2 Kapitola
Jak se Silje vynořila z lesa, její kroky zrychlily, takže dítě jí sotva stačilo. Z dálky vykřikla pobouřeným hlasem.
„Co to proboha děláte?“
Své zděšení vůbec nemusela předstírat. Opravdu byla pobouřená a to posílilo její odhodlání riskovat svůj mladý život, aby zachránila nešťastného hraběte. Když si pomyslí, že je to královský posel! Copak netušila, že je něčím výjimečný?
Muži se otočili a pohlédli na ni. Kat zabručel a ještě pevněji sevřel sekyru, jako by se mu nechtělo přijít o svou oběť.
„Copak jste všichni přišli o rozum, vy tupí křupani?“ vykřikla. „Jak se opovažujete takhle jednat s mým manželem!“
Letmo pohlédla na muže přivázaného ke skřipci. V bledé tváři měl odhodlaný výraz, ale navzdory tomu by ho brzy zlomili. Nikdy neviděla člověka, který by tak dobře skrýval svůj strach!
Její příchod zaskočil stejně tak jeho, jako ostatní, ale rychle se vzpamatoval.
„Ne!“ zakřičel. „Neměla jsi sem chodit. Ne s dětmi!“
Velitel stráží, který se snažil ji odehnat, se ušklíbl a zamumlal: „Pokud je tohle váš manžel, madam, pak je mi vás velice líto.“
„Copak nevíte, kdo to je?“ zeptala se vyzývavě. Navzdory svému strachu si užívala roli mladé hraběnky.
„Že nevíme, kdo to je? To víme příliš dobře!“
„Říkáte, že víte, a přesto se opovažujete tak hanebně jednat s královským poslem?“
Muž na skřipci vztekle vykřikl: „Nemáš právo vyzradit mou totožnost!“
Když teď byla blíž, otočila se k němu a ohromil ji jeho vznešený vzhled, ale jeho oči prozrazovaly strach ze smrti, který v sobě cítil.
„Ne, ty bys raději zemřel, než abys promluvil,“ přerušila ho rozzlobeně, „aniž bys pomyslel na svou ženu a děti. Já o tebe nehodlám přijít!“ Otočila se k veliteli stráží a pokračovala: „Pane, jsem hraběnka Cecilie Stierne a tenhle muž je posel Jeho Veličenstva, Niels Stierne. Protože můj manžel pochází z téhle části země, je to vždy on, koho povolají v záležitostech týkajících se této provincie.“
„Cecilie!“ zařval její znovu nalezený manžel.
„Buď zticha! Sedím doma, čekám na zprávu od tebe a místo toho slyším, že tě nějaký hlupák – navíc také ve službách krále – zatkl a dotáhl na tohle místo. Okamžitě jsem vyrazila z domu! Abych tě tu našla takhle!“ Přikročila blíž k vojákovi a zašeptala: „Je tady kvůli tajnému poslání.“
„Nesmíte jí věřit! Ona lže!“ křičel vězeň.
Voják znejistěl. „A proč tedy nic neřekl?“ zeptal se povýšeně, aby skryl své pochyby.
„Vy ze všech nejlépe musíte vědět, že královský posel nesmí nikdy, nikdy prozradit své skutečné poslání. Raději by zemřel.“
Páchnoucí, dusivý kouř z ohňů byl všude. Na helmicích vojáků se odrážely plameny. Kat netrpělivě přešlapoval a mával sekyrou sem a tam, takže vydávala nepříjemný svištivý zvuk.
Protože se Siljin příběh zdál být opravdu věrohodný, velitel si pomalu přestával být jistý sám sebou.
„Víme dobře, kdo tenhle muž je,“ opáčil drsným hlasem. „Jmenuje se Hemming, zavraždil správce, a na jeho hlavu je vypsaná odměna.“
Na zemi nedaleko Silje ležely palečnice a kleště, oboje pokryté nezaměnitelně rudými skvrnami. Potlačila nával nevolnosti a přešla přímo před velitele stráží. Teď už byla se svou rolí natolik sžitá, že už ji netrápily žádné pochyby kvůli vědomí, že celý výjev z lesa sledují ty zvířecké žluté oči.
