Hon na čarodějnice : kapitola 4

4 Kapitola

 

Charlotte Meiden se trochu pohnula a znovu přišla k sobě, aby zjistila, že hledí přímo do těch modrých, úzkostných očí.

„Vy… vy…“ zajíkala se. Pak se vylekaně posadila. „Ne, nevím nic o těchto věcech. Teď odejděte a vezměte si je s sebou, než zavolám o pomoc!“

„Slečno Charlotte, tohle je důležité. Musíte si poslechnout, co vám chci říct, protože já vím, že jste je poznala.“

Rty vznešené dámy se zkroutily do pohrdavého úsměvu, zatímco její oči, malé a trochu moc blízko sebe, prozrazovaly velký strach.

„Takže jste tu jen proto, abyste mě vydírala! Nechcete nic víc než peníze, abych si koupila vaše mlčení! A jaká je cena za to mlčení?“

„Ne! Ne, ne!“ zděsila se Silje. Nebyla zvyklá, aby lidé zpochybňovali její poctivost. „Řekla jsem Vaší Milosti, že vám nechci ublížit.“

„Chcete využít neštěstí druhé ženy – není to dost velké ubližování? Jak jste mě našla?“

S námahou se postavila a teď stála čelem k Silje. Ve tváři měla výraz nesmírného odporu, ale vinou šoku a strachu jí tvář zcela zbledla.

„Na tom lněném plátnu je vyšitý váš erb. Už mnoho let vím, kdo jste, ale nikdy jsem neměla důvod vás obtěžovat. Dosud ne. Ale teď nevidím jinou cestu. Jeden odporný muž se kdysi pokusil ukrást tyhle věci, protože zjistil, že jsou na nich vyšité iniciály. On by od vás vymáhal peníze, ale naštěstí ho můj manžel zastavil a ten ničema se nikdy nedozvěděl vaše jméno. Mnohokrát jsem o vás přemýšlela, slečno Charlotte, a o tom, jak těžké to všechno muselo být. Pak, když jsem vás viděla, jsem si byla jistá, že to bylo vaše dítě. Okamžitě jsem vás poznala.“

Dcera barona na ni upřela tázavý pohled, když se sesula do židle u stolu, protože ji stále neunesly nohy.

„Jednou už jsme se potkaly,“ oznámila jí Silje. „Nepamatujete si?“

Charlotte Meiden sešpulila rty, otevřela je, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Měla jen nejasný výraz v hruškovité tváři, když se snažila pátrat v paměti. No ano! Ty nevinné modré oči…

Následovalo dlouhé ticho, a pak váhavě odpověděla. „Ano… Přímo za městskými branami – té noci… Nesla jste v náručí malou holčičku. Byla jste tak hrozně mladá a zdálo se, že je vám velká zima. Promluvila jste na mě…“

„Ano, promluvila. Věřte mi, slečno Charlotte, když říkám, že jsem si o vás nikdy nemyslela nic špatného. Chápala jsem, že vás k tomu, co jste proti své vůli udělala, dohnalo zoufalství. Našla jsem ten malý hrnek mléka…“

Charlotte se topila ve znovu oživených vzpomínkách. Definitivnost toho, co udělala. Ta mrazivá noc. Ten hlad a samota, které musel její drobeček strpět. A pro ni bylo… příliš pozdě – byla příliš slabá a zbabělá – příliš pozdě, příliš pozdě!

Seděla shrbená na židli, ruce složené v klíně a po tvářích jí nezadržitelně stékaly slzy, zatímco neovladatelně vzlykala.

„Nikdy jste sem neměla chodit,“ dostala ze sebe nakonec a stále se snažila potlačit slzy. „Neměla jste mi tohle všechno znovu připomínat – nemám sílu tím vším projít znovu! Vzít život vlastnímu… Ach! Proč jste sem přišla? Z toho nikdy nevzejde nic dobrého!“

„Nemohla jsem dělat nic jiného,“ řekla Silje tiše. „Udělali jsme všechno, co šlo, abychom se o děti dobře postarali. Teď ale strádají a budou trpět víc a víc, dokud nebudou tak slabé, že zemřou hlady a vyčerpáním – váš malý chlapec také.“

V tom okamžiku jako by se všechno – čas, samotný vzduch – zastavilo a naslouchalo. Charlotte bezvýrazně hleděla na vzor na kožené pozlacené tapetě. To těžké ticho jako by trvalo celou věčnost. Nakonec se pomalu otočila a pohlédla na Silje, která si začínala dělat starosti, že se Charlotte udělalo špatně.

