Morová rána : Kapitola 6

6 Kapitola

 

Studené, suché zimní klima ukončilo mor. Mor potřebuje vlhkost, teplo a hnilobu, aby mohl vzkvétat. Slyšeli o dalších ojedinělých případech, ale pak se zcela vytratil jako ranní mlha.

Hory za statkem měly nad Silje stále tu stejnou zvláštní, vzrušující moc jako vždycky, ale převažujícím pocitem už nebyl strach. Aniž by si to uvědomovala, spojovala si je s jistou osobou, a teď, kdykoli k nim nesměle a provinile vzhlédla, zvlhčila si rty koncem jazyka a srdce se jí rozbušilo.

Už neměla víc snů, podivných nebo obyčejných, než kdokoli jiný. Zapomínala je téměř hned, jak se probudila. Jeden zakázaný sen, jako ten o démonech, se jí ale vracel. Byl jiný, ale o nic méně nestydatý, a ona se z něj probouzela ležící na zádech a bezmocná právě jako u toho prvního.

Nemohla si vybavit, jak začínal, jenom že stála mezi vojáky a místodržiteli s vytasenými zbraněmi. Byl tu také kat se svým pomocníkem. Stála tu jako obžalovaná, ale netušila proč, věděla jenom, že všichni na ni mají zlost. V zoufalé snaze uhasit jejich nenávist udělala jedinou věc, která ji napadla; začala se svlékat, rychle, kousek po kousku.

Všichni spustili své zbraně, stáli a upírali na ni netrpělivé pohledy, otáčeli k ní pokřivené, zpocené tváře.

Ale místodržitel prohlásil: „To ti nepomůže. Stejně zemřeš.“ V tom okamžiku se skoro jako jeden muž masa lidí pohnula stranou a objevil se tam muž ve vlčí kožešině. Každý mu ustupoval z cesty. Na hlavě mu z rozcuchaných vlasů vyrůstaly býčí rohy, tvář se mu leskla a oči mu plály jako oheň, i když se snažil skrýt svou žádostivost tím, že se od ní napůl odvrátil. Pomalu se otočil, aby si ji prohlédl nahou, natáhl k Silje ruku a unesl ji na vrchol kopce. Tam, kde to všichni viděli, hladil každou část jejího těla, ale ona po něm žádala jenom to, aby si sundal plášť z vlčí kůže.

Pak ji otočil, postavil se za ni přesně jako ten ďábel na kostelní malbě, a zatímco se na ně všichni dívali, položil jí ruce na prsa. Vědomí, že to všichni vidí, ji naplňovalo malátným, nestydatým vzrušením. Přesto nějak věděla, že tohle je jenom sen, a mohla se bez obav a svobodně oddat svým touhám.

Cítila, jak po ní pomalu klouže jeho dlouhý, pevný jazyk a olizuje jí krk, ramena, tvář… Otočil ji čelem k sobě, klekl si před ní a stoupal jazykem po obrysech jejích stehen, dokud nebyla skoro ochromená planoucím pocitem šířícím se…

A pak se probudila – tiše oddechovala, rty měla pootevřené. V hlavě měla zmatek, sténala touhou a studem zároveň, a byla plná zoufalství, že nedokáže potlačit tu vášeň, tu touhu, která uvnitř ní zuřila.

Benedikt dělal všechno možné, aby k nim přivedl pár mladých mužů z nedalekých usedlostí, protože jak říkal, potřebovala se stýkat s lidmi svého věku, a ne trávit tolik času fantazírováním o Hemmingovi. Když zamumlala, že na něj vůbec nemyslí, Benedikt se jen zasmál a prohlásil, že už zase vidí ten toužebný, sklíčený pohled v jejích očích a že by se měla vídat s milými, normálními chlapci.

