prokletý dům kapitola 12

proklety-dum.jpg

12

Eva trvala na svém tak důrazně, že dokonce i Shane – po třech pivech – jí nedokázal říct ne. Michael mlčel, jen se díval na Mirandu očima, které byly až příliš jasné na někoho, kdo toho vypil stejně jako Shane. Když Eva uklízela věci ze stolu v obýváku a stavěla doprostřed jednu černou svíci, Claire si začala nervózně mnout ruce a pokoušela se přitáhnout Michaelovu pozornost. Jakmile se jí to podařilo, bezhlesně zašeptala: Co budeme dělat?

Pokrčil rameny. Nic, pochopila ho. Co se dá dělat, vždyť kromě Evy tomuhle všemu nikdo doopravdy nevěřil. Usoudila, že se nejspíš nestane nic zlého.

„Dobře,“ řekla Eva a usadila Mirandu na židli v čele stolu. „Shane, Michaeli, Claire, posaďte se.“

„Je to pitomost,“ zabručel Shane.

„Prostě… prostě to udělejte, ano?“ Eva byla napjatá. Vyděšená. Vážně ji muselo hodně znervóznit to, co se dozvěděly z tarotových karet. „Udělejte to pro mě.“

Michael se posadil co nejdál od Mirandy. Claire si sedla vedle něj a Shane obsadil protější židli, takže Eva a Claire byly vedle Mirandy, která se třásla, jako by každou chvíli měla dostat záchvat.

„Chytněte se za ruce,“ řekla Eva, vzala Mirandu za levou ruku a pak Shanea za pravou. Upřeně hleděl na Claire, dokud neuchopila Mirandinu druhou ruku a nechytila se i Michaela. Zbývali už jen Shane a Michael. Podívali se na sebe a pokrčili rameny.

„Proč ne?“ řekl Michael a vzal Shanea za ruku.

„Ach bože, kluci, to jste tak homofobní, nebo co? Nejde přece o to, jestli jste dost mužní, ale jestli…“

„On nežije! Vidím ho!“

Claire sebou škubla, protože Miranda skoro ječela. Všichni kolem stolu ztuhli. Dokonce i Shane. A pak museli ovládnout neodolatelné nutkání rozhihňat se – nu, přinejmenším Claire ho musela ovládnout, ale všimla si, že i Shaneova ramena se třesou. Eva se kousla do rtu a v očích se jí objevily slzy.

„Někdo v tomto domě zemřel! Vidím ho. Vidím, jak jeho tělo leží na podlaze…“ Miranda vyjekla a začala sebou házet na židli. „Tohle není konec. Nikdy to neskončí. Tenhle dům… ten dům nedovolí, aby to skončilo.“

Claire se nedokázala ovládnout a podívala na Michaela, který přimhouřenýma, chladnýma očima hleděl na Mirandu. Rukou pevně svíral Claiřinu dlaň. Když začala něco říkat, stiskl ji ještě silněji. Pochopila. Má zůstat zticha.

Jenže Miranda zůstat zticha nechtěla. „V tomhle domě je duch! Neklidný duch!“

„Neklidný duch?“ zopakoval Shane pod nosem. „To je politicky korektní výraz pro nasraný? Jako třeba nemrtvý Američan?“

Miranda otevřela oči a uraženě se na něj podívala. „Někdo tu umřel,“ řekla. „Přímo tady. V téhle místnosti. Jeho duch obývá tohle místo a je silný.“

Všichni se na sebe podívali. Michael a Claire se vyhýbali pohledy, ale Claire cítila, jak se jí začíná zrychlovat dech a srdce jí buší rychleji. Ona mluvila o Michaelovi. Věděla to! Jak je to možné?

„Je nebezpečný?“ zeptala se Eva vystrašeně. Claire se málem zajíkla.

„Já… nedokážu odpovědět. Je to nezřetelné.“

„Jasně. Chodící mrtvola, ale nevíme, jestli je nebezpečná, protože obraz je zrnitý. Ještě něco?“ zeptal se Shane jízlivě a Claire znovu musela ovládnout hysterický chichot.

Miranda se zašklebila – tentokrát ošklivě a zahořkle. „Oheň,“ řekla. „Vidím oheň. Vidím někoho, kdo křičí v ohni…“

Shane vyškubl Evě i Michaelovi ruce, hlučně odstrčil židli a řekl: „Fajn, to stačilo. Jdu pryč. Hrajte si ty svoje psychologické hry, jak chcete.“

„Ne, počkej!“ vykřikla Eva a popadla ho za ruku. „Shane, počkej, ona to viděla i v kartách a…“

Vytrhl se jí. „Ona vidí jenom to, co chce! A líbí se jí, když je středem pozornosti, jestli sis toho náhodou nevšimla! A peleší se s upírem!“

„Shane, prosím! Aspoň si ji poslechni!“

„Už jsem slyšel dost. Dejte mi vědět, až si budete chtít hrát s klepajícím stolečkem nebo s tabulí na vyvolávání duchů. Je to mnohem zábavnější. Můžeme pozvat několik desetiletých dětí, ukážou nám, jak se to dělá.“

„Shane, kam jdeš?“

„Do postele,“ řekl a vykročil ke schodům. „Dobrou.“

Claire pořád držela Michaelovu a Mirandinu ruku. Teď je pustila, odsunula židli od stolu a vydala se za Shanem. Uslyšela, jak práskl dveřmi, ještě než došla nahoru, a tak se rozběhla chodbou a začala bušit pěstí na dveře. Nikdo neodpověděl, neslyšela uvnitř žádný pohyb.

Pak si všimla, že obraz na zdi visí trochu nakřivo, a odsunula ho, dívajíc se na tlačítko ukryté pod ním. Udělal by to?

Samozřejmě že ano.

