Morová rána : Kapitola 11

11 Kapitola

 

První noc v údolí Prokletých Silje ležela dlouho vzhůru a poslouchala, zda venku neuslyší nějaký šramot – ale všude bylo ticho. Ale protože byla tak napjatá, tak i to ticho jí připadalo zlověstné. Není venku něco, něco nevýslovně hrozného, co vyčkává, až usne, aby to mohlo zabušit na zeď a vyděsit ji k smrti? Měla hrozný strach, i když – jakmile přijeli – tajně požehnala domu všemi způsoby, které znala. Na lavici položila křížem dřevěné lžíce, nakreslila kříž nade dveřmi a pak z kusu dřeva vyrobila ještě jeden kříž, který položila vedle ohně – rovnou oslepí každého zlého ducha, který by se sem pokusil vstoupit komínem.

Děti dostaly najíst a suché šaty. Ležely a spaly blízko ní, zahřáté ohněm z hlavní místnosti, jehož žhavé uhlíky stále plály v krbu uprostřed podlahy. Solin rychlý dech byl snadno slyšet, ale Dag vždycky spal tak potichu, že jako kterákoli skutečná matka celou dobou bedlivě naslouchala, aby se ujistila, že je naživu.

Co věděla o téhle chalupě? Kolik lidí tu asi zemřelo – a nestraší tu jejich duše? Bála se. Prostě a jednoduše ji děsila tma a všechno, co skrývala v tomhle stavení i v celém údolí. Tihle lidé, které neznala; jak ji přivítají, cizího člověka? Zima v horách a budoucnost dětí… Tohle všechno a ještě víc se jí honilo hlavou, myšlenky ji naplňovaly obavami a nemohla kvůli nim usnout.

Jak moc si přála, aby tu teď s ní byl Tengel! Řekl jí, že musí odejít kvůli její počestnosti. Ach! Co je jí po tom, že lidé budou šířit klepy? Potřebovala ho blízko u sebe, aby se cítila v bezpečí, jako dítě potřebuje uklidňující objetí otce. Pak se trochu rozpačitě usmála. Možná je přece jen lepší, že šel. Věděla, jaké pocity v ní vyvolává a že by je před ním nedokázala skrýt. Kdyby ji objal, probudil by touhy, které by dcera k otci nikdy necítila.

Ovšem samota ji tížila. Stýskalo se jí po Benediktově statku, po tom, jaký byl předtím, než přijela Abelone a než Benedikt přišel do jejího pokoje. Pak se toho tolik pokazilo.

Hemming se vrátil domů, kde ho nepochybně s výčitkami a nespokojeností přivítal jeho otec, náčelník Prokletých. Myslela si, že ho Tengel poslal po svých, protože se mu nějak nechtělo odejít. Vozka nějakou dobu zůstal, aby pomohl Tengelovi co nejlépe připravit věci v chladných, prázdných místnostech. Nejdřív Silje nedokázala dělat víc než stát uprostřed pokoje, zmrzlá a nepoužitelná, a jen se dívat, zatímco oni rozdělávali oheň a připravovali postele. Pak děti začaly kňourat, což ji pomalu přivedlo zpátky k sobě, a začala pomáhat.

Byl to starý statek, zdaleka ne tak velký jako Benediktův, ale určitě vypadal útulně i mohutně. Jednopodlažní chalupa měla na jednom konci místnost užívanou na přípravu jídla a stolování, za ní stála budova na zpracování mléka a stodola, všechno spojené v řadě. Na druhém konci chalupy byly dva malé pokoje a v jednom z nich teď Silje a děti ležely, s dveřmi otevřenými do hlavní místnosti. V oknech samozřejmě nebylo sklo a Silje krátce přemýšlela o vykládaném okénku, které jí dal Benedikt. Ne, rozhodla, v tomhle domě viset nebude.

Uvažovala, co asi v tuhle chvíli dělá Tengel. Zatápí a uklízí nahoře ve druhé chalupě, nebo nějaké chatrči na spadnutí? Určitě je stejně unavený jako ona. Chtěla navrhnout, aby zůstal na noc u vozky, ale protože se zdálo, že muž sám mu to nenabídne, bála se, že Tengel není u ostatních doma vítaný. Znovu ji zaplavil bolestný smutek a soucit.

Zůstal dlouho potom, co vozka odešel, dával věci na své místo, skoro jako by se mu nechtělo odejít. Silje stále horečnatě mluvila, aby ho zdržela co nejdéle. Znovu ho požádala, aby už kvůli sobě zůstal, protože nechtěla, aby musel snášet nepohodlí teď, když mu zabrala jeho domov. Pouze potřásl hlavou a nakonec už nebylo co udělat a co říct, a on odešel.

Měla pocit, že má prázdnou náruč. Mohlo to být tím, že celé ty dlouhé hodiny u sebe držela Daga? Nervózně se otočila na bok a znovu se snažila usnout, stále plná obav z nadcházejícího dne, kdy se postaví tváří v tvář ostatním Prokletým.

