Morová rána : Kapitola 9

9 Kapitola

 

Na statku to šlo od desíti k pěti. Abelone začala pravidelně navštěvovat sousední statky a někdy mezi Vánoci a Novým rokem zjistila, že děti možná nebyly pokřtěny.

„Siljin křest v lese?“ ječela na Benedikta. „K čemu to je? Mladá uličnice jako ona, co má tu drzost, aby prováděla svatý obřad. A moje děti žijí pod jednou střechou s dvěma pohanskými spratky!“

„Zdá se, že jim to nijak neuškodilo,“ poznamenal a úkosem pohlédl na dva dobře živené potomky.

Abelone přivřela oči. „Jak moc dobře víš, drahý příteli, existují dva biliony, 665 miliard, 866 milionů, 746 tisíc šest set šedesát čtyři nižších ďáblů. Dokážeš si předs…“

„A ty si stále dokážeš to číslo zapamatovat!“ skočil jí do řeči Benedikt. „Díváš se každý den do všech koutů? Co se stane, když si jednoho nevšimneš? Nebo když jednoho započítáš dvakrát?“

Abelone se ale nenechala přerušovat. „Dokážeš si představit, kolik z nich mohlo prostřednictvím těch dvou dětí volně vstoupit clo našeho statku? Mohli by být kdekoli, dokážou…“

„Nebuď hysterická. Vždycky ti při tom hrozně zrudne hlava.“

„Obě musí odejít! Okamžitě!“

„Nikdy!“ odsekl Benedikt a výhružně se k ní obrátil. „A podle toho, co víme, ta holčička už byla před nějakou dobou pokřtěná.“

„Nevíme o ní vůbec nic. Našli ji na ulici, ne? Ta žena, její matka, byla téměř jistě nějaká necuda.“

Silje se rázně ohradila proti tomuto obvinění Tengelovy ubohé sestry.

„Zmlkni!“ nařídila jí Abelone. „Všichni moc dobře víme, co máš za sebou. Není co dodat! Musí se okamžitě pokřtít.“

„Ještě nemáme nového faráře,“ namítla Marie.

„Tak přivezeme toho z vedlejší farnosti. Nebesa! Jaký jste to vedli bídný život, než jsem přijela? Náhodou vím, že dnes navštíví Bekkemarkenovu rodinu. Nějaký jejich starý příbuzný je nemocný a vypadá to, že má smrt na jazyku. Čeledín tam může zajít a přivést ho.“

A tak se taky stalo. Děti byly pro tu příležitost hezky nastrojené. Dag byl zabalený do svého zlatě vyšívaného šálu, který když Abelone uviděla, závistí vykulila oči. Malá Sol byla nesmírně hrdá na krásné šatečky, které jí Greta utkala, ušila a už na nich skoro dokončila výšivku.

Nedalo se říct, že by se křest zrovna vydařil. Připravili překrásné prostředí v hlavní místnosti, s bílým ubrusem, lojovými svícemi a nejlepším stříbrným nádobím, které sloužilo jako křtitelnice. Ale Dag celou dobu vřískal a Sol při pohledu na pastora, který ji děsil svým dlouhým černým pláštěm a chladným nádechem důstojnosti, kopala a zmítala sebou jako hříbě ve svém prvním postroji.

V patřičnou dobu ji přesvědčili, aby stála dost blízko u něj a on mohl stříknout trochu vody přibližně jejím směrem a spěšně ji pokřtít Sol Angelika. Silje trvala na tom, že by měla mít obě jména, a protože Angelika bylo překrásné jméno, všichni souhlasili. Silje neřekla ani slovo o tom, že dívka je jednou z Prokletých.

Sol byla přesvědčená, že Dag by měl také dostat dvě jména, a Silje, protože pamatovala na iniciály CM, mu dala to nejvznešenější jméno, které dokázala vymyslet. Byl pokřtěn Dag Christian.

Ale to nejhorší ještě mělo přijít. Když vedli Sol z místnosti, slyšeli ji, jak říká hlasitým, zřetelným hlasem: „Ten zatracený kněz mě celou postříkal vodou!“ Naštěstí jí stále ještě bylo špatně rozumět a Dag začal právě včas znovu brečet, ale Silje, Benedikt a Marie – pyšná kmotra – to všichni slyšeli.