„Chcete říct… moje dítě… je naživu?“

„Jistě! Narazila jsem na něj nedlouho po tom, co jsme se potkaly, a vzala jsem ho s sebou. Nemohla jsem ho tam nechat,“ prohlásila skoro omluvně. „Byla taková zima a on tak žalostně plakal. Musíte mi věřit, když říkám, že bych vás nikdy neobtěžovala, kdyby to dítě zemřelo. Nikdy bych nebyla tak bezcitná.“

Útlé prsty se dychtivě natáhly a sevřely Siljinu paži.

„Chlapec?“

„Hezký mladý hoch,“ usmála se Silje. „Brzy mu bude pět let… ale to samozřejmě víte. Jmenuje se Dag – Dag Christian. Christian podle vašich iniciál na dece.“

Charlottin vzlykot se utišil, popotáhla a utřela si slzy.

„Ach, dobrý Bože,“ zašeptala. „Děkuji!“

Ozvalo se zaklepání na dveře v předsíni.

„Charlotte!“

Mladá šlechtična vzhlédla a zpanikařila; oči měla ještě rudé od pláče.

„Ach, ne! To je moje matka!“ zašeptala a utíkala z ložnice.

Klika dveří hlasitě zarachotila, jak se baronka snažila dostat dovnitř.

„Charlotte! Charlotte, co se to tam děje.“

„Vůbec nic, matko. Jenom si povídáme.“

„To vidím. Ale celou tu dobu? Tvůj hlas zní divně – mohu vejít?“

„Za chvilku, drahá matko. Brzy přijdu dolů. Buď tak hodná a počkej dole.“

Žena odkráčela a nahlas si při tom něco brumlala. Charlotte teď zamkla vnitřní dveře, otočila se, opřela se o ně zády a vydechla si úlevou.

„Je to pravda?“ Její hlas znejistěl. „Že to dítě je naživu – je to pravda? Chlapeček – Dag, říkáte? Proč jste ho pojmenovala Dag?“

„Protože jsem ho našla ve tmě. Snažila jsem se ho ochránit před zlými silami noci. Kromě toho, byla to ta holčička, co mě k němu dovedla. Já si myslela, že je to myling.“

Charlotte přikývla. Jistě by se z něj stala zbloudilá duše, kdyby ho tahle žena…

„Já bych raději utekla, ale ta holčička, kterou jsem jen krátce předtím našla u mrtvého těla její matky, o tom nechtěla ani slyšet. Po pravdě, byla to ona, kdo tomu nemluvněti zachránil život, ne já. Od té doby se staráme i o ni.“

„Teď si vzpomínám, že jste vypadala velmi mladá na to, abyste měla tak velkou dcerku,“ uvažovala nahlas Charlotte. „Řekněte mi, je hezký?“

Silje se na ni jízlivě usmála. „Je po vás, slečno.“

Charlotte protáhla tvář a s velkou sebeironií prohlásila: „Ubohé dítě!“

Siljina tvář se rozzářila. Tahle elegantní dáma má smysl pro humor! Jejich oči se na okamžik setkaly a obě věděly, že jejich duše jsou spřízněné a spojené společným tajemstvím.

„Je to velmi hezký chlapec,“ uklidnila ji Silje srdečně. „Je světlovlasý a má úzkou ušlechtilou tvář. Je dobrácký, i když možná někdy příliš pečlivý a puntičkářský. A velmi inteligentní!“

Charlotte byla jako ve snách, přemýšlela a na tváři se jí objevil u ní tak vzácný úsměv. Najednou si na něco vzpomněla. Rychle přešla k Silje a chytila ji za ruku.

„Říkala jste, že strádá?“

„Všechny naše děti trpí,“ odpověděla jí Silje vážně. „Už nemáme žádnou budoucnost, slečno Charlotte. Před pár dny nás zasáhla pohroma. Potom si můj manžel zranil nohu a…“

Proti své vůli nedokázala pokračovat a rozplakala se. Možná za to mohlo uvolnění potlačovaného napětí, které se v ní hromadilo celý den. Charlotte ji rozpačitě sledovala, neschopna jí pomoci. Ona, kterou od narození obskakovali, neměla ponětí, jak utěšit druhé. Bylo to prostě něco, co nikdy nemusela dělat.

„Ach, no tak, no tak!“ promluvila rozpačitě. „Posaďte se, prosím. Odpusťte mi, pokud vypadám chladně a lhostejně. To není mé skutečné já, ale chápete, že člověk musí být v jednání s prostými lidmi opatrný, že? Jsme Dánové a šlechtici – ne všichni nás v této zemi vítají. Posledních pět let mě také poznamenalo. Musíte mi věřit; za celou tu dobu jsem neprožila ani minutu štěstí. Z takových věcí člověk zahořkne a začne být plný úzkosti…“ odmlčela se. „Kolik dětí máte?“

„Tři,“ zamumlala Silje. S obrovským úsilím se vzpamatovala. „Toho chlapce a děvče, které jsme našli, a naši vlastní malou dcerku. Té jsou tři roky.“

„A čekáte další?“ zeptala se Charlotte spikleneckým šepotem.

