Hon na čarodějnice : kapitola 2

2 Kapitola

 

Nejdřív Silje netušila, kdo se to pachtí nahoru do kopce, ale když se shrbená postava přiblížila, konečně ji rozpoznala. Už viděla tu škaredou hlavu s bradavicemi a s odstávajícíma ušima, která jí připomínala přerostlý turín.

Nemohl to být nikdo jiný než Grimar.

Silje se bála nejhoršího, když se uklonila a přivítala příbuzného Tengela a Hanny. Pozvala ho do chalupy, ale on zakroutil hlavou.

„Hanna mně nakázala, abych sem zašel,“ zabručel, zatímco stál na dvoře a vypadal jako hromada špinavých hadrů. „Chce s váma mluvit… Se všema!“

„Díky,“ odpověděla Silje klidně, ačkoli v ní tohle nečekané pozvání vyvolalo obavy. „Bude nám potěšením ji navštívit.“

„Nebude tam žádný pohoštění,“ dodal honem.

„Jistěže ne. Když je stará matka Hanna upoutaná na lůžko.“

„Tengel a chlapec sbírají venku v lese dříví a zanedlouho se vrátí. Dívky a já si vezmeme nějaké lepší šaty. Nesednete si na chvilku, strýčku Grimare, a nedáte si mezitím něco k jídlu? Můžeme pak jít všichni společně.“

To ohavné stvoření, jehož šaty mohly být dost dobře vyrobené z napůl shnilé, plesnivé látky, držící pohromadě pavučinami, zaváhalo a pátravě na Silje pohlédlo. Jeho užaslý výraz prozrazoval překvapení: „Ty mě zveš do svého domu? To ještě nikdy nikdo neudělal!“

„No, to bych myslím moh,“ zamumlal a došoural se dovnitř, doprovázený pronikavým zápachem.

Dřív, než stačily pronést nějaké nevhodné poznámky, nahnala Silje dívky do zadního pokoje, aby si oblékly své „nedělní zástěrky“: ty jaksi zoufalé zástěry, ušité proto, aby zakrývaly jejich bezcenné každodenní šaty.

Hned začala pro starce prostírat na stůl to nejlepší jídlo, které měli, ale bohužel ho nebylo moc, protože jako mnohým jiným, i jim během dlouhé zimy došly zásoby. Nicméně donesla pivo, chlebové bochánky – upečené z posledních smetků z podlahy ve stodole – a kozí sýr. Dokonce přišla i s několika posledními vzácnými moruškami, které si šetřila od předchozího podzimu.

Grimar se dychtivě pustil do jídla a jeho mlaskání bylo slyšet po celé chalupě.

Silje odešla a rychle se šla podívat, zda už se dívky oblékly a učesaly.

„Vy dvě jděte ven a povídejte si se strýčkem Grimarem, než si něco obléknu,“ zašeptala, když viděla, že už jsou nachystané. „Liv, ty nesmíš říkat nic o tom, jak vypadá nebo jak je cítit! Sol, ty se budeš chovat slušně, že?“

„Jistě. Dobře se známe,“ odpověděla rozumně.

Tím jsem si jistá, zamumlala si Silje pro sebe.

Velmi se jí ulevilo, když konečně přišel Tengel. Skoro okamžitě všichni vyrazili s dobře najedeným Grimarem, který cestou bručel a reptal. Dag nečekanou návštěvu neuvítal, protože to byl malý puntičkář, který neměl rád špínu a nepořádek. Tengel musel honem chlapci zakrýt pusu rukou, aby zdusil jeho nezdvořilá slova. Teď už byl ukázněný, důstojně mlčel a šel vedle Silje – co nejdál od starce.

Když vešli do stavení, Hanna je přivítala z postele, jak předpokládali. V tlumeném, poblikávajícím světle ohně Silje jasně viděla, že hodně zestárla. Roky konečně dostihly i starou čarodějnici – byla o generaci starší než její synovec Grimar a o dvě než Tengel. Silje byla vděčná, že je tu tak málo světla, protože zatímco jí Grimar připadal odporný na pohled, Hanna byla desetkrát horší. Tady před ní ležel nejhorší z potomků zlého Tengela.

„Tak… Konečně jste tady!“ vyštěkla stará bába. „Myslela jsem, že už nepřijdete.“

„Silje mi nabídla jídlo, Hanno,“ prohlásil Grimar nadšeně. Neobvyklost takové události ho docela dojala.

