Propast : kapitola 1

Propast

1 Kapitola

 

Korunami stromů duněl pomalý rytmický žalm, sténal a kvílel a připomínal zpěv mnichů v obrovské katedrále při slavnostním obřadu plném smutku a bolesti.

Borovice se ukláněly větru a naříkaly, když s nimi kroutil a kymácel, každičká větev skřípala a vrzala na protest. Jen příležitostně zpoza střapatých mraků, které se honily v posedlém šílenství po obloze, vykoukl bledý podzimní měsíc.

Sol se hlasitě zasmála, když utíkala pod stromy. Řádění počasí v ní vyvolávala vzrušení. Byla přímo nadšená.

Už z ní byla žena a byla volná – stejně nespoutaná jako bouře, která se opírala do stromů nad její hlavou: V ruce nesla malý raneček Hanniných věcí, který si velmi pevně tiskla na prsa. Tengel jí ho dal dnes ráno, než se se všemi v Lipové aleji, kde žila její rodina, rozloučila.

Konečně nadešel její čas!

Její mladší bratr Are jí dělal doprovod na dlouhé cestě do přístavu v Oslu, kde kotvila loď připravená odplout do Dánska. Byli asi v půlce cesty, když si Sol usmyslela, že si zkrátí cestu lesem. I když se mu to nelíbilo, Are souhlasil, Jel dál, vedl jejího koně a vezl její malý kufr, protože se dohodli, že na ni počká na druhé straně lesa. Chtěl se ujistit, že bezpečně nastoupí na loď.

Solin výlet do Dánska zařídila Charlotte Meiden. Sol měla jet jako společnice jedné starší šlechtičny, která se bála sama vydat na takovou dlouhou cestu přes moře. Rodina rozhodla, že je to úkol přesně pro Sol, protože těch posledních pět let se chovala opravdu vzorně. Přesto se už nemohla dočkat, až bude pryč, takže by ji stejně už déle nedokázali udržet doma. Ano, chovala se dobře; ale jenom proto, aby jí, až bude dospělá, dovolili věnovat se jejímu milovanému řemeslu.

Navíc to někdy bylo hodně těžké! Nastaly chvíle, kdy byli lidé nepříjemní, nebo uráželi ty, které milovala, a prsty ji svrběly touhou nějak zakročit. Jednou vyrobila panenku, která měla představovat jednu nafoukanou urozenou dámu, jež se pohrdavě vyjadřovala o Charlotte. Sol se podařilo získat pramínek ženiných vlasů a zašít je do panenky. Právě když se chystala probodnout její „srdce“ jehlou, otřepala se a vzpomněla si, že dala Tengelovi vážně míněný, upřímný slib, že nikdy nic takového neudělá. A tak zničila panenku a mohla mít čisté svědomí, ale byla nazlobená, protože ji zajímalo, zda má nebo nemá tu moc.

Přesto nikdy nebylo pochyb o tom, že tuhle moc má.

Tengela velmi těšila její práce s nemocnými, kteří jí teď věřili skoro tolik jako jemu samotnému. Možná byly jeden nebo dva případy, kdy byly její léčebné metody poněkud drastické, ale byla opatrná, aby nikdo nic nepoznal!

Ani nezabila nikoho, komu by chtěla ušetřit trápení s nemocí a ulevit od bolesti. Jenom párkrát, pomyslela si s lítostí, ale těch bylo maličko a ti se stejně nepočítají. Udělala to jen proto, aby se ujistila, že její síly úplně nevyhasly.

Konečně její období pokání skončilo.

Nechtěla jet lesem na koni. Potřebovala cítit vítr ve tváři a zem pod nohama a vědět, že tohle všechno jí patří. Chtěla poslouchat bouři, která burácela kolem, a smát se na měsíc.

„Jsem volná, Hanno,“ zašeptala. „Jsem volná a teď přišel náš čas.“

Její vlastní plány na cestu do Dánska byly zcela odlišné, než jak si to představovala její rodina…

Před cestou ještě provedla jistý průzkum a zjistila, že v Dánsku opravdu stále dychtivě chytají a zavírají čarodějnice. Přesto to většinou byly jen obyčejné ženy, které netušily nic o černé magii a které za čarodějnice označily nevraživé sousedky. Sol věděla, kde se dají najít skutečné čarodějnice a kouzelníci. Hanna jednou s hlubokou úctou vyslovila jméno toho místa. A právě tam chtěla jet – tam pojede!