Marie byla v šoku. „To ten hrozný čeledín,“ bručela. „Sol opakuje všechno, co řekne a udělá.“

Silje to také zaskočilo. Jenom pro Benedikta bylo těžké zachovat vážnou tvář. Aspoň že děti byly vloženy do rukou církve a Abelone zase mohla klidně spát. Pod ničí postelí už nebudou žádní strašáci.

Ovšem ani tohle Abelone nestačilo. Všichni na statku věděli, že se hodlá Silje a dětí zbavit. Její syn to dokonce řekl nahlas, takže to všichni slyšeli.

Tou dobou seděl v pokoji a poručil si další pivo. Když vešla Silje se džbánkem, ukrajoval si veliké kusy masa z vánoční šunky. Sledoval ji jako ostříž, protože jak všichni věděli, džbánek byl prasklý a trochu z něj kapalo. A jak jinak, když mu nalévala pivo, na stole přistála malá kapka. Prudce vstal a vzteky zavřeštěl: „Dávej pozor, ty couro. Chceš mi snad zničit stůl?“

„Odpusť mi,“ zamumlala Silje a snažila se v sobě zadusit hněv, který se dral ven.

„To si ještě rozmyslím! Raději by sis neměla dělat naděje, že tohle všechno jednou bude tvoje. To bys chtěla, co? Vlichotit se do přízně starce, kterého si můžeš omotat kolem prstu. Je to tak?“

To nemá ze své hlavy, za tím bude jeho matka, napadlo Silje.

„Slíbím ti jedno – ty a ti malí bastardi už odsud brzy vypadnete. Rychleji, než si myslíš… Ach… Au!“

S výkřikem bolesti si sevřel levou ruku a mezi prsty mu prosakovala krev. Sol vyběhla z místnosti.

„Říznul ses?“ zeptala se Silje zúčastněně.

„Já? Já nic neudělal,“ kňoural. „To byla její chyba – udělala to ta malá čarodějnice. Viděl jsem to! Viděl!“

„To je směšné!“ prohlásila Silje, i když docela zbledla. „Stála ve dveřích. Byla od tebe hodně daleko.“

„Ano, ale byla to ona, vím, že byla. Prostě se na mě podívala a nůž mi sklouzl.“

„To je nesmysl.“ Siljin hněv právě překypěl. „Greto, pojď se podívat na tohohle zraněného hrdinu – než nám tu omdlí! Kvičí jako zapíchlé… no, však víš, jak vypadá.“

Greta vešla, právě když Silje vycházela z místnosti. Utíkala za Sol a našla ji v jiné části domu, jak klečí na lavici u okna. Vešla dovnitř a Sol se otočila. Silje se zachvěla, když spatřila dívčiny oči. Zeleně jí zářily a byly plné nenávisti a ještě něčeho – něčeho, co ještě nikdy neviděla a doufala, že už nikdy nezahlédne. Sol na ni pohlédla a ten zvláštní výraz okamžitě zmizel, jakmile natáhla ruce k příteli. Silje ji zvedla a objala ji.

„Sol,“ zašeptala napjatě, plná zlosti a hrůzy. „Nejdražší Sol, už to nesmíš nikdy, nikdy znovu udělat.“

„Udělat co?“ zeptala se nevinně. „Já nic nedělám. Muž hlupák!“

„Ano, to byl, ale…“

Svým osobitým, dětským hlasem Sol pokračovala: „Já nechci, aby tady s námi žil dál. Divné paní tu už také nežít.“

„Nikdo z nás je tu nechce, drahoušku, ale tak to prostě je. Slib, že na ně budeš hodná, Sol. Slib mi to.“

Děvčátko objalo Silje kolem krku.

„Sol bude hodná,“ řekla se šťastným a okouzlujícím úsměvem.

Silje myslela na Tengela. Dobrý Bože, jak by si s ním teď potřebovala promluvit. Na druhé straně je pravděpodobně lepší, že o tom neví. Uvažovala, co by měla udělat. Snažit se vychovat tohle nešťastné malé dítě bude obrovská dřina, usoudila.

Benedikt byl nesmírně skleslý. Dokonce ani malování v kostele mu nezvedlo náladu.

„Zabiju tu čubku,“ slyšeli ho nejednou brblat. „Přísahám, že ji zabiju!“

Jednou se v záchvatu hněvu pokusil zbavit Abelone a jejích dětí a zašel tak daleko, že jim vyházel všechny věci na dvůr a křičel: „Ven! Ven!“ tak nahlas, že to rozrušilo dobytek ve stodole. Abelone ho však dokázala poněkud zkrotit výhrůžkou, že řekne místodržiteli, že je spolčený se vzbouřenci. I když si to obvinění vymyslela, stačilo to. Benedikt věděl, že při důkladnějším vyšetřování by asi neobstál, a tak zůstali.