Spánek nepřicházel, ať se snažila sebevíc. Místo toho její mysl zaplavily myšlenky, které se snažila zapudit. Vzpomínky na nesnesitelné dny, kdy mor zasáhl panství. Všech se zmocnil strach a úzkost, když onemocněl první ze sloužících. Během jídla bylo ticho, zatímco všímavé oči ostatních hledaly první příznaky moru. Vzpomínka na jejího bratra, jak se potí v horečkách, a hysterické výkřiky její matky. Jeho pohřeb, při kterém se o ni její nejmladší sestra bezvládně opírala, než se zhroutila. Její pohřeb… Tou dobou už bylo mnohem víc mrtvých. Při té příležitosti pastor vedl pohřební obřad před čtyřmi rakvemi. V jedné z nich ležel pánův vlastní syn, chlapec, o kterého se starala a díky kterému získala takové vzdělání. Silje se pro něj rmoutila, ale byla tak ochromená smrtí svých sourozenců, že byla jako zmámená. Stále slyšela zmučený výkřik jejich pána: „Proč já, proč já?“ Copak neviděl, že moru nezáleží na společenském postavení a bere si ty nejbohatší i nejchudší, jak se mu zlíbí? Že by měli umírat sloužící, to mu přišlo naprosto normální a jako nic, čím by se měl zaobírat, ale člen jeho vlastní rodiny!

Pak skoro současně onemocněla její matka i otec a Silje se o ně starala sama. Nikdo už neměl odvahu vstoupit do domů nemocných a nabídnout pomoc. Pamatovala si, jak tápala kolem s očima zaslepenýma slzami, a své modlitby, aby ji neopouštěli, které nakonec zůstaly nevyslyšeny.

Malý bratříček, miminko – které kašlalo, dusilo se, plakalo… Zůstala s ním úplně sama. To byl nejhorší den ze všech.

Toho dne tam byly tři rakve, poslední z malé kovářovy chalupy. Správce přišel ke dveřím a neodvážil se vejít. Strohé: „Máš odsud odejít, Silje. Pán potřebuje tu chalupu pro nového kováře,“ bylo jediné, co řekl. Nikoho nezajímalo, kam by asi měla jít a co s ní bude.

Zvuk zpoza jezera ji přivedl zpátky ze smutného rozjímání. To se ozvala liška? Nebo to byl výkřik trýzněné duše, který se rozléhá údolím? Ne, zvuk se ozval znovu a zněl spíš jako ta liška. Ale přesto se modlila, aby to nebylo nic horšího. Každopádně tohle vyrušení uvítala, protože začínala cítit, že se jí znovu zmocňuje zármutek. Musí přestat přemýšlet o minulosti, než z ní vzpomínky vysají všechnu sílu; zvláště teď, když veškerou energii potřebovala.

Pomalu se uvolňovala a dlouze, hluboce vdechovala ty zvláštní vůně a pachy chalupy. Kouř z březového dřeva, suchá sláma v matracích, jalovcové větve na podlaze. Vůbec nic nepříjemného, usoudila.

Tengel byl tak… jiný… když od nich odešel a řekl jí, aby dobře zajistila dveře. Nechtěl vidět ten zoufalý prosebný výraz v její tváři, její strach, že tu zůstane sama, a – ano! – její hlubokou touhu, aby jí zůstal nablízku.

Čekal a držel západku, než ze sebe rozpačitě vysoukal: „Je dobře, že jsi tady, Silje. Ty a děti. Je to pro mě snazší.“ Pak hned, jak zavřel dveře, tiše dodal: „A těžší.“

Tengele…

Silje se snažila představit si jeho tvář blízko své, ale nedokázala to. Místo toho viděla obraz jeho siluety ve dveřích, právě jak ho spatřila naposled. Kapuci z vlčí kožešiny staženou dolů a rovné černé vlasy splývající na ramena. Viděla v představách tu vysokou, obří postavu s širokým hrudníkem a rameny tak neúměrnými, že se podobal nádhernému lesnímu zvířeti. Jelenu nebo velikému medvědovi s obrovskou černou hřívou. Vlčí kůže tento hrdý obraz nijak nenarušila. Nohy měl dlouhé a boky úzké; nakoukla mu pod košili a všimla si, že má hodně chlupatá prsa, přesně jako nějaké zvíře. Muž-zvíře, tak ho nazvala, když ho zahlédla poprvé, a nebyla jediná, kdo tento popis použil.

Jak mohla cítit tak silnou přitažlivost k někomu tak děsivému? Co byly všechny tyhle pocity, které k němu cítila – oddanost, něha, vřelost, sounáležitost, soucit, nesmělý obdiv a spalující, trýznivá smyslná touha.

Ne, už se nebude zabývat takovými myšlenkami; věděla ze zkušenosti, že by jinak nikdy neusnula. Schoulila se do klubíčka na pomačkané slaměné matraci a začala dřímat.

Tengelova příbuzná, která žila ve vedlejší chalupě, byla Silje během prvních dnů v tomhle divném údolí velkou oporou. Eldrid byla obyčejná žena, která nesdílela ani Tengelův ďábelský vzhled, ani krásu jeho mrtvé sestry. Sama hospodařila, těžce pracovala a byla spolehlivá. I když se nikdy nevdala, protože se nikdo neodvážil vzít si potomka zlého Tengela, věděla mnohem víc o vedení domácnosti a malých dětech než Silje. Tengel jí přenechal všechna hospodářská zvířata a navzdory Siljiným námitkám všem třem každý den nosila čerstvé mléko. Ačkoli Silje cítila, že by si pro mléko měla chodit sama, Eldrid trvala na tom, že tuhle službu pro ně bude dělat.