Hannu tohle sdělení nijak neohromilo. „To dobře vím,“ zasyčela. „Dobře pohostí všechny, kteří za ní přijdou, a já jsem tam jedla víckrát než ty, když jsem vytáhla tuhle malou dívku ze Silje na svět. Ano! Viděla jsem, jak dobře si žijí.“

Jakmile si vyjasnili otázku, kdo je tady významnější, obrátila se ke svým návštěvníkům.

„Tengele, jsi pošetilý hlupák! Proč jsi nevzal rodinu a neodešel s Eldrid?“

Nikdo jiný než Hanna by si s Tengelem nedovolil jednat jako s nezbedným dítětem. Přesto se zdálo, že ho ta otázka nezaskočila.

„Měl jsem?“ zeptal se klidně.

„Víš moc dobře, že jste měli odejít. Sol to také věděla.“

Děti stály v uctivém tichu u dveří. Dag, citlivější než ostatní, si tuhle podívanou vůbec neužíval.

„Byl jsem plný nejistoty,“ odpověděl Tengel. „Ceká tam na nás tolik nebezpečí.“

„Hlupák! Pořád stejný hlupák!“ odfrkla si s opovržením Hanna. „Stále se bojíš o tohle nebo tamto. Takoví jako my si nemohou dovolit být hodní, to víš. Přesto ty… ty jsi jak hodný, tak hloupý. Postav se za své přátele a rodinu! Teď poslyš!“ Naklonila se dopředu, aby dodala svým slovům váhu. „Vím, že jsi také něco vycítil, a proto jsi nechal odejít ten dobytek. To bylo moudré. Teď se také musíte připravit k odchodu – hned!“

Tengel nehybně stál a ve tváři neměl absolutně žádný výraz. „Ale co ty, stará matko Hanno? A Grimar?“

Klesla zpátky do polštáře. „Ach! Jsme staří. Ale děti a tvoje žena… Pojď blíž, Silje!“

Ten malý, tmavý pokoj byl plný nadpozemské aury, jako by tu vyčkávali duchové, skrčení v každém tmavém rohu a škvíře, a sledovali je. Nepláče někde někdo, neoplakává ztrátu svého života – netruchlí po minulosti?

Silje se snažila skrýt svůj odpor, když přišla blíž k té strašlivé bytosti na posteli. Stále si musela připomínat, že Hanna zachránila život jí a jejímu dítěti. Chladné, pokroucené prsty čarodějnice sevřely Siljiny ruce.

„Ty a tvoje děti, Silje, jste… Ony jsou… Ach! Na tom nezáleží!“ Ukázala na Tengela a pokračovala: „Jenom mi slib, že přiměješ tohohle hňupa, aby vzal tebe a děti pryč z údolí!“ Její hlas zeslábl v šepot. „Protože tentokrát vám nebudu schopná pomoct.“

Silje sebou cukla – Hanna to věděla! Ale jistěže ano. Hanna vždycky všechno věděla. Pevně zmáčkla ruce stařeny, jako by je chtěla zahřát.

Tengel se nahlas zeptal: „Proč si myslíte, že bychom měli odejít, matko?“

Hanna na něho přímo pohlédla. „Copak to nevíš?“

„Ne, nevím“ odpověděl. „Cítím veliký strach a trápení, ale nic víc.“

Babizna souhlasně přikývla a dodala: „Ale já cítím mnohem víc než to. Cítím, že jeden z našeho rodu z Údolí Prokletých je v nouzi. Má velké nesnáze.“

„Hemming?“ řekl Tengel tiše. Bylo to konstatování stejně jako otázka.

„Je to Hemming! Ten bezcenný lump! Kéž by se byl udusil už při narození.“

Už několik let o Hemmingovi nikdo nedostal žádné zprávy, a tak se předpokládalo, že už dávno odešel z Trøndelagu – nebo ho možná někdo zabil.

„Teď možná rozumíš tomu, proč jste měli odejít.“

„Rozumím. Ale myslíš, že nám hrozí nebezpečí? Tady?“

Hanna pohodila hlavou dozadu na znamení netrpělivosti a nesouhlasu.

„Proč jsem vás sem zavolala, eh? Čas letí. Cítím to jako oheň, který uvnitř mě hoří.“

„Pak budu přemýšlet o tom, co říkáš.“

„Tak to přemýšlej rychle – velmi rychle! Teď odejdi a nech svoji dceru – nebo bych spíš měla říct dceru tvé sestry Sunnivy – Sol na okamžik tady se mnou. Potřebuji si s ní promluvit o samotě.“

„Ale matko Hanno…!“ namítl Tengel.