Ti tři spořádali obrovské množství jídla, a ani tak nebyli nikdy spokojeni. Spíž na statku se začala vyprazdňovat, život byl nuzný a všichni se cítili bezmocní. Na Silvestra se Benedikt rozhovořil na téma, které Silje už nějaký čas čekala.

Seděli sami v kuchyni, když prohlásil: „Vezmi si mě, Silje.“ V očích bylo vidět, jak trpí. „Vyřešili bychom tolik problémů. Ta stará babizna a její spratci by museli odjet a měla bys zajištěnou budoucnost pro sebe i pro děti.“

Silje se natáhla přes stůl a něžně ho chytila za ruku.

„Jsem velmi vděčná za vaši nabídku. Je to moc milé a víte, jak vás mám ráda. Ale to by nešlo.“

„A proč ne? Já už tu dlouho nebudu a nechtěl… nechtěl bych po tobě tělesný…“

Zastavila ho, než stačil říct víc. Cítila, že by mu měla povědět o té noci, kdy přišel do jejího pokoje.

Když skončila, zašeptal: „Ach, Bože. Myslel jsem, že to byl jen sen.“ Pak si povzdechl: „Myslím, že bych k tobě měl být upřímný. Lhal jsem. Jsem starý hlupák; přitahovala jsi mě, ale byl jsem si jistý, že své touhy dokážu potlačit. Zjevně dělám pod vlivem pálenky neuvážené věci a možná jsem tajně doufal, že mě budeš chtít. Teď to vidím. Předpokládám, že bys nemohla uvažovat… že se mnou budeš spát v posteli?“

Silje měla v očích slzy. „Ach, tolik si vás vážím, tolik, Mistře Benedikte, ale ne takhle. Mám strach, že bychom ztratili naše báječné přátelství a místo toho našli jen hořkost a zármutek. To bych nechtěla za nic na světě.“

„Ani já ne. Aspoň tě nikdo nemůže obvinit, že ses chtěla zmocnit mého pozemského majetku a bohatství! Jiné ženy by skrývaly svůj odpor a skočily do postele se starcem, jen aby si sáhly na jeho peníze, ale ty ne. A svým způsobem bys mě zklamala, kdybys řekla ‚ano‘. Skutečný umělec se nevzdává svých zásad jen kvůli pohodlí.“

Následoval proslov o ušlechtilém poslání umělce. To byla jeho skutečná vášeň.

Nakonec si povzdechl a řekl: „Ach, Silje, tohle je všechno tak únavné. Všechno je únavné.“

„Ano a já se bojím. Mistře Benedikte. O všechny – ale nejvíc ze všeho o děti.“

Když končil starý rok, Silje přemýšlela o mnoha změnách, ke kterým došlo, a uvažovala, co si pro ni připravil nový rok 1582.

A nemusela čekat dlouho, aby to zjistila! O tři dny později ji Abelone donutila odejít a byla to krutá a zdrcující rána.

Do kuchyně, kde právě jedli „skuteční“ obyvatelé domu, přiběhl celý udýchaný čeledín s očima navrch hlavy.

„Stane se něco strašného,“ oddechoval ztěžka. „Ona, ta žena… nařídila mi, abych vzal ji a její děti na projížďku kočárem. Ale slyšel jsem ji, jak šeptá dceři, že pojedou k místodržiteli udat Silje.“

Benedikt vyskočil. „Za co? Proč proboha?“

„Zaslechla od jedné ze stařen ve farnosti, že viděli Silje jet na koni s Tengelem Prokletým…“

„Ach, dobrý Bože,“ zamumlal Benedikt tiše.

„… pak Silje obviní, že podlehla ďáblovu učedníkovi, nesmrtelnému Tengelovi!“

„Ale to není pravda,“ vykřikla Silje. „Tengel není nesmrtelný – a já jsem pořád ještě panna. Dokážu to, jestli budu muset.“

„Drahé dítě,“ zabručel Benedikt smutně, „ničí panenství nám teď nepomůže. Pokud tě vojáci místodržitele dostanou do rukou, téměř jistě zemřeš! Budou tě mučit, pomalu a s velkým požitkem, dokud nezemřeš, ale ne dřív, než tě donutí říci všechno, co víš o Tengelovi a o Prokletých. Přineseš neštěstí i druhým. A nedivil bych se, kdyby si vzali i děti. Řeknou, že jste je ty nebo Tengel zkazili, nebo že jste je očarovali. Kvůli tvému spříznění s tím zvířeckým mužem s tebou soudy budou jednat jako s čarodějnicí prvního řádu. A víš, jak moc si užívají trestání čarodějnic.“

„Ale co budeme dělat?“ vykřikla zoufale.

