Morová rána : Kapitola 10

10 Kapitola

 

Charlotte Meiden zamyšleně seděla a koukala z okna na zchátralé pozůstatky katedrály Nidaros. Od požáru, který v roce 1531 způsobil rozsáhlou škodu, se zdálo, že se nikdo nehodlal namáhat s opravou téhle obrovské stavby. Byl to hlavně důsledek toho, jak byla země vyčerpaná z dopadů reformace, hladomoru a nesčetných morových epidemií. Dnes se využívaly jenom některé menší části katedrály a většina jich ležela v rozvalinách.

Viděla také malý úsek řeky Nid, jak se elegantně klikatí kolem města, ale – protože tekla skoro kolem dokola – zároveň téměř znemožňuje nepříteli ovládnout město. Byla tu jediná cesta dovnitř – opevněná západní brána.

„Řekni mi, matko,“ promluvila nepřítomně. „Co se stalo s klášterem jeptišek v Bakke? Je tam ještě?“

Její matku to zaskočilo, vzhlédla od vyšívání a zapomněla počítat stehy.

„Benediktinský řád? Ne, ty už tam nebudou. Všechny takové věci zrušila reformace, nebo ne? I když po pravdě, nevím to jistě.“

„Nebo cisterciáci v Rein? Nebyly to také řádové sestry?“

„Podle mě tam už nebudou ani tyhle. Nestala se jejich půda součástí obrovského panství?“

Charlotte si smutně povzdechla. „A co doma v Dánsku?“ ptala se dál.

„To opravdu nevím. Co je to za otázky? Tohle je rozhodně divný rozhovor.“

„Přemýšlím, že bych se stala jeptiškou.“

„Ty! Zbláznila ses? Vždyť ani nejsi katolička!“

„Na tom přece nezáleží. Budu konvertovat.“

„Ne! Cokoli jiného! Je mi líto, Charlotte, ale něco takového nedovolím. Co by tomu řekli lidé? A co tvůj otec? Teď mě poslouchej, tuhle sobotu jsme pozvané na bál místodržitele. To ti zvedne náladu a brzy zapomeneš na tyhle hloupé nápady. Ubezpečovali mě, že tam bude pár sympatických mladých šlechticů z Dánska. Jak víme, tady není zrovna z čeho vybírat!“

Charlotte vstala a netrpělivě, mlčky odešla z místnosti, provázená úzkostlivým pohledem své matky.

Uvažovala, zda to není jen náboženské zmatení a hloubání, které její dítě poslední dobou trápí. Ale katolický klášter! To samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Kéž by ji jen provdali… Ach, proč nebyli požehnáni krásným dítětem? Ten protáhlý špičatý nos – dědictví po dlouhé linii dánské aristokracie, včetně královské rodiny – byl Charlottinou největší vadou na kráse. Ubohé děvče. Nebylo pochyb, že s ní bude problém.

Ve svém pokoji se Charlotte vrhla na postel. Dobře si uvědomovala, že není žádná krasavice. Jako mladá dívka byla zasnoubená se synem jednoho dánského hraběte, ale po prvním formálním setkání uspořádaném na nějakém plese začal mít spoustu nepřesvědčivých výmluv a ze sňatku se vyvlékl. Včas tím porušil dohodu mezi rodiči, a než někdo stačil něco namítnout, rychle si našel jinou nevěstu. Tehdy se tou příhodou Charlotte cítila strašně ponížená a zostuzená, ale nakonec to pustila z hlavy, jako by se to nikdy nestalo.

Když se jí asi před rokem dvořil druhý, okouzlující mladý Dán, byla pro jeho zdvořilé návrhy snadnou kořistí, protože jí tolik chyběl mužský obdiv. Naučila se skrývat svou přirozenou plachost za společenské pozlátko, zářivé úsměvy a bezstarostnou konverzaci. Nikomu nedala najevo, jak ošklivá a nemotorná si připadá uvnitř.

Ten mladík byl vynikající svůdník a Charlottina nevinnost pro něj nic neznamenala. Potom se celé dny vznášela v oblacích, dokud se nedozvěděla, že už je ženatý – a pak následovalo zdrcující zjištění, že je těhotná!

Na ničem z toho už nezáleželo.