„Vypadá snad jako někdo, kdo by zabil místodržitele? Ano, je špinavý a neupravený, ale to by byl každý muž po tak namáhavé cestě horami. Pohleďte na jeho vznešené rysy! Podívejte se na jeho děti, jeho dcery! Jsou tohle děti vraha?“
Záměrně řekla „dcery“, protože věděla, že kdyby jí neuvěřili, mohli by zabít taky to nemluvně. Syna odsouzence by nenechali naživu. Jenže co kdyby chtěli miminko zkontrolovat? Pokud by to udělali, modlila se, aby to bylo děvče, jinak vzbudí jejich podezření. Sebejistě však pokračovala dál:
„Moje malé dcerky, Sol a Liv, mají ztratit svého otce? Co si myslíte, že na to řekne král Frederik, až se to dozví?“
„A co, mohu-li se ptát, je to za důležité poslání,“ zeptal se voják opovržlivě.
„Pane, jsem v rozpacích! Myslíte si, že by to můj manžel prozradil – dokonce i mně? Přísaha věrnosti králi ho navždy umlčela a raději by zemřel, než by vám ukázal zprávu, kterou nese. Je taková oddanost důvodem, abyste ho zabili?“
„Jakou zprávu?“ poškleboval se voják. „Žádnou nemá. Jak můžete vědět, že ji má u sebe?“
„Protože ji má u sebe vždycky. Sama jsem mu šila tajnou kapsu, kde ji schovává.“
„Ale my jsme ho prohledali.“
„Asi ne dost dobře, pane,“ odsekla mu.
Silje se rychle obrátila čelem ke skřipci a se svitkem schovaným v dlani strčila ruku za mužův opasek a vsunula pergamen pod jeho pás. Zašmátrala uvnitř – dítě v jedné ruce jí překáželo, ale bylo málo času, tak to ubožátko muselo vydržet, že si ho tak přitiskla k boku.
Muž divoce protestoval.
„Cecilie, tohle ti nikdy neodpustím!“
V mžiku u ní byli vojáci, ale v tu chvíli už rozpárala podšívku kalhot a „našla“ zprávu.
Velitel jí pergamen vytrhl z ruky. Silje i hrabě jednohlasně vykřikli:
„Nezlomte královskou pečeť!“
„Něco takového bych se neopovážil,“ odpověděl voják chladně.
Prohlédl si svitek, převracel ho sem a tam, a pak se zeptal: „Kdo udal tohoto muže jako Hemminga Správcovraha?“
Vojáci vytlačili jednoho ze svých řad dopředu.
„Mohl bych přísahat…“ koktal.
„Jak dobře jsi toho vraha znal?“
„Viděl jsem ho jednou…“
„Z jaké dálky? Mluvil jsi s ním?“
„N… Ne, veliteli. Díval jsem se na něj shora, když projížděl horským průsmykem. Viděl jsem ty světlé vlasy – a tvář, vypadal jako tento muž, pane.“
„VYPADAL JAKO! To je všechno, o co se můžeš opřít?!“
Zdálo se, že se muž zhroutí na místě, neschopen jakékoliv odpovědi.
Nějakou dobu Silje vnímala koutkem oka veliký stín, který byl sice nedaleko, ale už na něj nedopadalo světlo ohně. Teď na něj pohlédla zpříma – a nohy jí zeslábly a zalapala po dechu. Na druhé šibenici viselo tělo, které se pomalu otáčelo na konci lana, a v té chvíli se k ní otočilo tváří. Silje potlačila výkřik a instinktivně zakryla dívce tvář, aby neviděla takovou hrůzu. Přesto děvčátko nevinně zíralo přímo na strašlivou postavu na šibenici a pochichtávalo se, jako by to bylo zábavné.
Děti, pomyslela si, vidí svět opravdu jinak.
Velitel, oblečený v plné zbroji s náprsním krunýřem a krátkými kalhoty, znovu pohlédl na hraběte.
