Prokletý dům kapitola 8

8

S vařením byl na řadě Shane; vymyslel hot dogy s chilli – zase chilli, ale aspoň to bylo dobré. Claire snědla dva a s údivem sledovala, jak Michael a Shane zhltli každý čtyři. Eva se spokojila s jedním. Usmála se na Shanea a začala trousit jízlivé poznámky, na které se jí Shane snažil odpovídat v podobném duchu, ale kromě toho si Claire všimla ještě jedné věci.

Eva nedokázala odtrhnout zrak od Michaela. Nejdříve si Claire pomyslela: Ona něco ví, ale pak si všimla ruměnce na Eviných tvářích, vykukujícího zpod bledého make-upu, a lesku v očích.

Ach. Michael vypadal vážně fantasticky, když ji popadl a ukryl za sebou před Brandonem. A teď, když se nad tím zamyslela, jí došlo, že vždycky, když jsou spolu, dívá se Eva každou chvíli na Michaela.

Eva nakonec odložila talíř a prohlásila, že si zabírá koupelnu na dlouhou horkou pěnovou koupel. Claire zamrzelo, že na ten nápad nepřišla jako první. Společně s Michaelem umyli nádobí, zatímco Shane trénoval bojové dovednosti na zombiích v Xboxu.

„Víš, Evě se líbíš,“ nadhodila mimochodem, když oplachovala poslední talíř. Ten, který právě utíral, mu skoro vypadl z ruky.

„Cože?“

„Přesně tak.“

„Řekla ti to?“

„Ne.“

„Tak v tom případě myslím, že se ti to jenom zdálo.“

„Ty ji nemáš rád?“

„Samozřejmě že ji mám rád!“

„Tak moc, aby…?“

„Nemluvím o tomhle!“ Odložil talíř do odkapávače. „Proboha, Claire!“

„Nech toho. Líbí se ti, že?“

„I kdyby ano…“ odmlčel se v polovině slova, koukl ke dveřím a ztišil hlas. „I kdyby ano, je tady několik problémů, nemyslíš?“

„Všichni mají problémy,“ odpověděla filozoficky. „Obzvlášť v tomhle městě. Jsem tu teprve šest týdnů a už jsem si toho stačila všimnout.“

Ať si o celé věci myslel cokoli, prostě si utřel ruce a vyšel z kuchyně. Uslyšela, jak řekl něco Shaneovi, a když vešla do obýváku, zjistila, že jsou oba ponoření do počítačové hry. Šťouchali do sebe lokty a zuřivě bojovali o každý bod.

Chlapi. Ach jo.

Šla do svého pokoje, když ale procházela kolem koupelny, zaslechla, jak Eva pláče. Tiše zaklepala, a když Evino vzlykání utichlo, zkusila otevřít dveře. Nebylo zamčeno.

Eva měla na sobě nadýchaný černý župan a seděla na zavřené záchodové míse. Už se odlíčila a rozpustila si vlasy; vypadala jako malá holčička v příliš velkém oblečení pro dospělého. Křehce. Nejistě se na Claire usmála a otřela si z tváře slzy. „Promiň,“ řekla a zlehka si odkašlala. „Špatný den, vždyť víš.“

„Ten chlap. Ten upír. Choval se, jako by tě znal,“ řekla Claire.

„Ano. On… on poskytuje naší rodině Ochranu. A já jsem ho poslala do háje. Neměl z toho radost.“ Slabě se usmála. „Zdá se, že odmítnutí se nelíbí nikomu.“

Claire se na ni zadívala pozorněji. „Ale jinak je všechno v pořádku?“

„Jasně. Úplně,“ odbyla ji Eva mávnutím ruky. „Jdi se učit. Nauč se dost, abys to tomuhle městu mohla pořádně nandat. Prostě mám jenom trochu splín. Nedělej si z toho hlavu.“

Později, když začal Michael hrát, uslyšela Claire přes zeď, jak Eva znovu pláče.

