Prokletý dům kapitola 9

9

Když se probudila, ležela na boku a bylo jí teplo. A byla ospalá. Vedle někdo seděl, nějaký kluk. Několikrát zamrkala a došlo jí, že je to Shane. Shane byl v jejím pokoji. Ne, počkat, tohle není její pokoj; je někde jinde…

„Pohotovost,“ řekl. Musela se zatvářit udiveně, protože dodal: „Sakra, Claire. Varuj kluka, než se znovu rozhodneš praštit obličejem o podlahu. Měl bych šanci zachovat se jako hrdina a chytit tě.“

Usmála se. Když promluvila, její hlas zněl líně a ospale. „Chytil jsi Ginu.“ Pobavilo ji to, a tak zopakovala: „Chytil jsi Giiiiiinu.“

„Jo, ha ha, jsi sjetá, víš to? A kromě toho volali tvým rodičům.“

Chvíli trvalo, než jí došlo, co vlastně říkal. „Rodičům?“ zopakovala a pokusila se zvednout hlavu. „Och. Au. To není dobré.“

„No, není. Tví rodiče se strašně vyděsili, když uslyšeli, že jsi měla nehodu v laboratoři. Školní policie se jaksi zapomněla zmínit, že ti Gina schválně vylila kyselinu na záda. Určitě si myslí, že je to jedna z těch zvláštních nehod.“

„A byla?“ zeptala se. „Byla to nehoda?“

„Rozhodně ne. Chtěla ti ublížit.“

Claire začala poškubávat odporným modrým nemocničním pyžamem, do kterého ji oblékli. „A zničila mi halenku.“

„Jo, vypadá to tak.“ Shane byl bledý a napjatý. „Snažil jsem se dovolat Michaelovi. Netuším, kam se poděl. Nechci tě tu nechávat o samotě, ale…“

„Bude v pořádku,“ řekla tiše a zavřela oči. „A já budu taky v pořádku.“

Zdálo se jí, že cítí Shaneovu ruku ve vlasech, byla to vteřina lehounkého, příjemného tlaku. „Ano,“ zašeptal Shane. „Budeš v pořádku. Až se probudíš, budu tady.“

Ospale přikývla a pak všechno zalila citrónově žlutá mlha, úplně jako by ležela na slunci.

~

Au.

Probuzení nebylo příjemné. Žádné mlhavé, prášky vytvořené citrónové sluneční světlo; připomínalo to spíš útok plamenometem, mířícím na její pravou lopatku. Claire vyjekla a zabořila hlavu do polštáře. Snažila se před bolestí nějak utéct, ale nepomáhalo to.

Léky přestaly účinkovat.

Zamrkala, zasténala a pomalu se posadila. Zdravotní sestra, která procházela kolem, se zastavila a podívala se na ni. „Gratuluji,“ řekla. „Už ses probrala. Ta popálenina tě ještě nějakou dobu bude bolet, ale pokud budeš brát antibiotika a rána zůstane čistá, zahojí se to. Měla jsi štěstí, že tam někdo byl a stačil ji vymýt a zneutralizovat reakci. Viděla jsem popáleniny od akumulátorové kyseliny, která se propálila až ke kosti.“

Claire přikývla. Nebyla si jistá, zda se jí podaří promluvit a přitom se nepozvracet. Celý bok ji pálil a strašně bolel.

„Chceš si lehnout?“

Znovu přikývla. Sestra jí pomohla, a když ji Claire požádala, přinesla jí to, co zbylo z jejího oblečení. Rozstřižená podprsenka už byla k ničemu. Halenka – ani z té toho moc nezůstalo. Sestra jí dala volné černé tričko ze ztrát a nálezů a pomohla jí obléknout se, a pak ji přišel prohlédnout lékař. Soudě podle rychlosti, s jakou se jí zbavili, nepatřilo popálení kyselinou sírovou k věcem, které by způsobily rozruch – přinejmenším ne v Morganville.

„Jak hrozně to vypadá?“ zeptala se Shanea, když ji na kolečkovém křesle vezl chodbou k východu. „Myslím tím, jak odporně?“

„Neuvěřitelně odporně,“ řekl. „Hnusně jako v hororech.“

„Ach bože.“

Nevydržel to. „Není to tak zlé. Rána je velká jako čtvrtdolar. Ten tvůj učitel se docela vytáhl, když hned rozstřihl oblečení a odtrhl ho od kůže. Vím, že to bolí jako čert, ale mohlo to být horší.“

Ve zkumavce, kterou Gina držela, zůstalo ještě dost kyseliny. „Myslíš, že chtěla…?“

„Vylít na tebe všechno? Jasně, k čertu. Jenom na to neměla čas.“

Do háje. To byla… nepříjemná myšlenka. Udělalo se jí horko a pak zase zima a trochu špatně, jenže tentokrát to nemělo nic společného s šokem. „Nejspíš to byla Moničina pomsta.“

„Přinejmenším částečně. A teď bude vážně zuřit, že se jí to nepovedlo tak, jak chtěla.“

Představa pořádně rozzuřené Moniky nebyla zrovna nejlepším ukončením dne – a že den už končí, to si uvědomila, když ji Shane dovezl k automaticky se otevírajícím dvojitým proskleným dveřím.

