Morová rána : Kapitola 12

12 Kapitola

 

Druhý den ráno Eldrid přišla vyzvednout děti. Dohodli se, že u ní pár dní zůstanou. Dag už během noci vydržel trochu spát a Silje usoudila, že už nemá zadeček tak červený a bolavý jako předtím. Možná se jí to jen zdálo! Předchozí den je Tengel požádal, aby povolily „tu příšernou zavinovačku“, což bylo přání, proti kterému Eldrid bouřlivě protestovala. Každý přece ví, že dítě, které nebude pevně svázané v zavinovačce, bude znetvořené. Člověk musí dávat pozor, aby miminku nožičky narostly rovně! Přišel snad o rozum?

Nicméně Silje se rozhodla, že vázačku povolí, jakmile se chlapec vrátí k ní. Už to tak dělala, když bydleli u Benedikta, a její neutuchající důvěra v Tengela jenom podpořila její odhodlání.

Jakmile Eldrid i s dětmi odešla, Silje začala plnit košík jídlem. Byla plná nervozity, když se připravila vyrazit ven, oblečená v krásném sametovém plášti od Tengela. Šla po málo vyšlapaných stezkách a doufala, že ji nikdo neuvidí. Prošla březovým lesem rostoucím na úbočí na vzdálenější konec údolí, blíž k místu, kde jezero ústilo do ledovce.

Zanedlouho jistě bude sněžit. Vrcholky hor zmizely v nízkých, těžkých Šedých mracích a těch pár svahů, které se dalo zahlédnout, byly zcela pokryté sněhem. Dnes bylo mnohem chladněji než v posledních dnech a ledový vítr se hlasitě prodíral stromy a chrastil listím, které ještě tu a tam zůstalo viset na větvích.

Silje věděla, že v nějakém místě bude muset přejít cestu, a doufala, že se jí to povede nepozorovaně. Ale to jí nebylo souzeno. Jakmile vstoupila na pěšinu, uviděla nějakou ženu, jak kráčí proti ní, ale žena k Siljinu velkému překvapení okamžitě skočila do lesa u cesty a schovala se. Podobného chování si v tomto údolí všimla už dříve. Lidé, kteří tu žili zavření a odříznutí po mnoho generací, se velmi báli každého cizího člověka. Ta žena měla prostě ze Silje strach, a možná dokonce věřila, že ji může nějak ohrozit.

Silje se zasmála sama pro sebe a zamyšlená si šla dál svou cestou.

Jakmile v kotlině uviděla staré stavení s nízkou střechou, srdce se jí divoce rozbušilo a roztřásly se jí ruce. Odváží se jít dál?

Chalupa nevykazovala žádné známky života. Zvuk sekyry přicházel z opačného konce údolí. Napadlo ji, zda to dokonce není Tengel, a to pomyšlení ji uklidnilo.

Ve sněhu, kde právě stála, nebyly žádné stopy, i když naposledy sněžilo před týdnem. Jak je to dlouho, co je sem naposledy přišel někdo navštívit?

„Nikdo tam nechodí… Oni se o sebe starají sami…“

Klidně by mohli být už týdny mrtví, napadlo ji! Pak si vzpomněla na ten strašlivý pocit hrůzy, který cítila, když tudy projížděli hned po vstupu do údolí. Ten pocit, že ji někdo sleduje.

Šla dál k chalupě a každý kousíček jejího těla sžírala nejistota. Každý další krok byl těžší, jak se jí čím dál víc zmocňoval strach.

Chalupa měla stájové dveře, zkroucené v pantech, u jejichž nižší poloviny ležela vysoká vrstva sněhu. Prsty se jí tolik třásly, že její první pokus zaklepat vůbec nebyl slyšet. S rozechvělým srdcem to zkusila znovu. To už byla vyděšená k smrti.

Čekala.

Nic.

Stále ještě nic neslyšela, když se horní polovina dveří otevřela a ona poskočila leknutím. V šeru za dveřmi se zaleskly kočičí oči starce. Silje se uklonila, když se objevila podezíravá, svraštělá stará tvář – která byla nápadně podobná té Tengelově.

Mezitím, co se snažila vzpamatovat – jako by úplně přišla o hlas – se zevnitř ozval pronikavý, ironický hlas.

„To je Tengelova žena! Pusť ji dovnitř, Grimare!“

Na tento povel se spodní část dveří otevřela, Silje překročila vysoký práh a vstoupila na hliněnou podlahu uvnitř. Ucítila ten nejpříšernější zápach, načichlý zašlou špínou, starobou a dřevěným kouřem, který prosytil každý centimetr tohohle místa. V pokoji bylo velmi málo denního světla, protože kryt nad kouřovým otvorem ve střeše byl černý od sazí, a ačkoli tu probleskovala záře od prostého krbu na podlaze, byla tak slabá, že tu skoro nic nebylo vidět.

Silje to chvilku trvalo, než její oči přivykly těžkému ovzduší plnému kouře, ale nakonec dokázala rozeznat postavu sedící v krátké posteli v protějším koutě. Znovu se hluboce uklonila a uvažovala, jestli by se sem hodil obvyklý pozdrav „Bůh žehnej vašemu domu“.