Tu noc nešla špehovat a neviděla, jak Michael mizí. Usoudila, že na to nemá dost odvahy.

~

Další den s ní Shane šel nakoupit nějaké oblečení. Měli to jenom tři ulice k něčemu, co by se snad dalo nazvat městskou obchodní čtvrtí, plnou bizarních obchodů s oblečením; nechtěla, aby ji doprovázel, ale on jí nedovolil, aby šla sama.

„Evu necháváš, aby byla venku sama,“ vytkla mu, když seděl na pohovce a obouval se.

„Eva má auto,“ odpověděl. „A kromě toho jsem ještě nebyl vzhůru. Ty budeš chodit všude s eskortou. Smiř se s tím.“

V hloubi duše jí to bylo příjemné. Trochu. Venku panoval další normální slunečný den a dlažba se skoro chvěla žárem. Po ulicích se pohybovalo jen málo lidí, ale – na druhou stranu – pouze zřídkakdy jich bývalo víc. Shane kráčel pružným dlouhým krokem, s rukama zaraženýma do kapes. Musela zrychlit, aby mu stačila. Čekala, že něco řekne, ale on mlčel. Po chvíli promluvila sama: „Měl jsi hodně přátel, když jsi tu vyrůstal?“

„Přátel? Pár. Michaela. Trochu jsem se znal s Evou, ale pohybovali jsme se v jiných partách. A ještě několik lidí.“

„A co… co se s nimi stalo?“

„Nic,“ odpověděl Shane. „Dospěli, našli si práci, Ochranu, normálně žijí. V Morganville to tak chodí. Buď se s tím nějak srovnáš, nebo odsud odjedeš.“

„Vídáváš se s nimi občas?“ Protože ona sama byla udivená, jak moc jí chybí přátelé z rodného města – obzvláště Elizabeth. Vždycky si myslela, že je samotářka, ale… možná nebyla. Možná ve skutečnosti není nikdo samotář.

„Ne,“ řekl. „Už nemáme nic společného. Nechtějí se stýkat s někým, jako jsem já.“

„S někým, kdo se nechce přizpůsobit.“ Shane se na ni podíval a přikývl. „Promiň.“

Pokrčil rameny. „To nic. A co ty? Máš doma nějaké přátele?“

„Ano. Elizabeth, je to moje nejlepší kamarádka. Pořád jsme si povídaly, víš? Ale… když se dozvěděla, že odjíždím studovat, nějak…“ Claire se rozhodla, že bude nejlepší, když svůj názor na Elizabetinu reakci vyjádří pokrčením ramen.

„Voláš jí občas?“

„Jo,“ řekla. „Ale hodně jsme se odcizily. Znáš to. Musíme přemýšlet nad tím, co říct. Je to divné.“

„No jo, přesně vím, co tím myslíš.“ Shane se najednou zastavil a vytáhl ruce z kapes. Byli v polovině cesty mezi dvěma obchody a Claire nejdřív napadlo, že se chce podívat na vystavené zboží, ale Shane s napětím v hlase řekl: „Otoč se a jdi. Vlez do prvního obchodu, na který narazíš, a schovej se.“

„Ale…“

„Rychle, Claire. Hned.“

Couvla, otočila se a vyrazila co nejrychleji do obchodu, který právě minuli. Nějaká hrozná hadrárna, kde by si nejspíš nikdy nic nevybrala, ale přesto se opřela do dveří a ohlédla se přitom přes rameno.

Na krajnici vedle Shanea zastavil policejní vůz. Shane stál s rukama podél těla a s krotkým výrazem v obličeji, zatímco policista, který řídil, se vyklonil z okýnka a něco mu říkal.

Claire skoro upadla, když někdo otevřel dveře obchodu zevnitř. Zakopla o práh a vpadla do zšeřelé, trochu zatuchlé místnosti.