„Jsme také královi muži,“ poznamenal. „Proč jste nám nic neřekl?“
„Špehové a zrádci jsou všude,“ zněla odpověď. „Zajistit, aby se tahle zpráva nedostala do nesprávných rukou, je důležitější než můj život. Teď buďte prosím tak laskaví a pusťte mě.“
„Jistě, můj pane.“
Když ho odvázali, hrabě si protáhl bolavé tělo a nadhodil: „Možná bych teď mohl vzít svou ženu a děti a pokračovat ve svých povinnostech?“
Velitel se vzpamatoval a s úklonou hlavy mu vrátil svitek.
„Prosím o odpuštění, můj pane. Celá tahle věc je nedorozumění.“
Mladík ho nepoctil ani jediným pohledem, ale otočil se k Silje a osopil se na ni: „Jsem s tebou velmi nespokojen! Odhalila jsi mou totožnost a tím jsi mě zahanbila!“
„Můj pane, vaše žena jednala správně,“ prohlásil velitel s jistou úctou. „Byl to čin ženy šlechtice. Mohu vás ujistit, že se můžete spolehnout na naši diskrétnost… Takové okouzlující děti…“ dodal a pohladil holčičku po hlavě, zjevně ve snaze naklonit si mladého hraběte na svou stranu.
Muž se přidal ke své „rodině“ a obrátil se k lesu.
„Musím ihned odjet. Tohle zpoždění přijde naši zemi draho,“ uzavřel celou záležitost rozhořčeně a spěšně se ohlédl přes rameno.
Silje zaslechla nějaké bručení a otočila se. Kat na ni zíral očima plnýma nenávisti, a ani se neobtěžoval skrýt své zklamání. Oddechla si úlevou. Velitel vojáků jí uvěřil.
Měla štěstí, že zdejší vojáci věděli tak málo o státních záležitostech dánského dvora. Kdyby tomu bylo naopak, jistě by je zajímalo, proč je králův spolehlivý posel Nor, a navíc takový, který mluví místním trondheimským dialektem. Ačkoli byl král Frederik II. spravedlivým vládcem, Norsko ho moc nezajímalo. Jako korunní princ navštívil zemi v roce 1548, ale nikdy jako její král. V jeho nepřítomnosti zemi řídili královští místodržitelé, správci, někdy známí jako zástupci vladaře. Takhle se to dělalo od doby, kdy se v roce 1537 Norsko podvolilo dánské nadvládě. V současnosti byl místodržitelem Trondheimu nějaký Jacob Huitfeldt, a kdyby se k němu dostala zmínka o Siljině výstupu a o činech jeho velitele, zuřil by jako ďas. Žádný velitel si nemůže dovolit takovou nevědomost!
Silje rozuměla státním věcem ještě méně. Blahopřála si k záchraně života důležitého posla.
Protože Dánové přenechali vládu nad Norskem místodržitelům, byli to oni, kdo se stali terčem doutnající nenávisti obyčejných lidí. Daně byly nesnesitelně vysoké a nájmy stále stoupaly. Produkce zemědělců se vážila na upravených vahách a všechno, co měli, byli nuceni prodávat hluboko pod cenou. Správci se hojně dožadovali „darů“ a výnosy ze všeho toho úplatkářství a vydírání šly přímo do pokladny místodržících.
Celkem přirozeně se kvůli takovým podmínkám lidé začali bouřit, ale vzpoury byly spíše místního rázu, takže neměly valný význam. V trondheimském kraji před šesti lety vedl rolníky a statkáře Rolf Lynge proti místodržiteli Ludwigu Munkovi, když už překročil všechny své pravomoci. Přesto teď Silje věřila, že se nepokoje uklidnily. Ovšem to pak o těchto věcech příliš nevěděla…
Srdce jí divoce bušilo vzrušením, že zachránila tak pozoruhodného mladého muže, a nemohla si pomoct, aby na něj tu a tam letmo nepohlédla s tichým obdivem.
Jakmile dorazili na okraj lesa, rychle zmizel mezi stromy, ale nedošli daleko a cestu jim zatarasil obrovský stín.
„Ty užvaněnej pitomče!“ zasyčel vlčí muž hned potom, co praštil „hraběte“ do tváře. Potom mladík utekl dál do lesa.
„Bijete vlastního bratra?“ vydechla Silje polekaně.
