7 Kapitola
Tengel od Prokletých? Ledové úponky strachu se jí začaly plazit po zádech a zaplavil ji pocit hrůzy. Hlavou se jí honily vzpomínky na všechny nedávné poznámky a varování.
„Tengel nemá hrob.“
„Je mu přesně tolik, kolik zrovna potřebuje.“
„Zřídkakdy se objevuje.“
„Dokáže se zjevit jak se mu zlíbí.“
„Zaprodal svou duši ďáblu.“
„Ne!“ zalapala po dechu. „Ne! To není možné!“
„Samozřejmě, že to není ten starý Tengel,“ vyhrkl honem Benedikt, který se pochechtával ve snaze ji ukonejšit. „To si myslí jenom pověrčiví hlupáci.“
Přesto si byla Silje jistá, že v jeho hlase zaslechla záchvěv nejistoty.
Čeledín, k smrti vyděšený troufalými slovy svého pána, zvedl hlas na protest. Nikdy neschvaloval Benediktovu známost s „tím obávaným“.
„V tom případě jsou hlupáci všichni, Mistře Benedikte. Víte moc dobře, že… ta bytost má síly, které jsou… nadpřirozené.“
Silje si vybavila, jak jí ten muž vždycky přišel na pomoc, když to potřebovala; jak dokázal vycítit její náladu – ať už byla nemocná, smutná nebo rozčilená – byl velmi vnímavý. Jeho léčivé schopnosti a to teplo v jeho rukou. A když ho potkala poprvé? Byla vyčerpaná a připravená zemřít, vůbec nebyla schopná myslet, a pak najednou dokázala skvěle vystupovat před vojáky místodržitele a dosáhla téměř nemyslitelného, když hravě osvobodila vězně. Později, když muž ve vlčí kožešině zmizel, síla vůle ji opustila, jako když dohoří svíce. Možná to vůbec nebyla její vůle!
A především tu byly ty neuvěřitelně živé sny o něm jako o démonovi ze Země stínů…
Silje krátce vykřikla a utekla. Doklopýtala do svého pokoje, vrhla se po hlavě na postel a přetáhla si přikrývky přes hlavu i celé tělo. Když Benedikt s čeledínem vešli dovnitř, ležela tam skrčená jako vystrašená myš.
„Silje,“ prosil malíř, „musíš pochopit, že to není ten Tengel. Je to jen jeden z jeho strašných potomků!“
V duchu si říkala: „Ne, prosím, neříkej mu tak.“ Cítila křečovitou bolest v žaludku. Nahlas se zeptala: „Tak kde tedy žije?“ ale její hlas zadusily přikrývky.
Benedikt pokrčil rameny. „To nikdo neví. Prostě se vynoří mezi lidmi a pak zase zmizí – nikdy po sobě nezanechá stopu.“
Dlouze zanaříkala, protože už nechtěla slyšet víc. Benedikt věří, že to je ten starý Tengel, pomyslela si. Ať říká cokoli, věří tomu stejně jako všichni ostatní. Řekl „mezi lidmi“. Pak je to víc než jasné, ne?
„Copak on nepomáhá rebelům?“ zeptala se rychle, jako by ho chtěla bránit, když vykoukla zpod pokrývky.
„Uvažuji o tom. Nevím,“ odpověděl Benedikt.
„Ale tu noc, co jsem ho poznala, zachraňoval Hemminga!“
„Nikdy se mi nepodařilo zjistit, kde ti dva k sobě přišli.“
„A kdo je vlastně Hemming?“ zeptala se s pocitem úlevy, že se baví o někom jiném.
Benedikt s čeledínem si vyměnili zkoumavé pohledy.
„To skutečně nevíme,“ přiznal Benedikt. „Asi před dvěma lety přijel sem do Trøndelagu a od té doby si bezohledně pohrává s ženskými…“
Tahle poznámka ji nechala chladnou. K Hemmingovi už necítila vůbec nic. Po tom, co všechno se dozvěděla a co se stalo, pro ni nebyl nic víc než neobyčejně hezká tvář.