„Zdravím,“ oslovil ji policista v uniformě, který otevřel. Byl starší, měl blonďaté vlasy a hustý plnovous, modré oči a křivé zuby. „Claire, je to tak?“

„Já…“ nevěděla, co říct. Celý život ji učili, že policistům se nemá lhát, ale… „Ano, pane.“ Bylo jasné, že už to stejně ví.

„Jmenuji se Gerald. Gerald Bradfield. Rád tě poznávám.“ Podal jí ruku. Polkla naprázdno, otřela si zpocenou dlaň a podala mu ji. Skoro očekávala, že jí na zápěstích zacvakne pouta, ale on jí jen pevně stiskl ruku, dvakrát s ní potřásl a zase ji pustil. „Lidé tě hledají, víš to?“

„Já… nevěděla jsem to, pane.“

„Opravdu?“ Studené, studené oči, ať už jeho úsměv říkal cokoli. „Nějak se mi to nezdá, holčičko. Představ si, že starostova dcera měla strach, jestli se ti něco nestalo. A prosila nás, abychom tě našli. Abychom se postarali, aby se ti nestalo nic zlého.“

„Jsem v pořádku, pane,“ sotva se jí podařilo odpovědět. V ústech měla sucho. „Nic mi nehrozí, je to tak?“

Rozesmál se. „Proč by ti mělo něco hrozit, Claire? Ne, s tím si nemusíš dělat hlavu. Už víme, kde bydlíš a s kým se stýkáš. Měla bys být opatrnější. Jsi tu teprve chvíli, ale už teď víš víc, než bys měla. Tví přátelé rozhodně nepatří k lidem, kteří by ti mohli zajistit klidný život v tomhle městě. Potížisté. Ale ty nevypadáš jako potížistka. Víš co? Vrať se na kolej a choď do školy jako hodná dívka. Osobně se postarám, aby se ti nestalo nic zlého.“

Claire už chtěla přikývnout, chtěla souhlasit, chtěla udělat cokoli, aby se toho člověka zbavila. Rozhlédla se po obchodě. Uvnitř byli i další lidé, ale ti se jejímu pohledu pečlivě vyhýbali. Úplně jako by neexistovala.

„Určitě si myslíš, že nemůžu,“ řekl. „Můžu. Spolehni se.“

Znovu se podívala na policistu a uviděla, jak mu zbělaly oči, uprostřed duhovek byly patrné jen drobné tečky zorniček. Když se usmál, zablýskaly se špičáky.

Zalapala po dechu, ucouvla a popadla kliku u dveří. Utekla ven, rozběhla se a spatřila Shanea, stojícího tam co předtím, jak se dívá za odjíždějícím policejním vozem. Otočil se a popadl ji za ramena, když do něj skoro narazila. „Upír!“ zasípala. „U-upíří policajt. V obchodě!“

„To byl určitě Bradfield,“ odpověděl Shane. „Vysoký muž? Řídké vlasy, plnovous?“

Přikývla. Chvěla se po celém těle. Shane ani nevypadal udiveně, a už vůbec ne vystrašeně. „Bradfield je v pohodě,“ řekl. „Není to nejhorší chlap ve městě, věř mi. Udělal ti něco?“

„On… jenom mi potřásl rukou. Ale říkal, že všechno ví! Že ví, kde bydlím!“

Shane ani teď nevypadal překvapeně. „No, byla to jen otázka času. Zastavili mě, aby se mě zeptali na celé tvé jméno. Doplnili si ho do registru.“

„Do registru?“

„Tak tomu říkají. Něco jako databáze občanů. Vždycky vědí, kolik lidí kde bydlí. Poslyš, půjdeme, jo? A netvař se tak vyděšeně. Za bílého dne nás nenapadnou.“

Shane o tom byl mnohem přesvědčenější než ona, ale nakonec ovládla třas, přikývla a následovala ho. O ulici dál našli obchod s levným oblečením, který vypadal prosvětleněji, příjemněji a pravděpodobně i bez upírů uvnitř. „Tohle je obchod paní Lawsonové. Kdysi se přátelila s mou mámou. Fajn místo.“ Shane jí otevřel dveře jako pravý gentleman. Uvnitř to příjemně vonělo – nějaké kadidlo, usoudila Claire – a svítila tu spousta světel. Žádná tmavá zákoutí a zvonek na dveřích tiše, jemně zacinkal, když za nimi Shane zavřel dveře.

