Morová rána : Kapitola 8

8 Kapitola

 

Zamyšlený muž sedící na protější straně ohně se zhluboka nadechl a začal vyprávět svůj příběh.

„Už jsi slyšela o prvním Tengelovi, že? Jak odvedl své příbuzné spolu s dalšími rodinami do Pustých hor? Tohle všechno se stalo ve 13. století a nevím jistě, co přesně můj neblaze proslulý předek tehdy udělal. Ale říká se, že uzavřel smlouvu s ďáblem, aby dokázal přežít v drsných podmínkách hor. Podle mě je pravděpodobnější, že už předtím byl tak trochu kouzelník. Říká se, že měl zvláštní, odměřený, aristokratický vzhled, černé vlasy a nezvyklé oči. Nikdo neví, odkud on nebo jeho rod přišel, ale nic nenapovídá tomu, že by nepocházel odsud. Také se vypráví, že vykonal nepopsatelné skutky, aby potěšil samotného knížete pekel – a že mnohá ze svých kouzel vyslovil nad čarodějným lektvarem nevýslovné síly, který vařil v kotlíku.“

Silje nemohla odtrhnout oči od kotlíku, který prve zavěsil do krbu. Vypadal docela bezpečně. Tengel se šibalsky usmál a pokračoval.

„Když můj předek uzavřel smlouvu s ďáblem, zakopal ten kotlík se vším zlem, které v něm bylo, a zaklel místo, kde leží. Pak pověděl lidem, že mezi jeho potomky bude pár vyvolených, kteří po něm zdědí tajemné síly – a že jeden z jeho krve bude obdařený největší nadpřirozenou silou, jakou kdy lidstvo vidělo. Ta kletba – protože to je kletba, Silje – se dá zrušit, jen když někdo najde ten kotlík a vykope ho.“

„A našel se?“ zeptala se tiše a snažila se mu pohlédnout do očí v šeru za kouřem a poskakujícími plameny.

„Ne, protože nikdo neví, kde ho mohl zakopat. Když hledal ďábla, byl pryč třicet dní a třicet nocí, od úplňku do úplňku. Mohl být vysoko v horách nebo šel ještě dál. Mnohem dál! Říká se, že když se po tom hrozném setkání vrátil, vypadal úplně jinak. Byl svraštělý, menší a podsaditější – chápeš, co tím chci říct? Byl najednou ošklivý, zlý a děsivý na pohled.“

„Vy tomu všemu věříte?“

„Něčemu ano,“ odpověděl váhavě. „V každém případě věřím, že se pokusil nějakým způsobem se spojit se satanem. Ano, tomu věřím. To, jestli se skutečně setkal s knížetem pekel, nikdy nikdo nezjistí, ale já o tom upřímně pochybuji. On trval na tom, že se s ním setkal, ale předpokládám, že rád děsil a klamal lidi. Možná skutečně věřil, že se s ním setkal. Spousta lidí, a mnohem zbožnějších než on, tvrdí, že se setkala s ďáblem. Myslím, že to, jak po něm potomci zdědí tajemné síly, si vymyslel. Pravděpodobně věděl, že v jeho příbuzenstvu vždycky byli jedinci, kteří z generace na generaci předávali ‚magické síly‘ – jenom chtěl ukázat, že dokáže předpovídat budoucnost. Jinými slovy, byla to lest. Že se vrátil menší a ošklivější, to taky není žádný div. To se stává nám všem, když stárneme, a když je někdo skrz naskrz zlý, jistě se to projeví i v jeho tváři. Ale jedno je jisté – to, že ten, jehož jméno nesu, znal mnoho tajných a nepředstavitelných věcí. Ovšem příběh o smlouvě s ďáblem je jen příběh – pohádka, nic víc. Neexistuje taková bytost jako satan.“

Silje se zděsila. „To nesmíte říkat! To je stejné, jako kdybyste popíral existenci našeho Pána.“

„Ano? Nebuď bláhová, Silje. Myslel jsem, že navzdory svému mládí a původu jsi rozumná dívka, ale teď mluvíš jako kterákoli nevzdělaná, hloupá ženská. Podle mě je ďábel velmi pohodlný výmysl lidí, kteří potřebují mít to na koho svést, když nechtějí nést zodpovědnost za vlastní zločiny. A kdo ví, kolik kněžích se spoléhá na víru v ďábla jen proto, aby získali moc nad lidmi.“

„Pane! Vy se rouháte!“ zalapala po dechu.