Místo toho řekla: „Dobrý den, matko Hanno! Jsem Silje, a protože vy oba jste Tengelovi nejbližší příbuzní, rozhodla jsem se za vámi přijít. Přinesla jsem vám pár věcí a doufám, že mi uděláte tu čest a přijmete je.“

Slyšeli, jak se jí třásl hlas?

Stařena něco zabručela. Silje stěží viděla její tvář, skrytou v temném stínu. Měla jen pocit, že vidí něco prastarého, napůl rozežraného hnilobou, co se do ní zabodává očima. Grimar zavřel dveře, přešel místnost a zastavil se kousek za ní. Cítila na krku jeho dech.

V jednom strašlivém okamžiku ji téměř přemohla divoká panika a chtěla z chalupy utéct. To ticho v místnosti, odporný nakyslý zápach smíšený s kouřem – ale především něco, co číhalo v samotném ovzduší, něco neurčitého, co nedokázala popsat – z toho všeho jí tuhla krev v žilách. Napřímila se a otočila se ke Grimarovi.

„Mohu to někde vyložit? Musím si s sebou odnést košík zpátky. Patří do domu, kde bydlím.“

Grimar ji chytil za paži a ona skoro nahlas vykřikla, než jí došlo, že ji jenom chce zavést ke stolu.

Vybalila jídlo – chléb, solenou šunku, vánoční klobásy, máslo a sýr, z nichž většinu dostala, když opouštěla Benediktův statek. Stařena se v posteli posadila vzpřímeněji a natahovala krk ke stolu. Silje mluvila přímo k ní s vědomím, že v tomhle domě vládne ona.

„Pokud pro vás mohu něco udělat, pak mi to prosím řekněte. Mohu vám pomoci poklidit a vycídit. Mohu požádat Tengela, aby donesl dříví na zátop.“

„Tengel!“ zahihňala se stařena divným, pronikavým hlasem. „Tengel je hlupák! Má moc, ale nepoužije ji. Raději ji promarní! Nechci tady Tengela. A co bys tu dělala ty? Nemáš na takové práce povahu.“

Hněv staré babice začínal Silje děsit.

„Tengel je na mě moc hodný,“ podotkla potichu, odhodlaná bránit ho, i kdyby to mělo ženu ještě víc dopálit.

„Ale on ti dítě neudělá!“ vybuchla Hanna. „Jenom on může předat dál naše síly, a přesto se raději bude dívat, jak zemřou s ním!“

Jak může tohle všechno vědět, uvažovala Silje. Jenom tu leží; s nikým se nevidí.

„On není jediný,“ přela se. „Je tu také Sol.“

„Sol nepředá dál naše skutečné dědictví! Ty, děvče! Ty jsi ta, kdo předá dál odkaz toho prvního, velkého Tengela. Ty, jenom ty, můžeš změnit názor jeho tvrdohlavého příbuzného. Ty!“

S očima zabodnutýma do podlahy Silje odpověděla: „Víte dobře, že bych chtěla, stará matko. Dokážete přece číst moje pocity, ne?“

„Ach, ano!“ odpověděla skřípavým hlasem. „Umím číst tvé pocity a vím, jaké plameny uvnitř tebe hoří, děvče. Není pochyb, že jsi Tengelova žena. Je to víc než jen touha být v náručí toho druhého, která vás spojuje. Připravím ti lektvar, po kterém změní…“

„Ne!“ prohlásila Silje rozhodně. „Láska způsobená kouzly pro mě nemá cenu. Když ho nedokážu získat bez nich, pak si ho nezasloužím.“

„Jsi ta nejsmělejší bytůstka, kterou jsem v posledních letech potkala,“ řekla Hanna tiše a pomalu. „A taky jsi hrdá. Pozor na hrdost, Silje, je to nebezpečné břemeno.“ Pak se zasmála, ale nebyl to obyčejný smích. „Opovažuješ se odmítnout moji pomoc! To je proto, že jsi v údolí nová a nevíš nic o naší moci. Víš, že tě můžu zničit, aniž bych se tě dotkla?“

„Řekli mi o vašich silách. Ale víc jsem se bála, že jste tu v nouzi a sami.“

Hanna se znovu opřela o čelo postele.

„Ty jsi skutečně Tengelova žena,“ zadrmolila spokojeným tónem. „Dělej, co umíš, a bude to tak, jak toužíš. Přijde za tebou. Ale řekni mi, už jsi to viděla?“

„Viděla co?“ zeptala se bezmyšlenkovitě.

Stará čarodějnice ležící na posteli se znovu zasmála.

„Viděla jsem ho jako novorozeně. Už v té době jsem si pomyslela: kdyby to tak věděly ženské, stály by kvůli tomu frontu, až bude dospělý. Ale to nebude dobré pro mladou pannu!“ Najednou Silje došlo, o čem to ta stará baba mluví! Tváře jí zrudly, zmocnily se jí rozpaky a odpor.