„Shane!“ Mohutná žena v barevném batikovaném triku a široké vlnící se sukni vyšla rychle zpoza pultu, pevně Shanea objala a srdečně se na něj usmála, když znovu ustoupila. „Chlapče, co tu děláš? Jak se ti daří?“

„Docela to jde. Jako obvykle.“

„Myslela jsem si to. Fajn.“ Ženiny tmavé oči se zahleděly na Claire. „A kdo je tvá přítelkyně?“

„To je Claire. Claire Danversová. Ona… studuje na univerzitě.“

„Ráda tě poznávám, Claire. No. Pochybuji, že jsi mě přišel jen pozdravit, chlapče, takže povídej: S čím vám můžu pomoci?“

„Oblečení,“ řekla Claire. „Potřebuju nějaké oblečení na sebe.“

„Něco tu najdeme. Ty máš velikost čtyři, že? Pojď se mnou, zlato. Mám několik opravdu nádherných věcí přesně ve tvé velikosti. Shane, i ty bys nejspíš potřeboval nové oblečení. Ty džíny jsou roztrhané.“

„Mají být roztrhané.“

„Ach bože. Móda. Já už jí prostě nerozumím.“ Možná paní Lawsonová nerozuměla módě, ale měla spoustu nádherných topů a džín a taky hromady dalších věcí – levně. Claire si vybrala plnou náruč a přešla k pokladně, kde za ni zaplatila dvaadvacet dolarů. Když paní Lawsonová přebírala peníze, Claire koukla přes její rameno na věci, které visely na zdi. Byl tam jakýsi na první pohled oficiální certifikát, zarámovaný a s ozdobnou pečetí… ne, nebyla to pečeť. Byl to symbol. Stejný, jaký měla paní Lawsonová na náramku na ruce.

„Dávejte na sebe pozor,“ řekla paní Lawsonová, když jí podávala tašku s oblečením. „Oba. Řekni Shaneovi, aby se vzpamatoval a udělal to rychle. Nechali ho víceméně na pokoji kvůli tomu, čím si prošel, ale to nebude trvat dlouho. Musí začít myslet na budoucnost.“

Claire se ohlédla přes rameno na Shanea, který se znuděným výrazem koukal ven z okna. Oči měl přivřené.

„Řeknu mu to,“ odpověděla váhavě.

Nedokázala si představit, že by Shane mohl myslet na cokoli jiného.

~

Míjel den za dnem a Claire je prostě nechala plynout. Dělala si starosti s učením, ale byla unavená, její modřiny už hrály všemi barvami duhy a poslední věc, na kterou měla chuť, bylo ocitnout se ve středu pozornosti. To už bylo lepší – jak ji přesvědčil Shane – učit se doma a objevit se na přednáškách, až bude zase ve formě. A Monika bude mít čas, aby si pořádně promyslela několik věcí.

Uběhl týden. Claire upadla do pravidelné rutiny – do pozdního večera vysedávala s Michaelem, Shanem a Evou, hádala se s nimi o pořadí užívání koupelny, vařila, uklízela, učila se. A bylo to… fajn. Vážně, na koleji to takové nebývalo.