„Ach, mlč! Pokud připustíš, že satan existuje, odsoudíš mě k věčným mukám. To bys chtěla?“

„Ne, jistěže ne!“

Naklonil se dopředu. „Pokud je pravda, že první Tengel zaprodal svou duší ďáblu, pak zaprodal i mou. Protože jsem z jeho krve, ze stejného rodu, stejná duše – a tatáž kletba visí nad námi všemi, kdo jsme zdědili jeho moc. Rozumíš tomu? Odmítám uznat existenci satana, ale věřím, že existuje laskavý a odpouštějící Bůh, který bude mít slitování s prokletým lidským dítětem.“

Silje měla pocit jako by měla knedlík v krku. „Jak to tak vysvětlujete, začínám věřit, že možná máte pravdu a že knížete pekel si vymysleli lidé. Ale nevěřím, že jste prokletý, vy, který jste…“

„Podívej se na mě!“ zařval. „Vypadají lidé jako já? Můj vlastní odraz na hladině mě odpuzuje. Pohlédni do těch planoucích očí, šikmých a úzkých, jako jsou oči kočky. Dravčí čelist se silnými zuby a tyhle hrubé vlasy, které by se lépe hodily na koňskou hřívu. Viděla jsi někdy něco tak odporného?“

Silje se trochu třásl hlas. „Připouštím, že zprvu mě váš vzhled vyděsil, ale teď, z nějakého důvodu, který nedokážu vysvětlit, mi připadáte velmi… No, jak to říct. Ráda se na vás dívám. Těším se na vás, když jste pryč. Kromě toho jste byl velmi hodný na děti i na mě…“

Najednou vstal a zabručel: „Ha! Nejsem vždycky andílek.“

Její slova ho rozjitřila. Přešel nervózně na druhý konec pokoje, zastavil se, chvíli se nehýbal, načež bez zjevného důvodu otevřel dveře kredence, práskl s nimi a pak se vrátil na svoje místo. Silje seděla, a ani se nehnula. Styděla se za svou otevřenost. Určitě se kvůli tomu zlobí. Sedl si s rukama pevně sepjatýma a vypadal, jako by nevěděl, co říct.

Když už Silje nemohla snést to ticho, potichu se zeptala: „A jste si jistý, že jste jedním z těch vyvolených ve vaší rodině? Ty léčivé schopnosti – to se také dědí po něm?“

„Říkej tomu čarodějnictví, kouzla, protože tak to je! Ano, předává se to s děsivou jistotou – ne na všechny, ale je tím poznamenaný vždycky aspoň jeden v každé generaci. Obětí se pokaždé stane snědý člověk s neobvyklým vzhledem a kočičíma očima.“

„Říkáte ‚obětí‘. To proto, že je to těžké břemeno?“

„Ano, je to těžší, než si kdy dokážeš představit.“

„Věříte, že ten, o němž jste říkal, že zdědí největší nadpřirozené síly, jaké kdy lidé viděli, jste vy, pane?“

Pohodil hlavou dozadu a trpce se zasmál. „Já? Ach, ne! Nejsem tak zkažený; mám jen omezené síly. Schopnost vycítit napětí a pocity lidí a pak svoje léčivé ruce. Ne, jsou v mé rodině jiní, příšerné bytosti, jejichž pouhá existence by podle tebe ani nebyla možná. Cítím se bezmocný, když vidím všechny ty ohavné věci, ke kterým se dokážou snížit. Ale ne, ten největší vyvolený se ještě nenarodil a já hodlám dohlédnout na to, aby se ani nikdy nenarodil!“

Zvědavě ho pozorovala.

„Přísahal jsem si, že se mnou ten zlý rod vymře. Nikdy neulehnu do objetí ženy, abych to nebezpečné semeno, které v sobě nesu, náhodou nepředal dál.“

Silje sklopila oči. Nechtěla, aby vytušil její myšlenky a vycítil vzrušující domněnku, která ji v té chvíli napadla. Když se tak bránil, aby za ním přišla až sem nahoru, mohlo by to být proto, že…? Ne, jistěže ne!

