prokletý dům kapitola 13

proklety-dum.jpg

13

„Víš co?“ řekl Shane o dvacet minut později. „Cítil bych se ve vztahu s tebou mnohem líp, kdyby sis nemyslela, že jsem kluk, kterému můžeš zavolat vždycky, když se chceš někam vloupat.“

Stáli na zápraží zadního vchodu do profesorova domu a Claire se koukala přes zaprášenou okenní tabulku do stejně zaprášeného obýváku. Kvůli vloupání se cítila trochu provinile – i když mu opravdu zavolala – a teprve po chvíli se jí srdce rozbušilo rychleji, protože jí v mysli znovu zaznělo: ve vztahu s tebou.

Nemohla se na něj podívat. Nemohlo mu přece jít o tohle. Protože by to znamenalo – vždyť víte – přátelství nebo ještě něco víc. Jenže on s ní zacházel jako s dítětem. Jako se svou sestrou. On ne… to přece není možné…

Ale co když ano?

Nemohla uvěřit, že na to myslí právě teď, zatímco stojí na prahu domu mrtvého člověka. Vzpomínka na bezvládné tělo profesora Wilsona jí pomohla, aby se vzpamatovala, konečně se jí podařilo poodstoupit od okna a podívat se Shaneovi do očí, aniž by se třásla jako vyděšený vrabec. „No, Evu jsem poprosit nemohla,“ odvětila rozumně. „Je v práci.“

„To dává smysl. Hele, koukni, co je to?“ ukázal Shane prstem. Otočila se na patě a podívala se. Za jejími zády se ozvalo zařinčení tříštěného skla, a když se obrátila zpátky, Shane otevíral zadní dveře. „Prosím. Teď můžeš říct, že jsi nevěděla, že to udělám. Žádný zločin jsi nespáchala.“

No, to nebylo úplně přesné. Pořád měla ocelovou nádobu. Přemýšlela, jestli už upíři vědí, co to je, a jestli někoho z nich napadlo zeptat se asistenta z chemické laboratoře. Doufala, že ne. Byl milý a svým způsobem i odvážný, ale nedělala si iluze. Okamžitě by ji prozradil. V Morganville nežilo moc hrdinů.

Jeden z posledních se ve dveřích ohlédl za sebe a zeptal se: „Jdeš dovnitř, nebo ne, maličká? Den se krátí.“

Následovala Shanea přes práh domu profesora Wilsona.

Bylo to opravdu zvláštní – viděla, že tu musel být sotva před několika hodinami, že tu žil svůj život, a dům teď vypadal, jako by na něj čekal. Ale možná ani ne tak zvláštní jako spíš smutné. Prošli kuchyní, v odkapávači ležela miska na cereálie, sklenice a šálek na kávu. Profesor se alespoň nasnídal. Když se dotkla utěrky pod odkapávačem, byla ještě vlhká.

„Tak co?“ zeptal se Shane. „Co vlastně hledáme?“

„Knihovnu,“ odpověděla.

„Fajn. Našel jsem ji.“ Jeho hlas zněl zvláštně. Přešla za ním do vedlejšího pokoje, obýváku, a ucítila, jak začíná klesat na mysli. Proč ji to nenapadlo? Byl to přece profesor. Samozřejmě měl tisíce knih… a stály tam narovnané podél všech stěn pokoje od podlahy až ke stropu. Nacpané do polic. Místy dokonce ležící v hromadách na zemi. Narovnané na stolech. Připadalo jí, že dům Glassových je knihomolův ráj, ale tohle…

„Máme dvě hodiny,“ řekl Shane. „Pak padáme. Nechci riskovat a objevit se s tebou na ulici po soumraku.“

Beze slova přikývla a přešla k nejbližším policím. „Řekl, že má černou obálku. Možná to pomůže.“

Jenže nepomohlo. Začala vytahovat všechny knihy s černými obálkami a vršit je na stůl. Shane se pustil do stejné činnosti. Než se setkali uprostřed knihovny, uplynula hodina a hromada knih narostla do obrovských rozměrů. „Co tady vlastně k čertu hledáme?“ zeptal se, zatímco se díval na knihy. Usoudila, že odpověď Nevím ho zrovna dvakrát nepotěší.

„Víš, jak vypadá tetování na Evině ruce?“

Shane zareagoval, jako by ho píchla vidličkou do zadku. „Hledáme knihu? Tady?“

„Já…“ vzdala to. „Nevím. Možná. Stojí to za to zkusit.“

Shane jen zavrtěl hlavou a zatvářil se něco mezi Jsi šílená a Jsi úžasná. Rozhodně to ale nebyl kompliment. Přitáhla si židli a začala prohlížet knihy jednu po druhé. Nic… nic… nic…

„Claire.“ Shaneův hlas byl zvláštní. Podal jí knížku vázanou v černé kůži. „Podívej se na tohle.“

Byla příliš nová. Hledali přece starou knihu. A byla to… byla to bible. S křížem na obálce.

