Hon na čarodějnice : kapitola 1

1 Kapitola

 

Žádné varování před pohromou nepřišlo.

Žádné předzvěsti. Všechno se zdálo být v pořádku.

Vesla zaskřípala ve vidlicích pokaždé, když prolomila hladinu klidné vody. Tři děti, které seděly na zádi, neustále švitořily a jejich pronikavé hlasy se nesly po horském jezeře. Sol hovořila věcně jako obvykle; Dag klidně a trochu odměřeně; zatímco Livino vzrušené vyprávění pohádek – přirozeně – přehlušili ti dva.

Silje měla místo na prostředním sedátku a sledovala Tengela, jak vesluje. Upíral soustředěný pohled na děti a stále se strachoval, aby se jim něco nepřihodilo. Byly to zodpovědné děti, ničím nespoutané, ale ukázněné, a Silje věděla, že je opravdu nemusí tak bedlivě sledovat; přesto chápala, proč to dělá. Tady seděl muž, který kdysi žil prázdně a osaměle, ale teď zodpovídal za čtyři lidi, kteří na něm byli závislí, vážili si ho a dávali mu lásku, jakou si představoval jen v těch nejtajnějších snech. Byla na ně všechny tak pyšná – na svou malou rodinu.

Její manžel Tengel – obávaný vyvrhel. Jenom ona věděla, že jeho děsivý, ďábelský vzhled skrývá neuvěřitelně hodného člověka. Co se týče dětí, zahřálo ji u srdce, když na ně jen pomyslela. Sol, stále veselá a živá, je postavila před těžké rozhodování, protože byla potomkem zlého Tengela a byla nositelkou zvláštních dědičných sil. Dag byl světlovlasý, inteligentní snílek a nejmladší Liv ve všem napodobovala dva starší sourozence. Liv je v tolika věcech po mně, napadlo Silje. Stejné kaštanově hnědé, vlnité vlasy – ačkoli možná malinko víc do zrzava než ty moje – stejné plaché, výrazné oči a pohotový úsměv. Má také mou představivost, všude vidí trolly, vdechuje život stínům a všedním věcem, mluví se stromy… Ach, milé dítě, pokud půjdeš v mých stopách, tvůj život bude bohatý a rozmanitý, ale možná jsi příliš dobrosrdečná na to, aby ses vypořádala se vší bolestí, kterou s sebou život nese.

Nechtělo se jí otáčet a podívat se na děti. Vždycky ji trápilo, jak špatně jsou teď oblečené. Sol popraskaly na šatech všechny švy. Dag měl na sobě kabátek a kalhoty ušité z jedné Siljiny obnošené sukně a každý steh byl dokladem její nešikovnosti s jehlou a nití. Liviny tmavé, těžké vlněné šaty, ušité z Tengelových starých kalhot, představovaly naprosto nedůstojné oblečení, kterému se sousedky nelítostně posmívaly. Silje se zastyděla pokaždé, když na to pomyslela.

Rozložili svou jedinou rybářskou síť a vraceli se ke břehu. K radosti všech mohly jet děti s nimi, protože byl tak vlahý letní podvečer.

Silje přelétla očima hory, které obklopovaly údolí Prokletých, právě je zalilo zlato zapadajícího slunce. Pohledem spočinula na trhlině mezi dvěma vrcholky.

„Víš, Tengele, často jsem uvažovala, jestli támhle nahoře vede cesta přes hory.“

Odložil vesla a pohlédl vzhůru.

„Ano, vede, a pár nás tamtudy prošlo. Přesto to nedoporučuji. Přivede tě na ledovec na druhé straně a dolů do přívětivější krajiny je to hrůzostrašná cesta.“

„Takže tys tam byl?“

„Ano, jednou, už dávno. A přísahal jsem, že už to nikdy neudělám.“

Loďka se dotkla dna a děti se začaly tlačit, aby byly první na břehu.

„Dávejte pozor!“ varoval je Tengel.

Žádná další slova nebyla potřeba. Vštípil jim neuvěřitelnou ukázněnost – ale byla to poslušnost, která odrážela lásku a vlídnost. Děti ho zbožňovaly.

Jenom Silje věděla, jak moc.

Každý z nich vzal něco, co ponese nahoru na kopec k chalupě. Děti se už dávno naučily, že pokud mají v téhle divočině přežít, každý musí mít nějakou úlohu a tu musí taky plnit. Liv byla unavená, proto ji Tengel zvedl na ramena. Sol s Dagem šli vedle Silje, každý z jedné strany.

Sol vypadala zamyšleně. Její živá tvář, lemovaná tmavými kudrnatými vlasy, byla nezvykle vážná.

„Proč ti říkám Silje, zatímco Dag a Liv ti říkají mami?“ zeptala se.

Silje ji vzala za ruku. „To je dlouhý příběh. Vždycky jsi mi říkala Silje.“

Obě děti k ní netrpělivě vzhlédly.

„Ostatní děti dnes mně a Dagovi řekli bastardi,“ oznámila Sol s očima vykulenýma v tázavém pohledu. „Co to znamená?“

Silje cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. „Opravdu? Vůbec nemají právo to říkat.“

Zastavila se. „Dobrá!“ rozhodla. „Myslím, že jste oba dost staří, abychom vám řekli pravdu. Tobě je teď sedm, Sol, a Dagovi je skoro pět, ale myslím, že Liv to ještě nepochopí, jsou jí jen tři. – Tengele!“ zavolala.