Kdyby tak dokázala vrátit čas a mohla znovu držet své dítě v náručí. Tahle představa ji neustále trýznila. Znovu a znovu se jí zmocňovala panika, když pomyslela na své dítě, jak leží bezmocné a opuštěné v lese. Ponechané celé dny bez jídla a lidského tepla.

Dost! Otočila se a zabořila tvář do polštáře. Kéž by si o tom mohla s někým promluvit. Kdyby se někomu mohla svěřit se svým trápením. Možná svému pastorovi? Ne, ten by to nepochopil, pouze by ji odsoudil. Každý by ji odsoudil – a opovrhoval by jí. Ale nebylo to právě to, co ve skutečnosti hluboko uvnitř chtěla? Aby ji někdo zavrhnul, srazil na kolena, bičoval ji a bil.

Jistě, to by jí dítě stejně nikdy nevrátilo. A ještě něco ji trápilo. To dítě nebylo pokřtěné, bylo prokleté. Nechala v lese mylinga. Neměla by tam jít a přečíst modlitbu…?

Ne, nikdy, nikdy znovu nevkročí na to místo! Mohla by o to požádat pastora? Ani k tomu se neodhodlá. Bylo to zbabělé? Strach z toho, co by tam mohl najít? Nedalo se to odčinit, byla odsouzená ke zkáze. Co ji teď čeká za život?

Sol začínala být unavená z jednotvárného kývání vozu. Taky měla hlad. Silje seděla vzadu a vytáhla ranec s jídlem, které dostali. Dala dívce dva malé bochánky chleba.

„Jeden dej našemu kočímu,“ vybídla ji.

„Tady, pane,“ řekla Sol dychtivě.

Kočí si od ní pyšně vzal bochníček. „Tedy, mockrát ti děkuji!“ usmál se a pak se zeptal: „Chceš chvíli sedět tady vedle mě?“

Nemusel se jí ptát dvakrát. S muži to umí, pomyslela si Silje pobaveně. Dosud byl jejím oblíbencem čeledín a teď přišel na řadu vozka. Sol, s jednou rukou na opratích, seděla klidně vedle vozky a vypadala jako kulatý ranec, který Greta vrstvu po vrstvě zabalila do zimního oblečení. Otočila se, aby se ujistila, že se Silje dívá.

Krajina, kterou projížděli, byla divoká a děsivá. Výhled na údolí nechali daleko za sebou a teď putovali mezi strmými, černými skalami, kde v prasklinách ležel zmrzlý sníh. „Cesta“ se už dávno vytratila, ale vozka zjevně věděl, kam jedou. Silje měla obavy z hlubokých stop, které nechávali ve sněhu – snadno by se daly sledovat.

Jeli podél obrovské řeky, která protínala horu. Vysoké stěny průsmyku je chránily od nejhoršího sněhu, takže se koně tak nenadřeli, protože se tu těžká kola vozu snáze otáčela. Přesto si Silje byla příliš dobře vědomá, že čím výš vyjedou, tím hlubší sníh bude.

Kdo ví, do jaké výšky se dostanou, uvažovala.

Kamkoli se podívala, zahlédla bezútěšnou divočinu. Vítr neúnavně kvílel horským průsmykem podél řeky. Led vytvořil ohavné tvary, které deformovaly a zpomalovaly proud vody. Vysávaly a stříkaly vodu z hlubokých děr a chrlily vodopády, které mrzly ve vzduchu. Místy byl průjezd tak úzký, že to bylo, jako by projížděli přecpanými ulicemi Trondheimu s vysokými, tmavými budovami po obou stranách.

Ovšem tady nebyly patrné ani nejmenší známky po lidech nebo osídlení, jenom ta blízká, hrozivá přítomnost řeky. Čas od času poskočili přes hrbol, nebo se příliš přiblížili k okraji řeky, což Silje docela vyděsilo a chytla Daga ještě pevněji. Všimla si, že koně také začínají být nervózní.

Pak najednou vyjeli z průsmyku a rozprostřela se před nimi otevřená krajina. Opustili úkryt hor a začal se do nich opírat mrazivě studený vítr, který navál nový sníh do udusaných závějí. Silje honem vytáhla prošívanou deku a všechny tři je pod ni schovala, i když Sol se nechtělo slézt z vozkova sedátka, aby se přikryla. Schoulili se k sobě pod malým úkrytem a přehodili přes sebe stříšku. Silje měla jednu ruku kolem Sol a ve druhé držela Daga. Dohlédla na to, aby i vozkovi bylo co nejtepleji na předním sedátku, zcela nechráněném před větrem. Přitáhla si šál ještě těsněji kolem sebe a přála si, aby měla silnější palčáky.