Vinou neúnavné snahy, s jakou úřady pronásledovaly čarodějnice, nebylo žádným překvapením, že těch skutečných bylo jen pomálu, ale ty, které dokázaly přežít, byly až příliš opravdové. Ona k nim patřila, byla jednou z mála – spolu s Tengelem. Ale Tengel nikdy nechtěl provozovat jejich skutečné řemeslo a místo toho plýtval svou silou na „dobré skutky“. Jak to dokáže? Pět let dobroty a slušnosti pro ni byly víc než dost.

Nadešel čas prozkoumat vzácné předměty, které jí tak dlouho odpírali. Sol se zastavila a se škodolibým očekáváním se usmála a rozbalila ranec, který tak pevně svírala. Byla v něm lebka dítěte – nepokřtěného a nepohřbeného – kterou nalezli před sto lety zahrabanou pod podlahou stodoly. Prst oběšeného zločince – srdce černého psa – hlína ze hřbitova – hadí jazyky… a ano, tady to máme, nejcennější ze všech pokladů, kořen mandragory! Rodinný klenot, objevený kdesi ve Středozemí tak hrozně, hrozně dávno a vykopaný ze země pod šibenicí, do které vrah v okamžiku smrti ukápl své semeno. Na tom místě vyrostla mandragora; kořen, který tolik připomínal lidské tvary, vřískal při vytahování ze země tak strašlivě, že čaroděj, který tento obřad prováděl ve čtvrteční noc za úplňku, se z toho zbláznil.

Takhle jí to vyprávěla Hanna a kladla jí na srdce, že se vždy musí o kořen mandragory co nejlépe starat – byl nedocenitelný.

Sol potěžkala škaredý sušený kořen v ruce. Byl hodně veliký – delší než její ruka – a byly na něm stopy, jak někdo z konců kořene odřízl malé kousky. Mohl to udělat její tolik obávaný předek, zlý Tengel? Říkalo se, že se kořen dědí po něm. Sol si byla jistá, že někdo kousky kořene použil na tajné lektvary. Znala sílu mandragory a věděla, že se dá použít mnoha způsoby – do nápoje lásky, možná ke zničení nepřítele, nebo dokonce k vykouzlení bohatství pro jeho majitele.

Byl kolem něj ovázaný tenký pásek kůže. Spokojeně přikývla. Teď, když byl její, může ho používat k jeho skutečnému účelu! Rozvázala kožený pásek a pověsila si mandragoru kolem krku tak, aby nebyla vidět. Zdála se těžká a drsná na kůži mezi jejími prsy, skoro jako by jí prorůstala tělem. Sol se zachvěla. Jako by byl kořen živý. Teď ji chránil ten nejmocnější amulet, největší talisman štěstí na světě.

Cítila se na světě bezpečně – tohle pro ni byla slavnostní příležitost.

Dag byl v Kodani. Už rok a půl studoval práva na univerzitě a po návratu do Norska si hodlal najít dobré zaměstnání. Rodina mu důvěřovala, že dohlédne na Sol, a doufala, že by z toho výletu mohlo pro ni vzejít i něco dobrého – možná nabídka zaměstnání nebo užitečné společenské styky. Společenskými styky Silje, stále stejně romantická, přirozeně myslela především vhodný sňatek. Dag ji mohl představit těm správným lidem u dvora a v nejvyšších kruzích společnosti, protože mnoho jeho spolužáků byli šlechtici nebo urození lidé. V Kodani se pohyboval mezi příslušníky význačných rodin. Sol u něj zůstane měsíc a pak se vrátí domů.

Sol se ušklíbla, zatímco pospíchala dál naříkajícím, větrem zmítaným lesem. Samozřejmě bude povzbudivé mít svého nevlastního bratra na blízku, ale ty „správné společenské kruhy“ si vybere sama!

