prokletý dům kapitola 15

15

Claire vůbec nepostřehla, jak se Michael pohnul – tak byl rychlý. Doteď si myslela, že je to úplně normální kluk… no dobrá, normální kluk, který se na sklonku dne proměňuje v mlhu. Jenže nikdo se neumí pohybovat tak rychle. Nikdo, kdo je člověkem.

A nikdo nemohl být tak silný. Michael popadl Olivera za ramena, zvedl ho do vzduchu a mrštil s ním přes předsíň, až Oliver narazil hlavou do protější zdi. Claire se vrhla na zem, aby se mu vyhnula. Stejně jako Shane a Eva, i když Eva skočila k Oliverovi, ne od něj. Shane ji stačil chytit za kotník a stáhnout k sobě, i když se zmítala a ječela.

Michael se vrhl na Olivera. Když se upír zvedal na nohy, Michael do něj narazil celým tělem. Oliver byl silný a rychlý, ale v tomto domě byl Michael neporazitelný, a teď jím ještě lomcoval nefalšovaný, obrovský vztek.

„Ty blázne!“ zaječel na něj Oliver. „Nechápeš, co jsem říkal? Claire má knihu!“

„To mě nezajímá.“

„Musí tě to zajímat! Jestli mi ji nedáte, všechny vás roztrhají na kousky, jen aby ji dostali! Já se vás snažím zachránit!“

Michael dvakrát nebo třikrát praštil upíra pěstí – pohybem rychlejším než mrknutí Claiřiných víček. Oliver znovu upadl na podlahu. Zoufale se snažil něčeho chytit, ale pak se otočil na bok a skrz rozcuchané prošedivělé vlasy na ně vrhl rozzuřený pohled. I upíři krvácejí, jak se ukázalo, ale vypadalo to docela divně – krev byla málo červená a řídká. Odkapávala Oliverovi z koutků úst; zavrčel, vycenil špičáky a pokusil se k sobě přitáhnout Michaela, aby ho mohl kousnout. Michael ho praštil tak, že se mu jeden špičák zlomil a dopadl na podlahu jako nůž ze slonové kosti. Oliver vykřikl překvapením a bolestí a svinul se do klubíčka, aby se chránil.

„Evo!“ zakřičel Michael, zatímco ho táhl za jednu nohu ke dveřím. „Odvolej pozvání! Udělej to!“ Oliver se teď bránil ze všech sil, nehty vyrýval do podlahy předsíně hluboké rýhy, vrčel a házel sebou. „Evo!“

Shane přiskočil k Evě, postavil ji na nohy a pořádně s ní zatřásl. Nepomohlo to. Pořád hleděla skrz něj do prázdna, obličej měla nehybný a lhostejný.

Claire se jim postavila do cesty a ze všech sil Evě vrazila facku.

Eva vykřikla, zvedla ruku k rozbolavělé tváři a zamrkala. „Hej! Co to sakra…?“ Pak se podívala Claire přes rameno na zuřivý boj probíhající v předsíni a otevřela ústa údivem.

„Evo!“ vykřikl Michael znovu. „Pozvání! Musíš ho odvolat! Hned!“

„Ale já ne…“

Eva neztrácela čas dohadováním. „Olivere! Táhni z našeho domu ke všem čertům!“

Oliver znehybněl. Úplně znehybněl, jako by byl mrtvý. Michael ho zvedl za ruku a za nohu a vyhodil ho do tmy za dveřmi. Claire slyšela, jak upír narazil do chodníku a zaklel, pak vstal a vrátil se ke dveřím.

Odrazil se od neviditelného vzduchového štítu na prahu.

„Nejsi tu vítaný!“ zavrčel Michael. Byl zraněný v obličeji, z něhož mu stékala tenká krvavá stružka až na krk. Dýchal přerývaně. „A mimochodem – Eva právě podala výpověď.“

Zabouchl rozzuřenému Oliverovi dveře těsně před nosem a roztřeseně se o ně opřel. Už vůbec nevypadal tak silný. Byl vyděšený.

„Michaeli?“ zeptala se Eva tiše. „Jak se cítíš?“

„Úžasně,“ odpověděl a trochu se vzpamatoval. „Evo, nechoď ke dveřím. Už jednou tě ovládl, může to zkusit znovu. Claire! Ty taky. Ustupte od dveří.“ Vzal ji za ruku a táhl ji zdemolovanou předsíní – podlaha byla poškrábaná, stěny měly otlučenou malbu a byly samá šmouha – a poměrně nešetrně ji posadil na pohovku. „Claire?“

„Ehm… ano?“ Všechno se to seběhlo příliš rychle. Netušila, co chce slyšet.

„Kniha?“

„Aha. Ano. No… víte, v knihovně je jedno poschodí, kde se zkoumají knihy, a profesor Wilson je odtamtud kradl a…“

Umlčel ji gestem ruky. „Máš tu knihu?“

„Ano.“

„Prosím tě, řekni mi, že jsi ji nepřinesla sem.“

Zamrkala. „No… ano.“

Michael klesl do křesla, předklonil se a skryl obličej do dlaní. „Dobrý bože, copak tobě vůbec nedošlo, co se v tomhle městě děje? Opravdu máš tu knihu?“

„Hm… myslím, že ano.“ Vstala a chtěla pro ni dojít, ale Michael zvedl hlavu a popadl ji za zápěstí, když procházela kolem něj.

