Morová rána : Kapitola 13

13 Kapitola

 

Když Tengel s Eldrid odešli, Silje vytáhla sešit od Benedikta. Pohladila obálku, kam nakreslila údolí Prokletých. Nikomu neřekla, na co ho používá, dokonce ani Tengelovi.

Vedla si něco jako deníček – dělala si občasné záznamy, když myslela, že se stalo něco mimořádného nebo zajímavého. Teď začala psát svým úhledným písmem, ale s tolika pravopisnými chybami, že by učitel doma na panství plakal – kdyby už dávno nebyl mrtvý.

„Dnes jsem byla svědkem dalších Tengelových skrytých sil. Položil ruku na mou skleněnou mozaiku a nahlédl do budoucnosti…“

Ještě chvíli psala o dalších nedávných událostech, které podle ní stály za zmínku, pak sešit zavřela a vrátila ho do úkrytu. Potom si, unavená a stále ještě trochu rozrušená, zalezla do své prázdné postele.

Tengel se té noci nevrátil k sobě domů. Místo toho se bezcílně procházel po horských stezkách, neklidný, zmatený a s rozjitřenou duší.

Chodil dost dlouho, než vyšel měsíc, který zahalil údolí do bledého světla. Zastavil se a v úpěnlivé prosbě si zakryl tvář oběma rukama.

„Dobrý Bože,“ modlil se, „Milosrdný Otče, pohleď na mě, své ubohé dítě. Pomoz mi! Poraď mi! Dej mi znamení! Co mám dělat? Tolik ji miluji, že nesnesu, abych byl bez ní, a Ty víš, Pane, že ona i děti potřebují moji pomoc. Já jsem ten, kdo je přivedl do téhle divočiny, a beze mě je nikdo neochrání. Nemohl jsem ji nechat tam venku, ale cítím, vím, že tady není úplně šťastná. Dobrý Bože, tohle všechno je na mě příliš, ukaž mi, co mám dělat. Chci jen to, co je pro ni nejlepší.“

Obrovská obloha nad ním zůstala tichá a nehybná. Nepřišla žádná odpověď.

Otočil se a začal se plahočit zpátky po cestě. Nohy už měl těžké a unavené. V dálce rozpoznával střechy, osvícené měsíčním světlem. Tengel se nedíval, kam jde, a neuvědomoval si, že kráčí po zamrzlé hladině řeky. Najednou se pod ním propadl led a on vykřikl hrůzou a překvapením. V mžiku byl skoro ochromený chladem proudící vody, která ho začala stahovat dolů, do svých hlubin.

Instinktivně rukama hledal něco, čeho by se zachytil, ale jedinou oporou mu byl rozpadající se okraj ledu. Chytil se vší silou.

„Tohle je tvoje znamení?“ vykřikl do noční oblohy. „Tohle mi chceš říct – že můj život je bezcenný a ona se bude mít lépe beze mě? Že se nikdy, nikdy nedostane slitování chudákovi, kterému v žilách proudí krev zlého Tengela?“

Svěsil hlavu a položil si ji na zmrzlou paži.

Druhý den Tengel za Silje nepřišel – ani ten další. Když už ho neviděla tři dny, nechala děti u Eldrid a vydala se do jeho domu daleko v údolí.

Ještě nikdy tam nebyla, viděla ho jenom z dálky, ale pomyslela si, jak zchátrale vypadá. Jak se k němu teď blížila, začala být znepokojená. Z komína nevycházel žádný kouř, a to ji vyděsilo.

Byla to velmi malá, rozpadající se chalupa. Jedna zeď se nebezpečně nakláněla, jako by se měla každou chvíli sesypat. Neodvážila se příliš silně klepat na dveře, protože byly zchátralé.

„Pojď dál,“ ozval se Tengelův hlas, ale zněl jinak než obvykle. Ale slyšet ho samo o sobě stačilo na to, aby se jí na chvíli zastavilo srdce. Uvědomila si, jakou starost měla těch posledních pár dní, kdy ho neviděla.