„Však uvidíš. Uvidíš,“ radovala se škodolibě babizna. „Ach, ano, uvidíš.“

S nesmírným úsilím se Silje dokázala ovládnout. Trochu zaváhala a pak se zeptala: „Umíte… můžete mi říct… jaká mě čeká budoucnost?“

V místnosti se rozhostilo těžké ticho. „To bych mohla. Tengelův osud nevidím, protože má stejnou moc jako já a brání mi, abych ho viděla. Nedokážu říct, jestli tvoje budoucnost leží vedle něj, ale budeš mít dítě – ačkoli nevidím, kdo bude otcem, protože to mi taky můj protivný, tvrdohlavý synovec brání vidět. Jdi domů a promluv mu do duše, Silje. Polap ho svým mládím a něhou, a než se naděje, zaseje do tebe své semeno!“

Uklonila se, tváře měla ještě červenější než předtím a zvedla prázdný koš.

Grimar ji následoval ke dveřím a vyprovodil ji.

Jakmile se dostala zpátky do lesa, kde ji nebylo vidět, zastavila se a skryla tvář do dlaní. Celé tělo se jí divoce třáslo strachem a hanbou, zuby jí drkotaly a krátce, sípavě kašlala.

Ale byla tu jedna věc, kterou díky tomuhle setkání zjistila: dokud tu bude naděje, že by mohla Tengelovi porodit dědice, nemusí se zlé Hanny vůbec bát. Rozhodla se, že nikomu neřekne o své návštěvě u starců. Neodvažovala se.

Přešly nejhorší zimní měsíce, které s sebou přinesly ledové větry skučící kolem domů, kluzké cestičky na dvorku a závěje naváté těsně ke dveřím, takže téměř každé ráno skoro nemohli otevřít dveře. Silje znovu nabrala síly a vzala si děti zpátky k sobě a život v chaloupce začal plynout ve větší pohodě. Dag se vyléčil a Sol byla veselá a šťastná – pokud bylo po jejím!

Nastaly samozřejmě i časy, kdy jedna druhou udolala. Kvůli zimě nemohli vyjít ven několik dní v kuse a kvůli tomu někdy veliký pokoj vypadal jako bojiště nebo smetiště – ale s trochou úsilí Silje dokázala zajistit, aby všechno celkem dobře fungovalo.

Když upředla nějakou přízi, zasedla ke stavu. Čas, který Silje strávila tkaním, jí dodával sílu poprat se s těmi nudnějšími pracemi v chalupě. Zanedlouho se sousedé doslechli o jejím nadání vyrábět krásné látky, a když přemohli svůj strach, začali ji navštěvovat. I když Silje tyhle návštěvy vítala, trochu se jich i děsila, protože nikdy nevěděla, co jim nabídnout. Její chlebové bochánky byly vždycky na okrajích trochu spálené, její sýry příliš měkké, nebo příliš tvrdé, a kousky sušené ryby se špatně krájely nebo se naopak rozpadaly.

Vesnické ženy jí dávaly spolehlivé rady ohledně používání tkalcovského stavu, zatímco ona je učila různé techniky a ukazovala jim nové vzory. Přesto, ať se snažila sebevíc, byla Silje ohromená, jak úzkoprsá a omezená mohou být jejich konverzační témata. Obyvatelé údolí měli mizerný jazyk a neobyčejně malou slovní zásobu. Rozhovory byly omezené na pár témat: štěstí a nesnáze ostatních lidí – spíš to druhé – a péče o jejich domovy a statky. To bylo všechno. Když se Silje pokusila mluvit všeobecně o něčem jiném – historii, umění nebo náboženství například – pohlíželi na ni podezíravě a mlčeli jako hrob. Nevěděli nic o životě mimo údolí, a ani je to moc nezajímalo.

Zdálo se, že celý jejich svět představuje jedině údolí Prokletých.

S Tengelem se viděla velmi zřídka. Navštívil je, jen když to bylo opravdu nezbytné, aby udělal nějakou těžkou práci, kterou ona nezvládla, a aby se ujistil, že jim nic nechybí. Snažil se na ni nikdy nepohlédnout zpříma, a protože znala jeho důvody, smířila se s jeho nepřítomností.

Jistě, byly okamžiky, kdy se jejich oči setkaly, chvíli na sebe hleděli a pokaždé v takové chvíli upadli do zvláštního, jakoby hypnotického mlčení. Oba věděli, že se mezi nimi nic nezměnilo. Nebo ano? Začala být jejich touha a vášeň svým způsobem ještě intenzivnější, tak silná, že nakonec dosáhne kritického bodu? Silje se děsila, že by se to mohlo stát a tak se mu snažila vyhýbat, jak jen mohla.

Co se Tengela týče, ten o Silje mluvil s jejich náčelníkem. Byli spolu venku na zmrzlém jezeře a snažili se nalovit nějaké ryby, aby šetřili zásoby jídla. Každý sekyrou vysekal do ledu díru, kterou museli kvůli nesmírné zimě neustále uvolňovat, aby znovu nezamrzla. Opíral se do nich ostrý vítr. Ovšem příležitostně i polevil, což bylo znamení, že už se blíží jaro.

Náčelník byl jedním z mála lidí v údolí, kteří se Tengela nestranili.

„Tak co budeš dělat se Silje?“ zeptal se najednou.

Tengela jeho otázka zaskočila. „Jak to myslíš?“

„Rozptyluje mi tu hochy. Koukají, kde bydlí – a mezi sebou se o ni perou.“

„To jsem nevěděl.“ Tengelovi se na čele objevily znepokojené vrásky.

