Propast : kapitola 13

13 Kapitola

 

Sol našla tu chalupu. Zakrýval ji les a poblíž nestála žádná další obydlí. Ledovýma rukama těžce zabušila na dveře.

„Otevři, kate!“ zavolala. „Jsem Sol, schovanka Tengela. Jednou jsem ti léčila ránu. Teď potřebuji tvou pomoc. Můj přítel je zraněný a musíme se na noc někam ukrýt. Vezmeš nás dovnitř?“

Dveře se pomalu otevřely, tak akorát, aby kat vystrčil ven hořící pochodeň a posvítil si na její tvář. Nic neviděla.

Dveře se doširoka otevřely.

„Můžeš mi pomoct s mým přítelem?“ zeptala se. „Leží na ‚saních‘ právě tady. Nevím, jestli ještě žije, nebo ne.“

Obrovský muž beze slova zvedl Klause, dotáhl ho dovnitř, s žuchnutím ho upustil na podlahu a zavřel dveře.

„Je to tvůj milovaný?“ vyzvídal kat napjatým hlasem.

„Milovaný?“ podivila se Sol. „Ne, nikdy jsem žádného neměla – nemám to v povaze. Je to můj dobrý přítel a hodně kvůli mně trpěl. Teď mu to chci oplatit.“

Muž přikývl. Měl tvrdou tvář – nebo aspoň to málo, co z ní bylo vidět – s tmavýma planoucíma očima. Jako vždy měl svou kápi, která mu halila ramena a odkrývala jenom oči a ústa. Tuniku měl přepásanou opaskem a kalhoty obepnuté. Bylo nemožné říct, zda je mladý nebo starý, jako by žil od počátku věků a nikdy se nezměnil.

Položili Klause blízko ke krbu, aby rozmrzl, a kat pro sebe a Sol donesl pivo a chléb.

Nějakou dobu jedli, než Sol prolomila ticho.

„Kolik toho o mě víš, kate?“

Odpověděl, aniž by na ni pohlédl.

„Vím víc než kdokoli jiný; vím, kdo je ta čarodějnice s kočičíma očima, kterou úřady hledají. Ale neprozradil jsem tvoje jméno.“

„Děkuji,“ oddechla si Sol.

„Tvůj pěstoun je dobrý člověk. Ty a on jste mi kdysi pomohli, aniž byste mě odháněli nebo uráželi.“

Nic dalšího si už nepověděli.

Když Klausovi udělali pohodlí – zdálo se, že v něm stále ještě je trocha života – ukázal jí lůžko ve velmi malém pokoji, jediné další místnosti v chalupě. Sol si zalezla pod pokrývky, napůl mrtvá vyčerpáním; bolel ji každý sval.

Kat přišel a lehl si k ní. Bylo jí to jedno. Několikrát během noci si uvědomila, že se na ní uspokojuje, ale byla příliš unavená, než aby něco namítala, a nechala ho, aby si vystačil sám – přece jen to byl osamělý muž. Vydával nejrůznější mužské pachy, ale pomohl jí.

Tohle byl zkrátka její způsob, jak projevit vděčnost.

***

Kat dal Sol pořádné saně, na kterých mohla Klause vézt. Místo nich si nechal tu mohutnou lavici. Vyrazili a on šel s ní a táhl saně, dokud mohl. Řekli si toho jen málo, mluvili, jen když to bylo naprosto nezbytné.

Rozloučili se spolu jen třemi slovy.

„Děkuji,“ řekla Sol.

„I já,“ odpověděl. Ale stál a díval se za nimi ještě dlouho potom.

Byla už tma, když Sol konečně táhla saně po Tengelově a Siljině lípami lemované cestě.

Cestou ji potkaly nečekané potíže, protože sníh během dne roztál a tady v nížinách nebyl tak hluboký. Většinu dne táhla saně po trávě, písku a holé skále a nervy jí zadrnčely pokaždé, když skluznice zaskřípaly o kamínky.

A Klaus ležel bledý a nehybný.