Vešla dovnitř a bála se, že se na ni bude zlobit za její dotěrnost. Možná jenom chtěl být sám a čekal, že má dost rozumu na to, aby to pochopila.

„Silje!“ Zachraptěl a pokusil se posadit v posteli. „Promiň, žes mě musela najít takhle – a všude je takový nepořádek!“

Bylo velmi dojemné, že si dělá starosti, co si ono pomyslí.

„Ach, Tengele, je mi jedno, jestli je uklizeno nebo ne. Víš dobře, že já jsem sotva ta nejpořádkumilovnější osoba na světě. Proboha, ty žiješ v lepší kůlně na dříví a navíc v takové, která každou chvíli spadne! Dokonce tě ani neschová před špatným počasím; vidím ven prasklinami ve zdi!“

„Snažil jsem se je ucpat mechem, ale bylo jich příliš mnoho.“ Mluvil chraplavým, skřehotavým hlasem.

Silje znepokojilo, jak zesláble vypadá. Tvář, kterou milovala, byla jako vyměněná kvůli tmavým kruhům pod očima a stínům v propadlých tvářích, které silně kontrastovaly s neduživou pobledlostí jeho kůže.

„Jsi nemocný,“ řekla a sedla si na okraj postele. Začala být ještě znepokojenější, když ucítila, jakou má horečku. „Proč jsi to nikomu neřekl?“

Odvrátil od ní tvář. „Neseď příliš blízko, Silje. Vypadám hrozně. Chci vypadat co nejlépe, když jsem ti nablízku.“

„To jsou hloupé řeči. Jsi příliš ješitný,“ podotkla s úsměvem. „Jak dlouho jsi nemocný?“

„Ten den, co k tobě přišel Hemming, jsem byl rozzuřený a tak nejistý naší budoucností, že jsem se celý večer toulal v horách. Prolomil se pode mnou led na potoce a já skončil ve vodě.“ Přemohl ho záchvat dusivého kašle, právě když dokončil větu.

„Ale vždyť jsi mohl umřít!“ vykřikla na něj.

„Pravda! Ale nikdy v životě jsem se necítil tak opuštěný – měl jsem pocit, že se mě zřekl celý svět, dokonce i Bůh. Ty ses na mě taky zlobila – protože jsem se popral s Hemmingem.“ Zmlkl, protože se ho znovu zmocnil kašel. „Ale musel jsem tě ještě aspoň jednou vidět a to mi dodalo sílu vytáhnout se z vody. Další den jsem byl příliš slabý, abych vylezl z postele.“

„Díky Bohu, že ses dokázal dostat zpátky sem,“ zamumlala. „Jak se teď cítíš?“

„Už je mi myslím lépe. Ale pořád jsem velmi slabý.“

Strčila mu ruku pod košili a položila ji na chlupatá prsa. Nedokázala zabránit jistému vnitřnímu vzrušení, ale věděla, že se musí soustředit a nevšímat si touhy, kterou v ní probouzí jediný dotek. Skrz svou dlaň cítila jeho chrčivý dech.

„Vím, že se mi to vrazilo do prsou,“ zasípal. „Zkusil jsem si to vyléčit sám, ale…“

Zarazila ho. „Musíš být v teple. Tady je zima jak v psírně! A taky potřebuješ dobrou stravu. Budeš bydlet u nás a nechci slyšet ani slovo!“

„Rozhodně si můžeš být jistá, že v tomhle stavu nebudu představovat žádné nebezpečí pro tvou nevinnost,“ usmál se a znovu si lehl na záda.

