „Jestli ještě někdy zkusíš obtěžovat mou kamarádku Claire, Brandone, budu muset všem pozastavit výsady. Pochopil jsi? Doufám, že ti to nemusím vysvětlovat dvakrát.“

Brandon se zatvářil vztekle. Oči měl zase modré, ale odpověděl Oliverovi zavrčením a Claire spatřila, jak cení špičáky. Skutečné špičáky. Vysunuly se z nějakého skrytého místa v jeho ústech úplně jako u hada a pak se zase stáhly, rychlé jako štírův bodec.

„Ani náhodou,“ řekl Oliver klidně. „Tohle na mě neplatí. Vypadni. A dávej si pozor, abych si o tobě nemusel promluvit s Amélií.“

Brandon vstal a začal se prodírat davem k východu. Claire si všimla, že venku už se setmělo. Brandon vyšel do noci a zmizel jim z očí.

Oliver pořád držel ruku na jejím rameni a teď ji lehce stiskl. „Tohle bylo nešťastné,“ řekl. „Musíš být opatrná, Claire. Drž se Evy. Dávejte pozor na sebe navzájem. Nechtěl bych, aby se vám stalo něco zlého.“

Přikývla a naprázdno polkla. Eva vyšla rychlým krokem ze zadní části kavárny, kožený plášť se jí vlnil kolem kotníků. Při pohledu na Claiřin výraz jí úsměv zamrzl na rtech. „Co se stalo?“

„Byl tu Brandon,“ vysvětlil Oliver. „Pytlačil. Claire na něj narazila.“

„Ach,“ vyjekla Eva. „Jsi v pořádku?“

„Nic se nestalo. Všiml jsem si ho dřív, než stačil napáchat vážnější škody. Vezmi ji domů, Evo. A dávej si na něho velký pozor, špatně snáší, když ho někdo odněkud vyhodí.“

Eva přikývla, pomohla Claire vstát, vzala jí batoh a odvedla ji ven. Velký černý caddy stál u krajnice; Eva otevřela dveře a pečlivě prohlédla vnitřek – podívala se i do kufru, než pustila Claire dovnitř. Když si Claire zapínala pásy, všimla si dvou věcí: za prvé Olivera stojícího ve dveřích Common Grounds, jak se na ně dívá.

A za druhé Brandona na rohu ulice, na samém okraji světelného kuželu vrhaného pouliční lampou. Taky se na ně díval.

I Eva si toho všimla. „Parchant,“ odfrkla si naštvaně a ukázala mu prostředník. Možná to nebylo zrovna rozumné, ale Claire se hned cítila líp. Eva nastartovala a s hvízdáním pneumatik se rozjela. Řídila, jako by se snažila překonat rekord v závodech Nascar, a ani ne za dvě minuty s pištěním brzd zastavila u domu. „Fajn, jdeš první,“ přikázala. „Rychle utíkej ke dveřím a buš do nich, až je budeš otevírat. Běž, Claire!“

Claire se zadrženým dechem vyletěla z auta a rozběhla se ke schodům na zápraží. Cestou hledala v kapse klíče. Ruce se jí chvěly a nepodařilo se jí napoprvé trefit do zámku. Začala kopat do dveří, křičet: „Shane! Michaeli!“ a zároveň se snažila otevřít.

Za sebou uslyšela prásknutí zavíraných dveří auta a Eviny boty, klapající na chodníku… a pak nastalo ticho.

„Teď,“ řekl Brandon hlubokým, chladným hlasem, „buď hodná, Evo.“

~

Claire se prudce otočila a spatřila, že Eva nehybně stojí asi deset kroků od zápraží, zády k domu. Horký vítr jí škubal koženým pláštěm, který vydával pleskavý zvuk.

Brandon stál naproti ní a jeho oči byly v bledém světle hvězd úplně bílé.

„Kdo je tvá úžasná malá kamarádka?“ zeptal se.

„Nech ji na pokoji.“ Evě se chvěl hlas. „Je to ještě dítě.“

„Všichni jsme děti,“ pokrčil rameny. „Nikdo se neptá, kolik bylo krávě, ze které ti udělali hamburger.“

Claire, teď už pořádně vyděšená, se soustředila, otočila se ke dveřím a konečně se jí podařilo zasunout klíč do zámku…

… přesně v tu samou chvíli, kdy je Shane otevřel dokořán.

„Eva!“ vyjekla, zatímco ji Shane odstrčil stranou, seskočil ze schodů a postavil se mezi Evu a Brandona.