„Ale jak…? Jistě, to je něco, co ženy vždycky poznají.“

„Vidím to na vaší pleti – jak je prosvětlená. Tak, teď musíme něco udělat! Musím ho vidět. Kde je?“

„Na jih od Trondheimu v jedné odporné chatrči, která kdysi bývala úkrytem pro polesného. Vyhnali nás z našeho domu a pronásledují nás. Nemáme žádné jídlo a můj manžel nemůže chodit. Nenapadlo mě nic jiného než jít za vámi, slečno Charlotte.“ Charlotte ji znovu vzala za paži. Silje cítila sladkou vůni jejího parfému.

„Jsem vděčná, že jste to udělala! Přinesla jste mi nový život a… Teď ho přivedu sem a vychovám ho sama. Samozřejmě musím, když je to…“

Silje se ve tváři zračil temný zármutek a zoufalství.

„No, je to moje dítě,“ snažila se říci Charlotte, ale její slova zůstala nevyslovená. „Ó, drahoušku,“ vzpamatovala se Charlotte. Tiše pokračovala: „Ach, drahá. Tohle by mohlo být složité. Tohle by mohlo být velmi složité.“

„Skutečně,“ zašeptala Silje.

Charlotte byla už zase vyrovnaná. „A můj otec by zřejmě nikdy, nikdy něco takového nedovolil. Vy ho neznáte, ale okamžitě by mě vyhodil na ulici!“

„Ale když je to jeho vnuk?“ opáčila Silje.

„On už má hodně vnoučat. Sotva je vidí, když jsou tu na návštěvě, ale vyžaduje, aby děti zůstávaly v jiné místnosti a nehlučely – a to jsou ty, co se narodily v manželství!“

„Takže jste měla důvod vzdát se dítěte?“

„Ano. Vím, byla jsem bezohledná a zbabělá, ale nic jiného mě nenapadlo. Nepředvídala jsem takové následky. Drahá Silje… Mohou vám říkat Silje? Tohle si musím promyslet. Podruhé svého syna nezklamu, tím si buďte jistá. Ani vás nezklamu – vás, která jste se o něj celé ty roky starala – ale potřebuji čas. Také budu chtít slyšet celý váš příběh, abych lépe věděla, co dělat.“

Zdálo se, že je Charlotte odhodlaná jim pomoct, a v oku měla jiskru, která Silje potěšila.

„A co vaše matka. Neměla by se o tom dozvědět?“

Charlotte dlouho přemýšlela. „Nevím. Po pravdě, skoro vůbec svou matku neznám. Řekněme, že se vrátíte, jakmile se mi podaří vymyslet nějaký plán…“

Když Charlotte viděla Siljin ustaraný výraz, položila si oba lokty na stůl a sklesle si opřela hlavu do dlaní.

„Ne, to by nepomohlo. Nemáte kam jít, zatímco budete čekat, a čas je teď rozhodující, že?“

„To je. O poslední jídlo jsme se podělili dnes ráno.“

„Bože! Vůbec mi to nemyslí! Tohle je na mě příliš – chci ho vidět – říci mu, že toho tolik lituji – požádat ho o odpuštění… Přesto… nic z toho není možné!“

„Já mám také málo co nabídnout,“ podotkla Silje. „Když jsem se sem vydala, nic jsem od své cesty nečekala. Jenom okolnosti mě donutily …“ odmlčela se. „Ale, slečno Charlotte, víte, co si myslím? Věřím, že vaše matka všechno pochopí.“

„Myslíte?“

„Možná ne hned, ale kdyby moje dcera trpěla tolik jako vy, udělala bych cokoli, abych jí pomohla. Nepochybně by mě pravda šokovala. A ano, asi bych své dceři vynadala, ale především bych jí chtěla poradit. Myslím, že rada starší ženy by mohla pomoci vyřešit naši vážnou situaci. Je váš otec doma?“

„Ne, cestuje po kraji a nevrátí se dřív než za pár týdnů.“ Sama pro sebe Charlotte utrousila: „Díky bohu.“ Ale to Siljiny uši neměly slyšet.

Silje stála, čekala a nic neříkala. Z dálky sem doléhaly zvuky ulice, tlumené těžkými sametovými závěsy ve vysokých oknech. Obchodníci vyvolávali své zboží a koně řehtali…

„Dobrá,“ prohlásila Charlotte. „Musím být silná. Příliš dlouho jsem byla zbabělá. Půjdu a přivedu svou matku – a požádám, aby donesli nějaké občerstvení. Je to dlouho, co jste naposledy jedla?“

„Včera večer – kůrku chleba.“

„Co to říkáte! Okamžitě nechám donést jídlo. Bude lepší, když zůstaneme tady, kde nás neuslyší sloužící.“ Chvíli stála a uvažovala, a pak spíš sama pro sebe pověděla: „Měla bych zapřít vlastního syna? Podruhé? Ne! Ne, ve jménu Božím, tentokrát ne!“ Pak rozhodně, ale vystrašeně, přešla ke dveřím.