„Tvůj kůň… dostal nažrat?“

„To byla jedna z dalších důležitých věcí, na kterou jsem myslel. Musel jsem se skoro doplazit do stáje, abych ho nakrmil.“

„Takže na něm budeš moct jet. Jen tak mimochodem, na koho z nás jsi pomyslel jako na prvního, na koně, nebo na mě?“

„Silje! Odpověď přece znáš moc dobře.“

Srdce se jí rozbušilo štěstím. Konečně souhlasil, že půjde a zůstane u ní! Teď udělá všechno, co zmůže, aby už se nikdy neodstěhoval zpátky sem!

Někdy děsila sama sebe, když si uvědomila, jak začala být umíněná a odhodlaná. Byla vždycky taková? To nedokázala říct – možná přísná výchova potlačovala její vlastní vůli… Teď měla dojem, že to byl ten případ.

Až dosud nechtěla přiznat, dokonce ani sama sobě, že o svém životě rozhodla už před nějakým časem. Ta stařena Hanna jí slíbila, že bude mít dítě. Silje si dá pozor, aby to bylo s Tengelem a s nikým jiným!

Vůbec se nebála zlého dědictví. Kdyby všichni byli jako Tengel, z čeho by měla mít strach?

Podařilo se jí dostat Tengela na koně. Seděl strnule vzpřímeně, ale hlava mu visela dopředu, jako by spal. Silje pyšně vedla zvíře a cítila takové štěstí, až měla pocit, jako by byla součástí nějakého vítězného průvodu.

Cestou zpátky šli kolem Eldridina dvorku a ona na ně z dálky zavolala. Eldrid a děti se k nim přidaly a všichni společně zamířili k jejich malé chalupě.

Tengel ležel na Siljině posteli a jako v transu sledoval, jak mu dychtivě připravují místo ke spaní v hlavním pokoji. Sol pomáhala, šťastná jako všichni ostatní, že u nich bude bydlet. Silje chtěla, aby dostal to nejlepší, co dokázala nabídnout, a vařila a uklízela s bezmezným nadšením, šťastnější než kdy předtím. Tengela tohle všechno velmi dojímalo. Nebyl zvyklý žít s jinými lidmi; ještě nikdy pro něj nikdo nic neudělal! Místo toho se mu vždycky lidé vyhýbali.

Díky Siljině láskyplné péci se jeho stav pomalu zlepšoval. Všichni byli přesvědčení, že je úžasné mít v domě muže, zvláště Sol, která k němu každé ráno radostně vyskočila na postel. Dokonce i Dag jako by věděl, že se stalo něco vzrušujícího, protože se na velkého muže spokojeně zubil a pyšně při tom ukazoval první dva zoubky. Pro Silje se život stal dokonalým v každém ohledu. S radostí obsluhovala Tengela všemi možnými způsoby. Stále měla uklizeno a připravovala to nejlepší jídlo, jaké uměla – a Eldrid se tomu musela usmívat.

„Zasloužíš si, aby tě rozmazlovala, Tengele,“ řekla mu. „Tvůj život byl tvrdý a bez lásky. Mohl ses sem přestěhovat už dávno.“

Neodpověděl jí, ale uvědomoval si, jak radostný začal život být. Uvažoval, jestli někdo může být jiný než dobrý člověk, když je obklopen takovými srdečnými lidmi.

Doslechli se, že Hemming odjel z údolí, jakmile byla cesta volná. Všichni věděli, že Siljino odmítnutí a rány, které dostal od Tengela, pošramotily jeho hrdost a pověst natolik, že tuhle potupu neustál.

Silje podle zvrásněného čela poznala, že tyhle zprávy Tengela znepokojily. Vysvětlil jí, že měl vždycky obavy, když byl Hemming venku, protože bezohledný hlupák jako on se mohl snadno nechat zajmout – a pokaždé tam nebude Silje, aby ho dostala z nesnází.

A co víc, kdyby ho mučili nebo zastrašovali, Hemming by ochotně zradil svou vlastní rodinu, aby si zachránil kůži.

„Dnes už vstanu,“ oznámil Tengel.

„Zůstaň v posteli ještě jeden den, jen aby ses ujistil, že už ti je dobře,“ prosila Silje.

