prokletý dům kapitola 14

14

V pondělí ráno nebylo po Shaneovi ani stopy, ale přece jen vstala hodně brzy – těsně poté, co se Michael proměnil v mlhu. Osprchovala se a k snídani vytáhla z šuplíku sušenky, umyla nádobí, ležící v dřezu po včerejší katastrofální večeři s rodiči – neměl to náhodou udělat Michael? – a vybalila si batoh, aby do něj strčila kovovou nádobu (chtěla ji vrátit do chemické laboratoře a změnit tak krádež v půjčku) a bibli s jejím tajemstvím.

A pak ji napadlo: Tohle není dobrý nápad, takhle mi ji prostě ukradnou, a bibli zase vytáhla. Zasunula ji do police s knihami mezi desátý díl Encyklopedie světa a nějaký román, o kterém v životě neslyšela. A pak vyšla z domu, zamkla za sebou a vyrazila do školy.

Když o přestávce mezi dvěma hodinami dorazila do chemické laboratoře, bylo tam poměrně rušno a bez nejmenších potíží se jí podařilo vklouznout do místnosti s chemikáliemi a postavit nádobu na místo – poté co pečlivě otřela otisky prstů ze všeho, na co si vzpomněla. Po splnění tohoto morálního závazku rychle zamířila do administrativní budovy, aby vyřídila školní papíry. Nikdo nebyl zvlášť překvapený, nejspíš tu měli poměrně dost případů předčasného ukončení studia. Nebo zmizení.

Když vešla do Common Grounds, bylo poledne. Eva právě dorazila do práce, ospalá a uzívaná. Při pohledu na Claire, která si objednala šálek čaje, se zatvářila překvapeně. „Myslela jsem, že nemáš vycházet z domu,“ řekla. „Michael a Shane říkali…“

„Musím mluvit s Oliverem,“ odpověděla Claire.

„Je vzadu,“ mávla rukou Eva. „Claire? Stalo se něco zlého?“

„Ne,“ uklidnila ji. „Podle mě se konečně stalo něco dobrého.“

Dveře s nápisem Kancelář byly zavřené. Zaklepala a uslyšela, jak ji Oliverův příjemný hlas zve dál. Vešla. Seděl u malého stolu v nevelké místnosti a před ním stál zapnutý počítač. Usmál se na ni, vstal a potřásl jí rukou. „Claire,“ oslovil ji. „Rád vidím, že jsi v pořádku. Slyšel jsem, že jsi měla nějaké… potíže.“

Oliver měl na sobě skvrnité tričko Grateful Dead a džíny s vybledlými záplatami na kolenou – ani ne tak kvůli módě jako spíš ošoupanosti, usoudila. Tvářil se unaveně a ustaraně; najednou ji napadlo, že jí něčím trochu připomíná Michaela. Kromě toho, že tu byl ve dne i v noci, takže nemohl být duchem, samozřejmě. Je to tak?

„Brandon je hodně nespokojený,“ prohlásil. „Bojím se, že se schyluje k odvetě. On rád útočí zezadu, nebojuje otevřeně, takže dávej pozor na přátele. Včetně Evy, samozřejmě. Prosil jsem ji, aby byla obzvlášť opatrná.“

Přikývla. Srdce měla až v krku. „Ehm… a co když mám něco na výměnu?“

Oliver si sedl a rozvalil se na židli. „Výměnu za co? A pro koho?“

„Je… je to něco důležitého. Nechtěla bych říkat nic přesnějšího.“

„Obávám se, že budeš muset, pokud chceš, abych jednal tvým jménem jako prostředník. Nemůžu někomu nabízet zboží, aniž bych věděl, s čím obchoduju.“

Uvědomila si, že pořád drží v rukou šálek s čajem, a tak udělala pár kroků a postavila ho na okraj stolu.

„Hm… raději bych to udělala osobně. Jenže nevím, za kým jít. Určitě za někým, kdo dává příkazy Brandonovi. A možná ještě někam výš.“

„Ve společenství upírů panuje hierarchické uspořádání,“ přikývl Oliver. „Brandon není na vrcholu. Víš, existují dvě frakce. Brandon patří k jedné z nich, k té temnější, dalo by se říct. Záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě na lidském úhlu pohledu, ani jedna z frakcí není čistá jako lilie.“ Pokrčil rameny. „Pomůžu ti, jestli mě necháš. Věř mi, nechceš sama pátrat po kontaktu na ty osoby. Ani si nejsem jistý, jestli by ti to dovolili.“

Kousla se do rtu; myslela na to, co jí Michael říkal o uzavírání dohod v Morganville. Dobře věděla, že s tím nemá zkušenosti. A neznala závazná pravidla.

Oliver je znal, jinak by už byl dávno po smrti. Kromě toho byl Eviným šéfem a ona ho měla ráda. A k tomu se mu nejméně dvakrát podařilo zabránit Brandonovi, aby na ni zaútočil. To už něco znamenalo.