„Možná byste si měla s matkou promluvit o samotě.“

„Ne, musíte u toho být, jinak ztratím odvahu. Kromě toho, musíte nám vyprávět všechno, co se stalo za těch posledních pět let! Vůbec nic o vás nevím.“

Silje stála trpělivě u okna. Překvapilo ji, když zjistila, že se jí třesou ruce, ačkoli se to možná dalo čekat.

Hleděla se zájmem na malý šicí stolek postavený u zdi vedle okna. Byl překrásně droboučký, s úzkými zahnutými nohami a vykládaný kvalitní dýhou. Pokoj byl dokonalý, znamenitý v každém detailu. Silje přejela rukama po pozlacených kožených tapetách a bezděčně ji napadlo, jak jsou asi vyrobené, a obdivovala lesklé látky na posteli s nebesy.

Když pomyslí, jak jsou s Tengelem pyšní na svou maličkou skleněnou mozaiku! Okénko, pro které ani nemají zeď! A přesto pro ně možná znamená víc než všechen tenhle nadbytek nádherných věcí pro Charlotte.

Přiblížily se hlasy.

„Přišla jsi o rozum? Nechat žebračku samotnou ve svém pokoji! Kolik myslíš, že toho stačí sebrat?“

„Neboj se, matko.“

„Stejně, co je všechno tohle za nesmysl, Charlotte?“ dožadovala se odpovědi baronka. „Přísahala bych, že jsem tě už spoustu let neviděla tak rozrušenou. Chováš se jako tajemný blázen.“

Když vstoupily do pokoje, Silje se oběma dámám znovu poklonila a bolestně si při tom uvědomovala své příšerně potrhané šaty, jež neměly nic společného s honosnými róbami, které na sobě měly ony.

„Nařídila jsem, aby pro nás tři donesli jídlo,“ promluvila rychle Charlotte. „Prosím, posaďte se ke stolu.“

Všechny tři ženy usedly. Charlotte slyšitelně polkla. Její tvář byla strašidelně bledá, kromě dvou jasně červených míst na tvářích.

„Matko, musím ti říct něco, co tě velmi šokuje, ale prosím tě, abys mě vyslechla s pochopením.“

„Co se to tady děje?… A co je tohle? Tenhle šál jsem na tobě neviděla už celé roky!“

Baronka si prohlížela Silje a snažila se rozřešit, jestli je možné, že by ho byla mohla ukrást. Snaží se zhojit své špatné svědomí tím, že ho vrátí? Přesto, taková maličkost by si nevyžádala všechen tenhle povyk. Všichni věděli, že venkované kradou jako straky.

Charlotte byla zjevně nervózní. Celé tělo se jí třáslo, ale oči stále jiskřily odhodláním a dychtivostí. Tyhle poslední roky, během kterých toužila vrátit čas a ráda by snášela ostudu a opovržení za to, že si nechala své dítě, nebyly marné.

„Takže!“ Baronka byla netrpělivá. „Co mi musíš říct, že mě to tak zneklidní?“

„Matko… Pamatuješ si, jak jsem se asi před pěti lety chovala velmi podivně?“

„Jak bych mohla zapomenout na takový rozruch? Od toho dne jsi ani jednou nevypadala šťastně…“

„Až do dneška, mami! Teď ti povím, co se stalo.“

Baronka vrhla pohled k Silje a zeptala se: „A to se týká této ’dámy‘?“

„To ona je přesvědčená, že by bylo nejlepší všechno ti povědět. Věří, že potřebujeme moudrost a radu matky.“

„Tak už, prosím, spusť!“

Charlotte se velmi zhluboka nadechla. „Porodila jsem dítě, mami.“

Její matka na ni zůstala zírat. „Aha! Teď není čas na žertování. Pověz mi, co bylo tak důležité.“

„Je to pravda, matko.“

„Nebuď hloupá! Něčeho bych si všimla. Vždyť jsi tu byla celou dobu!“

„Ale je to pravda. Nikdo to nepoznal – nikdo! Vybírala jsem si šaty tak, abych skryla svůj stav… A tehdy jsem byla mimořádně štíhlá. Pevně jsem se svazovala do korzetu.“

„Ne, Charlotte, o tom mě nepřesvědčíš. Že moje dcera…? A co komorná, ona musela…?“

„Moje komorná byla hloupoučká jako husa. Celou dobu jsem ji klamala a oblékala jsem se sama.“