„Ach, jak vidím, rozhodla ses na něj zapomenout,“ pokračoval Benedikt. „To je dobře. Mladé panny často zaměňují obdiv s láskou. Podlehnou pěknému vzhledu, jen aby s věkem zjistily, že krása toho, koho mají rády, pramení z jejich lásky k němu, a ne naopak.“
Vrátil se k původnímu tématu. „Hemming žil nějaký čas u jednoho statkáře v téhle farnosti, dokud se nepřidal k rebelům. Od té doby nemá žádné stálé bydliště. Není to víc než dobrodruh, naprosto bezcharakterní, jestli tě zajímá můj názor. A hlavně si nemyslím, že věří ve věc vzbouřenců – spíš ji jenom využívá, aby ze sebe udělal hrdinu. Pravděpodobně je ostatním víc na obtíž než k užitku. Až se příště potkáte, musíš se ho zeptat sama, kde žije.“
„Ne, děkuji! Už s ním nechci mít nic společného. Je to zloděj!“
Benedikt vypadal spokojeně.
Od toho dne Silje neměla klidu. Ve dne v noci přemýšlela o tajemství obestírajícím Tengela. S křikem se budila z nočních můr. I když se snažila myslet racionálně, ne vždy se jí to dařilo a neklid v ní narůstal. Se smíšenými pocity hrůzy a tajné touhy hleděla k onomu horskému hřebenu, kde někdy viděla kouř, zatímco jindy to místo vypadalo chladně, tiše a bez života. V té době se bála, že odjel a že už ho nikdy neuvidí. Pak se nitky kouře vrátily a ona se zlobila a přála si, aby navždycky zmizel z jejího života, nebo ještě lépe, aby ho byla nikdy nepotkala.
Smutné dny rychle ubíhaly a už se blížily Vánoce. Nikdo letos necítil obvyklé štěstí nebo nutkání něco slavit. Vánoce byly svátky, které se trávily v rodinném kruhu, a během posledního roku všichni ztratili někoho, kdo jim byl drahý. Každý pociťoval bolestné připomínky milovaných lidí, kteří ho opustili, a všichni se snažili skrývat tyto pocity před ostatními – i před sebou samými. Vzpomněli si na rodinné sešlosti z jiných Vánoc, na všechno to přátelství a veselí kolem stolu prostřeného k hostině a na usměvavé tváře, které už neexistovaly.
Benedikt, Silje a ostatní mlčky dělali svou práci a nešťastně chodili mezi budovami, často se slzami v očích. Kdyby nebylo Sol, asi by letos Vánoce vůbec neslavili.
Tři dny před Vánoci se jejich životy převrátily naruby a teprve v tu chvíli si uvědomili, jak krásně si tu spolu žili – až do tohoto okamžiku!
Před schody zastavil kočár a vystoupila z něj panovačná žena, jejíž bujné poprsí hlásilo světu: „Tak jsem tady!“ Vše umocňovala její vystouplá a špičatá brada.
Dáma byla oblečená podle nejnovější módy, měla široký nabíraný límec, pletený čepec a šaty s honosnými balonovými rukávy a skládanou sukní. Následoval ji asi patnáctiletý chlapec, který vypadal nevrle a zlomyslně.
„Och, zatraceně!“ zamumlal Benedikt. „Vdova po mém synovci! Co ta tady krucinál dělá?“
Ale objevila se ještě jedna osoba. Tentokrát to byla mladá dívka, která jako by na bedrech nesla všechny strasti světa. Silje si pomyslela, že k tomu může mít dobrý důvod, s ohledem na její nadváhu.
„Abelone!“ zavolal Benedikt na pozdrav. „Takové překvapení. Co tě sem přivádí?“
„Můj drahý Benedikte!“ zvolala ta obrovská žena. „Slyšela jsem o tvé tragédii. Že tvůj drahý bratr a celá jeho rodina podlehla moru. Prostě jsem věděla, že je mou povinností sem přijet a nabídnout ti svou podporu teď, když máme jen jeden druhého. Ty a já – a mé drahé děti.“
„V Trondheimu je asi nedostatek jídla,“ utrousil pod vousy a pak pokračoval normálním hlasem. „To víš, že jste vítáni, abyste tu s námi oslavili Vánoce.“ Ale jeho slova zněla, jako by si právě vypláchl pusu octem.
„Vánoce?“ zasmála se Abelone. „Mé děti potřebují venkovský vzduch a ty potřebuješ ženu, která by řídila tvou domácnost. Můj drahý, rozhodli jsme se k tobě přestěhovat. Je to má povinnost se o tebe postarat. Už stárneš a své poslední dny bys měl trávit v klidu a míru.“
Benedikt byl natolik zděšený a ohromený, že se nezmohl ani na slovo.