Protože se teď cítila poněkud pobouřeně, byla rozhodnutá se zeptat ještě na jednu věc.

„Ale pokud věříte v toho největšího vyvoleného, nevěříte pak taky v moc prvního Tengela předpovídat budoucnost?“

Podrážděně se zazubil jako vlk. „Ne, opravdu nevěřím. Myslím, že si to můj předek vymyslel. Jako spousta jiných, kdo sní o tom, že jsou mesiášové – i když on byl naprostý opak přívětivého mesiáše. Ale dědictví samo je takové břemeno, že ho nechci předávat dál.“

„Jste jediný ve své generaci, pane?“

„Ano. Nějakou dobu jsme si mysleli, že je zlým odkazem stižena moje sestra, ale naštěstí to tak nebylo. Odešla z hor, Silje. Opustila je, když našla lásku, a usadila se s manželem v Trondheimu, aniž by se odvážila prozradit, že patří k Prokletým. Víš, Silje, každého, u koho odhalí, že se narodil jako jeden z Prokletých, na místě zabijí, jeho tělo spálí a popel zahrabou hluboko do země, aby už nemohl šířit svá kouzla. Slyšeli jsme, že má sestra má dvě dcerky, Angeliku a Leonardu. Chtěl jsem ji navštívit tu noc, kdy jsme se my dva poprvé setkali. Dělali jsme si o ni a o děti starosti, ale nikdy jsem je nenašel.“

Silje strnula.

„Na co myslíš,“ zeptal se. „Jsi velmi napjatá.“

„Kolik bylo jejím dcerkám?“

„Byly velmi malé. Ta mladší se právě narodila.“

„‚Nadda‘ – Leonarda?“

„Tengele…“ zašeptala.

„Sláva, konečně mi říkáš jménem,“ zadrmolil, což u něj bylo nezvyklé, ale Silje byla tak vyvedená z míry, že si toho nevšimla.

„Tengele… Můj Bože, myslím…“

„Pokračuj. Co je?“

„Myslím, že tvá sestra zemřela.“

Ztuhl. „Proč si to myslíš?“

„Víš, jak jsem našla Sol, že? Vedle těla její mrtvé matky. Byla to neuvěřitelně krásná žena, s tmavými kudrnatými vlasy a tmavýma očima. Později, když jsme Sol a já uslyšely v lese plakat to miminko, pobízela mě, abych šla k němu, táhla mě a stále opakovala ‚Nadda, Nadda‘. V té době jsem si myslela, že možná měla malého bratříčka nebo sestru s takovým jménem. Další dítě, které nejspíš zemřelo na mor.“

„Leonarda? Dobrý Bože,“ zašeptal Tengel. „Jsem si jistý, že máš pravdu, Silje. Viděl jsem to Sol ve tváři. Ona má rysy Prokletých. Ale nikdy by mě nenapadlo…“

Najednou jako by toho na něj bylo moc. Jen s námahou zůstal klidný, ale to ještě nebylo všechno.

„Och! Tengele!“ zanaříkala Silje. „Bojím se, že… že Sol nese to zlé dědictví! Když vidím to její vzpurné chování a podivné nálady. Není jí vůbec rozumět. Ale ze všeho nejvíc se bojím toho divného, nepřítomného pohledu, který občas mívá.“

„Ano!“ vykřikl. „To je jedno z prvních znamení. Ach, Dobrý Bože, ubohé dítě! Je možné, že by malá Sol opravdu byla moje neteř Angelika? Nemohu tomu uvěřit… Ani tomu, že moje nebohá sestra je mrtvá.“

V jeho tvrdé nepřátelské skořápce se začaly objevovat praskliny. Silje trpělivě čekala, zatímco se snažil vyrovnat se všemi tragickými skutečnostmi, které se právě dozvěděl. Ráda by k němu přešla a objala ho, aby mu dala najevo, že rozumí jeho pocitům, ale věděla, že by se to nehodilo. Nebylo pro ni snadné vidět mocného Tengela takhle zraněného.