„Tobě do toho nic není!“ zakřičela stará čarodějnice hlasem, ze kterého tuhla krev v žilách. „Že taková dobrá dívka může být příbuzná s takovým hlupákem! Vypadni! A dávej dobrý pozor na malou Liv Hannu, mou kmotřenku.“

Tengel se rozpačitě rozloučil. On a Hanna se nikdy na ničem nedokázali shodnout. Ona byla čarodějnice, která se snažila předávat dál zlý odkaz, zatímco on byl zastáncem lidskosti, nelítostně stižený svým původem a snažící se zabránit tomu, aby se šířil dál.

Z jakéhosi popudu se Silje předklonila, políbila scvrklou tvář stařeny, a když to udělala, viděla, že se její oči lesknou – a jsou plné slz.

„Už jděte,“ pobídl je Grimar a loučil se s nimi. „Sol vás dožene.“

Jakmile vyrazili na zpáteční cestu domů, Silje řekla: „Je mi tak smutno, Tengele. Tvůj neklid se mě také dotkl! A ubohý Grimar… Nic o něm nevím; vždycky stál v Hannině stínu. Dnes jsem ho poprvé viděla jako samostatnou bytost a je mi ho moc líto!“

„Tak to nemusí,“ poznamenal Tengel odměřeně. „Grimar je Hannin přisluhovač, a když ona nařídí, on poslechne – s radostí! Prokletí tají jeho skutky – nějací lidé zmizeli a staly se další děsivé věci, o kterých se nikdo neodvažuje mluvit nahlas. Přesto ho nikdo nenapadne nebo nezastaví, protože poslouchá Hannu na slovo – a jí se každý bojí. Jenom hlupák by se nebál.“

Navzdory Tengelovu pobouření prohlásila: „Ale já si nemůžu pomoct, je mi ho líto – jich obou.“

„Ať tak či onak, máme štěstí, že jsme v jejich přízni,“ přiznal Tengel, „a to je z nemalé části tvoje zásluha.“

„Ti lidé byli ohavní,“ prohlásil Dag. „Odcházíme z domova?“

„Nevím,“ odpověděl Tengel.

„Ale ano, jdeme!“ řekla Silje. „Odcházíme…“

„Ale kam půjdeme?“ namítl její manžel. „Mají naše děti kvůli nám útrpně snášet život v naprosté bídě?“

Silje byla hluchá k jeho námitkám. „… a začneme balit ještě dnes.“

„To je skvělé,“ povzdechl si Tengel. „Jak si přeješ.“

Jakmile bylo rozhodnuto, Tengel začal jednat s horečnatou naléhavostí. Celý den strávil přehrabováním věcí v chalupě a hospodářských staveních a pečlivě vybíral a balil ty, které budou potřebovat.

„Za pár dní budeme moci odjet“ prohlásil. „Musím nachytat víc ryb a musím je se sousedy směnit za další maso a potraviny. Oje na vozíku také potřebují opravit.“

„To je dobře. Já aspoň budu mít čas vyprat nám všechny šaty,“ řekla Silje. Pak, když se podívala na hromadu haraburdí, které se mělo vyhodit, zvolala: „Nebesa! To jsme ale nasbírali krámů.“

„Ano,“ souhlasil Tengel, „je těžké tomu uvěřit, ale zítra můžeme všechno spálit.“

Opatrně zvedl krásnou zasklenou mozaiku z police a podotkl: „Tohle si musíme vzít s sebou.“

„Ano. Pamatuješ, jak jsi říkal, že je předurčená pro jiný dům?“

„Možná jsem přece jen měl pravdu,“ prohlásil, ale měl pochyby. Pak sundal ještě jednu věc: „A co tohle?“

S širokým úsměvem držel ve vzduchu její knihu. Silje se natáhla, vzala si ji od něj a položila ji mezi věci, které berou s sebou.

„Jistě. Ale nemusíme s sebou brát všechno, že? Budeme se vracet… na léto?“

„Opravdu doufám, že budeme. Těší mě, že bys chtěla.“

Zahleděla se na něj. „Miluji tohle úžasné údolí, jezero a hory. Miluji kopce s jejich žlutými horskými violkami, a ty maličké, neskutečně modré kvítky – víš, které myslím? Jenom nechci být nucená tu žít. A co víc, rozhodně mi nebudou chybět lidé z údolí – někteří určitě ne.“

„Na tom se shodneme,“ usmál se a honem ji políbil, než vešly děti.