„Nevím.“ Jeho hlas byl unavený. „To opravdu nevím. Samozřejmě tě musíme dostat odsud, ale jak? A kam? Babice jedna! Když pomyslím, že nakonec stejně bude po jejím!“ Obrátil se k čeledínovi. „Musíš se hned vrátit ven, než začne mít podezření. Pak jeď co nejpomaleji, aby Silje a děti měly čas se dostat pryč.“

Čeledín přikývl a šel ke dveřím, ale Silje utíkala za ním a objala ho na rozloučenou. Také ji objal, se slzami v očích. Potichu, aby Sol nezačala dělat povyk, dal sbohem i dětem.

„Musíte být pryč, až se vrátím. Musíte!“ prosil ji.

Jakmile kočár vyjel ze dvora, začal kolem statku pořádný shon. Všechno, co Silje a děti měly, svázaly do dvou rolí, a ostatní zabalili nejlepší jídlo a šaty, které v domě našli. Benedikt jí daroval skleněnou mozaiku v překrásných barvách, kterou sám vyrobil. Prakticky bylo skoro nemožné, aby si ji vzala s sebou, ale nedokázala od ní odtrhnout oči. Také jí tajně dal malou knížku, kterou sám vázal, se stránkami z lesklého papíru. Vysvětlil jí, že je to skicák, do kterého si může kreslit, až bude mít potřebu. Předal jí také pero s jemným hrotem a nějaké uhly. Snažila se mu poděkovat, ale oba byli tak dojatí, že se zmohli jen na uplakané objetí.

Staré sestry bezmocně plakaly, střídavě chovaly děti a balily jejich věci. Sol, která nechápala, co se děje, ze solidarity plakala s nimi.

„Jak Silje tohle všechno unese?“ zalapal po dechu Benedikt, když uviděl tu obrovskou hromadu věcí.

Všichni se zastavili a zírali na tu spoustu věcí.

Silje si zakryla ústa rukou. „Kdyby to celé nebylo tak vážné a strašné, rozesmála bych se,“ podotkla a smutně se zadívala na kupu věcí.

Greta a Marie se začaly chechtat a brzy se smáli všichni. Nálada se změnila, ale nikomu se nechtělo začít znovu třídit věci.

„Ale kam to ubohé děvče půjde?“ zasténala Greta.

Silje zaváhala. „Tengel byl o Vánocích tady poblíž. On byl ten, koho jsem navštívila na Štědrý den. Neřeknu vám kde, protože pak ani nemůžete nic vyzradit, kdyby se vás vyptávali. Myslím, že už asi odjel, protože jsem tam několik dní neviděla žádné známky toho, že by tam někdo žil.“

Pomyšlení, že už tam není, ji naplňovalo prázdnotou.

„Nemůžete se tam s dětmi skrýt sami?“ vyzvídala Marie.

Silje vyhlédla ven. „Také jsem na to myslela, ale bojím se, že nás vystopují ve sněhu.“

„Ano. To máš pravdu. Ach, Bože, co budeme dělat? Můžeme tě někde schovat?“

„A když malý Dag začne plakat, co potom?“ zeptala se Greta.

Najednou to všichni uslyšeli a zůstali stát jako přikovaní. Do dvora vjel zuřivým tempem jezdec na koni.

Marie vykřikla: „To už jsou tady? Schovejte se! Schovejte se! Rychle!“

„Ne,“ vydechl Benedikt s úlevou. „To nejsou oni.“

Tengel seskočil z koně a šel jim naproti, když všichni vyběhli z domu.

Tentokrát staré ženy úplně zapomněly na svůj strach z přízraku Prokletých.

„Co se to tady děje?“ vyptával se.

„Vycítil jsi něco?“ chtěla vědět Silje bez dechu, celá rozzářená štěstím, že ho zase vidí.

