Morová rána : Kapitola 1

  

1 Kapitola

Jednou večer na konci podzimu roku 1581, kdy se mrazivá mlha mísila s krvavě rudým odrazem ohně na nebi nad Trondheimem, šly právě po ulicích města dvě mladé ženy, které o sobě neměly tušení.

Sotva šestnáctiletá Silje byla dívka s velikýma očima prozrazujícíma lhostejnost k okolnímu světu a prázdnotu způsobenou osamělostí a hladem, které cítila uvnitř. Choulila se před zimou, takže ruce měla zastrčené hluboko pod šaty vyrobenými většinou ze starých pytlů sešitých dohromady. Kolem žalostně obnošených bot si ovázala kožené pásky a překrásné oříškově hnědé vlasy si zakryla stejným vlněným šálem, do kterého se zabalila vždy, když našla bezpečné místo k přespání.

Obešla mrtvolu ležící v úzké uličce. Zas další oběť moru, napadlo ji. Tahle nákaza – už si ani nepamatovala kolikátá v tomhle století – jí sotva před dvěma nebo třemi týdny vzala celou rodinu, takže zůstala sama a musela si hledat obživu.

Její otec byl kovářem na velikém statku, který se nacházel jižně od Trondheimu, ale když on, její matka, bratr i sestra zemřeli, majitelé vyhnali Silje z malé chaloupky, kde žili. K čemu by jim byla mladá holka v kovárně?

Po pravdě řečeno, Silje se ulevilo, když ze statku odešla. Zanechala tam tajemství, skryté hluboko v jejím srdci, o které se nikdy s nikým nepodělila. Na jihozápad se rozprostíraly tajemné děsivé hory, kterým říkala Země stínů nebo taky Noční království. Celé dětství jí tahle ponurá masa kamene naháněla strach a zároveň ji fascinovala. Byly tak daleko, že byly stěží vidět, ale když zapadající slunce ozářilo jejich členité vrcholky, dodávalo jim to zvláštní, nadpozemsky krásnou čistotu, která probouzela dívčinu živou představivost.

Dívala se na ty hory celou věčnost, bojácně i okouzleně. A pak „je“ konečně uviděla – neznámé bytosti, které tam žily. Zvedaly se z údolí mezi vrcholky pomalu klouzavě plachtily vzduchem, jako by po něčem pátraly, blíž a blíž k jejímu domu, dokud si ji jejich zlé oči nenašly. Kdykoli se to stalo, Silje utekla a někam se schovala.

Kromě toho měly jméno. Lidé na statku o dalekých horách mluvili vždycky tlumeným hlasem a byla to pravděpodobně jejich slova, která ji zpočátku vyděsila a vyburcovala její představivost.

„Nikdy nesmíš chodit tam nahoru,“ říkávali. „Není tam nic než čáry, kouzla a zlo. Prokletí nejsou lidské bytosti! Jsou to plody chladu a temnoty a běda tomu, kdo se příliš přiblíží k jejich doupěti!“

Prokletí? Ano, tak se jim říkalo, ale Silje byla jediná, kdo je viděl vznášet se vzduchem.

Nikdy nevěděla, jak tyhle bytosti nazývat. Trollové? Ne! To nebyli trollové. Ani přízraky. Nedalo se jim říkat ani ďáblové. Byl to nějaký druh nadpřirozené bytosti, nebo snad duchové ze záhrobí? Kdysi slyšela jejich domácího, jak nazval jednoho koně „démonem“. To pro ni sice bylo nové slovo, ale cítila, že je to vhodné označení pro „ně“. Její představy o Zemi stínů byly tak mocné, že se jí během neklidného spánku často o temných vrcholcích zdálo. Proto bylo naprosto přirozené, že od těchto hor, které ji neustále pronásledovaly v myšlenkách, si to při odchodu ze statku namířila přesně opačným směrem. Instinktivně ji to táhlo do Trondheimu, mezi lidi – v naději, že by jí tu někdo mohl pomoci, když zůstala sama a v nouzi.

Brzy si ale uvědomila, že nikdo z lidí žijících ve městě cizince u sebe doma nepřivítá, zvláště teď, když se mor táhne za těmi, kdo přicestovali z venkova. Kde by se choroba mohla snáze šířit než v těchto přeplněných domech, natěsnaných ve špinavých, úzkých ulicích?

Trvalo jí celý den, než našla způsob, jak se dostat přes městské brány. Nakonec se jí to povedlo. Všimla si několika rodin, které se vracely z práce domů do města, přidala se k nim a šla na vzdálenější straně jednoho z jejich vozů, takže proklouzla nepozorovaně kolem stráží. Přesto ale uvnitř nenašla pomoc. Nic než pár tvrdých kůrek chleba, které jí tu a tam hodili z okna a které sotva stačily na to, aby nezemřela hlady.

Z tržiště u katedrály byl slyšet hluk opilců, kteří se rvali. Jednou udělala tu hloupost, že tam šla, s vidinou společnosti dalších lidí, jako je ona. Velmi brzy jí však došlo, že tohle není místo pro hezkou mladou dívku. Pohled na tu chátru jí otřásl, a ačkoli se snažila to pustit z hlavy, nedokázala na tenhle zážitek zapomenout.

