Morová rána : Kapitola 3

3 Kapitola

 

Silje usnula krátce před rozedněním a do večera se neprobudila. Jediné světlo, které ten den viděla, byly stíny soumraku, když ležela a hleděla do nízkého stropu a tmavých, nahrubo otesaných trámových zdí. Bylo tu okno! Jen si představte, opravdové okno se sklem! Silje byla zvyklá jen na okna s dřevěnými okenicemi. Sklo bylo nazelenalé a hrbolaté, ale i tak vpouštělo do pokoje večerní světlo.

Děti, napadlo ji najednou.

Otočila hlavu a viděla, že vedlejší postel je prázdná. Když se ale zaposlouchala, uslyšela dětský smích. Nejspíš si s někým hraje. Z ještě větší dálky se ozýval rozhněvaný a nekonečný dětský pláč.

Najednou pláč ustal – že by ho právě začali krmit? – Pravděpodobně ano.

V pokoji bylo velmi teplo, protože v krbu stále hořel oheň. Někdo musel…

Silje cítila, jak se jí vehnalo horko do tváří, když si na něco vzpomněla. Jednou byla vzhůru. Vzbudila se a přetáhla si přikrývky zase přes sebe.

„No tak, no no,“ řekl nějaký hlas. „Nemusíš se ničeho bát, drahoušku. Jsme staří chlapi a zápal mládí nás už dávno opustil.“

Vylekaně otevřela oči a uviděla, jak nad ní stojí dva starci. Ulevilo se jí, když zjistila, že má na sobě ještě lněnou košili.

„Tohle je lazebník z naší farnosti,“ oznámil jí vysoký muž s šedou kozí bradkou a dlouhými, řídkými šedými vlasy. Měl na sobě šaty nápadně jasných barev. „Dobře se vyzná v metodách léčení. A já jsem malíř Benedikt.“

Poslední slova pronesl způsobem, který vyvolával pocit, že by měla vstát a uklonit se mu. Lazebník, který – jak v té době bývalo zvykem – nejenom holil bradky, ale také léčil nemocné, byl malý, baculatý muž s přátelskýma očima.

„Jak dlouho máte ty nohy, mladá dámo?“ zeptal se.

Benedikt se zachechtal a poznamenal: „Řekl bych, že od narození.“

Silje si nesundala boty několik týdnů a teď zvedla hlavu, aby si je s obavami prohlédla. Byly k nepoznání – nateklé, otlačené a samý puchýř. Také byly celkem špinavé, ale to se dalo snadno napravit. Ovšem pokožka, to bylo něco úplně jiného.

„Připravíme léčivý obklad,“ podotkl lazebník potichu. „Teď vám nebudu pouštět žilou – není skoro co! Vaše ruce jsou na tom trochu lépe než nohy, ale už jsem viděl horší omrzliny. Uzdravíte se. Samozřejmě mám skvělá doporučení, i od vysoce postavených osob, jako je baron…“

Odříkal seznam dobře znějících jmen, aby na ni udělal dojem. Benedikt mávl rukou, aby zastavil lazebníkovo chvástání, a posadil se k ní na postel. Honem si přes sebe přetáhla přikrývky.

„Teď mi řekni,“ promluvil znepokojeným, otcovským hlasem, „co jsi to za zvláštního hosta? Řekli mi, že jsi zachránila dvě děti a toho umíněného Hemminga. Samy tyhle skutky jsou důvod, proč se o tebe zajímat. Bohužel podle tvých šatů soudím, že jsi poznala velkou chudobu.“

„Nejsou moje,“ odpověděla potichu. „Ty svoje jsem dala jedné staré ženě, která byla ve větší nouzi než já a měla jen tenkou halenu. Ona zůstala na statku.“

„A tyhle?“ S odporem zvedl mezi palec a ukazováček okraj jednoho z hadrů, které nosila, a rychle ho zase pustil.

„Vyrobila jsem si je z látek, které jsem našla ve stodole.“

Malíř nevěřícně zakroutil hlavou. „Nikdy jsem nic takového neslyšel! Vzdala ses vlastních šatů kvůli staré bábě! Slyším, že máš vybranou řeč – možná jsi vzdělaná – ale odkud pocházíš?“

Poněkud rozpačitě pověděla: „Nejsem nikdo výjimečný, jenom neposlušné dítě kováře. Silje, dcera Arngrimova. Vyhnali mě ze statku, když mi mor vzal celou rodinu. To, že umím dobře mluvit, je jiná věc.“

„No já myslím, že ty jsi výjimečná.“ V přátelských očích jako by se zajiskřilo. „Máš dobré srdce a to je vzácné v těžkých dobách, jako je tahle, kdy se lidé starají hlavně sami o sebe. To, že máš tak dobrého ochránce, také mnoho znamená.“

Celou tu dobu se lazebník věnoval jejím nohám a míchal vonný nápoj v kotlíku v krbu. Silje se chtěla zeptat, co Benedikt myslel tím „dobrým ochráncem“, ale její dosavadní zkušenost jí napověděla, že je to zbytečné. Bez obav mluvili o mladém Hemmingovi, ale o tom, kdo ho zachránil, by se stejně nezmínili ani slůvkem.