Na chvíli zaváhala a pak ho stiskla. Dveře v dřevěném obložení cvakly, propustily ven závan chladného vzduchu a ona rychle vešla dovnitř, zavřela za sebou a rozběhla se po schodech.

Shane ležel na kanapi, nohy na vyřezávaném dřevěném opěradle, a jednou rukou si zakrýval oči.

„Odejdi,“ řekl. Claire se posadila vedle něj, protože v jeho hlase scházela… možná přesvědčivost? Byl tichý a jakoby zlomený. „Mluvím vážně, Claire. Odejdi.“

„Když jsi mě viděl poprvé, plakala jsem,“ řekla. „Nemáš se za co stydět.“

„Já nepláču,“ odpověděl a zvedl ruku. Neplakal. Oči měl suché a planoucí hněvem. „Nedokážu snést, jak předstírá, že . Kamarádila se s Lyssou. Kdyby věděla, kdyby opravdu věděla, měla se snažit víc.“

Claire se kousla do rtu. „Chceš říct, že…?“ Nedokázala dodat: Chceš říct, že se ti to snažila povědět? A on by určitě nepřiznal, že to tak bylo. Protože kdyby to připustil… znamenalo by to, že jeho sestra nemusela zemřít.

Ne, Claire to říct nemohla. A on by to neměl slyšet.

Místo toho ho prostě vzala za ruku. Podíval se na jejich spojené dlaně, povzdechl si a zavřel oči. „Jsem opilý a naštvaný,“ řekl. „Nejsem teď zrovna nejlepší společník. Bože, tví rodiče by nás nejspíš zabili, kdyby se tohle všechno dozvěděli.“

Mlčela, protože měl úplnou pravdu. A nebylo to nic, na co by chtěla myslet. Chtěla jen sedět v tomhle tichém pokoji, kde se zastavil čas, a být s ním.

„Claire?“ Hlas už měl klidnější. Trochu zastřený únavou. „Už to nikdy nedělej.“

„Co?“

„Nechoď ven, jako jsi to udělala dnes večer. Ne po setmění.“

„Nepůjdu, když nepůjdeš ani ty.“

Usmál se, ale oči nechal zavřené. „Žádné rande? Co to má být? Vila Vyvolených? A kromě toho – nepřijel jsem do Morganville, abych se schovával.“

Okamžitě ji to začalo zajímat. „Tak proč jsi sem přijel?“

„Kvůli Michaelovi. Už jsem ti to říkal. Zavolal mi, tak jsem se vrátil. On by pro mě udělal totéž.“ Shane se přestal usmívat. Určitě vzpomínal, jak mu Michael nezvedal telefon, jak za ním nepřijel do nemocnice. Jak ho zklamal.

„Jde o něco většího,“ prohlásila. „Jinak bys už odsud dávno vypadl.“

„Možná,“ povzdychl si Shane. „Nech to být, Claire. Nemusíš vyšťourat každé tajemství v okolí, víš? Je to nebezpečné.“

Vzpomněla si na Michaela. Na to, jak se díval na Mirandu přes stůl, u něhož probíhala seance. „Máš pravdu,“ přikývla. „Je to nebezpečné.“

~

Povídali si celé hodiny, v podstatě o ničem – určitě ne o upírech, o sestrách umírajících v plamenech nebo o Mirandiných vizích. Shane se dotkl všech – podle Claiřina názoru – klasických chlapeckých témat. Rozebírali, jestli by si Superman poradil s Batmanem („klasickým Batmanem, nebo zlým Batmanem?“), filmy, které měli rádi, filmy, které nesnášeli. Claire se ho snažila ptát na knihy. Klasiky většinou neznal, ale kdo ano? Ona je znala, jenže ona je přece hříčka přírody. Miloval horory. I to je spojovalo.

Zdálo se, jako by v tom malém pokoji neubíhal čas. Rozhovor plynul zdánlivě sám od sebe, až nakonec začal zpomalovat tempo, jak utíkaly minuty a hodiny. Claire začala být prochladlá a ospalá, a tak stáhla potah z opěradla křesla stojícího vedle, zabalila se do něj a okamžitě usnula – vsedě na podlaze, opřená zády o pohovku, na níž ležel Shane.

Trhla sebou a probudila se, když zaskřípalo kanape, a došlo jí, že Shane vstává. Zamrkal, zívl, pročísl si prsty vlasy (díky čemuž získaly velmi směšný vzhled) a podíval se na hodinky.

„Ach bože, je brzo ráno,“ vydechl. „K čertu. No co, aspoň můžu do koupelny jako první.“

Claire vyskočila na nohy. „Kolik je hodin?“

„Devět,“ odpověděl a znovu zívl. Claire se naklonila přes něj, stiskla ukryté tlačítko, cestou ke dveřím proběhla kolem něho a skoro při tom zapomněla odložit potah z křesla. „Hej! Zamluvil jsem si koupelnu! Mluvím vážně!“

Koupelna ji rozhodně nezajímala tolik jako to, že by ji mohl někdo přistihnout. Vždyť strávila celou noc s klukem. S klukem, který pil. Usoudila, že se to ani trochu neshoduje s domácími pravidly a že by Michael dostal amok, kdyby se to dozvěděl. Ale možná… možná byl Michael příliš vyvedený z míry tím, co říkala Miranda, než aby se o ni zajímal. Protože musela přiznat, že Miranda přesně věděla, co říká.

Jen neznala jméno.

V denním světle na sebe Michael vzal neviditelnou podobu, takže si přinejmenším nemusela dělat hlavu s tím, že na něj narazí… Musela se ale rozhodnout, co udělá se školou. Byl to nejhorší týden její studentské kariéry a měla pocit, že to nebude lepší, pokud něco neudělá. Shane uzavřel dohodu s ďáblem; musí toho využít, dokud nepřijde na jiný způsob, jak ho z té dohody vyvázat. Monika a její přítelkyně jí dají pokoj – určitě se ji nebudou snažit zabít. Takže neexistoval důvod, proč by nemohla jít do knihovny.