Po několika dnech chůze ji nepřestávaly bolet nohy. Ta dlouhá, dlouhatánská cesta do Trondheimu z ní vysála všechny síly – a když tam nenašla žádnou útěchu, začal se jí zmocňovat svíravý pocit beznaděje.

Ze zádveří, ke kterému mířila v naději, že by se tam mohla aspoň pár hodin prospat, uslyšela pištět krysy. Otočila se a pokračovala v cestě bez cíle.

Aniž by si to uvědomovala, táhlo ji to k záři ohňů na druhé straně kopce za městem. Oheň znamenal teplo. Ale také znamenal, že se tam pálí mrtvá těla; už tři dny a tři noci plála obrovská pohřební hranice. Hned vedle ní stálo popraviště.

Silje se honem pomodlila.

„Pane Ježíši, opatruj mě před zlem těchto zbloudilých duší! Dej mi odvahu a sílu, abych si tam s Tvým slitováním mohla chvíli v bezpečí odpočinout! Zoufale potřebuji teplo, abych nezemřela.“ S hrůzou, která naplňovala její nevinné srdce, a s pohledem upřeným na stoupající oblak kouře, Silje klopýtala dál k západní bráně města.

Mezitím se do ulic vydala mladá šlechtična Charlotte Meiden kvůli mnohem důvěrnější záležitosti. S hrůzou šla, a přitom se jí hedvábné boty bořily do nepopsatelné špíny pod nohama. Led zatarasil strouhu, která tekla prostředkem ulice, takže odporný nepořádek zůstával ležet na místě. V náručí nesla pevně zavázaný ranec. Tajně vyklouzla z obrovského, nádherně zařízeného domu svého otce a teď mířila k městským branám a potichu si při tom pobrukovala pomalou taneční melodii pavane (Pozn. překl.: párový tanec oblíbený v 16. stol.), aby nemyslela na to, co je zabalené v tom ranci.

Postupovala velmi pomalu. Rty měla bledé, na čele a horním rtu se jí leskly krůpěje potu a vlasy měla přilepené ke spánkům.

Skutečnost, že dokázala utajit svůj stav celé ty hrozné měsíce plné strachu, jí stále byla záhadou. I když byla vlastně vždycky malá a štíhlá, a proto to na ní nebylo příliš vidět. A také jí pomohlo, že se zrovna nosí šaty s korzety, volnými krinolínami a svrchní tunikou přehozenou přes ramena, které vše zakryly.

Mimoto se oblékala sama a vždycky si stáhla korzet velmi pevně. Nikdo, a obzvláště její komorná, neměl nejmenší podezření.

Tolik nenáviděla život, který uvnitř ní rostl! Byl to důsledek náhodné pletky s neuvěřitelně pohledným Dánem ze dvora krále Frederika. Teprve později zjistila, že je ženatý. Jeden večer slepé vášně – a za trest tohle trápení! On samozřejmě zvesela pokračoval o dům dál v cestě za dalšími úlovky!

Zkusila všechno, aby se téhle nepříjemnosti zbavila. Silné lektvary, skoky ze zábradlí a horké koupele. Dokonce jednou v létě navštívila hřbitov a prováděla tam obřady tak tajné a odporné, že vzpomínky na ně raději vymazala. Bylo to k ničemu. Ta zlomyslná bytost v jejím těle se držela při životě s úporností ďábla.

Bože! Jak moc se tyhle poslední měsíce bála! A stále se bojí. Ale najednou už necítila tu samou palčivou nenávist vůči nechtěnému tvorečku. Místo toho si uvědomovala, jak se jí v srdci probudilo něco jiného. Nával horka, velký smutek a touha… Ne! Nesmí myslet na takové věci! Prostě jdi, rychle jdi a vyhni se těm pár lidem, kteří jsou v takovouhle noc venku.

Je taková zima. Chudáček…

Ne, ne!

Zahlédla mladou dívku, ještě skoro dítě, jak jde postranní uličkou, a rychle se přitiskla ke dveřím nějakého domu. Dívka prošla, aniž by si jí všimla.

Vypadá tak opuštěně, pomyslela si Charlotte, až se jí srdce sevřelo upřímným soucitem, který si nemohla dovolit. Nemůže si dovolit cítit soucit. Nesmí být slabá!

Musí si pospíšit! Musí být zpátky ve městě, než v devět hodin strážný zavře brány. Strážného se nebála, a pokud by se chtěl na něco vyptávat, vysvětlila by mu to. Plášť, který si přehodila přes ramena, patřil jedné ze služebných. Nikdo by v tomhle oblečení nepoznal uhlazenou paní Charlotte.

Konečně dorazila k branám a zastavil ji strážný, přesně jak čekala. Krátce mu ukázala ranec.

„Další mrtvý… Jdu ven, abych…“ zamumlala.

Muž mávl rukou, že může projít, aniž by se na ni znovu podíval.

Už před sebou viděla les, siluety členitých špiček borovic proti záři ohně. Na večerní zmrzlou krajinu dopadalo jasné měsíční světlo, takže bylo snadné najít cestu. Kéž by nebyla tak vyčerpaná! Měla bolesti, bála se čím dál víc a čas od času ucítila, jak se něco horkého, lepkavého vsáklo do ručníku, kterým se pokusila zastavit krvácení.