„Běž,“ řekl Michael. Claire ho předtím neslyšela, neviděla, že přišel, ale teď stál ve dveřích a gestem jí přikazoval jít dovnitř. Sotva překročila práh, popadl ji za ruku a strčil do ní tak, že se ocitla za jeho zády. Vykoukla, chtěla vidět, co se děje.

Shane něco říkal, ale ona nedokázala zaslechnout co. Eva pomalu ustupovala, a když se zadní částí podpatku dotkla schodů zápraží, otočila se, rozběhla a vletěla dovnitř přímo do Michaelovy náruče.

„Shane!“ vykřikl Michael.

Brandon skočil po Shaneovi. Ten se sklonil, něco zařval a vší silou, veškerou svou váhou, upíra praštil. Brandon se zapotácel k plotu, ten se pod ním prolomil a upír se skutálel na ulici.

Shane upadl na zem, vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím. Bylo nemožné, aby se Brandon pohyboval tak rychle, ale vypadalo to, jako by upír vzlétl. V jednu chvíli ležel na ulici, pak se hned natáhl po Shaneových zádech…

… a popadl ho za tričko, aby Shanea škubnutím zastavil na místě. Jenže Shane už stačil podat ruku Michaelovi a ten ho přitáhl k sobě.

Tričko se roztrhlo, Shane zakopl a přepadl přes práh. Brandon se pokusil vejít za ním, ale odrazil se od nějaké neviditelné překážky a na okamžik Claire zahlédla jeho vysunující se, smrtelně nebezpečné ostré špičáky.

Michael ani nemrkl. „Zkus to ještě jednou a já tě navštívím s kolíkem v ruce, až budeš spát,“ řekl. „Počítej s tím. A vyřiď to i svým přátelům.“

Zabouchl dveře. Eva roztřeseně a udýchaně sklouzla zády po zdi. I Claire se třásla, nedokázala se uklidnit. Shane byl brunátný a největší starosti mu nejspíš dělalo roztrhané tričko.

Michael popadl Evu za ramena. „Jsi v pořádku?“

„Jo. Jo, on nikdy… teda, to bylo těsné!“

„Nedělej si z toho legraci. Claire?“

Mávla rukou, nedokázala ze sebe dostat jediné slovo.

„Kde se tu, k čertu, vzal?“ zeptal se Shane.

„Vyčmuchal Claire v kavárně,“ řekla Eva. „Nepodařilo se nám ho setřást. Promiň.“

„Sakra. To není dobré.“

„Já vím.“

Michael zamkl vstupní dveře. „Zkontrolujte zadní vchod. Shane, ujisti se, že jsme v bezpečí. Nahoře taky.“

„Jasně.“ Shane vešel dovnitř. „Sakra, tohle bylo moje poslední tričko Killers. Za to někdo zaplatí…“

„Promiň, Michaeli,“ zašeptala Eva. „Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila…“

„Já vím. Dříve nebo později se to naší čtveřici muselo stát. Udělala jsi, co jsi mohla. Už se tím netrap.“

„Jsem ráda, že jste tu se Shanem byli.“

Michael začal něco říkat, ale vzápětí se odmlčel a zadíval se na Claire. Eva si toho nevšímala. Sundala si kabát, pověsila ho na věšák u dveří a vešla do obýváku.

„Právě jsme byli napadeni,“ podařilo se konečně říct Claire. „Upírem.“

„Ano, viděl jsem,“ odvětil Michael.

„Ne, ty to nechápeš. Byli jsme napadeni. Upírem. Víš přece, že je to něco neuvěřitelného, že?“

Michael si povzdechl. „Vážně? Ne nezbytně. Vyrůstal jsem tu stejně jako Eva a Shane. Už jsme si na to zvykli.“

„Vždyť je to šílené!“

„To rozhodně.“

Došlo jí, že v panice skoro zapomněla na další neuvěřitelnou věc, a už o tom chtěla začít mluvit, ale předtím se ještě ohlédla a zkontrolovala, jestli jsou Eva a Shane mimo doslech. „A co… však víš. Co ty?“ ukázala na něj prstem.

„Já?“ pozvedl obočí. „Ach ano. Jasně. Pojď nahoru.“

Předpokládala, že ji zavede do tajného pokoje, který jí ukázal Shane, ale neudělal to. Vešli do jeho pokoje, toho velkého, rohového. Byl přibližně dvakrát větší než její, ale nenacházelo se v něm o moc víc nábytku. Uvnitř byl i krb – v tuhle roční dobu nepoužívaný – dvojice křesel a lampa na čtení. Michael se usadil do jednoho křesla a Claire si sedla do druhého. Připadala si maličká a scvrklá. Křeslo s opěradlem bylo skoro dvakrát větší než ona.