„Podívej se dovnitř,“ řekl. Otevřela ji. Prvních několik stran se zlatou ořízkou vypadalo normálně a obsahovalo tatáž známá slova, s nimiž vyrostla a jimž stále věřila. Eva tvrdila, že v Morganville zůstalo pár kostelů, že? Možná se tam slouží i mše. Bude to muset zjistit.

V polovině Exodu spatřila, že stránky jsou uprostřed vyříznuté a uvnitř se skrývá malá knížečka. Stará. Hodně stará. Vázaná do špinavé kůže se skvrnami od vody, na níž byl vyryt symbol.

Ten symbol.

Claire vytáhla knížku z bible a otevřela ji.

„Tak co?“ zeptal se Shane po několika vteřinách. „Co ty na to?“

„To…“ namáhavě polkla. „Je to latinsky.“

„No a? Co se tam píše?“

„Já neumím latinsky!“

„To si děláš legraci. Myslel jsem si, že každý génius umí latinsky. Není to snad univerzální jazyk všech chytrolínů?“

Vzala nějakou knihu, aniž by se podívala, a mrskla ji po něm. Uhnul. Kniha přistála na podlaze. Claire listovala stránkami malé knížečky. Byla psána vybledlým, zašlým inkoustem, úpravným rukopisem, jakým se psalo před stovkami let.

A ona ji teď držela v rukou.

Když si pomyslela, že něco takového chtěla zfalšovat…

„Radši bychom měli jít,“ řekl Shane. „Vážně. Nechci tu být, až přijedou poldové.“

„Myslíš, že přijedou?“

„No, pokud drahý profesor Wilson zaklepal bačkorama, poté co okradl upíry, tak určitě. Řekl bych, že pošlou pár poldů, aby to tady prohledali. Takže odsud vypadneme.“

Vložila knížečku zpátky do bible a začala ji cpát do batohu, ale pak se zoufale zarazila. Příliš mnoho věcí. „Potřebujeme ještě jednu tašku,“ řekl. „Nějakou menší.“

Shane přinesl z kuchyně igelitku, hodil do ní bibli a začal Claire popohánět k východu. Naposledy se rozhlédla po obýváku profesora Wilsona. Na krbu tikaly hodiny a všechno čekalo na příchod majitele domu.

Měla pravdu. Bylo to smutné.

„Teď pospíchej,“ řekl Shane. „Starosti si můžeš dělat později.“

Dokonalé motto pro Morganville.

~

Když dorazili domů, zbývalo do soumraku ještě přibližně půl hodiny, ale když odbočili za roh na Lot Street, kde gotická silueta domu Glassových zastiňovala okolní novější budovy, jež ji obklopovaly, Claiřin zrak okamžitě padl na modré SUV, stojící u obrubníku. Vypadalo povědomě…

„Ach, můj bože…“ vyjekla a zůstala stát jako solný sloup.

„Poslyš, zastavit se je docela špatný nápad. Pojď, Claire…“

„To je auto mých rodičů!“ zasténala znovu. „Mí rodiče jsou tady! Ach, můj bože!“ Poslední slova už pištěla a nejspíš by se otočila a dala na útěk, kdyby ji Shane nepopadl za tričko a nezastavil.

„Nejlepší bude mít to rychle za sebou,“ řekl. „Jestli tě vypátrali až sem, neodjedou bez přivítání.“

Sakra! Pusť!“ Pustil ji. Upravila si tričko a probodla ho pohledem. Věnoval jí přehnaně uctivou úklonu.

„Dámy mají přednost,“ zažertoval. „Budu ti krýt záda.“

Tentokrát si ale výjimečně dělala starosti s tím, co měla před sebou.

Když váhavě otevřela dveře domu, uslyšela Evin nervózní hlas. „Jsem si jistá, že se za chvilku vrátí. Víte, šla do školy, a…“

„Mladá dámo, má dcera ve škole není. Zjistil jsem si to. Neobjevila se na přednáškách celý den. A teď mi buď řekneš, kde je, nebo zavolám policii.“

Táta byl naštvaný. Claire naprázdno polkla, ovládla chuť vrátit se, zavřít za sebou dveře a utéct – hlavně proto, že Shane stál hned za ní a až příliš dobře se tímhle vším bavil, než aby ji nechal utéct – a vykročila k hlasům. Zatím jen Evinu a tátovu. Ale kde…

„Claire!“ Ten úlevný výkřik by poznala kdykoliv. Než stačila říct: Ahoj mami, utopila se v jejím sevření a vlně parfému L’Oréal. Vůně se ukázala být trvanlivější než sevření, protože matka ji od sebe odtáhla na délku paží a začala s ní třást jako s hadrovou panenkou. „Claire, kde jsi byla? A co děláš tady?!