Z očí mu vyzařoval hněv; hlas prozrazoval jeho pocity. „Kdybych jen byl dost silný, zabil bych ji hned, než bude dost stará, aby pochopila. Zlý Tengel do nás vložil zkažené semeno. Zkažené!“

Když tohle říkal, jeho tvář vypadala skoro nelidsky, ale současně v ní Silje viděla mnohem víc smutku a bolesti, než kdy předtím.

Vyděšeně ho prosila: „Ne! Nesmíš ji zabít!“

„Ne, samozřejmě že ne. Ale srdce mi krvácí zoufalstvím nad její budoucností. Silje, nikdy nepochopíš, jaká jsou to muka, mít tyhle schopnosti! Někteří z mých předků si v nich libovali, byli na ně pyšní a stali se z nich zlí kouzelníci a čarodějnice. Oznámili světu, že oni jsou ti největší vyvolení, s větší mocí, než měl kdokoli před nimi. Ale já ty schopnosti nenávidím.“ Pak ztišil hlas. „Ale dodržím svou přísahu, že se nikdy nedotknu ženy. Mé semeno nepřinese žádné plody, i když malá Sol možná bude pokračovat v našem prokletém rodu. Musíme se modlit k Milosrdnému Otci, aby nebyla obdařená tou zvrácenou povahou našich předků – těch, kdo se rozhodli sloužit zlu. Já se snažím držet se na straně dobra.“

Najednou se napřímil, jako by naslouchal vnitřnímu hlasu.

„Co se děje?“ podivila se Silje.

„Pamatuješ si, když jsem přišel do tvého pokoje a snažil jsem se zachránit Sol před morem?“

„Ano, pamatuji si, jak jsi na okamžik zaváhal. Začal jsi něco říkat a pak ses zarazil.“

„Ano, přesně tak. Měl jsem chvilkový pocit, že bych ji neměl zachraňovat. Teď už vím proč. Ona je jednou z vyvolených. Tenkrát jsem to nevěděl, ale něco ve mně vycítilo, že by neměla zůstat naživu. No, s tím už se nedá nic dělat. Přesto si nikdy nevezmu žádnou ženu.“

Silje seděla a bránila se slzám. Jako vždycky vycítil její smutek, ale tentokrát ho to rozčílilo ještě víc než předtím. Znovu vstal.

„Nikdy mi nedělalo potíže vyhýbat se ženám. Ne, tedy dokud… Ach! Už se to vaří.“

Doufala, že dokončí, co chtěl říct, ale pak si uvědomila, že mluví o vodě v kotlíku, která se pravděpodobně už nějakou dobu vařila, aniž by si toho všimli. Otevřela krabici s jídlem, zatímco on chystal nádobí.

Silje byla hrdá, že donesla tolik dobrého jídla, a těšilo ji, že Tengel sleduje každý její pohyb. Byla šťastná, že se mu mohla odvděčit za všechno, co pro ni udělal!

Nedokázal se jen tak uklidnit.

„Měl jsem odsud už dávno odjet,“ prohlásil zlostně a prudce hodil na stůl pár dřevěných lžic. „Nevím, proč jsem to neudělal.“

„Jsem ráda, že jste neodjel,“ odpověděla. „Vědomí, že jste nablízku, mi dodává pocit bezpečí. Byl jste hodný na děti i na mě, pane. Nejste zlý člověk.“

„Aha, takže už jsem zase ‚pán‘, co?“ zamumlal.

„Omlouvám se. Zapomněla jsem.“

„Říkáš, že nejsem zlý, a přesto se mě všichni bojí.“

„Copak není dobře, že vám projevují úctu?“ Chtěla svá slova trochu zlehčit, ale smích jí uvízl v hrdle.

„Věří, že jsem tři sta let starý duch, Silje! Přitom nejsem nic víc než normální živá bytost se stejnou touhou po společnosti jako kdokoli jiný – kromě toho, že mám nějaké zvláštní schopnosti, o které jsem se nikoho neprosil.“

Viděl na ní, že s ním silně soucítí, a musel se odvrátit.

„Ale všechny ty věci kolem bylinek a takových věcí. To tě musel někdo naučit.“

„Prokletí se s těmito znalostmi rodí a ostatní se učí od svých matek. To jsem já nemohl. Moje matka zemřela při porodu, a přesto lidé stále věří, že jsem přízrak! Ale pravděpodobně to pro ni bylo požehnání – nemusela se dívat na tu stvůru, kterou přivedla na svět!“

„Tengele!“ zaprosila ho smutně. Na okamžik se odmlčel.