„Tak dobře,“ řekl Michael, naklonil se dopředu a opřel si lokty o kolena. „Promluvme si o tom, co se stalo ráno.“ Ale už když to říkal, zdálo se, že neví, odkud začít. Hleděl do koberce a neklidně se vrtěl.

„Umřel jsi,“ řekla Claire. „Zmizel jsi.“

Vypadal spokojeně, že řekla něco, na co může reagovat. „To není úplně přesné, ale… ano. Víceméně. Víš, že jsem kdysi byl muzikant?“

„Pořád jsi!“

„Muzikanti obvykle hrají i jinde než doma. Slyšela jsi Shanea u jídla. Vyptává se mě, proč už nevystupuju. Popravdě řečeno, nemůžu. Nemůžu vyjít ven z domu.“

Vzpomněla si, jak stál ve dveřích, tvář bílou jako křída, a díval se, jak se Shane postavil Brandonovi. Nebyla to opatrnost; chtěl být venku, chtěl bojovat společně s přítelem. Jenže nemohl.

„Co se stalo?“ zeptala se tiše. Došlo jí, že to nebude obyčejný příběh.

„Upír,“ řekl. „Obvykle se jen krmí, ale někdy dokážou člověka i zabít, pokud pijí jeho krev dost často. Někteří z nich to dělají rádi, ale ne všichni. Jenže… tenhle byl jiný. Přišel sem za mnou po jednom koncertu a snažil se… on se snažil…“

Cítila, jak jí začínají hořet tváře. „Ach. Ach bože.“

„Tohle ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne úplně. Chtěl ze mě udělat upíra. Jenže to neuměl. Nejspíš mě, ehm, zabil. Ale nemohl mě změnit v někoho, jako byl on, a málem nás to zabilo oba. Když jsem se probral, byl už den, on zmizel a já jsem byl duch. Teprve když se setmělo, došlo mi, že zase můžu normálně existovat. Ale jenom v noci.“ Pomalu zavrtěl hlavou a promnul si ruce, jako by z nich chtěl smýt nějakou skvrnu. „Myslím, že mě tenhle dům udržuje při životě.“

„Tenhle dům?“ zopakovala.

„Je starý. A v jistém smyslu má…“ pokrčil rameny. „Nějakou moc. Nevím přesně jakou. Když ho rodiče koupili, bydleli tu sotva dva měsíce a pak se přestěhovali do New Yorku. Něco je odtud odpuzovalo. Ale mně se tu líbilo. Měl jsem pocit, jako by mě ten dům měl rád. Jenže teď z něj nemůžu odejít. Zkoušel jsem to.“

„I ve dne? Když nejsi, však víš, tady?“

„Nemá to vliv,“ řekl. „Nemůžu projít žádnými dveřmi, oknem ani otvorem. Jsem tu jako v pasti.“

Připadalo jí, že se mu ulevilo, když jí mohl o všem říct. Pokud to neřekl Shaneovi a Evě, nejspíš se nesvěřil vůbec nikomu. Jako jeho důvěrnice se cítila divně, protože tohle nebylo žádné drobné tajemství. Napadený upírem, opuštěný, aby zemřel, proměněný v ducha, uvězněný v tomhle domě? Kolik to vlastně bylo dohromady tajemství?

Něco ji napadlo. „Řekl jsi, že ten upír… on pil tvou krev?“

Michael přikývl. Nedíval se jí do očí.

„A ty… jsi umřel?“

Znovu mlčenlivé přikývnutí.

„Co se stalo s tvým… ehm… s tvým tělem?“

„V podstatě ho pořád používám.“ Ukázal rukou na sebe. Claire, neschopná se ovládnout, vztáhla ruku, aby se ho dotkla. Zdál se skutečný, teplý a živý. „Já nevím, jak to funguje, Claire. Opravdu nevím. A kromě toho mám pocit, že je to práce domu, a ne mého těla.“

Zhluboka se nadechla. „Piješ krev?“

Tentokrát zvedl pohled a údivem pootevřel ústa. „Ne. Samozřejmě že ne. Řekl jsem ti, že neuměl… neuměl ze mě udělat někoho, jako byl on sám.“

„Jsi si tím jistý?“

„Jím Shaneovo chilli s česnekem. Myslíš, že takhle se stravuje upír?“

Zamyšleně pokrčila rameny. „Do dnešního dne jsem si myslela, že vím, co je to upír – že to vždycky znamená pelerínu, rumunský přízvuk a tak dále. Co kříže? Kříže fungují?“

„Občas. Ale nedá se na ně spoléhat pořád. Starší upíry něco takového nezastaví.“

„A Brandona?“ Protože to byl on, kdo ji teď trápil nejvíc.