Protože bylo pozdě, dům potemněl a zdál se být prázdný. Nejdřív Sol zaklepala na Livino okno – svůj bývalý pokoj – ale Liv tam nebyla.

Začala si dělat starosti. Nevěděla, co všechno se mohlo v době její nepřítomnosti v Lipové aleji stál. Co když…?

Zaklepání na Areovo okno už bylo úspěšné. Probudil se a vpustil ji do haly.

„Sol!“ zašeptal její mladší bratr. „Jsi to skutečně ty?“

„Ach! Ano, drahý Are, a strašně ráda tě zase vidím! Ale mohl bys vzbudit Tengela? Mám s sebou nemocného. Silje nech spát, jestli to půjde.“

Přikývl a odešel. Krátce nato se v tlumeně osvětlené hale objevil napůl oblečený Tengel.

„Sol! Moje nejdražší dítě! Vítej doma!“ zvolal tiše a objal ji.

Hned jim řekla o Klausovi a oba muži okamžitě odešli, zvedli ho ze saní a donesli dovnitř.

„Můj Bože!“ zasténal Tengel tím vřelým, uklidňujícím hlasem, který tak toužila slyšet. „Tohle nevypadá vůbec dobře.“

„Je naživu?“

„To kdybych věděl! Postarám se o něj. Jdi a trochu se prospi – vypadáš vyčerpaně.“

„Ano, jsem utahaná, ale teď mám jinou práci, když jsem zase doma.“

Silje tiše sešla ze schodů. Následovala další uvítací objetí a slzy.

Tengel se zeptal Sol: „Znamená pro tebe hodně, jestli tenhle muž bude žít, nebo zemře?“

Zamyslela se, než mu odpověděla. „Ne tak, jak si myslíš,“ řekla. „Ale ano, záleží mi na něm. Byl ke mně milý a krutě trpěl v rukou jiných.“

„Pak pro něj udělám, co budu moct,“ ujistil ji Tengel a přikývl. „Bude to potřebovat.“

Vtom si Silje všimla Klausovy tváře.

„Můj Bože!“ zvolala. „To je ten mladý štolba, který před mnoha lety sloužil v Gråstensholmu!“

„Ano, to je,“ přitakala Sol. „Snažili jste se nás oddělit, ale osud má své vlastní cesty.“

Silje neodpověděla. Neodvážila se.

Dali Sol něco k jídlu a ta teď seděla v útulné kuchyni mezi Silje a Arem, kteří ji zahrnovali otázkami. Tengel byl sám s Klausem v místnosti, kterou používal na léčení nemocných.

Silje by si ráda poslechla všechno, co se Sol přihodilo a kde byla, ale její odpovědi byly neurčité. Místo toho Sol chtěla vědět, kde je Liv.

„Ty to nevíš? No jistě. Dag a Liv se vzali a teď žijí v Gråstensholmu.“

„Proboha! To bylo rychlé! Ale je to dobře – to je to nejlepší, co je mohlo potkat.“

„Bylo to nutné – kvůli Liv. Byla nešťastná, Sol, a trápila se. Ten příšerný Laurents jí vzal každičký kousek sebevědomí. Díky Bohu, že zemřel. Vím, že to zní hrozně, když to říkám, ale myslím to vážně.“

Pak můj život nebyl marný, pomyslela si Sol.

„A jak se má Liv teď?“ zeptala se.

„Každým dnem je jí lépe. Věřím, že už se dostává z toho… no, však víš.“

„Z toho, že nic necítí, když se miluje s muži, to jsi měla na mysli?“

„Sol!“ Silje byla v šoku.

„Drahá Silje, byla jsem to já, kdo ti o tom řekl! Někdy uvažuji, zda si stále nemyslíš, že děti nosí čáp!“

„Ne, ale pohoršilo mě, že jsi řekla muži! Ne naše malá Liv! To je jedno – jsi tak unavená, moje nejdražší, že se opravdu musíš trochu prospat.“

„Ano, ale pak zase musím odejít.“

„Ne! Moje milé dítě, proč tu nemůžeš zůstat s námi?“

Sol byla hluboce dojatá Siljinými slovy a tím, že ji tu chtějí.