Dítě se narodilo v seníku nad stájemi. Pevně se zakousla do kusu dřeva, aby nekřičela bolestí. Potom, protože byla nesmírně unavená, velmi dlouho ležela, než – bez toho, aby se na něj podívala – dítě zabalila a roztřeseně se postavila na nohy. Ani se nedotkla pupeční šňůry. Vlastně by se mohlo zdát, že s tímhle dítětem nemá nic společného. Slabý, žalostný pláč přidusila přikrývkou. Stále ještě žilo; cítila, jak se tu a tam pohne. Díky bohu, že se nerozplakalo, když procházela branami!

Byla si jistá, že odklidila všechny stopy události v seníku. Kdyby se tak dokázala zbavit tohohle ostudného břemene a nepozorovaně se vrátit domů. Pak bude volná, konečně volná!

Zašla dost hluboko do lesa. A tam, pomyslela si, pod tou vysokou borovicí, daleko od cesty… Ruce se jí třásly, když pokládala ranec na holou zmrzlou zem. Sevřela se jí hruď a vytryskly slzy, když zachumlala vlněnou přikrývku a šál kolem malé jiskřičky života a položila malý hrnek mléka, který s sebou vzala, vedle tvářičky dítěte. Hluboko uvnitř samozřejmě věděla, že by to mléko nikdy nedokázalo vypít, ale nechtěla si to připustit.

Na okamžik znehybněla, zatímco se jí zmocnil nenadálý, zdrcující pocit ztráty a zoufalství, dokud se konečně neodpotácela a kroky zmrzlých nohou ji nedovedly zpátky k městu.

Silje šla dál, vděčná za svit měsíce, který vrhal bledé světlo na ulice a uličky, takže pro ni bylo snazší vyhnout se arkýřovým oknům a dalším prvkům budov, které míjela. Krok za krokem, vytrvale a bezmyšlenkovitě, pokračovala. Kdyby si dovolila myslet, cítila by chlad, hlad, naprosté vyčerpání a jistotu, že nemá kam jít a nemá budoucnost.

Poblíž někdo zavzlykal.

Zastavila se. Stála u vstupu do úzké uličky cestou k západní bráně města.

V uličce byla velká tma; měsíční světlo se nedostalo dál než pár metrů. Pláč vycházel zezadu ze dvora, kde byly pootevřené dveře.

Byl to hlas dítěte; jeho srdcervoucí nářek jí drásal srdce. Silje zaváhala, ale nakonec se odhodlala a vstoupila dovnitř.

Ve dvoře už taková tma nebyla. Měsíční světlo ozářilo malý otevřený prostor, obklopený nízkými domy.

Vedle mrtvé ženy klečelo malé, asi dvouleté, děvčátko. Dítě třáslo svou matkou a tahalo ji za šaty, jako by se ji snažilo vzbudit.

Ačkoli Silje sama byla ještě skoro dítě, úděl sirotka dojal její mladé srdce, ale pohled na tělo ženy ji držel zpátky. Zmučený výraz a pěna kolem úst byly jasné známky, že i tady zabíjel mor.

Trøndelag, jak se tahle část země nazývala, zaplavila nákaza, kterou ve skutečnosti tvořily dvě různé nemoci. Mor byl běžný název pro všechny nemoci, a tenhle přišel z Dánska. Někdy ho lidé nazývali „Španělský sípot“ a byl to katar, který způsoboval horečku, bolesti hlavy a bolesti na hrudi. Ve stejné době přišel jiný druh moru ze Švédska, který se zase vyznačoval vředy a otevřenými boláky, bolestmi v bocích a hlavy, které nakonec vedly k šílenství. Silje znala příznaky; viděla je až příliš často.

Dítě si jí zatím nevšimlo.

Silje byla tak unavená, že nedokázala rychle přemýšlet, ale věděla, že jako jediná z celé rodiny přežila. Potulovala se po městě mezi jeho mrtvými a umírajícími obyvateli už dlouho, aniž by sama onemocněla. Silje se nebála o sebe. Ale co ta holčička?

Měla mizivou šanci uniknout nemoci, a pokud by tu zůstala sama se svou mrtvou matkou, neměla by naději žádnou.

Silje šla a klekla si vedle dítěte, které k ní obrátilo uplakanou tvář. Byla to krásná, dobře rostlá holčička s tmavými kudrnatými vlasy, tmavýma očima a malýma, silnýma ručkama.

„Tvoje matka zemřela,“ řekla Silje tlumeným hlasem. „Už s tebou nemůže mluvit. Budeš muset jít se mnou.“

Dívčiny rty se třásly, ale samým překvapením přestala plakat.

Silje vstala a postupně zkoušela otevřít dveře, které vedly do dvora. Všechny byly zamčené. Mrtvá žena tu pravděpodobně nebydlela; prostě jen považovala tuhle temnou uličku za vhodné místo, kde zemřít. Silje ze zkušenosti věděla, že je zbytečné klepat na dveře; lidé by jí stejně neotevřeli.

Několika rychlými pohyby odtrhla pruh látky z lemu své potrhané sukně a smotala z něj hadrovou panenku. Vložila ji mrtvé ženě do ruky, aby se nevracela ze záhrobí hledat svou dceru. Pak pronesla tichou modlitbu za duši ubohé ženy.