„Myslíš, že tu budu sedět a tohle všechno brát vážně, Charlotte?“

„To tedy myslím!“ Charlottiny oči se leskly a ona sama byla velmi vylekaná. Přesto se nenechala vyvést z míry, ačkoli ji ohromilo, že teď, když se přiznala, jí matka nevěřila! „Porodila jsem to dítě v seníku, zabalila ho do těchto látek a odložila ho venku v lese. Později jsem neskutečně litovala toho, co jsem udělala, a trpěla jsem jedním záchvatem šílenství za druhým. Od té doby jsem byla nešťastná. Pamatuješ, že jsem chtěla vstoupit k řádovým sestrám?“

Baronka Meiden seděla s otevřenými ústy. „Odmítám věřit jedinému slovu!“ zvolala dotčeně.

Charlotte vstala a vzala z nočního stolku Bibli. Pohlédla své matce do očí, položila ruku na knihu a prohlásila:

„Přísahám jménem Božím a na znovuvzkříšení své duše, že každé mé slovo bylo pravdivé.“

Silje tiše dodala: „Je to pravda, Vaše Milosti.“

Charlotte sledovala, jak její matce bledne tvář. Rychle vytáhla lahvičku čichací soli, ale když se baronka trochu vzpamatovala, rozplakala se.

„To nemůžeš myslet vážně! Jak jsi mohla? Taková hrozná ostuda! A co řekne otec?“

„Otec se to nikdy nedozví. Ale Silje a já potřebujeme tvoji pomoc, mami, protože se věci obrátily k horšímu.“

„Zjistil někdo… žes… odložila to dítě v lese? Vlastně ano, jistě, tahle žena… Ten šál! A teď chce peníze?“

Charlotte si povzdechla. „Ne, matko! To jsem si také myslela, ale ne!“

Baronka nedokázala pochopit, co se to vlastně děje. Hlas se jí třásl. „Jak jsi mohla opustit novorozeně, Charlotte?“ Tohle byla slova, na která Silje čekala. Tahle prostá otázka ukázala, že paní baronka má také srdce. Znamenalo to, že stále existuje naděje pro ně pro všechny.

„A kdybych si ho nechala? Co by pak řekli moji rodiče?“ Její matka sklopila oči.

„Ano, máš pravdu. Takže se narodilo mrtvé, že?“

„Ne! Bylo naživu.“

Starší žena si okamžitě přikryla ústa rukou. Tvářila se nešťastně.

„A tys ho nechala venku umřít? Ach! Má dcero!“ zvolala a dlouhou chvíli seděla s rukou přitisknutou na ústa a očima vytřeštěnýma hrůzou. Bylo slyšet jen slabé pískání, jak se snažila potlačit svůj vzlykot a vzpamatovat se.

Nakonec se uklidnila a znovu zaujala důstojnou pózu.

„Ale jakou roli v celé věci hraje tato žena? A jak ti mohu poradit? Teď ti může pomoci jenom kněz – jestli vůbec někdo!“

„To dítě stále žije, mami,“ oznámila jí něžně Charlotte. „Dozvěděla jsem se to před chvilkou. Tady Silje ho zachránila a vychovala. Je to chlapeček.“

Baronka teď pro změnu zírala na Silje.

Charlotte pokračovala. „Ale teď se ona a její rodina ocitli v zoufalé situaci. Přišla mě požádat o pomoc, ale jsme s rozumem v koncích.“

V pokoji se znovu rozhostilo naprosté ticho. Baronka seděla a přemýšlela. Neustále se dotýkala svých tváří, ale tiché slzy, které právě utřela, rychle nahradily nové.

Nakonec se zeptala: „Takže, Charlotte, kdo je otcem? Nemohla jsi být sama v…“

„Jeho jméno neřeknu!“ odsekla Charlotte.

Její matka pomalu a panovačně vstala a nakázala jí: „Jeho jméno, prosím!“

„Jeppe Marsvin!“ vyrazila ze sebe Charlotte.

„Ten? Ale ten je ženatý!“

„V té době jsem to nevěděla. Požádal mě o ruku a neúnavně se mi dvořil. Byla jsem mladá a hloupá.“

Baronka na ni zlostně pohlédla. Pak natáhla ruku a krutě uhodila dceru do tváře.

„Sakra!“ zasyčela, a protože nedokázala vymyslet nic ráznějšího, co by mohla říct, zopakovala totéž. „Sakra! Teď si půjdu lehnout. Víc už toho nesnesu – tohle všechno je na mě příliš.“

Charlottino zacházení s dítětem bylo víc než otřesné a baronka cítila, že něco takového není schopná potrestat. Ovšem prostopášná nedbalost její dcery vůči vlastní nevinnosti bylo něco docela jiného. S tím se rozzuřená matka mohla, a měla vypořádat odpovídajícím způsobem.

