Celý dům smrděl kouřem a spálenými matracemi, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Claiřin pokoj byl v žalostném stavu, postel a závěsy už byly k ničemu. Podlaha byla ohořelá a na stropě se rýsovaly stopy kouře.

Ale stejně.

Shane vylil ještě trochu vody na matraci, která byla už tak úplně promočená, a pak sklouzl po zdi a posadil se vedle Claire a Evy.

„Budou se divit, proč ještě neječíme v plamenech,“ řekla Eva.

„Jdi se podívat.“

„Ty se jdi podívat. Měla jsem těžkou noc.“

Claire si povzdechla, vstala a přešla k nepoškozenému oknu v rohu ložnice. Nic neviděla. Žádní upíři, samozřejmě, protože slunce na obloze už sálalo žárem, ale zmizeli i lidští přisluhovači. „Možná jsou všichni před domem,“ zašeptala.

V nastalém tichu uslyšela… zvonek u dveří.

„To si děláte srandu,“ řekl Shane. „Objednaly jste pizzu? Výborný nápad, umírám hlady.“

„Myslím, že máš něco s hlavou,“ odsekla Eva.

„Jo. Protože mám hlad.“

Dole se ozvala rána a Shane se přestal usmívat. Oči mu potemněly, soustředil se. „Tohle už je asi konec,“ řekl. „Je mi líto. Poslední okamžik obrany Alama.“

Eva ho beze slova objala. Claire přešla k nim a připojila se. Nejdřív objala Evu. Chtěla mít více času na Shanea. Ve skutečnosti ale času moc nebylo, protože uslyšela na schodech kroky a ucítila, jak ji zahalil mrazivý chlad. Michael byl s nimi. Možná to byla jeho vlastní forma objetí.

„Buďte silní,“ uslyšela, jak jí Eva šeptá do ucha. Přikývla a vzala ji za ruku. Shane obě dívky zastínil vlastním tělem, čili se zachoval – teď už to věděla – jako obvykle. Zvedl baseballovou pálku a připravil se k úderu.

„To nebude nutné,“ ozval se z chodby tichý, klidný hlas. „Ty jsi určitě Shane. Dobrý den. Jmenuji se Amélie.“

Claire vydechla a vykoukla zpoza Shaneových zad. Byla to světlovlasá upírka z kostela. Stála se založenýma rukama a vypadala naprosto klidně a uvolněně.

„Tu pálku můžeš odložit,“ dodala Amélie. „Nebudeš ji potřebovat, slibuji.“

Otočila se a odešla. Všichni tři se na sebe podívali.

Odešla? zašeptala Eva bezhlesně. Shane vykoukl za dveře a zavrtěl hlavou. Tak co dělá?

O chvíli později se všechno vyjasnilo, protože se ozvalo tiché cvaknutí a v obložení na chodbě se otevřely dveře.

Amélie do nich strčila a vykročila do schodů.

„Předpokládám, že máte několik otázek,“ zavolala dolů. „I já jich pár mám a zdá se, že by bylo rozumné uspokojit vzájemnou zvědavost. Pokud ne, můžete samozřejmě odejít, ale musím vás varovat – Oliver je nespokojený. A když je Oliver nespokojený, stává se tak trochu dětinským a neumí se ovládnout. Ještě z toho nejste venku, jak se říká, mes petits.“

„Hlasujte,“ řekl Shane. „Jsem pro, abychom odešli.“

„Zůstat,“ odpověděla Eva. „Útěk nám v ničem nepomůže, víte to. Musíme si aspoň poslechnout, co nám chce říct.“

Oba se podívali na Claire. „Já mám taky hlas?“ zeptala se udiveně.

„A proč bys neměla mít? Platíš nájem.“

„Ach.“ Nemusela o tom přemýšlet ani chvilku. „Dneska mi zachránila život. Myslím, že… možná je zlá, ale není, vždyť víte, úplně zlá. Hlasuji pro to, abychom ji vyslechli.“

Shane pokrčil rameny. „No dobře. Jdi první.“

Amélie se posadila na pohovku. V místnosti byli ještě další dva upíři klidně stojící v koutě, oba v černých oblecích. Claire s námahou polkla naprázdno a ovládla reflex, který jí přikazoval vrátit se zpátky a hlasovat jinak. Amélie se na ni usmála, aniž by otevřela ústa, a elegantním gestem pokynula ke křeslům vedle pohovky. „Claire. Ach, a Eva. Jak milé.“

„Vy mě znáte?“ zeptala se Eva udiveně. Rozhlédla se po místnosti a zadívala se na upíry, stojící v koutě.