Zastavil a otočil se. Už byli na svém pozemku a šli přes louku pod chalupou a hospodářskými staveními.

„Dneska naše děti nazvali bastardy!“

„Cože?!“

„Slyšel jsi dobře. Teď chtějí znát pravdu,“ odpověděla. Silje byla pobouřená, ale zároveň dychtivá jim všechno povědět. „Vezmi Liv domů a já jim budu vyprávět celý příběh. Už jsou dost staří, aby to slyšeli, nemyslíš?“

Tengel zaváhal. Zamyšleně na ně pohlédl.

„Ano, bude to tak lepší. Přijdu za vámi, až dám tuhle holčičku do postele. – Pojď, Liv. Jsi tak ospalá, že už se ti klíží oči.“

Posadili se u potoka na staré špalky, kam dávali vychladnout vědra s mlékem. V pozadí tiše bublala a zurčela voda, když Silje začala vyprávět svůj příběh a děti seděly a hltaly každé její slovo.

„Nejdřív musím říct, že nejsem tvá skutečná matka, Sol, ani tvoje, Dagu. Ale jsem matka Liv. Doufám, že vás to netrápí?“ dodala poněkud úzkostlivě. „Moc jsem se snažila, aby vám vaše skutečné matky nechyběly, a vždycky jsem vás oba velmi milovala – naprosto stejně jako miluji malou Liv. Tatínek to cítí úplně stejně.“

Nejdřív děti jen ohromeně seděly, ale pak se Sol zeptala plačtivým hlasem: „Takže Tengel není náš otec?“

„Ne. Je to otec Liv. Ty, Sol, jsi mu vždycky říkala Tengel.“

„Ale já ne,“ přerušil ji Dag. „Já mu říkám táta.“

„To je proto, že jsi byl mnohem mladší, když jsme si tě vzali. Sol už byla větší.“

Nešlo to moc dobře. Příběh se začínal nepříjemně zamotávat. Silje se pokusila celou pravdu znovu vysvětlit.

„Jde o to, že jsme s tatínkem chtěli, abyste byly naše děti, víc než…“

Sol ji přerušila.

„Takže, kdo je naše skutečná matka?“ zeptala se nejistým hlasem. „Vzali jste si nás jenom proto, že jste nás chtěli?“

To bylo pro Sol typické, prokouknout Siljino neobratné vysvětlení a jít přímo k jádru věci.

„Jistěže ne, drahoušku. Navíc každý máte jinou matku,“ pokračovala Silje. I když jí to připadalo velmi obtížné, věděla, že dělá správnou věc. „Sol – tvoje matka byla Tengelovou sestrou, takže on je tvůj strýc a Liv tvoje sestřenice.“

Sol seděla nehybně a zahleděná do dálky.

„A kde je teda teď?“

„Myslíš svou matku? V nebi, Sol. Je mrtvá. Zemřela na hroznou nemoc, které se říká mor. Zemřel na ni i tvůj otec a tvoje sestřička Leonarda. Samozřejmě si nic z toho nepamatuješ, protože ti byly teprve dva roky, když jsem tě našla. Byla jsi úplně sama stejně jako já. Proto jsi to nebyla jen ty, kdo potřeboval mě – já tě taky potřebovala. Angelika bylo jméno, které ti dala matka.“

Sol na Silje upřeně hleděla a pak se jí rozzářila tvář. Vždycky byla pyšná na své jméno, Sol Angelika, a teď ji potěšilo, že ví, proč dostala to druhé.

Silje se snažila soustředit, ale zatoulala se v myšlenkách, když se zahleděla na dívčiny šaty. Příliš krátké rukávy, dlouho už jí nevydrží. Látka už se na některých místech skoro trhá a ona nemá vůbec nic, z čeho by ušila nové.

Přinutila se vrátit k probíranému tématu.

„Tvoje matka byla velmi krásná, Sol. Velmi, velmi krásná. Měla vlasy černé jako uhel a vlnité, přesně jako tvoje, a také krásné tmavé oči.“

Děvčátko mlčelo, ale oči se mu zalily slzami.

„Ale tvoje oči jsou světlejší,“ dodala honem Silje. „Víc zelené a dožluta – skoro jako Tengelovy.“

Znamení, že patříš k těm vyvoleným, potomkům původních Prokletých, pomyslela si Silje hořce. Ach, moje drahé děti, co z vás všech bude?

„A co moje matka?“ ozval se Dag. „A otec.“ Jeho hlas zněl trochu vyčítavě, jako by ho Silje s Tengelem o něco připravili.

Tohle bylo složitější. Nemohla mu říct, že ho matka odložila v lese a chtěla ho nechat zemřít.

„Tvoje matka,“ začala s mírným úsměvem, ale pak počkala, než k nim Tengel neslyšně dojde přes louku, která už byla provlhlá večerní rosou. Posadil se k nim a Dag mu okamžitě vyšplhal do náručí, jako by se potřeboval ujistit, že skutečně má otce.