Popadla oblečení a vletěla do koupelny ve chvíli, kdy Shane teprve vycházel ze skrýše.

„Ale já jsem si ji zamluvil!“ řekl a začal bušit na dveře. „Sakra, holky neumí dodržovat pravidla…“

„Promiň, ale spěchám!“ Rekordním tempem ze sebe shodila včerejší hadry a skočila pod sprchu. Ty džíny vážně potřebovaly vyprat a čisté spodní prádlo už měla taky poslední.

Claire se rychle umyla, doufajíc, že vodě odolná náplast, kterou měla nalepenou na zádech, vydrží (vydržela). Neuplynulo ani pět minut a už si rozčesávala vlhké vlasy. Minula Shanea, bez dechu se rozběhla pro batoh a začala do něj cpát knihy.

„Kam se to chystáš, sakra?“ zeptal se ve dveřích. Už nebyl ospalý. Zapnula batoh, hodila si ho na rameno, které ji nebolelo, a beze slova se k němu otočila. Opíral se o zárubeň, ruce zkřížené na prsou. „Ne, ty si snad děláš legraci. Co je to s tebou, ráda bys umřela? Vážně chceš zase sletět ze schodů nebo být politá kyselinou?“

„Uzavřel jsi dohodu. Nechají mě na pokoji.“

„Nebuď hloupá. Nech si poradit od odborníka. Opravdu si myslíš, že tu dohodu nedokážou obejít?“

Došla k němu a zadívala se mu přímo do tváře. Vypadal hrozně vysoký. A byl taky silný a stál jí v cestě.

Jenže jí to bylo jedno.

„Uzavřel jsi dohodu,“ řekla. „A já jdu do knihovny. Prosím, ustup mi z cesty.“

„Prosíš? K čertu, holka, musíš se buď naučit vztekat, nebo…“

Strčila do něj. Hloupé gesto, měl přece dost síly, aby se ani nehnul z místa, ale pomohl jí moment překvapení, takže ztratil rovnováhu a ustoupil o několik kroků. Okamžitě vyběhla na chodbu; boty držela v ruce. Nechtěla mu dát další příležitost, aby ji mohl zastavit.

„Hej!“ Dohnal ji, chytil za ruku a otočil k sobě. „Myslím, že jsi říkala, že ne…“

„Po setmění,“ připomněla mu a otočila se zpátky ke schodišti. Pustil ji… a ona zakopla. Na děsivý zlomek vteřiny ztratila rovnováhu, zavrávorala na okraji schodiště a pak ji Shaneovy silné ruce popadly za ramena a pomohly jí zase se pevně postavit.

Několik okamžiků ji držel. Neotočila se, protože kdyby to udělala a on by ji pořád nepustil, kdo ví, jestli…

Netušila, co by se stalo.

„Měj se,“ vydechla a sešla dolů tak rychle, jak se jen na rozechvělých nohou odvážila.

Ráno bylo žhavé jako útroby toustovače, jen nevonělo jídlem. V ulicích se nacházelo několik lidí. Nějaká žena tlačila dětský kočárek a Claire se nad tím na vteřinu, zatímco seděla na prahu, aby si obula zničené tenisky, udiveně zamyslela. Mít děti v tomhle městě? Co si ti lidi o sobě myslí? Ale děti se nejspíš rodí všude bez ohledu na to, jak je jejich domov hrozný. A žena měla na štíhlém zápěstí náramek.

Takže dítě bylo v bezpečí, přinejmenším do osmnáctých narozenin.

Claire se rychle podívala na vlastní holé zápěstí, zachvěla se a vyhnala tyhle myšlenky z hlavy. Zamířila ke kampusu.

~

Teď když se na to soustředila, všimla si, že skoro každý člověk, kterého potkala, má něco na zápěstí – ženy náramky, muži hodinky na řemínku. Nevěděla, jak vypadají symboly. Musela odhalit tu jejich abecedu – možná někdo udělal výzkum a výsledky umístil na bezpečné místo… někam, kde by je upíři nehledali.

Tak nebo tak, vždycky se cítila nejbezpečněji v knihovně. Zašla tam hned, ohlížejíc se přes rameno po Monice, Gině, Jennifer a po komkoli, kdo by se o ni mohl třeba jen trochu zajímat. Ale nikdo se o ni nezajímal.

Univerzitní knihovna byla obrovská. A plná prachu. Dokonce i knihovníci za pultem vypadali, jako by na nich od její poslední návštěvy přibylo pár pavučin. Další důkaz, pokud vůbec ještě nějaký potřebovala, že TPU je hlavně – pokud ne výhradně – školou pro flámovací typy.

Prohlédla si rozmístění regálů a zjistila, že v Morganville panuje Deweyho desetinné třídění, což ji trochu udivilo, protože si myslela, že všechny školy už přešly na systém Kongresové knihovny. Prohledala seznam, aby našla správná oddělení, a zjistila, že se nacházejí v suterénu.

Skvělé.

Když už odcházela od plánu knihovny, otočila hlavu a ještě jednou se podívala na seznam regálů. Bylo v něm něco divného. Nedokázala úplně odhadnout co…

Scházelo čtvrté poschodí. Přinejmenším na seznamu, kde systém pana Deweyho přeskakoval přímo z třetího poschodí na páté. Možná jsou tam kanceláře, napadlo ji. Nebo skladové místnosti. Případně poštovní oddělení. Anebo… rakve.

Rozhodně to bylo dost divné.