Přesto, uvažovala, člověk by neměl brát dvůr na lehkou váhu; může se tam najít pár pohledných společníků. Sol zůstala cudná a zdrženlivá od doby, kdy ve čtrnácti letech svedla štolbu Klause. Teď se cítila celkem připravená na další malé dobrodružství. Přece jen ta epizoda s Klausem byla poněkud neuspokojivá a nepředstavovala pro ni víc než úlovek sám o sobě. Příliš dobře si uvědomovala, že je mnohem víc vzrušujících citů, které ve vztahu mezi mužem a ženou zatím neprobádala.

Přejela si rukama po křivkách svého těla; věděla, jak moc je hezká. Říkala jí to spousta lidí; příliš mnoho mužů ji ohmatávalo chlípnýma rukama – dokonce i ti nemocní, kteří byli upoutáni na lůžko – než aby si nebyla vědoma svojí přitažlivosti! Chudák Hanna, pomyslela si s náhlým pocitem lítosti, který ji zaplavil. Nikdy neměla Soliny možnosti. Byla ošklivá, tak odporná, že se k ní lidé obrátili zády, a také tak opuštěná, uzavřená v malém horském údolí.

Sol naopak měla celý svůj život před sebou a celý svět jí ležel u nohou! Měla v úmyslu maximálně využít svého nadání.

Všichni doma byli smutní, když odjela, ale také chápali, že potřebuje svobodně dýchat, jinak by ji okolí docela zadusilo. Po pravdě, věděla, že její popudlivé a netrpělivé chování během posledních šesti měsíců bylo bolestné pro všechny.

Tengel se Silje ji pevně objali, když se s ní loučili, a sestřička Liv měla slzy v očích. Přišla i Charlotte Meiden, aby se s ní rozloučila a nechala pozdravovat svého milovaného syna Daga.

Nakonec s Arem odjeli lipovým stromořadím, Siljinou alejí. Mezi stromy lemujícími alej byla mezera po stromu, který uschl. Byl to strom ovdovělé baronky a Tengel ho skácel, když stará paní zemřela. Byla pohřbena na hřbitově v Gråstensholmu.

Tengel na jeho místo zasadil nový stromek. Sol si to pamatovala, včetně Siljina nezvyklého výbuchu hněvu, který následoval.

„Už neočaruješ žádné další stromy, Tengele,“ zvolala a divoce se třásla. „Nesnáším to, že je musím stále sledovat.“

„Mnohokrát mi pomohly,“ odpověděl na svou obranu. „Víš, že jsem díky nim dokázal odhalit skryté nemoci vás všech.“

„Ano, vím. Ale tolik mě to děsí! Jakmile vidím žlutý lístek na zemi, mám hrozný strach.“

„Jak si přeješ,“ podvolil se tenkrát Tengel. „Slibuji, že neočaruji žádné další stromy. Kromě toho už nemáme žádné nové členy rodiny, kterým bychom strom věnovali.“

„Ne, ale všechny čtyři děti už vyrostly, takže během pár let můžeme čekat vnoučata.“

Tengel dobrosrdečně souhlasil, že nechá všechny nové stromy být… pouhými stromy!

Les se rozjasnil a odhalil malou skupinu chalup. Ve vzduchu byla cítit sůl, což Sol napovědělo, že už je blízko fjordu. V dálce uviděla kouř z mnoha domů. Tam, za pevností Akershus, leží Oslo, pomyslela si.

Už se rozednívalo a měsíc pobledl tváří v tvář náporu světla na obzoru, které bylo čím dál jasnější a silnější. Potom, co šla tak dlouho temným lesem, se Sol zdálo, že usedlost leží v rozechvělém šedém oparu, a po dosavadním hukotu stromů bylo ticho otevřené krajiny ohlušující.

Tichými, hbitými kroky prošla kolem chalup s nízkými střechami; nikde ani živáčka. Ticho tu a tam prolomil jen vítr, který hvízdal v trávě, vzdálené zvuky lesa a pohyb dobytka, šustícího ve slámě ve stodole.

Sol došla k uličce vedoucí ke kostelu, kde se zastavila. Netrpělivě si odhrnula stranou několik pramenů dlouhých černých vlasů, které jí vítr nafoukal do tváře.