Byla tma.

„Ach!“ vyjekla a zakryla si ústa dlaní. „Ach ne.“

„Ano, ale máme zajištěný odvoz. Připravená?“

Přikývla. Shane roztlačil vozík a rozběhl se. Claire vyjekla a popadla područky. Cítila, jak ztrácí kontrolu, když vozík sjel po hrbolaté rampě a zabrzdil doslova pár centimetrů před Eviným autem. Eva bleskově otevřela dveře, Claire se pokusila vstát vlastními silami, ale Shane ji vzal v pase, zvedl ji a posadil na sedadlo. Vteřinu poté kopnutím poslal vozík k rampě, kde narazil do zábradlí a zůstal tam opuštěně stát.

Shane vskočil na zadní sedadlo. „Šlápni na to!“ vykřikl. Eva poslechla, zatímco se Claire navzdory bolesti snažila zapnout bezpečnostní pás. Nakonec se předklonila a opřela se o palubní desku. Eva vyjela z parkoviště. Auto uhánělo temnou ulicí. Lampy zářily zvláštním světlem a byly od sebe příliš daleko – je to tak schválně? Měli snad upíři vliv dokonce i na to, v jaké vzdálenosti od sebe se zde stavěly pouliční lampy? Nebo už ze strachu začala bláznit?

„Je tam?“ zeptal se Shane a naklonil se přes opěrku sedadla.

„Jo,“ odpověděla Eva. „Ale mě do toho netahej. Víš, já tam musím pracovat.“

„Slibuju, že tvého šéfa nebudu mučit.“

Eva mu nevěřila – šlo to jasně poznat – ale na další křižovatce odbočila vpravo místo vlevo a přibližně po dvou minutách zastavila před Common Grounds. Kavárna zářila světlem. A bylo v ní narváno. Claire se zamračila, ale než se stačila na něco zeptat, Shane vyskočil z auta a vešel dovnitř.

„Co chce udělat?“ zeptala se.

„Něco pitomého,“ odpověděla Eva. „Co popálenina? Bolí, ne?“

Claire by ráda pokrčila rameny, ale sotva jen pomyslela na bolest, kterou by si tím způsobila, zašklebila se. „Není to tak zlé.“ Ze všech sil se pokusila usmát. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

„Nejspíš jo,“ přikývla Eva. „Říkala jsem ti, že nemáš chodit do školy. Nějak to musíme zvládnout. Nemůžeš se tam vrátit, pokud by se něco takového mělo opakovat.“

„Nemůžu tam přestat chodit!“

„Samozřejmě že můžeš,“ řekla Eva klidně. „Spousta lidí to tak dělá. Jenže jiných lidí, než jsi ty… a sakra.“

Eva se kousla do černě namalovaného rtu a neklidně se zadívala osvětleným oknem do nitra kavárny. Po několika vteřinách Claire spatřila, co ji tak polekalo: Oliver, hipísácký vedoucí, stál u okna a díval se přímo na ně, zatímco za jeho zády si Shane přisunoval židli ke stolečku ve vzdáleném koutě, kde v polostínu seděla nějaká postava.

„Řekni mi, že nemluví s Brandonem,“ vyjekla Claire.

„Hm… dobře. Nemluví s Brandonem.“

„Lžeš.“

„Jasně. Mluví s Brandonem. Poslyš, ať si Shane dělá, co chce, ano? Není tak hloupý, jak většinou vypadá.“

„Ale on nemá… Ochranu, je to tak?“

„Proto s ním mluví v Common Grounds. Je to neutrální území. Upíři v kavárně na nikoho neútočí, nebo by aspoň neměli. Uzavírají se tam všechny dohody, smlouvy a tak. Takže by Shane měl být v bezpečí.“

Jenže Eva se dál kousala do rtu. „Ledaže…?“ došlo Claire.

„Ledaže by Shane zaútočil jako první. V sebeobraně můžou.“

Podle toho, co Claire viděla, se Shane choval klidně… Ruce měl položené na stole, a i když se předklonil, nevypadal, že chce někoho napadnout. To bylo dobré, ne? Nějak ji ale nenapadalo, o čem může s Brandonem mluvit. Upír přece nebyl ten, kdo jí polil záda kyselinou.

Ať už Shane říkal cokoli, zdálo se, že to Brandon bere s klidem. Konečně Shane zamířil ke dveřím a cestou kývl na Olivera. Upír vstal od stolku, snědý a štíhlý, a zamířil za Shanem; byl u něj natolik blízko, že stačilo natáhnout ruku, aby Shanea zastavil. Ale to byla jen demonstrace síly, jak si Claire uvědomila, když skoro vykřikla, aby ho varovala. Brandon ho chtěl postrašit, ne zranit.