Následující pondělí, když připravovala snídani, přišel Shane do kuchyně rozmrzelý a nabručený. Mlčky vytáhl kus slaniny a začal ji smažit, zatímco ona se starala o vajíčka. Neškádlili se jako s Evou před několika dny. Snažila se navázat hovor, jenže on na něj neměl náladu. Místo odpovědi vždycky jen něco zabručel. Počkala, dokud nedojedl a nevypil šálek kávy připravený v malém espresu stojícím v koutě kuchyňské linky, a teprve pak se zeptala: „Proč jsi vstal tak brzy?“

Shane balancoval na židli, stojící na podlaze jen na dvou nohách. „Zeptej se Michaela.“

To asi nepůjde… „Zařizuješ pro něj něco?“

„Jasně.“ Posadil se normálně a rukou si prohrábl neustále rozcuchané vlasy. „Ale nečekej, že se budu nějak fintit.“

„Cože?“

„Dostaneš to, co vidíš.“ Mlčky se na něj dívala, bála se domyslet, o co mu jde. „Vezu tě do školy. Chtěla jsi zase začít chodit na přednášky, ne?“

„Děláš si legraci,“ řekla slabě. Pokrčil rameny. „Děláš si legraci. Není mi šest, aby mě musel vodit do školy starší bratr! Shane, to je vyloučeno!“

„Michael si myslí, že potřebuješ doprovod. Brandon byl fakt hodně vytočený. Může přijít na způsob, jak si na tobě vybít vztek, i kdyby to nemohl udělat sám. Má k ruce spoustu lidí, kteří ti po jeho jediném slově nakopou zadek.“ Shane od ní odvrátil pohled. „Jako třeba Monika.“

A sakra. „Monika patří k Brandonovi?“

„Celá Morrellovic rodina, pokud vím. Je to jejich soukromý zloduch. Takže?“ Sepnul ruce. „Jaké vzrušující přednášky nás dnes čekají?“

„Nemůžeš přece se mnou chodit i do třídy!“

„Hele, můžeš mě omráčit a svázat, ale dokud to neuděláš, mám s tebou celodenní rande. Takže? Co nás čeká?“

„Matematika II. Fyzikální akustika. Chemie II. Chemická praktika. Biochemie.“

„Do háje. Jsi vážně chytrá. Fajn, vezmu si s sebou komiksy nebo něco. Možná iPod.“

Nespouštěla z něj hněvivý pohled. Nebylo to ale k ničemu, a pokud ano, jen mu to dál zlepšovalo náladu.

„Vždycky jsem chtěl udělat dojem v kampusu,“ dodal Shane. „Dnes přišla má velká šance.“

„Tak to je po mně,“ zasténala a schovala obličej do dlaní.

„Zatím ne. A to je právě to, o co jde.“

~

Bála se, že Shane vyvolá velký rozruch, ale mýlila se. Dokonce se učesal a kvůli tomu zkrásněl natolik, že se skoro bála na něj podívat. Obzvlášť pokud s ním měla strávit celý den. Vzal si na sebe čistou bílou košili a nejlepší džíny, jaké měl, i když i ty byly na kolenou roztrhané a měly oškubané švy. A jako obvykle tenisky. „Kdybychom museli utíkat,“ vysvětloval. „A navíc dost bolí, když někoho zkusíš nakopnout a máš na nohou žabky.“

„Jenže ty nebudeš nikoho nakopávat,“ řekla rychle. „Ano?“

„Nikoho, kdo si to nezaslouží,“ odpověděl. „Co mám ještě udělat, abych zapadl?“

„Batoh.“ Vytáhla náhradní a hodila mu ho. Nacpal dovnitř několik paperbacků, playstation, iPod se sluchátky a pak vyhrabal z šuplíků kuchyňské linky sušenky a láhev s vodou. „Shane, nechystáme se do žádné pustiny. Nemusíš s sebou brát všechno. Jsou tam automaty s jídlem i pitím.“

„Vážně? Já jsem ve tvém rozvrhu neviděl žádný oběd. Ještě mi poděkuješ.“

Samozřejmě se cítila líp, když u sebe měla Shanea. Pozorně sledoval stíny, tmavé výklenky a prázdné budovy. Hlídal všechno. Vzal si sice iPod, ale hudbu si nepustil. Najednou si smutně pomyslela, že o ten svůj přišla, a napadlo ji, jestli ho vzala Monika.