„Promiň, ale dříve nebo později se některého z Tengelových pacientů zeptají na čarodějnici s kočičíma očima, a pak vás do všeho zatáhnou. Mám přátele, Silje, a budu v bezpečí.“

Tengel vešel do místnosti a slyšel poslední část rozhovoru.

„Místodržitelovi muži už tu byli, Sol,“ oznámil jí klidně. „Řekli jsme jim jen to, co víme – že už jsme tě dlouho neviděli.“

„Pak odsud musím odejít ještě dnes v noci.“

Tengel zakroutil hlavou. „Teď se jdi vyspat. Spi tak dlouho, jak budeš potřebovat! V mém dome ti nikdo neublíží!“

Nepřela se s ním. Byla vděčná za všechen jejich soucit.

***

Sol prospala celou noc a většinu následujícího dne. Odpoledne se setkala s Liv, Dagem, Charlotte a Jacobem Skillem, kteří se na ni všichni přišli podívat z Gråstensholmu. Z toho dne udělali oslavu jejího návratu domů.

Sol se usmála na Liv: „Zdá se, že ti nikdy nedokážu přijít na svatbu. Už jsem zmeškala dvě!“

Malá Meta byla bez sebe radostí, že Sol zase vidí.

Charlotte a Jacob plánovali svatbu a to Sol těšilo. Dag měl také radost, protože věděl, jak osamělá jeho matka byla – a byla by dál, kdyby přijal místo soudce, které mu nabídli v Akershusu. Jacob požádal o propuštění z armády, aby se začal řádně starat o Gråstensholm. Něco málo věděl o tom, jak řídit statek.

Na ten večer se svou rodinou Sol nikdy nezapomene.

Klaus byl stále naživu a v bezvědomí, ale nebyl na tom hůř než předtím.

„Jestli se z toho dostane,“ požádala Sol Charlotte, „mohl by pracovat u vás? Mluvil tak srdečně o tom krátkém čase, co strávil v Gråstensholmu. Řekl, že to bylo jediné místo, kde se k němu chovali dobře.“

„Samozřejmě že může. Co na to vy ostatní?“

Jak Dag, tak Jacob přikývli na souhlas.

„Ale nehledají ho také?“ zeptala se Liv. „Říkala jsi, že ti pomohl utéct, ne?“

„Nemyslím, že si s ním dělají velkou hlavu. Stejně musí někde žít. A tolik trpěl v rukou toho státního žalobce. Aby to bylo bezpečné, vždycky se může schovat, když se tu ukážou úředníci.“

Všichni s ní souhlasili.

„Nemůžeš zůstat do Vánoc, Sol?“ žadonila Silje.

Jedinou odpovědí bylo potřesení hlavou. Všichni chápali, že je to nemožné.

Další den časně, velmi časně ráno Tengel vstal a vzbudil Sol, jak se domluvili, a společně seděli v kuchyni, zatímco Sol naposledy jedla doma. Neslyšně odejde a zmizí z jejich života. „Kam půjdeš?“ zeptal se tiše.

„K finským dřevorubcům. Jsou mezi nimi lidé jako my, tati. Tam budu v bezpečí.“

Ale na jak dlouho, pomyslel si hořce. Neklid, který máš v krvi, tě brzy zase požene dál.

„Co skutečně hledáš, Sol?“

„Dřív jsem to nevěděla, ale teď už vím. Je to jeden muž… Viděla jsem ho jen jednou… Ale on je mou součástí. Nedokážu vysvětlit proč.“

„Myslíš, že tvé putování skončí, až ho najdeš?“

„Ano.“

Chvíli mlčky seděli. Sklíčeně si povzdechla.

„Co se děje?“ zeptal se.

Zachvěla se. „Začínám nad vším ztrácet kontrolu, otče.“

Tengel si sedl vedle ní na pohovku a přitáhl ji k sobě.