Pokřiveně se usmál. „Tentokrát je to mnohem prostší. Prostě jsem jel z hřebene, že vyrazím na jih, ale zastavil jsem a uvažoval, jestli bych se sem na tebe neměl zajet podívat a ještě jednou se rozloučit. Nedokázal jsem se rozhodnout tak ani tak, ale pak jsem uviděl všechen ten zmatek na dvoře a dostal jsem strach.“

Benedikt mu rychle vysvětlil, co se stalo. Své vyprávění zakončil slovy: „Tebe posílá samo nebe,“ jako by zapomněl, že tento host byl oddaný zcela jinému vládci.

Tengel celý zbledl. Rozhlédl se kolem po ustaraných, uplakaných tvářích – trochu déle se pohledem zdržel na Sol, než nakonec spočinul na Siljině tváři.

„Ano, díky Bohu, že jsem se rozhodl jet sem na statek,“ souhlasil.

Marie se nadechla a pokřižovala se.

To Tengela rozzlobilo. „To někdo, kdo je vyobcován, ani nesmí vyslovit Jeho jméno? Chcete, abych odešel do hlubin temnoty? Co víte o mojí duši? Myslíte si, že žádnou nemám, je to tak?“

Marie s Gretou zahanbeně svěsily hlavy.

Tengel se znovu uklidnil a svěřil se se svými obavami Benediktovi: „Dole v údolí dál na jih na mě čeká povoz, kéž bychom se tam dostali. Ale Silje, já a dvě děti – a to nemluvím o jejich věcech – budou na mého koně příliš.“

„Ta semetrika si vzala náš jediný dobrý kočár a na sáně není dost sněhu,“ uvažoval nahlas Benedikt. „Můžete si vzít tu druhou kobylu. Nechte ji na statku dole u mostu. Čeledín ji pak přiveze domů.“

„Výborně,“ zaradoval se Tengel.

„Ale co bude s vámi všemi, Mistře Benedikte?“ zeptala se Silje znepokojeně.

„Nezatknou vás za to, že ne?“

„Ne! Jistě že ne.“

„Takže kam pojedeme?“

Oba muži se na sebe na okamžik podívali, než Tengel prohlásil: „Je jenom jeden způsob, jak Silje zachránit.“

„Ano, souhlasím,“ přikývl Benedikt. „A už si tu netroufám mít ani děti, i když nám to všem zlomí srdce, že odcházejí. Nikdo neví, co by ta zlá husa Abelone a její nenažrané dětičky zase mohly provést. Musím předat děti do tvé péče, Tengele.“

Velký muž přikývl. Oba koně měli nést víc než obvykle, a on na svého koně naložil ještě tu těžkou skleněnou mozaiku, ale i když to bylo neuvěřitelné, pobrali všechno. Byl to malý zázrak.

Následovalo rychlé, srdcervoucí rozloučení. Jednomu po druhém Silje poděkovala za všechnu jejich laskavost a objala je. Greta držela Daga tak pevně, jako by ho nechtěla pustit, ale pak ho podala Tengelovi, který už seděl na svém koni. Marie stála vedle Siljiny kobyly a prosila Sol, aby na ni nezapomněla a aby zase všichni přijeli na návštěvu. Pak přišel čas k odjezdu. Museli jet co nejrychleji, protože vojáci je určitě budou pronásledovat. Každá chvilka hrála roli.

Silje byla ráda, že Tengel vzal chlapce, protože nebyla zrovna zkušená jezdkyně a bylo by těžké jet s nemluvnětem v náručí. Na statku neměli žádné boční sedlo, takže seděla na koni obkročmo. Greta a Marie jí honem přikryly kolena pláštěnkou, zatímco Tengel ohleduplně odvrátil pohled. Silje si byla jistá, že viděla, jak se usmál. Ty darebáku, pomyslela si.

Když vyjeli na hlavní cestu, oba pohlédli k severu, ale po vojácích tam nebylo ani stopy. Hned se cítili klidnější.

Říci sbohem tak laskavým lidem bylo velmi bolestné a čas od času si Silje musela otřít oči. Ovšem hrozba nebezpečí a úsilí spojené s tím, aby udržela Sol v sedle, brzy pohltily všechnu její pozornost. Krajina kolem hlavní cesty směrem na jih byla naprosto poklidná. Jedinou známkou života byl kouř, který líně vycházel ze střech domů, ale Silje už poznala, že skryté oči sledují každého cizince, který putuje po cestách.

Tengel byl netrpělivý a popoháněl je. Silje a stará kobyla dělaly, co mohly, ale jemu to nestačilo.