„Ale mně je dobře,“ trval na svém.

Pravda, vypadal mnohem lépe, ale ona byla neoblomná. „Ještě jeden den, nic víc.“

S povzdechem se poddal jejímu přání. Aspoň na pár hodin. Když se později odpoledne vrátila potom, co byla pomoct Eldrid s jejími pracemi, našla ho oblečeného, ale stále ležel na posteli.

„Kde je Sol?“ zeptal se.

„Chtěla zůstat u Eldrid a hrát si s koťaty. Zajdu pro ni později. Tengele! Neměl bys…“

„Ne, neměl! Už mě sekýruješ dost dlouho. Je čas, abych ukázal, kdo je tady pánem! A zítra se přestěhuji zpátky k sobě!“

„Ne! Nenechám tě vrátit se zpátky do té studené… kůlny!“ vykřikla znepokojeně.

Přešla k posteli, položila mu ruce na ramena a tlačila ho zpátky, aby zůstal. Jeho silné prsty se jí omotaly kolem zápěstí.

„Víš, že tohle nesmí pokračovat,“ zamumlal. „Jaké si myslíš, že to pro mě bylo, tyhle poslední noci? Když jsem věděl, že ve vedlejším pokoji ležíš pod peřinou – představoval jsem si tvé tvary, tvoje teplo a tvoje ústa, která jsem ochutnal jen jedinkrát a nikdy na to nezapomněl.“

Jeho slova ji odzbrojila. Sedla si vedle něj.

„Já vím,“ zašeptala. „Měla jsem stejné myšlenky. Zírala jsem do tmy a myslela na to, jak vylezeš z postele – přejdeš pokoj – stojíš ve dveřích s těmi širokými, mocnými rameny vyrýsovanými proti záři ohně – a jdeš ke mně. Ale tys to nikdy neudělal.“

„Udělal jsem to v myšlenkách.“

Oči mu zářily jako nikdy předtím svým zvláštním zelenožlutým jasem, jako by byly v ohni.

„Copak jsi tu nebyl šťastný?“ zeptala se zoufale.

„Nikdy jsem nebyl šťastnější. Dal bych cokoli, abych mohl zůstat.“

Pohladil ji po krku a po rameni. Trochu si rozšněrovala blůzu, aby se mohl dotknout její pokožky. Ruku měl horkou a prsty se mu chvěly.

„Ukaž se mi,“ poprosil ji. „Jen jednou.“

„Ne,“ odpověděla potichu, „ale můžeš se mě dotýkat.“

Rozvázala si blůzu ještě trochu víc, aby jí mohl hladit prsa. Jeho dech jí napověděl, že začíná být čím dál vzrušenější. Najednou odtáhl ruku.

Pohlédla do té ustrašené tváře, kterou tak milovala, a ucítila, jak se jí derou slzy do očí. Se srdceryvným vzlykem se mu vrhla do náručí.

„Už tě nesmím znovu ztratit, nesnesu to,“ štkala. „Prosím, nevracej se tam!“

Tengel ji objal. Dotýkat se jí tak důvěrně nebylo dobré ani pro jednoho z nich.

„Drahá, nejdražší Silje,“ zabručel a trochu zakašlal. „Tolik mě bolí, že i ty musíš trpět za hříchy mých předků.“ Pak ji chytil pod bradou, otočil její tvář k sobě a políbil ji. Zlehka a něžně, přesto s divokou, ovládanou vášní, ze které se jí rozpálily rty.

Pomalu oddělil ústa od jejích. „Bylo by nejlepší, kdybys teď vstala,“ navrhl jí.

„Tak mě pusť,“ požádala ho, ale jeho paže ji dál pevně svíraly.