„Jak to myslíš?“

„Všechno byla taková zábava. Vždycky jsem byla šťastná. Dělala jsem přesně to, co se mi chtělo. Ale teď, i když to tak můžu dělat dál, mám pocit, jako bych se procházela po blátivém poli.“

„To se stává,“ utěšoval ji trpělivě. „Nikdo nemůže čekat, že jeho život bude přesně takový, jak by si přál.“

Zhluboka se nadechla. „Proč tu není někdo jako ty… pro mě – v mém věku?“

„I kdybys někoho našla, dítě, nepomohlo by ti to. Jsi příliš silně zasažená naším dědictvím.“

„Ano,“ zašeptala, „jsem. Cítím se jako dvě samostatné bytosti, tati!“

Tengel byl skleslý. „Viděl jsem některé z Prokletých, uvězněných svým vlastním zlem. Ty jsi vězněm své rozpolcené povahy. Ty sama to nemůžeš vidět, Sol, ale tvůj vzhled se hodně změnil.“

„Jak?“ zeptala se okamžitě.

„Neboj se, jsi stejně krásná jako předtím. Ale tvoje oči mají ten divoký vlčí pohled a zračí se v nich prudkost čarodějnictví.“

Sedla si zpříma. „Pak mohu udělat jedinou věc; najít toho muže. On mě ovládne a bude na mě dohlížet.“

„Jak to víš?“

„Protože…“

Ne, nemohla mu říct o Blåkulle. Celé by to znělo tak nesmyslně.

„Prostě to vím.“

Tengel se postavil. „Najdi ty finské dřevorubce, Sol! A jestli ti nepomůžou, zkus Švédsko. Tam určitě neznají tvůj původ.“

„Ale na jak dlouho? Zanedlouho mě zase posedne ďábel a pošlu někoho do pekla – nebo do nebe – ať už patří kamkoli!“

Tengel s ní něžně zatřásl. „Musíš přestat dělat takové věci, Sol! Zkus se ovládat. Jednej s rozvahou!“

„Ale to je přesně to, co jsem měla na mysli, když jsem říkala, že nad vším začínám ztrácet kontrolu! Jsem k takovým věcem úplně lhostejná. A co víc, ponížila jsem se, tati, víc, než si dokážeš představit.“

Usmál se na ni. „A přesto se stále vracíš domů s ubohými, nešťastnými bytostmi, které chceš zachránit! Kdepak, chápu, co cítíš, Sol, a kdybych ti mohl pomoct… Ale vrať se zase domů, až to bude bezpečné a až se na všechno zapomene – až budeš mít klid v duši – slib mi to!“

„Slibuji. Mimochodem, tati, budu potřebovat peníze.“

Pro oba byla úleva změnit téma na něco tak všedního.

„Budeš je mít.“

***

Počasí se velmi zmírnilo a bylo skoro hezky, když Sol vyrazila z domova. Jela na východ k Solöru; cesta měla trvat tři dny. Jak najde Finy hluboko v lesích, to byla jiná věc. Bude se muset zeptat na cestu – pokud bude koho…

Jakmile se vyhnula Oslu a jela podél řeky Glomma, začala se cítit bezpečněji. Příběhy o jejích očích se těžko mohly donést až tak daleko.

Večer druhého dne se rozhodla přenocovat v hostinci. Další ráno časně, při prvních paprscích slunce, posnídala.

Zase byla oblečená velmi elegantně a spokojená, že se zbavila těch hadrů, které nosila poslední měsíce. Teď, kdyby chtěla, mohla by vypadat jako dáma. Navzdory tomu, že cestovala sama, což pro ženy nebylo zrovna běžné, ji hostinský velmi dobře přijal a snídaně byla vynikající. Když si dala pohár vína, svět hned vypadal mnohem hezčí a Sol začínala znovu nabývat své staré sebevědomí. Svět byl plný nových výzev a čekala ji spousta vzrušujících zážitků.