Do kampusu se dostali bez potíží a už byli v polovině cesty na první přednášku, když si Claire najednou na něco vzpomněla a zastavila se. Shane ušel ještě několik kroků a pak se za ní ohlédl.

„Monika,“ řekla. „Bude se motat kolem. Jako obvykle. Uvidí tě.“

„Já vím.“ Shane si přesunul batoh do pohodlnější pozice. „Jdeme.“

„Ale… Monika!“

Jen se na ni podíval a zase vyrazil. Claire pořád stála na místě. „Hej! Měl jsi jít se mnou, ne mě tu nechat!“

„Monika je moje starost,“ řekl. „Nech to být.“ Počkal na ni a ona ho váhavě dohnala. „Když nám dá pokoj, taky ji nechám být. Co ty na to?“

Podle Claire to bylo jen zbožné přání. Pokud si Monika na Shanea před rokem nebo dvěma zasedla, a dokonce zabila jeho sestru, nedokázala si Claire představit situaci, kdy by ji Shane prostě nechal být. Shane nevypadal jako člověk, který by něco nechal být.

Vybetonovaný čtvercový prostor mezi katedrou architektury a hlavní budovou katedry exaktních věd byl plný studentů přecházejících z jedné přednášky na druhou. Teď, když už Claire věděla, po čem se má dívat, si nemohla nevšimnout, kolik z nich nosí náramky se symboly – kožené, kovové, dokonce i pletené.

A kolik studentů je nemá.

Ti, kdo nosili náramky, se od ostatních odlišovali sebejistotou. Dívky ze studentských spolků. Chlapci ze studentských bratrstev. Sportovci. Oblíbené děti. Samotáři, vyděděnci, nudní, průměrní i podivíni… ti všichni byli bez Ochrany.

Jako dobytek chovaný na maso.

Shane pozoroval dav. Claire rychle kráčela k hlavní budově; věděla, že Monika se ani náhodou neobjeví – a ani nebude nikoho zabíjet – na takhle geekovském místě. Jediná potíž spočívala v tom, že třetí stavbou u náměstíčka byla administrativní budova a Monika tam samozřejmě hodně ráda trávila veškerý čas vyhlížením bohatých kluků.

Skoro tam došli.

Už stála na schodech katedry matematiky, když uslyšela, jak se Shane, který šel za ní, najednou zastavil. Díval se na náměstíčko, a když se Claire otočila, uviděla Moniku obklopenou hloučkem obdivovatelů, jak upírá pohled přímo na Shanea. Stejně dobře tam tahle dvojice mohla stát úplně sama. Podobně se na sebe dívají zamilovaní nebo lidé, kteří se chtějí navzájem zabít.

„Do prdele,“ vydechl Shane. Hlas se mu zachvěl.

„Pojď,“ řekla Claire a vzala ho za loket. Bála se, že se bude bránit, ale nechal se odvést – jen jí připadalo, že za ní jde pouze proto, aby mohl přemýšlet úplně o něčem jiném. Když se k ní konečně otočil, měl tvrdý pohled.

„Tady ne,“ řekla. „Ona sem nepůjde.“

„Proč ne?“

„Protože by se musela stydět.“

Pomalu přikývl, jako by chápal, co má Claire na mysli, a vydal se za ní.

Pro Claire bylo obtížné soustředit se na nudnou přednášku, jejíž obsah už tak jako tak znala – když se učila doma, dostala se daleko za látku, kterou profesor přednášel… ale hlavně myslela na Shanea, který nehybně seděl vedle ní, ruce měl položené na lavici a lhostejně se rozhlížel kolem. Ani si nepustil iPod. V držení jeho těla vycítila napětí, jako by jen čekal na příležitost, aby mohl do něčeho praštit.

Věděla jsem, že je to špatný nápad.

Byla to jeden a půlhodinová přednáška s patnáctiminutovou přestávkou. Když Shane vstal a vyšel ven, rychle se vydala za ním. Došel k proskleným dveřím a vyhlédl ven.