Benedikt pokračoval: „Řekla jsi, že jsi byla neposlušné dítě.“ Odmlčel se a pak dodal: „Jaké to bylo na statku? Jaké práce jsi zastávala?“

Odvrátila pohled a se znalým úsměvem podotkla: „Obávám se, že si kvůli mně občas zoufali. Samozřejmě jsem dělala, co mi řekli, na poli i v pánově domě, ale byla jsem trochu… jak to říct? Duchem nepřítomná? Byla jsem velký snílek a trávila jsem hodně času výrobou malých ozdob, doplňků a podobných věcí.“

Benediktovi zazářily oči. „Slyšel jsi to, lazebníku? Možná tu konečně máme někoho, kdo ocení mou práci. Po pravdě, takových je málo. Zítra, Silje, se mnou musíš jít do kostela. Tam uvidíš výzdobu!“

Zeširoka se usmála. „Děkuji. Půjdu moc ráda.“

Lazebník si něco zamumlal, ale dost nahlas, aby zaslechli něco jako: „S těmahle nohama asi těžko.“

„Můžu teď vstát?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, když jí položil obklady z hrnce na obě nohy a dobře je ovázal. Byly tak horké, že ji skoro popálily, a vydávaly omamnou vůni bylin. „Ne,“ řekl znovu. „Musíš několik hodin odpočívat s obklady na nohou. Mimochodem, to už se ti nechce spát?“

„Ano, myslím, že chce,“ souhlasila. Přes rty jí přelétl úsměv. „Ale co děti?“

„O ty se neboj,“ řekl Benedikt. „Moje drahé dámy se o ně dobře postaraly.“

S tím odešli a Silje, se zahřátým tělem a pocitem štěstí v srdci, zase usnula.

Podle světla pronikajícího oknem Silje poznala, že je večer. Posadila se a opatrně se pokusila vstát. Chodidla ji bolela, když se na ně postavila plnou vahou, ale bolest byla snesitelná a ne horší, než jakou trpěla během těch posledních dnů toulání.

S Boží pomocí je to za ní! A s Jeho požehnáním by ona a děti mohly zůstat s těmito laskavými lidmi!

Najednou si uvědomila, že jim ještě řádně nepoděkovala. Co si o ní jen ten význačný malíř kostelů pomyslí?

Šaty jí odnesli. Místo toho jí tu nechali blůzu z drsné, přírodně barvené látky a tmavou sukni s pásem. Na zemi stál pár obrovských galoší, dost velkých, aby se do nich obula i s obvazy.

Rychle se oblékla a prohrábla si vlasy hřebenem. Ruce obvázané neměla, ale měla je potřené mastí, která byla cítit mátou. Zoufale se toužila celá ponořit do teplé, voňavé vody – hlavu, vlasy, všechno – a utápět se v čistotě. Teď přeháním, pomyslela si s úsměvem. Člověk se snadno nechá zhýčkat. Ještě včera jsem byla vděčná za kůrku plesnivého chleba!

Šaty byly pohodlné, jen trochu velké. Nechali jí tu také pruhovanou zástěru, jejíž tkanice si utáhla pevně kolem pasu, aby jí dobře seděla. Neměla sílu si splést vlasy do copu, takže je nechala volně splývat po zádech. Ležel tu také rovný kabátek s límcem a nadýchanými rukávy, těsnými manžetami a krátkými šosy, ale ten si neoblékla. Věděla, že tohle kdysi byly šaty služebné.

Váhavým krokem došla ke dveřím. Široká podlahová prkna zavrzala. Dřevěná podlaha! Doma byla zvyklá na holou zemi nebo kamenné podlahy. Překročila vysoký práh a vystoupila na dlážděný schod.

Slunce, které už bylo velmi nízko nad obzorem, ji donutilo přimhouřit oči. Neuvědomila si, že je venku ještě tak jasno, protože zelené okenní tabulky nepouštěly dovnitř tolik světla. Po chvilce rozeznala dvůr pokrytý popraškem sněhu a obklopený tmavými obrysy budov. Velký hlavní dům stál vedle jejího a za ním se tyčila působivá, překrásně zdobená stavba s podkrovím, zastřešeným ochozem a ozdobnými řezbami.

Nikde nikoho neviděla. Zachvěla se, protože tady už nebylo takové teplo jako uvnitř. Zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem.

Vtom celá zbledla a krve by se v ní nedořezal.

„Ach, dobrý Bože, NE!“ zasténala.

Bylo jí na omdlení, proto se chytla zárubní, a pak se opatrně a bojácně podívala znovu.

Nejvyšší z nich čněly vysoko nad střechami budov, ale byl tu otvor mezi domy, kudy ke statku vedla cesta… a za ní…

Neskutečně blízko za ní prudce stoupaly hory. Poznala každý vrchol, každé údolí, každou trhlinu.

Země stínů! Noční království!

Ocitla se ještě blíž noční můře svého dětství, blíž k děsivému, tajemnému doupěti Prokletých. Vlastně se nacházela téměř na úpatí hor, od kterých ji oddělovala jen pustá planina. Za plání přímo vzhůru stoupala stěna hor, nedobytných, tyčících se do nebe a vyzývajících samotného Boha!