„Fajn,“ řekla. „Mám knihu.“

Oliverovo šedivé obočí pokleslo a vytvořilo jedinou rovnou čáru. „Knihu?“

„Vždyť víš. Tu knihu.“

„Claire,“ řekl pomalu. „Doufám, že víš, co říkáš. Protože v téhle věci se nesmíš zmýlit a je absolutně vyloučeno, abys lhala. Blufování může skončit jenom tak, že ty i všichni tví přátelé zemřete. Bez milosti. Pár lidí se o to pokusilo. Přinesli falzifikáty nebo předstírali, že mají knihu, a pak utekli. Zemřeli. Všichni do jednoho. Rozumíš?“

Znovu s obtížemi, podvědomě naprázdno polkla. Vyschlo jí v ústech. Snažila si vzpomenout, jak se cítila včera v noci, když jí bylo teplo a zářila světlem, jenže tenhle den se ukázal být mrazivý a děsivý. A nebyl tu Shane. „Ano,“ zašeptala. „Rozumím. Ale já ji mám a nemyslím si, že je falešná. A chtěla bych ji vyměnit.“

Oliver ani nemrkl. Snažila se odvrátit pohled, ale bylo v něm něco, cosi tvrdého a neodbytného, až z něj dostala strach. „Dobře,“ řekl nakonec. „Ale sama to nezvládneš. Jsi příliš mladá a bezbranná. Postarám se o to tvým jménem, ale potřebuju důkaz.“

„Jaký důkaz?“

„Musím tu knihu vidět. Vyfotit alespoň obálku a jednu ze stránek, abych věděl jistě, že je pravá.“

„Myslela jsem, že upíři z ní nedokážou číst.“

„Nedokážou, alespoň podle pověsti. Jde o ten symbol. Stejně jako symboly Ochrany má i tenhle vlastnosti, které lidské smysly nemůžou odhalit. V tomto případě zamlží upírům smysly. Pouze lidé jsou schopni přečíst slova, která jsou uvnitř, ale fotografie odstraní zmatek vyvolaný symbolem a upír bude moci zjistit, jak symbol vypadá. Úžasná věc, tahle technologie.“ Podíval se na hodinky. „Dnes odpoledne mám schůzku, kterou nemůžu odvolat. Přijdu k vám domů večer, jestli můžu. Při té příležitosti bych si chtěl promluvit se Shanem a s Evou. A s tím tvým třetím přítelem, s tím, který sem nikdy nechodí. S Michaelem, je to tak? S Michaelem Glassem.“

Přistihla se, jak přikyvuje. Byla trochu vyděšená a moc nechápala proč. Vždyť je všechno v pořádku, ne? Oliver je přece jeden z těch dobrých.

A neměla tušení, na koho by se mohla obrátit, ne v Morganville. Na Brandona? Jasně. Vynikající nápad.

„Dnes večer,“ zopakovala. „Dobře.“

Vstala a odešla; cítila, jak je jí chladno. Eva se na ni podívala, zamračila se a chtěla jít za ní, jenže u baru byla spousta lidí. Claire rychle vyrazila ke dveřím a utekla, ještě než k ní Eva stačila dojít. Nechtěla s ní o tom mluvit. Byla si zvláštně jistá, že právě udělala hroznou chybu, i když nechápala jakou a proč.

Soustředila se na to tak moc, ponořená do vlastních myšlenek a omámená jasným sluncem – nemluvě o přítomnosti lidí na ulici – že úplně zapomněla na nebezpečí, která lidem v Morganville večer hrozila. První varování, které postřehla, bylo tiché zavrčení motoru auta a vzápětí ztratila rovnováhu a dopadla na rozpálený lak bočních dveří dodávky, které se odsunuly do stran.

Někdo ji popadl z jedné strany a z druhé zatáhl. Ani nestačila vyjeknout a už byla uvnitř dodávky, kde ji několik lidí přimáčklo svými těly. Dveře se zabouchly a sluneční světlo zmizelo. Jakmile dodávka zrychlila, Claire se skutálela po prkenné podlaze a uslyšela veselé výkřiky a smích.

Dívčí smích.

Některá z dívek jí klekla na hruď a znemožnila jí pořádně dýchat; snažila se vykroutit a shodit ji ze sebe, ale nepodařilo se jí to. Když usilovným mrkáním konečně rozehnala všechny hvězdičky, uviděla, že je to Gina, dokonale nalíčená a oblečená podle poslední módy – s výjimkou chorobného lesku v očích. Monika si klekla vedle ní a usmála se mírným, krutým úšklebkem. Jennifer řídila. V dodávce byly ještě dvě další holky; zapamatovala si je z incidentu ve sklepě univerzitní koleje. Monika viditelně pokračovala v náboru a tyhle dvě složily zkoušky na Vyšší školu psychopatů.

„Slez ze mě!“ vykřikla Claire a pokusila se Ginu praštit, jenže Monika ji popadla za ruce, zvedla je nad Claiřinu hlavu a škubla – bolestivě a silně. „Ty čubko, slez!“

Monika ji udeřila do břicha a vyrazila Claire dech. Namáhavě lapala po vzduchu. Ginina váha jí to hodně ztěžovala. Je možné někoho takhle zabít? Udušením? Možná když oběť není velká… tak jako ona…

Dodávka pořád ujížděla vpřed, odvážela ji dál a dál od bezpečných míst. „Ty,“ řekla Monika a naklonila se nad ni, „jsi mě vážně vytočila, rybičko. Takové věci já nezapomínám. Ani můj kluk ne.“

„Brandon?“ zasípala Claire. „Bože, měla by sis najít někoho, komu aspoň tluče srdce!“

Za tohle znovu dostala ránu a tentokrát to bolelo tak moc, až se rozplakala, vztekle a bezradně. Gina jí položila ruku na krk a začala tlačit. Ne dost silně, aby ji zabila, ale natolik, aby ji to bolelo a ještě víc ztěžovalo lapání po drahocenném vzduchu.

Kdyby chtěly, mohly by ji takhle věznit hodiny. Jenže Claire došlo, že nejspíš mají v plánu ještě několik dalších věcí.