„Jistě. Vždycky si všímám lidí zbavených práv. A tví rodiče patří k mým největším oblíbencům.“

„To je skvělé. Ale kdo k čertu jste?“ zajímal se Shane – neurvalý jako vždycky. Amélie na něj chvíli udiveně hleděla.

„Amélie,“ řekla nakonec, jako by to vysvětlovalo všechno. „Myslela jsem, že víš, čí symbol už od narození nosíš, můj drahý.“

Shane byl naštvaný. Jako obvykle. „Nenosím žádný symbol.“

„To je pravda. Nevíš o tom.“ Pokrčila rameny. „Ale kdysi jste ho ve městě nosili všichni, včetně rodiny, v níž ses narodil. Tak jako tak jsi něčím majetkem, tělem i duší.“

Shane se pro jednou zdržel jízlivých odpovědí. Naštvaně se na ni podíval. Nevypadala, že by si s tím dělala hlavu.

„Chceš se na něco zeptat,“ prohlásila Amélie. Shane zamrkal.

„Ano. Jak jste se dostala dovnitř? Oliver nemohl.“

„Výborná otázka. Kdybych byla stejný upír jako všichni ostatní, nepodařilo by se mi to. Jenže tenhle dům je můj, to za prvé. Postavila jsem ho, stejně jako jsem v Morganville postavila i několik dalších domů. Postupně jsem v každém z nich bydlela, a když jsem uvnitř, Ochrana mě brání před každým nepřítelem, člověkem nebo upírem. Když tu nejsem, Ochrana pracuje proti upírům, pokud v domě bydlí lidé, a samozřejmě i proti lidem, pokud zde žijí upíři. Dokud nezazní příslušné pozvání.“ Sklonila hlavu. „Je to odpověď na tvou otázku?“

„Možná.“ Shane se na chvíli zamyslel a pak se zeptal: „Proč dům neochránil Michaela?“

„Pozval Olivera dovnitř a vypnul tak Ochranu. Dům se ale přesto snažil, jak mohl, aby ho udržel při životě.“ Amélie složila ruce. „Možná pomohlo i to, že se ho Oliver nesnažil zabít, jen proměnit.“

„V upíra,“ dodala Eva.

„Ano.“

„Ano! Vždycky jsem se chtěla dozvědět, proč to nejde. Myslím tím, že upíři pořád koušou lidi, ale…“

Amélie mlčela. Možná nad něčím přemýšlela nebo si na něco vzpomněla… každopádně nastalo dlouhé, nepříjemné ticho, než konečně řekla: „Máte, děti, nějaké ponětí o geometrických řadách?“

Claire zvedla ruku.

„A kolik upírů by bylo potřeba, aby proměnili všechny lidi v upíry, kdyby to bylo tak snadné?“ Amélie se usmála na Claire, která už otevírala ústa, aby odpověděla. „Má drahá, nečekám, že mi odpovíš, i když pokud bys to chtěla vypočítat a jednoho dne mě informovat o výsledku, s velkým zájmem si jej vyslechnu. Po pravdě řečeno, v dobách mého mládí se nám to skoro podařilo. Tehdy žilo mnohem méně lidí. A bylo rozhodnuto, stejně jako jste se nedávno rozhodli vy, že ochrana lovné zvěře není tak špatný nápad. Proto jsme zničili informace o metodách zrození upírů tím, že jsme je odmítli předávat dál. Časem vědění s výjimkou Starších vymizelo a teď už je pryč úplně – kromě dvou zdrojů.“

„Které jsou zde?“ zeptala se Claire.

„Zde,“ přikývla Amélie a ukázala si na hlavu. „A tam.“

Ukázala na Shanea.

„Cože?“ zeptaly se Claire i Eva zároveň a Claire si pomyslela: Ach bože, já jsem se s ním líbala, a on je upír. Jenže Shane se tvářil taky divně. I když ne zrovna překvapeně.

Provinile.

„No jo,“ řekl a strčil ruku do kapsy džínů. Vytáhl z ní maličkou knížku. Nápis na obálce přečetla Claire i z křesla, ve kterém seděla. Shakespeare: Sonety. „Nic lepšího mě nenapadlo.“

Obrátil ji a knížka vyklouzla z přebalu. Vytržená z desek.