Silje dělala, co mohla, aby udržela chaloupku v pořádku, a vykonávala všechny obvyklé domácí práce. Musela všechno dělat sama; nosit vodu ze skoro zamrzlé studny; nasekat a nanosit dříví; rozdělat oheň v ledově chladném ránu; namlít zrní na chleba; prát dětem šaty; spravit díru v Soliných zimních botách; pokusit se vyrobit z rybí kosti jehlu na šití, protože v tom spěchu zapomněli přibalit šicí potřeby a v chalupě žádné nenašla, a mnoho dalšího…

Jedna věc, kterou si Silje nikdy tak docela neuvědomovala, byla, jak moc jí Marie s Gretou odlehčily tím, že se staraly o děti. Teď byla na všechno sama. Ke svému zklamání začala zjišťovat, že to nezvládá. Miminko se zadečkem opruzeným po dlouhé cestě a jedna velmi neukázněná dvouletá holčička ji přiváděly k nepříčetnosti. Cítila se naprosto bezmocná.

Eldrid brzy pochopila, co se děje.

„Je ti teprve sedmnáct, děvče, a do klína ti spadly dvě cizí děti. Taky si nejsem jistá, jestli jsi zrovna domácký typ… Moc hezky sis to tu vyzdobila a pracuješ celý den, ale přesto se ti v koutech hromadí prach.“

Silje si sklíčeně osušila oči. „Já vím. Myslela jsem, že dokážu aspoň zvládnout děti, ale nemám trpělivost.“

Plácla Sol za to, že rozkopala žhavé uhlíky po podlaze jen proto, že jí Silje říkala, aby to nedělala. Sol pak musela tu nespravedlnost ukázat světu, a vřískala tak hlasitě, že přehlušila Dagovo neustálé kňourání. Chlebové bochánky, které se Silje snažila upéct, se jeden po druhém kvůli Solině neposlušnosti spálily na uhel.

„Dovol mi, abych si děti na pár dní vzala, dokud se nezabydlíš,“ navrhla jí Eldrid. „V mém domě moc dětí nebylo, ale Sol je dcera mé sestřenice.“

Silje zaváhala. Byla to lákavá nabídka, ale zároveň si je, protože je měla tak ráda, chtěla nechat u sebe.

„Mockrát děkuji,“ odpověděla, „ale myslím, že bych si nejdřív měla promluvit s Tengelem. Dal mi je na starosti a měla bych se s ním poradit.“

„Chápu, jistě, ale jsi naprosto vyčerpaná a to ti vůbec neprospívá. Dospělé matky si někdy zoufají i s vlastními dětmi a mnohé to vzdají i z menších důvodů. Tengel mi řekl, čím jsi prošla, jak ses starala o děti a o tvém přátelství k němu; to je něco, na co není zvyklý. Myslíš to dobře, Silje, ale nejsi nic víc než mladé děvče.“

V rozpacích nad touhle chválou se Silje usmála: „Tolik se bojím o Daga,“ svěřila se. „Má úplně opruzený zadeček a ať dělám cokoli, nelepší se to a on skoro pořád pláče.“

„Můžu se na něj podívat?“

Eldridiny upracované ruce držely miminko s přirozenou jistotou.

„Panebože,“ zvolala v šoku nad tím, co objevila. „Proč jsi Tengelovi nic neřekla? Za pár dní by to vyléčil.“

„Dětské opruzeniny?“ zašklebila se Silje navzdory svým obavám. „To se mi ani nechce uvěřit.“

„Měla jsem na mysli nemoc a bolesti všeobecně.“

„Neviděla jsem Tengela od té noci, co jsme před deseti dny přijeli.“

Eldrid na ni zamyšleně hleděla. „To je celý on! Chodí ke mně každý den, abych mu řekla, jak se zabydlujete, a dal mi nové úkoly. Jeho starost o vás je bezmezná, Silje. Ale právě teď není doma, je v horách a připravuje věci na zimu, ale povím mu o Dagovi. Možná k vám přijde dnes večer. Je tu ještě něco; zajímalo by mě, jestli nás doprovodíš na zítřejší modlitbu? Můžeš tak poznat ostatní lidi, kteří žijí v údolí, a ne tu sedět zavřená s dětmi.“

„Ale kdo na ty malé dohlédne?“

„Tengel to zvládne. On stejně na bohoslužbu nemůže.“

„A proč ne?“

Eldrid protáhla obličej. „Říkají, že s sebou nosí nějaký stín. Stín… Vždyť víš koho. Je to tak hloupé a zraňující. Ostatní nemají jiné vychování než my, ale přesto na nás koukají svrchu.“

„Opovrhují vámi?“ zeptala se Silje nevěřícně.

„Ne, nepohrdají námi. Bojí se nás.“

„Ale ve skutečnosti je to váš rod, který tu má ten nejčistší rodokmen, ne?“

„To skutečně ano! Ostatní se ženili a vdávali mezi sebou navzájem a jsou tím dost rodově zatížení, což se po několika staletích izolace dalo čekat. Některé důsledky jsou nešťastné.“

„A vás nechávají chodit na modlitby ze soucitu?“

„Ano. Já nejsem poznamenaná odkazem prvního Tengela. V jejich očích jsem, normální.“

Silje dlouho a pronikavě sledovala děti v místnosti vedle.