Silje vytáhla vyřezávané pouzdro, které jí Tengel dal jako svatební dar. „Protože jsem utrhl lilii dřív, než jsem měl Boží požehnání,“ vysvětlil jí tehdy. Silje by dřevo nikdy nedokázala vyřezat vkusněji – i když by si to přála – a byl to jeden z jejích nejcennějších pokladů.

S nostalgií složila deku a přikrývky, ve kterých byl zabalený novorozený Dag, když ho našla. Položila je na hromadu věcí, které by tu nikdy nenechali.

„To prozatím stačí. Děti se musí nachystat do postele. Jsou z toho balení tak rozrušené.“

„Ano, slunce už je za horami,“ poznamenal Tengel. „Jako vždycky. Kde zas mohou být?“

Vyšli na dvůr, právě když k nim všechny tři děti přiběhly zpoza rohu chalupy.

„Táto! Mámo! Pojďte se podívat! Hoří!“ volaly.

Jak Silje s Tengelem vyběhli ze dvorku, uslyšeli hrozné výkřiky, přicházející z konce údolí poblíž vstupu do tunelu pod ledovcem. Proti večernímu nebi vystupovaly ostré obrysy plamenů, šlehajících k nebi skrz hustý závoj kouře.

„Ach, můj Bože!“ zašeptal Tengel.

„To je chalupa, která střeží tunel,“ vykřikla Silje. „Musíme jim pomoct!“

„Ne!“ Tengelovi naprosto zbledla tvář. „Vidíš, není to jenom tam. Hannina chalupa taky hoří – a statek Brattengových… Silje!“ vykřikl zoufale, „nikdy se tamtudy nedostaneme ven. Je pozdě!“

„Ach, ne,“ zasténala. „Za to může Hemming?“

„Ano. Už zase ho zajali a tentokrát zradil nás všechny, aby si zachránil svou zbabělou kůži. Vsadím se, že se chtěl taky pomstít za ten výprask, který jsem mu dal, když tě napadl. Měl jsem poslechnout svůj vnitřní hlas, tebe a Hannu. Měla pravdu, jsem hlupák. Bože, co budeme dělat?“

„Hannin dům?“ naříkala Sol. „Dům mojí Hanny hoří! Musím jít za ní!“

Tengel ji chytil a zadržel ji. Sol se do něj zakousla, ale on si toho nevšímal. Teď nebyl čas se na ni zlobit.

„Zahlédli jsme spoustu mužů u ledové brány,“ vyprávěl Dag, „měli takové nablýskané čapky.“

„Vojenské přílby!“ Konečně to Tengelovi začínalo docházet. „Honem! Musíme odsud odejít a schovat se. Naše chalupa je na druhém konci údolí, takže sem dojdou až nakonec. Ale my jsme ti, koho hledají – my jsme pokrevní příbuzní zlého Tengela.“

„Kam půjdeme?“ strachovala se Silje. Byla však připravená na cokoli.

„Do lesa. Nemáme jinou možnost, ale nevím, jak dlouho se tam můžeme skrývat.“

„A co ten průsmyk?“

Tengel se zastavil a na okamžik se zamyslel.

„Odejít přes hory, myslíš? Ano! Ano, máš pravdu. Ta cesta bude hrozná, ale musíme to zkusit. Březový les nás ukryje první část cesty. Osedlám koně a vy posbírejte jen ty nejdůležitější věci – musí jich být co nejmíň. Budeme spát venku, takže vezměte nějaké deky a kožešiny. Děti, pomozte mamince! Zbývá nám jen málo času.“

Když si Sol uvědomila nebezpečí, ve kterém se ocitli, přestala se snažit utéct. Teď neovladatelně vzlykala a smutně, bezmocně se dívala dolů do údolí, kde hořela Hannina chalupa.

Pobíhali sem a tam, pracovali rychle a organizovaně. Nebyl čas se zastavit a přemýšlet – museli si pospíšit – a Silje se vybavil moment, když utíkali z Benediktova statku, i když tentokrát to bylo daleko naléhavější a situace byla mnohem vypjatější.

„Moje kočka!“ vykřikla Sol. „Viděl ji někdo?“

Silje, která velmi milovala zvířata, chápala dívčinu paniku. „Podívej se do prázdné stodoly. A až ji najdeš, dej ji do tohohle pytle.“

Sol jí vytrhla pytel z ruky a odběhla.

„Měli bychom varovat sousedy,“ promluvila Silje, když vyšla ven za Tengelem s dalšími věcmi.