„Neboj se. Zatím se neopováží se mezi vás plést. Ale jednou se něco stane. Musíš si ji vzít – a rychle! Děvče, které žije úplně samo, no, to je příliš velké pokušení pro každého mladého muže.“

Tengelovi se sevřel žaludek. „Já nevím… Nemůžu si ji prostě vzít proti její vůli.“

„Ale jistě, že můžeš, jsi chlap! Není to snad u nás zvykem? Nečeká se, že by dívka měla rozhodovat o takových věcech. Měl by sis s ní promluvit. Předpokládám, že se jí bude líbit nějaký mladý hoch. Ona je moc hezká žena a velmi schopná. Mám dojem, že se o ni zajímá dokonce i Hemming, a takové nevěstě bych neřekl ne.“

„Přinese do manželství dvě děti,“ poznamenal Tengel.

„Ty a Eldrid se postaráte o tu dívku. Je to vaše krev. A ten malý hoch se může v domě hodit. Každý muž navíc je pro statek důležitý. Promluv si s ní a zjisti, co cítí! A pamatuj: Hemming není zrovna špatná partie!“

Po tomhle rozhovoru Tengel ztratil chuť do rybaření a vrátil se domů.

Silje o tomhle rozhovoru neřekl a ukázalo se, že to byla chyba. Hned další den se začaly dít věci, o kterých náčelník mluvil.

Tengel se vracel z neúspěšného lovu na úbočí hory, kde se snažil polapit tetřeva. Věděl, že Hemming byl také na lovu, a když došel k úzké, hluboké řece nedaleko Siljiny chalupy, zahlédl ho. Stál na skalní římse nad valící se vodou a něco sledoval.

Tengel k němu s neblahou předtuchou zamířil. Hemming ho uviděl a zamával na něj. Vůdcův syn se drze usmíval.

„Podívej se támhle,“ vybídl ho.

Tengel pohlédl dolů, kde Silje v ledově studené vodě zřejmě máchala prádlo. Na protějším břehu se před nimi otevřel nepříjemný výjev. Rozprostřela prádlo na balvany, za kterými se plížil mladý Bratteng, aby se na Silje zezadu vrhl. Byl to ten hanebnější ze dvou bratrů a jeho úmysly byly zřejmé.

Tengel varovně vykřikl, ale jeho hlas zanikl ve hřmotu vody. Břeh byl v tomhle místě příliš vysoký, aby se dostal na druhou stranu. A Hemming jen stál a smál se! Tengel se naléhavě rozhlížel po kameni, který by mohl hodit, když ho Hemming s obdivným pohledem zatahal za paži a ukázal směrem k Silje.

V okamžiku, kdy Bratteng Silje napadl, se otočila a udělala něco tak úžasného a mrštného, že ani jeden z nich nevěřil svým očím.

S bleskovou rychlostí Silje popadla mladíka za vlasy a přitáhla ho k sobě, takže zvedl ruce, aby se vysvobodil. V tu chvíli mu dala druhou pěstí pořádnou ránu do brady a vystřelila kolenem nahoru a kopla ho do nejcitlivějšího místa na těle. Chlapec padl na zem, zůstal tam ležet a svíjel se bolestí. Silje rychle posbírala prádlo a utekla od řeky k chalupě.

Tengel a Hemming se na sebe podívali.

„Bůh s námi,“ zalapal po dechu Hemming. „Nemyslím, že to na ni někdy zkusím!“

„Říkala, že se naučila, jak se ubránit,“ podotkl Tengel ohromeně. „Nikdy mě nenapadlo, že měla na mysli tohle…“

Šli dál dolů, aby našli místo, kde by se dala přejít řeka. Mladý Bratteng se mezitím postavil a odpotácel se pryč. Bylo nepravděpodobné, že by to zkusil znovu.

„Půjdu se podívat, jak jí je,“ zamumlal Tengel, když přešli řeku, a rozešli se každý svou cestou.

Tengel našel Silje venku, jak věší prádlo. Dokonce i z dálky bylo vidět, že je rozrušená.

Spěchal k ní. „Viděl jsem všechno, co se stalo.“

Upustila prádlo do sněhu, utíkala k němu a vrhla se mu do náručí bez ohledu na to, že by se mu to nemuselo zrovna líbit.

„Ach, Tengele, Tengele! Proč tady nemůžeš být pořád?“ zašeptala roztřeseně. „Bez tebe jsem tak bezmocná. Tak nechráněná.“

„Ne proti tomu, co jsem právě viděl,“ odpověděl, zaskočený vlastním váhavým hlasem. Bylo pro něj těžké stát na tom skalním převisu, dívat se a nemoci jí pomoct.

Nezmínili se o svém vztahu ode dne, kdy se jeden druhému svěřili se svými city. To už byly skoro dva měsíce.

„Kde jsou děti?“ zamumlal rty přitisknutými do jejích vlasů.

„S Eldrid. Nechtěla jsem je brát k vodě.“

Tengel ji nechtěl pustit z náručí a ona se tomu vůbec nebránila!

„A Dagovi je dobře?“ zeptal se jenom proto, aby tenhle nádherný, šťastný okamžik trval o něco déle.