„Mami…“

„Po té hrozné nehodě jsme si o tebe dělali takové starosti, ale Les si mohl vzít v práci volno až dnes…“

„Mami, nic vážného se nestalo…“

„A my jsme prostě museli přijet a setkat se s tebou, jenže tvůj pokoj na koleji je prázdný. Nechodila jsi na přednášky… Claire, co se s tebou stalo? Nedokážu pochopit, jak se můžeš chovat takhle!“

„Jak takhle?“ zeptala se s povzdechem. „Mami, můžeš se mnou přestat třást? Začíná se mi točit hlava.“

Matka ji pustila. Nebyla nijak zvlášť vysoká – jen o několik centimetrů vyšší než Claire, dokonce i v botách na nepříliš vysokých podpatcích – ale táta, který zamračeně hleděl na Shanea, byl stejně vysoký jako on, jen dvakrát širší. „To je on?“ zeptal se táta. „Kvůli němu ses dostala do problémů?“

„Já ne,“ řekl Shane. „Já jenom tak vypadám.“

Zmlkni!“ sykla Claire. Zřetelně slyšela, že podle jeho názoru je tohle všechno obrovská legrace. Jenže ne pro ni. „Shane je jenom kamarád, tati. Tak jako Eva.“

„Eva?“ Rodiče se na sebe ohromeně podívali. „Chceš říct, že…“ a jako jeden vrhli vyděšené pohledy na Evu, která tu stála s propletenými prsty a nevinným, nesmělým výrazem v obličeji. Jenže na sobě samozřejmě měla oblečení gotické primabaleríny – černou tylovou sukénku a rudý atlasový top. Mile se usmívala, dojem ale kazila krvavě rudá rtěnka (půjčila si ji od Mirandy?) a náušnice ve tvaru lebek.

Máma tiše řekla: „Claire, kdysi jsi měla tak sympatické kamarádky… co se stalo s Elizabeth?“

„Studuje na Texas A&M, mami.“

„To ještě není důvod, abyste nezůstaly kamarádkami.“

Mateřská logika. Claire usoudila, že Shane měl pravdu – z tohohle se jen tak nedostane. Stejně dobře může skočit rovnou do bazénu; žraloci ji beztak dostanou, ať už udělá cokoli. „Mami, Eva a Shane jsou mí spolubydlící. Tady. V tomhle domě.“

Ticho. Máma i táta znehybněli. „Lesi?“ řekla nakonec máma. „Opravdu řekla, že tu bydlí?“

„Mladá dámo, ty tu nebydlíš,“ prohlásil táta. „Bydlíš na koleji.“

„Už ne. Bydlím tady, protože jsem se tak rozhodla.“

„To je proti pravidlům! Pravidla říkají, že musíš bydlet v kampusu, Claire. Nemůžeš prostě jen tak…“

Za okny nastala noc, přikradla se tiše jako nájemný zabiják. „Můžu,“ řekla Claire. „Udělala jsem to. A už se tam nevrátím.“

„Dobrá. Neplatím tolik peněz, aby sis hrála na squattera v nějaké staré barabizně s bandou…“ tátovi došla slova, kterými by dokázal popsat, jak špatné mínění má o Evě a Shaneovi, „…přátel! Chodí vůbec někam do školy?“

„Momentálně mám přestávku před studiem dalšího oboru,“ ohradil se Shane.

Zmlkni!“ Claire už skoro plakala.

„Dobrá, to stačí. Claire, sbal si věci. Jedeš s námi.“

Ze Shaneova obličeje zmizelo veškeré pobavení. „Ne, nikam nepojede,“ prohlásil. „Ne v noci. Je mi líto, ale ne.“

Táta zrudl v obličeji a ještě víc se rozzuřil. Namířil na Claire ukazováček. „Kvůli tomuhle tady jsi? Protože pod touhle střechou bydlí starší kluci?“

„Ach, Claire,“ povzdychla si máma. „Jsi na to ještě moc mladá. Ty…“

„Shane,“ napověděl Shane.

„Shane, jsem si jistá, že jsi velmi příjemný mladý muž,“ v mámině hlase ale jaksi scházelo přesvědčení, „jenže musíš pochopit, že Claire je neobvykle schopná dívka, a navíc je velmi mladá.“

„Je to dítě!“ skočil jí do řeči táta. „Je jí šestnáct! A pokud se opovážíš ji zneužít…“

„Tati!“ Claire si pomyslela, že má obličej stejně rudý jako on, jen z úplně jiného důvodu. „To už stačí! Shane je můj kamarád! Přestaň mě ponižovat!“

„Já ponižuju tebe? Claire, jak si myslíš, že se asi cítíme my?!“ zakřičel táta.