„Na to už není čas.“

„Ale co jejich dobytek?“

„Vojáci si ho vezmou – je příliš cenný, než aby ho tu nechali bez dozoru. Ach, ne! Tahle panenka je příliš velká, než abychom ji mohli vzít.“

„Nesmíme tu nechat Livinu panenku, to prostě nemůžeme!“

Dřevěnou panenku vyřezal Tengel a Silje jí ušila šaty. Liv ji zbožňovala.

„Ne, máš pravdu, nemůžeme,“ souhlasil. „Tohle byl poslední ranec?“

„Myslím, že ano. A teď pryč. Hned!“

„Knížka tu je – Dagovy věci taky a tvůj svatební dar. Máš tak ráda zbytečnosti, se kterými jsi citově spjatá, Silje, ale miluji tě za to. Počkej, zapomněla jsi tu skleněnou mozaiku!“

„Tu už nemůžeme vzít.“

„Musíme,“ rozhodl Tengel, když běžel zpátky dovnitř, a zakřičel: „Posad děti do sedla!“

Silje vysadila dvě mladší děti do sedla a pomyslela si, že ona není jediná, kdo má rád zbytečné věci. Jak Tengel dostane tu mozaiku na koně?

„Sol! Sol! Kde jsi?“ zakřičela. „Proboha, pojď už!“

Sol vyšla ze stodoly a plakala. „Nemůžu ji najít!“ zaštkala, právě když se Tengel vynořil z domu, aby připevnil mozaiku k ostatním zavazadlům.

„Kočku?“ zeptal se. „Před chvilkou byla za dílnou, lovila tam myši.“

Sol znovu odspěchala a za pár minut se vrátila a hrdě před sebou držela pytel. Ostatní už vyráželi na cestu. Z pytle vykukoval ocas černý jako uhel, který sebou divoce házel a zlostně ukazoval světu, jak nespravedliví dokážou být lidé, když zmaří velký lov na myši!

„Dobrá, díky bohu,“ povzdechla si Silje.

Krátce potom, co opustili dvorek statku, je skryl hustý březový háj.

„Máme s sebou příliš málo jídla,“ pověděla Silje Tengelovi úzkostně. „Grimar snědl morušky a skoro všechno ostatní. Zítra jsem chtěla upéct další chleba.“

„S tím se nedá nic dělat. Nějaké jídlo s sebou máme, ne?“

„Jistě, ale to nám dlouho nevydrží.“

Údolí Prokletých teď leželo pod nimi pod hustým závojem kouře, ale ani ten nezastavil hluk běsnícího ohně a pronikavé zděšené výkřiky, které k nim doléhaly.

Silje stále musela běžet, aby držela krok s ostatními, navzdory návalům nevolnosti, které způsobila směsice strachu o její rodinu a lítosti nad těmi, které zanechali v údolí. Tengel vedl koně dál, zatímco se všechny tři děti usazené na jeho zádech pevně držely, a předstihl Silje. Začalo se jí těžko dýchat, dech ji pálil v krku a bolel ji na prsou, jak se usilovně snažila nést všechno, co se nedalo naložit na koně.

Tolik věcí jsme tam museli nechat, pomyslela si.

Chtělo se jí vykřiknout: Počkejte, nestačím vám! Nosím v sobě další dítě, na které musím myslet! Ale neřekla nic, protože věděla, že každá minuta je vzácná.

Nedokázala si představit zoufalejší situaci než tu, v jaké se ocitli teď – na útěku do kopce v tomhle namáhavém terénu, s hrozbou jisté smrti v patách, poháněni slepou panikou. Bojovali o sílu pokračovat. Když si Tengel všiml, jak moc je za nimi Silje pozadu, zastavil a počkal, až je dohoní. Když procházela kolem mezery mezi stromy a na okamžik se zastavila, aby popadla dech, ohlédla se. Nohy se pod ní skoro podlomily.

Každý statek už byl v plamenech, včetně náčelníkova domu s krásnými dřevořezbami. A tam… Ano, jejich také. Tengelův domov dětství.

„Ach, Tengele!“ zabědovala.

„Musíme jít dál,“ pobídl ji. „Pospěš si!“

„Myslíš, že nás pronásledují?“

„Možná ještě ne. Kdo ví? Pojď dál.“

Její odpočinek byl kratičký. Tengel stěží počkal, až k němu dojde, a hned se zase vydal dál – on si odpočinul, zatímco ona ne.

Cesta do kopce byla nekonečná. Silje příležitostně zahlédla krajinu, která se pod nimi rozprostírala ve slábnoucím světle. Najednou uviděla něco, z čeho se jí naježily vlasy hrůzou.