„Tvoje matka, Dagu, byla urozená žena,“ pokračovala Silje. „Šlechtična – baronka. Neznáme její jméno ani nevíme, jestli ještě žije – nebo kde žije. Víme jen, že se jí stalo něco velmi zlého a ona tě ztratila. Nevím, jak se to stalo, vím jenom, že jsem tě našla…“

Obě děti se naklonily dopředu, protože dychtily slyšet víc. Musela pokračovat.

„Byla to zvláštní noc, děti. Strašlivě mrzlo a nebe nad Trondheimem osvětlovaly ohně. Celou moji rodinu mi vzal mor a byla jsem na světě sama – hladová, unavená a bez domova. Pak jsem našla tebe, Sol, vedle mrtvého těla tvojí matky. Vzala jsem tě s sebou, protože ses mi líbila a já ti chtěla pomoct. Nechtěla jsi svou maminku opustit, ale zemřela bys taky, kdybys u ní zůstala. Takže chápeš, proč jsem tě musela vzít s sebou, že?“

Sol vážně přikývla.

„Syver je mrtvý,“ oznámil Dag vážným, strohým hláskem, který prozrazoval jeho důvtip. „Měli ho celou zimu v kůlně. A Inga taky – a Svein. Pak je pochovali.“

Tengel přikývl. „Ano. Letos přišla velmi krutá zima. Ale už víte, co to znamená, být mrtvý, že?“

Děti zamumlaly „ano“ a pak se otočily zpátky k Silje, aby slyšely víc z jejího příběhu.

„Který statek se jmenuje Trondheim?“ vyptával se Dag.

„Trondheim není statek,“ vysvětlila mu Silje. „Je to velké město – tam venku.“

„Kde venku?“

„Za těmihle horami.“

Chlapec na Silje zamračeně pohlédl. „Za těmihle horami ještě něco je?“

Silje s Tengelem na sebe ohromeně pohlédli. Tohle nečekali.

„Je tam celý široký a daleký svět,“ prohlásil Tengel opatrně, znepokojený směrem, kterým se rozhovor začal ubírat. „Ale to si necháme na jindy. Teď poslouchejte Silje.“

Přes jezero se k nim donesl křik nějakého vodního ptáka, pravděpodobně potáplice; podél okraje vody už začala stoupat mlha. Přesto v takový krásný letní večer nikdo nevnímal čas.

Silje úzkostlivě pohlédla na Tengela. Co ho to dnes trápí? Posledních pár dní je jakoby duchem nepřítomný. Jako by něčemu naslouchal. Proč má v očích ten pohled plný obav? Znala svého muže dobře a rozuměla jeho schopnosti vycítit nesoulad v chodu světa kolem něj. Jako by se objevilo něco, co už bylo mimo jeho chápání a to ji trochu vyděsilo. Odvrátila od něj pohled.

„A pak, Sol,“ pokračovala, „jak jsme spolu šly dál, jsme našly Daga. Byl sám, stejně jako my, ale byl o tolik mladší.“

Silje se neopovážila říct, jak malý tehdy byl – že měl ještě pupeční šňůru! Nikdy se nesmí dozvědět o nepopsatelném zločinu své matky.

„Vlastně jsi to byla ty, Sol, kdo ho slyšel plakat. Díky tobě je dnes Dag naživu.“

Děti na sebe zvědavě hleděly a uvažovaly o tom, co právě slyšely. Něžně, zlehka se jejich ruce posunuly blíž k sobě, dokud se nedotkly – pak se jejich prsty propletly.

Nejčastěji si spolu hrají Dag a Liv, uvažovala Silje. Sol je až příliš proměnlivá, příliš tajemná, než aby trávila čas s mladšími dětmi.

Nicméně nikdy nebylo pochyb o tom, že jsou si všichni oddaní, zvláště proto, že drsné podmínky ve zdejší divočině mezi nimi pomohly utvořit pouto důvěry.

„A tak jsme všichni tři šli dál – no, Dag samozřejmě ne; nesla jsem ho – a neměli jsme ponětí, kam půjdeme nebo kde bychom mohli najít jídlo, teplo nebo úkryt. A najednou se objevil Tengel. Nikdo z nás ho nikdy předtím neviděl…“

Zamrazilo ji v zádech, když si vzpomněla na události té noci. Jak poprvé potkala Tengela. Šibenice, popravčí, vojáci, zápach pohřebních hranic… Sedla si zpříma a narovnala se v ramenou, jako by se tu vzpomínku snažila setřást.

„Tengel se o nás postaral.“ Její hlas byl plný lásky. „Dal nám všechno, co jsme potřebovali, a od té doby jsme všichni zůstali spolu – jako taková malá rodina…“

Tengel se nostalgicky usmál. Neřekl nic o své vlastní osamělosti, která byla mnohem zoufalejší než ta jejich. Zatímco Silje a děti trpěly samotou, kterou jim způsobily okolnosti a potřeba přežít, ta jeho byla jako hluboká rána, která se nikdy nezahojila. Protože byl tak jiný než ostatní lidé, neustále si uvědomoval, jak se ho každý straní. Dokonce i teď ho sužovalo pomyšlení na první setkání se Silje a Sol – způsob, jakým obě ucukly před jeho ohromným, tajemstvím zahaleným a děsivým vzhledem. Bylo pro něj tak těžké na to setkání zapomenout. Vzpomínka na Siljiny zranitelné, nevinné oči ho pronásledovala v jeho samotě a přitahovala ho k ní. Chtěl snad chránit její nevinnost jen proto, aby ji později poskvrnil on sám? Ne, to by si křivdil, protože on ji skutečně chtěl chránit – nezištně a velkoryse. Jeho odhodlání se zhroutilo, až když si uvědomil – ke svému naprostému úžasu – že ona je hluboce přitahována k němu.