„Ráda bych šla s vámi, protože poslední dobou jsem se chovala jako pohan. Ale můžeme je skutečně nechat s Tengelem? Chlapeček tolik pláče.“

„Prostě to bude muset vydržet. A teď mi dovol, abych ti pomohla s pečením.“

Jakmile Eldrid odešla, Silje utíkala do pokoje, kde byly děti, a zvedla Sol z podlahy.

„Při-jde Ten-gel, při-jde Ten-gel,“ zpívala, zatímco s děvčátkem tancovala po pokoji. Sol se k ní hned přidala, točila se kolem a kolem a tím udělila Silje milost za všechno strádání, které jí způsobila.

„Musí to tu být jako ze škatulky,“ řekla Silje vzrušeně. „Když zameteš, já umyji misky.“

„Hezkou sukni?“ zjišťovala Sol.

„Ach, ano! Budeš mít na sobě tu nejhezčí sukni, ale musíme počkat do večera. Nejdřív musíme odvést svou práci.“

Prostřely stůl těmi nejhezčími věcmi, které měly. Když Tengel konečně přišel, už na něj netrpělivě čekaly, oblečené ve svých nejlepších šatech.

Sol se k němu rozeběhla a objala ho na uvítanou kolem kolenou. Zvedl ji a obdivoval její šaty, a pak pohlédl na Silje.

„Slyšel jsem, že jsi měla nějaké potíže s dětmi.“

Ach. Ten jeho nádherný, hluboký hlas, který ji k němu přitahoval a ze kterého jí bylo horko a mrazivo zároveň.

„Ne, není to tak…“

„Eldrid mi opravdu vynadala,“ přerušil ji. „Řekla mi, že vůbec nechápu, co to znamená udržovat domácnost a starat se sama o dvě děti – zvlášť pro někoho tak mladého a nepraktického, jako jsi ty. Takže mi pověz, co se děje.“

„Tak,“ koktala a jen těžko hledala slova, když ji tak vážně sledoval. „Nejdřív Dag,“ a znovu svlékla miminko. Byl to únavný, nepříjemný proces.

Tengel se na něj podíval. „Nedal jsem ti jednou takovou mast – na nohu?“

„Dal, ale dá se použít i na tohle? Netroufla jsem si to zkusit.“

„Hmmm, ne! Mám něco lepšího,“ odpověděl a vytáhl malý váček.

Potichu, protože si živě pamatovala jeho poslední léčení, se zeptala: „Potřebuješ s ním být sám?“

Skoro se usmál, když podotkl: „Na takovýhle malý zadeček nepoužívám zaříkadla ani zaklínadla!“

Tak to dělal – zaklínadla! Silje cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Tengel jí četl myšlenky.

„A dokud využívám své síly pro dobrou věc, nevidím důvod, proč by sis měla stěžovat.“

„To bych nikdy neudělala,“ zamumlala, rudá a zahanbená. „Jenom mě někdy děsíš.“

„Poskytl jsem ti někdy důvod, aby ses mě bála?“ Jeho hlas byl tlumený, zkroušený a ta slova jí drásala srdce.

„Sille tančí – tančí,“ vykřikla najednou Sol a zcela proměnila atmosféru v místnosti.

Tengel se k ní otočil. „Co to říkáš? Silje tancovala?“

„Sill a Sol tančí kolemkolemdokola – tak.“ Ukázala mu to a dodala: „A zpívají při-de Ten-gel, při-de Ten-gel.“

„Zrádkyně,“ ucedila Silje mezi zaťatými zuby.

Pak se Sol přestala točit a poskakovat a prohlásila: „Sill pláče! V posteli, pláče!“

Tengel znovu zvážněl. „Opravdu, Silje?“

„Ne! Ta s tím nadělá! Nevšímej si jí.“

Pak si Sol vzpomněla, jak špatně se s ní zacházelo, a na potupu, kterou utrpěla ráno.

„Sill mě plácla, plácla mě,“ oznámila s vykulenýma očima, aby tak podtrhla význam svého sdělení.

„Ach, ano! Slyšel jsem, že jedna mladá holčička rozházela horké uhlíky všude kolem krbu. A nemyslím, že by tě Silje plácla nějak moc.“

Jakmile se postarali o Daga a znovu ho zabalili, usedli k jídlu. Sol měla radost, že může být tak pozdě vzhůru.

„Myslím, že tu jeho vyrážku může způsobovat mléko, které pije,“ uvažoval Tengel. „V téhle roční době krmíme krávy tuříny a jejich mléko pro něj může být příliš silné. Řeknu Eldrid, aby jednu krávu krmila senem, a uvidíme, zda to pomůže. Musíme s ním zacházet opatrně, protože nikdy nepil mateřské mléko.“

Silje byla okouzlená. „Jak to, že toho tolik víš? Ještě nikdy jsem nikoho neslyšela takhle mluvit. Mám na mysli – co žerou krávy!“

„Ach! V naší rodině víme spoustu věcí.“ V jeho hlase zaslechla známky hořkosti. Pak pokračoval: „Souhlasím s Eldrid, že potřebuješ trochu pomoci. Máš pod očima tmavé kruhy.“