„Dobrý Bože, tohle je šílenství, Silje!“ Teď už téměř nedýchal a byl zneklidněný. „Prosím, vstaň.“

„Nemůžu, protože mě stále držíš.“

Mlčky, ale s nespoutanou vášní v očích, ji stáhl k sobě na postel a začal pátrat po švech jejích šatů. Zatáhl za zástěru a odhodil ji na podlahu, pak udělal totéž s jejími kamašemi. Tengel byl v tu chvíli posedlý, přemožený tím nejprimitivnějším instinktem, který vždycky dokázal ovládnout – až do této chvíle. Teď už nebyl mužem schopným potlačit svou touhu – byl vydán na milost svým zvířeckým touhám.

Silje si klekla a roztrhla mu košili. Už se před ním nemusela přetvařovat a cudnost z ní díky jeho neskrývané smyslnosti spadla. Tengel se posadil výš na posteli a začal jí rozepínat pás na sukních. Ruce se mu ve spěchu třásly a zuby měl odkryté v soustředěném úsměvu, když se na ni díval. Něžnými rytmickými pohyby bloumala rukama po jeho pevné hrudi, než je vtiskla pod jeho paže a přesunula je dozadu na záda. Netrpělivě se dotýkala těch pružných, rozechvělých svalů od jeho ramenou po pás a všimla si, jak jeho tělo začalo být vzrušené – silně vzrušené – horké a vlhké. Cítila, jak jí z ramenou spadly šaty, a pak si sama sundala blůzu a spodní prádlo. Divoká a posedlá touhou zaslechla, jak zalapal po dechu, když mu ukázala své nahé tělo – tomuhle muži, který nikdy nebyl s ženou – a stáhl ji pod sebe na postel. V očekávání ležela pod ním a vzhlížela k němu. Jeho pohled byl rozostřený; hleděl skrz ni, jako by si už ani neuvědomoval, co dělá.

Přejela mu rukama přes ramena a poprvé ucítila, jak jsou znetvořená – ale dotýkala se jich s láskou, stejně jako milovala všechno na tomto muži. Teď měla ruce níž a dotýkala se jeho úzkých boků a pak jeho stehen, která byla chlupatá a jakoby faunova. Trochu se nadlehčil, aby mohla pokrčit kolena, a v tu chvíli poprvé zahlédla jeho mužství. Ta velikost! Jak se to do mě… pomyslela si, právě když ucítila, že si do ní našel cestu. Každý kousek jejího těla po něm toužil – byla připravená. I když si uvědomovala, že bude těžké ho přijmout, nečekala ten příval bolesti, který v tom okamžiku zaplavil její smysly. Zakousla se mu do ramene, aby nevykřikla. Chtěla tomu uniknout, prala se s ním, ale bylo příliš pozdě. Jediné, co mohla udělat, bylo zapomenout na bolesti a nechat ho, aby jí dal všechno, ano všechno, co oba chtěli skoro od chvíle, kdy se poprvé setkali. Ruku měl položenou na její – jeho dotek byl něžný a milující. Nechtěl jí ublížit, ale protože cítila jeho utrpení, otevřela oči a přinutila se usmát, aby věděl, že ona to chápe a chce, aby pokračoval.

K Siljině úlevě mu to netrvalo dlouho, ale to bylo přirozené. Sledovala jeho výraz, ve kterém se zračila nespoutaná extáze, a v tu stejnou chvíli bolest začala ustupovat a nahradil ji vřelý pocit vědomí, že mu poskytla takovou rozkoš.

Tengel, který ukojil svou touhu, se skulil vedle ní. V pokoji bylo slyšet jen jejich silné oddechování.

Prolomil ticho: „A ty si představuješ, že ty a já můžeme žít spolu, aniž bychom měli děti?“ zašeptal. V jeho hlase slyšela jak štěstí, tak smutek.

„Už ne,“ odpověděla a snažila se, aby její hlas zněl méně samolibě, než se cítila. Zůstala ležet nestydatě na zádech a nechala jeho semeno, aby si našlo cestičku hlouběji a hlouběji dovnitř.