Ti chlapci byli opravdu milí. Protože byli mladí a rozpačití, dělalo jim potíže udržovat rozhovor, a každý se tak snažil předstihnout toho druhého ve zdvořilostech. Místo toho ale byli spíš neohrabaní, šlapali si po nohou a upouštěli věci. Nakonec, když jeden z nich sebral odvahu a zašeptal jí, že by ji chtěl příští sobotu v noci navštívit, vyvedlo ji to z míry. Věděla, že na venkově jsou takové návštěvy běžné, samozřejmě, a že by musela být zcela oblečená – hoch mohl ležet na posteli vedle ní, také úplně oblečený, až na boty. Všechno to bylo normální a ve vší počestnosti. Ale Silje nikdy předtím „nočního ctitele“ neměla, a nijak po něm netoužila ani se necítila připravená nějakého mít.

Dala Benediktovi znamení, že volá o pomoc, a on s velkým pochopením vyvedl hochy ven.

Připustil, že to nebyl zrovna nejúspěšnější pokus.

A pak přijel Hemming!

Jednou, když byl Benedikt pryč a čeledín vzal Gretu a Marii bryčkou na návštěvu k přátelům – požádali Silje, zda by mohli vzít děti, svou radost a pýchu, s sebou – objevil se na statku.

Když uslyšela tiché zaklepání na dveře, polekaně vyskočila, ale když se Hemming představil, okamžitě je otevřela.

„Vítej. Pojď dál, pojď!“ rozzářila se jí tvář.

Mírně se sklonil, když vstupoval nízkými dveřmi.

„To je krásný pokoj!“ Zdál se být ohromený. „Vřes v květináči. Je to tak pohostinné a útulné. To tys utkala ten kobereček? A vyrobila jsi taky nějaké dřevořezby? Opravdu máš umělecké nadání, Silje.“

Usmála se a zčervenala. Nazývat ten malý tkaný čtverec koberečkem bylo přehnané, napadlo ji, a ačkoli vyzdobila, co se dalo, nebylo to víc, než by udělal kdokoli jiný.

„Neposadíš se? Čeledín se brzy vrátí, takže nebudeme sami. Nechci Mistra Benedikta klamat.“

„Bohužel tentokrát nemohu zůstat, moje maličká Silje, takže tvá čest bude ušetřena. Alespoň pro tentokrát! Ale za pár dní se vrátím. – Ne, dělal jsem si legraci. Jsem čestný muž a nemyslel jsem to vážně. Ale mám hroznou žízeň, a kdybys mi mohla nabídnout nějaké pivo…“

„Hned nějaké přinesu,“ řekla dychtivě, utíkala do hlavního domu, jako by měla na nohou křidélka, a vrátila se s žejdlíkem naplněným po okraj. Hemming seděl u stolu a bylo vidět, že tentokrát je vkusně oblečený. Možná jel navštívit nějakého významného přítele. Jedním si byla jistá; Hemming nepocházel z prostého rodu. Sedla si naproti němu a nesměle se zeptala: „Mohu mít jednu smělou otázku?“

„Zeptej se, nač chceš!“ odpověděl a pohlédl na ni s jiskrou v oku. „Ale tohle ti řeknu hned: nejsem ženatý; bláznivě tě miluji a budu se šetřit jen pro tebe.“

„Prosím, nehraj si se mnou.“ Cítila se nanejvýš trapně. „Jen jsem chtěla vědět, proč ti říkají Správcovrah.“

Pokrčil rameny. „Protože to jsem. Je to starý příběh a taky důvod, proč stojím mimo zákon. Chápeš, že muž musí bojovat za to, v co věří, a já bojuji za svobodné Norsko. Ale nesmíš si myslet, že jsem toho správce přepadl a zaútočil na něj zezadu. Ne, bylo to buď on, nebo já; a já vyhrál.“

Silje přikývla. Měla závrať. „Nebylo to – strašné?“

„Ano, vsaď svůj život, že bylo!“

„A ty jsi teď pravá ruka Dyre Alvssona?“ V jejím hlase zazněla úcta a obdiv.