„Nemám moc času na spaní, to je pravda, protože Dag pořád pláče. Ale je tu něco, co bych ráda, Tengele.“

„Ano?“

„Ten starý stav v zadním pokoji. Moc ráda bych na něm tkala, kdybych mohla.“

„Jistě, že můžeš!“ zabručel škodolibě. „Požádám Eldrid, aby ti ho pomohla připravit. Zajímalo by mě, jestli má nějakou přízi.“

„Můžu si upříst vlastní. Jsou tam hromady vlny. Tyhle věci mi jdou, Tengele. Pomůže mi to, abych se necítila tak zbytečná a tak bezradná.“

„Proč se tak proboha cítíš?“

Sol usnula na lavičce, stále oblečená ve svých nejlepších šatečkách. Nebyla zvyklá být vzhůru tak dlouho, ale tolik chtěla zase vidět Tengela, že si jako nejpaličatější dítě v celém Norsku prosadila svou.

„Protože jsem nepoužitelná,“ odsekla. „Jsem dobrá jen ve věcech, které nikoho nezajímají. Benedikt mi to také říkal.“

„Benedikt říkal, že jsi malá umělkyně, tvůrčí duch, a že takové lidi bychom neměli přetěžovat nudnými a rutinními pracemi, jinak to jejich nervy nevydrží. To se přesně stalo tobě.“

„Když já se za to tak stydím.“

Tengel se ještě nikdy nedotkl ženy. Teď instinktivně natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Silje zalapala po dechu, trochu pootočila hlavu a políbila ho na dlaň. Pevně ji chytil za vlasy a zhluboka, roztřeseně si povzdechl.

Vtom se zvedl a vstal od stolu. „Už musím jít.“

„Ale přijdeš zase brzy, že?“ Stála tam a čekala na jeho odpověď. Ani se nehnul. Jenom na ni hleděl.

„To nevím. Budu se snažit sem chodit, ale…“

„Ale co?“

„Od chvíle, co pro mě dnes Eldrid přišla a řekla mi, že bych sem měl zajít, se cítím, jako bych měl horečku. Ano, přijdu zase, ale nikdy sám. Já prostě… bych to nedokázal. Ale zítra děti pohlídám.“

Pak se rychle otočil a odešel.

Jakmile Silje uložila Sol do postele a odklidila všechno na noc, začala se pomalu odstrojovat. Obvykle spala ve své košili, protože se nechtěla svlékat úplně; v tomhle byla trochu stydlivá. Dnes večer to ale bylo jiné. Seděla na okraji postele, zalitá září ohně z hlavního pokoje, a pomalu, velmi pomalu si přetáhla košili přes hlavu a položila si ji vedle sebe. Aniž by se odvážila pohlédnout dolů, zlehka se dotkla svojí kůže, nechala ruce přejíždět po svém těle a dolů ke křivkám pasu. Věděla, že je štíhlá a dobře vyvinutá, s pevnými a kulatými prsy. Položila si ruce na břicho, aby cítila, jak je ploché, a teprve pak, s trochou pocitu studu, se na sebe podívala.

Její tělo by se mu líbilo, napadlo ji. Nebylo na něm nic ošklivého. Kéž by ho jen chtěl…

Zažehnala svoje představy a s nimi ji opustila i odvaha, kterou záhy vystřídal stud. Co nejrychleji si zase natáhla košili.

Shromáždění k modlitbě se konalo u Hemmingova otce, v náčelníkově domě. Silje tam šla s Eldrid, nervózní a úzkostná, ale zároveň vzrušená. Tengel přišel, aby se postaral o děti, a jeho letmý, skoro nezpozorovatelný úsměv stačil na to, aby z něj vyžila celý týden, nebo si to aspoň myslela.

Přišly do skvostného domu. Asi ne tak velkého, jako byl ten Benediktův, ale nabízel všechno, co mohl člověk na tomhle odloučeném místě chtít. Pyšnil se dřevořezbami a vzory, které byste těžko hledali kdekoli jinde. Každá zárubeň a stropní trám byly vypracované tím nejumělečtějším způsobem.

Na Silje to všechno udělalo takový dojem, že se úplně zapomněla řádně uklonit a přivítat se se svým hostitelem.

„Ano, jsou celkem hezké, že?“ Hemmingův otec byl vůdce každým coulem, štíhlý, s dlouhým plnovousem a vznešeným držením těla.

Silje se vrátila do reality a sklopila oči od trámu, který obdivovala.

„Je tak neuvěřitelně krásný,“ zvolala. „Kdo mohl vyrobit něco tak dokonalého?“

„Ach! Je to velmi staré, pár set let, myslím. Zdobil ho jeden z mých předků. Domnívám se, že ty musíš být Silje. Hemming o tobě mluvil a taky o tom, jak jsi pomáhala zdobit kostel. Takže těmto věcem rozumíš?“ Poslední otázku následoval povýšený chechtot, jako by měl náčelníka i okolí utvrdit v tom, že žena nemůže vědět nic o umění.

Nezapomněla na své dobré vychování a zhluboka se uklonila. V hale stál Hemming, s tím svým posměšným úsměvem, ale nic neřekl.