„Víš, co bych chtěla, Tengele?“

„Ne.“

„Chci tě ještě jednou!“

Zasmál se něžným smíchem, ve kterém bylo znát jeho štěstí a lítost zároveň. „Jsi blázen, Silje, ale vím proč. Tohle ode mě bylo příliš… sobecké. Takhle jsem si to neplánoval.“ Ležel na zádech, oči měl zakryté předloktím. „Co jsme to udělali, Silje. Bože, co jsme to udělali?“

„To, co bylo nevyhnutelné,“ odpověděla pomalu.

„Ano, muselo se to dříve nebo později stát.“

„Lituješ toho?“

Zvedl se na loket a vyhrkl: „Jistěže toho lituji! Ale nikdy v životě jsem nebyl tak… plný štěstí. Co teď budeme dělat, Silje.“

Její výraz ztvrdl a zasmušile prohlásila: „No, myslím, že by ses mohl navždycky odstěhovat a doufat, že to nebude mít následky!“

„Ne!“ Byl zaskočený a cítil se provinile, když si uvědomil, jak moc ji jeho slova zranila. „Ne, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že jsme spálili všechny mosty, a ani na okamžik nemohu pomyslet na to, že bych tě opustil. To se nestane. Miluji tě a vím, že my dva musíme být spolu. Ne, nemyslel jsem na nás, ale na naše děti.“

„Sám jsi mi pověděl, že jenom málokdo je poznamenaný Tengelovým odkazem. A přestože ty jsi ho zdědil, jsi ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala. Takže to není vždy špatné, tahle moc. Mimoto, pokud to budu muset být pořád já, kdo prosí a dělá návrhy tobě, uhodím tě, Tengele. To mě úmyslně ponižuješ?“

Skryl svůj úsměv v jejích vlasech.

„Silje, dcero Arngrimova, uctivě tě žádám o tvou ruku. Budeš – troufáš si být – mou ženou?“

„Ano, proboha, ano! Taky už bylo načase, aby ses zeptal!“ smála se nahlas, když ji objal a skryl ve své velké medvědí náruči.

Hanno, pomyslela si, tak jsem udělala první krok!

Tu noc spolu leželi a šeptem si povídali, zatímco děti spaly. Už se znovu nemilovali, protože Silje to stále velmi bolelo a při nejmenším pohybu se prudce nadechla, aby bolest potlačila.

„Řekni mi, Silje, líbí se ti tady? Někdy mám pocit, že ne.“

Pečlivě si to promyslela, než odpověděla. „Jsem tady ráda, protože jsi tady ty – a jediné, co chci, je být s tebou. Tady jsem v bezpečí. Tam venku číhá jenom strach a nástrahy. Je to překrásné údolí a začala jsem tady zapouštět kořeny a Eldrid je dobrá přítelkyně, ačkoli s těmi ostatními si nemám co říct. Ale musím ti říct, že někdy se bojím a cítím se odříznutá od světa – toužím po volnosti otevřené krajiny. Mnohokrát jsem myslela na Benedikta, Gretu, Marii a toho čeledína – a taky si o ně dělala starost. A hodně jsem přemýšlela o Charlotte Meiden, ne protože bych se s ní chtěla setkat, ale protože by mě zajímalo, jaký ta ubohá žena asi musí mít život.“

„To je něco, co nemůžu pochopit, ale to je nepochybně proto, že ty jsi žena a lépe víš, jak ženy přemýšlejí.“

„Moje odpověď tě popudila?“

„Ne, byla taková, jakou jsem čekal.“

„A co ty, Tengele? Jsi tady šťastný?“

Povzdechl si. „Od té doby, co jsem vás sem přivezl, jsem usazenější a tohle je, samozřejmě, místo, kde jsem vyrostl. Ale teď, když už budeme jeden, ti můžu přiznat, že jsem vždycky chtěl odejít, už od dětství. Nemám tu stání, víš. Chci někým být, ne celý život jenom hospodařit v horách. Ale je jen malá naděje pro někoho jako já, dokud mě úřady podezírají, že jsem čaroděj – a i kdyby nepodezíraly, tak jsem stejně zatracený kvůli svému vzhledu. Vloni pověsili jednoho muže jen proto, že měl koňskou nohu. Řekli, že je to ďáblovo znamení.“