Vydala se po schodech do suterénu, ale pak se zastavila a podívala se vzhůru. Bylo to archaické schodiště s masivním dřevěným zábradlím, ohýbající se v dokonalých pravých úhlech celou cestu až pod střechu.

K čertu s tím, pomyslela si. Vždyť je to jenom několik pater. Vždycky může předstírat, že zabloudila.

Když opustila první poschodí, nezahlédla ani nezaslechla nikoho. Je tu ticho, pomyslela si, jako v hrobě. Snažila se tiše stoupat do schodů a přestala se přidržovat zábradlí, když uviděla, že na něm zanechává zrádné stopy zpocených dlaní. Minula dřevěné dveře druhého patra a pak i třetího. Skrz čirou skleněnou výplň dveří nezahlédla nikoho.

Čtvrté podlaží vůbec nemělo dveře. Claire se zaskočeně zastavila a dotkla se zdi. Neviděla žádné dveře nebo skryté průchody. Jen jednolitou zeď. Je možné, že čtvrté patro prostě neexistuje?

Došla do pátého patra, prošla mezi zaprášenými policemi k protilehlému schodišti a zamířila po něm dolů. Na téhle straně dveře byly, ale zamčené a neměly okenní tabulku.

Rozhodně žádné kanceláře, usoudila.

Jenže ani rakve se nedaly vyloučit. Sakra, nelíbilo se jí, že se začíná bát v knihovně! Knížky by neměly lidi děsit. Měly by jim… pomáhat.

Kdyby byla superhrdinka, určitě by zámek dokázala otevřít třeba nehtem. Jenže nebyla superhrdinka a nehty měla okousané.

Ne, nebyla superhrdinka, ale měla jiné výhody. Byla… vynalézavá.

Stála tam, a zatímco se dívala na zámek dveří, začala se zlehka usmívat.

„Aplikovaná věda,“ řekla a seběhla zase dolů.

Musela se na chvilku zastavit v chemické laboratoři.

~

Asistent byl ve své pracovně. „No,“ řekl klidně. „Jestli chceš opravdu rozbít cosi jako zámek, potřebuješ něco pořádného, například tekuté helium. Jenže tekuté helium se dost špatně přenáší.“

„Co freon?“ zeptala se Claire.

„Ne, tenhle plyn nedostaneš do rukou bez zvláštního povolení. Na trhu je ale dostupná jiná sloučenina, která sice neochlazuje tak silně, ale je mnohem šetrnější k okolí. Jenže by si pravděpodobně s takovým úkolem neporadila.“

„Tekutý dusík?“

„Stejný problém jako s héliem. Zabere příliš mnoho místa.“

Claire si povzdechla. „Škoda. Byl to fajn nápad.“

Asistent se usmál. „Ovšem. Víš, mám přenosný zásobník s tekutým dusíkem, který používám při praktických ukázkách na přednáškách, ale je těžké získat něco takového. Je docela drahý. Něco podobného nenajdeš na každém rohu. Je mi líto.“ Odešel, zaměstnán nějakým experimentem, který byl součástí jeho postgraduálního studia, a okamžitě na ni zapomněl. Kousla se do rtu, chvíli se dívala na jeho záda a pak pomalu… velmi pomalu přešla ke dveřím do místnosti s chemickými látkami. Byly odemčené. Červené a žluté symboly nade dveřmi ji varovaly, že dostane rakovinu, udusí se, případně zahyne jinou strašlivou smrtí, pokud je otevře… otevřela je.

Zavrzaly. Asistent to musel zaslechnout a Claire na okamžik znehybněla jako myš při pohledu na přilétajícího ptáka. Provinile.

Neohlédl se. Bylo jasné, že schválně stojí zády k ní.

Rozechvěle vypustila zadržený dech, vklouzla dovnitř a rozhlédla se. V místnosti panoval řád, všechny chemikálie byly opatřené nálepkami a visela nad nimi informace o bezpečném zacházení. Chemické látky byly seřazené abecedně. Našla tabulku s nápisem „tekutý dusík“ a spatřila baňatou nádobu, bijící do očí… a vedle ní menší, vypadající úplně jako velká termoska, s popruhem na rameno. Popadla ji a pak si přečetla nápis na tabulce: „Použijte ochranné rukavice“. I ty tam ležely. Strčila jeden pár do batohu, nádobu si pověsila přes rameno a co nejrychleji vyklouzla z místnosti.

Knihovníci jí věnovali stěží víc než jeden letmý pohled. Zamávala jim, usmála se a prošla mezi regály až k zadním dveřím.

Dveře vypadaly stejně jako předtím. Nasadila si rukavice, otevřela nádobu a zjistila, že se uvnitř nachází skleněná pipeta, která se hodila do otvoru v nádobě. Pečlivě ji připevnila, odšroubovala uzávěr, zadržela dech a začala nalévat neuvěřitelně studenou tekutinu do zámku. Nebyla si jistá, kolik jí má použít, ale raději příliš mnoho než málo, usoudila. Lila tedy dál, dokud se zámek zvenčí úplně nepokryl jinovatkou. Zavřela nádobu – pamatovala na to, že rukavice musí mít pořád nasazené – a stiskla kliku u dveří.

Křup! zaznělo to jako výstřel z pistole. Vyskočila, rozhlédla se a uvědomila si, že se klika v její ruce pohnula.

Otevřela dveře.

Teď už zbývalo jen vejít dovnitř… jenže když už to mohla udělat, najednou jí to přestalo připadat jako dobrý nápad.

Protože… rakve. Nebo něco horšího.

Claire se několikrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila, otevřela a opatrně nakoukla dovnitř.

Vypadalo to jako sklad. Šanony. Hromady krabic a dřevěných beden. Žádní lidé v dohledu. Skvělé, pomyslela si. Možná jsem se prostě jen vloupala do archivu. Přesto ale pro všechny případy schovala rukavice do batohu.