„Dalo by se to tak říct,“ prohodil lhostejně, ale ona měla pocit, že je na to pyšný. Tentokrát také nepopřel existenci svého vůdce. Silje to vzala jako dobré znamení. Začínal jí důvěřovat.

„A ten královský svitek, dopis s pečetí a vším? Jak jste k němu přišli?“

„Na to už ses mě ptala, Silje, drahoušku. Ale jak chceš: to byl můj první hrdinský čin se vzbouřenci. Potřebovali jsme takový svitek… Kurýr projížděl okolo nás na koni… No a my měli svou královskou zprávu.“

„A ten kurýr?“

„Ten už není. Ale musím ti říct, že nám ten dopis hodně posloužil, to tedy ano.“

Silje se zhluboka nadechla, aby zahnala nevolnost.

Hemming se opřel a natáhl paži přes opěradlo lavice.

„Víš, Silje, jsem pro hnutí rebelů docela důležitý z mnoha důvodů, které tady nemohu odhalit.“

„Tomu rozumím.“

Vypil zbytek piva a vstal.

„Nechceš něco k jídlu?“ Chtěla, aby ještě zůstal. „Mohu něco přinést.“

„Ne, teď ne. Mám málo času. Ale brzy se vrátím. Velmi brzy.“ Poslední slova zašeptal, a než si uvědomila, co se děje, rychle a zlehka ji políbil. A byl pryč.

Silje stála a přejížděla si prsty přes rty jako zmámená. On ji políbil! Nejkrásnější muž na celém světě políbil ji, Silje, dceru Arngrimovu, obyčejnou rolnickou holku! Nechoval se dokonale?! Samozřejmě nejednala správně, když si pozvala muže do pokoje, ale od Hemminga se ničeho neobávala. Řekl jí sám, že je čestný, a taky že je!

Přesto měla z nějakého důvodu ze setkání divný pocit. Nelíbilo se jí, co jí pověděl, a ještě míň, jak to řekl; ale byl tak mladý, že by člověk měl být pokud možno shovívavý.

Otočila se, aby se podívala z okna, a nohou se škrábla o něco tvrdého. Vykřikla bolestí a sehnula se, aby zjistila, o co zavadila. Truhlice? Byla nedbale zastrčená pod postel, takže jeden roh vyčníval – ale přitom věděla, že se jí dlouho ani nedotkla!

Vytáhla ji a otevřela. Ležela tam její zástěra, její kabát a…

Roztřásly se jí ruce. Sevřelo se jí srdce. Přikrývka a šaty, ve kterých byl Dag zabalený, když ho našla, byly pryč!

Pod Hemmingův široký plášť by se krásně vešly.

Tak proto se tak horlivě vyptával, jestli je dobře schovala, aby je nikdo nemohl ukrást! Hned mu uvěřila a prozradila mu, že leží bezpečně ukryté v truhlici pod její postelí. Že by měl zájem o blaho dětí? Ten rozhodně ne!

Zaplavil ji pocit zklamání a smutku. Ne, to nemůže být pravda, nemůže! Vyběhla ze dveří. Ještě zahlédla, jak jeho kůň žene tryskem po cestě ze statku; už byl skoro u hlavní cesty. Silje se v naprostém zoufalství přestala ovládat a slepě se pustila za ním.

„Počkej!“ křičela, ale její slabý hlas k němu přes zasněžená pole a pastviny nedolehl. „Počkej! Prosím!“

Běžela až k cestě, ale tou dobou už Hemming dávno zmizel směrem k Trondheimu. Ona ale utíkala dál, nezastavovala ani neuvažovala nad tím, jak je zbytečné ho pronásledovat; zcela ji pohltil hněv a rozčarování, že Dag přišel o jediné věci, které ve svém životě vlastnil.

„Aspoň vrať ten šál!“ křičela na prázdné cestě a žalostně vzlykala. „Je tak krásný a je jeho. Jak můžeš okrást dítě?“

Před nějakou dobou ona a ostatní na statku prohlíželi všechny Dagovy věci. Prádlo, ze kterého se vyklubal povlak na polštář, byl vyšívaný spletitým vzorem. Benedikt si byl jistý, že v umělecky protkávaných smyčkách rozeznává písmena C a M. Nad nimi byla vetkaná koruna, o které Benedikt prohlásil, že je to baronský motiv.