Ach, bylo to báječné období, plné touhy a bolesti, zlých předtuch a přání, když se každý z nich snažil pochopit pocity toho druhého. Stále věděl, že mu osud nařídil, aby se bránil půvabu žen, ale přesto, jak by mohl odolat Silje?

Znovu začal vnímat její hlas. Tyhle myšlenky mu proletěly hlavou tak rychle, že mu neuniklo nic z toho, co řekla.

„Pak se narodila Liv. To si pamatuješ, že Sol?“

„Ano. Když jsi byla nemocná.“

„Přesně tak.“ Odmlčela se a pak pokračovala: „Jestli chceš, můžeš nám říkat máma a táta, Sol. Cítíme se jako tvoje skutečná rodina a také bychom jí byli, kdyby to bylo možné.“

Dívka o tom chvíli přemýšlela. „Myslím, že bych mohla,“ řekla a rozumně přikývla, „ale nemyslím, že bych z toho měla dobrý pocit, protože jsem zvyklá vám říkat Silje a Tengel.“

„Chápu – a co víc, vždycky jsme spolu jednali jako přátelé – dělili se. Víš, žes mi vždy byla velkou oporou, že?“

Sol nenuceně vylezla Silje na klín a pevně ji objala. Silje se usmála na Tengela. Přijala je jako rodiče.

Dag vypadal vážně – stísněně – ale jeho podlouhlá, úzká tvář byla tak typicky šlechtická, že jeho výrazu propůjčovala skoro komický ráz.

„Hledala mě moje matka?“ zeptal se sklesle.

To byla těžká otázka.

„To nikdo neví,“ odpověděl mu Tengel. „Víme jen, že jsi měl na šatech vyšitý šlechtický erb, a proto věříme, že jsi možná baron nebo tak něco. Snažili jsme se najít tvou matku, Dagu, ale myslím, že už není naživu.“

„Zemřela na mor?“

„Velmi pravděpodobně. Což by vysvětlovalo, proč ses jí ztratil. A tvůj otec je jistě také mrtvý.“

Bylo nejlepší mu to tak říct. Všechny důkazy napovídaly, že Dagova matka nebyla vdaná a že byl plodem krátkodobého vztahu. Tak či onak, zdálo se, že Dagovi se ulevilo.

„Moje skutečná matka a otec jsou mrtví,“ zamumlal smutně.

„Moji taky,“ pípla Sol a uronila slzu – ale to spíš proto, že si libovala v melodramatu.

„Doufám, že s námi oba budete chtít dál bydlet. Zůstanete u nás, že?“ zeptala se Silje tiše a cítila nemalou úzkost.

Obě děti vážně přikývly.

„Rodiče ostatních dětí se pořád hádají,“ poznamenal Dag svým rozvážným, předčasně vyspělým způsobem, „jako by se ani neměli rádi. Vy dva se nikdy nehádáte. Zdá se, že se resk… reps…“

„Respektujeme?“ dokončil za něj větu Tengel. „Ano, tím si můžeš být jistý.“

Jeho milující pohled se střetl se Siljiným a ona věděla, že vidí vášeň v jejích očích.

Silje tu noc zůstala dlouho vzhůru. Když rozsvítili jednu ze vzácných smolných loučí, vytáhla svůj deník – ten, co jí před tolika lety dal malíř Benedikt. Už v něm zbývalo jen pár čistých stránek – a ona měla jen chabou naději, že by tady v horách sehnala další.

Záznam zahájila slovy: Dnes sme řekly dětem o jejich původu… a jako vždy byl její pravopis beznadějně zoufalý.

Když dopsala, zhasla louč a vyšla ven na dvůr. Blížil se letní slunovrat a údolí bylo zalité kouzelným, pableskujícím světlem, jaké je možné spatřit jenom za severské letní noci. Mlha z jezera se rozšířila přes louky, kde se vznášela jako tančící elfové, a pronikavý křik potáplice se dal snadno zaměnit za pláč vodní víly nebo duší ztracených dětí. Vánek zlehka pohnul trávou a vytvořil Silje kolem nohou neviditelné víry, občas zakvílel, když si našel cestu do koutů a skulin ve starých budovách – Silje si představovala, že je to pištění malých nezbedných trollů, nebo jiných nadpřirozených bytostí.

Za hliněnou zdí se vlekl starý kůň s prohnutým hřbetem zpátky na svůj statek. Že by byl očarovaný?

Je to tady skoro nesnesitelně krásné, přemýšlela, a přesto to tady tak nesnáším! Ten pocit, že jsem tu uvězněná. Miluji Tengela a miluji svou rodinu, ale celým svým srdcem si přeji, abychom Údolí Prokletých opustili. Nemám nic společného s těmihle omezenými lidmi. Naše děti nazývají bastardy a Tengela čarodějem, ďáblem, kouzelníkem a mnohými dalšími nelichotivými slovy, ačkoli jim nikdy neublížil. A to jistě i proto, že nikdy nevyužívá síly, o kterých vím, že je má. Přesto stále zůstává vyvrhelem v očích mnohých svých příbuzných. Aspoň že je tu pár těch, kteří nás přijali, a díky Bohu za ně!