Shane se ohlédl přes rameno, pokrčil rameny a vyšel z kavárny. A když se Brandon vydal za ním, postavil se mu Oliver do cesty. Brandon na něj něco zavrčel, ale to už byl Shane v autě a Eva s hvízdáním pneumatik vyrazila od kavárny.

„Měli bychom se ho začít bát?“ zeptala se. „Radši bych byla varovaná předem, než se ukáže, že budu muset.“

„Ne. Všechno je v pořádku,“ odpověděl Shane. V hlase měl únavu a nějaký zvláštní podtón. „Měli by dát Claire pokoj. Nikdo ji nebude obtěžovat. Včetně Moniky a její party.“

„Ale… jak to? Proč?“ divila se Claire. Eva se viditelně ptát nemusela. Jen se na něj zamračeně, rozzlobeně podívala.

„Dohodli jsme se,“ vysvětlil Shane. „Upírům přece jde jenom o jedno.“

„Ty jsi ale idiot!“ sykla Eva.

„Udělal jsem, co jsem musel! Nemůžu požádat Michaela. On ne…“ Shane se náhle odmlčel, snažil se uklidnit. „Michael tu nebyl. Zase. Musel jsem něco udělat. Claire si nedělala legraci. Oni ji zabijí, nebo jí ublíží tak, až bude litovat, že ji neoddělali. Tohle nemůžu dopustit.“

Claire měla pocit, že k té větě si přál dodat ještě jedno slovo: znovu. Chtěla se otočit a podívat se na něj, ale rána ji příliš bolela, než aby se o to pokusila. Místo toho se snažila zachytit jeho pohled v zrcátku.

„Shane,“ řekla. „Co jsi mu nabídl?“

„Nic, s čím bych se nedokázal rozloučit.“

„Shane!“

Jenže Shane mlčel. Eva taky, i když několikrát otevřela a zase zavřela ústa. Nakonec neřekla nic. Zbytek cesty urazili mlčky, a když konečně zaparkovali u obrubníku, Eva vystoupila a rychlým krokem se vydala otevřít domovní dveře. Claire už chtěla vystoupit, jenže Shane ji znovu předběhl a už stál u dveří, aby jí pomohl. Ach bože, byl tak… silný. A měl velké, teplé ruce. Zachvěla se a on se okamžitě zeptal: „Je ti zima?“ Jenže o to nešlo. Vůbec ne.

„Shane, co jsi mu nabídl?“ zeptala se a popadla ho za ruku. Ne že by se jí nemohl vytrhnout, ale… neudělal to. Prostě se na ni podíval. Stáli opravdu blízko sebe, tak blízko, až cítila, jak každičký nerv v jejím těle pění jako protřepaná plechovka koly. „Neudělal jsi… něco…“

„Hloupého?“ zeptal se. Podíval se na její ruku a na vteřinu se jí dotkl. Jen na vteřinu. Pak s ní ucukl, jako by se spálil. Měla pravdu, mohl se z jejího stisku bez nejmenších problémů dostat. „Jasně, v tom jsem docela dobrý. V dělání hloupostí. Možná je to tak lepší, mít dva bystré mozky v jednom domě, to by byla tlačenice.“ Když se snažila něco říct, postrkoval ji k domu. „Jestli si nechceš na krk pověsit tabulku s nápisem ‚Tepna k pronajmutí‘, tak sebou hni!“

Vykročila. Hlavní dveře byly otevřené a Shane šel hned za ní až do okamžiku, kdy stála na schůdcích verandy.

V tu chvíli za ní ztichly jeho kroky a ona se otočila. Byl u schodů a díval se na ulici.

Na rohu ve světle pouliční lampy stál upír. Brandon. Jen tam stál, s rukama na hrudi, a opíral se o sloup lampy, jako by nikam nespěchal.

Dlaní jim poslal od úst polibek a odešel.

Shane mu ukázal prostředník a prakticky dostrkal Claire přes práh dovnitř. „Nikdy se nezastavuj!“

„Říkal jsi, že jsem v bezpečí!“

„Ale nedostal jsem to písemně!“

„Co jsi mu slíbil?“ zaječela.

Shane práskl dveřmi, silně, a chtěl se protáhnout kolem ní a vejít do obýváku, jenže právě v tu chvíli mu zastoupil cestu Michael. Michael, který vypadal naštvaně.

„Odpověz jí,“ řekl. „Co jsi k čertu udělal, Shane?“

„Ach, teď se staráš? A kde jsi k čertu byl předtím, kámo? Volal jsem ti! Přišel jsem a hledal tě! Sakra, dokonce jsem se ti vloupal do pokoje!“

Michaelovy modré oči na okamžik přelétly ze Shanea na Claire a pak zase zpátky. „Musel jsem něco zařídit.“

„Kámo, zrovna dneska jsi musel něco zařídit? Víš co, to je jedno. Nikde jsi nebyl a já jsem se o to musel postarat. Tak jsem se postaral.“

„Shane.“ Michael se natáhl a popadl ho za ruku, nedovolil mu odejít. „Podle mě si Claire zaslouží odpověď.“ Za jeho záda se postavila Eva a zkřížila ruce na prsou.