V tichu, které nastalo, zaslechla Claire z vrcholu schodiště Michaelův mírný hlas. „Myslím, že bychom si raději měli všichni sednout.“

~

Ale neposadili se všichni. Shane a Eva utekli do kuchyně, odkud Claire uslyšela řinčení talířů a hrnků a horečnaté šeptání. Ona sama poposedávala jako na jehlách na pohovce, z obou stran sevřená rodiči, a smutně se dívala na Michaela, který usedl do křesla. Vypadal klidně a vyrovnaně, ale on přece takový byl vždycky. Mami, tati, tohle je Michael. Je mrtvý… Jasně, to by určitě pomohlo.

„Jmenuji se Michael Glass,“ představil se a podal ruku Claiřinu tátovi, aby se s ním přivítal jako rovný s rovným. Táta zaskočeně přijal jeho ruku a stiskl ji. „Se zbývajícími dvěma našimi spolubydlícími už jste se seznámili. Eva Rosserová a Shane Collins. Pane, vím, že si děláte starosti o Claire. Chápu to. Poprvé v životě se stará sama o sebe a je mladší než většina studentů. Nedivím se, že o ni máte strach.“

Táta, i když vyvedený z míry, se přesto tvářil neústupně. „Ale kdo, k sakru, jsi, Michaeli Glassi?“

„Jsem majitel tohoto domu,“ odpověděl Michael. „Pronajal jsem pokoj vaší dceři.“

„Kolik ti je let?“

„Něco málo přes osmnáct. Stejně jako Evě a Shaneovi. Známe se už dlouho a – upřímně řečeno – příliš se nám nechtělo přivést si sem dalšího nájemníka, ale…“ Michael pokrčil rameny. „Měli jsme jednu volnou ložnici a účty se lépe platí ve čtyřech. Dlouho jsem přemýšlel, než jsem Claire dovolil, aby zde bydlela. Probírali jsme to všichni společně.“

Claire zamrkala očima. Probírali? Vážně?

„Má dcera není plnoletá,“ řekl táta. „Nelíbí se mi to. Ani trochu.“

„Já vám rozumím, pane. Ani já jsem z toho všeho nebyl zrovna šťastný. Pochopte, už jen její přítomnost pro nás znamená nebezpečí.“ Michael se nemusel pouštět do podrobností; Claire viděla, že táta pochopil, o co jde. „Ale ona nás potřebovala a my jsme ji nemohli vyhodit.“

„Chceš říct, že jste si nemohli dovolit odmítnout její peníze,“ řekl táta a zamračil se. Michael místo odpovědi vstal, přešel k dřevěné krabičce stojící na poličce a vytáhl z ní obálku. Podal ji tátovi.

„To je vše, co mi zaplatila,“ vysvětlil. „Veškeré peníze. Nechal jsem je stranou, kdyby se chtěla odstěhovat. Nešlo o peníze, pane. Jednalo se o Claiřino bezpečí.“

Michael se na ni zadíval přes pokoj a ona se kousla do rtu. Doufala, zoufale doufala, že se jí podaří nějak se z toho dostat, ale teď už bylo jasné, že to nezvládne. Neznatelně přikývla a opřela se do polštářů pohovky; snažila se co nejvíce schoulit, stát se ještě menší.

„Claire bydlela na dívčích kolejích,“ nadhodila máma. Zvedla ruku a nervózním pohybem ji pohladila po vlasech – stejně jako když byla Claire ještě maličká. Claire to nějak snesla. Ostatně, v hloubi duše jí to bylo příjemné, trošku, a musela bojovat s chutí přitisknout se k mámě a přitulit se. Cítit se bezpečně. „Byla tam v bezpečí, že? Ta Monika říkala…“

„Mluvili jste s Monikou?“ zeptala se Claire ostře a vyvalila oči na matku. Máma se mírně zamračila a ustaraně se na ni podívala.

„Ano, samozřejmě. Snažila jsem se zjistit, kde tě najdeme, a Monika nám hodně pomohla.“

„To si dovedu představit,“ zabručela Claire. Myšlenka na Moniku, jak tam stojí a usmívá se na její matku, určitě s naprosto nevinným, líbezným výrazem, jí způsobovala nevolnost.

„Řekla nám, že jsi tady,“ dodala máma. Ještě pořád se mračila. „Claire, zlato, proč ses odstěhovala z koleje? Já přece vím, že nejsi hloupá holka. Neudělala bys to, kdybys k tomu neměla důvod.“

„Měla důvod. Šikanovali ji,“ přerušil ji Michael.

„Šikanovali?“ zopakovala máma tónem, jako by tomu slovu nerozuměla.