„Proboha, neříkej mi prosím takové věci. Víš, jak mě bolí, když pomyslím na tyhle ubožáky. Srdce mi pro ně krvácí!“

„Promiň. Budu si to pamatovat. Ale musíš pochopit, že tu nechci zůstat i z jiných důvodů. Něco uvnitř mě věří, že jsem předurčený pro jinou budoucnost, než jakou může nabídnout tohle údolí. Skutečně bych mohl něco dokázat; stát se významným člověkem.“

Silje se k němu přitulila blíž a vychutnávala si jeho teplo. „Je to něco, co… víš? Jako jsi to udělal s mou skleněnou mozaikou?“

„Ano a je zvláštní, že ty…“

„Pokračuj. Proč ses zarazil?“

„Ne,“ řekl. „Nechci ti dělat starosti.“

Otočila se, opřela se o lokty a hleděla na něj ve tmě. „Pokračuj, Tengele!“ prosila ho.

„Dobrá,“ podvolil se s úsměvem. „Tvůj osud bude také neobvyklý, i když mu zatím blíže nerozumím.“

„Nebudu žít tady?“

„Tím jsem si jistý, ale v tuhle chvíli mám pocit, že bude nebezpečné opustit údolí.“

„Tolik toho víš.“

„Ve skutečnosti ne – ne jako Hanna. Ona dokáže předpovědět většinu událostí. Já mám jen čas od času neurčité pocity, předtuchy. Naučil jsem se je poslouchat a nechat se jimi vést, ale jinak nejsem tak výjimečný.“

Silje tomu tak docela nevěřila. „Eldrid říká, že jsi jako dítě dělal věci, na které nechce ani pomyslet.“

„Eldrid by o takových věcech před tebou neměla mluvit! Ano, vzpomínám si, že někdy, když jsem měl na lidi zlost, silně jsem se soustředil, abych jim ublížil… Silje, co se děje? Proč vzlykáš?“

„Ach, Tengele, nechtěla jsem ti to říkat! Něco se tenkrát stalo na Benediktově statku.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se vystrašeným šepotem.

Neochotně mu vyprávěla všechno o Solině zlosti na Abelonina syna toho dne, kdy jim vyhrožoval, že je vyhodí. Jak Sol vzdorovitě stála ve dveřích a pak utekla, jakmile se řízl, a o jeho nařčení, že je to Solina vina. Popsala pohled v Soliných očích, když ji konečně našla.

Silje cítila, že je Tengel čím dál napjatější. Jeho hlas ochladí. „Proč jsi mi o tom neřekla dřív?“

„Nechtěla jsem tě bezdůvodně znepokojovat, protože jsem si tím sama nebyla jistá. Co si o tom myslíš?“

„Myslím?“ jeho hlas zněl unaveně. „Jako dítě jsem udělal něco naprosto stejného. Myslel jsem, že je to napínavé a zábavné…“

„Ale pak jsi změnil názor a přestal takové věci dělat, že?“

„Ano. Můžeme se jen modlit, aby Sol udělala totéž!“

Silje si lehla a hleděla na střešní trámy. Sol byla úplně jiná než Tengel. Neměla nic z jeho ohleduplné, přemýšlivé povahy. Často dokázala být nevraživá… nenávistná… zlá!

Ale je to jenom velmi malé dítě, pomyslela si Silje.

„Teď jsme na to dva, Tengele,“ prohlásila sebejistým hlasem. „Spolu to zvládneme.“

„Díky Bohu, že tě mám, Silje,“ zašeptal.