Stěží měla čas se zasnít, když vyskočila ze židle a vykoukla otevřenou horní půlkou dveří z hostince. Venku zastavil nějaký jezdec a sesedl. Uvázal koně a ujistil se, že je o něj postaráno, než vešel do hostince.

Byl to on! Ten muž, kterého hledala. Pán temnot na sebe znovu vzal lidskou podobu – jenom proto, aby se s ní shledal? Vždycky v hospodě! Proč ji to nenapadlo dřív; mohla si ušetřit tohle dlouhé, netrpělivé čekání!

Jeho šaty tentokrát nebyly tak oslnivé, ale byly dostatečně uhlazené. Měl na sobě vysoké holínky a přes krajkou zdobenou tuniku z losí kůže mu vykukoval krajkový límec. Teď, když neměl klobouk, mu jeho krásné světlé vlasy vlály ve větru.

Přestrojení! Satan je přece černý jako noc. Přesto ho poznala – ach, ano! Poznala ho ze svých snů – jeho výraz a ta ďábelská jiskra v oku bylo něco, co se nedalo nepoznat.

Vešel do místnosti, ale to už se Sol nedívala jeho směrem. Seděla, jako by byla zahleděná do své sklenice vína, a zkoumala, jak světlo svítí skrz bledě žlutou tekutinu. Spíš cítila než viděla stín, který dopadl na její stůl.

„Věděl jsem, že se ještě potkáme.“

Ten hlas byl hluboký a plný slibů.

Sol se snažila vypadat zmateně, když na něj pohlédla. Nejdřív předstírala, že nechápe, o co mu jde, ale pak se pomalu začala usmívat.

„Ano. Nepotkali jsme se už?“

Rukou udělal tázavý posunek směrem k lavici naproti ní a ona blahosklonně přikývla. Přišel hostinský a muž požádal o jídlo a víno, aniž by od Sol odtrhl oči.

Když zase osaměli, zeptal se: „jak se jmenuješ, krásko? Ne, neříkej mi to. Od té doby, co jsme se potkali poprvé, jsem o tobě přemýšlel jako o své Měsíční bohyni. Dovol mi říkat ti tak!“

Sol se hlasitě zasmála. To je směšné! Měsíční bohyně! Přitom její skutečné jméno znamenalo „slunce“!

„A ty?“ škádlila ho. „Vidím tě jako zamaskovaného pocestného, který jezdí po zemi, ale tvůj skutečný domov je jinde.“

„Nejsem žádný archanděl!“

„To jsem také neměla na mysli.“

Bylo to zábavné, sedět a vyměňovat si poznámky o něčem, čemu oba tak dobře rozuměli.

Sol byla činorodá a šťastná jako nikdy předtím. Konečně našla sobě rovného. Muže, který jí dá všechno, co žena potřebuje.

„Já vím, kdo jsi,“ svěřil jí. „Neznám tvoje jméno, ale říkají ti čarodějnice s kočičíma očima. Neboj se, uvědomuji si, že tě pronásledují, ale nijak netoužím tě udat. Máš ještě jedno jméno.“

„Skutečně? A jaké?“

„Černá vdova.“

„Pavouk?! Fuj! Proč to?“

„Lidé jsou přesvědčení, že toužíš po mužích a že své milence zabíjíš, jakmile se pomilujete.“

Sol se rozzlobila. „To není pravda! Rozhodně ne! Za prvé, byla jsem jen s pár muži, a oba – všichni tři – jsou naživu! (Skoro zapomněla na kata!) A mají se dobře! Nezajímají mě obyčejní, pozemští muži.“

Usmál se jejímu pobouření.

Zeptal se, kam jede, a ona mu řekla o finských dřevorubcích.

„Říká se, že rozumí čarodějnictví.“

Oči mu zajiskřily. Ach, byl tak přitažlivý!

„Podle tvých očí bych poznal, že jsi čarodějnice, moje malá Měsíční bohyně.“

Nevadilo jí, že s ní mluví tak otevřeně. Naopak, on ze všech mužů to jistě pochopí!