Baronku doprovázel zvuk šustících sukní, když se vyřítila z pokoje.

Charlotte si mnula tvář. „To nevypadá moc slibně,“ vydechla sklesle.

„Potřebuje čas,“ konejšila ji Silje. „Nebylo to o nic lepší ani horší, než jste mohla čekat.“

Služebné donesly jídlo, jak jim Charlotte nakázala. Přesto jejich výraz jasně prozrazoval, co si ony myslí o nošení jídla do ložnice! Přinášely tác za tácem, dokud se stůl skoro nepropadal pod tíhou dobrot. Silje stěží dokázala uvěřit svým očím při pohledu na tolik misek a talířů, plných horkých, voňavých pokrmů.

„Prosím, Silje, nabídněte si,“ vybídla ji Charlotte. „Nedokážu sníst ani to nejmenší sousto. Mám pocit, jako bych měla zauzlované vnitřnosti.“

„Já se taky tak cítím, když jsem rozrušená,“ usmála se Silje, která užasle zírala na stůl. „Ale stěží mám to srdce jíst. Kdybych tak mohla jeden z těchto táců donést dětem…“

„Ty budou dobře zaopatřeny, takže můžete hodovat s čistým svědomím. Naprosto si to zasloužíte!“

Silje jedla mlčky a snažila se být co nejzpůsobnější.

Když se nasytila, Charlotte tiše zaprosila: „Vyprávějte mi o chlapci.“

Silje přikývla a právě začala mluvit, když do pokoje tiše vešla baronka. Silje zmlkla, ale Charlottina matka ji s nepřítomným posunkem vybídla, aby pokračovala.

Silje vylíčila příhody z Dagova života, vyprávěla jim, jak vyrostl, snažila se popsat jeho osobnost a Charlotte seděla s rozzářenýma očima a hltala každé slovo. Čas od času si osušila slzu, ale stále chtěla slyšet víc a víc. Mnohokrát matka i dcera poznamenaly: „To je pro Meideny typické,“ a usmály se. Když už Silje neměla svým zaujatým posluchačkám co říct, obě se na židli napřímily.

Starší dáma s velkou důstojností prohlásila: „Trochu jsem o tom přemýšlela a uvědomuji si, v jaké jsme situaci. Nemůžeme jenom tak vzít hocha z rodiny, kterou považuje za svou vlastní… a tvůj otec by nikdy nesnesl jeho přítomnost zde…“

„Mami! Ty mi přece jen rozumíš! Díky. Ach! Děkuji ti!“ Charlotte vyskočila ze židle, padla před svou matkou na kolena a položila ženě hlavu do klína.

„No tak, no tak,“ konejšila ji, když hladila nevýrazné, světlé vlasy své dcery. „Také chápu, že Charlotte ho chce vidět a být mu nablízku. Také bych chtěla poznat svého nezbedného vnuka. A samozřejmě vám zaplatíme za všechno, co jste udělali…“

„Ne!“ zvolala Silje. „Proto jsem sem nepřišla!“

„Odpusťte,“ omlouvala se baronka pokorně, zaskočená Siljiným tónem. „Ale vím o tom všem tak málo…“

„Přesně tak,“ souhlasila její dcera. „Měly bychom si poslechnout celý Siljin příběh, ne jen krátké historky o Dagovi… Dagovi? Je to tak zvláštní, říkat mu jménem. Dag Christian…“ její slova visela ve vzduchu, zatímco vstala a zazvonila, aby služky odklidily ze stolu.

Když služebné odešly, Silje začala znovu vyprávět.

Znovu jim řekla všechny podrobnosti z té hrozné noci, kdy to všechno začalo. Jak jí ty události převrátily život naruby a začal jí nový život. Jak našla obě děti a pak uviděla Hemminga přivázaného na skřipci. Vyprávěla o vlčím muži, který se najednou z ničeho nic objevil a trval na tom, aby zachránila mladíka před katem. A konečně jak s tímhle děsivým netvorem uzavřela obchod, aby jim sehnal jídlo a bydlení předtím, než se ztratil v noci.

„A své slovo dodržel,“ dodala láskyplně. „Vzali nás na úžasný statek, kde žili ti nejlaskavější staří lidé na světě. Malíř kostelů jménem Benedikt, jeho čeledín a dvě staré ženy, Greta a Marie. Greta milovala Daga, jako by byl její vlastní. Marie se starala o Sol – tu malou holčičku, co jsem našla. Mistr Benedikt mi dovolil chodit s ním trochu malovat do kostela – řekl mi, že mám umělecké nadání, a já věřím, že to tak je, protože nejsem zrovna dobrá hospodyně!“ Rozpačitě se zasmála. Pak pokračovala: „Přesto nám byl ten vlčí muž stále nablízku. Nikdy jsem ho neviděla, ale kdykoli nám hrozilo nějaké nebezpečí, objevil se tam. Jako by ho cítil. Pak jsem se jednoho dne dozvěděla jeho jméno. Byl to Tengel Prokletý…“