Krabice vypadaly nově, ale jejich obsah – když rozvázala provaz, kterým byla převázaná jedna z nich – byl starý. Rozpadající se, špatně skladované knihy. Staré dopisy a papíry v jazycích, které nedokázala přečíst. Některé z nich vypadaly jako předchůdci angličtiny. Nakoukla do další krabice. Totéž. Místnost byla veliká a plná těchhle krabic.

Kniha, pomyslela si. Hledají knihu. Každá stará kniha, kterou najdou, se dostane sem a je prozkoumána. Když si je prohlédla pozorněji, všimla si, že část dřevěných beden je označená malým rudým – znamená to, že jejich obsah už byl prověřený? – a několika iniciálami. Takže za tohle všechno byl někdo odpovědný.

Což znamená… že tu někdo pracuje.

Sotva stačila tuhle myšlenku zformulovat, když z labyrintu krabic vyšli přímo naproti ní dva lidé. Nespěchali a nepůsobili dojmem, že by měli strach. Upíři. Netušila, jak to ví – nic v jejich vzhledu nenaznačovalo, že jimi jsou – ale způsob, jakým se pohybovali, lehce a jistě, křičel přímo do její mysli: dravec.

„No,“ řekla nevysoká světlovlasá dívka, „návštěvy k nám chodí jen zřídka.“ S výjimkou bledého obličeje a třpytu v očích vypadala stejně jako stovky jiných dívek ze školy. Oblečená byla v růžovém. Z nějakého důvodu připadala Claire tahle barva pro upíra nepatřičná.

„Zabloudila jsi, zlato?“ Muž byl vyšší, měl tmavší vlasy a vypadal opravdu zvláštně… jako by ve skutečnosti nežil. Uvědomila si, že je to kvůli odstínu kůže. Byl to černoch a coby upír pobledl; nezbělal, ale získal barvu šedého popela. Měl na sobě fialové univerzitní tričko, šedé kalhoty a tenisky. Kdyby byl člověk, myslela by si, že je starý – přinejmenším dost na to, aby tu mohl dělat profesora.

Rozdělili se a začali ji obcházet z obou stran.

„Čípak je tahle maličká?“ zašeptala růžová dívka, a než Claire stačila rozhýbat mozkové závity, vzala ji za levou ruku a prohlédla si holé zápěstí. Vzápětí se podívala i na pravé. „A jéje. Ty ses vážně ztratila, sluníčko. Johne, co s ní uděláme?“

„Hm,“ zabručel John a v přátelském gestu položil ruku na Claiřino rameno. Připadala jí chladnější než nádoba s tekutým dusíkem, kterou měla pověšenou přes rameno. „Měli bychom se posadit a napít dobré kávy. Povyprávíme ti o všem, co tady děláme. Protože přesně tohle ses chtěla dozvědět, je to tak? Děti jako ty jsou strašně zvědavé.“ Vedl ji před sebou a Claire už věděla – prostě to věděla – že každý pokus vytrhnout se skončí velmi bolestivě. Možná dokonce i polámanými kostmi.

Růžová dívka ji pořád držela za levé zápěstí. Studené prsty tiskla k místu, kde bušil Claiřin puls.

Musím se z toho dostat. Rychle.

„Vím, proč jste tady,“ řekla. „Hledáte knihu. Jenže já jsem si myslela, že upíři ji nedokážou přečíst.“

John se zastavil a zadíval se na kolegyni, která v odpovědi pozvedla světlé obočí. „Angelo?“ zeptal se.

„Nedokážeme,“ odpověděla. „Jsme tu jen jako… pozorovatelé. A ty toho víš docela dost – na dítě, které k nikomu nepatří. Ještě ti není osmnáct, že? Neměla bys teď být pod něčí Ochranou? Co tvá rodina?“

Vypadala upřímně zmateně. Bylo to divné. „Jsem studentka,“ vysvětlila Claire. „Dostala jsem se na školu dřív.“

„Aha,“ zašeptala Angela. Tvářila se, jako by jí bylo něčeho líto. „Hm, tak to jsi nejspíš odkázaná sama na sebe. Je to škoda, vážně.“

„Protože mě zabijete?“ Claire slyšela vlastní hlas jako ve snu a vzpomněla si, co jí říkala Eva. Nedívej se jim do očí. Příliš pozdě. Angeliny oči měly světle tyrkysovou barvu, byly moc hezké. Claire vnímala, jak se jí zmocňuje velmi příjemný pocit, který člověk zažívá, když usíná.

„Možná,“ přikývla Angela. „Ale nejdřív by sis měla dát čaj.“

„Kávu,“ řekl John. „Pořád mám rád kofein.“

„Kazí chuť!“

„Ale nakopne tě,“ olízl si John rty.

„Proč mě nenecháte, abych se podívala do těch krabic?“ zeptala se Claire, zoufale se bránící něčemu, na jehož okraji se ocitla. Upíři ji vedli labyrintem beden a krabic – všechny byly označené rudými X a iniciálami. „Musíte přece využívat lidskou pomoc, ne? Když tu knihu nemůžete přečíst…“

„A proč si myslíš, že ji dokážeš přečíst ty, maličká?“ zeptala se Angela. Měla trochu měkký přízvuk, ani kalifornský, ani středozápadní, neodhadnutelný. Starý. Zněl staře. „Studuješ i jazyky?“

„N-ne, ale znám symbol, který hledáte. Dokážu ho poznat.“

Angela zvedla ruku a zlehka přejela nehty po vnitřní straně Claiřina zápěstí. Zamyslela se.