Nejdřív ji napadlo, že by odsud měla co nejrychleji zmizet, ale pak o tom začala důkladněji přemýšlet. Už nebyla dítě a všechny její představy o démonech létajících ve vzduchu byly jen – fantazie. Vysnila si je; nebyli skuteční. A co se týče pověstí, které lidé vyprávěli o Prokletých… No, prostě se bude od hor držet pěkně stranou. Copak opustí jediné útočiště, které našla, jen kvůli strachu z dětských povídaček?

Jedna ze starších žen vyšla z hlavního domu a zamávala na ni, aby za ní přišla. Aniž by znovu pohlédla na modročerné příkré stěny se zasněženými vrcholky, odkulhala přes dvorek.

„Pojď dovnitř, jen dál,“ vybídla ji žena přívětivě. „Právě jsme se v kuchyni sešli k jídlu. Už musíš mít pořádný hlad, děvenko…“

„Ano, to mám. Ale ráda bych se umyla a upravila, než budu jíst, prosím.“

„Samozřejmě,“ řekla žena.

Když to udělala, vešla do veliké, veselými barvami vymalované kuchyně s obrovským otevřeným krbem a dlouhým úzkým stolem s lavicemi po obou stranách, kde seděli a jedli všichni ze statku. Nesměle je pozdravila a trochu se uklonila každému z nich.

Bylo jich tu jen pár. Mor tu musel pěkně řádit, napadlo ji. Benedikt seděl v čele stolu a byly tu ty dvě ženy, každá z nich držela jedno z dětí, a čeledín. To bylo všechno.

Ženy si byly tak podobné, že to musely být sestry. Obě na sobě měly dlouhé černé šaty a vždy se s úsměvem na rtech snažily, aby se všichni cítili dobře. Silje tušila, že si je velmi brzy oblíbí.

Potěšilo ji, když uviděla, jak to nemluvně, Dag, jí. Dostával kousky chleba namočené v mléce, které tak mohl sát. Malá Sol ji přivítala úsměvem jako starou známou, ale pak rychle obrátila pozornost zpět k čeledínovi, který si s ní hrál a rozesmával ji.

„Pojď dál, má drahá,“ přivítal ji Benedikt. „Posaď se vedle mě.“

Poděkovala mu mírnou poklonou, potichu se pomodlila a usadila se. Zdálo se, že malíř je mužem prostých chutí, protože večerní jídlo tvořily jen tři chody – hovězí naložené v soli, sušené vepřové a vařené zelí – a obrovské džbány piva. Ve srovnání s tehdejšími zvyklostmi to bylo velmi skromné. Venkované obvykle měli nejméně šest chodů, zatímco boháči si jich dopřávali až čtrnáct. Dospělí zpravidla vypili aspoň šest džbánků piva každý den; a mnozí i dvakrát tolik.

Přesto byl pro Silje pohled na takovou spoustu jídla jako sen. Během večeře pohlédla na děti.

„Tohle je poprvé, co je vidím na světle,“ pronesla nesměle. „Obě jsou krásné, ale každé úplně jiné.“

„Ta malá je pěkná divoška,“ poznamenala jedna z žen. „Takový temperament! V jednu chvíli je veselá a radostná, ale jak není po jejím… Cloumá jí takový vztek!“

Silje přikývla. „Toho jsem si včera v noci všimla.“

„Bude to lákavé kvítko pro chlapce, až povyroste,“ zavrčel Benedikt. „Kvůli těm zeleným očím a černým kudrnatým vlasům!“

Pokud to přežije, pomyslela si Silje smutně. Další dny se to ukáže. Znovu před sebou viděla obraz dívčiny mrtvé matky. Aby zapomněla na takové myšlenky, prohlásila rozzářeně:

„Ten hoch je na novorozeně nebývale hezký, nemyslíte?“ Hleděla na maličkou tvářičku se svatozáří světlých vlasů.

„Pravda,“ přitakal Benedikt. „Člověk uvažuje, odkud ten pochází. Viděla jsi přikrývky, ve kterých byl zabalený?“

„Ano, včera v noci v měsíčním světle. Je to zvláštní.“

„To se stává i v lepších rodinách,“ zamumlal Benedikt.

„Řekli mi, abych jeho věci schovala a dávala na ně pozor.“

Benedikt přikývl, ale tvářil se vážně.

„Ano, to musíš. A to byl mladý Hemming skutečně tak prozíravý?“

Ach, proč jen se jí vždycky zrychlí tep a nažene ruměnec do tváří, kdykoli zazní jeho jméno?! Ale je pravda, že se opravdu těšila, až zase uvidí jeho hezkou tvář.