Začali stoupat do schodů hlavního domu.
„Dobrý den, Greto. Dobrý den, Marie,“ řekla Abelone laskavě a odměřeně kývla na čeledína. „A kdo je tahle holčička?“
Sol se okamžitě skryla za Mariiny sukně.
„To je Sol,“ prohlásil Benedikt pyšně. „A tohle je Silje. Obě dvě a malý Dag tu teď žijí s námi.“
Oči Abelone se pomalu začaly proměňovat v led. „Oni jsou z rodiny?“
„Ne, ale jsou nám tak drazí, jako by byli.“
Pomocník a dvě staré sestry vážně přikývli.
„Je to opravdu tak?“ Abelonina odezva byla stručná. „To se ještě uvidí!“
Od té doby se život na statku změnil. Abelone nejspíš nikdy neslyšela o klidných, nerušených svátcích.
„Mrtví jsou pryč a nebudou nám přece kazit tohle období,“ zněl její názor. K služebnictvu byla příkrá a panovačná, zvláště vůči Silje, ke které cítila neovladatelnou nenávist. Daga nesnesla v domě a Sol se jí musela klidit z očí. Benedikt zuřil a pil a klel víc než kdy jindy.
Abelone měla vždycky a na všechno připravenou okázalou odpověď.
„Jak víte, můj syn je jediným dědicem tohohle statku. Bude tu potřeba provést nějaké změny. Nemohu dovolit, aby zdědil majetek, který je v troskách – včetně dělníků a služebných!“
„Říkám ti, Abelone,“ prohlásil Benedikt rozhodně, „Silje a děti tu jsou jako moji hosté. Dokud jsem naživu, budou tady žít i nadále. A víc už o tom nebudeme mluvit!“
Celý statek ovládla skleslá nálada. Nikdo už se necítil šťastný.
Na Štědrý den ráno Silje vyšla ven a jako už mnohokrát předtím pohlédla nahoru k hřebeni. Mezi stromy obtěžkanými sněhem viděla stoupat tenký proužek kouře.
Troufne si? Často chtěla jít tam nahoru, ale strach a úcta k pravidlům chování jí v tom bránily. Přesto teď měla pocit, že tam musí jít. Nějaká síla uvnitř ji hnala tím směrem.
Abelone a její děti byly nahoře a přehrabovali se v šatech zemřelé rodiny. Silje vešla do kuchyně, kde našla „svoje“ lidi, smutné a skleslé.
„Můžu jít někoho navštívit?“ zeptala se opatrně. „Ráda bych si s sebou vzala nějaké jídlo, když jsou ty Vánoce.“
Všichni na ni překvapeně pohlédli. Věděli, že ve farnosti je spousta chudých, hladových lidí, ale žádní, se kterými by se Silje znala. Přesto jí dovolili jít.
Greta a Marie připravily košík plný vánočních dobrot – klobása, šunka, ryba, buchtičky a jablka. Vešla se do něj i malá lahvička Benediktovy domácí pálenky brännvinu.
V tu chvíli vešla do kuchyně Abelone. Přistoupila ke stolu.
„Co se to tady děje?“ dožadovala se odpovědi.
Greta se jí to pokusila vysvětlit. „Silje jde na návštěvu.“
Abelone začala vytahovat věci z košíku ven. „Z téhle farmy se nic nosit nebude, nic! Máme dost tak akorát sami pro sebe. A tahle Silje nemá žádné právo…“
I když už byl v tuhle časnou hodinu Benedikt docela opilý, vznešeně vstal. „Máme víc než dost! My jsme tohle jídlo dali Silje a ty uděláš nejlíp, když nebudeš pokoušet mou trpělivost. Hravě můžu ty tvoje neschopné dětičky vydědit!“
Abelone pobouřeně zalapala po dechu. „To nemůžeš!“
„Ne? Vždycky se nějaká cesta najde.“
Abelone nebyla hloupá a rychle pochopila, co jí Benedikt naznačuje. Pohlédla na Silje s takovou nenávistí, že to překvapilo dokonce i Benedikta. Beze slova vrátila koš na stůl a rozčileně odkráčela zpátky nahoru.
Všichni věděli, že o téhle události ještě uslyší.
„Jdi, Silje,“ pobídl ji starý malíř laskavě. „Nikdo neublíží tobě ani dětem, to přísahám.“
S láskyplným úsměvem jim všem poděkovala a odešla.