„Asi není moc silný, ale to může být tím, že nikdy neměl mateřské mléko, jak jsi říkal. Ale už se posadí – s pomocí.“

„Silje, už několikrát jsem ti chtěl říct něco o Dagovi, ale kdykoli se potkáme, máme jiné starosti.“

Chápavě se na něj usmála. Prsty si pohrával s pramenem jejích vlasů, který se jí při práci uvolnil. Hlavu měla opřenou o jeho prsa, pootočenou k jeho rameni, a zasněně se dívala na jejich dům. Rukama se ho držela za ramena.

„Pamatuješ si na ta písmena C a M na prádle, ve kterém jsi našla Daga zabaleného?“ zeptal se.

„Jak bych na ně mohla zapomenout.“

„Víš, žes našla chlapce nedaleko městské brány a také že byl na látce znak šlechtické koruny. Vyslal jsem muže – byl to ten vozka – aby se pokusil najít matku dítěte. Myslíme, že se mu to podařilo. Jenom jsem ti to nestihl říct předtím, než jsme museli utéct, a od té doby, jak jsem už řekl, jsem na to vždycky zapomněl.“

„Jak můžeš zapomenout na takovou věc?“ zeptala se vyčítavě, s vážným výrazem ve tváři. „Víš, jak moc jsem přemýšlela o Dagově původu! Takže co ten tvůj chlap zjistil?“

Tengel se bránil, seč mohl, kouzlu jejích krásných čistých očí.

„Existuje nějaký baron Meiden, který má palác docela blízko městských bran. Ten má dceru Charlotte, o které se říká, že nepatří ani k nejmladším, ani k nejkrásnějším.“

Silje Tengela bezmyšlenkovitě objímala a úplně zapomněla, že tam je.

„Takže teď se z naší neznámé stala žena z masa a kostí. Charlotte Meiden. Je to tak nějak smutné konečně vědět, komu náš chlapeček patří.“

Tengel si všiml, že řekla náš chlapeček. Hluboce ho to dojalo.

Něžně poznamenal: „Ona nemá žádná práva, Silje, a taky by ho asi ani nechtěla. Ale chápu tvé pocity.“

Charlotte Meiden – to jméno se jí stále honilo hlavou. Také, i když si to možná nezasloužila, cítila soucit s touto ženou, která odložila své dítě venku v zimě. Ale Silje měla pocit, že v jejím příběhu musí být víc než to.

„Prober se, Silje,“ pobídl ji jeho tichý hlas. „Touláš se nám v myšlenkách někde hodně daleko.“

Obrátila svou pozornost od Trondheimu zpátky k téhle chudé horské chalupě. Na dvorku ještě stoupal kouř z ohně pod škopkem, který stál u stromu. Veliká sýkorka zvesela cvrlikala v očekávání jara. Tengel si ale ničeho z toho nevšímal.

Viděl jenom Silje. Cítil ji ve svém objetí – přesně tak, jak o tom vždycky snil…

„Silje,“ zašeptal, „každý den prožívám v mukách. A každá noc je ještě dvakrát horší.“

„Pro mě také,“ zamumlala a pohlédla mu do tváře, jako by si právě všimla, že tam je.

„A dnes, když jsem viděl to mladé štěně na břehu řeky… Myslel jsem, že vyletím z kůže.“

Na tváři se jí pomalu rozzářil úsměv. Začalo v ní kypět opojné vědomí, že je tak dlouho v Tengelově náruči, a rozpaloval se jí každičký kousek jejího těla. Ruce se jí třásly, když se dotkla jeho osobité tváře tak něžně, jako motýlí křídla.

Tengel se rychle nadechl, skoro zavzlykal, a přitáhl Silje ještě blíže k sobě. Cítila jeho paže těsněji a ještě těsněji kolem sebe, až se o sebe třeli tvářemi. Když se rty dotkl hebké kůže na jejím krku, v očekávání zaklonila hlavu. Jeho horký dech ji vzrušoval, zatímco ústy něžně opisoval křivku jejího krku, a s malátným, radostným úsměvem na tváři přitiskla svoje tělo ještě těsněji k tomu jeho. Tengelovy rty se pomalu pohybovaly po její tváři a něžně ji políbil na tvář… na čelo… na oči… na druhou tvář… a pak… na ústa. Nejdřív byl jeho polibek něžný a citlivý, ale během pár vteřin se změnil ve vášnivý a pohlcující. Divoce se jí rozbušilo srdce a její tělo reagovalo na uvolnění potlačovaných emocí. Líbal ji znovu a znovu, nemohl se nabažit její touhy, po které tak dychtil; točila se jí hlava; byla jako posedlá – a přesto tak plná lásky, že každý další polibek vítala s návalem rozkoše, svět se s ní točil a kolébal a ona se vznášela na lehkých mráčcích touhy.

Najednou si všimla, že mu do ramenou zatíná prsty jako drápy a že pomalu pohybuje tělem proti jeho, takže nemohl ani na chvíli zapochybovat co cítí.

Ztěžka oddechoval, zatímco uvolnil své sevření a pohlédl jí do tváře, kde uviděl šťastný smyslný úsměv, který si stále pohrával s jejími rty. Pohled měl nepřítomný, jako by si nebyl jistý, kde zrovna je.