„Je tu ještě jeden důvod, o kterém bys měla vědět, Silje,“ stál u kredence, otočený k ní zády. „Myslím tím další důvod, proč musím žít sám. Všimla sis mých ramenou?“

„Ano. To bylo nějaké zranění?“ zeptala se tiše.

„Ne, žádné zranění. Takhle jsem se narodil a mou matku to stálo život. Vykrvácela.“

„Ach, to je hrozné,“ zasténala s upřímným soucitem.

„A já nechci, aby se to stalo… jakékoli jiné ženě,“ dodal rychle.

„Chceš říct, že to jsi také zdědil?“

„To jeden nikdy neví.“

Obrátil se zpátky ke stolu a pokračoval v přípravě věcí. Zanedlouho měli prostřeno a vypadalo to úžasně.

„Naše vánoční hostina, Tengele,“ řekla Silje s úsměvem, i když měla sevřené hrdlo.

Sedli si naproti sobě ke starému, otlučenému, nahrubo otesanému stolu.

Tengel, který se jí neochvějně vyhýbal pohledem, jí nalil trochu Benediktovy domácí pálenky. Zaváhala.

„Nikdy si nedávám takové silné pití. Nechci se chovat nevhodně.“

„Tohle jsou Vánoce, Silje, a teď víš, že se vůbec nemusíš bát, že bych tě nějak obtěžoval.“

„Ano, to vím, ovšem nejsou to tvoje pocity, kterých se bojím, ale ty moje…“ Zarazila se, vylekaná vlastními slovy.

Pevně odložil láhev a prohlásil: „Ty jsi samé překvapení. Směsice cudnosti a silné vášně spolu s odvážnou, smělou povahou. Nevím, jaká ve skutečnosti jsi.“

Silje o tom zauvažovala. Když slyšela, jak říká „silná vášeň“, zčervenaly jí tváře. Bylo jí velmi horko a rozhodla se tohle téma už dál nerozvádět.

„Hrozně ráda bych měla někoho, s kým bych si mohla povídat – o sobě, chci říct. Ve skutečnosti nikoho takového nemám. S Mistrem Benediktem se mluví dobře, ale on mluví hlavně o svém umění a o sobě.“

Poprvé od chvíle, co sem přišla, se mu na tváři objevil jízlivý úsměv. Možná ho trochu obměkčila slavnostní atmosféra jídla.

„Můžeš mluvit se mnou.“

„A ty bys mě chtěl poslouchat? Opravdu?“ zeptala se nesměle.

„Jsem si jistý, že chtěl.“

Cítila, že to myslí upřímně. Snažila se logicky zdůvodnit a uspořádat své myšlenky a poznamenala: „Myslím, že je to asi tak. Od přírody jsem velmi stydlivá, skoro se vyhýbám společnosti. Vychovali mě tak. Můj otec byl přísný a matka pobožná a odsuzovali všechno, co mělo co dělat s láskou a… tou druhou věcí, co jsi zmínil.“

„Vášní?“

„Ano, to,“ zamumlala rychle. „Všechno byl hřích, hřích, hřích! To se na mně podepsalo. U nás doma se mě pokusilo oslovit pár mladíků, ale já vždycky utekla vystrašená a pohoršená dřív, než se mě stačili dotknout. Pak, když jsem zůstala sama, po tom strašném období, kdy všichni zemřeli, a… Stále na to nedokážu pomyslet, abych se nerozplakala…“

Odmlčela se, aby se nadechla a navázala nit svého vyprávění. Tengel seděl s lokty opřenými o stůl, držel svůj džbánek, bez hnutí naslouchal a pečlivě si ji prohlížel. Neměl čas se ani napít.

„Když mě vyhnali a toulala jsem se krajinou, často mě někdo obtěžoval, zvláště v Trondheimu. Jak víš, neměla jsem kde spát a chodila jsem bezcílně sem a tam, spala jsem venku nebo v těch nejubožejších úkrytech. Naučila jsem se bránit a stále jsem panna, Tengele, prosím, nemysli si nic jiného.“

Odhodlal se, zvedl džbánek ke rtům a vyprázdnil ho jediným douškem.