Chvíli nehybně stála, pak se rozhlédla a několikrát se pomalu otočila. Viděla klády, k nimž poutali zajatce, kůl, na kterém je bičovali, a prostranství podél hřbitovní zdi, kde na zemi ležela spousta kamení jako tichý důkaz toho, že tu mnoho lidí bylo ukamenováno k smrti. Kousek dál stál špalek, vyznačující místo popravy, kde odsouzenci naposledy sklonili hlavu a čekali na úder sekyrou. Kus odtud se tyčila prázdná šibenice, ale byla dostatečně blízko, aby ji celé shromáždění dobře vidělo.

Tohle všechno Sol sledovala kolem sebe; ale cítila víc, mnohem víc. Stála nehybně, tváří proti větru, aby jí vlasy nelétaly do tváře, a byla překvapená, kolik toho ve skutečnosti dokáže vycítit. Tu bolest a strach ze smrti všech těch, kdo tu skončili své životy. Hanba, kroužící jako neviditelná mlha kolem klád; zármutek a bolest příbuzných; zvědavost davu smíšená s touhou spatřit krev a stát se svědkem té nejhorší podívané.

Sol se smrti nebála. Jednou, když byla ještě tak malá, že si to ani nepamatuje, se prý nahlas smála tělu oběšence, které se houpalo na šibenici. Silje věřila, že šlo jen o dětskou nevinnost, ale tak to vůbec nebylo. Solin svět tvořila černota noci, tma a smrt. Jméno, které dostala, aby ji chránilo, nepomohlo ani v nejmenším. Bylo to měsíční světlo, ne slunce, které následovala.

Sol se opravdu bála jen jedinkrát v životě, když proti ní svůj hněv obrátil Tengel. Tenkrát zabila jednoho bezcenného ničemu – kostelníka, který hodlal ublížit její rodině. Její láska a úcta k Tengelovi zůstala bezmezná, ale těch pět let se chovala slušně hlavně proto, že se nechtěla znovu stát obětí jeho hněvu.

Nic jiného na světě by Sol nedokázalo vyděsit.

V lese za zády se jí prohnala bludička.

Psal se rok 1599, Sol bylo dvacet let a začínal jí skutečný život.

Přesně jak byli domluveni, Are čekal na druhé straně lesa. Byl to Tengelův jediný syn s nedospělými rysy třináctiletého hocha, širokými lícními kostmi a vlasy černými jako uhel. Zatímco ostatní tři děti a schovanci Tengela a Silje byli krásné bytosti, o Areovi se to říct nedalo. Tenhle nedostatek ale vynahrazoval svou přirozenou aurou nezranitelnosti, kterou z dlouhodobého hlediska považovala Sol za mnohem cennější.

Doprovodil ji k lodi a ujistil se, že ona i stará šlechtična mají patřičná místa k sezení. Stará paní byla příjemně překvapená, že ji doprovází taková „krásná a dobře vychovaná mladá dáma“ a Sol na tuhle lichotku reagovala slovy, že ke starým dámám se má člověk chovat slušně. Její hlas byl zdvořilý a vlídný a její vystupování neprozrazovalo nic jiného než úctu.

Dlouho stály na palubě a mávaly Areovi, který zůstal na nábřeží a také jim mával. Dobrodružství začalo.

Plavba do Dánska byla docela náročná a nepříjemná, protože loď sebou házela ze strany na stranu. Sol připravila nápoj proti mořské nemoci, za což byla stará dáma velmi vděčná. Dychtivě se chlubila Sol, že jak se zdálo, jsou jediné cestující, které netrpí útrapami mořské nemoci.

Pokud Sol doufala, že své první malé dobrodružství zažije již během plavby, pak musela být zklamaná. Většina mužských cestujících visela přes zábradlí, nebo ležela schoulená v nějaké kajutě, a posádka byla sebranka nabručených, tlustých starých námořníků bez špetky půvabu.

Samozřejmě plavba sama o sobě byla pro mladou ženu dychtící po nových zážitcích neuvěřitelně vzrušující. Kdykoli měla možnost, trávila čas na palubě a vždycky, když vlny narazily o příď a snesly na ni spršku vody, zavýskla radostí. Když se loď vrhla střemhlav mezi obří vlny, jako by byla připoutaná ke dnu moře, divoce vykřikla, a pak, když znovu vyplula nahoru, těžká a zaplavená slanou vodou, se od srdce zaradovala. Konečně pochopila, jak jednotvárný byl její život v Lipové aleji celé ty poslední roky.