„Zvládneme to v tomhle počasí?“ zavolala na vozku, který seděl s obrovskou zmrzlou kapkou vody pod nosem.

„Buďte klidná,“ zavolal zpátky a odvrátil se od větru. „Sníh zakryje naše stopy.“

Proti tomu nemohla nic namítat. Krátce nato vůz zastavil a vozka seskočil.

„Musím nasadit sanice,“ zakřičel, zatímco mu šála, kterou měl omotanou kolem čapky, pleskala kolem uší. „Sníh je příliš hluboký. Kola se do něj propadají.“

Nasadit sanice? Co to znamená, uvažovala Silje. Pozorovala, jak zajistil kola koženými pásky a zezadu z vozu vytáhl dvě dlouhé ližiny, které položil podél vozu.

„Pomůžu vám,“ zavolala Silje a seskočila do sněhu. „Ne, Sol, ty ne. Sníh je tu pro tebe příliš hluboký.“

Když vozka zvedl vůz, zasunula sanice pod kola, kam dokonale zapadly. Nepochybně to dělal už mnohokrát. Zatímco byli zabraní do práce, Sol najednou vykřikla: „Kůň!“

Oba trochu překvapeně vzhlédli. Daleko za sebou na okraji pláně uviděli dva jezdce. Vozka si oddechl.

„To je v pořádku,“ uklidnil ji.

Silje se rozbušilo srdce radostí a očekáváním – cítila se trochu trapně. Byl to Tengel a teprve teď si uvědomila, jak moc se bála, že by se nemusel vrátit. Zlobilo ji, že nedokázala ovládat své pocity, kdykoli jí byl nablízku, protože on nikdy nedal najevo, že by k ní něco cítil. Tedy, utěšovala se, aspoň ne otevřeně nebo přímo.

Byl s ním Hemming. Když se přiblížili, poznala mladíka s ušlechtilou tváří. Jakmile dojeli vůz. Sol začala poskakovat radostí a bezostyšně se dožadovala Tengelova objetí.

„Jdi, Silje, my to uděláme. Vidím, že sis vedla velmi dobře.“

„Je k neudolání, tohle mladé děvče,“ pochválil ji vozka.

„Toho jsem si vědom,“ zamumlal Tengel.

„Zahlédli jste vojáky?“ zeptala se Silje.

„Ano. Jeli po hlavní cestě směrem na jih. Stále máme slušný náskok. Ale den se krátí.“

Viděla, že nebe začalo tmavnout do té temně modré, která předchází soumraku.

„Zdá se taky, že bude sněžit,“ promluvil Hemming, když zvedal vůz.

Silje se na něj nechtěla ani podívat. Stále v ní vřel hněv. Tengel se k ní otočil.

„Poslouchej mě, Silje,“ řekl přísně. „Vím, že máš dobrý důvod být na Hemminga rozzlobená, ale dlouho spolu budeme žít v těsném kontaktu. Už tak tam vládne dost nesnášenlivosti. Nemůžeme si dovolit další. Aspoň ty můžeš ukázat, že jsi moudřejší než ti hlupáci, kteří se na sebe pořád kaboní.“

Nic neřekla. Tohle bylo poprvé, co na ni pohlédl od chvíle, co přijeli, a hned jí vynadá!

„Rozumíš?“ zeptal se výhrůžně.

„Ano, rozumím. Potlačím svůj hněv, ale nechtěj po mně, abych ho milovala.“

„Tak to je něco, co bych po tobě opravdu nikdy nechtěl.“

Hemming k ní přišel a nedal najevo nejmenší známku rozpaků, protože i když se snažil nasadit výraz pokory a lítosti, nedokázal skrýt posměšnou jiskru v oku.

„Silje, odpusť mi, prosím. Víš, nutně jsme potřebovali peníze pro naše hnutí.“

„Tos trochu přikrášlil,“ zamumlal Tengel.

„Jistě, měl jsem místo toho ukrást tvou nevinnost,“ dobíral si ji, aniž by si všímal Tengelovy poznámky. „Pravděpodobně tě zklamalo, že jsem…“

Tengel ho chytil za límec a přitáhl tvář těsně k Hemmingově. Skrz zaťaté zuby zasyčel: „Chceš to dělat ještě horší?“

„Ne! Ne!“ pípnul Hemming hlasem naprostého neviňátka – ale v očích měl znepokojený výraz.