Naše nejlepší přítelkyně Eldrid, Tengelova sestřenice, opouští údolí. Její manžel se chce usadit tam venku a doufá, že lidé už zapomněli na jeho spojení se vzbouřenci. Kéž bychom mohli jet s nimi! Cítím, že život tady z nás vysává energii. Nevíme nic o tom, co se děje za horami, a kvůli hladu a nemocem, které tu máme, jsme nemohli poslat nikoho, kdo by pomohl Benediktovi a jeho lidem. Taky bych opravdu ráda aspoň jednou v životě viděla krále, ale ten stejně nikdy do Norska nejezdí…

Zjišťuji, že můj vlastní jazyk začíná být chudší a stále více se podobá omezené řeči Prokletých. Zkoušeli jsme učit Sol a Daga, ale nejen že se dostáváme na hranice svých možností, ale také pomalu zapomínáme to, co jsme se sami naučili. Vím, že Tengel také touží odejít, protože se mi s tím mnohokrát svěřil, ale nevystavil by naše životy nebo našich dětí nebezpečí. Hned by nás chytili, kdybychom se odvážili ven z údolí, a moji milovaní by byli odsouzeni k mučení a lámání na skřipci. Tengel a Sol kvůli svému vzhledu nikdy nedokážou zatajit svůj původ a spřízněnost s prvním Tengelem, zlým duchem Prokletých.

Dlouze, smutně si povzdechla.

Ty zimy… Jak je nenáviděla a bála se jich. Všechno zmrzlo, včetně jídla v jejich spíži, a oni žili v neustálých obavách, že dojdou zásoby. Nedostatek jídla poslední zimu pronásledoval Silje jako noční můra. Ten popletený pohled v očích dětí, když šly večer do postele stejně hladové, jako když to ráno vstaly. Bochník chleba, který nazdobila na vánoce – to bylo ten den jejich jediné jídlo…

Když pomyslela na to, kolik takových zim by ještě mohlo v následujících letech přijít, cítila, jak se jí svírá hruď úzkostí. Začalo se jí zmocňovat nutkání utéct pryč, kamkoli, nechat všechno za sebou a nemuset se už dál bát. Chtěla jenom, aby její nejbližší a nejdražší byli zdraví a v bezpečí.

Několikrát se zhluboka nadechla, aby se přestala dusit.

Kdykoli se u dětí projevila sebemenší známka nějaké nemoci, byla celá bez sebe strachy, že by mohly zemřít, a přesto se neodvážila před nikým dát najevo, jak moc ji to trápí.

Jarní tání se rozléhalo údolím s hrozným nářkem lámajícího se ledu, zatímco večer se cítila sklíčená a toužila po…

Vtom se jí něžně dotkl Tengel a trochu ji vylekal.

„Viděl jsem, že tvoje postel je prázdná,“ promluvil tiše. „Jaké myšlenky tě přivádí takhle samotnou sem ven?“

„Ach… nic důležitého,“ odpověděla vyhýbavě.

„Vím, o co jde, nemusíš mi to říkat. Chtěla bys odejít z údolí, že?“

„Tengele, nesmíš si myslet, že jsem někdy litovala…“

„To si samozřejmě nemyslím. Vím, že jsi tu šťastná…“

„Ano. Velmi!“ ujišťovala ho.

„… ale teď, stejně jako já, začínáš být netrpělivá, omezuje tě zdejší způsob života.“

Silje mrzutě mávla rukou.

„Kdybychom nebyli nuceni tu zůstat, milovala bych tohle údolí celým srdcem,“ podotkla zamyšleně. „Život by byl dokonalý, kdybychom tu trávili jen léta, ale mám vztek, že si nemůžeme vybrat. Tolik mě to dráždí. Já… Vlastně tohle místo současně miluji i nenávidím, Tengele.“

„Ano, moc dobře znám ten pocit. Když jsem byl pryč, toužil jsem být tady, ale jakmile jsem se vrátil, chtěl jsem zase být pryč. Ale teď je to…“

Zmlkl.

Silje na něj láskyplně pohlédla. „Máš starosti. Vidím to na tobě už několik dní. Přišlo mi divné, že si nechceš nechat žádná z Eldridiných zvířat, i když nám nabídli, že nám je dají. Díky tomu jsem si myslela… a doufala. Nemůžeš mi říct, co se děje, Tengele?“

Noční vítr mu rozčepýřil černé vlasy.