„Pojď,“ pobídla děvčátko. „Musíme jít.“

Dítě ale nechtělo odejít. Tisklo se k pláštěnce svojí matky; byla pěkná a nevypadala moc obnošeně. Holčička byla také hezky oblečená. Nic přemrštěně drahého, ale jednoduché a kvalitní šaty. Dívčina matka kdysi musela být opravdu krásná, ale teď už jen upírala černé nevidoucí oči na měsíc.

Silje by nikdy nenapadlo vzít si pláštěnku od téhle mrtvé ženy, aby se sama ochránila před umrznutím. Pomyšlení na to, že by okradla mrtvolu, zvláště pokud šlo o oběť moru, ji odpuzovalo.

„Pojď,“ zkusila to znovu a cítila se bezradně, když viděla, jak unavené dítě tiše vzlyká. Něžně dítěti roztáhla ručky a vzala ho do náručí. „Musíme zkusit sehnat nějaké jídlo.“ Samozřejmě neměla ani ponětí, kde nějaké najít, ale slovo „jídlo“ na holčičku zapůsobilo, takže se poddala, a když si naposledy plačtivě, roztřeseně povzdechla, dovolila Silje, aby ji odnesla ze dvora. Naposledy se ztrápeně ohlédla za svou matkou, pohledem plným zármutku a žalu. Silje ten pohled nikdy nezapomene.

Dítě tiše plakalo, zatímco ho Silje nesla ulicemi nedaleko od městských bran. Zjevně plakalo už tak dlouho, že teď bylo příliš vyčerpané, než aby se bránilo.

A tak Silje měla o starost víc. Najednou byla zodpovědná za další lidskou bytost. Za dítě, které pravděpodobně během pár dní zemře na mor, ale než se to stane, Silje se musí postarat o to, aby nemělo hlad.

Už se blížily k bráně města a mezi domy občas zahlédla záři pohřebních hranic. Poslední dobou mrzlo a bylo by příliš těžké vykopat hroby do zmrzlé země, takže mrtví byli uloženi v plamenech. Byl tam obrovský masový hrob, který… Ale ne! Nemůže si teď dovolit přemýšlet o takových bolestných věcech.

Uviděla ženu, opírající se o zeď domu. Zdálo se, že každou chvíli omdlí. Silje k ní nerozhodně přikročila.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se nesměle.

Žena se otočila a pohlédla na ni znavenýma očima. Vypadala na mladou dámu z urozeného rodu, ale její rysy byly smrtelně bledé a po tváři jí stékaly krůpěje potu. Když konečně pohlédla na Silje, donutila se napřímit a odešla.

„Nikdo mi nemůže pomoci,“ zamumlala, než zmizela v boční uličce. Silje sledovala, jak odchází, ale nešla za ní.

„Zase mor,“ řekla si. „S tím nic nenadělám.“

Nakonec dorazily k branám. Ačkoli ještě nějakou dobu zůstanou otevřené, Silje věděla, že už se do města nechce vrátit. Nedala se tam najít žádná pomoc ani pro ni, ani pro to dítě, tím si byla jistá. Bude muset zkusit najít přístřeší v nějaké stodole na venkově – nebo prostě kdekoli.

„Co když narazím na divoké zvíře?“ uvažovala. Tedy ne že by divoká zvířata byla o něco horší než ti surovci, co se potloukají kolem tržiště ve městě. Ti opilí a zpustlí ničemové, kteří na ni dotírali, kdykoli se přiblížila k jejich „teritoriu“. Zdálo se, že jim je mor úplně lhostejný Možná věděli, že jim brzy už stejně nebude pomoci, a tak se snažili užívat všechny radosti života, než ho opustí. Strážný se zeptal, kam jde tak pozdě večer, ale odchozí ho zajímali méně než ti, kdo šli dovnitř. Řekla mu, že je vyhnali, protože nesou známky nákazy. Okamžitě pochopil a mávnutím ruky je poslal ven. Bylo mu jedno, že by mohly nakazit další lidi. Kdepak! Hlavně když odešly z jeho města.

Hřejivá záře ohně ji hnala dál. Silje zrychlila. Co bude dělat, když ohně zhasnou dřív, než k nim dojde? Nejdřív musí najít cestu borovým lesem, který leží mezi městem a popravištěm. Jednou, když poprvé přišla do Trondheimu, zabloudila a narazila na tohle otřesné místo; otočila se a co nejrychleji odešla, pryč od toho odporného zápachu, vylekaná hrůzami, které tam viděla.

Teď ji zoufalá potřeba tepla donutila se vrátit. Jen tak natáhnout promrzlé ruce k plamenům, otočit se zády k ohni, cítit přes šaty teplo ohřívající její tělo, které už mnoho dní a nocí znalo jen zimu. Splnil by se jí sen. Ten les… Zastavila se na jeho okraji, jen kousek od prvních stromů.

Celý život se bála jít do lesa, stejně jako mnoho lidí, kteří žili na venkově uprostřed polí a luk. Ve svých stínech skrýval příliš mnoho tajemství.

Holčička začínala být pro její vyhublé paže příliš těžká, a tak ji postavila na zem.

„Můžeš jít sama?“ zeptala se. „Za chvilinku tě zase vezmu.“

Dítě neodpovědělo, ale s tichým vzlykotem udělalo, co se po něm chtělo.