„Ne, řekl mi to někdo jiný,“ odpověděla, jakmile se trochu vzpamatovala. „Podivný muž, skoro napůl muž, napůl zvíře, ale jsem jeho dlužníkem, protože to byl on, kdo mě k vám poslal. Chci vám všem poděkovat za vaši laskavost, že jste nás uprostřed noci bez zaváhání vzali k sobě domů. Jste velmi velkorysí.“

„To je to nejmenší,“ zamručel malíř a pak, jako by se snažil vyhnout dalším otázkám, rychle dodal: „Stejně bych nečekal, že Hemming bude tak rozumný.“ Následovala pauza a pak pokračoval: „Takže Silje! Co s tebou budeme dělat? Jak vidíš, zbylo nás tu jenom pár a hodil by se nám pár rukou navíc. Zůstaneš tu? Můžeme ti nabídnout jen jídlo a bydlení.“

„Ano, moc vám děkuji,“ odpověděla a pohlédla na svou misku. „Tentokrát se budu snažit soustředit na práci.“

„A přestaneš snít ve dne?“ zasmál se Benedikt. „Lidé musí mít možnost snít, Silje. A takoví jako ty a já dokonce ještě víc. Můj bratr a jeho rodina, která kdysi žila v tomto domě, jsou teď mrtví. Prosím tě, aby ses na ně nevyptávala, protože náš zármutek je příliš velký. My, kdo jsme tu zůstali, se musíme snažit jít dál.“

Přikývla. „Zažila jsem totéž a rozumím vám. Všichni máme někoho, po kom truchlíme.“

Ženy, čeledín a Benedikt souhlasně přikývli. Benedikt pokračoval:

„Já bydlím v tom nazdobeném domě vedle a neúčastním se žádných prací na statku.“ Zdál se být mimořádně pyšný na své výsadní postavení. „Ale počkat! Moc jsi toho nevypila. Pivo je jednou z věcí, kterých máme hojnost – můžeš si dát sedm džbánků denně, jestli chceš.“

„Ach! Děkuji, ale ne. Stěží vypiji tři džbánky za den.“

„Cože?! Piješ míň než malé ptáče. Ale nevadí, já mám na pivo stejný názor, protože jak vidíš, piji jenom víno – nápoj hodný umělce.“

Silje seděla naproti oknu. Tady v hlavním domě bylo v oknech lepší sklo, ale až dosud se neopovážila pohlédnout ven. Povzbuzená malířovým přátelským tónem se osmělila a řekla:

„Ty hory… To byl pro mě největší šok v životě, když jsem uviděla, jak jsou blízko.“

Začala jim vyprávět, jako by hovořila o snu, o svém strachu z dětství, a jak, ačkoli žila daleko na severovýchodě, ty hory jasně viděla a cítila k nim posvátný respekt. Jen zběžně zmínila kroužící bytosti, které tam žily, a svěřila se, že ty hory v ní vyvolávají děsivé představy. Když skončila, Benedikt podotkl:

„Nepřekvapuje mě, co říkáš. Pro mě jsou taky děsivé. Shlížejí na tebe jako veliký černý mrak vyrůstající ze země. A všechny ty strašidelné historky o Prokletých. Jistě sis jich taky užila do sytosti, že?“

„Ano, užila. Ale kdo jsou ve skutečnosti ti Prokletí?“ zeptala se s jistým vzrušením.

Nemohla uvěřit, že tu sedí všichni pospolu a baví se pán se služebnictvem. Ještě nedávno by to bylo neslýchané. Teď je ale jiná doba a lidé hledají společnost, kde se dá, protože nikdy neví, kde nebo kdy mor udeří. A kromě toho, Benedikt byl výjimečný muž, vysoce uznávaný umělec a dělal si, co chtěl.

Silje si oblíbil, o tom nebylo pochyb, a ona cítila, že našla spřízněnou duši.

„Ti Prokletí,“ začal pomalu, zatímco se na něj upíraly všechny oči. Všichni už dojedli, ale zůstali sedět, protože se nikomu nechtělo opustit příjemnou společnost ostatních. „Prokletí nejsou víc než legenda. Myslelo se, že mají kouzelnou moc a jsou plody zla. Předpokládám, že jsi slyšela o Tengelovi, zlém duchovi Prokletých.“

„Mistře Benedikte!“ zvolala jedna z žen pronikavým hlasem, zatímco ta druhá se pokřižovala. Čeledín vstal a přešel ke dveřím, vytáhl nůž a zabodl ho do zdi nade dveřmi, aby zahnal zlé síly.

„A, samé pověry,“ chlácholil je Benedikt. „Slyšela jsi o něm, Silje?“

„Jenom takové fámy. Nikdo mi toho nikdy moc neřekl.“

„Já ti teď o nich řeknu, protože já se nebojím! Ani kouzel, ani ďábla! Asi před třemi nebo čtyřmi sty lety utekl mladý Tengel do hor, protože jeho a některé další zemědělce z jeho půdy vyhnala nová nařízení jednoho dávno zapomenutého krále. Tengel přísahal, že se pomstí. Zaprodal svou duši ďáblu, Silje, a stal se vůdcem Prokletých. Mimochodem, Tengel znamená vůdce – to jsi určitě nevěděla, že? Někdy se jim říkalo také „Ledoví lidé“, protože je prý nemožné najít cestu tam, kde žijí – k jejich doupěti. Říká se, že aby ses tam dostala, musíš projet pod ledem, tunelem podél veliké řeky.“

„Uměl mladý Tengel už předtím, než přišel do hor, kouzlit a čarovat?“

„To nevíme. Traduje se, že to byl obyčejný muž, ale že smlouva s ďáblem mu dodala neuvěřitelné síly. Za ta staletí narůstala nechvalná proslulost Prokletých a šířily se zvěsti, že jeho děti prý dědí jeho kouzelnou moc. A…“ – Benedikt ztišil hlas – „říká se, že Tengel nemá hrob!“

Silje vykulila oči. Nevědomky se zahleděla do tmavého rohu za dveřmi.