Natáhl k Silje ruku na usmířenou. Zaváhala, než ji přijala, ale jeho půvab byl neodolatelný a ona si nemohla pomoci a trochu se na něj usmála. Odpustila mu, jako by odpustila dítěti, které mrzí nějaká lumpárna, ne jako kajícnému dospělému.

„Vylez si zpátky na vůz,“ nařídil Tengel a ujistil se, že všichni dobře sedí. Když cítila, jak kolem ní utěsňuje prošívanou deku, a viděla něhu v jeho očích, měla pocit nesmírného bezpečí.

Nakonec nakázal: „Dávej pozor na to, co se děje vzadu, Silje.“ Znovu vyrazili na cestu, ale tentokrát s jezdci v čele.

Vítr ji štípal do tváří, ale děti byly chráněné a v bezpečí. Dag začal zase plakat ale Silje se podařilo najít kousek zašmodrchaného hadříku, který omílal, aby se uklidnil. Ovšem tentokrát to pro něj nebyla přijatelná náhražka za pořádné jídlo a jejich cesta přes pláně pokračovala v doprovodu jeho slabého, zlostného pláče.

Postupovali pomalu. Někde byly závěje tak hluboké, že je museli objet, někdy se jimi museli protlouct tak, že Tengel s Hemmingem jeli vedle koní zapřažených do vozu a pomáhali táhnout náklad za oje. Silje cítila, že je jenom zbytečnou přítěží, ale samozřejmě věděla, že její místo je u dětí. Nakonec museli k vozu zapřáhnout všechny čtyři koně za pomoci všech popruhů a pásků, které našli. Potom už se jelo snáze.

Jednotvárná pláň končila a oni se znovu ocitli obklopeni vrcholky hor. Silje se snažila zorientovat, ale to bylo nemožné. Nikdy ji nenapadlo, že se Pusté hory táhnou tak daleko.

O kousek dál dojeli k ledovci, přes který, jak se zdálo, se nedá přejet. Opíraly se do nich kruté, ledové poryvy větru. Zkušeně navedli koně dolů ze strmého svahu k břehu řeky, podél které vjeli do úzkého údolí. Tady se ledovec obrovským obloukem klenul přes řeku.

Silje během téhle kodrcavé, kymácivé cesty pevně svírala okraj vozu. S očima navrch hlavy zírala na masu napěchovaného sněhu nad hlavou.

Dorazili k tajné horské cestě do domova Prokletých.

Muži sundali sanice a vypřáhli dva koně, kteří byli zapřaženi navíc. Tady byl klid – byl to zvláštní, strašidelný a chladný podzemní svět. Strop nad nimi hodně měnil výšku. Někdy se Silje musela vyhnout ledovým výběžkům a jindy se zas Dagův pláč rozléhal v obrovských jeskyních. Nebyla tu úplná tma; led dodával jeskyním a chodbám nezvyklý, mihotavý zelenomodrý nádech. Jeli těsně podél řeky, která s rozléhajícím se rachotem narážela do břehů a šuměla cestou pod ledovcem. Silje uvažovala, proč tu nekape voda ze stropu, ale pak jí došlo, že je ledovec pravděpodobně příliš chladný, než aby tál.

Zpod přikrývek vykukovala Solina vystrašená tvář. „Kde jsme?“ šeptala.

„Na cestě k našemu novému domovu,“ odpověděla Silje tlumeným, skoro uctivým tónem, který se hodil do tohohle tajuplného prostředí. „Náš nový domov.“ Při těch slovech se jí sevřela hruď, jak ji zaplavila směsice pocitů. Největší z nich byl veliký smutek – následovaný nejistotou.

„Marie nejede?“

„Teď ne. Uvidíme je všechny později.“

Uvidíme? Ptala se sama sebe, když uvažovala o jejich budoucnosti. Ta se zdála být bezútěšná a beznadějná a Silje stále musela myslet na ty, které opustili. Možná za to ale mohl jen hlad.

Ledovec nebyl tak dlouhý, jak čekala. Dřív než jí mrazivá mlha stoupající z hladiny řeky stačila provlhčit šaty, cesta před nimi se rozjasnila a najednou byli venku. „Rozjasnila“ možná nebylo to správné slovo, které by popsalo zimní soumrak a chumelenici nad plání, jež se před nimi otevřela.