Byl jasný den, a ačkoli přímo nesvítilo slunce, sníh odrážel světlo z indigově modrého nebe posetého mraky. Silje odhadovala, kde asi tak cesta k hřebeni vede, protože když tu byla posledně, narazila na ni jenom náhodou při bezcílných toulkách lesem. Sníh nebyl tak hluboký, sotva ke kotníkům, a ona na sobě měla holínky a dlouhé kožené kamaše. Jak doufala, brzy narazila na úzkou lesní cestu a šlo se jí mnohem lépe.
Na cestě nebyly žádné stopy, ale – protože dvě noci předtím sněžilo – to nic moc neznamenalo. Začínala být unavená z neustálého stoupání do kopce a zastavila se, aby popadla dech. Vesnice teď ležela pod ní a ona viděla kostel, čeledínův lososový potůček, Benediktův statek – dokonce viděla Marii, jak spěchá do stodoly – a rozprostíraly se před ní i všechny ostatní usedlosti. Přímo před sebou nyní měla Zemi stínů a pomyslela si, jak jinak vypadá odsud z výšky. Řekli jí, že tyhle hory mají jméno. Místní lidé nazývali členité vrcholky Pustými horami a bylo to výstižné pojmenování.
Otočila se, že bude pokračovat v cestě, a vykřikla leknutím. Skoro do něj vrazila – stál opřený o kmen obrovské borovice. Sníh ztišil blížící se kroky. Se strachem v očích k němu vzhlédla a srdce jí bilo na poplach. Bylo to skoro stejné, jako když se potkali poprvé. Vypadal právě tak ušlechtile, tak zvláštně a divoce – jeho oči plály i v jasném denním světle, ale tentokrát v nich bylo varování.
Tohle byla děsivá bytost, o které snila s takovou důvěrností! Copak se úplně zbláznila?
Silje se snažila potlačit strach, který se jí zmocnil. Pokud je z masa a kostí, tak bude potřebovat jídlo – a společnost.
Trochu rozpačitě mu nabídla košík. „Mám pro vás nějaké jídlo, pane. Jsou Vánoce a… šťastné a veselé,“ dodala honem.
Natáhl se a vzal si od ní košík. „Neměla jsi sem chodit, Silje,“ sykl úsečně s neústupným výrazem ve tváři a vyčítavým pohledem.
Okamžitě se otočila k odchodu. „Už jsem udělala, proč jsem za vámi přišla,“ promluvila zaraženě.
Chytil ji za paži. „No, tak už jsi tady a vypadáš zmrzle. Musím se ujistit, že se trochu zahřeješ. Pojď za mnou,“ vybídl ji stroze a naznačil posunkem, že má pokračovat po cestě k jeho domovu.
Šli mlčky po stopách, které zanechal, když šel dolů. Najednou ji napadlo, co by udělala, kdyby tam ty stopy nebyly?! Po pravdě, nejspíš by se otočila a utekla by s křikem zpátky do vesnice. Stále se na něj neopovážila pohlédnout. Bylo to děsivé a ponižující, že ji to k němu stále přitahovalo, že se jí svírala hrud a že se skoro nedokázala nadechnout, kdykoli se o ni otřel paží. Mrzelo ji, že se na ni zlobí kvůli tomu, že sem přišla.
„Máte návštěvu?“ zeptal se.
Aspoň že s ní ještě mluví. „Ano,“ povzdechla si, „nevypadá to dobře.“
Protože zjevně čekal, že uslyší víc, zadýchaně dál blábolila o Abelone a jejích dětech a o všech změnách na statku. Nezapomněla mu povědět ani o dnešní hádce v kuchyni.
„Co myslíš, že měl Benedikt na mysli, když řekl, že vydědí Abeloniny děti? Nerozumím tomu,“ mámil z ní netrpělivě. „Chtěl tím říct, že si tě vezme?“
Překvapeně zalapala po dechu. „Ach, ne! Jsem si jistá, že tak to rozhodně nemyslel!“
„Ale vyznělo to tak. Jak jinak by mohl vydědit obě Abeloniny děti?“
Silje o tom přemýšlela. „Jednou večer přišel do mého pokoje a… no, říkal spoustu nesmyslů. Ale byl opilý a já tomu nevěnovala pozornost. Donutila jsem ho, aby odešel dřív, než ze sebe stačil udělat hlupáka. Možná nemá žádný určitý plán.“
Její společník dlouho mlčel. Nenápadně, letmo na něj pohlédla. Čelisti měl zaťaté tak pevně, že jeho rty ztratily všechnu barvu.