„Podle toho, co mi Claire řekla, to začalo drobnostmi. Všechny dívky z prvního ročníku dostávají na pamětnou od starších studentek. Je to nepříjemné, ale ne nebezpečné. Jenže pak se postavila nesprávné dívce a skončilo to násilím.“

„Násilím?“ Tentokrát to byl táta, kdo se snažil zorientovat.

„Když sem přišla, měla na sobě tolik modřin, že vypadala jako cestovní mapa,“ vysvětloval Michael. „Upřímně řečeno, chtěl jsem zavolat na policii, jenže Claire byla proti. Ale nemohl jsem ji nechat, aby se tam vrátila. Nejen že ji šikanovaly… podle mého názoru jí hrozilo smrtelné nebezpečí.“

Mámina ruka v Claiřiných vlasech se zastavila. Vyklouzlo jí tiché zasténání.

„Nebylo to tak zlé,“ vložila se Claire rychle do hovoru. „Chci říct, vždyť jsem si ani nic nezlomila. Nějakou dobu jsem měla výron a oteklé oko, ale…“

„Oteklé oko?!“

„Modřiny už zmizely. Vidíš?“ zamrkala. Máma si starostlivě a s velkou péčí prohlédla její obličej. „Vážně už je po všem. Konec. Teď je všechno v pořádku.“

„Ne,“ řekl Michael. „Není. Ale Claire to zvládá a my jí pomáháme. Hlavně Shane. On… měl kdysi mladší sestru a teď se hodně stará, aby se Claire nic nestalo. Ale jde i o jiné věci. Podle mého názoru se Claire umí o sebe postarat. A právě to se tady měla naučit, souhlasíte?“ Michael se naklonil dopředu, lehce propletl prsty a lokty si opřel o kolena. Ve světle lampy se jeho vlasy leskly čistým zlatem a oči měl modré jako anděl. Pokud někdo vypadal jako důvěryhodný člověk, byl to právě Michael Glass.

Samozřejmě, byl mrtvý a tak dále, a Claire se musela kousnout do jazyka, aby to neprozradila.

Máma a táta přemýšleli. Věděla, že by měla něco říct… něco důležitého. Něco, co jim nedovolí popadnout ji za ucho a odvézt domů.

„Nemůžu odjet,“ prohlásila. Řekla to přímo od srdce, přesvědčená o každém slově. A hlas se jí ani jednou nezachvěl. „Mami, tati, já vím, že se o mě bojíte a… mám vás přece ráda. Jenže tady musím zůstat. Michael to neřekl, ale oni se za mě opravdu postavili, a já tu musím zůstat, dokud si nebudu jistá, že se kvůli mně nedostali do potíží. Přesně to musím udělat, chápete? Můžu to udělat. Musím.“

„Claire,“ řekla máma tichým, unaveným hlasem. „Je ti šestnáct! Jsi ještě dítě!“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Je mi šestnáct a půl a nevzdám se. Nikdy se nevzdávám, a vy to víte.“

Věděli. Claire celý život bojovala s protivenstvími osudu a oba její rodiče to dobře věděli. Znali její tvrdohlavost. Co víc, chápali, jak je tohle všechno pro ni důležité.

„Nelíbí se mi to,“ řekl táta, ale tentokrát měl jen nespokojený, ne rozzlobený hlas. „Nelíbí se mi, že bydlíš s chlapci, kteří jsou starší než ty. Mimo školu. A chci, aby osoby, které ti ubližují, s tím přestaly.“

„A jim v tom musím zabránit,“ odpověděla Claire. „Je to můj problém. Kromě toho jsou na kolejích i jiné dívky, které jsou šikanované, takže tady nejde jen o mě. Musím to udělat i kvůli nim.“

Michael zlehka pozvedl obočí, ale neřekl nic. Máma si otřela oči kapesníkem. Ve dveřích kuchyně se objevila Eva, na sobě měla velkou zástěru s kresbou rudých úst a nápisem „Dejte pusu kuchaři“. Nejistě se na všechny podívala a nesměle se usmála na Claiřiny rodiče.

„Večeře je hotová!“ řekla.

„Ach, to nemůžeme,“ odpověděla máma.

„Jasně že můžeme,“ nesouhlasil táta. „Umírám hlady. To je chilli?“

~

Večeře se zrovna moc nepovedla. Táta bručel cosi nedůležitého o chuti chilli. Shane celou dobu vypadal, jako by jen s obtížemi zadržoval smích. Eva byla tak nervózní, až Claire připadalo, že každou chvíli vyletí ze židle, a Michael… jediný Michael byl klidný. Jako dospělý. Claire se nikdy necítila víc jako dítě než u tohohle velkého stolu.

„Takže, Michaeli,“ ozvala se Claiřina matka, šťourající se ve své porci chilli. „Čím se zabýváš?“

Strašením v domě, kde mě zabili, pomyslela si Claire a kousla se do rtu. Rychle se napila koly.