Když zajeli do doků v Kodani, na starou dámu čekal kočár, a tím pro Sol její povinnosti skončily. Dáma byla tak potěšená její společností na palubě, že věnovala Sol malý měšec, ve kterém cinkaly mince. Sol se musela hodně ovládat, aby je nezačala počítat hned na místě, uklonila se a radostně zamávala na rozloučenou, když kočár odjížděl.

Přesto nezůstala ponechaná svému osudu, protože na nábřeží už na ni čekal Dag. Vrhla se mu do náručí.

„Dagu! Jsi takový pohledný mladík. A taky jsi vyrostl, bratříčku!“

Odtáhla ho od sebe na délku paže a prohlédla si ho od hlavy k patě. V obličeji už měl mužné rysy. Ačkoli nos měl stále vytáhlý a rovný a tvář úzkou, už k sobě ladily. Jeho kovově šedé oči lemovalo husté, světle hnědé obočí, které kontrastovalo se světlými vlasy. Elegantní šaty, které měl na sobě, byly podle nejnovější módy. Pryč byl ten obyčejný vycpávaný kabátec se špičatým předním dílem, vysokým límcem a manžetami. Už žádné krátké neforemné kalhoty. Ach, ne. Teď, když Dag žil v Kodani, přijal zdejší způsoby. Nosil klobouk se širokou krempou, jednou stranou zdviženou pod přezkou a s dlouhým hustým pérem. Límec košile byl široký, otočený dolů a s dlouhými špičkami. Kalhoty a kabát byly mnohem přiléhavější, než byla zvyklá vídat doma, a zdůrazňovaly jeho mužnost. A konečně, černohnědé holínky, které byly velmi působivé. Jak byl hezký, tolik mu to slušelo!

Skoro dřív, než si pořádně prohlédla Daga, si její ženské oko začalo všímat pár dam, které zahlédla na nábřeží.

„Takhle se tady lidé oblékají? Určitě vypadám hrozně staromódně! Musím se někde schovat, Dagu.“

Zasmál se. Obdiv byl vzájemný, navzdory jejím prostým, starým norským šatům.

„To vůbec není třeba, tím jsem si jistý. Tak tohle bude obtížné!“

„Co?“

„Udržet ti všechny tvé obdivovatele od těla.“

„Proč bys je chtěl držet stranou?“ uculila se Sol. Dag vzal Solina slova jako vtip – ale tak myšlena nebyla.

„Můžeme jít do mého podnájmu, není to daleko. Dej mi ten kufr. Myslím, že není moc těžký. A také tvůj ranec.“

„Ne, ten si vezmu sama.“

Dag na ni tázavě pohlédl, ale dál nenaléhal.

„Tak mi řekni, jak se mají doma?“ zeptal se nedočkavě, když vyšli z přístavu a vyrazili na rušnou ulici.

Sol skoro nedokázala odtrhnout oči od všech neobyčejných, úžasných nových věcí, které ji obklopovaly. Všude se hemžili lidé, zvířata na ulici, křik lichvářů, vůně ryb, dehtu, oleje, kouře, odpadků, ovoce a zeleniny. Ačkoli několikrát jela s Tengelem do Akershusu a Osla, tohle bylo ve všech ohledech jiné. Tohle byl ten velký širý svět, po kterém tak toužila!

„Doma? Všechno je v pořádku. Všichni tě pozdravují, zvláště Charlotte samozřejmě. Přivezla jsem ti dopisy, spoustu dopisů… a peníze.“

„To je skvělé,“ zamumlal Dag.

„A Are se ptá, zda bys mu mohl přivézt jednu z těch nejnovějších křesadlových mušket. Dagu! Tohle je všechno tak vzrušující! Ach! Podívej na ten dům – je tak velký!“

Brebentila dál a dál, překypovala nadšením ze všeho, co viděla kolem sebe.