„Ne, nemám tetování. Ale viděla jsem ho.“ Třásla se strachem, ale mozek jí pracoval na plný výkon, jak hledal východisko z téhle situace. „Poznám ho. Vy ne, že? Dokonce ho ani neumíte nakreslit.“

Angela jí mírně, varovně zabořila nehty do kůže. „Nehraj si na chytráka, holčičko. Neměla by sis z nás dělat legraci.“

„Nedělám. Nevidíte ho. Proto ji nemůžete najít. Ne kvůli tomu, že byste neuměli číst, že?“

Angela a John si znovu vyměnili pohledy, tiše a významně. Claire s námahou naprázdno polkla, snažila se vymyslet něco, co by mohlo být dobrým argumentem, proč ji nekousnout (Třeba se nebudu chtít napít ani kávy, ani čaje?), a dokonce ji napadlo, jak se Shane naštve, že šla ven a nechala se zabít. Ve škole. Za bílého dne.

Upíři odbočili za hromadu krabic a tam ve volném prostoru spatřila dveře, které nevedly k žádnému schodišti, o němž by věděla, dveře výtahu s nápisem „dolů“, otlučenou školní lavici, židli a…

„Profesore Wilsone?“ vyklouzlo jí. Zvedl pohled, zamžoural za skly brýlí. Chodila k němu na přednášky o klasické anglické literatuře (v úterý a ve čtvrtek ve dvě), a přestože byl děsivě nudný, ve svém předmětu se vyznal. Měl nevýrazný vzhled – řídnoucí šedé vlasy, světle šedé oči – a sklon oblékat se do barev, které ho ještě více znevýrazňovaly. Dnes měl na sobě bílou košili a šedé sako.

„Ach, ty jsi…“ dvakrát nebo třikrát luskl prsty. „Na mém úvodu do Shakespeara…“

„Anglická klasika.“

„Ano, správně. Občas změní název, aby převezli studenty a přinutili je přihlásit se na předmět ještě jednou. Neubergová, že?“ V očích měl strach. „Počkat, poslali tě sem, abys mi pomohla, že?“

„Já…“ osvítilo ji. Možná by bylo dobré zapomenout teď na špatný první dojem. „Jistě, poslali mě sem. Ehm… slečna Samsonová.“ Slečna Samsonová byla postrachem celé katedry angličtiny; všichni to věděli. Nikdo se jí nedokázal postavit. Pokud šlo o výmluvu, tahle byla hodně slabá, ale lepší neměla. „Hledala jsem vás.“

„A dveře byly otevřené?“ zeptal se John a zadíval se na ni. Claire nespouštěla zrak z profesora Wilsona, který ji určitě nemohl zhypnotizovat tak, aby nedokázala lhát.

„Ano,“ odpověděla pevně. „Byly otevřené.“ Bylo jen dobře, že nádoba, kterou měla pověšenou přes rameno, vypadala jako cosi, co u sebe může nosit univerzitní student, termoska s polévkou či kávou, nebo něco podobného. Rozhodně nepřipomínala nic, čím by se daly otevřít zamčené dveře. Tekutý dusík už vyvanul do vzduchu a všechny stopy byly pryč.

Alespoň doufala.

„Tak dobrá,“ řekl Wilson a podíval se na ni. Zamračil se. „Radši se posaď a pusť se do práce, Neubergová. Máme toho hodně. Víš, co hledáme?“

„Ano, pane.“ John pustil její rameno. Po vteřině váhání ji neochotně pustila i Angela a Claire obešla lavici, přisunula si dřevěnou židli a opatrně položila batoh a nádobu s dusíkem na podlahu.

„Kávu?“ zeptal se John s nadějí.

„Ne, děkuji,“ odpověděla zdvořile a vzala do ruky první knihu z hromady.

~

Byla to zajímavá práce, což ji překvapilo, a čím déle pobývala ve společnosti upírů, tím méně ji děsili. Angela byla pořád neklidná, bez ustání si poklepávala nohou, nervózně splétala vlasy do copu nebo rovnala hromádky s knihami. Zdálo se, že úkolem upírů bylo jen je pozorovat; když profesor Wilson a Claire dokončili prohlížení další hromady knih, upíři je vzali, naskládali do krabic a přinesli jiné.

„Odkud se to tu všechno vzalo?“ podivila se Claire nahlas a kýchla, když otevřela knihu pojmenovanou Zemní kniha okresu Atascosa, zaplněnou starým, úhledným rukopisem. Jména, data, výměry. Nic, co hledali.

„Odevšad,“ odpověděl profesor Wilson a zavřel zkoumanou knihu. „Z antikvariátů. Z knihoven. Od obchodníků s knihami. Mají síť po celém světě a všechno přichází sem, k prozkoumání. Pokud to není to, co hledají, vracejí knihy zpátky. Slyšel jsem, že na tom dokonce i vydělávají.“ Odkašlal si a zadíval se na knihu, kterou právě prohlížel. „Johne? Tohle je první vydání Lewise Carrolla. Mělo by se dát stranou.“

John poslušně vzal knihu a položil ji na hromadu, kde se viditelně shromažďovaly „vzácné a cenné“ exempláře.

„Jak dlouho už to děláte, pane profesore?“ zeptala se. Vypadal unaveně.

„Sedm let,“ odpověděl. „Čtyři hodiny denně. Za chvíli někdo přijde, aby nás vystřídal.“

Nás. To znamená, že se odtud dostane. Fajn, to je skvělé. Doufala, že se jí alespoň podaří profesorovi předat papír s něčím jako: POKUD NALEZNOU MÉ TĚLO, BYLA JSEM ZABITA V KNIHOVNĚ RŮŽOVOU PANENKOU, ale měla pocit, že by to znělo trochu přehnaně, úplně jako z nějaké deskové hry, které tak rádi hráli její rodiče.