„Nevím,“ odpověděl pomalu, „skutečně nevím, co to je. Slyšela jsi to smutné kvílení větru? Neslyšíš, jak tráva bojácně šumí nebo jak sténají domy?“

„Víš, že já tyhle věci neslyším,“ usmála se. „Ale Sol něco cítí. Je nějak popudlivá a má takový nepřítomný pohled.“

„Ano, všude kolem cítím velké nebezpečí. Tahle myšlenka mě pronásleduje a trýzní. Kéž bych věděl, proč ten pocit přichází.“

Silje pečlivě volila slova a poznamenala: „Myslím, že jsi nechal Eldrid vzít si všechna zvířata s sebou, aby na nás nějaká čekala tam venku.“

„Možná,“ řekl roztržitě. „Nevzpomínám si, na co jsem myslel, i když možná jsem jejímu manželovi řekl, že pokud bychom měli přijet za nimi…“

„Ach, Tengele.“

Honem pokračoval: „No, lidé, kteří se stěhují do jejich staré chalupy, nám dají mléka, kolik budeme chtít, takže teď opravdu nepotřebujeme žádný dobytek.“

„Ano, jsou to myslím dobří lidé, ale moc se mi nelíbí jejich děti. Spolu s ostatními z údolí pohrdají těmi našimi,“ ozvala se Silje s bolestí v hlase. „Říkají jim hroznými jmény, jak jsi slyšel dnes večer, a co hůř, jejich rodiče jim nedovolí hrát si s nimi. Tolik mě to rmoutí, Tengele.“

Skrz zaťaté zuby procedil: „Bojí se Sol, že? Ach, dobře si pamatuji, že se mi to jako dítěti taky stávalo! Vždycky jsem byl všemi přehlížený a obávaný.“

„Sol je nebezpečná,“ zašeptala Silje. „Pamatuješ, co udělala, když sousedčina dcera kopla Liv?“

Tengel se zachvěl. „Nemluv o tom. Má v sobě opravdu děsivé síly.“

„Vyrobila panenku, která vypadala jako ta dívka, a držela ji nad ohněm. Tentýž den se ta holka spálila o žhavé uhlíky a hrozně trpěla.“

„Dokud se mi nepovedlo zneškodnit to kouzlo,“ dodal Tengel zachmuřeně.

„Ano, ale jak ji takové věci vůbec napadnou?“

Tengel se zhluboka nadechl. „Chceš vědět, co jsem zjistil?“

„Co? Děsíš mě.“

„Víš, jak Sol často někam zmizí, a my si myslíme, že si hraje venku? Chceš vědět, kde je? Se starou Hannou!“

„Ach, ne,“ zasténala Silje tlumeným hlasem. „Je pravda, že Hanna měla vždycky Sol ráda – a Liv také, protože ji pomohla přivést na svět. Kdykoli neseme jídlo pro ni a pro Grimara, vždycky jim říká ’moje děvčátka‘. Zdá se, že Dag ji tolik nezajímá.“

„Jsem rád, že dívky pro Hannu vždycky tolik znamenaly, ale taky mě to děsí. Nelíbí se mi, že tam Sol chodí sama.“

„Myslíš si, že ta stará čarodějnice… Sol učí?“

„Obávám se, že by mohla. Ví, že Sol má nějaké síly, o tom nemůže být pochyb.“

„Ale to je strašné!“

Stála zády opřená o zeď chalupy. Tengel se naklonil dopředu a pohladil ji po ramenou.

„Nejdražší Silje, jaký osud jsem ti to připravil?“

„Teď přestaň vést takové řeči. Nikdo mi nedal tolik štěstí jako ty. Když nejsem s tebou, třeba jen hodinu, hned se mi po tobě začne stýskat.“

„Nebylo ti víc než sedmnáct, když jsem si tě vzal. Teď ti je dvacet jedna a všechny ty roky se s námi lopotíš. Přesto stále vím, že tvůj osud leží jinde – ne v každodenní jednotvárnosti a těžké práci v prosté chalupě.“

„Doufám, že si nemyslíš, že moc reptám. Vím, že jsem stále bídná hospodyně. Děti vyrůstají z šatů a bot tak rychle, že mě bolí, když jim nedokážu zajistit nové. Nemám ráda domácí práce a cítím se unavená, jen na ně pomyslím, Tengele. Ty to víš. Trápí mě, že umím utkat látku, ale už z ní nedokážu správně ušít šaty pro děti. Stejně na tom nesejde. Zima zahubila všechny ovce v údolí, takže nebude vlna na přízi. Hrozně se Sol pošklebují, že nosí ten starý plášť, který jsem jí vloni záplatovala – a jak často zapomínám vyprat šaty a… Ach, promiň, že si zase stěžuji – to jsem nechtěla.“

Jeho něžný úsměv prozrazoval bezmezné pochopení, ale také bezmoc. Vtiskl jí polibek do vlasů.

„Myslíš, že ti nerozumím? Že nevím, jak moc toužíš něco tvořit nebo malovat obrazy? Nebo že v noci, když už jsme všichni v posteli, píšeš do své knihy?“

„Ty víš o mých zápiscích?“ zeptala se užasle.

„No ano. Vím taky, kam si ji schováváš – ale nikdy bych si ji nedovolil číst. Nikomu jinému o ní nesmíš říct! Mladá žena, která píše knihu – tak to je skutečně dílo satanovo. V mžiku by tě upálili na hranici.“

„Na světě je tolik zla! Zapomínám, jak nás před ním tohle údolí chrání,“ řekla překvapeně, jako by to byl nějaký objev. „Opravdu by mi nevadilo, kdyby sis ji přečetl,“ pokračovala honem. „Jednou v noci jsem si ji pročítala a každá strana je naplněná láskou k tobě a celé mé rodině.“

„Ráda píšeš, že?“

„Ano! Psaní mi dává prostor dýchat. A co víc, když čtu, co jsem vytvořila, překvapuje mě, jak dobře je to napsané.“

„To mě vůbec nezaráží. Mluvíš moc dobře, ne jako ostatní lidé tady v údolí. Začínáš ve mně vzbuzovat zvědavost. Moc rád bych se na ty tvé poznámky podíval.“

Zasmála se v rozpacích, a přesto potěšená a povzbuzená jeho slovy.