„Chcete říct, že satan si ho vzal? Odnesl si ho?“

Malíř sklopil zrak. „To jsem neřekl. To jsem nikdy neřekl.“ Znovu zvedl oči. „Není nic, co by Prokletí nedokázali. Ale to jsou všechno jenom řeči, Silje. Jenom hloupé pověry.“

„Takže ve skutečnosti neexistují?“ zeptala se.

„Já jsem je nikdy neviděl a to tu bydlím celý život. Jsem dost upřímný na to, abych připustil, že nikdy dobrovolně nepůjdu nahoru do hor, ale to je jiná věc. Je to proto, že ty zlověstné hory mě děsí samy o sobě.“

Žena, která houpala Sol na klíně, dala dítěti ruce přes uši. „Mistře Benedikte, měl byste si dávat větší pozor, co říkáte,“ napomenula ho rozzlobeně. „Nikdo nesmí mluvit o… nich.“

Čeledín měl více odvahy. „Neexistují!“ prohlásil. „Možná kdysi dávno, ale ne teď. Pravděpodobně vymřeli během černé smrti před dvěma sty lety, jako téměř všichni ostatní. Byl jsem v horách mnohokrát a neviděl jsem ani je, ani jejich ‚doupě‘.“

Takže to všechno byly jen moje představy, pomyslela si Silje. Teď byla mnohem uvolněnější. Už o tom nebude znovu přemýšlet a nebude se bát. Bylo to prostě báječné, jenom se najíst, být zase v teple a mít na sobě čisté šaty – i když patřily nějaké ubohé dívce ze statku. Byla radostí bez sebe a najednou zvolala: „Já jsem tak šťastná. Myslím, že tomuhle se nevyrovná ani nebe!“

Ostatní se s ní radostně zasmáli.

Pak znovu pomyslela na Sol a na mor. Znepokojeně pohlédla na děvčátko. Jak dlouho potrvá, než budou vědět víc? Viděla hodně nemocných, aby poznala příznaky, ale zatím bylo dítě veselé a spokojené. Jenom jednou, když jedli, vypadala smutně, bradička se jí třásla a měla nepřítomný výraz v očích.

„Maminko,“ pípla roztřeseným hlasem. „Maminko!“

Pak ji jedna z žen pochovala v náručí a řekla: „Je tak malá. Brzy na všechno zapomene.“ Něžně ji kolébala, dokud se neutišila.

Všichni chtěli, aby jim Silje vyprávěla o své těžké cestě a zvláště o posledním dni a noci, kdy se toho tolik seběhlo. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, kdo byl ten, co jí pomohl, ale viděla, jak si při zmínce o něm obě ženy vyměnily významné pohledy. Jedna z nich řekla něco jako „slitování“ a čeledín rozpačitě zabodl pohled do podlahy.

Vtom všichni něco zaslechli a vylekaně se rozhlédli kolem. Po cestě se tryskem hnali koně a vzápětí bylo slyšet rachocení zbraní a brnění.

„Vojáci místodržitele!“ oznámil Benedikt, když vyhlédl oknem do dvora, kde začalo sesedat několik jezdců. „Silje! Jsou tohle ti muži, se kterými jsi mluvila dnes v noci na šibeničním vršku?“

Už se stmívalo a přes sklo nebylo tak dobře vidět, ale byla si jistá. „Ne, nepoznávám žádného z nich.“

„Dobrá, pak se nemusíš skrývat. Greto,“ nařídil jedné z žen, „odnes pryč aspoň to maličké a možná i tu holčičku.“

Žena vzala obě děti a odešla do vedlejšího pokoje. Benedikt vstal a vyšel ven, aby přivítal vojáky. Ostatní čekali uvnitř a napínali uši, aby jim nic neuniklo.

Benedikt muže pozdravil a zeptal se jich, co je sem přivádí. Důstojník přešel k němu a postavil se na schod.

„Neviděli jste tu dnes v noci nebo přes den nějaké cizince?“

„Ne, neviděli. Koho hledáte?“

„Víš to zatraceně dobře, malíři Benedikte! Ten vzpurný rebelant Dyre Alvsson a jeho muži byli dnes v noci venku. Zapálili dům jednoho z králových mužů. Takovým zločinům učiníme přítrž. Nebudete nic namítat, když se vám podíváme do stájí?“

„Jak si přejete, pokud si myslíte, že moje staré kobyly stojí za podívanou. Jistě nevěříte, že bych já…“

Důstojník utnul jeho řeč. „Věříme!“ odfrkl si a otočil se na patě.

Všichni vojáci najednou vyrazili ke stejnému domu. Zjevně tu nebyli poprvé hledat koně cizinců. Po chvilce vyšli ven.

„A Hemming Správcovrah?“ zavolal důstojník.

„Neviděl jsem ho věčnost,“ odpověděl Benedikt tak přisvědčivě, že dokonce i Silje by mu uvěřila, kdyby neznala pravdu. „Tomu darebovi se vyhýbám.“

„To děláš dobře, už kvůli sobě.“

Pár mužů prohledalo jednu nebo dvě další budovy Možná si mysleli, že koně schovali mezi krávy ve stodole. Pak už se chystali k odjezdu.

„Raději by sis měl dávat pozor, Benedikte!“ zakřičel důstojník přes rameno. „Cákání barev na strop kostela ti ještě nezajistí volnou cestu do nebe.“

„To ani čmuchání v domovech poctivých lidi!“ zavolal na něj Benedikt.

Teď už Silje věděla, kdo to byl – ten muž ve vlčí kožešině. Dyre Alvsson. Neslyšela už to jméno někde? Největší nepřítel Dánů v Trøndelagu! Nebylo možné ho najít, ať se ho vojáci snažili dopadnout sebevíc, protože ho lidé chránili a skrývali.

Mezi lidmi nepanovala žádná zjevná zášť vůči králi. Sedláci a rolníci se nezajímali o to, kdo vládne jejich zemi. Když před patnácti lety převzali moc Švédové, lid je dobře přijal jako nové pány. Když odešli z Trøndelagu a znovu se vrátili Dánové, obyvatelstvu ani tato změna nijak nevadila. Kodaň nebo Stockholm – obojí příliš daleko – takže zemi mohl vládnout ten či onen. Dokud měli svůj denní chleba, příliš se nestarali, jak se jejich král jmenuje. Sedláci si jen stěžovali na daně a další záležitosti, které se jich bezprostředně dotýkaly.

Bylo jen málo vzbouřenců, kteří byli neustále aktivní. Nejvýznamnějším z nich byl v té době Dyre Alvsson. Byl to ten nejtroufalejší a nejobdivovanější ze všech. Silje až dosud nevěděla, jak vypadá, jak je starý ani odkud pochází. Ale i když teď už něco tušila, nikdy by ho neudala! Nepřekvapovalo ji, že o něm nikdo nechtěl mluvit, když se vyptávala.

Uvažovala o Hemmingovi a znovu se jí zmocnil ten hřejivý pocit. Ano, byl to rebel; to už jí došlo. Benedikt je zjevně podporoval. Takže možná bude mít ještě šanci se s Hemmingem setkat. Ach, úplně viděla ten škádlivý záblesk v oku, jeho pěkně tvarovaný nos a ústa s pohotovým úsměvem. A ty zlaté vlasy, které zářily v měsíčním světle! Siljino mladé, nevinné srdce bylo plné nových pocitů. Tohle byla slepá láska založená jen na vzhledu, která je příznačná pro každou šestnáctiletou dívku. To bezpodmínečné zbožňování, tak typické pro mladé a nezkušené. Snít o někom, být slepý k jeho chybám, přisuzovat mu ctnosti, pocity a zájmy, které by měl mít, ale možná nemá.

Ten den nebyl pro Silje dlouhý. Statek byl brzy bezpečně uzavřený a lidé se chystali do postelí. Ty dvě dobrosrdečné ženy trvaly na tom, že si nechají obě dvě děti u sebe ještě jednu noc.

Silje si nemyslela, že tak brzy znovu usne, ale mýlila se. Sny přicházely a odcházely. Potichu sténala ze spánku a lehce trhala rukama a nohama, jako by se snažila před něčím uniknout.

Ležela na pastvě pod statkem, kde vyrostla. V dálce se rozpínalo Noční království. Jeho členité a nesouvislé vrcholky, skrytá údolí za nimi a pod nimi. Rudě planoucí nebe. Vtom se něco zvedlo nad hory. Strašidelné postavy v černém s obrovskými, doširoka roztaženými křídly – její démoni. Silje se ve spánku před nimi snažila skrýt.

Nebylo jich mnoho – asi jen šest nebo osm – ale byli nebezpeční. Plachtili vzduchem a po něčem pátrali; ale ona věděla, že už ji zahlédli. Jenom předstírali, že si jí nevšimli!

S leknutím si uvědomila, že je nahá.

Na tom ale vůbec nezáleželo. Neznamenalo to nic, protože věděla, že ji nikdo nemůže vidět, kromě těchto přízraků z druhé strany. Tohle vědomí ji docela uspokojovalo, roztáhla se na trávě a se smyslnou rozkoší si protáhla končetiny.

Právě se k ní blížili. Rozbušilo se jí srdce. Už je jasně viděla. Oni byli také nazí; všichni to byli muži a v jejich ďábelských tvářích se zračila vyzývavá přitažlivost. Na rukou měli dlouhé drápy a jejich těla spojovala mužské a zvířecí prvky. Opravdu, tyhle bytosti víc připomínaly zvířata než lidi; byli tak svalnatí a ladní.

Uviděli ji a toužili po ní. Přesto se k ní nepřiblížili. Kroužili nad ní a drželi si odstup, jako by váhali, nebo na něco čekali. Spatřila tvář jednoho z nich. Byla krásná, ušlechtilá, ačkoli zvrácená a nepřirozeně znetvořená. Tvář mladého muže lemovaná zlatými vlasy – s jeleními parohy.

Znala ho a třásla se jako u vytržení, že ho znovu vidí, ale ani on se neopovážil sestoupit k ní.

Dolní polovina jeho těla byla jelení, ale jeho paže přecházely v křídla s mocným rozpětím. Z nějakého důvodu si přála, aby nebyl nahý; cítila se nesvá. Obdivovala jeho tvář. Nic víc nechtěla. Pak od ní všichni najednou začali odlétat.

Vzhůru z Nočního království se vznesla ještě jedna bytost, větší a nebezpečnější než ty ostatní, ale zůstala na svém místě, vyrýsovaná proti planoucímu nebi. I když byla nesmírně daleko, ve svém snu Silje viděla, kdo to je. Poznala jeho tvář. Přitažlivou a přesto odpudivou, s úšklebkem dravce, svůdným, lákavým… Černé vlasy se mu kroutily přes čelo, oči mu plály.

Ovšem, ať se snažila sebevíc, neviděla jeho tělo. Zoufale chtěla nahlédnout do temných stínů, které ho skrývaly, ale dívala se jenom na siluetu, která jí připomínala fauna nebo satyra.

Tělo měla jakoby unavené a těžké a nemohla popadnout dech. Byla podivně rozjitřená a stejně jako ty tajemné bytosti vyčkávala, kroutila se v trávě, trochu přitáhla nohy k tělu, toužící, bázlivá, okouzlená.

Jeho křídla se pohybovala s pomalým mácháním a jak začal plachtit k ní…!

S výkřikem se probudila!

Ležela a ztěžka oddechovala jak úlevou, tak zklamáním, že sen skončil tak náhle.

Lekla se, když ucítila, jak má rozpálené tělo, tak jako nikdy předtím. Byla zmatená, roztřesená a přikryla se rukama, aby skryla pocit studu a vnitřního vzrušení; ale její ruce rozdmýchaly ten oheň – a nebylo cesty zpátky.

Vyčerpaně ležela na zádech a přemýšlela, že by měla zemřít hanbou z nepopsatelné extáze, kterou právě zažila. Prostě a přirozeně – Silje dospěla.

Benedikt nemaloval kostel v jejich farnosti; to udělal už dávno a každý coul klenutého stropu byl vyzdobený. Teď právě zkrášloval boží dům v nedaleké sousední farnosti a později toho rána – Benedikt nebyl zrovna ranní ptáče – vzal bryčkou Silje s sebou. Silje si všimla modrých žilek na jeho nose, známek toho, že si neodepře pití.

Silje si byla jistá, že každý v její tváři pozná, co se stalo minulou noc, ale mýlila se. Zdálo se, že nikdo si na ní nevšiml ničeho neobvyklého, a všichni s ní mluvili úplně normálně, jako by se nic neudálo.

To je divné! Pro ni to byla proměna a cítila se tak zostuzená, že by se nejraději propadla do země.

Skutečnost, že ji přitahoval nesprávný muž, celé věci moc nepomohla.

Benedikt zlehka držel opratě, řídil starou kobylu a neustále za rachotu bryčky o něčem brebentil, zatímco Silje seděla vedle něj a poslouchala. Vyprávěl jí o svých velkých uměleckých zážitcích a o všech kostelních malbách, které vytvořil. Nahlas nadával na reformátorské kněží, kteří nařídili, že by se všechny ty staré, překrásné malby měly přebílit, protože některé z nich jsou nemravné.

„Nemravné!“ zuřil. „Na lásce není nic nemravného, Silje. Všechno je přirozené a krásné. To duše těch úzkoprsých starců jsou nemravné!“

Jeho slova jí poskytla trochu útěchy, ale ne dostatek.

„Naštěstí tu byli také rozumní kněží, kteří dokázali zastavit tohle mravní šílenství slovy Řehoře Velikého, který řekl: ‚Pomocí obrazů nechť se učí ti, kdo nemohou číst Písmo svaté.‘ Ten pochopil, jakou cenu má církevní umění! Počkej, až ti ukážu svého anděla v Soudném dni, Silje. Ach, takový mistrovský kus! Jako předlohu jsem použil Hemminga.“

Tváře jí zčervenaly. „Jsem si jistá, že to byl skvělý model,“ utrousila.

Benedikt se zasmál. „Jeho tělo, to ano, ale jeho duše těžko! Vlastně, jak by se tobě líbilo být mým modelem pro Padlou pannu – ve scéně ze Soudného dne?“

„Ne!“ odpověděla zlostně.

„Ach, prosím! Se svými krásnými zlatohnědými vlasy budeš dokonalá. Přirozeně si budeš muset svléknout šaty!“

„Ne! To rozhodně ne!“ zalapala po dechu.

Znovu se zasmál. „Jen jsem si tě dobíral, děvenko. I když máš možná duši umělce, zdaleka nejsi dost tolerantní. Farní škola?“

Nehodlala už dál poslouchat takové věci, a tak pevně a výmluvně sepjala ruce do klína a zírala na ně.

Kdyby jen malinko pootočila hlavu, viděla by hory. Ale ona se na ně nepodívala, i když ji vábily a volaly – dnes víc než kdy jindy. Možná se tam právě na nebi vznáší ty bytosti. A možná ta největší z nich je…

„Není to támhleten kostel?“ vykřikla až příliš nadšeně.

„Ano, to je. Ale není to nic, kvůli čemu bys měla být tak rozrušená.“

„Ne. To já jen…“ Větu nedokončila. Nemohla popsat svoje představy, a přesto teď, navzdory studu, začala znovu cítit fyzické vzrušení – stejně jako minulou noc.

Nečinně se potulovala uvnitř kostela, vyhýbala se stojanům a žebříkům a obdivovala Benediktovu práci.

Některé motivy poznávala. Čtyři jezdci Apokalypsy, například. Další obraz představoval toulavou skupinu obětí moru a jiný zas pustošení války. Na jedné straně napůl dokončená postava Smrti. A tam! Ach, ano, tamhle byl Hemming, anděl ze Soudného dne – poněkud přibarvený, ale nebylo pochyb o tom, že je to on. Toužebně si povzdechla.

Štědře chválila všechno, co viděla, a její upřímné obdivné poznámky Benedikta těšily.

„Podívej na tohle! Podívej!“ zvolal vzrušeně a vedl ji dál. „Co si myslíš o tomhle?“

„No… ano.“ Zaváhala. „Ale proč jste namaloval ženu, jak tluče máslo? A za ní ďábla?“

Benedikt se zahihňal. „Vždycky chtějí něco takového! Malý oplzlý vtípek je dovolený. Kněží, kostelníci a shromáždění si všichni rádi užijí trochu legrace.“

„Moc tomu nerozumím,“ řekla naivně.

Zíral na ni s otevřenou pusou. „Chceš říct… Nerozumíš té symbolice? Nikdy jsi neviděla, jak někdo tluče máslo? Nikdy jsi to sama nedělala?“

„Ano, samozřejmě, ale…“ V tu chvíli ucítila, jak jí rudnou tváře, a rychle se od něj odvrátila. Bylo to tak nevkusné… tak vulgární!

Benediktovi to bylo líto. „Jsi pro mě hádankou, moje náruživá mladá panno. Ano, určitě jsi vášnivá; každý to vidí!“ Odmlčel se. „Možná bys mi chtěla pomoci s malováním?“ zeptal se s velkorysostí, která byla nejspíš odezvou na její předchozí slova obdivu. „Můžeš vybarvit tuhle vinnou révu. Už jsi někdy malovala?“

Nemalovala, ale toužila to zkusit.

Ukázal jí barvy. Caput mortuum byla červeno-fialová barva. Saze se měly používat střídmě, aby obrázek nebyl jednotvárný, a za žádných okolností je neměla míchat s jinými barvami. Okrově žlutá, běloba, pak měděný prášek, který se proměnil v modro-zelenou, a ultramarínová, ze které vznikne světle modrá. Může míchat všechny tyhle barvy, pokud mu nezpřehází jednotlivá barviva.

Úzkostlivě chytila štětec. Tak se bála, že přetáhne obrys a vylije barvy, že jí trvalo čtvrt hodiny, než vybarvila první list révy, ale potom už pracovala rychleji. Nadšeně se bavili o umění, zatímco Benedikt byl celou dobu zavěšený pod klenutým stropem a pracoval na Adamovi a Evě – kteří si chránili svou poctivost velikými fíkovými listy – a Silje pokračovala se svou révou. Nevěděla o malování vůbec nic, a tak se ujal role jejího učitele, která se mu zjevně zamlouvala.

Najednou se zeptal: „Nudím tě?“

„Ne, ne!“ odpověděla nadšeně. „Tohle je opravdu zajímavé. Nikdy jsem si s nikým takhle nepovídala.“

Zazubil se. Jeho téměř nepřetržitý monolog se dal těžko nazvat rozhovorem.

Nakonec se vrátil dolů na zem. Denní práce byla za nimi – úplně zapomněli sníst jídlo, které si s sebou přivezli.

„Tak se na to podívej!“ prohlásil obdivně. „Věděl jsem, že to dokážeš. Opravdu ti ty listy obživly. Jak jsi věděla, jak udělat stíny?“

„Nevěděla.“ Byla zmatená, ale velmi pyšná na své dílo. „Jen jsem se pokusila vzpomenout si, jak vypadají.“

„Zítra se mnou musíš jet zase,“ zvolal dychtivě. „Ženské se mohou postarat o děti, vědí, co dělat.“

A zatímco před ní kráčel z kostela, uvažovala o tom, jak moc si za tak krátkou dobu tohohle starce oblíbila. A možná, což bylo ještě důležitější, našla něco v sobě. Silje, ta černá ovce, nevhodná pro život na statku, našla jiný svět. Možná právě sem patřila.