Teprve když Silje dorazila na okraj otevřených polí a stála proti velkému borovému lesu, probrala se z bolestného zklamání. Bylo to proto, že na cestu najednou vrhaly stín členité vrcholky hor. Znovu se jí v myšlenkách vybavily mýty o Prokletých, protože hory najednou vypadaly tak tísnivě, skoro jako lidé. Vzpomněla si, co jí jednou Benedikt vyprávěl o šílenci Tengelovi, který z vrcholků hor neustále sledoval lidi z údolí a využíval svou kouzelnou moc, aby uvrhl neštěstí na všechny, kdo ho vyhnali z jeho půdy a domova. Dokázal dělat jen zlé skutky a oplátkou za tyhle služby, které vykonával pro satana, byl obdařen obrovským bohatstvím. Benedikt se obtížné srozumitelným způsobem pokusil vysvětlit, že i když se možná nestal nesmrtelným, byl něco jako duch.

Silje si byla jistá, že je to zlý stín Tengela, který zahalil cestu, a že on teď sedí nad ní na vrcholku hory a s ďábelským úsměvem na rtech ji pozoruje.

Setřásla strašidelné představy, a ačkoli zpomalila tempo, pokračovala odhodlaně a beznadějně dál na sever, i když už ztěžka oddechovala a nohy jí slábly.

Jak tohle jednou Dagovi vysvětlí, až se jí zeptá, co se stalo? Musí jeho věci získat zpátky, aspoň jeho překrásný, zlatě vyšívaný šál.

Les se za ní zavřel.

Hemmingu! Jak jsi mohl? Takhle ji oklamat! A taky ji políbit! „Brzy se vrátím.“ Tak o tom silně pochybuji. Jistě už se nikdy na statku neukáže – ale pokud ano, osobně ho vyhodí ze dveří!

Po tváři se jí koulely slzy hořkosti a ponížení a skoro jí mrzly přímo na tváři. Bylo jedno, kolikrát si je otřela, vždycky vytryskly nové.

Přepadl ji soumrak; pomalu se měnící denní světlo bylo ošidné. Přesto pokračovala ve své nesmyslné cestě.

Pak před sebou uslyšela dusot koňských kopyt. Vzhlédla, znovu si osušila oči, aby viděla ostřeji. Že by ho trápilo svědomí? Uvnitř ní vzplála jiskřička naděje.

Ale nebyl to Hemming.

Místo něj tu byl jeho pán a vůdce, ten, jehož existenci popřel, ten, jehož jméno způsobilo, že se musel pokřižovat, ten, koho se každý bál. Byl to muž, který už dříve Silje pomohl, a neuběhl den, aby na něj nepomyslela, ač si takové myšlenky zakazovala. Setkala se s ním dvakrát a jenom krátce, ale stále ji pronásledoval, dokonce pronikl i do jejích nejtajnějších snů.

Zastavil koně. Silje utíkala a sevřela sedlo. „Vzal mi to!“ vzlykala. „Všechno si vzal!“

Muž strnul v sedle. „Co si vzal?“

„Jediné věcí, které Dag opravdu má. Po své matce. Ten krásný šál a další šaty, ve kterých jsme ho našli zabaleného. Ty věci, které jste mi radil dobře opatrovat. Oklamal mě, přelstil mě, abych odešla z pokoje, a ukradl je. Co budu dělat? Patří Dagovi.“

Vyčerpaně si opřela hlavu o jeho stehno; i přes tmavé zimní šaty cítila jeho teplo. Zdálo se jí to, nebo se trochu uvolnil, když zmínila Dagovy věci? Co čekal, že řekne?