Silje položila Daga a odložila některé přikrývky, které kolem sebe měli ovinuté. Se Sol si stouply ve voze, aby se rozhlédly. Tengel přitáhl uzdu svému koni a jel vedle ní. Úzkostlivě čekal na její reakci.

Tohle je jeho domov, pomyslela si Silje. Bude k němu mít silné pouto a vroucně ho milovat, právě tak jako každý miluje tajná místa svého dětství, každý potok a lesní rokli…

Byla ohromená, protože vjeli do oválného údolí, zcela obklopeného horami. Uprostřed bylo jezero, jehož ústí právě míjeli, a na jižních svazích stály domy uvelebené mezi řídkými březovými háji. Bylo pozoruhodné, že tady nahoře bylo tak málo sněhu – slunce tu musí svítit a hřát velmi silně a hory chrání údolí.

„Tengele!“ zvolala užasle, „je tam celá vesnice!“

Jízlivě se na ni usmál. „Prokletí čítají mnohem víc duší, než by jeden čekal.“

Hemming potichu utrousil: „Neříkej, duší, když mluvíš o Prokletých. Jsou zatracení; jsou to plody ledu, tmy a zla.“

Silje chápala, že se Hemming nechce počítat mezi Prokleté, a nepřekvapovalo ji to. Tahle odloučená komunita měla jen těžko co nabídnout světoběžníkům, jako je on. Na druhé straně, tady byl v bezpečí. Mimo údolí byla na jeho hlavu vypsaná odměna.

Tengel odsekl: „Žije tu i pár uprchlíků, jako jsi ty, na útěku před křivdami úřadů. Ti se nedají počítat ke skutečným Prokletým, těm prvním.“

Cítila, že na ni hledí. Stále ještě čekal na její verdikt. Tenhle muž, o kterém si mnozí mysleli, že není člověk, vroucně toužil, aby se jí líbilo všechno, co vidí, a bál se, že jí tohle prostředí bude lhostejné, anebo ještě hůř – že ho zavrhne.

Ztěžka polkla. Začínala na ní doléhat prázdnota, tiché hory a samota, kterou cítila uvnitř.

„Je to tady tak překrásné,“ řekla potichu. „Trochu se bojím neobvyklosti toho všeho, ale je to krása.“

Konečně vydechl a široce se na ni usmál. Silje potěšilo, že mu upřímně dokázala říci o svých obavách, ale také že pochopil, jaký na ni ta divočina udělala dojem.

Napočítala deset nebo patnáct chalup. „Chováte tu taky zvířata?“ zeptala se.

„Ale jistě! Musíme být soběstační. Tohle místo se nijak neliší od žádné jiné vesnice v Trøndelagu. Je jenom zapadlejší, to je celé.“

Hemming si odfrkl. „Jako kterákoli jiná vesnice? Silje, tohle je Bohem nejzapomenutější místo na zemi!“

„Není tu kostel?“ trhla sebou znepokojeně.

„Opravdu sis myslela, že tu bude?“ odpověděl Tengel. „Držíme nedělní modlitby v našich domovech, jedna rodina po druhé. Náčelník je naším kazatelem.“

Cítila z jeho tónu hořkost a musela přemýšlet, jak někdo jako Tengel asi uvažuje o náboženských otázkách.

Přijížděli k hospodářství, které stálo jako strážní domek u vjezdu pod ledovec. Vyšel je přivítat nějaký muž.

„Rád vás zase vidím,“ křičel. „Skoro jsme ztratili naději a začali vás počítat mezi ty drahé, co nás opustili. Tvůj otec bude mít radost, Hemmingu,“ a když se otočil k vozkovi, pokračoval, „a tvoje žena taky.“

Zdálo se, že jenom na Tengela nikdo nečeká. Zeptal se: „Jsou všichni spočítaní?“

„Ano, všichni jsou na zimu zpátky.“

„Dobrá! Pak musíme zahradit vjezd.“

S pohledem upřeným na Silje muž poznamenal: „Nově příchozí.“ Byla to současně otázka i konstatování.

„Ano. Na útěku před místodržitelovými muži.“

„Tvoje žena, Hemmingu?“

Mladý povýšenec nervózně letmo pohlédl na Tengela. „Ne, ne!“ vyhrkl honem.