„Ne,“ řekl. „Nech ji tam, kde je. Čím míň toho víme, tím lépe. Musíme se rozhodnout, co budeme dělat, protože Oliver rozhodně nežertoval. Nepřišel by sem, kdyby neměl v úmyslu nás kvůli té knize zabít. Hodně tím riskoval. Ví, jak je Ochrana tohohle domu silná.“

„Proto jsi ho dokázal zmlátit?“ zeptal se Shane. „Protože, ehm, jsem tvůj nejlepší přítel a vím, že zase takový svalovec nejsi.“

„Díky, blbče. Ano. Jsem součástí tohoto domu, a to znamená, že můžu využívat všechno, co dům má. Je silný. Opravdu silný.“

„To je dobré vědět. Takže jaký máme plán?“

Michael se zhluboka nadechl a pak pomalu vydechl. „Počkáme do rána,“ řekl. „Evo, vycházel Oliver z kavárny, když svítilo slunce?“

„Hm…“ zamyslela se. „Ne. Obvykle seděl v kanceláři nebo stál za barem daleko od oken. Ale já jsem myslela, že upíři ve dne spí!“

Claire si vzpomněla na kostel, do kterého ji zahnala Monika, a na velmi elegantní, letitou ženu, která tam seděla v lavici. „Myslím, že nemusí,“ řekla. „Pokud jsou staří. A on musí být opravdu hodně starý.“

„Ani trochu mě nezajímá, jestli je starý,“ odpověděl Shane. „Opálený není. Počkáme do rána a pak odsud nějak dostaneme Claire i knihu.“

„Nemůže odjet domů. Začnou ji hledat jako první,“ řekla Eva. Claire se udělalo zima.

„Ale… mí rodiče! Co bude s rodiči?“

Vteřinu nebo dvě jí nikdo neodpověděl, ale pak k ní došel Shane a posadil se vedle ní. „Myslíš, že nám uvěří? Když jim řekneme pravdu?“

„O čem? O Morganville? O upírech?“ Rozesmála se a ten smích zněl hystericky. „Děláš si legraci? Nikdy tomu neuvěří.“

„A kromě toho,“ řekla Eva, přisedla si k ní z druhé strany a vzala ji za ruku, „dokonce i kdybys je nějak přesvědčila, všechno zapomenou, až odjedou z města. Je těžké propadnout paranoii, když si nepamatuješ, že by tě mohl někdo pronásledovat.“

„Hm,“ přikývl Shane. „Tak fajn. Útěk nepřichází v úvahu, nemůžeme Claiřiny rodiče předhodit upírům k sežrání… že?“

Michael a Eva přikývli.

„A stejný problém máme i s Claire. I kdybychom ji nějak dostali mimo město, zapomene, před čím utíká. Pak ji budou moci chytit.“

Další přikývnutí.

„Tak co budeme dělat?“

„Vyměníme knihu,“ řekla Claire. Všichni se na ni podívali. „Co je? Stejně jsem to chtěla udělat. Vyměnit za několik věcí.“

„Například?“ zeptal se Michael nevěřícně.

„Například… za to, aby Brandon odstoupil od dohody se Shanem. A aby mě Monika s tou svojí partou bláznů nechala na pokoji. A… Ochrana pro všechny koleje, aby byli studenti v bezpečí.“ Začervenala se, protože přátelé se na ni dívali, jako by ji na vlastní oči viděli poprvé v životě. „Tak se Oliver dozvěděl o knize. Podělala jsem to. Chtěla jsem uzavřít obchod, ale myslela jsem si, víte, že je to správný chlap, který nám může pomoct. Nevěděla jsem, že je upír.“

„Ehm, on není jen upír,“ řekl Michael. „On je definice upíra.“

Shane se zamračil. „Jak to víš, kámo?“

„Protože svým způsobem jsem jim podobný,“ odpověděl Michael. „A cosi ve mně touží udělat to, co mi přikáže.“

„Ale… ta tvoje část není tak velká, že?“ odvážila se zeptat Eva.

„Ne. Ale má poměrně velkou moc.“

Shane vstal a přešel k oknům, odhrnul závěs a podíval se ven. „Tak to je síla,“ řekl.

„Co se děje?“

„Všichni upíři z města, kámo. Podívej se sám.“

Michael přešel k oknu a taky se podíval ven, následovaný Evou. Když se mezi ně vsoukala Claire, vyrazilo jí to dech, protože venku spatřila tucty postav, jak stojí nebo sedí a pozorují dům. Byli nepřirozeně nehybní. Eva přeběhla k jinému oknu. „Tady je to stejné!“ zavolala. „Počkejte!“

„Shane,“ řekl a kývl hlavou k ní. Shane odběhl k Evě. „Takže plížení z domu nepřipadá v úvahu. Nejspíš tady budeme muset trčet celou noc, přinejmenším. Většina z nich se ve dne musí schovat. Určitě ti, kteří nesnášejí přímé sluneční světlo, aspoň doufám. Třeba se do té doby objeví nějaká jiná možnost.“

„Michaeli…“ Claire bylo do pláče. „Nevěděla jsem to. Myslela jsem, že dělám správnou věc. Vážně jsem si to myslela.“

Objal ji jednou rukou. „Já vím. Není to tvoje vina. Možná to byl hloupý nápad, ale bylo to milé.“ Políbil ji na tvář. „Radši si trochu odpočiň. A pokud uslyšíš hlasy, snaž se je neposlouchat. Budou to na nás zkoušet.“

Přikývla. „Co budeme dělat?“

„Nevím,“ odpověděl tiše. „Ale něco vymyslíme.“

~

Claire se schoulila v rohu pohovky a přikryla se dekou; Eva se usadila v druhém rohu. Nikomu se nechtělo jít nahoru do postele. Shane každou chvíli vstával a přecházel sem a tam, tiše se radil s Michaelem, který ani na okamžik nevytáhl kytaru. Oba byli jako na jehlách. Jako by čekali to nejhorší.