„To není můj bratr.“
„Ale říkal jste…“
Vlčí muž ji vztekle přerušil. „A co jsem měl asi dělat? Všechno ti vysvětlovat? Na to nebyl čas.“
„Nemám ráda, když se mi lže,“ zabručela potichu, když si od něj brala zpátky kožené pásky a začala si je omotávat kolem bot. Dítě přitom položila na zem – nechtěla, aby se ho vlčí muž dotkl.
„Musel jsem ti lhát.“ Jeho hlas byl nevlídný a chraplavý. „Toho muže jsme museli zachránit dřív, než by nás stačil všechny udat. On nemá dost odvahy na to, aby snášel bolest, a mimoto ho potřebujeme.“
Silje na chvíli zapřemýšlela, kdo jsou „oni“, a pak řekla: „Pak nejste hrabě, když to není váš bratr.“
„O nic víc nebo míň než on,“ usmál se zasmušile.
„Jak to myslíte? Vzala jsem vás za slovo. Věřila jsem, že zachraňuji královského kurýra.“
„A to byl můj úmysl,“ odpověděl už vřeleji. „Nebuď tak naivní, Silje. Mohlo tě to stát poctivost a tvou čest – nebo dokonce život!“
Nechtěla slyšet tak znepokojivá slova od muže, jehož aura smyslnosti a síly neustále přitahovala její pozornost.
„O svou poctivost se nebojím,“ odsekla, když se postavila a boty měla zase zakryté. „Musela jsem ji bránit mnohokrát a vždycky jsem vyhrála.“
Zdálo se jí, že v jeho hlase zaslechla pobavení, když – jak se mu snažila vrátit sametový plášť – prohlásil: „Ne! Nech si ho. Ty ho potřebuješ víc než já. A… šaty toho dítěte… Dávej na ně dobrý pozor, Silje, jednou se ti to bude hodit. Teď pojď, musíme vyrazit.“
Nejspíš měl na mysli, že je jednou bude moci vyměnit za jídlo nebo bydlení, uvažovala, když se vydala v jeho stopách sněhem. Když šel před ní ve tmě, vypadal jako obr, ale takový dojem pravděpodobně vyvolával díky té vlčí kožešině. Nechápala, jak se v temném lese může pohybovat tak rychle, ale nepřekvapovalo ji to. Od tohohle muže by očekávala téměř cokoli, dokonce i to, že by mohl vidět ve tmě – právě jako nějaké zvíře!
„Prosím, počkejte, nechoďte tak rychle,“ zavolala potichu. „Holčička nám nestačí.“
Zastavil a počkal. Silje viděla, že je netrpělivý.
„Slyšel jsem, jak tam dole mluvíš s tou bandou vrahů,“ promluvil, když ho dohnaly. „Hovořila jsi jako hraběnka – udělalo to na mě dojem. Teď už zase mluvíš jako rolnická holka. Kdo jsi? Kdo jsi ve skutečnosti?“
„Jsem, kdo jsem – prostě Silje. Uděláte lépe, když mě budete soudit podle hadrů, co mám na sobě, než podle slov. To, že umím mluvit na úrovni, je dlouhý příběh, ale nehodí se ho vyprávět na útěku lesem.“
Zvolnil tempo, aby mu stačili. Malá holčička zjevně začínala být unavená.
Silje začala uvažovat o tom mladíkovi. „On je skutečně hezký,“ utrousila zabraná do myšlenek, takže zapomněla, že ji uslyší.
Muž si jen nahlas odfrknul.
„Ano, dívkám se líbí. Bylo to kvůli ženské, že tam dole skoro přišel o život. Zapomněl se mít na pozoru.“
To ji vrátilo na zem. „Předpokládám, že má hodně dívek?“
„Na tom nezáleží – on není pro tebe,“ prohlásil s jistotou, na okamžik se zastavil a pak zase šel pomalu dál. „Nicméně, on by mohl potřebovat někoho, jako jsi ty,“ dopověděl suše.
„Někoho jako já?“ Rozbušilo se jí srdce.
„Ano! Silnou, odvážnou ženu, která je stále ve střehu – a s dobrým srdcem. To by mu možná dodalo oporu, kterou bohužel postrádá.“
„Nejsem silná – ani nic z těch věcí, co jste říkal!“
Ve tmě se k ní najednou otočil čelem a zůstal stát tak blízko, že cítila teplo jeho těla a přitažlivost jeho silné osobnosti.