Hleděl dolů na její útlý krk, viděl, jak se jí třesou ramena odevzdaným vzlykotem, a na okamžik jí podržel ruku nad hlavou, jako by ji chtěl pohladit po vlasech, ale pak si to rozmyslel a odtáhl ji.

Zdálo se jí, jako by se zasmál, a tak zvedla hlavu. Naklonil se ke své jezdecké brašně.

„Mám je tady, Silje. Potkal jsem cestou Hemminga a donutil ho, aby mi je vrátil.“ Vytáhl látky, aby jí je ukázal. Její tvář odrážela rozporuplné pocity, plakala a zároveň zářila radostí.

„Vy je máte! Ano, to jsou ony!“

Pak její úsměv povadl a vystřídaly ho obavy. Co když si je bude chtít nechat?

Pohlédl na ni a zakroutil hlavou, jako by jí četl myšlenky.

„Jsou tvoje,“ promluvil. „Musíš je opatrovat pro Daga. Ale příště si je lépe zamkni! Teď si vylez sem ke mně a pojedeme zpátky na Benediktův statek.“

Pomohl jí nahoru a posadil si ji bokem na sedlo před sebe, jak se slušelo na mladou dámu.

„Jak to že jsi venku v takový chladný zimní den a nemáš na sobě teplé šaty?“ zeptal se hlubokým, chraplavým hlasem. „S holou hlavou, bez kapuce. Máš štěstí, že není taková zima. Pojď, můj plášť z vlčí kožešiny nás schová oba. Můžeš si zakrýt hlavu Dagovou šálou.“

Ohradila se, podivně zneklidněná jeho blízkostí. „To nemůžu, je příliš hezká.“

„Ne pro tebe, má mladá přítelkyně. Nenapadá mě nikdo, ke komu by se hodila lépe.“ Pořádně jí přitáhl jemně tkanou šálu kolem hlavy a ramenou a Silje překvapilo, jak moc ji zahřála. Ve skutečnosti už měla hodně zmrzlé uši. Mávnutím kolem ní přehodil svůj plášť a ona se v mžiku cítila pohodlně a bezpečně, zatímco se s ní dělil o své teplo.

Nesměle se zeptala: „Můžu… ehm, se vás držet, pane?“

„Myslím, že to bys rozhodně měla,“ zazubil se, „jinak nejspíš spadneš.“

Opatrně natáhla paži kolem něj a chytla se ho vzadu za košili. Cítila, jak je urostlý a svalnatý, a věděla, že kousek nad její rukou jsou ta nepřirozeně silná, široká ramena. Nejdřív se snažila mezi nimi udržovat odstup, ale to – jak se ukázalo – bylo nemožné a s povzdechem úlevy i uspokojení si mu opřela hlavu o rameno. Na svém spánku cítila jeho čelist a nasávala teplo z jeho krku.

„Je na tom tak špatně, že musí krást šaty ubohého děcka?“ zeptala se zlostně.

„Drahá Silje, copak jsi to ještě nepochopila?“ prohodil; cítila, jak jí jeho hlas vibruje o tvář. „Benedikt mi řekl o znaku s písmeny C a M a to dítě bylo nalezeno nedaleko městské brány. Takže by Hemmingovi nedalo zas až tolik práce zjistit, kdo je Dagova matka. Téměř jistě by ji vydíral, možná i dost dlouho. Nevěřím, že by jí ty šaty, které samy o sobě nemají zas takovou hodnotu, vůbec kdy dal.“

„To je tak podlé!“ zalapala po dechu Silje. „Takhle zneužít situace té ubohé ženy! Věděl o těch písmenech C a M?“

„Ne tak úplně, ale věděl, že jedna z těch věcí má na sobě výšivku. Mám za to, že si je chtěl prohlédnout někde v úkrytu.“

Silje se stočila zpátky do pohodlné pozice – aby náhodou nesklouzla ze sedla.