„Prokletí?“ zamumlala baronka. „Slyšela jsem o nich. Není to skupina čarodějnic a čarodějů – zkažená rasa?“

„Tak se o nich mluví,“ souhlasila Silje a přikývla. „Nemohu popřít, že jsou mezi nimi tací, kteří ovládají jisté síly a kterým je lepší se vyhnout.“

„A tenhle Tengel od Prokletých,“ pokračovala šlechtična, „pochopila jsem to tak, že je to přízrak – zlý duch! Slyšela jsem to jméno jen tak mimochodem – kdysi dávno na jednom bále.“

Nepochybně šlo o prázdné tlachání, kterým se baví vyšší třída, nic víc, pomyslela si Silje.

„Ten zlý Tengel žil před několika sty lety,“ vysvětlila. „Říká se, že uzavřel smlouvu s ďáblem, a tím proklel svůj vlastní rod. Po generacích někteří dědí jeho tajemné síly a také jeho děsivé rysy. Ach! Je tolik legend, které vyprávějí o údělu Prokletých. Některé říkají, že nebudou volní, dokud nevykopou kouzelný kotlík, který zlý Tengel zahrabal kdesi v horách – povídá se, že v něm jsou ukryté všechny jeho hrůzostrašné lektvary. Jiné zas vypráví, že se jednoho dne narodí dítě jeho krve, obdařené znalostmi a moudrostí, o jakých svět nikdy neslyšel. Takových mýtů je spousta a já nedokážu říct, jestli se jim dá věřit nebo ne. Ne, ten muž, o kterém mluvím, tenhle vlčí muž není zlý Tengel, ale prostě jeden z jeho potomků…“

Obě dámy poklidně seděly a poslouchaly její příběh. Nedalo se poznat, jestli mu věří, ale jistě byly zvědavé.

„Jenže jednoho dne přijela na statek vzdálená příbuzná Mistra Benedikta. Abelone, tak se jmenovala, byla hrozná žena, která chtěla, abychom já a děti odešly – bála se, že by kvůli nám mohla přijít o své dědictví. Udala mě místodržiteli a namluvila mu, že jsem se spolčila s Tengelem Prokletým a měla bych být upálena na hranici jako čarodějnice.“

„To je strašné!“ vykřikla Charlotte.

„To ano. Ale Tengel nás na poslední chvíli zachránil a vzal nás do hor, do skrytého Údolí Prokletých. A tam jsme žili posledních několik let.“

„V horách? V létě i v zimě?“

„Ano. Byl to těžký život – ale byli jsme šťastní. S Tengelem jsme se vzali. Porodila jsem mu dceru, Liv.“

„Jste vdaná za vlčího muže?“

„Ano. A nikdy jsem neměla důvod toho litovat.“

„Ale… Říká se, že kdokoli se odváží přiblížit k obydlím Prokletých, zemře!“

Silje se soucitně usmála. „Jsou to obyčejní, nešťastní lidé. Vyvrhelové, kteří jenom chtějí žít a netouží být rušeni cizími lidmi. V letních měsících vysílají pozorovatele daleko za údolí, aby udržovali cizince v bezpečné vzdálenosti. Nedokážu říct, jaký osud by potkal někoho dost hloupého na to, aby tam nedovoleně vstoupil.“

„A co je s nimi teď?“

Silje si povzdechla. „Hemminga znovu uvěznili. On patřil k Prokletým, ale také se přidal ke skupině vzbouřenců. Po pravdě, byl to on, kdo vás chtěl vydírat, slečno Charlotte…“

„Aha! Slyšeli jsme o těchto zbojnících,“ dodala baronka. „Nemohu pochopit, proč se tito lidé staví proti naší dánské vládě? Taková chátra! Neuvědomují si, jaké mají štěstí!“

Silje držela jazyk za zuby. Teď nebyl vhodný čas ani místo nechat se vtáhnout do debat o politice.

„Aby si Hemming zachránil vlastní kůži, nejdřív zradil rebely a pak ukázal vojákům cestu do Údolí Prokletých. Tento týden vojáci přišli a zpustošili to tam, spálili usedlosti a bez slitování zabíjeli. Nikoho nenechali naživu. Přežili jsme jenom my, protože se nám podařilo utéct přes hory, ale teď nemáme nic…“

Ženy na ni hleděly s němým úžasem.

„… Ale to není všechno. Hemming do své pomsty zatáhl i Benedikta, protože řekl, že patří ke vzbouřencům.“

„A patří?“

„Vůbec ne, je to jen milý starý muž. Ale Abelone se chopila příležitosti, aby ho nechala uvrhnout do vězení v Trondheimu. Pak ze statku vyhnala Gretu a Marii, ze kterých se staly žebračky. Jsou to laskavé duše, se kterými by se nemělo takhle zacházet…“

Silje se snažila potlačit slzy a zůstat klidná.