„Jsem hudebník,“ odpověděl.

„Ach, vážně?“ Máma se přestala mračit. „A na co hraješ? Miluji klasiku.“

Teď už se dokonce i Michael začal cítit hloupě. Shane si odkašlal do ubrousku a rychle se napil koly, aby se zbavil škytavky, kterou dostal ze smíchu.

„Na klavír a na kytaru,“ odpověděl Michael. „Ale především na kytaru. Akustickou i elektrickou.“

„Hm,“ zabručel táta. „A jak ti to jde?“

Shaneova ramena se roztřásla.

„Sám nevím,“ odpověděl Michael. „Dost cvičím.“

„Je hodně dobrý!“ skočila mu do řeči Eva. Oči jí zářily. „Vážně, Michaeli, měl bys přestat s tou skromností. Jsi opravdu skvělý. Je jen otázkou času, než dosáhneš něčeho opravdu velkého, a ty to víš!“

Michaelův pohled byl… prázdný. Bez výrazu. Claire si ale přesto pomyslela, že ani tak nedokáže úplně skrýt bolest. „Jednou,“ pokrčil rameny. „Shane, díky za večeři. Byla dobrá.“

„Ano,“ přidala se Eva. „Chilli nebylo špatné.“

„Ostré,“ dodal táta, jako by to byla chyba. A přitom Claire moc dobře věděla, že si obvykle lil tabasko do poloviny všeho, co jedl. „Můžu si přidat?“

Eva vyskočila od stolu jako opařená. „Hned to přinesu!“ Jenže táta seděl na místě nejblíže kuchyni a už stačil vstát a vydal se tam.

Michael a Shane si vyměnili pohledy. Claire se zamračila, jak se snažila přijít na to, co je oba tak vyděsilo.

Seděli mlčky, slyšeli, jak se otevírají dveře lednice, cinkání lahví a pak zavírání dveří. Claiřin táta se vrátil, v ruce měl chlazenou plechovku koly.

A v druhé ruce držel pivo. Sedl si ke stolu a probodl Michaela pohledem.

„Můžeš mi vysvětlit, co dělá pivo v lednici v domě, kde bydlí šestnáctiletá dívka?“ zeptal se. „Nemluvě o tom, že ani jednomu z vás není tolik, abyste mohli pít!“

No a je to. Někdy, pomyslela si Claire, přijdou dny, kdy prostě nemůžete vyhrát.

~

Dali jí dva dny, a i to jen proto, že táta souhlasil s tím, aby Claire zašla do kanceláře a vyřídila si papíry potřebné k přestupu. Michael se snažil, jak to šlo, ale dokonce ani jeho andělská krása a naprostá upřímnost tentokrát nestačily. Shane se v jistou chvíli přestal skvěle bavit a začal křičet. Eva odešla do svého pokoje.

Claire plakala. Hlasitě. Zlostí.

Byla tak rozzuřená, až skoro ani nevnímala, že máma s tátou chtějí odjet z Morganville v noci, bezbranní a aniž by cokoli tušili. Michael se o to ale postaral – řekl jim o zlodějích aut, kteří v okolí kradou SUV. Nic dalšího se dělat nedalo, ale i to bylo víc, než Claire očekávala.

Táta se na ni díval, jako by ho zklamala.

Ještě nikdy, nikdy je nezklamala, a teď byla strašlivě naštvaná, protože si to nezasloužila – ani trochu.

Michael a Shane stáli ve dveřích a dívali se, jak Claiřini rodiče potmě a potichu nasedají do SUV. Shane, jak si všimla, držel v ruce velký, ručně vyrobený křížek, a navzdory vzteku byl připravený rozběhnout se na pomoc. Ale nebylo to nutné. Máma s tátou nasedli do auta a odjeli, Michael zavřel a zamkl dveře a pak se otočil a podíval se na Claire.

„Promiň,“ řekl. „Mohlo to dopadnout líp.“

„Myslíš?“ vyprskla. Oči měla opuchlé a byla tak rozzuřená, až skoro cítila, že se každým okamžikem rozletí na kousky. „Já neodjedu! Ani náhodou!“

„Claire…“ Michael se natáhl a položil jí ruce na ramena. „Dokud ti nebude osmnáct, nemáš skutečné právo něco takového říkat, chápeš? Já vím, že už je ti skoro sedmnáct a jsi chytřejší než devadesát procent lidí na světě…“

„A o sto procent chytřejší než kdokoli jiný v tomhle domě,“ skočil mu do řeči Shane.

„…ale to nic neznamená. Bude znamenat, ale zatím ještě ne. Musíš dělat to, co ti přikazují. Pokud si postavíš hlavu a začneš s nimi bojovat, nebude to nic příjemného. Claire, tohle si nemůžeme dovolit. si to nemůžu dovolit. Rozumíš?“ Zachytil očima její pohled a ona musela přikývnout. „Promiň. Věř mi, nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, ale aspoň se dostaneš z Morganville. Budeš v bezpečí.“

Objal ji. Ucítila, jak na vteřinu zapomněla dýchat, ale pak se otočil a odešel.