„Co s námi bude, Silje?“ zašeptal. V jeho hlase zazněla lítost. „Neměl bych žít! Bylo by lepší, kdybych byl mrtvý!“

„Ne!“ zanaříkala. „Nemohla bych bez tebe existovat! Ale pro tebe nejsem nic. Pojď!… Pojď se mnou. Zavřeme spodní část dveří a budeme stát každý z jedné strany… ty venku a já budu uvnitř. A pak si můžeme promluvit. Ale prosím, nesmíš odejít!“

Mluvila a drmolila dál a dál v naději, že ho tam udrží. Neochotně se podvolil jejímu poněkud bláznivému nápadu a cítil se trochu hloupě, když stál zvenku u dveří do stáje, ačkoli chápal, proč to navrhla.

Mluvila bez zastavení. „Potřebujeme jeden druhého v tolika různých směrech, Tengele. Každý den, každou minutu. Můžeme spolu mluvit a řešit společně naše problémy. Sdílet štěstí i starost…“

„Já vím,“ přerušil ji smutně. „Jsme stvořeni jeden pro druhého. Jsme jako strom rozetnutý napůl: pokud se půlky nesvážou k sobě, aby se zahojily, strom zemře.“

Nedočkavě na něj hleděla. Čekala, že řekne ještě něco jiného.

Když to neudělal, rozhodla se, že přišel čas, aby to vyslovila za něj.

„Tak proč to nezkusíme? Copak musíme mít děti?“

Když na ni pohlédl, lesklé, jakoby vlčí zuby zazářily v jeho vřelém úsměvu: „Myslím, že jsme oba horkokrevní. Nemyslíš, že bychom se asi neudrželi?“

„Ano,“ připustila trochu zahanbeně. „Odpusť mi, že jsem taková nestyda!“

Položil ruku na její dlaně, které měla položené na vršku dveří. „Ty se mi nikdy nemusíš za nic omlouvat, Silje! Myslíš, že ti nerozumím? Ty dáváš průchod pocitům, které mám i já. Ale teď musím jít.“

Zoufale se snažila najít něco, o čem by ještě mohli mluvit.

„Často jsem přemýšlela…“

Zastavil se.

„Často jsem uvažovala o té noci, kdy jsme se poznali. Měl jsi s sebou mnoho mužů – vojáků, kteří tě poslouchali. Kdo to byl?“

„Příbuzní,“ usmál se. „Náčelník nás všechny poslal, abychom našli Hemminga, víš. Slyšeli jsme, že ho zajali, a jeho otec myslel, že s sebou potřebuji víc mužů, abychom ho osvobodili. Všichni se sem vrátili krátce nato. Teď sbohem, Silje, a dávej na sebe pozor!“

Odešel a už nebylo nic, čím by ho přiměla zůstat.

Od té doby je začal navštěvovat častěji. Přišel každý den, aby se ujistil, že je všechno v pořádku a že Silje neobtěžuje žádný mladík.

Silje byla upřímně ráda, že se zima chýlí ke konci. Ostatní jí říkali, že tahle byla mírná – ale s tím nemohla souhlasit. Ale aspoň byli ušetřeni pozornosti divokých zvířat. Nebylo neobvyklé, že během zimních měsíců ledovec překročila smečka vlků a způsobila v údolí spoustu potíží – ale to se letos nestalo.

Díky pomoci, které se jí dostalo od Eldrid a Tengela, zimu přečkala celkem bez úhony. Velmi ji vyčerpávalo zvládnout Sol, která uměla být neuvěřitelně nezbedná, a udržet Daga při životě. Stále nebyl dost silný pro tvrdý život v horách. Eldrid také měla obavy. Píce docházela a ona sama byla unavená za roky osamocené dřiny na velkém statku. Silje jí začala každé odpoledne pomáhat ve stodole, aby jí trochu ulehčila. Obě ženy se velmi sblížily. Jednou, když Sol pobíhala sem a tam mezi telaty a koťaty a Dag spal, se Silje svěřila Eldrid se svými city k Tengelovi.

„Tengel je hlupák,“ prohlásila Eldrid. „Jen pomysli, jaký dobrý život by s tebou mohl mít! Ale také chápu, proč je takový. Viděla jsem z našeho zlého dědictví dost na to, abych já sama nechtěla přivést na svět dítě.“

„Jenže já jsem nikdy nedokázala skutečně uvěřit v tohle prokletí, Eldrid. Nevěřím, že lidé dokáží kouzlit, a nemyslím si, že existují čarodějnice. Odmítám v ně věřit.“

Eldrid se napřímila a s nepřítomným, zasněným výrazem ve tváři řekla: „V něčem máš pravdu. Čarodějnictví a kouzla nepředstavují největší nebezpečí sil, které v sobě máme. Je to vůle konat zlo. Víra, že dokážou zranit lidi a zvířata, se stala zkázou tolika příslušníků našeho rodu. A tomu se Tengel brání.“

„Podle mě se nemusí bát,“ přerušila ji rychle. „Jsem si jistá, že žádné takové síly nemá – kromě léčivých schopností ve svých rukou, protože ty jsem zažila na vlastní kůži. Co může být zlého na tom, že pomáhá druhým?“

Eldrid na ni pohlédla s tímtéž divným výrazem. „Tengel? Měla bys být ráda, že je takový, jaký je! Viděla jsem ho dělat jisté věci… jako dítě a mladíka. Ale něco ho vyděsilo, nevím co, a pak se začal ovládat. Hanna se na něho zlobila, říkala, že mohl mít velké nadání. Ne! Myslím, že Tengel ví, co dělá, když říká, že nebude žít s ženou.“

Silje se na ni stále dívala, ale Eldrid už nepokračovala a otočila se, aby začala dojit jednu z krav. Měla tak drsné a silné ruce, že zvíře začalo zlostně kopat.