Jeho otec pokračoval: „Řekli mi, žes statečně zachránila život mému nezvedenému synovi. Za to ti patří můj srdečný dík.“

„Já toho zas tak moc neudělala,“ poznamenala skromně. „Většinu zařídil Tengel.“

Zvědavě na ni pohlédl. Něco na tom, jak vyslovila Tengelovo jméno – s úctou, bez dechu – ho překvapilo.

Zavedli je do velké haly, kde se sešel zbytek Prokletých, s výjimkou těch, kdo měli nejvýsostnější právo nazývat se Prokletými: ubohých potomků zlého Tengela.

Silje se cítila velmi nepříjemně před tolika zvědavými tvářemi, které sledovaly její příchod. Po obou stranách dlouhého stolu byly lavice, jedna pro muže a jedna pro ženy. Zdálo se, že obě strany jsou stejně kritické, co se týče nově příchozího, ale na to ji Eldrid připravovala. Silje žila s těmi, kterých se nejvíc báli. Kdo by se k něčemu takovému odvážil? Co to bude za člověka?

Všichni mlčeli. Udělala jediné, co se dalo – uklonila se jim a čekala u dveří. Přesto si okamžitě všimla důkazů všeho, co slyšela o příbuzenských sňatcích.

Byli tu dva mentálně postižení s ústy dokořán, pak jeden, který byl zjevně blázen, a pár velmi nebezpečně vypadajících jedinců. Přesto všichni byli přijímáni takoví, jací jsou, a to Silje připadalo velmi dojemné. Jenom nedokázala pochopit, proč by se měli vyhýbat takovému dobrému člověku, jako je Tengel.

Uvedli ji na místo a začala bohoslužba. Těžko se dokázala soustředit, ať se snažila sebevíc. Ačkoli věděla příliš dobře, že by měla naslouchat slovu božímu, cítila prohnané pohledy ostatních; ty oči, které se odvrátily, jakmile se podívala jejich směrem.

Většina lidí tam vypadala přátelsky, ale kvůli tomu ještě nebyli o nic méně kritičtí nebo zvědaví: vlastně skoro naopak. Nejhorší ze všech byli dva mladí hoši, kteří prostě seděli a celou dobu na ni zírali, aniž by se namáhali předstírat, že to tak není. Jeden z nich pravděpodobně nebyl úplně normální, ale nebylo to poznat na první pohled. Bylo na něm něco divného – nedokázala to popsat – v jeho očích se odrážela neovladatelná zuřivost, která Silje říkala, že by si na něj raději měla dávat pozor.

Když skončily modlitby a všichni vstali, ke svému zděšení zjistila, že mnozí z duševně narušených mají řetězy. Tak takhle mají zařízeno, aby byli v bezpečí! Jejich neutěšená situace ji zarmoutila, ale možná není jiný způsob, jak je uhlídat…

S těžkým srdcem šla zpátky domů, plná soucitu se všemi v údolí, znepokojená a daleka toho, aby mohla říct, že ji boží slovo posílilo.

Vzpomněla si na něco, co jí říkala Eldrid. Že v mnoha případech jsou tyhle zbožné tváře jenom hra. Protože za nízkými, úzkými dveřmi jejich domovů se lidé klaní před různými bohy – neviditelnými silami přírody, nadpřirozenými duchy, které se člověk ani neopováží pojmenovat.

Netýkalo se to jenom příbuzenstva prvního Tengela, kdo se pohroužil do tajuplných věcí, ačkoli oni byli jediní, kteří měli skutečnou moc. Proto nikoho nepřekvapilo, že se okolní svět bál všech Prokletých, že všichni byli vyobcováni a pronásledování světskými úřady.

Ženy chvíli mlčky kráčely, než Silje přemohla zvědavost a zeptala se: „Je tu jedno obydlí, blízko ústí jezera, které mi Tengel ukázal, když jsme přijeli. Řekl, že tam žijí dva jeho příbuzní a že se tam nikdy nemám přibližovat. Byli dnes na tom shromáždění?“

„Hanna a Grimar? Ne, zbláznila ses?“ odpověděla Eldrid a při tom se pokřižovala.

„Oni jsou ti… ti… nejhorší!“

„Ach, ano!“ vyhrkla Eldrid a zhluboka se nadechla. „Nikdo tam nechodí. Nikdy!“

„Proč ne?“

Starší žena začala šeptat. „Mohou na tebe uvrhnout nemoc. Přimět tě, abys viděla různé věci – ochromit tě, nebo oslepit tvé oči – proklít krávy, aby přestaly dojit, všechno zlé je v jejich moci. To oni mohou za to, že je v tomhle údolí tolik prosťáčků.“

„To není možné!“ namítla Silje rozhodně. „Mě taky učili, že ani šlechtické rodiny se mezi sebou nesmí mnohokrát vdávat a ženit, protože se tím kazí krev. Takže myslím, že za to nemůžete dávat vinu Hanně nebo Grimarovi.“

Eldrid na to nic neřekla.

„Kdo se o ně stará? Kdo ví, jestli mají dost jídla?“

„Oni se o sebe starají sami.“

Silje nepřestávala dotírat. „Ale myslela jsem, že jsou staří, zvláště ta žena.“

„Oba jsou staří. Ale my se s nimi nebudeme stýkat. A ty uděláš nejlíp, když budeš dbát Tengelových rad a budeš se od nich držet dál!“

Tengel na ně čekal u dveří. Dychtivě pohlédl Silje do očí, jako by právě na ten okamžik čekal celý den, a zdálo se, že ho ten pohled uklidnil.