„Změnila ses, Silje. Cítím, že jsi plná bolesti. Pověz mi, co se děje.“
Zhluboka se nadechla a vyhrkla: „Zjistila jsem vaše jméno. Tentokrát vaše pravé jméno.“
Chvíli nic neříkal. „A přesto jsi přišla?“ Jeho hlas zněl skoro útočně a Silje by se v tu chvíli nejraději propadla do země.
„Nikdy jste mi neublížil,“ začala potichu. „A kromě toho jste také říkal, že mě potřebujete.“
„Skutečně? To ode mě bylo bezohledné. Skoro stejně lehkomyslné jako to, že jsi sem přišla.“
Silje uvažovala, co tím myslel, ale nezeptala se. Byla hluboce raněná a zklamaná, ale zatvářila se statečně a prohlásila: „Pane, musím se vám svěřit. Život na statku je teď velmi těžký a tahle věc… s vaším jménem. Jsem zmatená a nejistá – vůbec nevím, co mám dělat. Musím vědět víc, pane, prosím.“
„Možná by to nebylo špatné. Ale ze všeho nejdřív bys mi měla přestat říkat, ‚pane‘. Znáš moje jméno a také víš, že nejsem žádný pán nebo šlechtic.“
Ubírali se dál tichým lesem, dokud nedošli na paseku, kde stála malá, nízká chatka. Větrem ošlehané trámy byly za ty roky, co se do nich opíralo slunce, docela zšedlé. K chatce byla připojená kůlna. Z jednoduchého střešního okna na hřebeni střechy stále stoupal kouř.
Otevřel nízké dveře, Silje sklonila hlavu a vešla dovnitř. Jakmile se dveře zavřely, zavládla uvnitř zvláštní atmosféra, kterou nedokázala popsat. Kdyby byl muž o něco příjemnější, nazvala by to spřízněností, nebo dokonce důvěrností. Ale on neprojevoval žádné známky takových pocitů.
Spíš než chalupa to byl jednoduchý srub s krbem uprostřed udusané hliněné podlahy, velmi podobný tomu, v jakém vyrostla. Takové vymoženosti jako prkenná podlaha a zasklená okna poznala jenom na Benediktově usedlosti. Samozřejmě když nepočítá panské sídlo, kde pracoval její otec. Tyhle věci patřily k společenské vrstvě natolik vzdálené té, z jaké pocházela ona, že to byl dočista jiný svět.
Jako by jí tu všechno bylo povědomé. U kulatinových zdi stály lavice, venkovské prádelníky, kredence a postel s vysokými postranicemi. Nebyl to nijak zvlášť útulný domov, ale aspoň se tu nedusila, protože ten muž dokázal rozdělat oheň tak, aby se kouř hromadil v krovech a vycházel ven střešním oknem. To byl mimochodem také jediný otvor, kterým sem mohlo vniknout denní světlo. Jeho kryt byl vyrobený z plodové blány nějakého zvířete, natažené na rám, a teď byl trochu pootevřený. Pod střechou se přes celé stavení táhl nahrubo otesaný trám s řetězem, na kterém visel železný kotel.
Silje si ohřála zmrzlé prsty u ohně a vyhýbala se svému hostiteli pohledem. Po chvilkovém zaváhání jí stáhl kapuci z ramenou, a když viděl, že je její lem mokrý od sněhu, pověsil ji, aby uschla.
„Co tvoje boty?“
„Jsou suché. Asi si je nechám na sobě.“ Mluvila nepřirozeným, hlubokým tónem, protože se stále bála jeho hněvu.
Přikývl a pokynul jí, aby si sedla na širokou lavici přikrytou ovčí kůží. Sám se posadil na podobnou lavici naproti ní na druhé straně ohně.
„Dal byste si něco z toho košíku, pane?“ zeptala se.
V jeho hlase zaslechla popuzený a strohý tón. „Ano, děkuji, za chvíli. Nejdřív s tebou potřebuji mluvit.“
Zavěsil nad oheň kotlík s vodou, protože viděl, že po takové dlouhé cestě potřebuje něco na zahřátí. Silje uvažovala o napjaté atmosféře v místnosti, i když možná ani nemusela. Instinktivně vycítila, že na vině jsou převážně její vlastní pocity.