„Tengele!“ zvolala. „Podívej!“

Zastavil se a skrz zaťaté zuby něco neslyšitelného zašeptal. Od jejich chalupy směrem do kopce za nimi utíkali tři mladíci – s tlupou vojáků v patách.

„Ubozí chlapci,“ zanaříkala Silje. „Chudáci, drazí chlapci… Ale oni vedou stráže naším směrem! Neutečeme jim!“

Napůl běžela, napůl klopýtala, aby dohnala Tengela a koně.

„Nedívejte se,“ nařídil dětem, když sevřel Siljinu ruku a pobídl koně.

Dolehl k nim hrozný výkřik bolesti a oni pochopili, že pokus hochů utéci byl marný. Tengel se letmo ohlédl do míst, kde stáli vojáci.

„Stráže stojí a mluví spolu. Musíme být tiše, tady jsme před nimi dobře schovaní.“

Vědomí, že tam jen tak stojí a nemohou se ani hnout, bylo skoro nesnesitelné, i když vojáci od nich byli stále poměrně daleko. Silje bolely plíce s každým nadechnutím. Vykukovala mezi větvemi bříz. Vysílení způsobilo, že se jí dělaly mžitky před očima, ale všude viděla postavy stráží a vojáků. Hnali malé stádečko dobytka ke vstupu do ledového tunelu. Tohle byla pravděpodobně všechna zvířata, která zbyla po kruté zimě. Po lidech z údolí nebylo ani stopy.

Silje se hrůzou zachvěla.

„Nevím, co se stalo se strážnými, kteří byli za námi,“ prohlásil Tengel znepokojeně. „Buď nás pronásledují, nebo se vrátili zpátky dolů. Ať tak či onak, musíme jít co nejrychleji.“

Lezli výš a výš a jejich postup byl pomalejší a pomalejší. Silje zase začala být pozadu a měla křeče v žaludku. Začínala se bát o ten maličký život uvnitř, který se tak usilovně snažila skrýt. Každý úder srdce jí pulzoval mozkem, nohy ztratily všechen cit a každé nadechnutí představovala muka. Přesto Tengel vytrvale pokračoval v cestě.

Dorazili na kraj lesa a teď budou muset pokračovat přes otevřenou krajinu. Letní soumrak ale nebyl dost tmavý, aby je skryl před očima pozorovatelů.

V tom okamžiku, u posledních stromů, se Silje vzdala. Přemožená nevolností se sesula za obrovský balvan a neovladatelně zvracela; bolest v žaludku byla větší, než dokázala snést.

Nakonec se znovu postavila a otřela si pot z tváře. Párkrát se zhluboka nadechla a vrávoravě se potácela zpátky. Tengel šel k ní.

„Moje mladá ženo,“ jeho tón byl znepokojivě klidný, „není tu něco, co bys mi měla říct?“

V nohou neměla žádnou sílu a i psychicky byla naprosto vyčerpaná.

„Je,“ zavzlykala.

Objal ji a pomohl jí zpátky ke koni.

„Hlupáčku!“ mumlal láskyplně. „Hlupáčku! A to jsi mi nechtěla vůbec nic říct?“

„Ne!“ popotáhla a utřela si nos. „V tomhle se neshodneme.“

„Ne, to se tedy neshodneme, ale teď není čas na to myslet. Nesmíš se mě bát, drahoušku! Teď ti musím pomoct.“

„Sel jsi tak rychle,“ potlačila další vzlyk. „Nestačila jsem ti.“

„Nevšiml jsem si toho. Bál jsem se o děti a zoufale jsem chtěl utéct vojákům. Odpusť mi, miláčku! Sol a Dagu, slezte z koně. Maminka si musí odpočinout.“

Znovu vyrazili, ale jejich postup byl se dvěma dětmi mnohem pomalejší. Silje se cítila provinile, i když věděla, že se sotva dokázala vyškrábat na koně. Liv seděla za ní a maličkými ručičkami se držela pásu jejích sukní.

Pohlédla dolů na ostatní. Tengel i děti na sobě měli tuniky a kapuce, které jim zakrývaly ramena. Všichni si je teď stáhli z hlavy a nechali je viset na zádech, protože jim začínalo být horko. Obě děti měly ve tvářích zarputilý výraz, zatímco odhodlaně pokračovaly, a ona musela uvažovat, co si asi myslí, nebo co všechno pochopily. Kočka zlostně kňourala v pytli, proto ho Sol musela sevřít ještě pevněji.

Silje se bezmyšlenkovitě ohlédla směrem, odkud přišli.