Samozřejmě – Monika sáhla do kapsy a vytáhla zapalovač, plynový, s vysokým jasným plamenem. Strčila ho Claire přímo pod nos. „Budeme grilovat,“ řekla. „Pečený šprt. Jestli to přežiješ, budeš ošklivá. Ale s tím si nemusíš dělat hlavu, protože nejspíš nepřežiješ.“

Claire zaječela ze všech sil, které jí zbývaly. Ten křik zaskočil Moniku a vyděsil řídící Jennifer, která se podívala dozadu a škubla přitom volantem.

Chyba.

Dodávka odbočila doprava a narazila do něčeho tvrdého. Claire vyletěla dopředu, s Ginou, která na ní seděla jako na létajícím koberci, narazila do sedaček a Monika i Gina se rozletěly do stran, když dodávka dostala smyk a zastavila se.

Claire se vrhla ke dveřím. Vypadla ven. Dodávka narazila do zadní části jiného auta, zaparkovaného u obrubníku, a spustil se alarm. Točila se jí hlava a skoro upadla, ale slyšela, jak Monika za jejími zády něco křičí. Znamenalo to, že se musí vzpamatovat – rychle. Rozběhla se.

Tahle část města byla skoro úplně vylidněná – obchody byly zavřené a na ulicích se pohybovalo jen několik lidí.

Ani jeden z nich se na ni nepodíval.

„Pomoc!“ zakřičela a začala mávat rukama. „Pomoc! Prosím…“

Nikdo se nezastavil, úplně jako by byla neviditelná. Chvíli vyděšeně vzlykala, ale pak zaběhla za roh a zastavila se jako zkamenělá.

Kostel! Za celou dobu, kdy byla v Morganville, žádný neviděla, ale tady jeden stál. Nebyl velký – neokázalá bílá budova s malou vížkou. Neměla kříž, ale určitě to musel být kostel.

Přeběhla ulici, vystoupala po schodech a prudce narazila do dveří.

A zase se od nich odrazila zpátky.

Byly zamčené.

„Ne!“ vykřikla a začala lomcovat klikou. „Ne, prosím, ne!“

Tabulka na dveřích ukazovala, že je kostel otevřený od západu slunce do půlnoci. Co to, k čertu…?

Bála se domyslet. Seskočila ze schodů a oběhla budovu dozadu. Tam, vedle kontejneru na smetí, našla zadní vchod se skleněným okénkem. I ten byl zamčený. Rozhlédla se kolem, našla kus dřeva a rozmáchla se jím jako baseballovou pálkou.

Třesk!

Když skrz vysypanou okenní tabulku sáhla dovnitř po zámku, škrábla se do ruky, ale podařilo se jí otevřít a vzápětí za sebou zase zabouchla. Otočila klíčem v zámku, horečnatě se rozhlédla a našla černou informační tabulku, kterou zakryla otvor po skle. Doufala, že na první pohled nebude poznat, že je tabulka rozbitá.

Couvla dovnitř, zpocená, rozbolavělá a unavená během, a vešla do kaple. Určitě to byla kaple, s abstraktními vitrážemi v oknech a dlouhými řadami lesknoucích se lavic, ale nebyly tam žádné kříže, krucifix a ani jediný náboženský symbol. Typický unitářský kostel, usoudila.

Ale hlavně byl prázdný.

Claire klesla na lavici někde uprostřed svatostánku a pak se natáhla na sedačku potaženou rudým sametem. Srdce jí bušilo rychle, strašně rychle, a pořád byla vyděšená.

Nikdo nevěděl, kde je. Jenže jestli se pokusí odtud dostat, tak Monika možná…

Chtěly mě upálit zaživa.

Zachvěla se, otřela si slzy z tváře a pokusila se přemýšlet, vymyslet něco, co by mohla udělat, aby se z toho dostala. Možná je tu telefon. Co kdyby zavolala Evě nebo Shaneovi? Rozhodla se, že oběma. Evě kvůli autu a Shaneovi coby věrnému ochránci. Chudák Shane. Měl pravdu – vážně by mu měla přestat volat pokaždé, když potřebuje někoho silného. Připadalo jí, že to svým způsobem není fér.

Claire znehybněla a nemohla popadnout dech, protože zaslechla v kapli nějaký tichý zvuk. Jakoby šustění látky. Lehký šelest, jako by nějaký závěs zašeptal, rozpohybovaný závanem z klimatizace. Je to tak? Nebo možná…

„Ahoj,“ promluvila velmi bledá žena, naklonila se přes opěradlo lavice a podívala se na ni. „Ty musíš být Claire, předpokládám.“

~

Teprve po delší chvíli Claire ženu poznala. Věděla, že už ji jednou viděla, jen na zlomek vteřiny, ale byla to ona – upírka, která přijela limuzínou do Common Grounds po zavírací době.

Jenže co dělala v kostele?

Claire se pomalu posadila, neschopná odtrhnout oči od zlehka se usmívající ženy. Měkké světlo dopadající vitrážemi propůjčovalo její tváři zlatavý přísvit.

„Sledovala jsem tě,“ řekla žena. „I když, abych řekla pravdu, mám tenhle kostel docela ráda. Panuje tu klid, nemyslíš? Svaté místo. Takové, které osobám nacházejícím se uvnitř nabízí jistou… ochranu před nebezpečím.“

Claire si olízla rty a ucítila slanou příchuť slz. „Chcete říct, že mě tady nemůžete zabít.“

Úsměv se nezměnil, možná se dokonce ještě trochu rozšířil. „Přesně to jsem měla na mysli, zlato. Samozřejmě se totéž týká i mé ochranky. Ujišťuji tě, jsou tady. Nikdy nejsem sama. Je to jedna z nevýhod postavení, které zastávám.“ Usmála se a elegantně, zlehka naklonila hlavu. Všechno na ní bylo elegantní, od hřívy hedvábných zlatavých vlasů až po oblečení. Claire si nijak zvlášť nevšímala módy, ale tyhle šaty vypadaly jako ze starých fotografií z mládí její matky. Nebo možná babičky.