Shane vyprskl krátkým, pronikavým smíchem. „Necháš se při útoku na mě podporovat holkama? Klesl jsi hodně nízko, kámo. Hodně nízko. A co mužská solidarita?“

„Eva tvrdí, že jsi mluvil s Brandonem.“

Claire viděla, jak Shanea opouští veškerá bojovnost. „Jo, mluvil jsem s ním. Musel jsem. Protože… poslyš, ony ji polily kyselinou, a ti pitomí policajti nechtěli ani… musel jsem si promluvit s někým nahoře. Sám jsi mě to naučil.“

„Uzavřel jsi dohodu s Brandonem,“ prohlásil Michael a Claire v jeho hlase postřehla nesouhlasné chvění. „Ach, k čertu se vším, Shane. Neměl jsi to dělat.“

Shane pokrčil rameny. Vyhýbal se Michaelovu pohledu. „Už se stalo. Nemá smysl se v tom hrabat. Je to jenom dvakrát. A nemůže mě vysát úplně.“

„Do prdele!“ Michael se otočil a ze všech sil praštil pěstí do zárubně. „Vždyť ji sotva znáš, člověče! Nemůžeš z toho dělat nějakou křížovou výpravu!“

„Nedělám!“

„Ona není Alyssa!“ zaječel Michael a byl to nejhlasitější křik, jaký kdy Claire slyšela. Zachvěla se, o krok ustoupila a uviděla, že Eva, která stála za jejími zády, také ucouvla.

Shane zůstal stát. Jako by se nemohl pohnout z místa. Jen tam stál a měl skloněnou hlavu.

A pak si zhluboka povzdechl, narovnal se a zahleděl se Michaelovi do očí naplněných vztekem.

„Vím, že není Alyssa,“ odpověděl klidným, velmi chladným hlasem. „Michaeli, musíš se trochu zklidnit a přestat si myslet, že jsem stejný parchant, jako jsem byl dřív. Vím, co dělám, a ty nejsi můj táta.“

„Jsem pro tebe to nejbližší, co si můžeš představit jako rodinu!“ Michael už přestal křičet, ale Claire pořád v jeho hlase slyšela hněv. „A já ti nedovolím, aby sis hrál na hrdinu. Ne teď.“

„Nemusel bych si hrát na hrdinu, kdybys tu byl a kryl mi záda.“

Tentokrát Shane prošel kolem Michaela, vyběhl po schodech a práskl za sebou dveřmi svého pokoje. Michael stál a díval se za ním, až k němu nakonec přešla Claire. Zarazila se, když se na ni podíval; měla strach, že se na ni bude zlobit ještě víc než na Shanea. Tohle všechno se přece stalo kvůli ní…

„Pojď, posaď se,“ řekl Michael. „Přinesu ti něco k jídlu.“

„Já ne…“

„Samozřejmě že budeš jíst. Sedni si. Evo, podrž ji tu třeba násilím, pokud bude třeba.“ Na chvíli ji vzal za ruku, stiskl ji a pak se postavil stranou, aby si mohla sednout na pohovku. S úlevným povzdechem na ni dopadla a opřela si čelo o dlaně. Bože, to byl strašný den. A začal tak… A k tomu Shane… ale…

„Chápeš, co Shane udělal, že?“ zeptala se Eva a posadila se na pohovku vedle ní. „O co jde v té dohodě, kterou uzavřel?“

„Ne.“ Bylo jí horko, cítila se hrozně a rozhodně neměla chuť jíst. Nezdálo se ale, že by Michael přijal její odmítnutí. „Nemám tušení, co se děje.“

„Shane si s Brandonem domluvil dvě schůzky výměnou za to, že tě nechá na pokoji.“

„On… cože?“ Claire ohromeně zvedla hlavu. Že by byl Shane gay? Taková možnost ji ani nenapadla.

„Dvě schůzky. Chápeš, kousnutí.“ Eva předvedla vyceněné špičáky. „Dohoda zní, že ho Brandon bude moct dvakrát kousnout. Jen ho nesmí zabít. Nejde o jídlo, ale o potěšení. A o demonstraci síly.“ Eva si uhladila nařasenou sukni a zamračila se na své černě nalakované nehty. „Michael má právo se na něj za to zlobit. I když někoho nezabiješ, neznamená to, že mu neublížíš. A Brandon má v uzavírání podobných dohod velkou praxi. Shane ne.“

Nějakým způsobem to věděla – podle toho, jak se choval Shane, jak je Brandon pozoroval, jak se Michael rozzlobil. A nešlo jen o to, že Shane chtěl přinutit Brandona, aby se stáhl, ani že mu dal nějaký pitomý slib. Shane za její život nabídl vlastní, nebo byl přinejmenším ochoten dát ho v sázku.