Stíny mezi kmeny stromů byly velmi temné. Siljiny oči přivykly noci, ale stále ještě pořádně neviděla, co leží uvnitř. Měla pocit, že mezi stromy vidí schované nenápadně se kradoucí bytosti s planoucíma očima. Snažila se znovu myslet racionálně.

„Tma nikdy není úplně černá,“ přesvědčovala sama sebe. „Má spoustu odstínů, tmavších a světlejších, které se mísí do šedi.“

Holčička byla také vystrašená. Strachy zapomněla plakat a s tlumeným zaúpěním se co nejpevněji přitiskla k Silje. Silje vyschlo v ústech. Zkusila polknout, ale strach nezmizel. Musely jít dál krok za krokem. Upírala oči na záři ohňů na vzdálenějším konci lesa. Pomáhalo to, ale neodvážila se otočit, protože cítila, že beztvaré bytosti z neznáma jsou jí v patách…!

Když byly asi v polovině cesty mezi stromy, cítila, jak jí srdce buší jako o závod a jak jí bledne tvář. Nemohla popadnout dech.

Pak – podruhé za ten večer – uslyšela dětský pláč. Slyšet tenhle zvuk znovu a uprostřed lesa už na ni bylo příliš!

Srdce jí zběsile tlouklo.

Pláč nemluvněte v lese. Znovu se ozvaly žalostné dětské vzlyky. Mohlo to znamenat jedinou věc… musí to být myling. (Pozn. překl.: Podle skandinávského folkloru je myling přízrak duše nepokřtěného nebo zavražděného dítěte, odloženého na opuštěném místě. V noci pronásledují osamělé pocestné, skočí jim na záda a dožadují se, aby je donesli na hřbitov. Jediný problém je, že takový myling je veliký a čím blíž je k hřbitovu, tím je těžší, až nakonec ubohého pocestného zatlačí do země. Když ho ale pocestný odmítne na hřbitov odnést, myling ho v zlosti zabije.)

Silje to pomyšlení vyděsilo. Byly to duše nechtěných dětí, narozených mimo manželství a ponechaných zemřít bez křtu. Slyšela o nich tolik příběhů a vždycky se děsila, že by nějaké měla potkat. Věděla, že je ve smrtelném nebezpečí – pronásledovaly každého, kdo prošel kolem jejich tajného místa posledního odpočinku.

Všechny ty pověsti o osudu těch, kdo se příliš přiblížili takovému hrobečku! Vyprávěly o nemluvněti vysokém jako dům, které děsivě řvalo a jeho kroky otřásaly zemí. O tom, jak pronásledovalo ubohé kolemjdoucí a nakonec je chňaplo za záda a stáhlo pod zem. Také věděla, že tyhle bytosti mohou měnit podobu. Černý pes nebo mrtvolka dítěte s utrženou hlavou, krkavci nebo plazi. Všechny do jedné stejně zlé.

Silje celá zkoprněla. Ať se modlila sebevíc, nemohla pohnout nohama a dát se na útěk z tohohle hrozného místa.

Přesto holčička, která se k ní stále tiskla, reagovala úplně jinak.

Zamumlala něco, čemu Silje nerozuměla. Jediné slovo, možná jméno? Znělo to jako „Nadda“ nebo tak něco.

Že by měla malého bratříčka nebo sestřičku, která nedávno zemřela? To bylo celkem možné. Dívka ji začala tahat za ruku a snažila se ji nasměrovat k pláči, který vycházel z místa mezi stromy jen kousek od cesty, po které – jak Silje doufala – šly.

Silje zaváhala, protože zoufale chtěla odsud.

Dítě znovu zopakovalo to slovo hlasem přidušeným slzami.

„Ale to je příliš nebezpečné,“ namítla Silje. „Musíme odejít, rychle… rychle!“

Ale jak by mohly utéct? Bude je obří myling pronásledovat? Ach, ne! To by bylo ještě horší.

Najednou ji něco napadlo. Duše mrtvých dětí volaly po tom, aby byly pokřtěny, a toužily být znovu se svou matkou.

Jak by někdo mohl přinést klid mylingovi? Že by za něj přečetla modlitbu? Ona sice není kněz, ale počkat! Byl tu jeden starý verš, takový obřad – kéž by si na něj vzpomněla.

Bylo to něco jako: „Křtím tebe…“ Pak jí ale přišlo lepší říct všechny modlitby, které znala. Zhluboka se nadechla a začala odříkávat každou úpěnlivou prosbu, kterou se kdy naučila, protestantské smíchané s katolickými, napůl zapomenuté útržky z dětství a z lekcí náboženství.

Nejistým krokem, a při sebemenším náznaku nebezpečí připravená utéct, se přiblížila k mylingovi. Teď byl potichu. Modlitby možná pomohly!

Už sebejistěji zrychlila, zatímco přemýšlela o vhodných slovech pro křest. Děvčátko ji pobízelo, aby si pospíšila. Zatímco opatrně postupovaly dál, Silje pronesla nahlas, ale přesto roztřeseně:

„Našla jsem tě v temnotě noci. Proto tě křtím jménem Dag, jsi-li chlapec. Kdysi tě tu odložili a nechali zemřít. Proto tě křtím jménem Liv, jsi-li děvče.“

Znělo to příliš hloupě? Bylo by to přijatelné jako křestní obřad?