„Tengele! Oni nás uvidí! Vidíme dolů přes celé údolí.“

„Tam dole je moc kouře.“

„Ale co když někdo vyleze nad kouř – když nás budou hledat?“

„Jděte dál,“ rozkázal a najednou se zastavil.

Silje se otočila, aby viděla, co udělá, a přeběhl jí mráz po zádech. Stál na okraji strmé stěny, hleděl do údolí daleko pod sebou a obě paže měl natažené před sebe dlaněmi dopředu, jako by se snažil zatarasit cestu nějakému vetřelci.

Jako by ho obklopovala zvláštní atmosféra, ovzduší vznešenosti. Silje ho skoro nikdy neviděla využívat síly, které údajně ovládal, ale okamžitě si uvědomila, že přesně to právě dělá. Pak ke svému zděšení sledovala, jak přišla Sol, postavila se vedle Tengela a krátce na něj pohlédla, než natáhla paže stejně jako on.

Silje se neopovážila pohnout ze strachu, že by ty dva vyrušila. Dag a Liv také celý výjev užasle pozorovali, skoro uctivě, a nikdo nemohl popřít, že Tengel a Sol, jak tam stáli velcí a silní, budili respekt. Nakonec Tengel svěsil ruce a vypustil zadržený dech. Sol udělala totéž a společně šli zpátky k ostatním. Sol se přidala ke svému bratrovi a Tengel přešel ke koni, na kterém seděla Silje, a znovu se dali na cestu.

„Co jste to dělali?“ zeptala se Silje nesměle po chvíli. „Zařídil jsi, abychom pro ně byli neviditelní?“

Navzdory jízlivému úsměvu měly Tengelovy oči zasmušilý výraz. „Vůbec nic tak mimořádného – to nedokáže nikdo! Já… snažil jsem se jim z hlavy vymazat nutkání pohlédnout sem vzhůru.“

Tohle pro ni bylo moc těžké pochopit.

„Myslíš, jako když jim čteš myšlenky?“

„Dalo by se to tak říct. Nebo nasměrování jejich myšlenek jinam – něco takového.“

„Myslíš, že to pomohlo?“

„To nedokážu říct,“ odpověděl s rozpačitým úsměvem. „Neznám sílu své moci, prostě jsem udělal, co se dalo.“

„A Sol věděla, co dělá?“

Tengel se zachvěl. „Tím jsem si jistý. Spojovala nás mocná síla. Silje, bojím se o ni!“

Siljina odpověď byla pomalá a rozvážná. „Mezi zavazadly má schovaný velký ranec věcí.“

„Já vím. Dala jí je Hanna.“

„Chtěl jsi jí dovolit, aby si je nechala?“

„A ty?“ zeptal se okamžitě.

„To je něco, co musíš rozhodnout ty. Uvažoval jsi, zda je to všechno Hannino… Jak bych to nazvala… Zdědila Sol všechno po Hanně?“

„Určitě. Už dlouho jsem přesvědčený o tom, že si Hanna vybrala Sol za svou nástupkyni. Před mnoha lety se snažila přesvědčit mě, abych byl jejím následníkem, ale odmítl jsem to. Od toho dne mě nenáviděla. Sol jí vyhověla a v tom ranci jistě budou neuvěřitelně cenné věci. Hojivé masti a léky, jinak zapomenuté a už nikdy nepoužívané, které musí zůstat v rodině. Předpokládám, že se Hanna držela tak dlouho naživu jen proto, aby našla osobu, které by je předala. Takže zatím Sol ten ranec nechci brát.“

„Ne,“ řekla, „máš pravdu… Pojďte děti! Vydržte!“

Postupovali rychleji. Ačkoli večerní světlo sláblo, noční nebe nikdy nebylo úplně tmavé. Naštěstí, protože už skoro dorazili k horskému průsmyku.

„Myslíš, že tamtudy dostaneš koně?“ zeptala se Silje, jejíž hlas prozrazoval stín pochybnosti, když uviděla děsivou masu členitých skal nad trhlinou, kterou museli projít.

„Zkusím to, jinak tu bude muset zůstat.“

„Tady? Sám v tomhle opuštěném údolí, odkud se nedostane ven? To nemůžeme dovolit!“

„Taky to nechci, Silje.“

Útočně a vzdorovitě na něj pohlédla. Věděla, co si myslí.

„Ten kůň se tamtudy dostane,“ prohlásila rezolutně. „Vždyť ho potřebujeme!“

„To je pravda.“

„A on potřebuje nás!“

Tengel se otočil, aby skryl náznak úsměvu nad jejím odhodláním. Silje zčervenala a on věděl, že bude bojovat až do konce, aby koně zachránila. Vyhrkly mu slzy, jak ho zaplavil pocit nesmírné lásky k téhle mladé ženě – rychle zamrkal a otřel si je.