„Jmenuji se Amélie,“ pokračovala žena. „Svým způsobem mě už znáš, i když si to možná ještě neuvědomuješ. Prosím, dítě, netvař se tak vyděšeně. Upřímně tě ujišťuji, že z mé strany tě nic špatného nečeká. Vždycky dávám velmi důrazné varování, než se uchyluju k násilí.“

Claire netušila, jak by měla přestat vypadat vyděšeně, ale aspoň složila ruce na kolenou, aby ovládla jejich chvění. Amélie si povzdechla.

„V tomhle městě žiješ teprve krátce,“ řekla, „ale jen zřídka vídám, jak se někomu za tak krátkou dobu podaří rozšťourat tolik mravenišť. Nejdříve Monika, pak Brandon a teď slyším, že se obracíš pro radu na mého drahého Olivera… a vidím, jak utíkáš jako šílená mými ulicemi… nu, zaujala jsi mě. Často na tebe myslím, Claire. Na to, kým jsi. Proč jsi tady.“

„Já… nejsem nikdo,“ odvětila Claire. „A odjíždím z města. Rodiče mě odhlašují ze školy.“ Najednou si uvědomila, že je to moc dobrý nápad. Ani ne útěk jako spíše ústup na bezpečnější pozice.

„Skutečně? Nu, uvidíme.“ Amélie pokrčila rameny – gestem, které vypadalo jako z jiného světa. „Víš, kdo jsem?“

„Někdo důležitý.“

„Jistě. Někdo velmi důležitý.“ Améliiny oči vypadaly v pološeru klidně, bez konkrétního zabarvení. Šedé? Nebo modré? Nebyla to ale barva, co jejímu pohledu dávalo sílu. „Jsem nejstarší upír ve městě, má milá. V jistém smyslu jsem jediný upír, který je důležitý.“ Řekla to bez jakékoli domýšlivosti. „Přestože ostatní mohou mít jiný názor, samozřejmě. Ale pokud jej mají, strašlivě se mýlí. Nebezpečně.“

„Já… já nechápu.“

„Ne, neočekávám, že bys chápala.“ Amélie se naklonila a položila štíhlé, elegantní bílé ruce na dřevěnou lavici před sebou a pak si o ně opřela ostrou bradu. „Nějakým způsobem ses vmísila do našeho hledání knihy. Jak jsem pochopila, víš, o kterou knihu se jedná.“

„Já… ehm, ano.“ Nepřicházelo v úvahu, aby se přiznala, že ji má doma. Tuhle chybu už jednou udělala. „Tedy, vím o všech…“

„Upírech,“ pomohla jí Amélie. „Není to žádné tajemství, má drahá.“

„O upírech, že ji hledají.“

„A jen náhodou došlo k tomu, že ses nachomýtla k našemu pátrání v knihovně, kde zkoumáme svazek za svazkem, abychom tu knihu našli.“

Claire zamrkala. „Ta kniha patří vám?“

„Svým způsobem ano. Řekněme, že mi patří stejně jako všem, kdo jsou v současné době naživu. Striktně vzato, i já jsem živá. Kdysi se nám říkalo nemrtví, chápeš, ale copak všechny živé bytosti nejsou nemrtvé? Nesnáším nepřesnost. Zdá se, že tohle máme společné, mladá dámo.“ Amélie zlehka naklonila hlavu na stranu. Claire se zachvěla, protože jí to připomnělo jeden dokumentární film. O kudlance pozorující budoucí potravu. „Upír je poměrně zastaralé slovo. Pravděpodobně požádám univerzitu, aby vymyslela lepší – jak se tomu teď říká? – uživatelsky přívětivější pro označení toho, čím jsme.“

„Já… co ode mě chcete?“ zeptala se Claire bez okolků. A pak hloupě dodala: „Omlouvám se.“ Věděla, že promluvila hrubě, a přestože ji upírka děsila, ani na chvíli se k ní nechovala hrubě.

„To je v pořádku. Jsi ve velkém stresu. Odpouštím ti ten chvilkový nedostatek způsobů. Chci od tebe pravdu, dítě. Chci vědět, co ses dozvěděla o knize.“

„Já… ehm, nic.“

Následovala dlouhá chvíle ticha. Claire slyšela, jak někdo zacloumal hlavními dveřmi kostela.

„To je škoda,“ řekla nakonec Amélie klidně. „Doufala jsem, že ti budu schopná pomoci. Zdá se však, že to nepůjde.“

„Ehm… jak to? To je všechno?“

„Ano. Obávám se, že ano.“ Amélie se znovu narovnala a složila ruce do klína. „Můžeš se vrátit stejnou cestou, jakou jsi sem přišla. Přeji ti hodně štěstí, má drahá. Budeš ho potřebovat. Žel, život smrtelníka je velmi křehký a krátký. Ten tvůj nakonec může být ještě kratší než životy ostatních.“

„Ale…“

„Nemohu ti pomoci, pokud nemáš co nabídnout. Pro život v Morganville platí určitá pravidla. Nemohu adoptovat opuštěné bytosti pouze proto, že jsou okouzlující. Na shledanou, maličká Claire. Buď sbohem.“

Claire netušila, jak má chápat slovo okouzlující, ale význam sdělení jí došel. Pokud se jí před chvílí otevřely nějaké dveře – lhostejno, zda vedoucí k dobrému nebo ke zlému – tak se teď znovu zabouchly. Vstala, přemýšlejíc, co by měla říct, a rozhodla se, že nejlepší bude neříkat nic…

… a v tu chvíli uslyšela, jak se zadní vchod kostela s rachotem rozletěl dokořán.