„Vím, že jsem mnohokrát odsoudila Dagovu matku za to, že odložila své bezbranné dítě, ale možná jsem ji neměla soudit tak přísně. Co já vím o jejích důvodech?“

Muž mlčel. Pod vlčí kožešinou bylo teplo a příjemně; vykukovala jí jenom špička nosu. Pak si ke svému zděšení začala uvědomovat další horko, které se začalo rozpalovat uvnitř ní, a trochu se od něj odtáhla. Zdálo se, že si toho nevšiml – dlouho mlčel. Cítila na rameni tlukot jeho srdce – rychlý a silný.

„Jak jste ho našel?“ zeptala se. „Myslím tím, on vám prozradil, že sebral Dagovy věci?“

„To teď není důležité, Silje. Spíš mi řekni, jak se máš ty.“

Silje si až moc intenzivně uvědomovala, že má ruku položenou na jeho prsou, cítila horko spalující její tělo a rytmický pohyb koně, ale dokázala mu po pravdě odpovědět že je na Benediktově statku velmi šťastná.

„Ale ráda bys malovala s ním, že?“

„No, to ano. Jak to víte?“

„Sám mi to řekl.“

„Aha, takže vy dva se setkáváte a povídáte si.“

„Ano, někdy.“

Silje zvážila jeho slova. „Můžu se vás na něco zeptat? Kde žijete, když se zrovna nemusíte schovávat?“

Zasmál se. „Když se musím skrývat, žiji v opuštěném domě nahoře v lese.“ Ukázal přibližný směr.

Trochu se zamračila. „Nedávno jsem se tam procházela. Musela jsem být docela blízko.“

„Já vím. Viděl jsem tě tam s tou malou.“

„Aha, tak to jste tedy byl vy, co… Byl jste poblíž. Sledoval jste nás?“

„Vycítila jsi to?“ vyzvídal. „Viděl jsem, jak jsi zastavila a rozhlížela se kolem.“

„Ano, cítila jsem to. Proč jste se nám neukázal?“

„Protože jsem vás nechtěl vyrušovat.“

„Udělalo by mi to radost,“ přiznala Silje.

Najednou se zhluboka nadechl, skoro jako by ho něco bolelo. Přinutil se mluvit normálním hlasem.

„V té době tě něco trápilo, že?“

„Ano, to ty vánoční zabijačky. Bylo mi líto těch zvířat.“

Cítila, jak se jeho hlava pohnula, když mlčky s pochopením přikývl.

Pak jí tlumeně pověděl: „Takže ty se mě nebojíš?“

„Ne, proč bych měla?“

„Nikdo ti neřekl…?“

„Ach, viděla jsem ty jejich hloupé reakce. Prostě to nechápou. Co je na tom špatného, že máte léčivé schopnosti?“

Netrpělivě pohodil hlavou dozadu. „Drahé dítě! Léčivé schopnosti? Silje, ať budeš dělat cokoli, nesmíš nikdy, nikdy prozradit živé duši, že mě znáš. Mohlo by tě to stát život! Věř mi, je nebezpečné mít mě za přítele – nikdo, vůbec nikdo nechce přiznat, že mě zná. Ty sama máš víc znalostí, než je obvyklé pro někoho z rolnické rodiny, a Benedikt mi vysvětlil, proč to tak je. Skrývej své vědomosti, Silje. Před pár lety jednu ženu upálili na hranici jako čarodějnici jen za to, že měla lepší vzdělání než většina ostatních.“

Odpověděla skoro šeptem. „Kolem nás je tolik zla.“

„Ano, a nejhorší je, že značná část tohoto zla způsobeného nevědomostí pochází od těch, kdo by měli projevovat soucit a pochopení – od duchovních. Ve svém odhodlání zbavit svět satana a jeho zločinů spáchali hrůzné a neodpustitelné činy, když mučili a zabíjeli své oběti. Dělají stejné nebo horší věci, než jsou skutky těch, které se snaží zničit.“

Byl o tolik mužnější a zralejší než Hemming – a mnohem víc ji znepokojoval!

Aby změnila téma, poznamenala: „Hemming byl dnes moc hezky oblečený.“ Byl v tom cítit nádech hořkosti.