Claire skoro vyjekla a strachem jí naskočila husí kůže. Bylo jí, jako by se vyválela v jehlách. „Ale když ho kousne… nestane se…“

„Jestli se z něj nestane upír?“ Eva zavrtěla hlavou. „Takhle to nefunguje, jinak by v Morganville už dávno žili jenom nemrtví. Za celý svůj život jsem ani nezaslechla, že by se někdo po kousnutí proměnil v upíra. Ty pijavky kolem jsou opravdu staré. Ne že by Shane s pořádnými špičáky nevypadal sexy, ale…“ začala si hrát se záhyby sukničky. „Do prdele, to je ale pitomost. Proč ne já? Teda ne že bych měla na něco takového chuť, už ne, ale… pro kluky je to těžší.“

„Těžší? Proč?“

Eva pokrčila rameny. Claire věděla, že se prostě jen vyhýbá odpovědi. „Shane to rozhodně nezvládne. Ten kluk by nikomu dobrovolně nedal ani poslední corn dog, a to Shane corn dogy nemá rád. Co se týče kontroly nad situací, je úplně šílený.“ Ještě několik vteřin se neklidně ošívala a pak tiše dodala: „A já se o něj bojím.“

Když se Michael vrátil do pokoje, Eva vyskočila z místa a začal předstírat, že něco dělá, dokud jí Michael nedal nepříliš jemný signál, že by raději měla jít. Udělala to pod nějakou záminkou, kterou Claire ani nezaslechla, a s klapáním podpatků zamířila nahoru do svého pokoje.

Michael podal Claire misku. „Chilli. Promiň. Nic jiného tu není.“

Přikývla a vzala si lžíci, protože už neměla moc co říct… a v tu samou chvíli, kdy na jazyku ucítila chuť chilli, jí došlo, že skoro umírá hlady. Hltala skoro bez žvýkání a už se pustila do druhé porce, aniž by si stačila uvědomit, co vlastně dělá. Shane by s tím chilli měl začít obchodovat.

Michael se posadil do koženého křesla po její levé ruce a vzal do ruky kytaru. Začal ji ladit, jako by k výstupu se Shanem vůbec nedošlo. Jedla a čas od času na něj koukla, jenže on se sklonil k nástroji a začal z něj vyluzovat různé jemné, zvučné tóny. „Nejsi rozzuřený?“ řekla, nebo spíš zamumlala.

„Rozzuřený?“ Ani nezvedl hlavu. „Zuřit můžeš, když ti někdo na ulici ukáže prostředník, Claire. Ne. Já se bojím. A snažím se vymyslet, co budeme dělat.“

Na několik chvil přestala žvýkat, ale pak zjistila, že když se začne dusit jídlem, ničemu tím nepomůže.

„Shane má horkou hlavu,“ prohlásil Michael. „Je to hodný kluk, ale někdy nepřemýšlí. Měl jsem myslet za něj, než jsem souhlasil s tím, že tu můžeš bydlet.“

Claire polkla. Jídlo v jejích ústech najednou získalo nakyslou příchuť, a tak odložila lžíci. „Já?“

Michaelovy prsty na strunách kytary znehybněly. „Víš o jeho sestře, že?“

Alyssa. Jméno, které Michael křičel. Jméno, které Shanea zabolelo. „Je mrtvá.“

„Shane není komplikovaný člověk. Když se o někoho stará, bude za něj bojovat. Je to prosté. Lyssa… Lyssa byla skvělá holka. A on byl jako starší bratr, který se stará, vážně skvělý. Umřel by kvůli ní.“ Michael pomalu zavrtěl hlavou. „A taky kvůli ní skoro umřel. Každopádně jde o to, že Lyssa by teď byla stejně stará jako ty, a prosím: Objevíš se a ubližují ti stejné čubky, které mu zabily sestru, aby se mu pomstily. Takže ano. Udělal by cokoli – cokoli – aby to nemusel zažít podruhé. Možná nejsi Lyssa, ale on tě má rád, a co víc, nenávidí Moniku Morrellovou. Do té míry, že…“ jako by se Michael nedokázal přinutit, aby vyslovil, co má na srdci. Několik vteřin hleděl do prázdna a pak pokračoval: „V tomhle městě ti může uzavírání dohod s upíry zachránit život, ale zničí tě to. Viděl jsem, jak se to stalo mé rodině, ještě než odjela. S Evinými rodiči to bylo totéž. I s jejími sestrami. Jestli se z toho Shane nevyvlékne, zabije ho to.“

Claire vstala. „Nebude se z toho muset vyvlékat,“ prohlásila. „Já mu nedovolím, aby to udělal.“

„A jak ho chceš zastavit? K čertu, nedokážu ho zastavit ani já, a přitom mě poslouchá. Většinou.“

„Poslyš, Eva řekla… Eva říkala, že upíři tomuhle městu vládnou. Je to pravda? Skutečně?“

„Ano. Kam sahá lidská paměť, byli tady. Pokud tu žiješ, musíš s nimi vycházet. Jestli to nezvládneš, odjíždíš.“

„Ale oni se přece nehoní za lidmi, jenom aby je pokousali.“

„To by bylo neslušné,“ řekl smrtelně vážně. „Ostatně, nemusejí to dělat. Všichni ve městě – všichni, kdo tu trvale bydlí – platí daň. Daň krve. Litr měsíčně, odevzdaný v nemocnici.“