Claire nechtěla spát – myslela si, že je příliš vystrašená na to, aby usnula – ale když se blížil úsvit, nakonec ji spánek přemohl. Nějaké hlasy jí šeptaly – připadalo jí, že je to Michael. A pak Shane. Vstaň, říkaly. Vstaň a otevři dveře. Otevři okno. Pusť nás dovnitř. Pomůžeme ti, pokud nás necháš vejít.

Něco zašeptala ze spánku, zpocená a neklidná, a ucítila na čele Shaneovu ruku. „Claire.“ Otevřela oči a uviděla, že sedí vedle ní. Tvářil se unaveně. „Máš noční můry.“

„To bych si přála,“ zašeptala, pokusila se naprázdno polknout a zjistila, že má strašlivou žízeň. Byla slabá, připadala si, jako by měla horečku. Ano, tohle je nejlepší okamžik, kdy chytit chřipku…

„Michaeli!“ zazněl tichý Oliverův hlas od zamčených vstupních dveří. „Měl bys něco vidět, můj chlapče! Koukni se z okna!“

„Past,“ zareagoval okamžitě Shane a popadl Michaela, procházejícího kolem, za ruku. „Kámo, nedělej to.“

„Co mi může provést? Bude na mě dělat obličeje?“

„Když jednou začneš dělat to, co chce on, bude pro tebe těžké s tím přestat. Prostě to nedělej.“

Michael se na několik okamžiků zamyslel, ale pak odstrčil Shaneovu ruku a přešel k oknu.

Zůstal stát a jen se mračil. Na okně i na Michaelově kůži se odrážely záblesky červených a modrých světel.

„Co je to?“ zeptala se Claire a vstala.

„Lidi, vážně! Přestaňte s nimi hrát jejich hru…“

„Policie,“ odpověděl Michael. Hlas měl bezvýrazný, jako by byl v šoku. „Zablokovali celou ulici. Evakuují lidi.“

„Jaké lidi? Upíry?“ zeptala se Eva. Také přešla k oknu.

„Hm,“ zavrčel Shane nevrle. „Skvělé. Neposloucháte mě. Když vám upíři přikážou skočit ze skály…“

„Evakuují sousedy,“ řekl Michael. „Zbavují se svědků.“

„Sakra,“ odpověděl Shane, přešel k nim a podíval se ven přes Claiřino rameno. „Jak hluboko v té žumpě jsme?“

„No, policisté nejsou upíři. Ochrana jim nezabrání vejít dovnitř.“

Claire se dívala, jak vedle šesti policejních vozů, pulzujících modří tepen a červení žil, stojí dva dlouhé pancéřované vozy požární hlídky. Po jednom na každé straně ulice.

Michael neříkal nic, jen se mračil.

„Do prdele!“ zašeptal Shane. „To by přece neudělali.“

„Jo,“ odpověděl Michael. „Mám strach, že udělali. Jestli je ta kniha tak důležitá, udělají skoro všechno, aby ji získali.“

Najednou se za oknem objevila Oliverova tvář. Všichni vykřikli, dokonce i Michael, a uskočili. Shane se pokusil schovat Claire za sebou. Praštila ho do ruky, aby jí dal pokoj.

Chtěla slyšet, co se jim Oliver chystá říct.

„Je skoro pět,“ prohlásil Oliver hlasem tlumeným okenním sklem. „Čas se nám krátí, Michaeli. Buď mě pozvete dovnitř a dáte mi knihu, nebo se obávám, že se za chvíli začnou dít nepříjemné věci.“

„Počkej!“ Claire sevřela dlaně do pěstí. „Chci ji za něco vyměnit.“

Lhostejně se na ni podíval. „Je mi to líto, má drahá, ale tahle možnost už je pryč. Teď se nám situace trochu vyostřila. Buď nám dáš knihu, nebo si pro ni dojdeme a vezmeme si ji sami. Ujišťuji tě, že lepší nabídku na téhle straně pekla nedostaneš.“

Michael zatáhl závěs. „Shane. Ty, Eva a Claire jděte do spíže. Hněte sebou.“

„Ani náhodou!“ zaprotestovala Eva. „Já tě tu nenechám!“

Vzal ji za ruku a podíval se jí do očí tak, až se Claire podlomila kolena, přestože je pozorovala ze vzdálenosti dvou kroků. „Mně neublíží, pokud neublíží i domu. Nemůžou mě zabít, museli by zničit dům. Chápeš? Vy jste bezbranní. A já chci, abyste byli v bezpečí.“

Políbil ji na ruku, trochu zaraženě se podíval na Claire a na Shanea a pak ji políbil i na ústa.

„Hm,“ řekl Shane. „Myslel jsem si to.“ Vzal Claire za ruku. „Michael má pravdu. Vy, děvčata, se musíte schovat na nějakém bezpečném místě.“

„Ty taky, Shane,“ řekl Michael.

„Na to zapomeň!“

„Sakra, teď není čas něco si dokazovat. Prostě se o ně postarej. Já se postarám o sebe.“

Možná ano, pomyslela si Claire. Nebo se jich jen chtěl zbavit, kdyby se mu to nepodařilo.

Tak nebo tak neměla šanci protestovat. Shane ji i Evu zahnal do kuchyně, vybavil je vodou a jídlem – suchary a čokoládovými tyčinkami – a pomohl jim uložit zásoby do tmavé skrýše, kde Claire strávila první ráno v domě Glassových.