„Tiše, třído,“ řekl John a rozesmál se. Při tom odhalil špičáky. Byly delší než Brandonovy a vypadaly mnohem děsivěji. Claire jen s obtížemi polkla a soustředila se na knihu, která ležela před ní. Na obálce měla napsáno: Plodiny Nového světa. Celá kniha o zemědělských plodinách. Ach bože. Zajímalo by ji, jak se tady profesoru Wilsonovi podařilo za těch sedm let zůstat při smyslech. Kukuřice je druh trávy a přirozeně se vyskytuje na obou amerických kontinentech… Obrátila několik dalších stran. Další a další informace o kukuřici. Netušila, že o jediné rostlině se toho dá napsat tolik.

Profesor Wilson vedle ní tiše zaklel pod nosem a Claire překvapeně zvedla hlavu. Obličej měl pobledlý, s výjimkou dvou rudých skvrn vysoko na tvářích. Rychle začal předstírat, že se usmívá, a zvedl prst s červenou čárkou. „Řízl jsem se o papír,“ řekl. Hlas měl vysoký a napjatý, Claire následovala jeho pohled. Angela i John natáhli krky a se zvláštním zaujetím se zadívali na profesorův prst. „To nic, není to nic vážného.“ Strčil ruku do kapsy, vytáhl odtamtud kapesník a prst si jím ovázal. Když to dělal, shodil prohlíženou knihu ze stolu na podlahu. Claire se automaticky sklonila, aby ji zvedla, jenže Wilson ji nohou přisunul k sobě, z dosahu jejích rukou. A pak v pološeru pod lavicí… knihu vyměnil za jinou.

Claire na to hleděla s otevřenými ústy. Co to k čertu provádí? Než stačila udělat něco hloupého, co by ji mohlo prozradit, zaznělo místností cinknutí výtahu a zavrzání otevíraných dveří.

„Ach,“ řekl profesor Wilson s viditelnou úlevou. „Je čas jít.“ Natáhl ruku, zvedl ukrytou knihu a strčil ji do kožené aktovky s takovou zručností, že si Claire nebyla jistá, jestli se jí to všechno jen nezdálo. „Neubergová, jdeme.“

„Ona nikam nejde,“ rozhodl John a přátelsky se usmál. „Zůstane po škole.“

„Ale…“ Claire se kousla do rtu a zoufale se zahleděla na profesora, který se zamračil a začal přešlapovat z nohy na nohu. „Pane profesore, nemůžu jít s vámi? Moc vás prosím…“

„Samozřejmě že ano,“ řekl. „Pojď, už jsem řekl. Pane Hargrove, jestli se vám něco nezdá, proberte to prosím s ředitelstvím. Mám teď přednášku.“

Možná by se mu to podařilo, kdyby Angela neměla tak ostrý zrak nebo nebyla tak podezřívavá. Zastavila ho v polovině cesty k výtahu, otevřela aktovku a vytáhla knihu, kterou tam schoval. Mlčky si ji prohlédla a pak ji podala Johnovi, jenž udělal totéž.

Oba se na profesora zadívali klidnýma, chladnýma, zvláštně spokojenýma očima.

„Nu,“ řekla Angela klidně. „Já nevím, ale připadá mi to jako zjevné porušení pravidel, profesore. Vynášení knih z knihovny před jejich prověřením. Hanba, hanba.“

Pomalu otevřela knihu na první straně a začala číst: „Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší…*)“ a pak si pozorně knihu prohlédla, zastavujíc se na několika místech, aby si přečetla nějaký řádek textu. Claire to všechno znělo, jak mělo. Přesto se zachvěla, když jí Angela strčila knihu pod nos. „Čti,“ řekla upírka.

„Ehm… odkud?“

„To je jedno.“

Claire chvějícím se hlasem přečetla několik vět ze strany 225.

Příběh dvou měst,“ řekl John. „Nechte mě hádat, profesore… první vydání?“

„V dokonalém stavu,“ řekla Angela a vypáčila knihu z Claiřiných třesoucích se prstů. „Zdá se, že si pan profesor nashromáždil docela dobrý penzijní fond, když nás okrádal o zisky.“

„Hm,“ povzdechl si John. „A přitom nevypadal zase tak hloupě. Všechno to vzdělání a tituly…“

„Jsou bystří jen na papíře. Ve skutečnosti není jasné, co mají v hlavě, dokud ji nerozlouskneš.“ Mluvili spolu, jako by u toho profesor Wilson ani nebyl.

Jeho bledá pokožka se začala mírně lesknout potem. „Slabá chvilka,“ odvětil. „Z celého srdce se omlouvám. Už se to nikdy nebude opakovat, přísahám.“

„Omluva přijata,“ řekla Angela a přiskočila k němu. Strčila ho dlaní do hrudníku a shodila zem. „A mimochodem, věřím vám.“

Popadla ho za zápěstí, zvedla jeho ruku k ústům, strhla z ní zlaté hodinky na řemínku a odhodila je na podlahu. Když dopadly, Claire vyděšenýma očima zahlédla symbol na ciferníku hodinek. Trojúhelník. Delta?

Jakmile uslyšela profesorův křik, probrala se z šoku. Dospělí muži by takhle neměli křičet. Prostě to není správné. Její strach se proměnil v hněv. Nechala dopadnout na zem batoh s knihami, bleskově sundala z ramene nádobu a vyškubla uzávěr.

A pak tekutým dusíkem polila Angelina záda. Když se k ní John otočil a vycenil zuby, vchrstla mu zbytek dusíku do obličeje. Mířila na oči. Wilson vyskočil na nohy, Angela dopadla na zem a začala sebou házet a děsivě ječet. John se snažil profesora chytit, ale nepodařilo se mu to. Wilson popadl aktovku, ona batoh s knihami a oba se rozběhli k výtahu. Jakýsi velmi udivený profesor – někdo, koho nepoznávala – u něj stál s otevřenými ústy; Wilson na něj křikl, aby mu zmizel z cesty, a stisk tlačítko „dolů“ tak prudce, až Claire dostala strach, že se zasekne nebo rozbije.