„Předpokládám, že máma Charlotte se teď cítí osaměle?“

„Ano a už se nemůže dočkat, až dokončíš svá studia a vrátíš se domů. Ale tráví mnoho času se Silje.“

„A ostatní. Co oni?“

„Tengel neúnavně pracuje s nemocnými, ale snaží se nedělat víc než pár dní v týdnu. Není to snadné, protože lidé stále přicházejí za jeho léčivýma rukama – někteří dokonce z daleka – a on nikdy nedokázal nikoho odmítnout. Minulou zimu propukl hrozný mor a on zakázal nemocným chodit k nám domů, protože nechtěl, aby nás nakazili, ale k Tengelově hrůze stále chodili, jako hejno much. Ale Prokletí jsou silní a všichni jsme přežili, kromě tvé nebohé babičky, ovdovělé baronky, kterou ta nemoc přemohla.“

„Ano, vím – a stále mi hrozně chybí.“

„Mně také,“ souhlasila Sol tiše. „Byla to hodná stará dáma. Tengel byl v té době velmi skleslý, protože si byli velmi blízcí. Stejně je divné, že Tengel vypadá, jako by nestárnul.“

„Pamatuješ si na Hannu?“ namítl Dag. „Ta se dožila vysokého věku.“

„Jestli si já pamatuji Hannu?“ zeptala se s nádechem bolesti v hlase. Plácla ho a vynadala mu svým rolnickým norským nářečím. „Říkám ti, bratříčku, že já taky budu stará! Všechny vás přežiji!“

„To je možné,“ připustil Dag, najednou trochu nesvůj. „A Silje, jak se má?“

„Silje je pořád stejná. Šťastná a sebejistá, pokud má svého Tengela. Maluje a dělá tolik dalších věcí, trochu se nám zakulatila. Ale sluší jí to… Ach! Ano, ještě jsem ti neřekla… Liv má nápadníka.“

Dag se náhle zastavil na kraji cesty, takže za nimi musel prudce zabrzdit kůň s povozem, než rychle ustoupili stranou mezi bednářovu a kovářovu dílnu.

„Co jsi to řekla?“ vykřikl Dag. „Dobrý Bože, vždyť je to ještě dítě!“

„Je jí šestnáct, skoro sedmnáct. A je laskavější a rozkošnější, než bys věřil. Silje nebyla o nic starší, když se zamilovala do Tengela.“

Dag už ji neposlouchal; tvář měl strnulou.

„Moje sestřička má ctitele. Co je to za chlapa, jestli se mohu zeptat?“

„Nebuď tak rozčilený! No, co ti mám na to říct? Je z dobré rodiny, i když ne urozené, ale vždyť i sama Liv je prosté děvče. Jeho rodiče byli velmi bohatí obchodníci. Otec zemřel a Laurents teď vede jejich obchod.“

„A tobě se líbí?“

Sol pokrčila rameny. „Není to můj typ,“ odpověděla vyhýbavě.

Šli dál, ale Dag dlouho mlčel. Silně věřil Solině úsudku o lidech – nikdo nebyl tak vnímavý jako ona.

„A Liv? Co si myslí ona? Sol! Nezvedej si sukně tak vysoko! Zas až taková špína tady není!“

„No… Liv o tom moc nemluví, takže po pravdě nedokážu říct, jak se cítí. Ale slyšeli jsme, že ty se budeš ženit! Bude to brzy?“

„Já?… Kdo ti to řekl?“

„Charlotte. Pochopili jsme, že je to jistá slečna Trolle.“

„Tohle máma říkala? A pověděla to i Liv?“

„Nám všem. Měla takovou radost.“

„Proboha,“ zasmál se Dag trochu podrážděně. „Zmínil jsem se v jednom nebo dvou dopisech, že patří mezi mé přátele a že je to hezká a příjemná dívka. Ano, zajímala mě, ale nebyla pro mě ničím jedinečná. Neviděl jsem ji celé týdny! Matka je taková dohazovačka!“

Víc toho neřekl, proto Sol pokračovala: „A Are je dobrý mladík. Sebejistý a přátelský, s oběma nohama pevně na zemi; ne jako my všichni ostatní. Povede si dobře.“

„Tím jsem si jistý. Nedokážeš si představit, jak moc mi všichni chybí! Ale co ty, Sol? Už sis našla obdivovatele?“

„Já?“ zasmála se, když zahnuli do honosně vypadající vedlejší ulice. „Ne! Kde bych k němu přišla?“

„Nedělej se! Jsem si jistý, že máš hodně ctitelů.“

Zvážněla. „To je možné, ale já si jich nevšímám. I když mě to někdy děsí, Dagu, protože se zdá, že se nedokážu do nikoho zamilovat.“

Zamyšleně na ni pohlédl a zvažoval, co právě řekla.