„Máme jen hodinu náskok,“ volal na ni. „A vojáci jezdí rychle, když se k něčemu odhodlají.“

Silje začínala mít křeče od toho, jak držela dívku, zároveň vedla koně a udržovala sebe i rance s věcmi v sedle. Dobré mravy byly dávno ty tam, když se jí krátce potom, co vyrazili, pláštěnka odfoukla z nohou a odkryla holá kolena. Nejlepší bude pustit to z hlavy a Tengel ať si myslí, co chce.

Na druhé straně se zdálo, že Sol si užívá vzrušení a divokou jízdu. Seděla před Silje s rozzářenýma očima a obrovským úsměvem. Silje si všimla, jak na ni Tengel pořád kouká, s láskou a obavami současně. Je to dobrý muž, napadlo ji. Ať o něm říkají cokoli, nebo jakkoli ho nazývají; bez ohledu na jeho strašidelný vzhled a jeho příležitostnou výbušnost; přesto všechno je to hluboko uvnitř dobrý člověk. Ale když jel před ní, nikdo by nemohl popřít, že vypadá jako démon z podsvětí. Vznešený, přitažlivý a okouzlující démon, pokud někdo takový existoval.

Už nějakou dobu si uvědomovala, že reagovala přehnaně na Solino podivné chování vůči synu Abelone toho dne, co se řízl do prstu. Ale jeho chování bylo taky přemrštěné. Jistě, Sol se na něj hněvala, a když byla v takovém rozpoložení, její oči opravdu mohly vypadat děsivě. Hoch byl rozptýlený a možná vystrašený nenávistí, kterou v sobě pocítil, a nůž mu prostě v prstech sklouzl. Jak snadné pak bylo obvinit někoho jiného! Bylo to tak prosté – a její výbuch byl zbytečně dramatický.

Farnost už měli za sebou a jeli lesem do další vesnice. Zpomalili tempo, aby si koně odpočinuli. Bylo teprve brzy dopoledne a Tengel jí řekl, že před sebou mají dlouhou cestu a musejí do cíle dorazit před soumrakem.

„V horách jsou vlci. Ve tmě se jim nedokážeme ubránit,“ dodal.

Silje se snažila skrýt úzkost, kterou při jeho slovech pocítila. Věděla příliš dobře, kam jedou, ale usilovně se snažila na to nemyslet. Přesto se jí podvědomě ty myšlenky vracely. Svým způsobem se kruh uzavřel. Všechny její představy a noční můry byly přípravou na čas, kdy se stane něco předurčeného. A ten čas nadešel.

„Je pro nás opravdu tak nebezpečné zůstat tady dole v údolí?“ zeptala se, zatímco se úporně snažila přimět Sol, aby seděla klidně.

„Teď ano,“ odpověděl trpce. „Tvoje styky se mnou tě postavily mimo zákon.“

Styky? To slovo zní skoro nemorálně, napadlo Silje. Nedokázala na něj pohlédnout.

„Bože, taková zlá ženská,“ nadávala. „Chudák Mistr Benedikt a ostatní, že musejí snášet ty příšerné lidi, možná až do konce života.“ Na okamžik zaváhala a pak pokračovala: „Měl jsi pravdu, víš. Mistr Benedikt mě požádal, abych si ho vzala. Poděkovala jsem mu, ale odmítla jsem ho. Možná jsem měla přijmout jeho nabídku a mohli jsme se vyhnout všem těmhle starostem.“

„Obávám se, že sňatek by tě teď nezachránil,“ poznamenal Tengel. „Pomysli na všechny ty ženy duchovních, které odsoudili za kouzla a čarodějnictví! Nebylo jim to nic platné, ani když se za ně zaručil kněz. Jakmile tě jednou obviní, že jsi čarodějnice, tvůj osud je zpečetěný.“ Po krátké odmlce opatrně dodal: „Mistr Benedikt mě požádal, abych se co nejdříve vrátil. Chce, abych mu pomohl s jeho hosty.“

„Ale není pro tebe nebezpečné být mezi lidmi?“

Jakmile ta slova vyslovila, došlo jí, že se nachytala úplně stejně jako jednou Benedikt. „Mezi lidmi.“ Znělo to tak urážlivě.

Podotkl prostě: „Ano, je. Ale dosud jsem přežil.“

Silje na okamžik přemýšlela a pak se zeptala: „Jakou pomoc od tebe chce?“

„Ach. Věří, že mám moc je zničit.“

„V tomto případě si skoro přeji, abys to dokázal,“ utrousila potichu.