„Tak jaké to bylo? Vypadáš ustaraně,“ oslovil Silje.

„Je to tak překvapivé,“ přerušila ho Eldrid, když vešla do místnosti, „po takovém setkání? Hltali to děvče očima. Zvláště ti Brattengovi mládenci!“

Tengel za nimi vešel se starostlivým výrazem ve tváři.

„Myslíš, že jí hrozí nějaké nebezpečí?“

„No, jestli se ptáš mě, někdo by tu s ní měl zůstat,“ odpověděla Eldrid. „A ty teď taky nebydlíš zrovna na nejlepším místě. Jak to šlo s dětmi?“

„Sol má tolik energie. Úplně mě utahala,“ podotkl s úsměvem. „A Dag měl svůj koncert jako obvykle. Teď právě spí – konečně! Silje, nevím, jak jsi to všechno mohla zvládat. Proč jsi nepožádala o pomoc už dřív?“

„Styděla bych se sama za sebe,“ odpověděla. „Pomysli na všechny ty matky s tuctem nebo i více dětmi – a které navíc žijí ve velké chudobě! O mě je dobře postaráno. Neměla bych se umět postarat o dvě děti?“

Tengel se zasmál. „Řekl bych, že jenom Sol vydá za pět malých křiklounů.“

Silje napadlo, že z něj cítí nervozitu. Nebyl si jistý sám sebou a poprvé od doby, co ho poznala, byl takový nemotorný. Neodvažoval se na ni zpříma pohlédnout a se smutným výrazem odvracel tvář. V tu chvíli Eldrid vzala Sol s sebou, aby došly pro nějaké mléko, a oni zůstali sami. Stáli čelem k sobě, a ani jeden nevěděl, co říct.

Silje prolomila ticho. „Pověz mi, co se děje, Tengele.“

Nejdřív neodpovídal, ale pak ze sebe pomalu vysoukal: „Neměla jsi to udělat, dnes v noci.“

„Udělat co?“

„Když… jsem… tě pohladil po tváři.“

Měl na mysli, když mu políbila ruku… Koukala do podlahy a doufala, že zářivý ruměnec jejích rozpaků nebude tak vidět.

„Nemohla jsem si pomoci, Tengele. Prostě se to stalo. A byl jsi to ty, kdo mě uvedl v pokušení.“

Chvíli na ni hleděl smutnýma očima. „Prosím, nedělej si ze mě legraci, Silje. Nesnesu to!“

„Já si z tebe vůbec nedělám legraci,“ odsekla.

„Moje drahé děvče, myslíš, že si neuvědomuji, jak vypadám? Znetvořený, zohyzděný, jako nějaké divoké zvíře. Hanobený všemi do jednoho.“

„Ne mnou.“ Její šepot byl lehký jako vánek.

Stál naprosto nehybně. Skoro jako by přestal dýchat.

Silje ztěžka polkla a potichu promluvila. „Jistě tě moje pocity nepřekvapily, že?“

Beze slova, jedním plynulým pohybem si dřepl vedle ohně a začal se v popelu přehrabovat klackem.

„Tak mi řekni o těch snech, Silje.“

„O mých… Ach, ty myslíš tyhle.“

„Ano. Říkáš, že chápu tvé pocity, ale já je nechápu. Není snadné pochopit rozdíl mezi – no, tím, co jsi jednou popsala jako oddanost ke mně – a soucitem.“

Trochu rozechvělá se skrčila vedle něj. „Nevím, jestli se to odvážím vyprávět. Byla jsem vychovaná k cudnosti, jak dobře víš.“

„Vím. Ale teď je potřebuji slyšet. Spousta věcí je pro mě právě teď dost těžká a musím zjistit, jestli jsem sám, nebo jestli je tu někdo další, kdo mě chápe. Osoba, která…“

„Která tě má ráda? Víš, že je. Ale žádáš ode mě příliš, Tengele. Jak mohu popsat slovy všechno, co jsem cítila ve svých snech?“

„Když to dokážeš, pak ti budu vyprávět všechno, co se mi zdálo o tobě.“

Začalo jí vedle něj být horko a pocítila znepokojení. Šla a sedla si na nízkou stoličku, ale tvrdé, nečalouněné sedátko bylo nepohodlné a ona se na něm pomalu uvelebila s bolestným, smyslným pohybem, který zjevně viděl. Otočil se zpět k ohni.

„Prosím, snaž se pochopit, proč to žádám. Potřebuji něco, co by mě podpořilo! Teď toho mám spoustu, pro co žít – tebe a děti – ale nemám nic, z čeho bych žil, když jsem sám. Dej mi to, Silje. Můj život byl plný osamění. Neznám nic než samotu.“

Chápala, co tím myslí, a tak – když sebrala odvahu – začala šeptem vyprávět.

„Vždycky se mi zdálo o vašich horách. Říkávala jsem jim Země stínů a bylo to doupě děsivých démonů, kteří se vznesou, letí k mému domovu a vystraší mě. Ale pak se v tom mém zvláštním snu něco změnilo…“

Zarazila se a Tengel se na ni úkosem podíval. Byl nezvykle napjatý.