Silje cítila, že nemá žádnou naději.

Začala obleva. Řeky a potoky opustily své břehy a udusaný sníh začal řídnout a pomalu odtával. Pole ledových ker, které zahradilo odtok z jezera, se prolomilo a řeka se hnala pod ledovec takovým proudem, že tunel naplnila skoro po okraj. Stěny chalupy voněly sluncem prohřátou pryskyřicí. Sol měla brzy snědou tvář, protože si pořád hrála venku, nejčastěji v potůčcích z roztátého sněhu na dvoře. Jaro přišlo dřív a nečekaně.

Nakonec příval vody odezněl a cesta ven byla opět otevřená.

Eldrid svitla naděje – možná přece jen suché krmivo vydrží až do doby, kdy budou moci vypustit dobytek na pastvu.

Jednoho dne měla Silje návštěvu – Hemminga.

Nijak zvlášť jeho příchod nevítala, protože byla sama s Dagem a Sol běhala venku s Eldrid.

Hemming, ten záludný mladý ničema, se jí stále trochu líbil kvůli své hezké tváři a přirozenému šarmu, stejně jako by se líbil téměř každé ženě. Přesto ho Silje nikdy nedokázala mít ráda – považovala ho za nezodpovědného, bezohledného mladíka, který využíval všechny kolem sebe.

Ale nemohla přestat obdivovat, jak vypadá – ten zářivý úsměv a oči, které dívce říkaly, že ona je ta, která pro něj znamená něco zvláštního.

Byl to nebezpečný návštěvník.

Kdyby znala skutečný důvod jeho návštěvy, měla by se Silje na pozoru ještě víc. Předchozího večera Hemming vysedával s dalšími mladíky z údolí, a protože vypili příliš piva a byli opilí, začali se bavit o Silje. Zdálo se, že mladý Bratteng nebyl první, kdo si na ni pomyslel, a ačkoli ostatní nebyli tak smělí, pár dalších ji tajně sledovalo. Došli k závěru, že ona je jediná dívka, se kterou se nikam nedostanou.

Hemming tohle konstatování okamžitě vzal jako výzvu.

„Jednou jsem ji mohl mít,“ blekotal povzbuzený pivem. „Ale urazil jsem ji. Vzal jsem jí nějaké cennosti – místo abych si vzal její panenství. Ale já ji budu mít, kdykoli se mi zachce.“

Nikdo mu nevěřil. A tak teď, aby dokázal své tvrzení, stál u ní, zatímco ostatní čekali v lese nad chalupou a vzrušeně sledovali, co se bude dít dole na dvorku.

Viděli, že pozvala Hemminga dovnitř. Dostat se tak daleko je dobrý začátek, napadlo je, a pak se připlížili blíž a schovali se za rohem kůlny. Zatímco se venku hihňali, jeden z nich omylem šlápl do zbytků hromady sněhu. Díky hluku zvenčí Silje došlo, jaké jsou Hemmingovy skutečné úmysly, a okamžitě ho požádala, aby odešel. Kvůli jeho otci a jejich přátelství nechtěla vyvolat žádný konflikt.

Šibalsky se na ni ušklíbl, jako by se jí vysmíval. Nevěřil jí ani na vteřinu.

Když přešla ke dveřím, aby mu je otevřela, rázem vyskočil. Nedovolil by, aby ostatní hoši viděli, jak ho vyhodila. Pamatoval si, jak se bránila mladému Brattengovi, a tak ji popadl za ruce a pevně ji držel. Chtěl využít svůj šarm a svést ji pomalu, protože pokud šlo o ženy, pohrdal násilím – nikdy předtím se k němu nemusel uchýlit. Teď ale zazmatkoval při pomyšlení, že ostatní venku poslouchají.

Silje byla silnější, než čekal, a byla rozzuřená. Zakousla se mu do ruky, až vykřikl, ale on se nehodlal vzdát. Stlačil ji dolů na podlahu s vědomím, že mnoho dívek taková nadvláda vzrušila a ochotně se mu poddaly. Následovala téměř neslyšná a odhodlaná bitva, a protože si byl tak jistý, že vyhraje, začal se Hemming připravovat na závěrečný útok. V tu chvíli Silje na okamžik znehybněla, zhluboka se nadechla, a právě když chtěla vykřiknout, položil jí ruku na ústa, aby ji umlčel. To Silje předpokládala, a tak teď měla jednu paži volnou, aby ho vší silou udeřila do toho nejcitlivějšího místa na mužském těle. Hemming se z ní skulil s příšerným bolestným výkřikem – a v téže chvíli do dveří vstoupil Tengel.