Její společník se zachechtal.

„Ano, to byla jedna z jeho milenek, co mu velkoryse darovala šaty po svém manželovi!“

Silje zakroutila hlavou. „Jak mi proboha mohl připadat tak přitažlivý? Musela jsem být slepá.“

Muž klidně odpověděl: „On je přitažlivý. To je jeho největší výhoda, které využívá bez slitování. A ty jsi velmi mladá a nezkušená v tom, jak to chodí,“ dodal s účastí. „Doufám, že…“ hledal ta správná slova, „že tě nevyužil?“

„Ne víc, než už jsem vám řekla. Nikdy bych nic víc nedovolila.“

Jezdec utichl, ale ona na svém spánku znovu ucítila, že se usmívá. Připadala mu její nevinnost zábavná? Ne, pomyslela si, ten povzdech, který následoval, byl povzdech úlevy. Nebo byl jen rozlámaný z jízdy?

Pak najednou kůň zastavil. Aniž by si toho všimla, dorazili na statek. Čeledín vyšel ven, ale zůstal v uctivé vzdálenosti. Silje byla zklamaná, protože tu bylo tolik věcí, na které se chtěla zeptat, ale nestihla to.

Muž sesedl a natáhl paže, aby jí pomohl dolů. S potěšením dovolila, aby ji objaly, a na okamžik byla jeho tvář tak blízko její, že mu mohla hledět přímo do těch třpytivých zelenožlutých očí. To, co v nich viděla, ji vyděsilo. Byl tam zármutek, hluboký a bolestný, smutek tak velký, že cítila, jak se jí nezadržitelně derou slzy do očí. Rozzlobeně si je otřela.

Něžně ji postavil na zem a podal jí Dagovo prádlo. „Díky za tvou důvěru,“ zašeptal tak rychle a tiše, že ho skoro neslyšela. Rozloučil se, nasedl na koně a odjel. Silje ho sledovala, dokud nezmizel z dohledu. To pulzující, bolestné teplo v jejím těle neustávalo.

„Byla jsi venku?“ zeptal se čeledín opatrně.

„Ano. Někdo ukradl tyhle věci a já se ho snažila dostihnout. Dyre Alvsson mi pomohl.“

Chlapík se zamračil. „Dyre Alvsson?“

V tutéž chvíli vjel do dvora Benediktův vůz a museli se věnovat jiným věcem. Pak, zatímco vypřahali vůz, Silje znovu vyprávěla svůj příběh.

„Dyre Alvsson?“ zopakoval Benedikt, když skončila. „Ale to není možné! Teď tady není, ne? Opravdu tady byl?“

Čeledín výstražně zakroutil hlavou. Benedikt pochopil a obrátil se k Silje.

„Viděla jsi Dyrea jednou v kostele. To byl on, kdo se ve věži skrýval s Hemmingem. Byl před chvílí tady?“

Stála a nevěřícně na ně koukala. „To byl Dyre Alvsson?“

„Jistě.“

Na chvíli o tom uvažovala. „Ale já myslela… Tak kdo je ten, který tu právě byl? Ten muž, co jsem ho namalovala jako ďábla. Ten, co se vždycky objeví, když ho potřebuji?“

„Vím, o kom mluvíš. Potkal jsem ho na hlavní cestě a vypadal sklíčeně. To nikdy není dobré znamení.“

Benedikt se zhluboka nadechl a vyměnil si pohled s čeledínem.

Pak se zeptal: „Jak moc chceš znát pravdu, Silje?“

„Nevím,“ odpověděla, „ale chci vědět, kdo to je. Už mě unavují mlhavé odpovědi a vyplašené pohledy.“

„Neměla bys soudit lidi za jejich strach! Opravdu chceš znát jméno svého děsivého ochránce?“

„Ano! Proboha. Ano!“

„Jmenuje se,“ soukal ze sebe Benedikt tlumeným chraplavým hlasem, „Tengel – Tengel Prokletý!“