Jenom aby se ujistila, dodala: „Ve jménu Ježíše Krista. Amen,“ ačkoli věděla příliš dobře, že nemá právo vyslovit taková posvátná slova. To mohli jenom kněží. Je nebezpečné nazývat mylinga „Liv“? Možná se z něj znovu stane smrtelník a povstane s děsivou silou. Ne, raději nemyslet na takové věci. Udělala, co mohla, a teď se může jen modlit, aby to stačilo.

Dívka byla odhodlaná mylinga najít, což Silje ještě víc ujistilo o tom, že kdysi měla mladšího bratra nebo sestru. Holčička se nedala zastavit; Silje neměla na vybranou, následovala ji.

Musí to být někde tady. Zastavila se, naklonila se dopředu a začala pátrat v temných stínech pod stromy. Srdce jí bilo na poplach a ztuhlé, zmrzlé prsty se jí třásly.

Může se člověk dotknout mylinga? Jaký by to asi byl pocit?

Bylo by vůbec čeho se dotknout? Možná z něj nezůstalo nic, jen suché, křehké kosti? Nebo to bude slizké a odporné? Zjistí, že ji najednou chytl za zápěstí a už ji nepustí? Ucukla rukou a bezděčně zalapala po dechu – to bylo všechno, co mohla udělat, aby odsud neutekla.

Holčička určitě něco našla! Vzrušeně, ale nesouvisle drmolila, a pak Silje uslyšela škrábání, jako by se o sebe třely kousky dřeva.

Znovu natáhla ruku a poslepu tápala ve tmě. Prsty se něčeho dotkla – něčeho kulatého s držadlem. Vypadalo to jako dřevěný hrnek s víčkem.

Žádné nebezpečí, oddechla si, a pátrala dál.

Kousek látky – malý raneček – teplejší než zmrzlá zem, na které ležel.

Jak se ho dotkla, znovu se ozval slabý pláč. Silje sebrala všechnu odvahu a opatrně sáhla pod tlustou přikrývku.

Dotkla se teplé kůže. Bylo to miminko – a živé. Nebyl to myling, ale nějaké ubohé opuštěné dítě, ponechané svému osudu.

„Děkuji ti,“ zašeptala k děvčátku. „Dnes v noci jsi tomuhle dítěti zachránila život.“ Dívčiny ručky dychtivě mačkaly přikrývku.

„Nadda,“ opakovala znovu.

Silje neměla srdce jí v tom bránit, ačkoli pravděpodobně už byla nakažena morem.

Pak si vzpomněla na ten hrnek. Zvedla ho a zatřásla jím, až ven vystříkla trocha jeho obsahu. Silje strčila prst do tekutiny – ještě nebyla zmrzlá – a ochutnala ji.

Mléko! Ach, dobrý Bože, bylo to mléko!

Na jeden strašný okamžik si přiložila džbánek ke rtům, připravená vypít každou kapičku. A co děvčátko a miminko? Nesmí na ně zapomenout, ale věděla, že když si dá jen ten nejmenší doušek, nedokáže přestat.

Holčička první. Ona musí pít až poslední.

Poslouchala hluboké, blažené polykání, když dítě pilo.

Nebylo snadné jí pití vzít, ale neměla na výběr. Dívka o něj bojovala se zuřivostí, která Silje vyděsila. Aby ji Silje utišila, zašeptala:

„Nadda se musí také napít.“

Stejně se zdálo, že děvče už se nasytilo – naštěstí netrvalo dlouho, než se maličké bříško zaplnilo.

Teď obrátila svou pozornost k nemluvněti.

Miminko bylo zabalené v několika vrstvách přikrývek, mezi kterými rozpoznala šaty, které ve tmě odrážely šedý lesk. Silje vytáhla růžek látky, zkroutila ho do špičky, namočila ho do mléka a strčila děcku do pusinky – ale ono nepilo.

Silje věděla jen velmi málo o novorozeňatech; nechápala, že první den svého života jsou zřídka hladová. Ani nevěděla, že všechna nemají silný sací instinkt. Začala cítit bezmoc a zoufalství.

Ať se snažila sebevíc, dítě mléko odmítalo. Nakonec to vzdala. Museli jít dál a ona by nezvládla nést hrnek a obě děti – měla jen dvě ruce. S pocitem viny vypila zbytek mléka, ačkoli jí zanechalo hořkou pachuť v ústech, protože věděla, že vypila díl nemluvněte.

Vstala s miminkem v náručí a vzala dívku za ruku. Nahlas, bláznivě se zasmála. Co to proboha dělá?

„Slepec vede slepce,“ napadlo ji. Jak by ona mohla pomoci těmto dětem?

Mléko trochu utišilo jejich hlad a dodalo jak Silje, tak holčičce novou sílu. Siljin strach z lesa začínal povolovat a nedaleko už jasně rozpoznala zář ohně.

Na okraji lesa zastavila a očima přelétla úděsný výjev, který před ní ležel. Obrovská pohřební hranice chrlící mračna páchnoucího kouře jejím směrem. Šibenice, jejichž siluety se rýsovaly na pozadí plamenů, stály obklopené mučicími nástroji – důkazy nesmírné krutosti, kterou dokáže člověk vymyslet, když se naskytne příležitost způsobovat bolest druhým.