Netušila, zda by Shane opravdu Michaela poslechl – možná ano, usoudila – ale když přenášeli poslední zásoby nízkým, úzkým průchodem do skrýše, uslyšeli z obýváku hlasitý rachot tříštěného skla.

„Co to, k čertu…?“ vyhrkl Shane a šel se podívat, co se děje. Claire se vydala za ním, a když se ohlédla, viděla, že ani Eva nezůstala stát.

Nedostali se ale moc daleko, protože i okna v kuchyni se s řinčením vysypala. Claire i Eva se zastavily a ohlédly se.

Oliver stál přímo u okna. Slyšely, jak někdo v celém domě rozbíjí okenní tabulky.

„Děvčata,“ řekl. „Je mi líto, že to musím udělat. Vážně je mi to líto. Ale nedaly jste mi na vybranou. Poslední šance. Pozvěte mě dovnitř a všechno skončí dobře.“

„Polib mi!“ vykřikla Eva. „Aha, ne… ty vlastně nemůžeš, že? Ne odtamtud!“

Zablýskal očima a odhalil špičáky. Předváděl se. Tak se tomu říká, když se chřestýš natřásá před samičkou. Nebo když kobra roztáhne závoj. Dával jim najevo, že ho zrovna nepobavily.

„Kniha,“ řekl. „Nebo vaše životy. To jsou vaše možnosti, Claire. Radil bych ti, aby ses rozhodla rychle.“

„Ani náhodou,“ odpověděla Eva. „Dovnitř se nedostanou.“

Oliver přikývl a noční vánek mu rozevlál vlnité vlasy. „To je pravda,“ řekl. „Ale já pracuji sám jenom výjimečně.“

Ustoupil policistovi v uniformě, který s pomocí obušku očistil z okna zbytky skla a vyskočil na parapet, aby se dostal dovnitř.

Eva a Claire vykřikly a rozběhly se pryč.

~

V obýváku byla spousta rozlámaného nábytku, rozházených novin a bojujících lidí – Shane právě praštil nějakého chlapa v černé bundě, který vypadl z okna přímo do náručí upírů, kteří tam čekali a cenili zuby. Michael se pral se dvěma dalšími; prostě je po jednom zvedl a vyhodil oknem. Když Eva a Claire vběhly do místnosti a rozutekly se, jedna vpravo, druhá vlevo, policista, který je honil, narazil na Michaela a vzápětí i on vyletěl oknem.

„Lezou dovnitř!“ vykřikla Eva, zabouchla kuchyňské dveře a podepřela kliku židlí. Michael popadl nejbližší regál s knihami – ne ten, ve kterém stála bible, jak si Claire stačila všimnout – a přesunul ho, aby zablokoval okno. Pak k němu přirazil pohovku.

„Nahoru!“ vykřikl. „Rychle!“

Shane popadl Claire za ruku a vedl ji po schodech – skoro ji za sebou táhl; netrefila se na jeden schod, zakopla a oba ztratili rovnováhu. Právě včas, protože baseballová pálka, kterou někdo mířil na Shanea, minula jeho hlavu a narazila do zdi. Na vrcholku schodů se rýsovala další silueta – tentokrát to byla vysoká žena. Shane jí vytrhl pálku a začal s ní mávat, aby ji donutil ustoupit do chodby. Claire ji poznala – jedna z dívek z koleje, Lilian.

„Ne!“ vykřikla Lilian, když Shane zvedl pálku.

„Sakra,“ odplivl si Shane znechuceně. „Nedokážu praštit holku. Na, Claire. Prašti ji ty.“ Hodil jí pálku. Claire ji chytila a trochu neohrabaně ji zvedla. Litovala, že nechodila častěji na tělocvik. Lilian znovu vykřikla a vběhla otevřenými dveřmi do Evina pokoje. Eva na schodech taky vykřikla, ale kvůli něčemu jinému.

„To je můj pokoj, ty čubko!“ Popadla Lilian za vlasy, škubla a vytáhla ji za ně na chodbu. Pak ji shodila ze schodů. „Michaeli! Slečna si přeje odejít!“

Lilian sletěla dolů a pak vykřikla ještě jednou, když s velkým zrychlením, které jí udělila Michaelova ruka, vyletěla z domu.

„Zkontrolujte pokoje,“ zachrčel Shane. „Jestli se dostala dovnitř jedna, může jich tu být víc. Neriskujte. Křičte o pomoc.“

Claire přikývla a pospíšila si do svého pokoje. Vypadal normálně, díkybohu – okna nebyla rozbitá a ani to nevypadalo, že by se někdo schovával ve skříni nebo pod postelí. Totéž v koupelně, i když si prožila strašnou chvilku, když odhrnovala závěs ve sprše. Uslyšela hluk na chodbě. Shane někoho našel. Vyběhla ven, aby mohla jít na pomoc, ale pak se zarazila, když si všimla, že dveře Evina pokoje jsou pootevřené.

Vždyť je přece zavřela.

Pomalu je otevřela, nejtišeji, jak dokázala, podívala se dovnitř…

… a spatřila, že Eva stojí u zdi a Miranda jí drží u krku nůž. Poznala ji nejdřív podle modřin a stop po kousnutí na krku, a když se dívka otočila jejím směrem, i podle bleděmodrých očí.

„Ne,“ řekla Miranda. „Musím to udělat. Charles říká, že musím. Aby přestaly ty vize. Claire, já chci, aby skončily. Rozumíš mi, viď?“

„Pusť ji, Mirando, ano? Prosím tě.“ Claire vešla do pokoje. Zespodu zaznívaly zvuky rvačky. Shane i Michael měli plné ruce práce. „Vždyť ty přece nechceš Evě ublížit. Je to tvoje přítelkyně.“

„Už to nezvládnu,“ zasténala Miranda. „Tolik lidí umírá, a já nemůžu nic dělat. Charles říkal, že to skončí. Jenom musím nejdřív…“

„Co? Zabít Evu? Vážně, nedělej to… přece nechceš… nechceš to udělat…“ V panice vyhledala očima Evin pohled. Jedna věc byla jistá: Eva nezbledla kvůli make-upu.