„Velmi chytré,“ konstatovala Amélie. „Dal jsi jim obálku plnou slov, která nechtěli, a sám sis nechal to opravdu důležité. Jenže co bys řekl na informaci, že jim šlo o obálku, a ne o obsah?“

Zatvářil se otřeseně. „Musel jsem to risknout.“

„Moudré rozhodnutí,“ přikývla. „Řekla jsem vám, že je Oliver nespokojený, protože to je skutečně pravda. Neboť dovolil, aby mu tohle,“ pokynula hlavou na sešitek, „proklouzlo pod rukama. Proto za vámi přicházím s prosbou o laskavost.“

Shaneovi zasvítily oči a zopakoval: „Laskavost? Něco jako dohoda?“

„Ano, Shane. Nabízím vám úmluvu a slibuji, že to bude jediná úmluva, která bude důležitá, protože já jsem jediný upír, který je důležitý. Vezmu si knihu a zničím poslední zápis metody zrodu upírů, což mi zajistí další přežití, a to navzdory mým nepřátelům, kteří se na mě neopováží zaútočit v obavě, že navždy přijdou o informace, jež mám pouze já.“ Opřela se o čalouněné opěradlo pohovky a s klidným výrazem chlapce pozorovala. „Výměnou za to obdržíš ty i všichni ostatní obyvatelé tohoto domu mou Ochranu na tak dlouho, jak budete chtít. Přestanou tak platit všechny menší úmluvy – například ta s Oliverem, uzavřená Brandonovým prostřednictvím.“

„Oliver… je Brandonův šéf?“ zeptala se Claire.

„Šéf?“ Amélie se zamyslela a pak přikývla. „Ano. Přesně tak. Ale já nerozkazuji Oliverovi, stejně jako Oliver nemůže rozkazovat mně. Dokud neodhalí tajemství, která mám, nemůže mě zbavit postavení v Morganville ani stvořit vlastní stoupence, aby porazili ty mé. Jsme… vyrovnanými protivníky.“

Shane sklonil zrak ke knize, kterou držel v ruce. „A tahle kniha by to mohla změnit.“

„Ano,“ odpověděla tiše. „Ta kniha by nás všechny mohla zničit. Upíry stejně jako lidi. Jsem vám za ni dlužná a splatím ten dluh, jakmile mi to okolnosti dovolí.“

Shane dlouhou chvíli přemýšlel a pak se podíval na Evu. Přikývla. Claire také pokývala hlavou, když si pohledem řekl o její souhlas. Pak zvedl knihu nad hlavu. „Michaeli?“ zeptal se. „Ano, nebo ne?“ Po další dlouhé chvíli si povzdechl. „To znamená, že ano. No, všechno, co vytočí Olivera, mi připadá jako dobrý nápad, takže…“ podal knihu Amélii.

Neučinila žádný pohyb, aby si ji od něj vzala. „Pochop jednu věc,“ řekla a její oči byly chladné a plné hořkosti, „když učiníš rozhodnutí, už nebude cesty zpět. Váš dům bude pořád stát, ale budete s ním svázáni. Nikdo z vás už nebude moci odjet z Morganville. Nemohu riskovat, že nad vámi ztratím kontrolu. Víte příliš mnoho.“

„Pokud bychom se pokusili odjet teď, stejně už by bylo po nás, že?“ Shane nestáhl ruku s knihou. „Vezměte si ji. Oliver se v jedné věci nemýlil – nám může přinést jen smrt.“

„Au contraire,“ řekla a bledými prsty vzala knihu z jeho ruky. „V podstatě je vaší záchranou.“

Vstala, rozhlédla se po místnosti a tiše si povzdechla. „Po tomhle místě se mi stýskalo,“ prohlásila. „A věřím, že i jemu se stýskalo po mně. Jednoho dne se sem vrátím.“ Stiskla ukrytou západku na opěradle pohovky a beze slova se zvedla k odchodu.