„To nikdy nebudu,“ zabručel a nalil si do džbánku ještě trochu brännvinu.

„Zjistila jsem, jak těžký může být život, dobrý i zlý, a já jsem se musela naučit být tvrdá, abych přežila. I když to nemám v povaze, možná odtud pochází ta troufalost, kterou ve mně vidíš. Viděla jsem a slyšela tolik hrozných věcí, že mě to ovlivnilo a změnilo. A pak… ne, víc už ti toho nemůžu říct.“

„Ale ano, pokračuj. Tohle je důležité.“

„Ne, nemůžu.“

Začal být netrpělivý. „Říkala jsi, že se mi svěříš.“

Odvrátila pohled a povzdechla: „Tvoje chování mi dnes zrovna nezvedlo sebevědomí.“

S trochou námahy ovládl svou netrpělivost. „Co mi tu řekneš, zůstane v bezpečí. Já chci slyšet tvůj příběh.“

Silje cítila horko. Bylo to z ohně v místnosti, nebo sálalo uvnitř ní? Ne, bylo tu něco dalšího, něco neuvěřitelné silného, co nevycházelo z ní. Aspoň ne jenom z ní.

„Je to velmi těžké, Tengele,“ pokračovala a nemotorně se zavrtěla. „Je to o… mojí vášni.“

„Ano, to mi došlo.“

„Jak se ve mně… probudila. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla mít takové… no… takové touhy.“

Když na ni pohlédl, měl oči jako v plamenech. Díky stínům, které vrhal oheň, jeho tvář vypadala užší, a když odhrnul rty, zaleskly se mu zuby. Jeho úsměv jí připomínal divoké zvíře těsně předtím, než se vrhne na svou kořist.

„Řekla jsem dost. Už o tom nebudu mluvit,“ zarazila se.

„Ne! Pokusil se tě někdo… svést? Vzít k sobě do postele? Vzrušit tě?“

„Ne, ne!“ vyrazila ze sebe vyděšeně. „Ne, jsi to ty a ty to víš moc dobře.“

Tak, a bylo to venku. Příliš pozdě si uvědomila, že mu skočila do pasti. Ach, kéž by se propadla do země! Přemáhala ji dětinská touha zalézt pod stůl a schovat se.

V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Ani jeden z nich se nějakou dobu nepohnul. Něco jí nabízel, ale ve svých rozpacích si to plně neuvědomovala. Podával jí džbánek brännvvinu. Vybídl ji, aby se napila. Zakuckala se a protáhla obličej kvůli pálivé chuti, ale nápoj ji zahřál. Všimla si, že se mu třásla ruka, když jí podával džbánek.

„Když jsme spolu jeli na koni?“ zeptal se potichu.

Vylekaně na něj pohlédla. „Proč si to myslíš?“

„Seděla jsi dost neklidně.“

Silje se tolik styděla. Zakroutila hlavou. „Ne. Už dávno předtím.“

Odmlčel se a pak zamyšleně řekl: „Ach, ano. Ta malba v kostele…“

„Nemluv o ní!“ vykřikla a rozplakala se. Mezi vzlyky pokračovala: „Měla jsem dva hrozné sny a neřeknu ti o nich, i kdybys chtěl sebevíc. O co se to snažíš? Nejdřív mi vyčítáš, že jsem přišla, a pak mě takhle ponižuješ?!“

Ztěžka vydechl a ona si uvědomila, že měl nějakou dobu zatajený dech.

„Nesmíš se cítit ponížená, Silje. To jsem nechtěl. Choval jsem se sobecky, teď to chápu, ale ve své osamělosti jsem potřeboval slyšet, cos mi měla říct. Ani nejsem zvyklý na ženské pocity. Aniž bych to měl v úmyslu, choval jsem se k tobě špatně. Děkuji, že jsi přišla, ale teď bych byl raději, kdyby ses vrátila.“

„Ale ještě jsme nedojedli!“

On už vstal. „Bude lepší, když půjdeš domů. Hned.“

Vzhlédla k němu a v každém rysu jeho obličeje viděla vytesané sebeovládání. Cítila, jak jí znovu žilami proudí radost. Pochopila.

„Děkuji.“ Mluvila dvojznačně, stále trochu zmatená svými pocity.