Podívala se na Shanea.

„No, já tě objímat nebudu,“ řekl. Stál blízko ní, tak blízko, že musela pořádně zaklonit hlavu, aby se mu podívala do očí. Několik dlouhých vteřin nic neříkal, jen… jen se na ni díval. Slyšela, že Eva v obýváku mluví s Michaelem, ale tady, v předsíni, bylo ticho. Vnímala, jak jí rychle buší srdce, a napadlo ji, jestli to slyší i on. „Claire…“ řekl nakonec.

„Já vím,“ nenechala ho domluvit. „Je mi šestnáct. Už jsem to slyšela.“

Přivinul ji k sobě. Ne tak jako Michael – nevěděla, v čem spočívá rozdíl, ale vnímala ho. Nebylo to obyčejné objetí; bylo – cítila to – bližší.

Protože se nedržel zpátky, v tom to bylo. A ona se uvolnila a přitiskla se k němu, s lehkým povzdechem, tváří k jeho hrudníku. Skoro zasténala úlevou. Opřel si bradu o její hlavu. Cítila se vedle něj strašně malá, ale ani trochu jí to nevadilo. Neměla pocit, že by kvůli tomu byla slabší.

„Bude se mi po tobě stýskat,“ zašeptal a ona se trochu odtáhla, aby mohla zvednout hlavu a znovu se na něj podívat.

„Opravdu?“

„Jo.“ Myslela si, opravdu si myslela, že ji políbí, ale právě v tu chvíli zaznělo Evino volání: „Shane!“ a on sebou škubl, odtáhl se a Claire měla znovu před sebou toho známého, trochu bezstarostného Shanea. „Díky tobě to u nás začalo být zajímavé.“

Odkráčel chodbou a jí se zase zmocnil vztek.

Kluci. Proč jsou vždycky tak pitomí?

~

Noc byla jako obvykle plná zvuků – skřípání, vytí větru za okny, do nichž narážely větve. Claire nemohla usnout. Nedokázala se smířit s myšlenkou, že v tomhle pokoji, v tom krásném pokoji, stráví už jen dvě noci a pak ji odvezou domů, pokořenou a poraženou. Teď už ji rodiče nepustí nikam. Bude muset počkat ještě rok a půl, což znamená, že ji znovu čekají přijímací zkoušky, a vzít to zase od začátku…

Napadlo ji, že teď už není důležité, jestli bude chodit na přednášky, a plácla do polštáře, aby ho vytvarovala pohodlněji. Několikrát.

Kdyby spala – třeba jen lehce – tiché klepání na dveře by neuslyšela, jenže byla rozčílená, a tak vyklouzla z postele, otočila klíčem v zámku a otevřela dveře.

Byl to Shane. Stál na chodbě a bylo poznat, že chce vejít dovnitř – jenže nemohl. Tak nejistého ho ještě neviděla. Měl na sobě volné tričko a fotbalové trenýrky, a ona cítila, jak se jí něco zmocňuje. Určitě to měl na sobě, když spal. Nebo… ještě míň.

Fajn, vážně by na tohle neměla myslet.

O vteřinu později jí došlo, že ona sama má na sobě jen tenké, příliš velké triko – jedno z Michaelových starých – které jí sahá sotva do poloviny stehen. Bez přehánění se dalo říct, že byla napůl nahá.

„Ahoj,“ řekla.

„Ahoj,“ odpověděl Shane. „Vzbudil jsem tě?“

„Ne. Nemohla jsem usnout.“ Byla si palčivě vědoma postele za zády s rozházeným ložním prádlem. „Hm, chceš… jít dál?“

„Radši ne,“ odpověděl tiše. „Claire, já…“ Zavrtěl hlavou, jemné vlasy mu pohladily tvář. „Dokonce bych tady ani neměl stát.“

Přesto se viditelně nechystal odejít.

„No,“ řekla. „Já si jdu sednout. Jestli chceš stát tady, žádný problém.“

Přešla k posteli a posadila se na ni; dávala si dobrý pozor, jak to dělá. Nohy u sebe, ostýchavě a upjatě. Prsty nohou se sotva dotýkala koberce. Byla vzrušená.

Sklopila pohled k rukám, na okousané nehty, a začala si nervózně oškubávat kůžičku.