„Sakra,“ zašeptala. Amélie se na ni znechuceně podívala. „Omlouvám se.“

„Nacházíme se v domě modliteb,“ odpověděla upírka klidně. „Copak tvou generaci nikdo nenaučil, jak se máte správně chovat?“

Claire se schovala za lavici. Uslyšela něčí rychlé kroky a pak Moničin hlas.

„Moc se omlouvám! Netušila jsem, že jste tady…“

„Jsem,“ promluvila Amélie chladně. „Morrellová, že? Vaše jména se mi pořád pletou.“

„Monika Morrellová.“

„Jak půvabné.“ Améliin hlas už nebyl chladný – byl přímo ledový. „Moniko Morrellová, musím tě požádat, abys odtud odešla. Toto místo není pro tebe. Je uzavřeno pečetí. Znáš pravidla.“

„Omlouvám se. Nemyslela jsem…“

„Častý případ, jak předpokládám. Prosím, odejdi.“

„Ale… je tu jedna dívka… byla…?“

Améliin hlas se změnil v jinovatku usazující se na zamrzlém okně. „Ty mi kladeš otázky?“

„Ne! Ne, omlouvám se, paní, už se to nikdy nestane. Promiňte…“ Moničin hlas se vzdaloval. Couvala uličkou mezi lavicemi. Claire se nehýbala.

Skoro vykřikla, když se Amélie znovu vztyčila nad lavicí a podívala se na ni. Neslyšela žádný pohyb. Naprosto žádný.

„Navrhuji ti, abys šla přímo domů, malá Claire,“ řekla Amélie. „Odvezla bych tě tam sama, ale dala bych tak na vědomí více, než si v tuto chvíli mohu dovolit. Utíkej. Utíkej domů. No tak, pospěš si… a… pokud jsi mi ohledně té knihy lhala, pamatuj, že po tak cenné věci může toužit mnoho lidí – a to z mnoha důvodů. Ujisti se, co chtějí, než jim ji předáš.“

Claire pomalu zvedla ruce, jimiž si chránila hlavu, vklouzla na sedadlo lavice a zahleděla se upírce do tváře. Pořád se bála, ale Amélie už nevypadala… no… zlá. Byla prostě jen chladná. Jako led.

A stará.

„Co to je?“ zeptala se Claire. „Ta kniha?“

Améliin úsměv byl bledý jako staré hedvábí. „Život,“ odpověděla. „A smrt. Víc ti říct nemůžu. Nebylo by to správné.“ Úsměv zmizel, zůstal jen děsivý chlad. „Myslím, že teď už bys opravdu měla jít.“

Claire vyskočila a rychle se rozběhla. S každým krokem se ohlížela přes rameno. Viděla, jak se objevují další upíři; předtím je nezahlédla, ani jednoho. Poznala Johna, toho z knihovny. Vycenil na ni zuby a nevypadalo to přátelsky. Jedno oko měl mléčně bílé.

Běžela.

~

Ať už Monika a její kamarádky odešly kamkoli, nezamířily stejným směrem jako Claire – a ta celou cestu na Lot Street běžela. Když odbočila za roh, v plicích ji pálilo a málem se rozplakala, když uviděla velký starý dům.

A Shanea sedícího na schůdcích zápraží.

Vstal, neřekl jediné slovo, a ona se mu vrhla do náruče. Objal ji, několik okamžiků ji k sobě silně tiskl a pak se odtáhl na délku paží, aby se ujistil, že jí nic není.

„Já vím,“ řekla. „Říkal jsi mi, abych nikam nechodila. Omlouvám se.“

Zamračeně přikývl. „Běž.“

Když se ocitla uvnitř, za bezpečně zamčenými dveřmi, okamžitě mu vyprávěla celý příběh. O Monice, o dodávce, zapalovači, kostele, o upírce. Na nic se jí neptal, dokonce ani nemrkl. Když domluvila, pořád se na ni díval bezvýrazným pohledem.

„Doufám, že máš ráda svůj pokoj,“ řekl nakonec. „Protože mám v úmyslu zamknout tě v něm a nepustit ven, dokud nepřijedou tví rodiče a neposadí tě do auta.“

„Shane…“

„Myslím to vážně. Už žádné nesmysly, Claire. Zůstaneš naživu, i kdybych měl udělat cokoli.“ V hlase mu zazníval stěží zadržovaný vztek. „A ještě jedna věc. Musíš mi říct o Michaelovi.“

„Co?“

„Mluvím vážně, Claire. Mluv, hned. Protože ho nikde nemůžu najít – a víš co? Nikdy ho nemůžu najít ve dne… sakra! Cítila jsi to?“ Cítila. Po kůži jí přeběhla vlna chladu. Michael se jí snažil něco sdělit. Nejspíš: Nic mu neříkej, k čertu! „Neporadíme si s tímhle vším, pokud nebudeme držet pohromadě.“ Shaneův ohryzek poskočil, jak naprázdno polkl. „Je… no, víš… je jedním z nich? Já to musím vědět.“

„Ne,“ odpověděla. „Ne, není.“

Shane zavřel oči a opřel se rukama a hlavou o zeď. „Díkybohu. Už jsem začal bláznit. Myslel jsem… však víš, být noční sova je jedna věc, ale Michael… já… myslel jsem, že…“

„Počkej,“ přerušila ho Claire a zhluboka se nadechla. Znovu ucítila chlad; Michael se ji pokusil zadržet. Ignorovala to. „Přestaň, Michaeli. Měl by to vědět.“