„Staráš se o dítě, které má zřejmě mor, a pak o další, o kterém sis myslela, že je to myling. Bez zaváhání riskuješ život pro cizího člověka. Pak jsi hrála roli manželky, jako bys jí byla celé roky. Jsi buď nepředstavitelně silná, nebo příliš hloupá, abys poznala nebezpečí. Začínám si myslet, že je to spíš to druhé.“
Pak utichl. Nemířili k městu, ale nahoru, hlouběji do lesa. Pokračovali v cestě, dokud nedošli k silnici, kde čekal povoz. Koně ve studeném vzduchu netrpělivě odfrkávali. Poblíž tiše čekala hrstka jezdců.
Měsíc vrhal bledé světlo na otevřené prostranství a ona zahlédla vězňovy světlé vlasy. Neměl koně, ale stál a čekal vedle vozu. Když ho znovu uviděla, zrychlil se jí tep. Už ji začínalo trápit pomyšlení, že by tohohle hezkého muže už nikdy neviděla.
Muž-zvíře, protože takhle začala přemýšlet o muži oblečeném ve vlčí kožešině, přešel k vozkovi a chvíli s ním mluvil. Pak nasedl na připraveného koně a odjel, následován ostatními jezdci.
Kočí a mladík, kterému zachránila život, pomohli Silje a dětem do vozu. Pak nasedli na sedátko a kola se se skřípotem rozjela. Teď najednou, jako by Silje opouštěly poslední síly. Nezbylo nic, co by ji drželo na nohou. I když seděla blízko tomuhle mladíkovi, připadalo jí, jako by někdo zrušil kouzlo a ona byla zase ta unavená a osamělá Silje, kterou byla dřív – vyčerpaná, zmrzlá a beznadějně hladová.
Nikdy by se neopovážila postavit vojákům místodržitele, kdyby se cítila tak jako teď.
Jakkoli odmítala poddat se pocitu netečnosti, vítězil nad ní. Seděla strnule a vzpřímeně u jedné strany vozu a držela miminko těsně při sobě, aby ho co nejvíc zahřála – pokud vůbec měla teplo na rozdávání, což se jí zrovna nezdálo. Děvčátko rychle usnulo s hlavou opřenou na Siljině koleni, uložené na jedné ovčí kůži a druhou přikryté. Silje využila ten překrásný sametový plášť, aby zakryla sebe i obě děti. Ztratila veškerý cit z rukou, jak nosila a chovala novorozence, ale teď už to nevzdá, i když ji oči bolely únavou a tělo měla jako kus ledu.
Jeli rychle a cesta byla hrbolatá. Silje se musela zapřít nohama o protější stranu vozu, aby to s ní tolik neházelo. Mezi stromy probleskovalo měsíční světlo, když opouštěli Trondheim a mířili na jih.
„Kam jedeme?“ zeptala se Silje, když už jeli nějakou dobu. Rty měla zmrzlé, proto se jí špatně artikulovalo.
„Vy jedete na statek, kde už si mor vzal všechny, které chtěl. Já jedu někam jinam.“
„Promiň, že se ptám,“ ozvala se, už celá unavená a pokorná, „ale je tu jedna věc, které nerozumím…“
„Jenom jedna?! To je úžasné!“
Měla pocit, že se jí vysmívá jako hloupému děcku, ale pokračovala: „Ten svitek s královskou pečetí; říkali, že je pravý.“
„To také je, ale je velmi starý. Už mnohokrát nám dobře posloužil.“
„Kde jste k němu přišli?“
„Máš příliš mnoho otázek,“ řekl se smíchem, který vyzněl spíš jako posměšek. „Přesto, měl bych ti poděkovat za tvou pomoc.“
Už bylo načase, pomyslela si, i když nikdy nečekala vděčnost za to, co udělala. Sledovala ho koutkem oka. Seděl skoro naproti ní, s nohama zapřenýma o bok vozu. Teď jeli otevřenou krajinou a v měsíčním světle viděla jeho hezkou mladou tvář s kulatými tvářemi a drzým nosem. Ústa měl zkroucená do mírného úsměvu, ale když mu položila další otázku, úsměv zmizel.