Pak společně vyšli ven. Po šeru v chatě oba zaskočilo jasné sluneční světlo.

Zatímco šlapali z kopce po zasněžené cestě, nepadlo mezi nimi ani slovo. Silje se kradmo dívala směrem k okouzlující bytosti, která jí šla po boku. Místo kožešiny měl teď Tengel na sobě jenom krátkou halenu, přepásanou opaskem. Přemítala, jak jeho boky díky těm širokým, mohutným ramenům vypadají skoro příliš útlé a neúměrné ke zbytku těla. Měl odhodlaný výraz a byl zabraný do vlastních myšlenek.

Rozhodla se, že se zkusí ještě jednou zeptat. „Tengele, co máš společného s Hemmingem Správcovrahem?“

„S Hemmingem? Ještě ti to nedošlo? On také patří k Prokletým.“

„Ano? Ale jste každý úplně jiný.“

„Musíš pochopit, že on není z rodu zlého Tengela. Na začátku bylo několik rodin. Hemmingova rodina se nikdy nechtěla mísit s tou naší. Vždycky si své ženy a muže hledali mimo naši komunitu, nebo z „čistých“ rodin mezi našimi lidmi.“

„Jednou jsi mi říkal, že je pro vás důležitý. Tenkrát jsem si myslela, že je jedním ze vzbouřenců. O tobě jsem si myslela totéž.“

„Hemming je synem náčelníka Prokletých. Ano, i v našem malém světě jednoho máme.“

Silje vypadala překvapeně. „Já myslela, že ty jsi vůdce.“

„Tengelův potomek nikdy nemůže být náčelníkem. Jsme příliš nevypočitatelní. Ne. Když jsem odjel hledat svou sestru, Hemmingův otec mi řekl, abych dohlédl na jeho nezvedeného syna.“

„Takže když jsi říkal, že by vás všechny mohl zradit, mluvil jsi o Prokletých, ne o vzbouřencích?“

„Zčásti… Aby si zachránil kůži, možná by prozradil celé hnutí vzbouřenců, a tím by odhalil i tajné cesty do úkrytu mých lidí.“

„On se tě bojí.“ To bylo konstatování.

„Jistě! Myslí si, že bych ho dokázal zničit, a já ho při tom rád nechám.“

„A je to pravda?“

„Nijak netoužím to zjistit.“

Musíš mít tak rozpolcené pocity, pomyslela si.

Pak zvolala: „Ale má důvod věřit něčemu takovému?“

Skrz zaťaté zuby procedil: „Kdybys viděla ostatní z mého rodu, pak by ses tak neptala.“

Silje jenom odevzdaně potřásla hlavou.

„Pak mi řekni,“ pokračovala, „proč ty a Hemming jste tak… vzdělaní? Znáš spoustu slov. Jak je to možné?“

„Podobně jako u tebe,“ usmál se slabě. „Učil jsem se nepřímo.“

„Jak to víš o mně?“

„Od Benedikta.“

Silje si povzdechla. „Ten chlap je jako cedník.“

„Mluvil o tobě celkem dost,“ připustil Tengel.

„A tys ho poslouchal?“

Neodpověděl.

„Ale stejně,“ pokračovala, „jak to, že ses mohl učit?“

„Bylo to asi tak,“ začal Tengel. Zdá se, že o tom mluví rád, napadlo Silje, nejspíš proto, že si má zřídka s kým promluvit. „Jeden z našich lidí asi před padesáti lety odešel z hor a studoval v Trondheimu. Byl velmi moudrý. Pak, když zestárl, se k nám vrátil, a od té doby máme – jak to nazvat – tradici učení. Sám mě naučil spoustu věcí, protože věřil, že jsem nadaný.“

„Jsem si jistá, že měl pravdu.“

„A Hemming, jako syn náčelníka, musel mít vzdělání. V té době tenhle muž zemřel a Hemminga učili jeho žáci. Snažím se zapamatovat jeho nauku a využívat krásu našeho jazyka. Ne všichni Prokletí to tak mají.“

„Takže kolik ti vlastně je?“ Silje se rozbušilo srdce. Tohle bylo něco, co moc chtěla vědět.