Shane spustil ruce ze zdi, otočil se k ní a zamračil se. „Michael tady není. Prověřoval jsem to. Prohledal jsem tenhle zatracený dům od sklepa až po střechu.“

„Ale ano, je tady. To chladné místo.“ Natáhla ruku a zamávala do shluku studeného vzduchu. „Myslím, že stojí přesně… tady.“ Podívala se na hodinky. „Objeví se přibližně za dvě hodiny, po západu slunce. Pak ho uvidíš.“

„O čem to k čertu mluvíš?“

„O Michaelovi. On je duch.“

„Ale no tak! Blbost! Vždyť ten kluk sedává a večeří s námi!“

Pokrčila rameny, mávla rukou a zamířila pryč. „Chtěl jsi to vědět. Fajn. Teď to víš. A mezi námi: Díky za optání, nic se mi nestalo.“

„Jak to myslíš, že je duch?“ Shane doběhl k ní a postavil se jí do cesty. „Nech toho. Duch? Vždyť je stejně skutečný jako já!“

„Někdy,“ přikývla. „Zeptej se ho. Nebo ještě lépe, dívej se za úsvitu. A pak mi řekni, co je zač, protože já ho dokážu popsat jenom jako ducha. Jde o to, že nemůže vyjít z tohohle domu, Shane. Nemůže nám pomoct. Je tu uvězněný a během dne se s námi ani nemůže dorozumět. Jen tak… poletuje.“ Znovu mávla rukou přes oblak studeného vzduchu. „Přestaň, Michaeli. Vím, že jsi naštvaný. Ale on má právo to vědět.“

„Claire!“ Shane ji popadl za ramena a začal s ní třást. „Mluvíš se vzduchem!“

„No a co. Pusť mě. Mám práci.“

„Jakou?“

„Musím si sbalit!“ Vytrhla se mu a rozběhla se nahoru. Schody brala po dvou. Když byl Shane naštvaný, vždycky práskl dveřmi pokoje. Teď to zkusila taky. Pomohlo to.

Chladný vzduch ji následoval. „Michaeli, sakra, vypadni z mého pokoje, úchyle!“ Může být člověk úchyl i po smrti? Nejspíš ano, když má polovinu času normální tělo. „Přísahám, že se začnu svlékat!“

Studený vzduch byl na místě až do okamžiku, kdy si vyhrnula tričko k podprsence. Pak zmizel. „Zbabělec,“ řekla a začala přecházet po místnosti z rohu do rohu. Byla smutná a víc než jenom trochu vystrašená.

Shane začal klepat na dveře, ale ona si lehla na postel, zakryla si obličej polštářem a předstírala, že ho neslyší.

Nastal soumrak, tmavě modrá stuha zahalující oblohu; dívala se, jak se slunce napůl noří za horizont, a v tu chvíli otevřela dveře a rázným krokem vyšla z pokoje. Shane právě vycházel z Michaelovy ložnice. Pořád hledal někoho, koho nikdy nemohl najít. Přinejmenším ne tak, jak si představoval.

„Michaeli!“ zavolala Claire ze svého konce chodby a ucítila, jak ji chladný vzduch zahaluje jako ledová přikrývka. Shane se otočil na patě a ona ucítila, jak se ta mlha, hustá a těžká, začíná sbírat, a pak to uviděla – nevýrazný šedivý tvar ve vzduchu…

Eviny dveře se otevřely dokořán. „Co se tu sakra děje?“ zaječela. „Mohli byste snížit hluk aspoň na úroveň startujícího letadla?“

… a v tu chvíli se Michael… prostě se objevil. Přesně uprostřed mezi nimi třemi. Z šedivé mlhy se vyloupla postava, která měla tělo.

Eva zaječela.

Michael dopadl na všechny čtyři a pak se otočil na bok a zahleděl se ke stropu. „Do háje!“ zasténal a zůstal ležet na zemi, bojoval o každý nádech. Oči měl plné bolesti a Claire pochopila, že je to pro něj stejné každý den. I noc co noc. Nedokázala si představit nic hroznějšího.

Claire se podívala na Shanea. Stál na místě jako zkamenělý, vypadal jako karikatura sebe sama. Eva, stojící ve dveřích, také.

Claire přešla k Michaelovi, natáhla k němu ruku a řekla: „No tak teď už máme jasno.“

Vrhl na ni vzteklý, bezeslovný pohled a pak přijal její ruku a nechal si pomoci vstát. Zavrávoral a opřel se o zeď, ale když ho chtěla Claire podepřít, jen zavrtěl hlavou. „Chviličku,“ řekl. „Stojí to hodně sil.“

Eva zaječela hlasitým, pištivým hlasem: „Duch! Ty jsi ten duch, o kterém mluvila Miranda! Ach, můj bože, Michaeli, ty jsi duch! Ty parchante!“

Přikývl, pořád se snažil popadnout dech.

Eva ovládla hlas a vykřikla: „Ach bože, nikdy v životě jsem neviděla nic tak úžasného!“

Shane byl… bledý. Bledý, otřesený a… – jaké překvapení! – naštvaný. Michael se mu podíval do očí a oba na sebe hodně dlouho hleděli, než Shane konečně řekl: „Proto jsi mě prosil, abych se vrátil.“

„Já…“ Michael si odkašlal. Když podklesl v kolenou tentokrát, Eva ho objala. Nejdřív se divil, ale nejspíš mu to bylo příjemné. „Nejen proto…“

„Chápu,“ řekl Shane. „Chápu, kámo, vážně. Co se k čertu stalo, když jsem tady nebyl?“

Michael jen zavrtěl hlavou. „Později.“

Claire došlo, že Shane ve skutečnosti není vůbec naštvaný. Otočil se a seběhl dolů ze schodů, ještě než stačila něco říct, ale postřehla výraz v jeho očích. Pochopila.