„Kdo to byl?“
Strnul. „Kdo! Velitel stráží?“
„Ne, ne! Víš, koho myslím. Ten, co nám pomohl.“
Zíral na ni v bledém světle. „Nevím, o čem to mluvíš.“
„Ten muž na kraji lesa, oblečený ve vlčí kůži. Vypadal skoro jako zvíře. Uhodil tě!“
Osvobozený vězeň se k ní naklonil blíž.
„Nikdo tam nebyl.“ Silje viděla, že je nervózní. „Nikdo! Rozumíš? Nikdo! Nikdo!“
Odtáhla se. „Ale…“
„Zdálo se ti to. Dnes v noci jsi nic neviděla. Pamatuj si to! Myslíš, že bych dovolil, aby mě někdo jen tak praštil, aniž bych mu to vrátil? Zapíchl bych každého, kdo by to udělal.“
Mluvil vzrušeným šepotem, který vozka nemohl slyšet. Silje to vzdala. Chápala ho. Muselo být těžké snést tu potupu, kterou jistě cítil. Nejdřív má těsně před popravou, pak ho zachrání mladá holka a nakonec dostane facku od vlčího muže.
„Rozumím,“ odpověděla Silje pokorně.
Jeho tón okamžitě roztál. „Musíš být úplně vyčerpaná. Pojď… Podržím na chvíli to dítě. Je tvoje?“
Pohoršeně se na něj podívala. „Ne, proboha, není moje! Jen se o obě starám. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by to udělal.“
Pohlédla na nemluvně. Už nějakou dobu byla neklidná a teď se nahlas svěřila: „Ani nevím, jestli ještě žije.“ V jejím hlase byly znát obavy. „Je tak potichu od chvíle, co jsme odešli… odtamtud.“
V myšlenkách se jí znovu vrátil zápach pohřebních hranic – ten příšerný puch si bude pamatovat navždycky.
„Jenom spí,“ podotkl bezstarostně a vzal si od ní dítě.
Ach! To je nádhera, moci zase volně hýbat rukama. Zastrkala ovčí kůži těsněji kolem holčičky, schoulila se pod sukně, šál a sametový plášť a opřela si hlavu o bok vozu.
Měsíc stál přímo nad hlavami koní. To je dobré znamení, pomyslela si s očima upřenýma na jejich pohupující se hřívy. Doufala, že to předpovídá radostnou budoucnost, a potom, jak se vůz stočil do zatáčky, pohlédla vzhůru a uviděla, jak se jedna z hvězd jasně zatřpytila. Tohle bylo ještě lepší, protože – jak každý ví – hvězdy jsou díry v nočním nebi, kterými můžete vidět do zářivých nebes Boha. Teď jí Bůh ukázal, že On se dívá dolů a velmi se zajímá o ni a ty dva nalezence, stejně jako o toho uhlazeného mladíka, jehož život měla zachránit.
Silje poněkud rozladilo, že teď, když ten překrásný mladík seděl přímo před ní, byla tak unavená, že už nedokázala udržet oči otevřené. Jak jí vůz natřásal a byla celá zmrzlá, seděla tam, a ani nespala, ani nebyla úplně vzhůru, spíše v jakémsi polospánku – a nepřestávalo ji bolet celé tělo.
Pamatovala si, jak se krátce napůl probrala, když vůz zastavil, a uslyšela hlasy. Něco jí položili do náručí, ale to už zase začala usínat ve snaze zapomenout na všechny starosti.
Pak už si jenom pamatuje, jak nad ní stojí vozka a třese ji ramenem.
„Kde to jsme?“ zeptala se Silje, nebo spíš zamumlala, protože měla zimou úplně ztuhlou pusu.
„Už jsme na místě. Mluvil jsem s Mistrem Benediktem. Můžete zůstat v domku pro děvečky.“
Ve tmě se pohybovali nějací lidé a vzali si od ní děti. Měsíc už zapadl, takže věděla, že brzy bude ráno. Holčička plakala a volala svou matku. Vozka pomohl Silje z vozu a podpíral ji, protože ji nohy neunesly.