„Ach, jsem si jistá, že je tam chyba na chybě,“ odpověděla. „Nikdy jsem se pravopis pořádně neučila – prostě píšu slova tak, jak je slyším… Tengele! Co to děláš?“

Rukama začal přejíždět po jejím těle a s chraplavým chechtotem ji silněji přitiskl ke zdi.

Stále opojená myšlenkou, že by se mohl rozhodnout odejít z údolí, se Silje vůbec nesnažila bránit.

Tváří se jí otřel o čelo. Tengel byl vždycky hladce oholený. Věděla, že si dobře uvědomuje jejich šestnáctiletý věkový rozdíl, a nechce vypadat starší, než je. Plnovous by příliš zvýraznil rozdíl mezi nimi.

„Opravdu bychom měli dohlédnout také na Benedikta a jeho statek.“ Pokračovala ve snaze využít výhodu teď, když vycítila, že se jeho názor na stěhování změnil. „Velmi se o ně bojím.“

„Ano, ano, já vím,“ mumlal Tengel nepřítomně. „Kéž bych se jen uměl rozhodnout, co by bylo nejlepší – dostat nás všechny odsud, nebo zůstat. Víš, že za těmi horami není místo, kde bychom mohli žít.“

Dotek konečků jeho prstů ji šimral; tohle vzrušující mravenčení jí vysílalo slabé chvění do celého těla. Její tělo začalo reagovat na to, jak chvění narůstalo a soustředilo se v jednom bodu.

Jak to, že její vášeň pro tohoto muže, který v očích druhých vypadal tak děsivě, nikdy nezeslábla? Nemohlo to být jenom proto, že jako muže ho příroda štědře obdařila – tohle nemohla vědět, když se poprvé setkali. Ne, skoro stačilo se na něj podívat, aby ji zaplavila naléhavá touha, která ji zanechala zesláblou a vydala mu ji na milost.

Najednou měla velké potíže soustředit se na svůj tok myšlenek.

„Ale co Benedikt? Nemohl by nás někde nechat bydlet?“

„Ani nevíme, jestli je ještě naživu, a ta příšerná ženská Abelone by s námi byla rychle hotová. Ne, Silje – mnohokrát jsem uvažoval o tom, že bychom odsud měli odejít, ale nebezpečí je tak vysoké, že si ho netroufnu podstoupit.“

Siljin hlas začínal být tlumený. „Ale další zimu, jako byla tahle poslední – myslím, že nevydržím.“

„Ano, já vím. O tom jsem přemýšlel.“

Teď už byly jeho rty všude – na jejím čele, spáncích…

„Co to děláme?“ zasmála se a jen stěží dokázala popadnout dech. „Jsme rozumný starý pár a jsme svoji už léta! Ale je tak vzrušující být tady venku.“

Vyhoupla se na nízkou zídku chalupy a vytáhla si sukně. Okamžitě ji chytil za boky a přidržoval horkýma, zvídavýma rukama. Jeho polibek byl hluboký a jako by měl trvat navždycky.

„Tohle vůbec nejsi ty, Silje,“ zašeptal jí bez dechu do ucha. Byl příjemně překvapený její nečekanou vstřícností. „V posledních letech jsi byla tak… no, tak váhavá.“

„Možná byla,“ souhlasila a překvapilo ji, že ještě neuhodl, co vězí v pozadí její dychtivé vášně. Hladila ho po těle, až ho nakonec zavedla do sebe a zalapala po dechu očekáváním. „Nechtěla jsem, ale bála jsem se.“

Tengelovy pohyby byly pomalé a něžné. „Já vím. Bojíš se znovu mít dítě, to je jasné. Já se toho bál ještě víc.“

„Vzpomínka na Livino narození je ten nejhorší zážitek mého života,“ zašeptala. „Nechtěla bych tím projít znovu.“

„Chápu,“ oddechoval. „Ale byli jsme opatrní – a vycházelo to.“

„Hmmm,“ zamumlala. Ten zvuk mohl znamenat cokoli, nebo také nic.

Když mu přitiskla vlhké rty na krk, znovu se oživily Tengelovy vzpomínky na jejich první vášnivý rok. Přitiskl ji víc ke zdi, zvedl jí nohy a obtočil si je kolem pasu.

S rozpačitým smíchem Silje zašeptala: „Tvé kopí mě probodlo – připíchlo ke zdi – to je oběť mé nespoutané touze.“

„Ach, takové vzletné obraty!“ zazubil se, ale ta slova ho vzrušila a potěšila.

Silje zavřela oči, neschopná promluvit, a tvář jí rozjasnil lehký, lenivý úsměv. Tengel se na ni podíval a viděl, že po něm touží. Už dlouho nepodlehla svým touhám tak nespoutané jako teď a on začal přemýšlet…

Pak ale náhle přestal, protože se temné trámy chalupy jako by zastřely mlhou a zaplavil ho ten známý, dokonalý pocit závrati. Teď v něm zuřila nesnesitelná potřeba, které se nakonec vzdal, zcela vyčerpaný a bezmocný.