Dveře se zavřely a výtah se rozjel dolů. Claire se snažila zklidnit dech, ale nešlo to; cítila, že vzápětí začne hyperventilovat. Přesto se cítila lépe než profesor. Vypadal strašně, obličej měl stejně šedivý jako vlasy a dýchal mělce a trhaně.

„Ach bože,“ řekl slabě. „To není dobré.“

A pak se pomalu sesul po stěně výtahu až do sedu a nohy se mu bezvládně rozjely do stran.

„Pane profesore?“ Claire přidřepla a naklonila se k němu.

„Srdce,“ zasténal a pak se zajíkl. Uvolnila mu kravatu, ale moc to nepomohlo. „Poslouchej. Můj dům. Knihovna. Černá obálka. Jdi.“

„Pane profesore, jen klid, všechno bude v pořádku…“

„Ne. Nesmím dovolit, aby ji dostali. Knihovna. Černá…“

Doširoka rozevřel oči, záda se mu prohnula do oblouku, uslyšela děsivé zachroptění a pak…

Pak prostě umřel. Nebylo v tom nic dramatického, žádné velké proslovy, hudba nabírající na monumentálnosti, aby věděla, jak se má cítit. Prostě… odešel, a přestože přitiskla roztřesené prsty k jeho šíji, věděla, že nic neucítí, protože se něco stalo. Vypadal jako gumový panák, ne jako živý člověk.

Dveře výtahu se otevřely. Claire popadla dech, sebrala knihy i prázdnou chromovou nádobu a rozběhla se chodbou se stěnami z tvárnic až na její konec, kde ji evakuační východ vypustil do sluncem prozářeného odpoledne.

Stála tam několik dlouhých vteřin, třásla se, namáhavě popadala dech a zároveň plakala, a pak se pokusila vymyslet, kam by měla jít. Angela i John si mysleli, že se jmenuje Neubergová, což bylo dobře – o něco hůře pro Neubergovou, pokud opravdu existovala – ale nakonec se stejně dozvědí, kdo doopravdy je. Musela se dostat domů, než k tomu dojde.

Knihovna. Černá obálka.

Profesor Wilson v té místnosti pracoval už sedm let, prohlížel knihy. Určitě si odnášel ty, které měly na černém trhu nějakou hodnotu.

Co když…?

Ne. To není možné.

Ale… co kdyby ano? Co když před rokem nebo před pěti lety profesor Wilson skutečně našel knihu, již upíři tak moc chtěli získat, a rozhodl se ji schovat, až nastanou těžké chvíle? Ona sama přece měla v plánu udělat přesně totéž, jen s tím rozdílem, že pro ni už těžké chvíle nastaly.

Potřebovala jeho adresu.

Ke katedře humanitních věd to měla kousek a rozběhla se tam tak rychle, jak jen dokázala, dokud ji bolest nohou a zad nedonutila zpomalit. Překonala dvě poschodí a ocitla se v administrativní části, kde minula zavřený kabinet profesora Wilsona a zastavila se u papíry zavaleného stolu stojícího v otevřeném prostoru na křižovatce chodeb. Na tabulce stálo „Vivian Samsonová“, ale všichni jí říkali Dračice. Žena sedící za stolem si tu přezdívku rozhodně zasloužila. Byla stará, tlustá a proslulá příšernou povahou. Ve všech univerzitních budovách bylo zakázáno kouřit, ale Dračice měla na rohu stolu přeplněný popelník a z koutku jejích rudě namalovaných úst visela hořící cigareta. Vlasy nosila upravené „na přilbu“, přesně jako ve starých filmech. Na stole stál počítač, ale nebyl zapnutý, a soudě podle pět centimetrů dlouhých rudých nehtů Dračice stejně neuměla psát na klávesnici.

Ignorovala Claire a dál si četla časopis, který měla otevřený před sebou.

„Ehm, promiňte?“ promluvila na ni Claire. Po běhu na slunci byla zpocená a po událostech v knihovně jí pořád bylo špatně. Dračice obrátila stránku časopisu. „Chtěla jsem jen…“

„Mám přestávku.“ Prsty s rudými nehty vytáhly cigaretu z rudých úst a přesunuly ji nad popelník, aby odkleply váleček popela. „Ani jsem tu dneska neměla být. Zatracení postgraduálové. Vrať se za půl hodiny.“

„Ale…“

„Žádné ale. Mám přestávku. Kšá.“

„Ale profesor Wilson mě poprosil, abych přinesla něco od něj z domu, jenže mi nedal adresu. Prosím…“

Hlasitě zavřela časopis. „Ach bože. Zakroutím mu krkem, až se tu objeví. Tady,“ vyškubla kartičku z držáku na vizitky, hodila ji po Claire a zabodla do ní pohled. „Co je mi po tom, jestli jsi cvok. Řekni Jeho Výsosti, že jestli se chce válet s holčičkama před promocí, tak ať jim sakra nezapomíná dát svoji podělanou adresu. Pochopila?“

„Pochopila,“ odpověděla Claire velmi zdvořile. Válet se s holčičkama před promocí… To by ji tedy nenapadlo. Rozhodně ne. „Děkuji vám.“

Dračice vypustila dým z obou nosních dírek a pozvedla obočí oškubané do něčeho, co už ve skutečnosti připomínalo obočí jen málo. „Jsi slušně vychovaná. No tak, vypadni odsud, než si zase vzpomenu, že jsem dneska vůbec neměla být v práci.“

Claire utekla, vizitku sevřenou ve zpocené dlani.


*) Charles Dickens: Příběh dvou měst, SNKL Praha 1954, překlad Zdeněk Urbánek

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a sedm