„Ano,“ šeptla Eva. „Jsem tvá kamarádka, Mir. Ty to víš.“

Miranda zavrtěla hlavou, až se jí zavlnily tmavé vlasy. Nůž u Evina hrdla se chvěl. Zavřela oči, zašeptala něco, co znělo jako „Charles“, a když je zase otevřela, měla už ve tváři jiný výraz. Rozhodný. Soustředěný.

Ona se chystá něco udělat. Musím… Claire neměla čas rozmyslet si, co musí. Prostě se pohnula, protože se pohnula i Eva, a odrazila dívčin loket rukou. Na vteřinu se nůž vzdálil od Evina krku. Claire popadla Mirandu za vlasy a ze všech sil škubla, aby ji odtáhla od Evy. Miranda zaječela a začala naslepo mávat nožem. Řízla Evu do zvednuté ruky. Claire ustoupila a zalapala po dechu, Mirandu ale pořád držela za vlasy. Snažila se zůstat mimo dosah nože.

Miranda mávla nožem a uřízla si vlasy, za které ji Claire držela, jen několik centimetrů od jejích prstů. Ach ne…

Miranda na ni zaútočila, nůž natažený před sebou. Claire narazila do černého stolku vedle postele, upadla na černý atlasový přehoz a uviděla, že se k ní blíží čepel.

„Hej!“ vykřikla Eva, přitáhla Mirandu k sobě a ze všech sil ji praštila do obličeje. Dvakrát. Když se ji Miranda pokusila bodnout nožem, odrazila její ruku tak, že s ní dívka praštila do zdi, a pak jí zkroutila zápěstí. Pěst se otevřela a nůž z ní vypadl.

Miranda se rozplakala. Byl to zoufalý pláč z beznaděje, a kdyby Claire nebyla tak rozzuřená a vyděšená zároveň, možná by jí bylo dívky i líto. „Ne, ne. Už se na to nechci dívat. Nechci… říkal, že to musím udělat, aby všechno skončilo…“

Eva ji popadla za ruku, otevřela skříň, nacpala Mirandu dovnitř a zablokovala dveře židlí, aby nemohla vylézt. Byla vzteklá a opravdu zraněná. Krev z ruky dopadala na všechno – netryskala z rány, ale vytékala poměrně velkým proudem. Claire popadla černý ručník ležící na komodě a improvizovaným obvazem ošetřila ránu. Eva zamrkala, jako by na ruku úplně zapomněla, a druhou si přidržela ručník.

„Možná byla pod jeho vlivem. Stejně jako ty, když…“ Fajn, možná nebylo nejchytřejší nakousnout tohle téma, pomyslela si Claire.

„Proto jsem jí vrazila facku,“ odpověděla Eva. „Ale nemyslím, že jde o tohle. Miranda byla vždycky trochu šílená. No, netušila jsem, že je takhle šílená.“

Eva už vypadala o něco líp. Každopádně už nevypadala tak mrtvolně bledá… jenže když se na ni podívala lépe, usoudila Claire, že vypadá až příliš dobře.

Otočila se k rozbitému oknu. Venku nad horizontem se rýsoval slabý proužek slunečního světla a obloha získala temně šedý odstín.

„Michael!“ vyhrkla. „Ach bože!“

Pustila Evu a vyběhla na chodbu. Shane zrovna vycházel ze svého pokoje a protřepával si pravou ruku. Klouby měl zkrvavené. „Kde je Michael?“ zakřičela.

„Dole,“ odpověděl. „Co se k čertu děje?“

Claire došlo, že pořád drží v ruce hrst Mirandiných uříznutých vlasů. Zašklebila se a pustila je a pak zatřásla rukou, aby se zbavila i vlasů, které se jí přilepily k dlani. „Nechceš to vědět. A mimochodem, Mirandu jsme zamkly do Eviny skříně.“

„Fajn, příjemné překvapení. Promiň, ale já tu holku vážně nesnáším.“

„Na mě taky nepůsobí zrovna dobře,“ přikývla Claire. „Pojď, musíme za Michaelem.“

„Věř mi, on si poradí i bez nás.“

„Ne, to není pravda,“ odvětila nesmlouvavě. „Svítá.“

Chvíli tomu nerozuměl, ale potom mu to došlo a pak, ach bože, zmizel dřív, než na něj stačila zavolat, ať na ni počká.

Seběhla dolů několik vteřin po něm a uviděla, jak se vrhá tam, kde Michael popadl dalšího – nejspíš člověka – který se nezvaný hrabal dovnitř rozbitými hlavními dveřmi.

„Nepotřebuju vás tu!“ křikl na oba a odhodil chlapa do půlky cesty z Morganville do Kansasu. „Nahoru! Shane, ukaž jí kam!“

Shane ho ignoroval, minul ho a vpadl do předsíně, aby hlídal hlavní dveře. Michael se rozběhl za ním a zastavil se v proudu světa, jež dopadalo dovnitř zadním oknem čím dál víc.