„Je pryč,“ řekl, aniž by se otočil ke Claire. „Přestaň si se mnou dělat starosti. Jsem v pohodě.“

„Ona… Eva říkala, že zapálila váš dům.“ Žádná odpověď. „A že… tvoje sestra…?“

„Nedokázal jsem jí pomoct,“ řekl Shane. „Bylo jí dvanáct a nezvládla se dostat ven. Byl to můj úkol. Měl jsem se o ni postarat.“

Pořád se na ni nepodíval. Nevěděla, co říct. Po chvíli se Shane vydal na pánské záchodky, ona odběhla na dívčí, netrpělivě počkala, až na ni přijde řada, a když vyšla ven, zjistila, že Shane tam není.

Sakra.

Když se ale vrátila do posluchárny, seděl na svém místě, jen měl tentokrát v uších sluchátka.

Neřekla nic. Ani on nepromluvil.

Byla to nejdelší a nejnudnější přednáška, na jakou si Claire dokázala vzpomenout.

~

Fyzika byla ve stejné budově; pokud na ně Monika čekala na sluncem rozpáleném náměstíčku, mohla se docela hezky opálit. Shane seděl na místě jako socha – pokud by socha mohla mít v uších sluchátka a vyzařovat jen obtížně zadržovaný vztek, z něhož se člověku ježily chloupky na rukou. Cítila se, jako by seděla vedle bomby, která má každou chvíli vybuchnout, a když se vezmou v úvahu její fyzikální vědomosti, měla docela přesnou představu, jak by to mohlo vypadat. Nemluvě o energetickém potenciálu…

Fyzika ubíhala pomalu. Shane vytáhl vodu a sušenky a podělil se s Claire. Chemie byla ve vedlejší budově, ale tentokrát se Claire postarala, aby se dostali dovnitř bočním vchodem, ne přes náměstí. Po Monice ani stopy. Absolvovala další půldruhou hodinu chemie, zatímco se Shaneovo napětí pomalu vytrácelo, až konečně její nervy přestaly reagovat jako zvonky na sněžných saních. Většinu času hrál Shane na playstationu. Doufala, že pobíjí zombie. Všimla si, že mu to zlepšuje náladu.

V chemické laboratoři už se choval příjemně, zajímaly ho pokusy a kladl tolik otázek, že asistent, který se u Claiřina stolu nikdy předtím nemusel zastavit, přešel k nim a začal se na Shanea mračit s výrazem, jako by nedokázal pochopit, odkud se tam vzal.

„Nazdar, kámo,“ podal mu Shane ruku. „Shane Collins. Já tady… jak to říct? Jsem tu na kontrole. Na kontrole hodiny. Se svou přítelkyní. Tedy s Claire.“

„Aha,“ vykoktal asistent, jehož jméno Claire doteď neznala. „Jasně. Tak… takže pokračujte.“

Shane mu pokynul vztyčeným palcem a vycenil zuby v přihlouplém úsměvu. „Hele,“ řekl tišeji a naklonil se ke Claire. „Může něco z tohohle harampádí vybuchnout?“

„Cože? Aha… no… ano, když uděláš něco špatně, tak asi ano.“

„Zajímá mě praktická stránka věci. Bomby a tak podobně.“

„Shane!“ Opravdu ji rozptyloval. A hezky voněl. Hezky, ale jako muž, jinak než dívky – něčím pikantnějším, vůní, z které se až točila hlava. Ale no tak, je to Shane! okřikla sama sebe. Jenže to nepomohlo, obzvlášť když se k ní otočil s tím svým úsměvem a pohledem, z něhož musely omdlít snad všechny dívky v okruhu tří metrů. Vždyť je to flákač. A není… ani trochu není bystrý. Ale možná že je. Jen v jiných věcech než ona. Byla to pro ni úplně nová myšlenka a docela se jí líbila.

Plácla ho po ruce, když sahal po činidlech, a soustředila se na podrobnosti experimentu.