Snažil se ji utěšit: „Jenom jsi ještě nenašla toho pravého. A navíc vím, jak moc umíš milovat druhé.“

„Ach, svou nejbližší rodinu, to ano! Ale Tengel v mých očích předčí všechny ostatní muže. Ne že bych ho milovala, to samozřejmě ne, to by bylo nepřípustné! Ale víš – on je můj ideál. Nikdo se s ním nemůže měřit. Srovnávám s ním všechny mladé muže a pokaždé z toho všichni vyjdou bídně.“

„Jistěže ano! Je jenom jeden Tengel.“

„Ano, a proto je to tak složité.“

Dag se zamyslel. „Člověk by si mohl myslet, že hledáš autoritativní osobnost, někoho jako je Tengel. Jenže ty nehledáš muže s Tengelovými ctnostmi, Sol, ale takového, který bude mít jeho moc a ďábelské síly!“

„Musím přiznat, je to tak, jak říkáš,“ odpověděla sklesle.

„Ale dovol mi, abych ti pověděl jednu věc, moje přítelkyně. Síla, kterou má, nevychází z Tengela samotného. On čerpá svou sílu ze Silje!“

Sol chvíli mlčela a pak prohlásila: „Ano, ale její síla závisí na tom, že má jeho lásku.“

„To je také pravda.“

„Pak ani jeden není úplný bez toho druhého.“

„Ne. Měli jsme velké štěstí, ty a já, že jsme měli takový domov. Tak, a jsme tady! Tyhle dveře.“

„Takový krásný dům,“ vydechla Sol, zatímco obdivovala zdi orámované trámy a nad dveřmi modře a zlatě natřenou vějířovitou ozdobu.

„Ano a lidé, u kterých žiji, jsou moc slušní. Budeš tu mít svůj vlastní pokoj. Bohužel jsi přijela v těžkém období. Ztratil se jim malý synek.“

„Je mrtvý?“

„Ne, jak jsem řekl, ztratil se. Zmizel před třemi dny.“

„Ach! To je hrozné,“ zamumlala Sol. „Horší než cokoli jiného.“

„Nevědět? Ano, to je. Jeho ubohá matka je skoro šílená strachy. Prohledali řeku tady dole, ale nic nenašli. Teď si myslí, že dítě někdo ukradl. Není po něm ani stopy.“

Vešli do domu a už si nemohli dál povídat. Pán a paní vstali ze židlí v salonu a šli je přivítat. Dag nijak nepřeháněl. Ruce mladé ženy se silně třásly a její tvář nesla stopy nekonečného pláče.

Formálním hlasem je Dag představil.

„Dovolte mi, abych vám představil svou nevlastní sestru Sol Angeliku, a tohle jsou mí velkorysí hostitelé, hrabě a hraběnka Strahlenhelm.“

Hluboce se uklonila. „Vaše sestra je rozkošná,“ prohlásil hrabě a vzal ji za ruku. „Henrietto, viděla jsi – takové krásné oči! Přísahám, že jsem nikdy neviděl oči takové barvy. Jantarové!“

Jeho žena se nezmohla na víc než na přikývnutí jejich směrem a unavený úsměv.

Sol obdivovala její oblečení. Měla límec jako mlýnské kolo, perlami vyšívaný čepec a pod brokátovými sukněmi musela nosit obrovskou krinolínu, protože její boky byly tak široké, že si na ně mohla pohodlně položit ruce.

Hrabě řekl: „Ukažte mladé Sol její pokoj, Dagu. Brzy se bude podávat něco k zakousnutí, ale nyní prosím omluvte mou ženu. Půjde si odpočinout, je toho na ní teď příliš.“

„Jistě. Naprosto vám rozumím,“ odpověděla Sol tiše.

Projel jí prudký, neznámý pocit. Bylo tu něco, co ji silně zneklidňovalo a z čeho byla nesvá. Hraběnka odešla z místnosti s tváří zakrytou kapesníkem.