„A co policie?“ zeptal se Shane. „Nemluvě o všech lidech, kteří se nás dnes snažili zabít?“

„Ti se zodpovídají Oliverovi. Dám jim na vědomí, že vám nesmí ublížit. Nemůžete ale dál narušovat místní klid. Pokud k něčemu podobnému dojde a vina bude na vaší straně, donutí mě to změnit rozhodnutí. A to by bylo… nepříjemné.“ Široce se na ně usmála. Odhalila špičáky. „Au revoir, děti. Příště se lépe starejte o dům.“

Její dva upíři odešli s ní. Kouř a ticho. Na schodech se už neozval žádný zvuk. Claire polkla naprázdno. „Ehm… co jsme to vlastně udělali?“ zeptala se.

„Nic jiného jsme dělat nemohli,“ odpověděl Shane. „Zjistím, co se děje venku.“

Nakonec sešli dolů všichni najednou – Shane s baseballovou pálkou, Eva s nožem, který upustila Jennifer, a Claire vyzbrojená nohou od křesla.

V domě nikdo nebyl. Hlavní dveře byly otevřené dokořán a policejní vozy odjížděly pryč. Odjížděla i limuzína. Její tmavá okenní skla odrážela oslňující sluneční paprsky.

Za několik vteřin bylo po všem. Žádná auta, žádní upíři, nikdo se nemotal kolem. Ani stopy po Monice. Po Richardovi. Po Oliverovi.

„Sakra,“ zaklel Shane. Stál na zápraží a díval se na něco, co viselo vedle zvonku. Byla to černá lakovaná placka a na ní symbol. Stejný jako na obálce, kterou dal Oliverovi. „Znamená to snad, že tu podělanou knihu napsala sama?“

„Vsadím se, že ano – jako pojistku,“ řekla Eva. „Víte, ten symbol je i na studni v centru města. Je to symbol Zakladatele.“

„Takže ona je Zakladatel,“ konstatoval Shane.

„Někdo to být musí.“

„Ano, ale myslel jsem si, že Zakladatel už není živý.“

„Zábavné,“ odvětila Claire. „Jenže já si myslím, že opravdu není živý.“

Což Shanea rozesmálo. Eva vyprskla a Shane objal jednou rukou Claire. „Pořád chceš nechat školy?“ zeptal se.

„Ne, když nemůžu odjet z města.“ Claire se najednou praštila do čela. „Ach, můj bože! Nemůžu odjet z města? Co škola? Co Caltech? A co rodiče?“

Shane ji políbil na čelo. „To jsou problémy na zítřek,“ řekl. „Prozatím bych se omezil na spokojenost s tím, že nás vůbec nějaký zítřek čeká.“

Eva zavřela hlavní dveře. Vítr je znovu otevřel. „Asi budeme potřebovat nové.“

„Myslím, že bychom měli zajít do hobby marketu.“

„Prodávají tady v hobby marketu i dřevěné kolíky?“ zeptala se Claire. Shane i Eva se zatvářili divně. „Hloupá otázka. Zapomeňte na to.“

Úklid zabral celý den. Nábytek byl rozlámaný, okna vytlučená, přední i zadní dveře zničené a matraci z Claiřiny postele museli vyhodit na smetiště. Právě se chystali večeřet, když slunce zašlo za horizont a Claire uslyšela zvuk těla dopadajícího na podlahu a pak křeče, které někým škubaly.

„Michael je doma,“ řekla Eva, úplně jako by právě přišel ze školy. „Začněte beze mě.“

Chvíli to trvalo, než se vrátila i s Michaelem. Drželi se za ruce. Shane s úsměvem vstal a zvedl ruku. Michael si s ním plácl.

„Dobrý, brácho,“ řekl Michael. „Holky ti daly docela dost času.“

„Dokonce i když o tom nevěděly. Jo. Podařilo se.“ Shane neskrýval spokojenost. „Vidíš? Všechny mé plány nejsou hloupé. Jenom některé.“

„Když se nám bude dařit odlišit jedny od druhých…“ Michael si přisunul židli. „Co je k… děláte si legraci. Chilli?“

„Nikomu se nechtělo jít do obchodu.“

„Aha, chápu.“ Michael zavřel oči. „Pomodlím se. Možná byste se měli pomodlit taky. Budeme potřebovat zázrak, abychom tohle všechno přežili.“

Ať už si dělal legraci, nebo ne, Claire se obrátila k nebesům se svou modlitbou a připadalo jí, že ostatní udělali totéž. Takže zazvonění u dveří znělo skutečně jako znamení z nebes.