Krůček po krůčku se plahočili dál, kolem větrem ošlehaných členitých skal i přes ně, a znovu a znovu se ocitali uvězněni v močálu a vraceli se zpátky, aby našli lepší cestu. Bylo jasné, že největší problém bude s koněm, ale tou dobou už byli všichni rozhodnuti dostat zvíře přes průsmyk.

Pak nadešel ten nevyhnutelný okamžik, kdy se zastavili a naposledy se tesklivě ohlédli dolů ke zničenému domovu. I když údolí bylo skoro celé skryté pod příkrovem kouře, který se rozšířil po celé jeho délce, věděli, že jejich opuštěný dům leží skrytý tam někde dole – dům, do kterého se nikdy nevrátí!

Dlouho stáli mlčky. Dag se snažil, aby nebyl slyšet jeho vzlykot, ale jejich tíživou situaci pochopil velmi dobře. Tengel mu položil ruku na rameno.

„Tohle údolí mi bude chybět,“ promluvila Silje dvojznačně. „Mám na něj spoustu krásných vzpomínek. My, naše malá rodina, jsme tu byli v bezpečí a šťastní.“

„Ano, to byli.“

„Takže bychom neměli cítit zášť vůči dětem, které týraly a zastrašovaly ty naše. Měly málo, na co by mohly být pyšné, a potřebovaly obětního beránka, jak už to často chodí. Protože jsme příbuzní zlého Tengela, bylo pro ně snadné zasednout si na naše děti.“

„Ano. Ubohé děti.“

Silje si uvědomila, že nemyslel ty jejich.

„Tengele,“ vyhrkla najednou hlasem plným smutku, „pamatuješ si, co nám jednou řekla Hanna? Že jsme jediní Prokletí! My a nikdo jiný!“

„Pamatuji si to. A obávám se, že teď už víme, jak to myslela.“

„Copak nikoho neušetřili? Ach, Tengele, nemohu na to ani pomyslet – skoro se nemůžu nadechnout!“

V myšlenkách viděla tváře lidí, které znala… děti… ty hrozné události. Cítila se slabá. Ne, nemůže… Musí si zakázat na to myslet. Napřímila se a zhluboka se nadechla.

„Ale co Eldrid a její manžel? Ona přece patří k Prokletým.“

„S ní její rod vymře.“

„A Hemming?“

„Ten už je teď pravděpodobně mrtvý. Koupit si svobodu není tak snadné, jak si myslel. Je jasné, co se stalo, jak jsem už řekl; znovu ho uvěznili a on nás zradil, aby si zachránil svůj mizerný krk. Ukázal jim cestu do Údolí Prokletých, ’toho krysího doupěte čarodějnic a kouzelníků, jak mu říkají tam venku.“

Silje se dívala, jak Soliny malé ruce zkroutily vršek pytle, který držela, zatímco si mezi zaťatými zuby skoro neslyšným šepotem opakovala: „Hemming! Tak se jmenuje. Hemming!“

Dag byl mnohem praktičtější. „Takže jsme ve skutečnosti měli obrovské štěstí?“

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl Tengel stručně. „Teď pojďte – nesmíme se zastavovat.“

„Půjdeme celou noc?“

„Musíme. Tohle není místo k odpočinku a je dost světla, abychom mohli pokračovat v cestě. Je důležité, abychom se dostali co nejdál odsud, jen pro případ, že by se snažili nás pronásledovat. Brzy se ocitneme venku na ledovci, a to bude nebezpečné. Bude nejlepší, když já půjdu vpředu a krok po kroku budu klackem zkoušet povrch, abychom nespadli do nějaké strže zakryté sněhem. Musíme jít v řadě jeden za druhým, dokonce i kůň. Pro něj to bude horší, protože je těžký a má čtyři nohy. Omotáme mu látky kolem kopyt, aby je měl větší a rozložil svou váhu. Přes ledovec to bude dlouhá a obtížná cesta, ale nemáme na výběr.“

Silje přikývla. Už byla zase na nohou, posadila děti zpátky na koně a šla vedle Tengela kamenitou pustinou na dně průsmyku. Opatrně vedla koně, aby si našel pevnou půdu pod nohama, ale zvíře bylo velmi neklidné, neustále se plašilo a cukalo sebou, vylekané bezútěšnou, nehostinnou krajinou a nezpevněným povrchem.

Údolí Prokletých se jim ztratilo z dohledu.