Ostatní mladíci se rozprchli do všech stran jako vyplašení králíci, když jeho obrovská, děsivá postava vyrazila přes dvůr. Nejdřív se chtěl rozběhnout za nimi, ale pak uslyšel Hemmingův bolestný výkřik následovaný pláčem Daga, který se probudil.

Vrazil do dveří a v mžiku pochopil, co se děje. Natáhl ruku a vytáhl Hemminga za límec na nohy tak prudce, že ho při tom skoro uškrtil. Silje se celá roztřesená a se slzami na krajíčku postavila. Oprášila si ze sukně špínu z hliněné podlahy a uhladila si vlasy.

Tengelův hněv byl děsivý. Nikdy předtím v jeho tváři neviděla tak nenávistný výraz. Vyděšený Hemming vřískal strachy.

„Prosím, nezabíjej mě, Tengele!“ fňukal. „Neproklínej mě, prosím. Byla to jenom legrace… já jen…“

„Co bys radši,“ zvolal Tengel divoce, s tváří úplně bledou vzteky. „Mám tě zbít, nebo použít jiné síly?“

„Zbij mě, zbij mě! Proboha, zbij mě, jestli musíš – ale nikdy jsem nechtěl udělat něco, co by…“

„Tak si zapni kamaše a kalhoty,“ zasyčel Tengel.

Hemming rychle udělal, co mu nakázal, a pak když ho Tengel znovu chytil, začal zase ječet strachy.

„Ne, ne, nebij mě. Prosím, nedělej to. Ona za to nestojí. Je to jenom…“

Tengelova pěst těžce dopadla na místo určení. Ne jednou, ale znovu a znovu v slepém záchvatu zuřivosti, dokud na paži neucítil Siljinu ruku a neuslyšel její hlas, který ho prosil, aby měl s Hemmingem slitování.

Hemming padl na podlahu jako fňukající, krví nasáklá troska. Tengel ho zvedl, dotáhl ho ke dveřím a vší silou ho vyhodil na dvůr.

„Odneste si ho!“ zařval na vyděšené kluky, schované mezi stromy na okraji lesa, a pak se vrátil do chalupy.

„Zranil tě, Silje?“ zeptal se a stále ještě ztěžka oddechoval. „Udělal… ti něco?“

Opírala se zády k němu o kredenc a celé tělo se jí třáslo.

„Ne! Ne, neměl čas. Děkuji. Jsem tak ráda, že jsi přišel! Vždycky přijdeš zrovna ve chvíli, když tě nejvíc potřebuji.“

„Byl jsem takový nesvůj, tak jsem dnes vyrazil z domu dřív. Neplač, maličká, už je to pryč.“

„Já nepláču,“ zavzlykala a zhluboka se nadechla. „Ne opravdu. Jenom se mi nelíbilo, jak jsi… ho pořád mlátil. Vím, že si to zasloužil, ale nechci se koukat, jak někoho biješ.“

Tengel zavřel oči. „Na tenhle okamžik jsem dlouho čekal, Silje. Nejenom já, ale myslím, že všichni v údolí. Dříve či později někdo musel zastavit to jeho bezohledné, namyšlené chování. Je mi líto, že jsem to musel být já, ale přestal jsem se ovládat. Odpusť mi, Silje, nechtěl jsem, abys něco takového viděla.“

Udělal k ní krok.

„Já vím,“ zamumlala. „Dag mě potřebuje,“ dodala honem, protože cítila, že v tuhle chvíli se mu nesmí vrhnout do náruče.

Zvedla Daga a začala ho utěšovat. Tengel přešel k oknu a otevřel okenice. Viděl, jak mladíci táhnou pryč Hemmingovo bezvládné, roztřesené tělo.

„Měla bys dovnitř pouštět víc denního světla,“ řekl, když upevnil okenice zpátky na místo a rozhlédl se nerozhodně po místnosti. Vědomí, že ji rozzlobil tím, co udělal, mu ubralo na sebedůvěře. „Vidím, že jsi támhle pověsila své krásné vykládané okénko. Co kdybych se podíval…“

Stál a přejel konečky prstů přes Benediktovu skleněnou mozaiku, kterou umístila nad skříň.

„Ne, ne,“ pronesl téměř neslyšně a pomalu.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Silje.

„Ne, tohle okénko sem nepatří.“

„Nerozumím.“

„Je předurčené pro jinou stěnu v mnohem větším domě, než je tento,“ odpověděl.

„Chceš říct, že si ho nenecháme?“

„Jistě, že si ho necháš, byl to tvůj dárek,“ vysvětlil, zmatený její otázkou. Sundal z něj ruku.

„Takže jsi právě viděl do budoucnosti?“ zeptala se tiše a trochu rozechvěle.

„Ano, viděl. Něco silného mi říkalo, že ho tu nemáš přidělávat.“

Nato oba na chvíli zmlkli. Pak najednou jako by znovu pookřál.

„Dovol mi, abych ti pomohl s domácími pracemi. Nanosím vodu a dříví.“

„To by bylo dobré. Musím se podívat na Daga a přebalit ho.“

Tengel vzal vědro a vyšel ven. Když se o chvíli později vrátila Eldrid se Sol, všechno bylo jako dřív.

Nikdy se jí ani slůvkem nezmínili o tomto nepříjemném střetu s Hemmingem.