„Aspoň se chovají slušněji, když se nás snaží zabít,“ prohlásil Shane. Michael vstal, zamířil ke dveřím a po chvíli váhání se zvedli i ostatní a následovali ho.

Michael otevřel nové dveře dokořán. Na zápraží stál v pražícím slunci muž středního věku s rozcuchaným plnovousem a velkou jizvou na tváři, oblečený do černé kožené bundy. Za nimi stáli další dva chlapi, trochu mladší než on. Už od pohledu byli silnější a více zlí než on.

Motorkáři. Claire málem zaskočilo chilli.

„Synu,“ řekl muž a zadíval se přes Michaelovo rameno na Shanea. „Dostal jsem zprávu. Kavalerie je tady.“ Vešel do domu. Michaela ignoroval, jako by tam vůbec nebyl. „Už bylo na čase, abys zvedl zadek a začal něco dělat. Čekal jsem na tvoje zavolání celých zasraných šest měsíců. Proč tak dlouho? Co tě zdrželo? Najít hlavní pijavici vážně zabralo tolik času?“

Následovali ho do obýváku. Michael se ohlédl na Shanea, který se začal červenat. A vyhýbat se jejich pohledům. „Trochu se to tady změnilo, tati,“ zašeptal.

„Nic se nezměnilo,“ odpověděl Shaneův otec, postavil se čelem proti nim a založil ruce v bok. „Přijeli jsme nakopat pár zadků a zabít několik upírů, jak jsme měli celou dobu v plánu. Je čas pomstít Alyssu i tvou matku. Nic to nezmění.“

„Tati, teď je všechno jinak, nemůžeme…“

Shaneův otec ho popadl za vlasy. Byl rychlý jako kobra. Na ruce měl tetování, ošklivé modré čáry. Zaklonil Shaneovi hlavu. „Nemůžeme? Nemůžeme? Chlapče, spálíme tohle město na popel, jak jsme se dohodli. A ty náš názor nezměníš.“

„Hej!“ křikl Michael ostře a vyrazil k Shaneovu otci. Když se ho dotkl, něco se stalo; úplně jako by místností prolétl modrobílý elektrický záblesk, který vztyčil chloupky na Claiřiných rukou. Michael se zapotácel a opřel se o zeď, příliš ohromený, než aby mohl něco udělat.

„Ne!“ vykřikl Shane, pokoušeje se osvobodit. Nešlo to. „Tati, ne!“

Shaneův otec kývl na jednoho z kumpánů. „Jo. Je to jeden z nich,“ řekl. „Postarejte se o něj.“

Motorkář přikývl, vytáhl od pasu nůž a vyrazil k Michaelovi.

„Ne!“ Tentokrát už Shane křičel ze všech sil. Claire udělala váhavý krok vpřed, ale zastavila se, když na ni Michael pohlédl doširoka otevřenýma očima. Eva něco křičela a křičel i Shane.

Miranda to viděla, napadlo ji. Michael dokonce stál na stejném běhounu, na který Miranda ukazovala, když říkala: A on umřel… přesně… tady. Nešlo o jeho první smrt.

Šlo o tu druhou.

„Nemíchejte se do toho!“ křikl Michael tvrdě, když se Eva pokoušela vrhnout jeho směrem a postavit se motorkáři do cesty. Michael pořád ustupoval, ale tentokrát vypadal vyděšeně. Nebál se upírů ani všech jejich přisluhovačů, ale tentokrát…

Motorkář se pohyboval rychleji než kdokoli, koho kdy Claire viděla s výjimkou upírů; skoro nepostřehla, co se stalo, uslyšela jen dutou ránu, jak Michael dopadl na podlahu. Motorkář upadl s ním, jednou rukou ho držel a v druhé zvedal nůž.

„Ne, tati! Bože, udělám, co budeš chtít!“

„Drž hubu,“ řekl Shaneův otec a odstrčil syna na pohovku. Shane na ni sletěl a Claire k němu přiběhla a objala ho. „Jasně že uděláš. Vy tři mi řeknete, na které upíry mám zaútočit nejdřív. Protože teď jde o to, jestli my, nebo oni. Na to nezapomínejte.“

„Tři?“ zeptala se Eva slabě. S vytřeštěnýma očima hleděla na Michaela, na motorkáře a na nůž.

„Tři,“ odpověděl Shaneův otec a kývl na kumpána.

Když nůž dopadl, všichni vykřikli.

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad