Morová rána : Kapitola 4

4 Kapitola

 

Silje se nemohla příštího dne do kostela vrátit, protože jedna rána na chodidle se jí zanítila a všichni jí doporučili, že má odpočívat. Ten den si hrála se Sol, dělala drobné práce, které se daly dělat v sedě, a hovořila se dvěma staršími ženami.

Sol byla zábavné dítě, velmi vznětlivé a přímočaré. Byla neuvěřitelně otevřená. Když se zlobila, moc se vztekala, ale stejně tak když byla šťastná, dávala to najevo a všechny je jednoho po druhém zobjímala. Nikdo nerozuměl ani slovo z toho, co říkala, ale všichni usoudili, že jí nemohou být víc než dva roky.

Další den ráno Siljina noha vypadala lépe a znovu doprovodila Benedikta, ale tentokrát, aby ženám ulevili, s sebou vzali i Sol.

Děvčátko divoce běhalo po kostele a její nespoutaná energie je doháněla k zoufalství. Znovu a znovu ji Silje musela snést dolů z kazatelny nebo z ochozu. Znovu a znovu se dítě snažilo vylézt nahoru za Benediktem. Nakonec se rozhodli uvázat ji za lano v presbytáři, kde bylo prázdno.

Stejně jako předtím malovali každý zvlášť. Silje tentokrát dostala o něco složitější úkol, a to namalovat svatozáře koleni hlav nějakých andělů. Udělala to dobře.

„Je to v tobě,“ zamručel spokojeně Benedikt. „Pojď se podívat, co jsem udělal včera, když jsi tu nebyla.“

Šla za ním do jedné z postranních kaplí. Pod malým klenutým stropem namaloval nějaké scény ze Soudného dne, ale Silje okamžitě poznala, co chtěl, aby viděla. Byl to napůl dokončený obraz Padlé panny!

Zrudla a odvrátila se.

Benedikt se hlasitě zasmál. „Ano, je ti dost podobná, že? Tedy, chci říct, její tvář. Ten zbytek jsem si samozřejmě musel domyslet, ale to nebylo tak těžké.“

Silje neměla slov. Cítila se potupená. Žena na obraze nevypadala jako ona. Její břicho bylo plošší a nahoru od pasu toho měla víc než ta… věc!

„Takhle vůbec nevypadám,“ vykřikla.

„Můžeš si za to sama,“ pochichtával se přátelsky Benedikt. „Nechtěla jsi mi stát modelem. Ale rád to opravím, stačí když mi řekneš, kde jsem se zmýlil.“

Samozřejmě by bylo správné, kdyby se otočila a odkráčela, aby tak dala najevo své rozhořčení. Přesto nedokázala snést myšlenku, že je její tvář posazená na vršku toho hruškovitého těla, a tak udělala pár rychlých, rozpačitých posunků kolem malby. Benedikt si ji prohlédl od hlavy k patě a porovnával ji se svým výtvorem.

„Ano, máš pravdu. Ty patříš k těm dívkám s plnými ňadry, co jsou hubené od pasu dolů. To snadno změníme. Pak taky potřebujeme ďábla, který bude stát za tebou. Nedá se nic dělat, to bude muset počkat, dokud nedodělám polního maršálka Smrťáka!“

Silje chodila do kostela každý den, i když se jí noha ještě nezahojila. Sol s nimi jezdit nesměla, protože bylo téměř nemožné ji uhlídat. Každý den nosila Silje svůj krásný modrý sametový plášť. Jednou Benedikt cestou poznamenal: „Hladíš ten plášť, jako by to byl milenec.“

To ji vyplašilo. „To jen proto, že je ten samet tak hebký.“

„Myslel jsem to, jak se do něj balíš – a při tom vdechneš jeho smyslnou vůni – to snad má něco společného s vlastnostmi látky?“

Napřímila se. „Nikdy jsem neměla tak krásné šaty. To je všechno!“ zamumlala rozpačitě.

Čtvrtý den Benedikt oznámil Silje, že podle něj maluje dost dobře na to, aby jí mohl dát složitější úkol. Už zbývalo jen málo času na dokončení maleb v kostele, protože už se tu brzy zase měly konat bohoslužby. Nestačil by dokončit práci sám. Mohla by namalovat ďábla svádějícího tu pannu, kdyby jí nakreslil obrysy?

Oněměla. Bude moci namalovat celou postavu? Ano, byla přesvědčená o tom, že to dokáže. Věděla celý život, že v sobě má talent na malování, ale nikdy nedostala příležitost uplatnit ho.

„Ano. Ano, prosím! Myslím, že bych to měla zkusit,“ zajíkala se nadšením. „Ale co když to udělám špatně, nebo to nebude dost dobré?“

„Pak to přemalujeme. Ale jsem si jistý, že to zvládneš.“

Silje se zhostila svého úkolu tělem i duší. Teď pracovala sama, v postranní kapli, a mohli na sebe s Benediktem jen občas něco křiknout. Přesto byla tak hluboce zabraná do své práce, že často zapomněla jak na starce, tak na své okolí.

Vrátil se za ní až někdy k večeru. Mezitím k ní nakoukl jen jednou kolem poledne, aby se podíval, jak pokračuje. Teď už měla práci skoro hotovou, zbývalo jí namalovat jenom ďáblovo kopyto, které vykukovalo zpoza ženiných nohou.

„Nesnědla jsi za celý den ani sousto,“ zavolal, když procházel chrámovou lodí a kolem se rozléhaly jeho kroky. „Už se začíná stmívat. Budeme toho muset nechat.“

Vtom se zarazil.

Stoupla si k jedné straně, aby mohl vidět její výtvor, a úzkostlivě očekávala jeho verdikt. Jen zíral.

„Propána, děvče, co jsi to udělala?“ zabručel.

Teprve pak, když se na zeď podívala jeho očima, si uvědomila, co namalovala. Ďábel stál za tou ženou, jak ho Benedikt načrtl, ale Silje tam namalovala mnohem víc. Pařátovité ruce svíraly ženiny prsy a ona měla hlavu zakloněnou a opřenou o ďáblovo rameno. Jeho dlouhý jazyk ji laskal na krku – a jeho tvář…

„Proboha!“ vydechla a zakryla si ústa rukou. „Toho jsem si nevšimla!“

Nikdo, kdo kdy viděl muže ve vlčí kožešině, by nezapochyboval, odkud tahle tvář pochází.

„Musíme to odstranit,“ řekl Benedikt znepokojeně.

Silje už už chtěla malbu přetřít barvami, ale pak ji Benedikt chytil za ruku a rozhodl: „Ne, nedělej to. Rozmyslel jsem si to. Je to příliš dobré, než abys to zničila. Nejsi žádný malířský mistr a je tam spousta nedokonalostí, ale tys tomu obrazu dodala takový náboj! Doufejme, že královi vojáci nikdy nebudou mít důvod sem vstoupit.“

Pak pokračoval téměř pohoršeným hlasem: „Mladá dámo, nikdy by mě ani nenapadlo, že ty, která vypadáš tak ctnostně, bys mohla namalovat sprostý, vulgární obraz, jako je tento! Podívej se na ty ďáblovy lačné, chamtivé ruce! Podívej se na ten postoj! Jako bys sama moc dobře věděla, co se děje za zády té ubohé ženy.“

Silje byla zděšená. „Nechápu to. Nedošlo mi, že jsem to namalovala takhle. Muselo se to udělat samo!“

„Buďto jsi očarovaná, nebo je to prostší – máš duši umělce a pracovala jsi v transu. Ano, tak se to stalo. Když se umělce zmocní inspirace, často si neuvědomuje, co dělá. Ale já si myslel, že ses zamilovala do mladého Hemminga!“

Takže odhalil její tajemství.

„Taky že ano!“ Byla rozzuřená a zmatená. „Ano! Nechápu, jak se na zdi mohla objevit tahle tvář.“

Benedikt se rozesmál, nejdřív zlehka, pak srdečněji. „No, nemohla sis vybrat lepší exemplář, který bys napodobila! Dobrý Bože, něco takového! Ta vitalita! Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět. Je dobře, že je v tomhle rohu tma.“

Vyrazili směrem domů. Bylo tepleji a to málo sněhu, co napadalo, zase roztálo. Nebe bylo šedé a smutné. Věděli moc dobře, že tohle oteplení je ošidné. Slunce vycházelo každým dnem později, zima vládla pevnou rukou a její mrazivé pařáty se zatínaly čím dál hlouběji do země.

Tohle byl bídný podzim.

Silje byla na Benediktově statku deset dní, když Sol onemocněla. Ležela schvácená horečkou a plakala na posteli v jejich pokoji. Silje u ní seděla celý den, měnila jí šaty a zahřívala ji.

Lazebník, který patřil mezi Benediktovy spolupijany, vynesl svůj rozsudek.

„Ne, obávám se, že o tom není pochyb. Nesmíte ji pustit k tomu nemluvněti. My ostatní budeme v pořádku – když jsme přežili dosud. Je pokřtěná? Bylo by dobré zavolat kněze, aby se tu zastavil.“

„Zemřel,“ oznámila jedna z žen. „A nový ještě nepřijel. Škoda, byl to dobrý člověk, ten náš poslední kněz. Navštěvoval všechny nemocné, než sám onemocněl. Ale ta dívka je dost velká, takže ji určitě pokřtili.“ Potlačila slzy; všichni si malou Sol zamilovali. Když lazebník odešel, Silje si zase sedla k Sol. Beznaděj ji probodávala jako nůž. Tolik se s dítětem sblížila, že ho skoro považovala za dceru.

„Pomoz nám,“ zašeptala. „Pomoz nám, pomoz. Nenech ji zemřít, vždyť je tak plná života. Nebesa, neberte mi ji. Prosím, nech ji naživu!“

Dívčina horečka nepolevila. Spíše naopak. Silje nemohla dělat nic než čekat na další hrozivé příznaky.

Sol vzhlédla; oči měla pohaslé.

„Prosím, uzdrav se,“ prosila ji Silje. „Nemohu snést, když vidím, že tě něco bolí. Tolik tě potřebuji.“

Sol vykulila oči. „Filje potvebuje Fol?“

„Ano, potřebuji Sol. Ty a já patříme k sobě. Máme malého bratříčka, o kterého se musíme taky postarat. Není to žádná legrace, když jsi nemocná. Mám tě moc ráda, Sol.“

Znavená tvářička dítěte se zlehka rozzářila úsměvem. Malá ručka – úplně horká – ležela v té Siljině. V tom okamžiku Silje poprvé poznala, že si ji Sol opravdu oblíbila, má ji ráda a cítí s ní sounáležitost. Do té doby byl jejich vztah založený víc na snaze přežít.

Mluvila o Dagovi jako o svém malém bratříčkovi. Možná to nebylo moudré, zvlášť pokud by byli nuceni jít každý svou cestou, ale cítila to tak a tušila, že je to správné. Nechtěla být odloučena ani od jednoho z nich – a nechtěla se dívat, jak tahle krásná dívenka leží ve studené rakvi!

Později ten večer slyšela, že k nim někdo přijel. Když se Benedikt vrátil z kostela, přicestoval s ním nějaký jezdec. Silje nevěděla, co se mezi nimi stalo, ale najednou stál host ve dveřích chaloupky.

„Odejdi z místnosti, Silje,“ vybídl ji hlubokým, chraplavým hlasem.

V pokoji bylo přítmí a tentokrát na sobě neměl vlčí kožešinu, jenom tmavě hnědou tuniku s kapucí, ale přesto ho poznala. Ruce se jí třásly, když vstávala od lůžka. Sol zanaříkala a natáhla se k ní.

„Neměla bych tu zůstat?“ zeptala se Silje tlumeně a nutila se mu pohlédnout do očí, i když si byla naprosto jistá, že jí vidí až do žaludku. Všimla si, že ty zvláštní oči jsou jako kousky jantaru vklíněné mezi řasy černé jako uhel.

„Máš to dítě ráda, že?“

„Ano. Hrozně, hrozně moc.“

„Pak odejdi! Počkej s ženami v kuchyni!“

Nerada poslechla a snažila se nevnímat slzy dítěte.

V kuchyni nikdo neřekl ani slovo. Vládla tam podivná atmosféra, ve vzduchu bylo cítit napětí. Ale napětí z čeho? Z úzkosti? Strachu? Zjevně to nebyl dobrý nápad mít u sebe v chalupě vůdce rebelů. Všem hrozilo velké nebezpečí.

Benedikt byl celý nesvůj a strnule stál u okna. Čeledín seděl a žmoulal v rukou čapku. Obě ženy seděly naprosto nehybně.

Jedna z nich se začala potichu modlit.

„Nech toho!“ vyštěkl na ni bezmyšlenkovitě Benedikt.

„Jistě. Odpusťte,“ omlouvala se žena. Jmenovala se Marie a byla to ona, kdo se většinu času o Sol staral.

Najednou se Silje postavila. „Už je tam dost dlouho. Půjdu se podívat, co se děje.“

Kupodivu se jí v tom nikdo nepokusil zabránit.

Poněkud váhavě otevřela dveře do místnosti. Muž se skláněl nad postelí. Napřímil se a otočil se k ní, ale neprojevoval zlost ani překvapení, že se vrátila.

„Tohle dítě je silné,“ prohlásil svým nezvyklým, chraplavým hlasem. „Přežije to… ale,“ odmlčel se.

„Je to možné?“ Silje jeho slovům nevěřila, nechtěla si dělat plané naděje. „Jak to víte?“

Jízlivě se usmál. „Je spousta takových, kdo onemocněli a dnes žijí. To přece víš. Prostě s ní zůstaň, aby se necítila osamělá.“

„Ano.“

Sol pokojně ležela a hleděla na ně s unaveným, horečnatým úsměvem.

„Proč kulháš?“ prohlížel si ji.

„To nic není. Nehojí se mi omrzlina na chodidle.“

„Můžu se na to podívat?“

„Ne!“ Zastyděla se, že na něj byla taková ostrá. On jenom čekal a na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Vzdala to, s nataženýma nohama se posadila na postel a on si k nim beze slova sedl a stáhl jí ponožku. Jakmile se horkýma rukama dotkl její kůže, celá strnula. Lhostejně na ni pohlédl a pak jí položil obě dlaně na nohu.

„Měla jsi tu nohu přece jenom víc šetřit,“ promluvil, zatímco Silje cítila nezvyklé, pulzující teplo, které se jí rozlévalo do nohy. Pak začala mít pocit, jako by měla chodidlo v jednom ohni.

„Sol jste tohle dělal také?“ chtěla vědět s pohledem upřeným na dívku, která teď klidně spala.

Neodpověděl jí. Pustil její nohu a vytáhl z tuniky malou dřevěnou krabičku.

„Dnes na noc si na nohu namaž tohle. Vytáhne ti to hnis z rány.“ Potom vstal a pokoj se najednou zdál příliš malý a přetopený.

Silje mu poděkovala a pak se zeptala: „To Benedikt vás požádal, abyste přijel?“

„Ne, to nebyl Benedikt,“ odpověděl. „Ale našel jsem ho v kostele.“

„V kostele! Dobrý Bože, to ne!“

Jako by jí četl myšlenky. „Ano, viděl jsem to.“

Žádný komentář, pouhé konstatování. Silje se ulevilo, že si zrovna natahovala ponožku, jinak by nevěděla, kam s očima nebo co dělat s rukama. Nejraději by se propadla do země.

Chystal se k odchodu. Rychle se ho zeptala: „Miminko! Ten chlapec – on také onemocní?“

Zaváhal a pak rozhodl: „Ukaž mi ho!“

Když kolem ní procházel dveřmi, ucítila v těle tutéž slabost, kterou prožívala ve svém snu. Paprsky večerního slunce na okamžik ozářily jeho tvář. Zatím ho vždycky viděla jen ve stínu nebo přítmí, takže teprve teď si všimla, jak moc se mýlila ohledně jeho vzhledu. Tak hrozně, staře a vyčerpaně musel vypadat v tom špatném světle. Teď viděla poměrně mladého muže – ne mladíčka, ale muže v rozpuku – ale přesto mnohem mladšího, než si představovala.

To zvíře v něm tu bylo také. V jeho očích, ústech, zubech, které se blýskaly ve škádlivém úsměvu, i v uhlazených kočičích pohybech.

Šla za ním přes dvůr, sledovala jeho vysokou vzpřímenou postavu s širokými rameny a dívala se, jak sebejistě kráčí bahnem v botách z jelenice. Zastavil a počkal na ni na schůdku, aby mu otevřela.

Když vešli do kuchyně, ženy vyděšeně vstaly a rychle odešly do jiné části domu. Čeledín přešel do opačného rohu místnosti. Jenom Benedikta nechal jejich příchod v klidu – ačkoli… Silje si na něm všimla té nezvyklé, obezřetné formálnosti.

„Takže?“ zeptal se.

„Holčička bude v pořádku,“ zazářila Silje. „Ale chce vidět také Daga.“

Benedikt zavolal na Gretu, aby přinesla chlapce. Z vedlejšího pokoje bylo slyšet, jak nesouhlasně bručí.

„Ještě není pokřtěný!“

Tajemný muž z divočiny jí odpověděl: „Silje ho pokřtila, když ho našla, a to prozatím stačí.“

„Samozřejmě,“ přitakal Benedikt. „Greto, připomeň mi, že musíme k dětem co nejdříve přivést kněze. Zanedbávali jsme jejich duše už příliš dlouho.“ Jeho hlas byl vysoko posazený takovým divným způsobem, jaký Silje ještě neslyšela.

Greta se objevila ve dveřích. „Ano, Mistře Benedikte,“ podotkla vyčítavě, „a co kdyby zemřely? Jejich nebohé duše by šly do…“

Ztichla a vrhla bojácný pohled směrem k hostu. Pak zase zmizela a vrátila se s chlapcem, ale odmítla překročit práh do kuchyně. Silje ho vzala a položila ho muži do náručí. Podivně smutně se na ni podíval a promluvil: „Máš důvěřivou duši a za to udělám, co bude v mých silách. Ale potřebuji s ním být o samotě.“

Když odcházeli z pokoje, Silje se letmo ohlédla přes rameno. Bylo zvláštní vidět tohohle muže-zvíře, obrovského a zádumčivého, jak drží v náručí tu maličkou lidskou bytůstku. Chlapečka skoro nebylo vidět. Hleděl na muže ospalýma, pootevřenýma očima a zakřičel. Silje začala přemýšlet o tom, jestli neudělala něco strašlivě špatného, ale dítě brzy zase utichlo.

Benedikt, Silje a čeledín čekali na verandě, mlčeli a nedokázali pohlédnout jeden na druhého.

Když za nimi muž vyšel ven, podal nemluvně Benediktovi a prohlásil: „Nové životy se chrání samy. Mor se na nich jen tak neuchytí.“

Nic dalšího neřekl. Silje šla za ním na dvůr, protože si myslela, že právě to chce, když dal dítě Benediktovi, a ne jí.

„Vím, kdo jste!“ vyhrkla najednou.

„Opravdu?“ jeho výraz prozrazoval pobavení a jisté pochyby.

„Ano, ale nikdy vás nezradím. Vždycky mi budete moci důvěřovat jako příteli. Kdybyste jednou potřeboval mou pomoc… ale to vy jistě nebudete.“

Jeho tón teď zvážněl. „Víš, Silje, jednou možná budu velmi potřebovat tvou pomoc. Věřím, že chápeš, proč žiji pořád v ústraní a osaměle a na jak málo lidí se mohu spolehnout.“

Dychtivě přikývla, plná oddanosti a pochopení. Jeho tvář se zkroutila do úsměvu.

„Jsi tu šťastná?“

„Ach, ano! Nic lepšího jsem si ani nemohla přát. Děkuji, že jste mě sem poslal, a děkuji za… no, za všechno!“

Zlehka pohnul rukou dozadu a dopředu v gestu, které mohlo znamenat mnoho věcí. Bylo to, jako by se smál sám pro sebe.

„Silje, Silje,“ řekl pomalu, „nejsi víc než dítě. Ale teď vypadáš mnohem líp, už ne tak vychrtle! Víc jako květina v rozkvětu, což také jsi. A… Když mě zase budeš potřebovat, neváhej a dej vědět.“ S tím nasedl na koně a v mžiku byl pryč. Silje stála se zmateným výrazem ve tváři. „Zase?“ Co tím myslel?

Vrátila se dovnitř za Sol a zaskočilo ji, že u ní našla Marii. Zahlédla prve stín, který se mihl přes dvůr, ale byla příliš zaujatá jejich hostem, než aby o tom víc přemýšlela. Zdálo se, jako by se žena zastyděla, když vstala z podlahy, kde dřepěla vedle postele dítěte, zamumlala něco na omluvu a odešla.

Sol spokojeně spala, a i když měla stále horkost ve tvářích, na spáncích se jí lepily vlasy potem. Horečka ustupuje!

Silje byla zvědavá, co tu Marie dělala. Naklonila se k Sol a jak zatížila postel svou vahou, okamžitě si všimla, že se malinko zakývala. Pod jednou nohou něco bylo…

Byla tam zastrčená mince. Stříbrná mince s křížem.

Silje věděla, k čemu slouží – měla ochraňovat před všemi zlými duchy. Po chvilkovém zaváhání ji nechala na místě.

Aniž by sama chtěla, v myšlenkách se toho večera stále vracela ke svému nedávnému snu. Znovu se jí zmocnila představivost. Kdyby se neprobudila, co by se asi stalo? Proč nesnila, že je to Hemming, kdo si pro ni letí? Proč její podřimující ženství musel probudit právě ten muž-zvíře? Chtěla, aby to byl mladý přitažlivý Hemming. Ano, po tomhle toužila! Kéž by mohla mít znovu tentýž sen, ale tentokrát s jiným… skoro se bála pomyslet na to slovo… S jiným milencem!

Jakmile si tu myšlenku připustila, začalo se v ní něco rozpalovat.

Hemmingův obraz bledl. Nebyl to on, koho viděla.

Silje zabořila tvář do polštáře a bezradně zasténala.

Když se Silje druhý den ráno probudila, okamžitě si všimla, že ji noha už nebolí ani nepálí tolik jako předtím. Kousek od ní už ve své posteli čekala svěží Sol, až vstane.

„Ne ne, maličká,“ domlouvala jí Silje. „Dnes ještě budeš muset zůstat v posteli. Tak rychle se zas neuzdravuješ. Ale budu tu pořád s tebou.“

Silje si všimla, že se její postoj k horám změnil. Několikrát se přistihla, jak k nim s očekáváním vzhlíží – jako by doufala, že se zpoza té nesouvislé masy žuly vynoří děsivá stvoření v čele se svým vůdcem! Hned potom se zastyděla, že má takové troufalé a dětinské myšlenky.

O den či dva později byla Sol mimo nebezpečí a Silje se mohla vrátit ke své práci v kostele. Teď pracovala bok po boku s Benediktem, ale už jí nedovolil namalovat další postavy.

„Kdo ví, co bys zase vyvedla!“ usoudil.

Když už dlouho mlčky a zamyšleně pracovali, špitla: „On umí léčit, že?“

Benediktovi, který pracoval vysoko pod klenbou stropu, okamžitě došlo, koho má na mysli.

„To skutečně umí!“

„Tak proč není známější?“

„Člověk ho zavolá, až když všechno ostatní selže.“

„A to proto, že musí zůstávat v úkrytu?“ ptala se vytrvale dál.

„Dalo by se to tak říct. Zřídkakdy se objevuje. Za celý život jsem ho viděl jen párkrát, ale zdá se, že mi z nějakého důvodu důvěřuje. Je zvláštní, že se poslední dobou tak často objevuje. Nepochybně k tomu má své důvody.“

„Kolik je mu let? Často jsem nad tím přemýšlela.“

„I já! On má každý věk a přesto žádný; zdálo by se, že je mu přesně tolik, kolik zrovna potřebuje.“

„Řekl mi, že byl tady v kostele.“

„Ano. Zeptal se, zda je na statku všechno v pořádku, a když jsem mu pověděl o té holčičce, vrátil se se mnou.“ Benedikt na okamžik zaváhal, a pak odhodlaně pokračoval: „On si tě oblíbil, Silje. Za to buď velmi vděčná – ale buď také velmi opatrná.“

„Ale proč?“

„Proč mi to děláš tak těžké,“ zasténal.

„Prosím. Ráda bych to věděla.“ Tiše, ale rozhodně čekala na jeho odpověď.

„Ach!“ zvolal Benedikt, když rozhodil rukama, až pár kapek tyrkysové barvy spadlo na podlahu kostela. „Utři to, Silje… Uh! No, já bych nechtěl být jeho nepřítelem; to je všechno. Budeš se muset naučit být obezřetná.“

„Vojáci jsou jeho nepřátelé.“ Usmála se, aniž by si všimla jeho těžkého rozhodování. „Předpokládám, že už poznali jeho hněv?“

Duchem nepřítomný Benedikt odpověděl: „Ach, ano! Přesně tak. To nepochybně poznali.“

V honosném šlechtickém sídle v Trondheimu ležela Charlotte Meiden ve své posteli a byla vzhůru už pátou noc za sebou. Jenom na hodinku nebo dvě před úsvitem se jí konečně dostalo trochu neklidného, přerušovaného spánku.

Srdce měla těžké jako kámen, oči vykulené a suché. Prázdným pohledem putovala po pokoji, který byl neustále osvětlen jednou svící, protože se poslední dobou začala bát tmy. Její starý, oblíbený nábytek tu byl pořád, ale už si ho nevšímala. Příborník byl prací jednoho francouzského truhláře; pak španělská křesla, která jí vždycky připomněla inkvizici; a ty překrásné gobelíny. Na ničem z toho teď nezáleželo.

Zmateně pomýšlela na jaro, kdy bude vzduch teplejší. Jaro přijde brzy – po vánočních svátcích – a všechno bude mnohem lepší. Nikomu už nebude zima.

Její rodiče si dělali velké starosti. Nerozuměli jí ani jejímu podrážděnému chování. Když odmítla odcestovat z města na návštěvu k přátelům a příbuzným na velkostatek a trochu se nadýchat čerstvého venkovského vzduchu, zaskočilo je to. Její nezvladatelné výbuchy, když na návštěvu přijela její starší sestra a přivezla s sebou děti, byly nevysvětlitelné. Jako by ji děti nějakým neurčitým způsobem rozčilovaly a ona se zamykala ve svém pokoji a odmítala vyjít, dokud tam byly.

Proč byla najednou tak popudlivá, jejich Charlotte, která byla vždycky tak veselá a plná života? Jejich mladší dcera byla vždycky bezstarostná, někdy skoro lehkomyslná. Byla inteligentní a možná povrchní, ale vždycky byla okouzlující, když jste s ní mluvili. Lidé vždy rádi vyhledávali Charlottinu společnost, i když ta dívka možná nebyla obdařena největší krásou. Ale teď…?

Měli bychom říct, že už nějakou dobu to nebyla ona, jak ji všichni znali – určitě víc než šest měsíců byla taková divná a přetažená. A teď byla prostě nesnesitelná!

Charlotte zírala na rozjasňující se obrys okna. Cítila, jak se všechno, co se uvnitř ní nashromáždilo, dere ven, ať se to snažila potlačit sebevíc. „Kéž bych ještě tutéž noc šla ven.“ Tohle byla myšlenka, která se jí pořád vracela, pronásledovala ji a ona proti ní byla bezmocná. „Nebo ráno potom – v noci vás ven nepustí – nebo další večer – nebo pozítří ráno – jednou jsem to skoro udělala – ale odložila jsem to – ze strachu, byla jsem nerozhodná a nejistá – možná by se pak všechno spravilo. Teď už je pozdě.“

Ach, dobrý Bože, ta myšlenka se k ní vracela, ať se ji snažila potlačit sebevíc.

„Příliš pozdě! – Pozdě! – Pozdě!“

Zhluboka se nadechla, napjala každý sval ve svém těle a snažila se přemoci narůstající hysterii. Ale proud pocitů už se nedal zastavit, dusila ho příliš dlouho. Uplynulo třináct dní. Nikdo na zemi by nesnesl taková muka celých třináct dní!

V myšlenkách viděla ten maličký raneček pod borovicí, pokrývky nasávají vlhkost a začínají hnít a uvnitř nich… nehybné, strnulé. Už žádný pláč – naprosté ticho.

Hluboko z nitra začal Charlotte zaplavovat pláč, který rychle stoupal k jejímu hrdlu. Divoce zasténala a vykřičela svou bolest, beznaděj a zoufalství, všechny ty pocity, které sílily čím dál víc od okamžiku, kdy novorozeně položila na zem a odešla s bláhovou domněnkou, že je volná. Ne, svobodná byla předtím, když městem nesla mladý život v náručí. Jejím tělem zmítal naprosto neovladatelný záchvat srdcervoucího a nezastavitelného pláče. Dovnitř vběhla její komorná, celá vyděšená, s noční čapkou nataženou přes zapletené vlasy a přes noční košili měla přehozený jenom šál. Nikdy neslyšela někoho takhle plakat!

„Slečno Charlotte! Co je? Co se děje?“

Mučivý pláč, jako volání o pomoc, neustával. Byl slyšet po celém domě.

„Co mám dělat?“ Služka si vůbec nevěděla rady. „Mám přivést paní hraběnku?“

„Ne. Ne,“ dostala ze sebe Charlotte konečně.

„Ale co se děje? Je vám špatně, slečno Charlotte?“

Odpověď možná zněla jako: „Ne, vůbec ne,“ ale mohlo to být cokoli. Komorná, která si vždycky držela důstojný, zdvořilý odstup od své paní, si váhavě a celá nesvá sedla na okraj postele. Charlotte se okamžitě posadila a objala ji.

„Pomoz mi! Ach! Pomoz mi!“

„Co se děje?“ zeptala se komorná rozpačitě a snažila se přimět sebe samu, aby zůstala sedět. Takovou důvěrnost neschvalovala.

Charlotte, která ji chtěla požádat, aby šla ven do lesa a hledala dítě, vycítila, že se komorná v téhle situaci necítí dobře, a žádost zůstala nevyslovena. Záchvat pláče pokračoval s nemenší silou.

„Už je pozdě! Příliš pozdě! Ach! Drahý Bože, prosím, vrať čas zpátky, vrať ho.“ Srdceryvný pláč se rozléhal místností.

Kéž by se dal vrátit čas; kéž by mohla přiznat, že má dítě, držet ho v náručí, zahřívat ho a přijmout všechnu tu hanbu, opovržení, vyloučení ze společnosti, které by jistě následovaly.

Otevřely se dveře a do místnosti vešli její rodiče, zatímco venku čekala spousta zvědavých tváří.

„Mé drahé dítě!“ zvolala vystrašená matka. „Co se děje? Měla jsi zlý sen?“

„Ach, tolik se modlím k Bohu, aby to byla jen noční můra,“ vzlykala Charlotte a zalapala po dechu, takže stejně nikdo nerozuměl, co říkala. Matka a komorná si vyměnily místa – jedné z nich se hodně ulevilo, zatímco druhá se ocitla v nezvyklé situaci.

„Co se stalo, Elspeth?“ zeptala se matka klidným hlasem komorně.

„Nevím,“ odpověděla služka. „Pořád jenom říká, že je příliš pozdě.“

„Příliš pozdě, Charlotte? Pozdě najít manžela, to máš na mysli? To je směšně, je ti teprve dvacet pět!“

„Ne! Ne! Nechci se vdávat!“ ječela Charlotte. „Nikdy! Nikdy! Nikdy!“

Její matka byla zmatená. „Trávíš příliš mnoho času doma, drahoušku. Zítra se půjdeme projít do lesa. Je to tak…“

Její slova u Charlotte vyvolala bezděčný výkřik hrůzy. Ztěžka oddechovala, divoce kolem sebe mlátila nohama a rukama, dokud nakonec nepadla bezvládně a bez naděje na krásně vyšívaný polštář.

„Máme poslat pro léčitele, aby jí pustil žilou?“ zeptala se jejího otce. „Možná její krev potřebuje očistit od zlých duchů.“

„Ne,“ hlesla Charlotte vyčerpaně. „Už je po všem. Byla to jen noční můra.“ Pak bylo slyšet jen pár unavených vzlyků.

Všichni – i když znepokojení a ustaraní – konečně odešli z pokoje. Charlotte slyšela hlas své matky v chodbě.

„To nic není, jen takový záchvat, který občas ženy mívají. Brzy to skončí.“

Přesto Charlotte věděla, že kromě jejího citového výlevu nic neskončí. Věděla, že celý svůj život bude cítit stejnou lítost jako teď. Bude jako hnisající rána v jejím srdci. Věděla, že myšlenky, ty myšlenky, jí budou hryzat svědomí a vracet se k ní v osamělých nočních hodinách s cupitáním dětských krůčků.