„Myslím, že jsem tě požádal, abys mě neoslovovala žádným titulem.“
Sklopila oči. „Nevěřím, že to dokážu. To by ode mě bylo troufalé a kromě toho si nejsem jistá, že to tak chci.“
„Chceš, abychom měli vztah podobný vztahu pána a sluhy?“
„Pouhá slova nepřemostí rozdíl mezi námi.“
I když se na něj nepodívala, cítila, jak ji zamyšleně sleduje.
Najednou se zeptal: „Co si o mně myslíš, Silje? Věříš, že jsem Tengel… Ten zlý?“
Pohlédla na něj skrz poskakující plameny. Seděl opřený zády o stěnu, kolena měl přitažená k hrudi a objímal je rukama. V proměnlivém světle ohně měla jeho tvář skutečně ďábelský výraz.
„Nemohu tomu uvěřit,“ promluvila a pečlivě volila slova. „Bylo by to tak… nepřirozené. Vy jste vášnivý muž! Ale je na vás tolik věcí, kterým nerozumím, pane.“
Po rtech mu přelétl trpký úsměv. „To věřím. Opravdu chceš slyšet můj příběh? Příběh Prokletých?“
„Proto jsem přišla,“ odpověděla s dětskou upřímností. „A také protože jsem myslela, že byste mohl mít hlad.“
„Duch nikdy nemá hlad, což znamená, že jsi nevěřila, že jsem zlý Tengel.“
„Ne! To jsem tedy nevěřila.“
„To taky nejsem!“ vyrazil ze sebe zlostně. „Jak mohou lidé věřit takovým nesmyslům.“
Zvedla nohy na lavici a těsně si kolem nich přetáhla sukni. Rychle odvrátil pohled.
„Víte…“ zaváhala, protože ho nechtěla znovu rozzlobit. „Ne, ale nic.“
„Pokračuj,“ vybídl ji stroze, „dokonči, co jsi chtěla říct.“
Na okamžik se nechala strhnout vzpomínkou na svůj poslední sen. Co když se ze zoufalství bude snažit utišit jeho hněv tím, že se svlékne, právě jako to udělala před těmi muži, kteří ji ohrožovali ve snu? Jak by na to asi reagoval? Pravděpodobně by k ní cítil jen opovržení a odpor a vyhodil by ji rovnou do sněhu. Její sny byly důsledkem jejích vlastních tužeb, ne jeho. Bylo těžké to přijmout.
„Ne, to byl jen takový hloupý pocit, co jsem měla,“ zamlouvala své rozpaky a v myšlenkách se rychle vrátila k tomu, co skutečně chtěla říct. „Nic to neznamená. Měla jsem jen dojem, jako bych na tenhle okamžik čekala celý život.“
„Až uslyšíš příběh o Prokletých?“ zeptal se nedůvěřivě, a to ji zarmoutilo.
„Teď si ze mě děláte legraci, pane. Vím, že to sem nepatří. Odpusťte, že jsem byla tak smělá.“
„Tak mi řekni, cos měla na mysli.“ V jeho hlase zazněla netrpělivost.
„Měla jsem jenom takové tušení, že vám mohu být nablízku, protože se díváte na věci stejně jako já – chápete mě. S vámi se nebojím odkrýt své pocity a vím, že cokoli řeknu nebo uděláni, zůstane mezi námi. Ale odpusťte mi mou neomalenost, vy to tak přirozeně necítíte. Měla bych raději odejít.“
Vstala, aniž by se mu opovážila pohlédnout do očí.
„Posaď se!“ vykřikl. „Chceš slyšet, co ti teď musím říct, nebo ne?“
„Ano… Prosím,“ odpověděla vylekaně.
„Tak přestaň s těmi nesmysly.“
Počkal, dokud se oba neuklidnili, a ubezpečoval se: „Chceš znát celý příběh, od samého začátku?“
„Ano, samozřejmé,“ zašeptala.
„Nemusíš šeptat. Chováš se jako ptáče zahnané hadem do rohu. Takže! Kde začít? ještě nikdy jsem nikomu tuhle zatracenou pověst nevyprávěl.“
V tváři měl zahloubaný, ale odevzdaný výraz. Silje se s rozbušeným srdcem uvelebila na lavici, připravená vyslechnout legendu o Prokletých.
2024 ©