„Kdo je Benedikt?“
„Je to malíř kostelů a trochu podivín. Ale nechá vás tu bydlet.“
„A děti?“
„Ano, děti taky.“
Stáli sami vedle vozu a Silje se zeptala: „Kam zmizel ten mladík?“
„Hemming? Oddělil se od nás asi před půlhodinou. Pokračoval jinudy.“
Hemming! Hemming Správcovrah? Takže to přece jen byl on! Zaplavil ji náhlý pocit viny a hanby, když jí došlo, že pomohla vrahovi – když on byl tak mladý a krásný!
„Předpokládám, že je mnoho dobrých Norů, kteří bojují za svobodu naší země?“ řekla honem.
„Tím jsem si jistý, paní Silje.“
„Nejspíš patří k nějaké takové skupině?“
„Na takové věci byste se neměla vyptávat.“
Takže patří, tím si byla jistá. Už se cítila klidnější. Když bojuje za svou zemi, tak mu může být odpuštěno.
Vozka je k ní velmi zdvořilý, pomyslela si. Paní Silje! Bylo to pravděpodobně kvůli tomu drahému sametovému plášti.
„A ten druhý muž? Ten také bojuje za svobodu?“
„Koho myslíte?“
„Ten, který s vámi mluvil. Jak vám řekl, že nás máte dovézt sem, k Benediktovi.“
Vozka se sehnul, aby upravil popruh na povoze. „Nikdo jiný tam nebyl, paní Silje, jenom mladý Hemming. Rozkazy mi dal on.“
Nadechla se a chtěla se přít. Pak si ale vzpomněla, co jí říkal Hemming.
„Ne, asi jsem se zmýlila. Zdá se, že jsem zapomněla většinu toho, co se stalo tuhle noc.“
„Jak je to nejlepší, paní.“
Když vešla, hořela v malé chaloupce lojová pochodeň a čeledín rozdělával oheň v krbu. Slyšela milé hlasy, jak konejší děti. Staraly se o ně dvě starší ženy, svlékaly je a krmily děvčátko něčím teplým.
„Je opravdu moc hezká,“ prohlásila jedna z nich bez sebemenší známky pobouření, že je vzbudili uprostřed noci. „Jak se jmenuje?“
„Nevím,“ odpověděla Silje. „Říkám jí Sol. Jak je tomu miminku? Bála jsem se… Je ještě naživu?“
„Ó ano. Ten je naprosto v pořádku, i když má ještě pupeční šňůru.“
„On! To jsme tedy měli štěstí. Víte, řekla jsem jedněm zlým mužům, že se jmenuje Liv, abych mu zachránila život. Teď mu místo toho budeme říkat Dag. Předtím nechtěl jíst… a…“
„Nebojte, to nevadí,“ uklidnila ji ta žena. „Je to novorozeně a nějakou rezervu si s sebou přineslo na svět. Umyjeme ho, ustřihneme šňůru a pak ho pevně zabalíme. Nic se mu nestane, i když přišel na svět takovým nekřesťanským způsobem. Vykoupeme ho ve svěcené vodě ohřáté horkými uhlíky a do postýlky jsme mu dali kousek oceli. Bude požehnaný chlebem, jak to má být, a položíme mu stříbro na prsa.“ Odmlčela se, a pak dodala: „Ale to děvčátko vypadá unavené a vyčerpané. Vezmeme nemluvně k sobě, aby se mohla vyspat. Tady je trocha horkého vývaru – zahřeje vás.“
Silje to skoro nevnímala. Sol ležela v klubíčku na jedné z postelí, víčka jí těžkla a už už se zavírala. Pokoj naplňovalo příjemné teplo ohně a Silje si nemohla vzpomenout, kdy se naposledy cítila tak uvolněně. Zvedla misku s bujonem a vypila ji bez lžíce. Byl to řídký vývar z ovesné mouky s malými kousky vepřového a chutnal báječně. Brzy se jí teplo začalo rozlévat po těle, a než ženy odešly z pokoje, usnula na posteli. Nejasně si uvědomovala, jak jí ženy stáhly boty, svlékly ji a natáhly přes ni přikrývky; ale ona nedokázala otevřít oči. Měla tělo jako z olova.
Dveře se zavřely a Silje tvrdě usnula.
2024 ©