„Ne, nic takového neudělám. Netoužím probudit zlo, které možná číhá hluboko v mém nitru. Ale vrátím se k němu už proto, že byl tak laskavý a na mou žádost vás vzal k sobě, i když vím, že toho určitě nelituje. Všichni si tebe i děti moc oblíbili, víš, Silje?“

„Ano a to mě povzbuzuje. Chtěla bych, aby ses jim pokusil pomoci. Jsou to hodní, dobrosrdeční lidé, všichni čtyři, a nic z toho, co je potkalo, si nezaslouží.“

„Souhlasím. To opravdu ne. Je těžké smířit se s tím, že v našem světě může zlo tak snadno zvítězit.“

V tuhle chvíli by se hodilo, aby mu řekla o Sol a známkách moci, kterou v sobě možná má. Ale přesto nepromluvila, protože si sama byla jistá, že celou epizodu přeceňuje.

Znovu pobídl koně do rychlejšího tempa. Vyjížděli z lesa a pod nimi se rozprostřela otevřená krajina posetá statky. Směr údolí se změnil a bylo jasné, že míří k podhůří Pustých hor. Očividně se na ně z jedné strany dalo vylézt. Kousek dál Tengel zahnul z hlavní cesty na venkovskou pěšinu. Silje ho následovala.

„Čurat,“ zakňourala Sol.

„Ty si umíš vybrat vhodnou chvíli,“ povzdechla si Silje. „Tengele, můžeš jí pomoct dolů? Nechci, aby nás obě počurala.“

„Počkej, než dojedeme támhle k tomu lesíku. Nechceme přece, aby nás viděla celá farnost.“

„Doufám, že to vydrží,“ zabručela Silje.

Stihli to ke stromům bez nehody. Tengel sesedl, a když Silje chytil silnýma rukama kolem pasu, oči měla neochvějně zabodnuté do země. Tentokrát mu nechtěla pohlédnout do očí jako pokaždé, když jí pomáhal z koně. Ale právě jeho blízkost způsobila, že se jí zatočila hlava, zmocnil se jí palčivý pocit vzrušení a musela se bránit silnému nutkání obejmout ho kolem krku, cítit jeho teplo, tvář pevně přitisknout k jeho.

Byl to snad důsledek nějakého kouzla? Očaroval ji nějak? „Očaroval tě?“ Nezeptal se právě tak nějak Mistr Benedikt?

Bohužel Silje byla příliš nezkušená, než aby pochopila, že záležitosti lásky mají svá vlastní kouzla.

Sol byla připravená znovu vyrazit na cestu. Tengel jednou rukou zkontroloval zavazadla, zatímco druhou držel spícího Daga něžně opřeného o rameno. Když Silje pomáhal zpátky do sedla, tentokrát se na ni nepodíval ani on. Určitě do mě vidí, napadlo Silje. Cítí to. Ví, že…

Uháněli dál po cestě a po krátké chvíli vjeli do malého dvorku, který vypadal opuštěně. K jejímu překvapení je vyšel uvítat nějaký muž.

„Ahoj, pane!“ zavolala šťastně Sol.

„Ahoj, ty malá krasavice!“ odpověděl jí s úsměvem.

Ta holka má ale paměť, pomyslela si Silje. Byl to ten vozka, který je před víc než třemi měsíci vezl od popraviště na Benediktův statek.

„Ano!“ pověděl Tengelovi, když úkosem pohlédl na dítě, „rozhodně je jedna z nás! Je to celá Sunniva.“

Takže o Sol mluvil s ostatními. Pravděpodobně byl na svou malou neteř docela pyšný.

„Jedou s námi… nahoru do…?“ zeptal se muž.

„Jedou. Tady dole je čeká jenom smrt. Nebo aspoň Silje určitě.“

„Dobrá, můžeme vyjet. Vše je připraveno.“

Tengel mu řekl o vojácích, kteří jim zanedlouho určitě budou v patách.