Muž se nezeptal, jestli je to Tengelova žena. To ho, zdá se, ani nenapadlo. Ačkoli samozřejmě nebyla jeho ženou. Dal jí jen najevo přátelství a ohleduplnost a ona nemohla žádat víc než to. Zlehka si povzdechla. Byla mu tolik vděčná.

Hemming se přidal k vozkovi a muži ze statku, kteří se šli postarat o koně. Jeden v ledovém tunelu skoro ztratil podkovu a oni se na něj chtěli líp podívat. Sol usoudila, že je až příliš chladno, zachumlala se zpátky pod přikrývky a všechno řádně a úhledně uspořádala zvláštním způsobem, jak to umí jen sebevědomá mladá dívka.

„Kde bydlíš, Tengele?“ zeptala se Silje nesměle. Stále stál vedle ní a držel koně. Ukázal ke statku ve svahu kus odtud.

„To je domov mého dětství.“ Smutně se usmíval, když to říkal.

Zdálo se skoro nemožné, že i Tengel byl někdy dítě. Nedokázala si ho tak představit – přemýšlela o něm, jako by byl už od narození velký a silný.

„A, ehm… kde budou děti a, ehm… já bydlet?“

„Támhle – v mém domě.“

Silje se trochu rozbušilo srdce a těžko se jí dýchalo. Pak rychle dodal: „Já budu bydlet v chalupě svého strýce. Nikdo ji nevyužívá. Leží na vzdálenějším konci údolí – odsud není vidět.“

„Ale nebylo by lepší, kdybychom tam bydleli my? Abychom tě nepřipravili o tvůj domov.“

„Ta chalupa není vhodná pro děti. Můj návrh je nejlepší.“

Silje se nemohla zbavit chmurného pocitu, který jako by ji přepadl od chvíle, kdy vstoupili do tohohle „opevnění“.

„Jsi tu jediný ze své rodiny? Kromě Sol samozřejmě.“

„Ne. Mám sestřenici. Žije v chalupě vedle té mojí, ale protože jsem často pryč, převzala všechna hospodářská zvířata. Jmenuje se Eldrid a je o dost starší než já.“

Silje seděla a sledovala jeho siluetu vyrýsovanou proti jezeru ve slábnoucím večerním světle. Cítila, že ji to k němu neodolatelně přitahuje. Sevřela pevně boky vozu, aby utišila své city.

Tengel si uvědomil její pohled a pomalu se k ní otočil čelem. V úzkých očích měl smutný, nevyzpytatelný výraz, ale pak si mu se rty začal pohrávat svůdný úsměv. Srdce se jí rozbušilo ještě víc a okamžitě odvrátila pohled.

„A nechceš se zeptat, kde žiju já?“ ozval se Hemming, když se vrátil ze stáje.

Zazubila se. „Tak kde žiješ ty, Hemmingu?“

„Je to tak těžké uhodnout?“

Už si všimla statku dole u jezera, který se zdál být větší než ostatní.

„Tam dole?“ zeptala se.

„Jak jsi tohle uhodla?“ předstíral v žertu překvapení.

Ostatní byli hotoví a vozka znovu pobídl koně. Vůz se začal pomalu a těžkopádné sunout dál. Silje se rozhlížela kolem po všech nových pozoruhodnostech, které si pro ni údolí nachystalo.

Domovy Prokletých…

Jak dlouho o nich snila? Představovala si je jako strašidelné hrady, kde dolů do podsvětí vedou hluboké jámy, neustále zalité měsíčním světlem, plné tajemství a zla. Aby pak našla tohle! Naprosto obyčejnou osadu, skrytou v horách.

Přesto, ač se snažila sebevíc, se stále nemohla zbavit pocitu úzkosti, skoro paniky. Co bylo tak děsivého na tomhle poklidném místě? Možná jeho pověst? Nebo to bylo něco v tom tichu, v domech, které stály, jako by byly připravené se na vás vrhnout jako divoké zvíře?

Ne. Silje to asi věděla. Cítila hluboký smutek ve větru, který se hnal údolím. Vzduch byl prosycený krutými vzpomínkami na minulá staletí. Všechno, co se tu kdy událo; hladomor, chudoba, tvrdé zimy, samota… Tragédie a drama života; nemoc a neštěstí. Kdo ví? Ale mnohem horší byla kletba, kterou na tyto lidi uvalil jeden muž a která na nich ležela jako těžké břímě ještě po třech stech letech.