Vyvalila na něj oči. „Já jsem nemusela!“

„Studenti nemusí. Ti platí daň jinak.“ Smutně se na ni podíval a ona s pocitem drtivého, strašlivého děsu pochopila, co vzápětí řekne, ještě než to vyslovil. „Upíři mají dohodu se školou. Můžou si vzít dvě procenta studentů ročně, ani míň, ani víc. Kdysi to bylo víc, ale asi je něco polekalo. Několikrát se celá věc málem dostala do médií. Televizní stanice zbožňují, když se ztratí studentka. Na co myslíš, Claire?“

Zhluboka se nadechla. „Pokud mají upíři všechno naplánováno, tak mají nějakou, chápeš, hierarchii. Je to tak? Není možné, aby si každý dělal, co chce. Není to možné, když je jich tolik. Někdo je musí řídit.“

„Přesně tak. Brandon má šéfa. A jeho šéf má určitě taky šéfa.“

„Takže stačí uzavřít dohodu s jeho šéfem,“ řekla. „A dát mu místo schůzek se Shanem něco jiného.“

„Stačí?“

„Musejí přece něco chtít. Něco víc než to, co už mají. Jenom musíme zjistit, co to je.“

Zavrzaly schody. Michael se otočil, Claire taky. Na schodišti stála Eva.

„Neslyšel jsem tě přicházet,“ řekl Michael. Pokrčila rameny a sešla dolů; neměla boty. Její černobílé podkolenky měly vzor z lebek dokonce i na prstech u nohou.

„Vím, co chtějí,“ řekla. „Což neznamená, že se nám to podaří najít.“

Michael se na ni dlouze zahleděl. Eva nesklopila pohled, došla přímo k němu a Claire si najednou připadala, jako by se stala svědkem velmi intimní scény. Možná šlo o to, jak se na ni díval, nebo o to, jak se na něj usmívala, ale Claire se začala nervózně ošívat a pečlivě zkoumat knihy ležící na stole.

„Nechci, aby ses do toho míchala,“ řekl Michael. Claire koutkem oka postřehla, jak bere Evu za ruku.

„Shane už se do toho zamíchal. Claire se zamíchala. Hej, dokonce i ty ses do toho zamíchal.“ Eva pokrčila rameny. „Víš, jak nesnáším, když mě někdo obejde. Kromě toho, pokud existuje způsob, jak zatopit Brandonovi, jdu do toho. Zasloužil by si ránu do oka pečlivě naostřeným kolíkem.“

Pořád se drželi za ruce. Claire si odkašlala a Michael se vzpamatoval jako první. „Co to je? Co chtějí?“

Eva se široce usmála. „Tohle se ti bude líbit,“ řekla. „Hledají knihu. A já myslím, že nikdo nemá větší šanci ji najít než ty, knihomolko.“

~

V Morganville platilo mnoho pravidel, která by Claire ani nenapadla. Dárcovství krve bylo jedním z nich a ona začínala přemýšlet, jak se Michaelovi podařilo vyhnout se placení téhle daně. Nemohl ji platit, ne? Když neopouštěl dům…

Seděla se zkříženýma nohama na podlaze s velkým sešitem otevřeným na čisté stránce, kterou nadepsala Plus pro upíry. Do sloupce pod nadpis připsala: dárcovství krve, Ochrana, vláda, dohody.

„Ehm, připiš ještě policejní hodinu,“ řekla Eva.

„Tady platí policejní hodina?“

„No jasně, platí. S výjimkou školy. Nedělají si hlavu s tím, že se studenti toulají po nocích, protože, však víš…“ Eva napodobila pohyb špičáků nořících se do něčí šíje. Claire naprázdno polkla a přikývla. „Ale místní? Pro ty platí.“

„A proč je to plus pro upíry?“

„Nemusejí si dělat hlavu s tím, koho kousnout, a koho ne. Když nejsi doma, je z tebe večeře.“

Připsala policejní hodinu. Pak otočila stránku a nadepsala ji: Mínus pro upíry.

„Čeho se bojí?“ zeptala se.

„Podle mě jsme ještě neskončili s plusy,“ prohlásil Michael. Posadil se na podlahu vedle obou dívek – trochu blíž k Evě, Claire si toho nemohla nevšimnout. „Nejspíš jich ještě nemáme zapsaných dost.“

„Ach jo, nech slečnu, aby měla z něčeho radost,“ řekla Eva. „Není to tak zlé. Samozřejmě, nemají rádi sluneční světlo…“

Claire to zapsala.