„Je to důležité?“

„Možná ne. Ale je to něco, o čem jsem mnohokrát přemýšlela. Není snadné odhadnout tvůj věk.“

„Je mi… po pravdě, nejsem si jistý. Myslím tak mezi třiceti a třiceti pěti. Nejspíš tak třicet dva, možná třicet tři.“

„Mně je právě sedmnáct,“ řekla honem.

Odvrátil se, aby mu neviděla do tváře. Znovu zmlkli a krátce nato došli na okraj lesa, kde se zastavili. Oba pohlédli dolů přes údolí. Neodvážili se na sebe podívat, ale ani jednomu se nechtělo odejít.

„Silje, brzy se musím vrátit ke svým lidem…“

„Ne! Nemůžeš odjet.“ Mluvila bez rozmyslu. Svých slov okamžitě litovala.

„Ale musím. Jsme pryč už příliš dlouho, a až roztaje led a začnou jarní záplavy, všechny cesty budou neprůjezdné. Do té doby se musím vrátit. Ale přemýšlel jsem o tvojí situaci a o Benediktovi. Možná by sis ho přece jen měla vzít. Ty ho máš ráda a nemůžeš popřít, že by to tebe i děti zabezpečilo až do smrti. A já bych byl klidný při vědomí, že jsi v bezpečí. On je stařec a nikdy by od tebe nežádal nic, co bys… nemohla udělat.“

„Ale přesně to udělal!“ vykřikla.

„Cože?“

„On je úžasný muž, když je střízlivý. Ale byl opilý… a snažil se…“

„Vlézt ti do postele?“

„Ano.“ Styděla se.

Tengel si neuvědomoval, že svírá rukou opasek tak pevně, až mu zbělely klouby. Stál a zíral na statek pod sebou s pevně semknutými rty. Teď víc než kdy jindy bylo v jeho výraze něco zvířeckého.

„Tengele, postarám se o to, aby se to neopakovalo,“ řekla ustaraně. „A Mistr Benedikt neví, co udělal; všechno zapomněl. Byl tolik opilý. Ale nemohla bych si ho vzít.“

„Ne, to nemůžeš,“ přitakal prudce. „A přijela ta žena… a Sol, má neteř. Rád bych zůstal, ale musím odjet. Postarej se o Sol za mě, Silje. Bude pro ni lepší být s tebou než se mnou. Necháš si ji?“

Silje přikývla.

„Děkuji,“ řekl prostě. „Vrátím se zase na podzim, přijedu vás všechny navštívit.“

„Jo je hrozně dlouhá doba,“ zašeptala roztřeseným hlasem.

„Na Benediktově statku jsi v bezpečí a on si s tou starou čarodějnicí poradí, však uvidíš. Benedikt nikdy nikomu nesloužil. Má svou vlastní hlavu.“

„Odjedeš hned?“

„Ne. Chci vidět, co se bude dít s tou ženskou. Navzdory všemu mám obavy, co plánuje pro Sol… a Daga. Budu ještě pár dní poblíž.“

„Mohu přijít a…“

„Ne, nemůžeš. Dost na tom, že jsi přišla dneska.“

Závěj sněhu, ve které stáli, byla tvrdě udusaná. Silje nemotorně ušlapávala sníh, a i když už jí začaly mrznout nohy, nechtělo se jí odejít. Ještě ne.

„Silje, ty sny,“ ozval se potichu, aniž by na ni pohlédl, „byly opravdu tak hrozné, jak jsi říkala?“

Kolem vládlo naprosté ticho.

„Co odpovíš?“ vykřikl.

„Zakroutila jsem hlavou.“ zamumlala.

Otočil se a podíval se na ni. Měla svěšenou hlavu a červenala se.

„Tak to jsem nemohl slyšet, hlupáčku,“ řekl se smíchem a jí se zdálo, že v jeho hlase zaslechla stopy štěstí. Nebo si z ní jenom dělal legraci?

Aniž by se ho opovážila dotknout, aniž by se rozloučila, rozběhla se dolů k údolí.

Když už byla kus za pastvinou, ohlédla se. Stále tam byl, silný a nehybný, jako pohanská bytost z dávných dob.

Rychle mu zamávala a on zvedl paži. Stáli a dlouho se na sebe dívali, než se konečné otočila a pokračovala domů.