Otočil se, podíval se tam a pak se beze slova obrátil ke Claire. Uviděla v jeho očích strach. „Ne,“ řekl. „Ne teď!“

Nemohla říct ani udělat nic, čím by mu pomohla, a moc dobře to věděla. „Jak dlouho…?“

Vyděšený výraz jeho tváře byl odpovědí na její otázku, ale Michael přesto řekl: „Pět minut. Možná míň. Sakra!“

Jako by to upíři věděli, protože za oknem zastavěným knihovnou začal sílit hluk. Knihovna se zachvěla a začala se kácet. Michael se k ní vrhl, opřel se o ni a zase ji postavil. Potom ji zablokoval vlastním tělem.

„Jdi pryč!“ přikázal jí Michael a Claire se rozběhla do schodů. Slyšela, že se Shane znovu pere v předsíni. „Claire, ty a Eva musíte přijít na způsob, jak všechno uzavřít. Zavřete tenhle dům. Nenechte Shanea…“

Nebyla si jistá, co tím chtěl říct, ale v tu chvíli Michael hlasitě vydechl a prohnul se v pase a ona pochopila, že je po všem. Byl bledý a bledl čím dál víc.

Proměnil se v mlhu.

A zmizel jako duch se vzdalujícím se křikem.

Eva se posadila vedle ní. Oči měla vytřeštěné. „Zmizel,“ zašeptala, jako by tomu nedokázala opravdu uvěřit. „Opustil nás.“

„Nedokáže s tím nic dělat.“ Claire ji vzala za ruku. „Pojď, Evo, přesuneme knihovnu do předsíně. Musíme zablokovat vchod.“

Eva mlčky přikývla, jako by přišla o všechnu sílu. Claire věděla proč… jaká naděje jim teď zbyla? Michael si vždycky se vším poradil, ale bez něj…?

„Pomoz mi,“ řekla a opravdu jí teď na její pomoci záleželo.

Eva se na ni slabě usmála a stiskla jí ruku. „To víš, že ti pomůžu.“

~

Ve třech dokázali zablokovat hlavní dveře. Přehradili je knihovnou a přisunuli k ní ještě další dva regály. Podívali se na sebe – zpocení, udýchaní a vyděšení.

Nastalo ticho. Děsivé ticho.

„Takže?“ nakoukla Eva za roh. „Nic nevidím…“

„Můžeme jít do spíže?“ zeptala se Claire. „Myslím, že když nikoho neslyšíme…“

„Příliš riskantní,“ řekl Shane. V hromadě rozlámaného nábytku našel telefon a začal vytáčet číslo, pak ale telefon pustil na zem. „Přerušili spojení.“

Eva z kapsičky u pasu vytáhla mobil. Shane ho popadl, zkontroloval signál a natáhl ruku, aby si s nimi plácl. Už vyťukával číslo, když ho obě postupně pleskly do dlaně. „No tak…“ zašeptal, zatímco přecházel z jednoho kouta do druhého. „Zvedni to, zvedni to, zvedni to…“

Zastavil se v půli kroku. „Tati? A sakra, hlasová schránka… tati, poslouchej. Tady Shane. Jsem u Michaela v domě Glassových v Morganville a potřebuju rychlou pomoc. Tati, pospěš si. Ty víš proč.“

Zaklapl telefon a hodil ho zpátky Evě. „Nahoru, obě. Do tajného pokoje. Michaeli? Jsi tu s námi?“

Claire se zachvěla v náhlém závanu studeného vzduchu. „Je tady.“

„Dej na ně pozor,“ řekl Shane. „Já… já mám plán,“ řekl, jako by se tomu sám trochu divil. „Děvčata. Po schodech. Hned.“

„Ale…“

„Hned!“ naučil se od Michaela vykřikovat povely a šlo mu to čím dál líp, protože Claire se přistihla, jak poslušně vybíhá do schodů. Ovanul ji studený vzduch a uviděla, že i Eva se zachvěla.

Nahoře bylo ticho – s výjimkou bušení na dveře skříně, ve které seděla Miranda. „Tohle se mi nelíbí,“ řekla Claire. „Oliver ví, že Michael není po rozednění schopen nic udělat, že?“

„Nevím.“ Eva se kousla do dolního rtu. Většinu make-upu jí smyl pot, nebo ho měla setřený z jiných příčin, a dokonce i její rty teď měly normální barvu – snad poprvé, co ji Claire znala. „Máš pravdu, je to divné. Proč by to měli vzdát zrovna teď?“

„Nevzdali to,“ ozval se hlas, který Claire poznala se zamrazením na páteři ještě dřív, než ho zaregistroval její mozek. Dveře Michaelovy ložnice se otevřely a stanula v nich Monika Morrellová. Gina a Jennifer stály za ní.

Všechny tři držely nože a byly mnohem děsivější než Miranda, ať už ta byla šílená jakkoli.

Eva se postavila mezi Claire a Moniku a obě začaly ustupovat chodbou. „Jdi do svého pokoje,“ přikázala Eva. „A zamkni dveře.“

„To ti nepomůže,“ řekla Monika procházející kolem Evy. „Zeptej se mě proč. No tak, zeptej se.“

Nemusela. Uslyšela, jak se dveře za jejími zády otevírají, a otočila se na patě. Spatřila, že na chodbu vychází muž v policejní uniformě a se zbraní v ruce.

„Seznam se s mým bratrem Richardem,“ zachichotala se Monika. „Je kouzelný, že?“ Možná že i byl, ale Claire se dívala jen na jeho pistoli, obrovskou, lesklou a černou. Ještě nikdy na ni nikdo nemířil pistolí. Děsilo ji to víc než nůž.

„Drž hubu, Moniko,“ okřikl sestru. „Dámy, pojďte prosím dolů. Nemusíme z toho dělat krvavá jatka.“ V jeho hlase zaznívala hlavně nuda, jako by tenhle všeobecný útok na něčí dům byl jediná věc, která ho dělí od ranní kávy.