„Tak to je jádro mého příběhu. Co se týká mě, já jsem dcerou kováře ze statku na jih od Trondheimu. Celá moje rodina zemřela na mor a zůstala jsem na světě sama.“

Charlotte se tiše zeptala: „Tenhle Tengel – vlčí muž, jak mu říkáte – je čaroděj?“

Silje zaváhala, než odpověděla. „Ano, ale využívá své síly jen k dobru.“

„Nemohlo by Da… dětem… uškodit, že jsou mu nablízku?“

„Uškodit!“ zvolala Silje. „Nikde v celém Norsku nenajdete vlídnější duši! Ale musíte chápat, že jak on, tak Sol – která, jak jsme později zjistili, je jeho neteř – nesou rodové rysy zlého Tengela. Kdyby se ukázali na veřejnosti, znamenalo by to pro ně zajetí a smrt. Okamžitě!“

„Takže nemůžete žít ve městech a na venkovských farnostech?“

„Ne – a náš domov v horách je zničený.“ Silje se znovu bránila slzám.

„No tak, no tak,“ uklidňovala ji baronka a položila Silje ruku na rameno. „Našla jsem cestu z tohohle zapletence. A i když to musím říct sama, je to skvělý nápad!“

„Na co jsi přišla, matko?“ zeptala se Charlotte.

„Nejdřív to musím ještě trochu promyslet. Požádaly jste mě o pomoc – a já nezradím vaši důvěru. Silje… Vím, že by vám mohlo připadat, že my šlechtici jsme bezcitní a arogantní… Ale věřte mi, že ačkoli jsme velmi zběhlí ve společenském životě a vzdělaní… taky máme srdce. Tak, tahle bouda polesného – je to daleko od Trondheimu?“

Silje jí řekla název toho místa.

„To je příliš daleko, abychom tam dojeli do setmění. Ale chceme se setkat s chlapcem, že, Charlotte?“

„Ano! Ó, ano!“

„Nebojte se, drahá Silje, neprozradíme mu, kdo jsme. Jenom ho chceme poznat a promluvit si s ním. Zítra ráno všechny tři vyrazíme kočárem, ale zatím vám musíme připravit pokoj na noc. Charlotte a já to zařídíme. Ach!… A nedělejte si starosti s touhle Abelone. Znám ji ze společenských akcí tady v Trondheimu. Příšerná maloměšťačka! Mám tady dobré přátele, kteří mají vliv, a zatímco nechci ani nemohu udělat nic pro rebely, toho starého malíře nechám propustit z vězení a dohlédnu na to, aby Abelone poslali zpátky do jejího domu tady ve městě. Je jenom správné, aby ti laskaví lidé dostali zpátky svůj domov, a ty staré ženy také!“

„Matko!“ zvolala užasle Charlotte. „Neměla jsem ponětí, že jsi tak skvělá…“

Starší žena přitiskla prst na rty. „Ani slovo! Dělám to proto, že mě všechny ty roky rmoutilo vidět svou dceru tak nešťastnou. Říkám si, že tohle by mohla být tvoje spása. Mám-li mluvit za sebe, Charlotte, mně připadá život tady v Trondheimu, v tomhle panském sídle, strašně nudný. Zaplatila jsem za něj svou daň a dovolila jsem, aby mne ovládly moje horší vlastnosti. Tohle mi připomnělo, jaká jsem bývala. Dostala jsem příležitost udělat něco užitečného. Benedikt a jeho rodina pečovali o mého vnuka, když byl v nouzi – a jejich starost nesmí zůstat bez odměny!“

Baronka Meiden se usmála a Silje se rozzářila neskonalou radostí.

Uvedli Silje do malé ložnice s tmavými, dřevem obloženými zdmi a hrbolatými tabulkami zeleného skla v oknech. Když ležela a prohlížela si vyřezávané sloupky postele, byla tak vzrušená, že si byla jistá, že neusne. Přesto její poslední mátožná myšlenka byla: „Co asi ta tvrdohlavá žena plánuje? Na tohle všechno neexistuje žádné snadné řešení!“

Charlotte Meiden vůbec nespala. Dlouho se bavila se svou matkou, než se odebrala nahoru do svých pokojů. Padla na kolena vedle své postele a vroucně se modlila.

„Děkuji ti!“ pokorně šeptala znovu a znovu. „Dobrý Bože, děkuji ti!“

Tolik plakala, až ji bolelo na prsou; slzy jí proudem stékaly po tváři.

Tohle bylo to nejlepší, co se jí mohlo přihodit.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a dvě