Ztratil Alyssu. A teď má pocit, že přišel i o Michaela.

Nemohla vědět, jak se musí cítit, ne doopravdy. Mohla si to jen představovat, protože ona sama vyrůstala jako v bavlnce – uvědomovala si to. Nikdy nikoho neztratila, dokonce ani prarodiče. Žal byl něco, co znala jen z televize a z kina, o čem četla v knihách. Neměla tušení, co mu má říct. Myslela si, že to Shane nebude brát tak vážně, stejně jako nebral vážně nic jiného, ale…

„Claire,“ řekl Michael. „Nesmí odejít.“

Přikývla a nechala Evu s Michaelem o samotě. Oba vypadali překvapivě klidně navzdory té situaci: mrtvý, ale ne úplně. Napadlo ji, že jestli má mít duch přítelkyni, lepší než Evu by asi nenašel.

Shane stál dole. Prostě jen… stál. Nevšímal si ani jí, ani ničeho jiného. Zvedla ruku a chtěla se dotknout jeho ramene, ale v tu chvíli někdo zaklepal na dveře.

„Přísahám, že jestli je to Miranda…“ zaskřípal Shane zuby a sevřel ruce do pěstí.

„Ne, myslím, že někdo přišel za mnou,“ řekla Claire, minula ho a vydala se ke dveřím. Nejdříve vyhlédla kukátkem a opravdu, na prahu stál Oliver. Tvářil se dost nevýrazně. Uznávala, že k tomu má důvod… bože, potulování se kdekoli v Morganville po soumraku bylo, jako by měl člověk na zádech tabulku s nápisem „sněz mě“.

Odemkla dveře a otevřela.

„Nemám moc času,“ řekl. „Kde jsou? Shane a Eva?“

„Uvnitř,“ odpověděla a otevřela dveře dokořán v univerzálním gestu Pojď dál. Nevešel. Místo toho zvedl hlavu, zamával před sebou rukou a zvláštně se zamračil. „Olivere?“

„Obávám se, že mě budeš muset pozvat dovnitř,“ řekl. „Mám dojem, že tenhle dům má nějakou specifickou Ochranu. Nemůžu vejít, dokud mě nepozveš dál.“

„Ach. Promiň.“ Už ho chtěla pozvat dovnitř, když jí došlo, že to možná není nejlepší nápad jen tak pozvat do domu Glassových někoho, koho nepustil dál majitel. Obzvlášť když tu má člověk bydlet už jen jeden den. „Hm, můžeš prosím chvilku počkat?“

„Ne, Claire, opravdu nemůžu,“ odpověděl Oliver netrpělivě. Pořád měl na sobě stejné hipísácké hadry jako v Common Grounds, ale z nějakého důvodu vypadal… jinak. Divněji. „Prosím, pozvi mě dovnitř. Nemám čas čekat.“

„Ale já…“

„Claire, nemůžu ti pomoct, pokud mi nebudeš důvěřovat! A teď rychle, než bude pozdě, pozvi mě dál!“

„Ne!“ ozval se za ní děsivý výkřik a ona uskočila stranou a zakryla si ústa dlaněmi, aby zadržela vlastní jekot. Nebyl to Shane, kdo se vrhl jejím směrem, ale Michael. Shane stál za ním společně s Evou. „Claire, vrať se dovnitř!“

Michael vypadal jako anděl pomsty a s anděly pomsty se nikdo nehádá. Claire vklouzla dál do domu, pořád si zakrývajíc ústa dlaní, a Michael prošel kolem ní a zamířil přímo k prahu. Až na okraj svého teritoria.

Oliver se zatvářil nespokojeně, ale viděla, že ho to nepřekvapilo. „Ahoj, Michaeli. Jsem rád, že tě zase vidím. Jak se zdá, vede se ti docela dobře.“

Michael mlčel, ale ze svého místa na boku postřehla Claire pohled, který vrhl na Olivera, a skoro se vyděsila. Netušila, že je Michael schopen takhle se rozzuřit.

„Co tu chceš?“ zeptal se ostře. Oliver si povzdechl.

„Vím, že mi neuvěříš,“ řekl, „ale popravdě řečeno mám na srdci dobro tvé mladé kamarádky.“

Michael se hořce rozesmál. „Jasně. To bych se vsadil.“

„No a tvého kamaráda Shanea…“ Oliver na okamžik odvrátil pohled od Michaela a podíval se na Shanea a potom na Evu. „A samozřejmě i mé milované, sladké Evy. Je to moc dobrá zaměstnankyně.“

Michael se pomalu otočil k Evě, jejíž oči se rozšířily strachem nebo – pomyslela si Claire – ohromením. „Vy se znáte?“ divila se. „Ale… Michaeli, ty jsi říkal, že Olivera neznáš… a…“

„Neznal jsem ho,“ odpověděl Michael a znovu se otočil ke dveřím. „Až do chvíle, kdy mě zabil. Formálně nás nikdy nikdo nepředstavil.“

„Ano,“ řekl Oliver a pokrčil rameny. „Je mi to líto. Nebylo v tom nic osobního, svým způsobem se jednalo o experiment, který se nezdařil. Ale jsem rád, že jsi to přežil, i když ne úplně ve formě, v jakou jsem doufal.“

Michael ze sebe vydal zvuk, který by Claire už nikdy od nikoho, živého ani mrtvého, nechtěla slyšet. Tentokrát to byla Eva, kdo si zakryl ústa dlaněmi, ale vzápětí je zase odtrhla a zaječela: „Ach, můj bože! Oliver!“