Claire ucouvla, narazila do Evy a zašeptala: „Co budeme dělat?“ Při té příležitosti se vlastně ptala i Michaela, pokud by jim byl schopen pomoci.

„Asi půjdeme dolů,“ odpověděla Eva zachmuřeně.

Chladný závan se do nich opřel silněji než kdykoli dřív. „Hm, znamená to, že ne?“ Vrátil se teplý vzduch. „A tohle znamená ano?“ Ještě teplejší vzduch. „Ty si děláš legraci, Michaeli. Máme zůstat tady?“ To se snadno řekne, když je někdo duch, ale jak, k čertu, si samy dvě měly poradit se třemi dívkami s noži a policistou s revolverem?

Eva omdlela. A podařilo se jí to udělat tak dobře a přesvědčivě, že si Claire vůbec nebyla jistá, jestli to náhodou není doopravdy. Monika, Gina a Jennifer se zamračeně podívaly na Evu, zatímco Claire se nad ní sklonila a začala jí ovívat obličej. „Je zraněná,“ řekla. „Ztratila hodně krve.“ Doufala, že přehání, ale jistá si nebyla, protože černý ručník spadl z Eviny ruky a zdálo se, že je celý nasáklý krví.

„Nech ji být,“ přikázal Moničin bratr. „Potřebujeme jen tebe.“

„Ale… ona krvácí! Musíme ji…“

„Hni sebou.“ Strčil do ní, až málem upadla na nůž, který držela Gina. „Moniko, proboha, vypadni odsud, ano? S jednou holkou si poradím sám!“

Monika se na něj zamračila. „Oliver říkal, že je naše, až bude po všem.“

„Ano, až bude po všem. Jenže ještě není po všem, takže mi sakra jděte z cesty!“

Ukázala mu prostředník a pak ustoupila, aby Claire mohla projít kolem ní. Claire to udělala co nejpomaleji, předstírajíc záchvat pláče a třesavky, který jí minutu od minuty připadal čím dál skutečnější. Když jednou začala, bylo těžké s tím přestat.

„Vidíš?“ prohodila Monika přes rameno k Jennifer. „Říkala jsem ti, že je to slaboch.“

Claire se ohnula v pase, zasténala, pečlivě zamířila a pozvracela Monice boty. To stačilo. Monika vykřikla zděšením a praštila ji do obličeje, Gina ji popadla, Jennifer ustoupila a Richard, zaskočený potyčkou, couvl o dva kroky, aby náhodou nevystřelil po nesprávné dívce.

„Hej!“ Shaneův hlas, silný a rozhněvaný. Stál na schodech a díval se na ně. „To stačí. Dám vám tu zasranou knihu. Jenom ji nechte na pokoji.“

„To není fér,“ zabručela Monika a zlostně se na něj podívala. Oplatil jí stejným pohledem s výrazem, jako by byl ochotný na okamžik zapomenout na zásadu, že nebije dívky. A rád. „Richarde, zastřel ho.“

„Ne,“ odpověděl Richard unaveně. „Jsem policista. Střílím, když mi přikážou střílet, a ty nejsi můj šéf.“

„Ale budu. Jednou.“

„Tak až budeš, zastřelím ho,“ odpověděl. „Shane, že? Pojď sem.“

„Nejdřív je nech jít.“

„Ani náhodou. Seber se a pojď sem, než usoudím, že vlastně nepotřebuju ani jednu z nich.“ Richard pro zdůraznění svých slov zamával revolverem. Shane pomalu vystoupal po schodech a zastavil se nahoře. „Kde je?“

„Kniha? Na bezpečném místě. Na místě, kde ji nikdy nenajdeš, jestli mě nasereš, hajzle.“

Richard vystřelil. Všichni – včetně Moniky – zaječeli a Claire se rychle podívala, jestli nekrvácí.

Minul. V Michaelových dveřích se objevila kruhová, kouřící dírka.

Och. Vůbec neminul.

„Chlapče,“ řekl Richard unaveně. „Na tohle nemám náladu. Šestatřicet hodin jsem nespal, moje sestra je blázen…“

„Dávej si pozor, co říkáš!“ vykřikla Monika.

„…a nejsi moje školní láska…“

„Richarde, on není moje školní láska!“

„Pointa spočívá v tom, že jste mi volní – ty, tví přátelé i tvoje problémy. Pro mě tohle všechno není nic osobního. Monika tě zabije, protože je nasraná. Já tě zabiju, pokud mě k tomu přinutíš. Rozumíme si?“

„No,“ odpověděl Shane. „To je trochu osobní otázka.“

Richard namířil pistoli přímo na Claire. Byla to jen malá změna, ale ona ji cítila velmi výrazně, úplně jako by se ocitla uprostřed světla reflektorů místo na jejich okraji. Uslyšela, jak Shane říká: „Kámo, dělal jsem si srandu, jo? Legraci!“

Bála se mrknout nebo třeba jen odvrátit pohled od pistole. Připadalo jí, že čím víc se na ni bude dívat, tím spíše nevystřelí. Věděla, že je to nesmysl, ale…

Koutkem oka uviděla, jak Shane sahá dozadu za opasek a vytahuje knihu. Černá kožená obálka. Ach ne. On ji vážně chce… to nemůže. Ne po tomhle všem. Neměla ale tušení, co má dělat, aby tomu zabránila.

Shane zvedl levou ruku, aby ukázal, že je prázdná, a pravou ruku s černou biblí natáhl před sebe.