Soustředila se tak moc, a Shane byl tak zabrán do pozorování toho, co dělala, že ani jeden z nich nepostřehl kroky za jejich zády. První, co Claire ucítila, byla nesnesitelná palčivá bolest na pravé straně zad. Pustila z ruky zkumavku, kterou držela, vykřikla – nedokázala se ovládnout, protože, ach bože, to byla ale bolest – a Shane se bleskově otočil a popadl za límec někoho, kdo se snažil utéct.

Gina, jedna z Moničiných obdivovatelek. Zavrčela na něj něco a pokusila se ho praštit, ale on ji nepustil. Claire, jen s obtížemi lapající po dechu bolestí a snažící se otočit, aby se podívala, co má se zády, viděla, jak se Shane ze všech sil drží, aby Ginu neudeřil. Přiběhl asistent a ostatním studentům už taky začínalo docházet, že se stalo něco zlého – a mnohem zajímavějšího než probíhající experiment. Claire sklouzla ze židle a pořád se snažila ohlédnout, co má se zády, protože ji strašně bolela. Cítila hrozný zápach.

„Ach bože!“ vyhrkl asistent. Popadl láhev s vodou, trčící ze Shaneova batohu, otevřel ji, vylil její obsah na Claiřina záda a pak se vrhl k opodál stojící skříni, aby se vzápětí vrátil s krabičkou jedlé sody. Uslyšela, jak soda po kontaktu s jejími zády začala syčet, a málem při tom omdlela. „Tady, sedni si. Sedni si! A vy zavolejte sanitku. Hned!“ Claire se bez dechu posadila na nízkou židli, asistent popadl nůžky a rozstřihl jí na zádech halenku. Zároveň přestřihl i zapínání podprsenky a Claire teprve na poslední chvíli napadlo, že má popadnout oblečení a přidržet ho na místě, než jí sklouzne dolů. Bože, to bolí, to bolí… snažila se nerozplakat. Palčivá bolest trochu ustoupila, když zareagovala jedlá soda. Kyseliny mají nízké pH; jedlá soda má vysoké… No, dokonce i v téhle situaci si pamatovala něco z chemie.

Zvedla oči a uviděla, že Shane pořád drží Ginu. Zkroutil jí ruku za zády a přinutil pustit zkumavku; uvnitř byl ještě pořád zbytek kyseliny, kterou vylila na Claire. Vypadala neškodně jako voda.

„Byla to nehoda!“ vyjekla a postavila se na špičky, protože ji Shane sevřel pevněji. „Zakopla jsem! Omlouvám se! Poslyšte, vážně jsem nechtěla…“

„Dnes nepracujeme s H2SO4,“ pronesl asistent hrozivě. „Neměla jsi důvod chodit s ní po laboratoři. Claire? Claire, bolí to moc?“

„Já… nic mi není. Nic mi není,“ řekla, i když – po pravdě řečeno – neměla tušení, jestli jí něco je, nebo ne. Točila se jí hlava, bylo jí zima a na omdlení. Určitě šok. A stud, protože – dobrý bože – seděla napůl nahá před celou skupinou a… před Shanem. „Mohla bych si něco obléknout?“

„Ne, nic se toho nesmí dotknout. Popálenina je hluboká. Potřebuješ ošetření a antibiotika. Seď a nehýbej se.“ Asistent se otočil k Shaneovi a Gině. Ukázal prstem na dívku. „A ty si promluvíš s policií. Podobné útoky nebudu ve své třídě tolerovat. A ani trochu mě nezajímá, kdo jsou tví přátelé!“

Takže ji znal. Nebo alespoň věděl dost. Shane něco pošeptal Gině do ucha tak tiše, že to Claire nezaslechla, ale soudě podle výrazu v dívčině tváři to určitě nebylo nic příjemného.

„Pane?“ ozvala se Claire slabě. „Budou se mi tyhle laboratoře počítat? A…“

Omdlela dřív, než stihla dopovědět: a omlouvám se za ten zmatek.