Shane udělal dva kroky do pokoje. „Nechci, abys příští dva dny vycházela ven,“ řekl. Tohle nebylo to, co čekala, že řekne. Ani trochu. „Tvůj otec si už teď myslí, že tě opíjíme a pak v obýváku pořádáme orgie. Poslední věc, kterou bych chtěl, je poslat tě domů se stopami kousnutí od upíra na krku. Nebo v rakvi.“ Ztlumil hlas. „Nesnesl bych to. Vážně. Víš to, že?“

Pořád měla skloněný pohled. Udělal další krok a ona spatřila jeho bosé nohy a fotbalové trenýrky. „Claire, musíš mi to slíbit.“

„Nemůžu,“ odpověděla. „Nejsem malé dítě. A nejsem ani tvoje sestra.“

Zasmál se, tiše, hrdelně. „Aha, tohle… já vím. Ale nechci se dívat, jak ti znovu někdo ubližuje.“

Vzal ji za bradu a zvedl jí hlavu.

Celý svět znehybněl. Claire připadalo, že i její srdce přestalo bít.

Jeho rty byly teplé, měkké a sladké a jejich dotyk ji překvapil a vyděsil, způsobil, že se začala cítit neohrabaně. Já ještě nikdy… nikdo mě nikdy… určitě to dělám špatně…

Nenáviděla sama sebe, nenáviděla se za to, že neví, jak opětovat jeho polibek. Věděla, že ji bude srovnávat se všemi ostatními děvčaty, s těmi, které ho líbaly lépe.

Přestal ji líbat. Srdce jí bušilo tak rychle, až měla pocit, že jí v hrudi mává křídly nějaký pták. Zrudla, bylo jí horko, tak horko…

Shane přitiskl své čelo k jejímu a vzdychl. Jeho dech jí ovanul tvář a tentokrát ho políbila ona; věřila svému instinktu, nechala Shanea, aby jí pomohl vstát. Ruce měli spojené, prsty propletené, a Claire polévaly vlny horka.

Tentokrát, když přestali, aby se nadechli, se od ní úplně odtáhl. Měl zarudlý obličej a oči mu zářily. Claire cítila své rty, naběhlé, teplé, zázračně a úžasně vlhké. Ach, pomyslela si. Nejspíš jsem zapomněla, že mám používat i jazyk. Použití teorie v praxi se ukázalo být těžší, když mozku hrozil zkrat.

„Dobře,“ řekl Shane. „Tohle… tohle se nemělo stát.“

„Nejspíš ne,“ přikývla. „Ale já za dva dny odjíždím. Bylo by hloupé, kdybych tě ani jednou nepolíbila.“

Nebyla si ani trochu jistá, kdo tentokrát políbil koho. Možná to bylo zakolísání gravitace, výbuch supernovy. Cítila to tak. Tentokrát vzal její tvář do dlaní, hladil ji po vlasech, po krku až k ramenům…

Vydechla se rty u jeho a on zasténal. Zasténal. Netušila, že je schopná cítit něco takového, že ten pocit může přebíhat po její kůži a nervech jako úder blesku.

Jeho ruce se zastavily na jejím pase.

Když se setkaly jejich jazyky, plné váhání a vlhké, podlomila se pod ní kolena. Připadalo jí, že její páteř zachrastila, jako by byla tvořena navzájem nespojenými obratli. Shane ji pravou rukou objal v pase, pevně ji k sobě přitiskl a levou rukou ji hladil po vlasech.

Fajn, tak tohle bylo líbání. Opravdové líbání. Žádná obyčejná pusa na rozloučenou, pusa před odjezdem, byl to polibek: Ahoj, sexy krásko, a – bože – nikdy netušila, že to může být takové.

Když ji Shane pustil, omámeně se posadila na postel a napadlo ji, že jestli si přisedne k ní, ona si lehne a…

Shane udělal dva dlouhé kroky dozadu a pak se obrátil a vyšel na chodbu. Otočil se k ní. Jako ve snu nebo v transu se dívala, jak se jeho hruď rychle zvedá, když se snažil uklidnit dech.

„Fajn,“ řekl nakonec a otočil se k ní. Pořád ale stál na chodbě. „Tohle se opravdu nemělo stát. A nebudeme o tom mluvit, ano? Nikdy.“

„Dobře,“ odpověděla. Cítila se, jako by jí z konečků prstů proudilo světlo. Jako by se linulo ven špičkami prstů u nohou. Cítila se naplněná září, jako by planula slunečním světlem. „Nic se nestalo.“

Otevřel ústa a pak je zavřel. Zavřel i oči. „Claire…“

„Já vím.“

„Zavři dveře,“ řekl.

Vstala a pomalu začala zavírat. Ještě poslední pohled na něj skrz zužující se škvíru a potom se dveře dovřely a Claire otočila klíčem.

Uslyšela na druhé straně klepnutí. Shane se opřel o dveře, věděla to.

„Tak teď už je vážně po mně,“ zašeptal.

Vrátila se do postele a ležela tam, naplněná světlem, až do rána.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a šest