„A česnek… stříbro… hm, svěcenou vodu…“

„Jsi si tím tak jistá?“ zeptal se Michael. „Já měl vždycky pocit, že podobné věci často jen předstírají – jen tak, pro jistotu.“

„Proč by to měli dělat?“

Claire odpověděla, aniž zvedla hlavu. „Protože takhle snadněji utají, co jim škodí doopravdy. Stejně si to napíšu, i kdyby to nebyla pravda.“

„Oheň jim škodí doopravdy,“ řekl Michael. „Jednou, když jsem byl ještě malý, jsem viděl umírat upíra. Byla to pomsta.“

Eva se zhluboka nadechla. „Ach ano, slyšela jsem o tom. Tom Sullivan.“

Claire vyvalila oči a zeptala se: „Upír, který se jmenoval…?“

„Ne, upír ne,“ odpověděl Michael. „Ten, kdo ho zabil. Tommy Sullivan. Byl tak trochu blázen. Hodně pil, což je tady docela běžné. Měl dceru. Zemřela. Vinil z toho upíry, a tak jednoho polil benzínem a zapálil ho, když seděl v restauraci.“

„Viděl jsi to?“ zeptala se Claire. „Kolik ti bylo?“

„V Morganville se dospívá rychle. Jde o to, že následujícího večera proběhl soud. Tommy neměl šanci. Před úsvitem už byl po smrti. Ale… oheň funguje. Jenom se člověk nesmí nechat chytit.“

Claire připsala na seznam oheň. „A co kůl?“

„Viděla jsi Brandona,“ řekla Eva. „Chceš se k němu dostat tak blízko, abys ho do něj mohla zapíchnout? No vidíš, já taky ne.“

„Ale funguje to?“

„Určitě ano. Když chceš koupit dřevo, musíš vyplnit zvláštní formulář.“

Claire si to zapsala. „Kříže?“

„Rozhodně.“

„Proč?“

„Protože to jsou zlí démoni bez duše, pijící krev?“

„To byl i můj učitel tělocviku na střední – a kříže se nebál.“

„Fakt zábavné,“ vyprskla Eva tónem dávajícím najevo, že to není zábavné. „Protože tu skoro nejsou kostely, pokud vím, a neseženeš ani kříž, musíš si ho vyrobit sama. Kromě toho, když byli malí – není to zábavná představa, že byli všichni kdysi malí? – nebylo náboženství něco, čím se žilo jen v neděli. Žilo se jím každou minutou, každým dnem, a bůh byl vždy připraven trestat hříšníky.“

„Nemluv tak,“ zabručel Michael. „Přece jenom, bůh nám tu trochu chybí.“

„Michaeli, bez urážky Velkého šéfa, opustil nás on sám,“ odsekla Eva. „Víš, kolik nocí jsem v posteli strávila modlením? Dobrý bože, vezmi odsud pryč všechny ty zlé lidi? Jasně, vážně to fungovalo.“ Michael už otevíral ústa, aby něco řekl. „Jenom mi netvrď, že mě bůh miluje. Kdyby mě miloval, vmáčkl by mi do ruky lístek na autobus do Austinu, abych mohla jednou provždy vypadnout z tohohle města.“

Eva měla v hlase… no, vztek. Claire poklepala tužkou o sešit a vyhnula se očnímu kontaktu.

„Jak zabraňují lidem, aby odjeli?“ zeptala se.

„Nedělají to. Někteří odjíždějí. Třeba Shane odjel,“ řekl Michael. „Podle mě otázka, kterou bys teď měla položit, zní: Jak jim zabraňují v tom, aby mluvili? A tady to začíná být divné.“

„Teprve začíná?“ zašeptala Claire. Eva se rozesmála.

„Sám jsem to nezažil, protože jsem odsud nikdy neodjel, ale Shane tvrdí, že když se ocitneš asi deset mil od města, začne tě strašně bolet hlava. A pak prostě… začneš zapomínat. Nejdřív si nedokážeš vzpomenout, jak se jmenovalo město, pak jak se sem dostat, a nakonec zapomeneš, že jsou tu upíři. Nebo že tu vládnou. Prostě… Morganville pro tebe přestane existovat. Když se vrátíš, je všechno zase zpátky, ale pokud odjedeš, nemůžeš vyprávět na všechny strany o Morganville, protože si na ně prostě nepamatuješ.“

„Slyšela jsem drby,“ řekla Eva, „že si pár lidí na něco vzpomene, ale pak…“ naznačila prstem podříznutí hrdla. „Čističi.“

Claire si snažila vzpomenout, co by mohlo způsobovat takovou ztrátu paměti. Nějaké drogy? Nebo… něco jako místní energetické pole? Anebo… dobře, neměla tušení. Ale znělo to jako magie, a magie ji dráždila. Napadlo ji, že vampyrismus, když se nad ním hlouběji zamyslí, je ve skutečnosti taky magie, a začala se cítit ještě podrážděněji. Magie neexistuje. Nemůže existovat. To je prostě… vyloučeno. Pro její exaktní mysl je to urážka.

„Tak jak si stojíme?“ zeptal se Michael. Znělo to jako rozumná otázka.