„O mé morálce si můžeme promluvit později,“ řekl. „Teď je nutné, abyste mě pustili dovnitř – co nejrychleji.“

„Ty si snad děláš legraci,“ vyštěkl Michael. „Podle mého názoru jedna mrtvola v domě úplně stačí. Nepustím tě sem, abys pozabíjel i ostatní.“

Oliver na něj dlouho mlčky hleděl. „Doufal jsem, že se tomu budu moci vyhnout,“ řekl nakonec. „Víš, ta tvoje malá Claire je opravdu úžasné dítě. Tvrdí, že našla knihu. Podle mého názoru ji v Morganville čeká docela slibná kariéra… pokud přežije tuhle noc.“

Michael vypadal, že se mu chce zvracet. Podíval se na Claire a pak odvrátil zrak. „To je jedno. Odejdi. Nikdo tě dovnitř nepozve.“

„Ne?“ Oliver se široce usmál a nedbale vycenil špičáky. Claire ještě nikdy neviděla nic tak děsivého jako tohle a jako šeď v jeho očích. „Podle mě mne někdo pozve. Dříve nebo později.“

„Řekl bych, že jen přes mou mrtvolu, ale to už asi není aktuální,“ zavrčel Michael. „Díky za návštěvu. A teď táhni do prdele, kámo.“

Začal zavírat dveře. Oliver zvedl ruku – ne tak, jako by ho chtěl zadržet silou, jen jako varování, a schoval špičáky. Jeho obličej znovu vypadal sympaticky a důvěryhodně. Tohle, pomyslela si Claire, je v celé věci ta největší zrada.

„Počkej. Vědí, proč jsou tady, Michaeli? Proč jsi riskoval prozrazení svých tajemství?“ Michael nepočkal. Zavřel Oliverovi dveře před nosem. „Shane, poslouchej mě!

Michael potřeboval někoho živého, aby se aktivovala Ochrana domu! Myslíš, že jsi pro něj důležitý, ale není to pravda! Jste pro něj jen rukama a nohama! Bijícím srdcem! On se ode mě v ničem neliší!“

„Kromě toho, že nikomu nepije krev, ty hovado!“ zaječel Shane a dveře se konečně zabouchly. Michael třesoucími se prsty zasunul závoru. „Proboha, člověče… proč jsi nám to neřekl?“

„Já… co?“ zeptal se Michael, ale do očí se mu nepodíval. Claire si všimla, jak zbledl. Byl vyděšený.

„O tomhle všem, sakra! Michaeli, jak se to stalo? Jak jsi byl…?“ Shane udělal natolik neurčité gesto, že mohlo znamenat cokoli. „To on, ehm, se z tebe snažil udělat upíra?“

„Myslím, že ano. Nepodařilo se mu to. To je jediné, co vím.“ Michael s námahou naprázdno polkl a podíval se na přítele. „S tou Ochranou měl pravdu. Dům ji neposkytuje, pokud v něm nežije někdo živý. Já… teď jsem jeho součástí. Potřeboval jsem tě.“

„To nic, kámo. To mě nezajímá. Zajímá mě, že jsi dal napít nějaké zasrané pijavici, sotva jsem na chvilku zmizel…“

„On nemůže být upír,“ ozvala se najednou Eva. „Nemůže. Je to můj šéf! A kromě toho… pracuje i ve dne. Jak je to vůbec možné?“

„To se zeptej jeho,“ utrousil Michael. „Až příště půjdeš do práce.“

„No jasně, jako bych v téhle práci nechtěla skončit!“ Eva se postavila vedle Michaela a objala ho. Oplatil jí objetí, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zatímco se objímali, Claire došlo, že to tak možná i je a jen o tom nevěděla. Michael pohladil Evu po vlasech. „Bože, je mi to tak líto…“

„Nebyla to tvoje vina,“ řekl. „Nebyla to ničí vina, jen jeho.“

„Jak se to…?“

„Měl jsem vystoupení v Common Grounds. Nevěděl jsem, že je majitel. Všechno jsem zařizoval s člověkem, který se jmenoval Chad…“

„Aha, ano. Chad je po smrti,“ přikývla Eva.

„Zajímalo by mě, jak se to stalo,“ zeptal se Shane kysele.

„Ten chlap – Oliver, ale já jsem nevěděl, jak se jmenuje – říkal, že je taky muzikant a hledá pokoj k pronajmutí. Řekl jsem si, že to není špatný nápad. Přišel si prohlédnout dům.“ Michael pevně sevřel víčka, jako by nedokázal snášet výjevy, které se mu znovu promítaly v hlavě. „Jen co jsem ho pozval dovnitř, ucítil jsem to. Ale už bylo pozdě a on… měl přátele.“

Shane zaklel jediným ostrým slovem, které udeřilo do podlahy jako výstřel, a pak se opřel o zeď. Sklonil hlavu a nahrbil se. „Měl jsem tu být,“ řekl.

„Pak bychom zemřeli oba.“

„A taky že zemřete,“ ozval se zpoza dveří Oliverův hlas. „Evo, má milá. Poslouchej mě. Poslouchej můj hlas. Pusť mě dovnitř.“

„Nech ji na pokoji!“ vykřikl Michael a otočil se ke dveřím.

Claire viděla, že se něco stalo s Eviným obličejem – zmizela z něj svobodná vůle, jako by v jejích očích pohaslo světlo. Ach ne, pomyslela si ochromeně a otevřela ústa, aby varovala Michaela.

Jenže než to stačila udělat, Eva řekla: „Ano, Olivere. Pojď dovnitř.“

Zámek ve dveřích s úsečným křupnutím povolil, dveře se otevřely dokořán noci a Oliver překročil práh.