Muž přikývl. „Mám dobře odpočaté koně.“

„Já tu ještě musím zůstat,“ poznamenal Tengel a otočil se jak k Silje, tak k tomu muži. „Musím nechat kobylu u mostu, jak jsem slíbil, ale také jsem přísahal, že s sebou zpátky přivezu Hemminga. Vím, že je v údolí kousek odsud, a tentokrát se mnou přijede. I kdybych ho měl dotáhnout za tu blonďatou hřívu, nebo ho vytrhnout z náručí ženy! Takže vy hned vyjeďte – já vás později doženu.“

„Prosím, prosím pojeď s námi,“ žadonila úzkostlivě Silje. „Nezůstávej tu, pojeď s námi hned.“

„Brzy vás dohoním. Teď jeďte. Honem!“

Sevřelo se jí srdce, když se znovu rozloučili, ale on už se rozhodl. Brzy naložili své věci na vůz a vyrazili po skryté lesní cestě.

„Často velmi riskuje,“ stěžovala si muži vedle sebe.

„O Tengela se nebojte,“ odpověděl. „Lepší je nevědět, co dokáže.“

„Ne, já vám nevěřím. Lidé ho nespravedlivě odsuzují, ale ve skutečnosti takový není.“

„Drahá paní Silje,“ oslovil ji vozka a otočil se k ní, „jak si myslíte, že mohl tak dlouho přežít tady dole, když tolik riskuje?“

„Chcete říct, že…?“

„Podívejte, nemůžu říct, jestli umí lidem způsobovat halucinace nebo jestli používá nějaká jiná kouzla, ale vím, že tohle je poprvé, co zůstal mezi lidmi víc než pár týdnů.“

On taky zdůraznil „mezi lidmi“, pomyslela si otřeseně Silje.

„Tak proč se vydává do takových nebezpečí?“

„Takovou otázku bych zrovna od vás nečekal, paní Silje,“ zamumlal a odvrátil svou pozornost zpět k cestě.

Dag začal hlasitě plakat, což odvedlo Siljinu pozornost. Nebyla si jistá, jestli má hlad, nebo potřebuje přebalit – pravděpodobně obojí. Na voze s ním ale nemohla nic dělat. Jeho mléko bylo studené jako led a svlékat ho tady by bylo šílenství. Jediné, co mohla udělat, bylo držet ho těsně u své tváře a kolébat ho, dokud nakonec nepřestal plakat a neusnul. Díkybohu, pomyslela si.

Koně táhnoucí vůz byli silní. Strmá cesta se klikatila a zahýbala, po jedné straně měla prudký sráz a oni neustále stoupali. Pokaždé, když se Silje podívala dolů přes údolí, řeka a domy vypadaly menší a menší, dokud nakonec nebyly větší než dětské domečky a řeka jen potůček tekoucí mezi nimi. Nakonec úplně zmizely z dohledu.

Dag, kterého chovala a zahřívala v náručí, stále spal, zatímco Sol stála za kozlíkem a hlasitě pobízela koně. Silje ji držela pevně za nohu, aby náhodou nespadla.

Občas pohlédla na okenní mozaiku, která byla vmáčknutá k boku vozu. Nikdy nevlastnila něco tak krásného a zajímalo by ji, jestli pro ni vůbec někdy najde využití. V jakém domě asi budou žít? Ať to bude kdekoli, mozaika tam bude mít čestné místo – možná ji pověsí na zeď. Ale co když tam nahoře všichni žijí v dřevěných boudách?

Přejela prsty po skicáku, který jí dal Benedikt. Na jeho hřbetě cítila tkaný pásek, kterým byl svázaný. Bylo to od něj laskavé, že jí ho věnoval! Jistě ho jeho výroba stála spoustu času i peněz. Ovšem ona ani Benedikt nemohli vědět, že teď měla něco, co bude nesmírně důležité, něco, co jednoho dne pomůže vyřešit záhadu Prokletých. Ale prozatím to nebylo víc než pár archů domácky vyrobeného papíru svázaných dohromady.

Znovu pohlédla na bledé, ušlechtilé rysy chlapečka, který jí spokojeně dřímal v náručí. Vyrostly mu vlásky a pár chomáčkovitých pramenů mu vykukovalo zpod kožešinové kapuce. Uvažovala, co by asi řekla jeho matka, kdyby ho takhle viděla na cestě do říše strachu a zimy – na cestě do Země stínů!

Často přemýšlela o Dagově matce. Co ta žena mohla cítit? Možná úlevu? Ne, to ne. Silje instinktivně rozuměla lidské duši, a tak dokázala vytušit, co asi jeho matka prožívala. Kromě toho tu byla jedna drobnost, která ji přesvědčila víc než cokoli jiného: malý dřevěný džbánek mléka s víčkem, položený vedle odloženého dítěte. To byl nepochybně žalostný výkřik zoufalství svobodné matky.