Na jedné straně stál pranýř a poblíž něj malá výheň, která v sobě uchovávala doběla rozžhavené kleště a meče, když bylo potřeba. Obrovské, ohavně vypadající háky na propichování kůže odsouzenců, na kterých je nechávají viset. Silje věděla, že tam jsou taky palečnice, svěráky a mnoho dalších úděsných nástrojů pro vymítání ďábla, a při tom pomyšlení se zachvěla.

Stranou stál ještě skřipec, na kterém lámali těla nešťastných obětí a…

„Ach, ne!“ zasténala potichu. „Ne, ne!“

Viděla nějaké muže, jak chodí kolem popraviště a mezi všemi těmi výmysly. Zahlédla kata s černou kápí zakrývající useknuté uši a jeho pomocníka, nejopovrhovanějšího a nejvíce nenáviděného muže v celém Trondheimu, jak ho až příliš horlivě obskakuje, zatímco se kolem hemžili vojáci. Pár z nich drželo nějakého muže. Byl mladý, měl vlnité světlé vlasy a ruce svázané za zády. Dotáhli ho ke skřipci.

„Ne! Prosím, nedělejte to,“ zašeptala.

V záři ohňů viděla, že to je neobyčejně pohledný mladík. Sevřelo se jí srdce a krev jí tuhla v žilách, když pomyslela na muka, která ho čekají.

Stáli u skřipce a dalšího náčiní, kterým rozdrtí každou kost v jeho těle.

Kat – nebo popravčí, ať už mu říkali jakkoli – chodil kolem těžkými, odhodlanými kroky, v ruce velikou sekeru s širokou čepelí.

Byla jasné, že vězně budou mučit, než mu setnou hlavu.

Silje to chtěla celé zastavit. Nepoznala ve svém životě mnoho mladíků, ale tenhle byl výjimečný. Kdo to jen může být? Uvažovala. Je to zloděj? Určitě ne, na to je tam příliš mnoho vojáků. Musí to být někdo mnohem důležitější.

Všechny myšlenky na toho muže najednou ustaly a ona poskočila leknutím, když se z lesa za jejími zády znenadání ozval hluboký hlas:

„Co tady děláš, ženská?“

Silje i holčička se prudce otočily a dítě vykřiklo. Silje dokázala výkřik taktak potlačit.

Mezi stromy uviděla vysokou siluetu muže, který vypadal napůl jako člověk a napůl jako zvíře. Pak si uvědomila, že je oblečený v plášti z vlčí kůže, jehož chundelatá kapuce připomíná hlavu zvířete. Ale i tak měl divná ramena, široká, jako má medvěd. Z tváře plné napětí, dokonalé, ovšem zlověstné, se na ni zaleskly úzké oči a bílé jakoby vlčí zuby. V jednom okamžiku světlo osvítilo jeho rysy a v dalším byl zase zahalen tmou. Stál, a ani se nehnul.

„Jen jsme se chtěly ohřát u ohně, pane,“ vysvětlila roztřeseným hlasem.

„A tohle jsou tvoje děti?“ jeho hlas byl hluboký a silný.

„Moje? Ó ne, je mi teprve šestnáct, pane,“ odpověděla s úzkostlivým úsměvem, ztuhlá zimou. „Obě jsem našla právě dnes v noci. Jsou to nalezenci.“

Dlouze se na ni zadíval; Silje bojácně sklopila pohled. Děvčátko se taky bálo a schovalo se Silje do sukní.

„Zachránila jsi je, že?“ Pak se zeptal: „Chceš dnes v noci zachránit ještě jeden život?“

Jeho planoucí pohled ji zneklidňoval a znejistil.

„Ještě jeden život? Nevím… Nerozumím vám.“

„Ve tváři ti vidím, že máš hlad a starosti,“ hádal. „Můžeš vypadat o dva tři roky starší. Možná bys mohla zachránit mého bratra. Pomůžeš mi?“

Krátce zauvažovala, jak je možné, že dva bratři vypadají tak odlišně. Hezký blonďatý mladík tam dole a tahle bytost s tmavými zplihlými vlasy, spadlými do očí.

„Nerada bych viděla, jak umírá,“ začala váhavě. „Ale jak bych ho já mohla zachránit?“

„Já sám to udělat nemůžu,“ řekl na vysvětlenou. „Je jich tam příliš mnoho a kromě toho mě hledají. Zatkli by mě a to by mu nijak nepomohlo. Ale ty…“

Vytáhl z kapsy malý svitek pergamenu.

„Tady! Vezmi tuhle zprávu, je na ní královská pečeť! Řekni jim, že jsi jeho žena a že tohle jsou jeho děti. Žijete tady někde poblíž a on se jmenuje Niels Stierne. Je to královský posel. A jak se jmenuješ ty?“

„Silje.“

S podrážděným výrazem zamručel:

„Cecilie, ty hloupá! Nemůžeš mít jméno rolnické holky, jako je Silje. Jsi hraběnka, pamatuj si to! Teď musíš nenápadně strčit tuhle zprávu do jeho šatů a pak předstírat, že jsi ji našla.“

Tohle je vskutku smělý nápad, napadlo ji.