Ačkoli Silje nevěřila, že se zlý Tengel setkal s ďáblem, stačilo, že rozšířil nejistotu a podezření a zasel tak mezi prosté lidi semeno strachu. To bylo jeho ďábelské dědictví, zvláště v tomto místě tak opuštěném a zatraceném vnějším světem.

Zmocnil se jí silný pocit zoufalství a instinktivně zašmátrala po Tengelově ruce. Jel zamyšleně kousek před ní, a tak si nevšiml jejího posunku. Navíc se podle jeho výrazu zdálo, že i on má chmurné myšlenky.

Začalo se kolem nich stmívat a okna jedné nebo dvou chalup rozzářilo bledé žluté světlo. Prokletí se ukládali ke spánku. Pak za pomalu jedoucím procesím uslyšeli hrozivé dunění, které se rozléhalo údolím, dokud postupně neutichlo.

„Cesta ven je uzavřená,“ prohlásil Tengel. „Znovu ji otevře teprve jarní tání.“

Při tom pomyšlení sebou Silje trhla, ale uklidnila se, když dodal: „Tady jsi v bezpečí, Silje. Nikdo tu nedostihne tebe ani děti.“

Letmo pohlédla na maličké, jak odpočívají v hromadě kožešin a přikrývek, a ucítila nesmírnou vděčnost.

Mlčky pokračovali dál a poslouchali kola, jak vržou a skřípou po dlouhé cestě. Najednou Silje měla pocit, jako by na ni padl temný stín a pevně jí sevřel srdce.

„Tengele,“ hlesla bez dechu, „co to bylo?“

Natáhl se přes bok vozu a chytil ji za nataženou ruku. Oči jako by mu ztmavly.

„Co se děje, Silje?“

„Bála jsem se. Je tu něco… Něco, co mě sleduje – něco zlého, velmi blízko. Cítím, že mě někdo pozoruje.“

„Skutečně? Pak jsi vnímavější, než jsem si myslel.“

Stiskl jí dlaň silnou rukou. Pohlédla stejným směrem jako on, dolů pod cestu, do doliny, kde stál skrytý starý domek. V narůstající tmě vypadal, jako by se krčil, sledoval, přemýšlel…

„Tam nikdy nechoď, Silje,“ promluvil pomalu. „Nikdy!“

„Je to…“

„Jeden z potomků zlého Tengela? Ano. Vlastně dva. Bratranec mojí matky a sestra mého děda.“

Posledních pár slov zašeptal, jako by pro něj bylo těžké je vyslovit.

„Sestra tvého děda?“ V jejím hlase zazněly pochyby. „Musí být hrozně stará.“

„Ano. To je, velmi.“

Nějak ji tahle prostá odpověď naplnila hrůzou.

„Zůstaň u mě, Tengele,“ žadonila honem šeptem. „Netroufám si být sama, ne tuhle první noc. Všechno je nové…“

„Budeš v pořádku, uvidíš.“

„Ale je tu hodně… potomků… Tengela?“

„Moc ne. Ne teď. Jenom velmi málo lidí dokáže vysledovat svůj rodokmen přímo k němu. Mnohé z nich si vzal mor a skoro všichni ostatní zemřeli na další nákazu v roce 1565. Jsou tu ti dva dole – není to matka a syn, ani neměli děti. Nikdo se neožení ani nevdá za příbuzného Zlého Tengela, jak víš. Jeho potomci si vezmou ženy, po kterých touží, a přinutí je, aby s nimi žily. Ženy z mojí rodiny bývají znásilněny a pak odkopnuty i s dětmi, aby se postaraly samy o sebe. Jenom má sestra byla řádně vdaná, ale ta nikdy neprozradila, odkud pochází. Proto v naší rodině moc dětí není – a to je dobře.“

„Nebuď tak zatrpklý, Tengele. Je mi z toho tak smutno.“

„Promiň. Povím ti víc o své rodině. Jsou tu dva starci, svobodní a velmi laskaví, kteří nemají žádné děsivé síly. Pak je tu taky jedna protivná baba, která žije v té barabizně támhle u jezera, ale ta se stará sama o sebe a ty se s ní nepotkáš. A konečně, samozřejmě, je tu Sol. Takže teď chápeš, že – dokud jsme ji nenašli – jsem byl posledním, kdo mohl zajistit pokračování našeho zlého rodu.“