Sol počkala, dokud neopustila salon, a pak se obrátila k hraběti.

„Pokoj může počkat. Myslím, že bych vám možná mohla pomoct najít to dítě.“

„Sol!“ vykřikl Dag s varovným pohledem.

Jeho hostitel zvedl ruku, aby ho umlčel. „Jak to myslíte, mladá dámo?“

„Vím, že bych neměla nic říkat, Dagu, ale musíš pochopit, že je to naléhavé!“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se hrabě. „Víte něco?“

Dag zasáhl. „Tohle může být pro mou sestru velmi nebezpečné. Nepochybuji, že by vám mohla pomoct, ale může za to zaplatit životem. Všechno závisí na vaší diskrétnosti.“

„Vysvětlete mi to!“

„Už jste si všiml očí mojí sestry, hrabě Strahlenhelme. Byla jimi požehnána z jistého důvodu. Když Sol řekne, že je to naléhavé, znamená to, že cítí, že dítě je stále naživu – prozatím. Sol čekala, dokud hraběnka neodejde z pokoje, protože ví, že vaše manželka by nedokázala zůstat v klidu.“

Hrabě zmateně těkal očima z jednoho na druhého.

„Život mého dítěte pro mě znamená všechno.“

„Slibujete, že nikdy nepromluvíte o tom, čeho tady budete svědkem?“ zeptala se Sol, celá nervózní a překypující netrpělivostí. „A nikdy mě neudáte?“

„Přísahám.“

„Dobrá. Teď mi dejte něco, co patřilo vašemu dítěti – kus oblečení nošený v poslední době bude stačit, pokud nebyl od té doby vypraný. Ale pamatujte: nemohu slíbit, že ho najdu, mohu to jenom zkusit. Možná nám to pouze napoví, kde se nachází.“

Vysoký, štíhlý a elegantní muž si zhluboka povzdechl. „Prosím, slečno Sol. I za tu nejprostší domněnku vám poděkuji na kolenou.“

„A mohu vám důvěřovat, že budete ohleduplný?“

„Rozumím velmi dobře, co by se vám mohlo stát, kdyby se úřady doslechly o vašich… schopnostech. Moje žena už vlastně vyjádřila přání, abychom využili služeb takzvané ‚vědmy‘. Ale o nikom jsme nevěděli a neopovážili jsme se po ní pátrat. Prosím, má vděčnost vám může být zárukou, že budu mlčet!“

„A když se mi to nepovede?“

„Pak vám budu vděčný, že jste to zkusila. Ale co když nás moje žena nebo někdo ze služebných uvidí?“

Sol zašmátrala v záhybech své sukně. „Dejte své ženě ihned tenhle prášek na spaní. Není silný. Smíchejte ho s nějakým jejím pitím. A služebnictvu musíte nařídit, aby nás nevyrušovalo.“

Hrabě se na Daga zvědavě podíval. „Tohle jste mi zatajil, Dagu.“

Dag sebou škubnul. „Solino nadání není záležitost, o které se mluví ve společnosti, Vaše Milosti.“

„Ne, ne. To je naprostá pravda.“

Odspěchal z pokoje s práškem v ruce.

„To jsi neměla dělat, Sol,“ zamumlal Dag.

„Neměla?“

Povzdechl si. „No, možná. Pokud to zvládneš, získáš si jeho přátelství na celý život. Je to mocný muž, Sol. Mocnější, než bys tušila.“

„Skutečně? A kdo to tedy je?“

„Soudce. Jeden z nejvyšších v dánském soudnictví.“

„Ach, Bože!“ vydechla Sol a přitiskla si ruku na ústa. „Takže se zdá, že jsem se dostala do pěkné nepříjemnosti.“

„To ano. Není divu, že nezná žádné vědmy, protože je posílá na smrt. Proto jsem tě tak prosil, abys nic neříkala.“

„Ale Dagu, nemohla jsem mlčet. Cítila jsem, že to dítě žije a trpí. Ten pocit je všude v tomhle pokoji. Křičí z každé pídě tohohle domu.“

S náznakem obav v hlase Dag odpověděl: „Pak kvůli nám všem doufejme, že toho chlapce najdeš.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a sedm