„Jak by mě mohli považovat za hraběnku?“ zeptala se. „Nikdo mi neuvěří.“

„Nedívala ses na dítě, které máš v náručí?“ vyštěkl na ni ze stínu. Vylekaně odvrátila pohled.

„Ne, ale…!“

Oheň se jasněji rozhořel, osvítil místo, kde stáli, a ona viděla všechno kolem sebe. Miminko bylo zabalené v překrásně tkaném šálu z nejlepší vlny, se třpytivými zlatými nitkami, jaký Silje nikdy v životě neviděla. Tlustší přikrývka pod ním měla brokátový vzor – říká se tomu francouzské lilie, nebo tak nějak – a konečně tu byla zářivě bílá krajka a lněné prostěradlo, to, které namočila do mléka.

Muž udělal krok vpřed, aby se schoval za borovice. Silje instinktivně couvla. Měl kolem sebe auru pravěké, pohanské nadčasovosti – jakési tajemné zvířecí kouzlo – smíšenou s nepřekonatelnou atmosférou autority.

„To nemluvně má na tváři krev,“ upozornil Silje a utřel ji rožkem přikrývky. „Je to novorozeně. Jsi si jistá, že není tvoje?“

Silje se cítila dotčená.

„Jsem počestná dívka, můj pane!“

Usmál se, ale pak obrátil oči k popravišti pod nimi. Ještě nebyli připraveni vykonat své odporné činy a kněz se stále snažil přesvědčit mužova bratra, aby se doznal ke svým hříchům.

„Kde jsi našla to nemluvně?“

„Tady v lese, odložené a ponechané smrti.“

Povytáhl černé obočí.

„To děvčátko bylo u něj?“

„Ne, ne, tu jsem našla ve městě, vedle těla její mrtvé matky.“

„Mor?“ zeptal se.

„Ano.“

Otočil oči k dětem a pomalu prohlásil: „Abych řekl pravdu, máš kuráž.“

„Tohohle moru se nebojím. Je mým společníkem už mnoho dní. Zasáhl lidi kolem mě, ale já se nenakazila.“

Po tváři mu přelétlo něco, co se dalo považovat za úsměv.

„Ani já ne,“ odmlčel se. „Takže půjdeš tam dolů?“

Zaváhala, a tak pokračoval: „Když máš s sebou děti, budeš v bezpečí. Neodváží se zajmout matku s dětmi. Ale počkat, musejí mít jména.“

„Bože, nevím, jestli to miminko je holka nebo kluk. Ale pokřtila jsem ho Dag nebo Liv. Myslela jsem si, že je to myling, který mě k sobě volá.“

„Chápu. Co to děvče?“

Zaváhala, chvilku přemýšlela a pak řekla:

„Obě jsou to děti noci. Našla jsem je uprostřed smrti a temnoty. Myslím, že jí chci říkat… Sol.“

Znovu na ni upřel ty zvláštní oči, připomínající dlouhé lesklé štěrbiny.

„Tvojí mladé hlavince to myslí líp než většině lidí… Půjdeš tam dolů?“

Při téhle lichotce se Silje začervenala a ucítila, jak ji to uvnitř zahřálo.

„Nemohu popřít, že se bojím, pane.“

„Neodejdeš bez odměny.“

Silje zakroutila hlavou. „Peníze mi nepomohou, ale…“

„Ano?“ pobídl ji.

Potřeby dětí jí dodaly odvahu. Zpříma na něj pohlédla a řekla: „V této době nikdo neposkytne přístřeší potulným cizincům. Tyhle děti jsou na mně závislé a já jsem zmrzlá na kost. Kdybyste nám mohl sehnat jídlo a najít bydlení a trochu tepla, budu ráda riskovat život pro toho mladého hraběte.“

Světlo z ohně pohaslo a tvář muže se znovu ocitla ve stínu.

Na chvíli se zamyslel. „Zařídím to,“ slíbil.

„Dobře, tak já půjdu. Ale co moje šaty? Žádná hraběnka by nenosila takovéhle hadry.“

„Už jsem na to myslel,“ přitakal. „Vezmi si tohle.“

Zpod vlčí kožešiny vytáhl tmavě modrý sametový plášť. Zatímco jemu byl asi tak po pás, Silje snadno zahalil skoro po kotníky. Vytáhla ruce rozparky.

„Tak! Tohle schová to nejhorší, ale měj ho pevně kolem sebe. A sundej si ty hadry z bot.“

Silje udělala, co řekl, a pak se zeptala: „A co moje řeč?“

„Ano,“ připustil pomalu, „to mě překvapilo. Nemluvíš jako selka. Zkus hovořit jako hraběnka. Prostě se snaž!“

Zhluboka se nadechla. „Popřejte mi štěstí, pane.“

Zasmušile na ni kývl.

Silje na okamžik zavřela oči, několikrát se zhluboka nadechla a zauvažovala nad tím, co se chystá udělat. Pevně sevřela dívčinu ruku a s miminkem v náručí vyrazila dolů k místu, kde právě měli přivazovat mladíka na skřipec.

Cítila v zádech pronikavý pohled vlčího muže, který ji skoro pálil do zad.

Tohle je opravdu divná noc, pomyslela si; ovšem to byl jen začátek!