„Ano. Ale věděl jsi, že tvoje sestra má v Trondheimu dvě dcery, takže rod by s tebou stejně nevymřel.“

„O dcerkách jsem se dozvěděl teprve minulý podzim, když můj švagr – se kterým jsem se nikdy nesetkal – zemřel na mor. Okamžitě jsem vyrazil zjistit, zda bych mohl najít svou sestru Sunnivu a pomoci jí. Ale, kéž mi Bůh odpustí, Silje, přál bych si, aby si mor vzal i ty dvě malé!“

Chvíli nic neříkala, a pak se zeptala: „Stále si to přeješ?“

Zhluboka si povzdechl. „Ne. Vím, že je to celé velmi zmatené, ale Sol mě naplňuje láskou, kterou nedokážu popsat slovy. Teď jsem za ni zodpovědný.“

Zašeptala: „To chápu.“ Odmlčela se. „Takže jsi potomkem prvního Tengela z matčiny strany?“

„Ano. Nikdy se nevdala. Moje sestra a já jsme měli každý jiného otce a oba naši matku opustili, takže se musela protloukat sama.“

„A co se s vámi stalo, když při tvém porodu zemřela?“

„Staral se o nás její otec. Na své farmě, kterou jsem zdědil.“

„Ach, Tengele!“ zašeptala něžně. „Tolik mě bolí, když to slyším. Kéž bych jen mohla… ti nějak pomoci. Projevit ti lásku, kterou jsi postrádal!“

„To neříkej!“ zvolal prudce. „Nikdo o mě nemusí mít starost a ty bys to měla vědět!“

Žalostné „Promiň!“ bylo jediné, na co se zmohla.

Vynořili se na pláni nad údolím. Bylo tady více světla a úzkost, kterou prve cítila, ji už opustila. Přesto se Silje pevně držela Tengelovy ruky, táhla ho k sobě a on jel se zkušenou lehkostí těsně vedle vozu. On byl její oporou, a kdyby ji o to požádal, ráda by vložila celý svůj život do jeho rukou.

Už byla unavená z dlouhé cesty – otlučená z neustálého kymácení vozu, toužila po jídle, teple a odpočinku – a chtěla by se umýt a učesat. Cítila se trochu sklesle, že neví, proč se do toho všeho pouštěla.

Krátce, pronikavě se zasmála sama pro sebe.

Samozřejmě si toho všiml. „Na co myslíš?“

„Na sny o budoucnosti, které jsem měla jako dítě.“

„Nepředpokládám, že se splnily…“

„Ne. Ale měla jsem jedno veliké přání.“

„Jaké? Řekni mi to,“ naléhal.

„Na panství, kde jsem žila a kde pracoval můj otec, měli majitelé v hale obraz, na kterém byla namalovaná cesta lemovaná lípami. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. K zámečku samozřejmě vedla skutečná cesta, ale kolem ní rostly javory. Sledovala jsem na nich střídání ročních období. Světle zelené, mlhou zahalené listy na jaře a jejich husté trsy v létě. Pak, když přišel podzim, jsem cítila lepkavý dotek jejich plodů. Viděla jsem, jak listy mění barvu, a na zimu zůstaly jen holé větve, které pak zfialověly, když začaly znovu obrážet. Pak je jednoho dne všechny pokáceli! Řekli, že jsou příliš staré a zabírají mnoho místa. Ach, Bože, jak moc mi chyběly! Přesto se mi nejvíc líbily lípy na obraze. Samozřejmě jsem v té době nevěděla, co je to za stromy, ale zjistila jsem to později a tehdy jsem si slíbila, že až budu velká, tak k mému domu povede lipová alej. Ano, dětinský sen na někoho s mým postavením, jistě, zvláště když v Trøndelagu lípy nerostou.“

Tengel chvíli mlčel. „Ne, je mi líto, ale asi svou alej nikdy mít nebudeš.“

„Ne,“ odpověděla. Pak se vzpamatovala a snažila se mu v tlumeném světle pohlédnout do očí.

„Ale mám něco mnohem cennějšího. Lásku a důvěru druhého. Děkuji, Tengele, nevím, jestli najdu slova, abych ti řekla, co cítím. Taková slova lásky neexistují.“

Pustil její ruku a pobídl koně kupředu.