Claire obrátila stránku, připsala ztráta paměti po odjezdu a řekla: „Nejsem si jistá. Chci říct, že pokud máme dát dohromady plán, musíme se hlavně dozvědět co nejvíc, abychom si byli jistí, že postupujeme správně. Tak vzpomínej. Co ještě?“

Pokračovali celou věčnost. Stojací hodiny důstojně odbily devátou, pak desátou a nakonec jedenáctou. Už byla skoro půlnoc a Claire popsala většinu stránek sešitu. Zvedla oči k Michaelovi a Evě a zeptala se: „Ještě něco?“ Odpovědí jí bylo dvojí zavrtění hlavou. „V tom případě mi něco řekněte o té knize.“

„Moc o ní nevím,“ začala Eva. „Asi před deseti lety oznámili, že ji hledají. Slyšela jsem, že lidem v celém městě přikázali prohledat knihovny, antikvariáty a všechna místa, kam by se mohla zatoulat. Ale nejdivnější je to, že nikdo z upírů ji není schopen přečíst.“

„Chceš tím říct, že je napsaná cizím jazykem?“

Michael pozvedl obočí. „Nemyslím, že je to tak snadné. Každá z těch stvůr ovládá přinejmenším deset jazyků.“

„Mrtvých jazyků,“ dodala Eva. A když se na ni zadívali, vycenila zuby v úsměvu. „Co je? Nechte toho, byl to jenom vtip!“

„Možná ji nedokážou přečíst ze stejného důvodu, kvůli kterému si lidé po odjezdu z města nic nepamatují,“ řekla Claire pomalu. „Protože někdo nechce, aby to uměli.“

„Příliš daleký skok, ale ruský rozhodčí ti právě dal devět a půl bodu za styl, takže je všechno v pořádku,“ prohlásila Eva. „Důležité je, že víme, jak vypadá.“

„Takže?“ Claire přiložila špičku tužky k papíru.

„Je to kniha v hnědé kožené vazbě. S nějakým symbolem na obálce.“

„Jakým?“ Hnědá kožená vazba nebyl zrovna dokonalý popis, podle něhož by šlo knihu poznat.

Eva vykasala rukáv přiléhavé průsvitné černé halenky a natáhla ruku. Měla na ní obyčejnou modrou tuší vytetovaný symbol, který částečně připomínal písmeno omega, doplněné o několik dalších linek. Jednoduchý, ale Claire si nevzpomínala, že by někdy něco takového viděla. „Tímhle. Všichni z chráněných rodin mají stejné tetování, aby nezapomněli, co mají hledat.“

Claire si symbol několik vteřin prohlížela. Chtěla se zeptat, kolik let Evě bylo, když jí ho vytetovali, ale neměla odvahu. Pečlivě překreslila symbol do sešitu. „A nikdo ji nenašel. Jsi si jistá, že je kniha ve městě?“

„Oni si to nejspíš myslí. Vsadím se ale, že jejich lidé ji hledají po celém světě. Zdá se, že je pro ně dost důležitá.“

„Napadá tě proč?“

„To nikdo neví,“ řekl Michael. „Ptal jsem se už jako malý, věř mi. Nikdo nemá tušení. Ani upíři ne.“

„Jak můžou něco hledat, a přitom nevědět proč?“

„Já netvrdím, že nikdo neví proč. Ale upíři mají svou hierarchii a ti, se kterými jsem o tom mohl mluvit, nepatří k nejdůležitějším. Jde o to, že neexistuje způsob, jak bychom se to mohli dozvědět, takže je škoda s tím ztrácet čas.“

„Dobré vědět.“ Claire k symbolu připsala neznámý obsah a dolů ještě důležité!!! a obojí třikrát podtrhla. „Takže pokud se nám podaří najít tu knihu, můžeme ji vyměnit za to, že mi Monika dá pokoj a Shaneova dohoda přestane platit.“

Michael a Eva se na sebe podívali. „Uniklo ti, že upíři proslídili celé Morganville, aby ji našli?“ zeptala se Eva.

Claire si povzdechla, vrátila se na předchozí stránku a ukázala jim poznámku, kterou si zapsala. Eva a Michael se naklonili, aby si ji mohli přečíst.

Upíři ji nemohou přečíst.

Nechápavě se na ni podívali.

„Budu muset strávit nějakou dobu v knihovně,“ řekla se Claire. „A potřebujeme ještě několik věcí.“

„K čemu?“ Eva pořád netušila, kam míří, ale Michael už nejspíš ano.

„Ke zfalšování knihy?“ zeptal se. „Vážně si myslíš, že to zabere? A co se podle tebe stane, až zjistí, že jsme je oklamali?“

„Špatný nápad,“ konstatovala Eva. „Hodně špatný nápad. Vážně.“

„Lidi…“ povzdychla si Claire. „Když budeme opatrní, nikdy nás nebudou podezřívat, že jsme dost chytří na to, abychom vymysleli něco takového. Nemluvě o odvaze. Dáme jim falešnou knihu – víc jim stejně nikdo nedal. Možná se naštvou, ale naštvou se proto, že tu knihu někdo zfalšoval. My ji jenom najdeme.“

Oba na ni teď zírali, jako by ji nikdy předtím neviděli. Michael zavrtěl hlavou.

„Špatný nápad,“ řekl.

Možná ano. Ale stejně měla v úmyslu ho uskutečnit.