„Pokračuj,“ vybídl ji. „Myslíš to s tvou vášní?“

„Ano! Tengele, ale nemůžu ti říct víc. Tohle není správné.“

„Prosím tě,“ zašeptal jí. Ruce se mu třásly, když sevřel klacek, kterým prohrabával ohniště.

Atmosféra v místnosti se změnila. Vzduch jako by se chvěl, podivně se tetelil.

Silje zoufale zasténala a pak pokračovala: „Ti démoni nebyli stejní jako předtím. Byli jiní… dospělí, chlípní muži… a toužili po mně… A já ležela… nahá na pastvině. Čekala jsem na… jednoho zvláštního, až…“

Tengelův strnulý výraz se nezměnil.

„Nakonec se démon, na kterého jsem čekala, objevil, ale zůstal daleko ode mě nad horským hřebenem. Ale já jsem viděla, že jsi to ty, a moje tělo se začalo… vzrušovat… a rozpalovat nesnesitelným žárem uvnitř. A pak jsem se probudila. To byl ten první sen.“

Zakryla si tvář rukama. Tengel je něžně odtáhl.

„A ten druhý?“

„Ne, ten ti nemůžu říct!“

„Ten došel až do… konce?“

„Ne, ten skončil jako ten první, v rozhodujícím okamžiku. Jenže jsem se v něm chovala nestydatě, Tengele. Chtěla jsem vidět tvoje tělo a cítit, jak se dotýká mého. A v obou případech, když jsem se probudila… Ne, copak ti můžu říkat takové věci?“

„Probudila ses plná chtíče a touhy?“ zeptal se, aniž by na ni pohlédl.

Její mlčení mu napovědělo, co už věděl.

„Za to se vůbec nemusíš stydět,“ konejšil ji. „To se stává většině lidí. Myslím, že navzdory své výchově a nesmělosti máš velmi silné,“ hledal to správné slovo, „touhy.“ Tlumeným tónem dodal: „Věděl jsem to, jakmile jsem tě poprvé uviděl. Máš to v očích – a ve výrazu tváře.“

„Ale já toužím jen po…“ začala nahlas, ale pak si uvědomila dosah svého přiznání a dokončila potichounku: „tobě.“

Podle jeho úsměvu hned poznala, že ho naplnila nesmírným štěstím. Snažil se ho, byť bez úspěchu, zakrýt.

„A teď jsi na řadě ty,“ vybídla ho rozpačitě. „Slíbil jsi, že mi budeš vyprávět o svých snech.“

Horko v místnosti bylo skoro nesnesitelné a Silje věděla, že nepřichází z ohně v krbu.

„Nebude to snadné.“

„To jsem říkala taky, ale tys mě přiměl, abych se ti i tak svěřila.“

„Nebude to snadné, Silje, protože moje sny jsou denní sny. Když spím, tak spím. Nic víc.“

Cítila, jak jí projelo vzrušení. Znovu se trochu zavrtěla na stoličce. „Denní snění?“

„Ano! Byl jsem s tebou, Silje. Každý večer, i když jsi ještě byla v Benediktově domě, věděl jsem, jak vypadá tvůj pokoj. Vzpomínal jsem na chvíli, kdy jsem ti položil ruce na chodidlo, ale pak jsem s nimi zajel výš, pod tvé sukně. Já, který si nikdy nedovolil ani pomyslet na ženu. V mukách rozkoše jsem tě svlékl a díval se na tebe, jak tam ležíš, a…“

Silje zalapala po dechu; zaskočily ji pocity, které v ní jeho slova vyvolávala.

„A stále jsem tě držel kolem pasu, ještě dlouho potom, co jsem ti pomáhal z koně. Pořád cítím, jaké to přesně bylo, a ve svých představách jsem ti sáhl pod šaty a chytil tě za prsa. Dotýkal jsem se tvojí měkké, teplé kůže…“

Siljin vzdech ho pobídl.

Rychle dodal: „Ale nikdy jsem se neodvážil za tebou přijít, dokonce ani v myšlenkách. Je to příliš posvátné, nedotknutelné. Uvědomuji si, že to nikdy nemůže být skutečné. Nikdy nesmím dovolit, aby se nějaké dítě narodilo do stejného utrpení, které mám já. Ale máš moje nejhlubší, nejsrdečnější díky za to, že ses odvážila vyprávět mi svoje sny. Dala jsi mi sílu jít dál.“

„Ale je to teď pro tebe snazší?“

„Ne,“ odpověděl tiše.

„Ani pro mě ne.“

Položil ruku na její. Zamumlal jenom: „Silje,“ ale v tom jediném slovu slyšela všechno, co k ní cítil – tělem i duší.

Přemožená něhou a horkem ze sebe vysoukala: „Už o tom nikdy nebudeme mluvit, souhlasíš?“

„Ano,“ přikývl.

Ponoření v myšlenkách zůstali sedět u ohně a oba si uvědomovali, že jim přítomnost toho druhého přináší pocit sounáležitosti, stejně jako pocit smutku.

Nakonec to byl zvuk Solina radostného hlasu, který prolomil jejich rozlítostněné rozpoložení. Tengel se hned postavil a pomohl Silje na nohy. Na okamžik jeho tvář rozjasnil prchavý úsměv, něžný, ale smutný.

Spolu šli ke dveřím ostatním naproti.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a deset