„To je ono?“ zeptal se Richard

„Přísahám bohu.“

„Moniko, vezmi ji.“

Udělala to a zašklebila se na Shanea. „Ty nejsi moje školní láska, pitomče.“

„Skvělé. Teď už můžu spokojeně umřít.“

„Zastřelím každou další osobu, která promluví a nebude to moje sestra,“ řekl Richard. „Moniko?“

Otevřela bibli. „Je v ní díra. A další kniha,“ odmlčela se a koukla dovnitř. „Ach bože. Opravdu je to ono. Byla jsem si jistá, že kecá.“

„To ví jistě jenom on. Ukaž mi ji, ať se podívám.“

Monika se přesunula s otevřenou biblí blíž k němu a v tu chvíli Claire opustily všechny naděje, protože uvnitř byla opravdu obálka se symbolem.

Takže to Shane udělal. Dal jim knihu.

Přece jenom od něj čekala něco jiného.

„Tak co? Jsme v pohodě?“ zeptal se Shane napjatým hlasem. „Nikdo nebude po nikom střílet.“

Richard zvedl ruku, vzal si od Moniky bibli, zavřel ji a strčil si ji do podpaží. „Žádné střílení,“ přikývl. „Mluvil jsem vážně. Zabiju tě, jen když mě k tomu donutíš. Takže díky, vážně nemám zájem o další papírování.“

Prošel kolem Shanea ke schodům a začal sestupovat dolů.

„Hej, počkej!“ zavolal Shane. „Svoji psychopatickou sestru si s sebou nevezmeš?“

Richard se zastavil a přikývl. „Máš pravdu. Moniko. Jdeme.“

„Ale já nechci,“ řekla. „Oliver říkal, že jsou moji.“

„Jenže Oliver tu není, zatímco já ano, a říkám ti, že už musíme jít. Hned.“ Když se nepohnula z místa, zadíval se na ni. „Okamžitě. Jdeme, jestli se nechceš usmažit.“

Monika poslala Claire a Shaneovi výsměšný polibek. „Jasně. Užijte si grilování!“

Následovala bratra dolů. Gina šla za ní a nahoře zůstala jen Jennifer, zvláštně bezbranná – dokonce i s nožem v ruce.

Sklonila se, položila nůž na podlahu, zvedla ruce a řekla: „Monika založila požár. Měli byste odsud zmizet. Utečte co nejrychleji. Asi vám to moc nepomůže, ale… je mi to líto.“

A pak odešla i ona. Shane se za ní chvíli nehybně díval a pak poklekl vedle Evy.

„Není ti nic?“

„Zdřímla jsem si,“ řekla Eva. „Myslela jsem si, že když si lehnu, trochu vám pomůžu.“ Ale hlas měla nejistý. „Pomozte mi vstát.“

Shane a Claire ji vzali za ruce a postavili na nohy, ale rozklepala se. „Pochopila jsem to správně? Opravdu jsi mu tu knihu dal?“

„A víš co? Dal. Díky tomu jste obě naživu, jak se zdá. Můžete mě za to nenávidět.“ Chtěl říct ještě něco, ale odmlčel se, zamračil a kývl hlavou ke Claiřinu pokoji.

Zpod dveří se linula tenká stužka kouře.

„Ach bože!“ vykřikla a rozběhla se k nim. Klika byla horká. Okamžitě ji pustila a ucouvla. „Musíme odsud utéct!“

„Myslíš, že nás nechají?“ zeptal se Shane. „Já nedovolím, aby tenhle dům shořel. Co by se stalo s Michaelem? On odsud nemůže odejít!“

Ani na to nepomyslela, až teď jí došla hrůznost celé situace. Michael byl v pasti. Zemře, když dům shoří? Může zemřít? „Požární auta!“ vykřikla. „Před domem přece stojí požární auta…“

„Aby sem nelezl nikdo další,“ vysvětlila jí Eva. „Věř mi. Je to jejich oblíbený způsob. Dům Glassových shoří společně s problémovou mládeží. Nikdo nám nepomůže!“

„Tak si musíme pomoct sami,“ řekl Shane. „Michaeli! Jsi tady?“

„Je tady,“ odpověděla Eva. „Udělala se mi zima.“

„Můžeš nám nějak pomoct?“

Eva se zatvářila zmateně. „Ano? Ne? Aha. Možná. Říká, že možná.“

„Možná nemusí stačit.“ Shane otevřel dveře Evina pokoje a stáhl z postele černý přehoz. „Deky, ručníky, cokoli, do koupelny a namočit. Jo, a pusťte Mirandu, ano? Můžeme ji zase začít nesnášet, až bude po všem.“

Claire kopnutím odstranila křeslo zpod kliky u dveří skříně. S rachotem se otevřela a Miranda s kašláním vypadla ven. Podívala se na ně a rozběhla se ke schodům.

„Moje oblečení!“ zapištěla Eva, popadla náruč věšáků a rozběhla se do Michaelova pokoje, aby je hodila na postel.

„Evo, soustřeď se na důležité věci!“ zakřičel Shane. Otočil kohoutkem v koupelně a o několik vteřin později se vrátil. Za sebou táhl velký kus látky, z kterého tekla voda. „Ustupte.“

Kopnutím otevřel dveře a Claire spatřila oheň olizující závěsy a šlehající až ke stropu. Hořela i postel. Vypadalo to, že Monika začala právě postelí, protože tam byly plameny nejvyšší.

„Dávej pozor!“ vykřikla a zaraženě se dívala, jak Shane jediným škubnutím strhl závěsy, hodil mokrý přehoz na postel a začal dusit plameny.

„Nestůjte tam tak!“ řekl. „Deky! Ručníky! Voda! Hněte sebou!“

Rozběhla se do koupelny.