„Ach, Silje,“ zašeptal. „Silje, Silje – moje milovaná květino. Jak to, že někdo tak drobný, tak křehký, může být tak přitažlivý? To je jistě nějaký druh kouzla.“

Eldrid odešla z Údolí. Ona a její manžel opustili domov tunelem pod ledovcem, vzali s sebou všechen svůj majetek a vedli stádo dobytka vstříc nejisté budoucnosti v nepřátelském světě.

Silje plakala, když odjeli.

Později ten večer se zeptala Tengela: „Proč sis nechtěl nechat žádná jejich zvířata? Stejně nám právem patří. Pověz mi skutečný důvod!“

Děti si hrály venku. Tengel seděl a spravoval rybářskou síť, zatímco Silje sklízela stůl po večeři.

Povzdechl si. „Víš, že nerada slyšíš, když mluvím o takových věcech.“

„Ale tentokrát to chci vědět.“

„Jak si přeješ, ty paličatá holko. Cítím zase takovou… zábranu.“

„Zábranu? Aha, chápu. Něco uvnitř tebe tě nutilo odmítnout, když ti Eldrid nabídla, že ti tu nechá nějaká zvířata.“

„Ano. Nikdy jsem to necítil tak silně jako tentokrát. Proto jsem je nechal odejít.“

„Přesto stále nechceš opustit Údolí?“

„I kdybych chtěl, nejdřív bych musel jet pryč sám a pečlivě vybrat místo, kde bychom mohli žít. Ale takové místo není, má nejdražší. Potomci zlého Tengela jsou pronásledováni všude. Je to tak beznadějné!“

„Vím, jak se cítíš,“ přitakala Silje tiše.

Kradmo se na něj podívala. Skutečně nic neví? Nevycítil její stav?

Celým srdcem doufala, že ne.

Tolik se bála – bála se o svůj život – ale víc měla strach z toho, že Tengel zjistí, co se děje. Po tom strašném, těžkém porodu Liv přísahal: „Už nikdy! Nikdy – nikdy! Pokud se to stane znovu, Silje, zabiji to nenarozené uvnitř tebe, rychle a bezbolestně jedním ze svých lektvarů. Příště ti to nebude nic platné prosit za dítě!“

Nemohla popřít, že pečlivě a úzkostlivě zkoumala každé jídlo, jestli do něj nenasypal nějaký prášek, ale očividně nic netušil. Dokonce ani když se oné noci milovali venku na dvoře, mu nedošlo, proč hodila opatrnost za hlavu, i když byl překvapený její nevázaností.

Samozřejmě si uvědomovala, že je to šílené, snažit se v sobě živit tenhle nový život!

Věděla, že by se z něj mohla stát nestvůra, napůl lidský potomek prvního Tengela – mutant jako Hanna nebo Grimar – nebo ještě hůř, jako ta žena dole u jezera. Silje ji viděla jenom jednou, když Eldrid chtěla, aby jí donesla nějaká vejce a sýr. Když Silje odešla, byla skoro ochromená strachy kvůli zjištění, že může existovat něco tak primitivního, tak nepopsatelného. Tu ženu obklopovala aura naprostého zla. Ačkoli už nežila, díky tomuhle zážitku si Silje uvědomovala, jak málo jsou Tengel se Sol poznamenáni svým zlým dědictvím – i když jejího muže většina lidí pokládala za ohavného a děsivého. Takový ovšem nebyl v jejích očích.

Panovala tu ještě jedna nejistota.

Silje by pravděpodobně nepřežila další porod a tahle obava byla v Tengelově očích na prvním místě. Poprvé ji naštěstí zachránila Hanna, ale kdyby se měla pokusit porodit jednu z těch „bytostí“ – takovou, která by měla Tengelova výjimečně široká, hranatá ramena – nemohla by to přežít. Tengelova vlastní matka vykrvácela, jakmile ho přivedla na svět, i když matka Sol porod přežila, možná proto, že Sol byla útlejší. Přesto i ona měla nezaměnitelné známky dědictví, které v sobě nesla. Ta strašná síla čarodějnictví a její tvář s kočičíma očima okamžitě prozradily její původ.

A to si Silje myslela, že tuhle malou dívku vezme zpátky do Trøndelagu, kde byli Prokletí nemilosrdně stíháni!

Eldrid bude v pořádku. Ona nevypadala nijak nápadně a nepatřila k těm vyvoleným, i když byla přímým potomkem zlého Tengela. Liv také nenesla žádné známky toho strašného rodu.

Ale co Silje věděla o dítěti, které teď uvnitř ní rostlo?

Už to byly skoro čtyři měsíce. Skrývat své těhotenství před Tengelem bylo těžké, ale naštěstí tentokrát netrpěla takovými záchvaty nevolnosti jako poprvé. Zatím to bylo snazší, ačkoli brzy, velmi brzy na ní začne být její stav vidět.

O dva dny později měli návštěvu. Byla jak nečekaná, tak znepokojivá. Přišel se na ně podívat muž, který nikdy nevkročil za hranice svého vlastního statku a který je nikdy předtím nenavštívil. Jeho příchod naplnil Silje děsivou předtuchou.

Co by to mohlo znamenat?