Michaelovy rty se zkřivily pohrdáním. „Brandon je odpad. Mohla bys ho setřít houbičkou namočenou ve vodě z kohoutku, kdybys mu řekla, že je svěcená. Je nebezpečný, ale v porovnání s ostatními upíry se nachází na spodním konci potravinového řetězce. Starosti by sis měla dělat s těmi, kdo se nechlubí špičáky a nesnaží se tě unést na ulici. Samozřejmě nos křížek, ale schovávej ho pod oblečením. Budeš si ho muset vyrobit, pokud žádný nemáš, nikde v celém městě se nedá koupit. A jestli se ti podaří získat svěcenou vodu nebo hostii, měj je po ruce. Upíři ale uzavřeli všechny kostely ve městě už někdy před padesáti lety. Jen několik jich ještě funguje nelegálně. Dávej si ale pozor. Nevěř ničemu, co uslyšíš, a nikam, nikam nechoď sama.“

Delší monolog od Michaela nikdy neslyšela. Mluvil rychle a nervózně. On nemůže nic. Nemůže udělat nic, když překročíme práh tohoto domu.

„Proč jsi nás nechal, abychom se sem nastěhovali?“ zeptala se. „Po… po tom, co tě potkalo?“

Usmál se. Ale nebyl to veselý úsměv. „Cítil jsem se osaměle,“ řekl. „A protože nemůžu vyjít ven, moc jiných možností mi nezbývá. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže s nákupem a tak dále. No, a… když jsem duch, je pro mě docela těžké platit účty. Shane… Shane sháněl bydlení a nabídl se, že bude platit nájem. To pro mě bylo skvělé. A pak Eva… přátelili jsme se už na střední. Nemohl jsem dovolit, aby se potulovala kdovíkde, když ji rodiče vyhodili z domu.“

Claire si snažila vzpomenout, co jí Eva řekla. „Proč to udělali?“

„Když jí bylo osmnáct, nechtěla už využívat Ochranu od jejich Patrona. A kromě toho, když byla přibližně ve tvém věku, začala se oblékat jako gotička. Řekla, že ji nic z toho nezajímá a žádnému upírovi nepoleze do zadku.“ Michael bezradně rozpažil ruce. „V den osmnáctých narozenin ji vyhodili z domu. Museli, protože jinak by o Ochranu přišla celá rodina. Takže se snažila nějak protlouct sama. A podařilo se jí to, tady je v bezpečí a ani v kavárně jí nic nehrozí. Jenom si po zbytek času musí dávat pozor.“

Claire netušila, co by ještě mohla říct. Rozhlédla se po pokoji. Postel byla ustlaná. Ach, můj bože, to je jeho postel. Pokusila si představit, jak v ní Michael spí, ale nepodařilo se jí to. Přestože si dokázala představit spoustu jiných věcí, které by neměla, protože jí z nich bylo horko a začínala se červenat.

„Claire,“ promluvil tiše. Podívala se na něj. „Brandon je příliš mladý, aby ve dne vycházel ven, takže do západu slunce jsi v bezpečí. Ale po setmění nikam nechoď. Ano?“

Přikývla.

„A co se týče té druhé věci…“

„Nikomu to neřeknu,“ slíbila. „Neřeknu, Michaeli. Pokud nebudeš chtít.“

Dlouze si povzdechl. „Díky. Já vím, že to zní hloupě, ale… prostě ještě nechci, aby to věděli. Musím si promyslet, jak jim to říct.“

„To je na tobě,“ odpověděla Claire. „A Michaeli? Pokud začneš mít chuť, však víš, na to červené…?“

„Dozvíš se to jako první,“ řekl. Oči měl klidné a chladné. „A já předpokládám, že pak uděláš cokoli, abys mě zadržela.“

Zachvěla se a odpověděla, že ano, dobrá, pokud to bude nutné, probodne ho kůlem. Ale nemyslela to vážně.

Nebo alespoň doufala, že to nemyslela vážně.