Při pohledu zblízka viděla, že to není žádný mladík – ale to by Pán temnot stejně nikdy nebyl! Je tisíc let starý – ale v jeho království je tisíc let jenom den.

Satan. Lucifer. Padlý anděl, který bojoval s Bohem a byl svržen z nebe do pekla. Takhle musel Lucifer vypadat krátce potom, co ho shodili dolů. Ještě byl krásný, ale už měl ve svém pohledu něco zlého.

Obraz toho zlého, který si lidé vytvořili, nebyl pravdivý. Byl krásný – krásný jako byl kdysi Anděl Páně. Nebo se umí proměnit v jakoukoli podobu, kterou si zvolí? Zjevoval se v tolika proměnách – jako drak, pes nebo had. Mohl být kýmkoli a čímkoli.

„Kde jsi byl celý ten čas, od té doby, co jsme se potkali?“ zeptala se.

Vypadal trochu rozpačitě.

„Ne, odpusť mi tu otázku, byla hloupá,“ vyhrkla honem a zdálo se, že se mu ulevilo.

Toužila vědět, proč čekal takhle dlouho, než podruhé vystoupal z propasti; ale na tom nezáleželo. Možná nechce mluvit o svém druhém životě.

„Malá Měsíční bohyně, moje cesta mě také povede na východ. Smím se opovážit navrhnout ti, abychom cestovali spolu? Cesty dnes nejsou bezpečné pro osamělou dámu.“

Sol milostivě sklonila hlavu. „Přijímám tvoji nabídku, pane, a nemusíš mě oslovovat titulem – už se nějaký čas známe, ne?“

Záměrně mluvila dvojznačně a jeho pobavený úšklebek jí napověděl, že přistoupil na její hru.

Byl to ten nejpřitažlivější muž, jakého kdy viděla. Navzdory hlubokým rýhám zkušeností vrytým do jeho tváří a malým vráskám v koutcích úst a pod očima byl skoro nesnesitelně krásný. Modré oči se mu třpytily a jeho zlaté vlasy splývaly v pozvolných vlnách. Možná, že už mu u spánků začínaly šednout, což přinutilo Sol uvažovat o tom, jaký je jeho světský věk. Usoudila, že by mu mohlo být tak… No, možná čtyřicet? Kolik tisíc let žil ve skutečnosti, to nikdo neví.

Cítila brnění podél páteře a chloupky na temeni se jí zježily. Jedna věc byla užívat si s ním na letu na Blåkullu, ve snech a bez závazků. Ale něco úplně jiného bylo sedět naproti němu ve vesnickém hostinci a domlouvat se na společné cestě – se vším, co by mohla nést s sebou.

Ale on by představoval jedinou bytost, která jí zcela rozuměla. Tak proč se cítila nervózní? Bude si muset přiznat, že mnohem silnější sounáležitost cítila během svých tajných jízd do jeho království. Připadalo jí těžké komunikovat s ním tady a teď – jako by tápali kolem a snažili se odhadnout jeden druhého.

O hodinu později už jeli za sebou po březích řeky Glomma, zalitých horkým podzimním sluncem. Cesta byla příliš úzká, aby si mohli povídat, ale Sol si uvědomovala jeho přítomnost, když jel za ní. Také cítila, že on vnímá ji. Tělesně i duševně.

Napadlo ji něco ztřeštěného. Už bylo zřejmé, že tohle je muž pro ni, proto by se s ním možná mohla tady v tomto světě usadit… Kdyby měla domov a děti, mohla by se pak osvobodit od svého neklidného toužení a nekonečných toulek? Poprvé v životě chtěla být jako ostatní ženy – poznat krásu manželství a teplo domova. Ale bylo to možné? S někým, jako je on? Zřejmě by jejich svazek nefungoval – byl to pouhý návštěvník, cizinec v tomto světě.

Nicméně se ho hodlala zeptat, ale později. Nejdřív se musejí lépe poznat.

Sol nikdy po ničem tak vášnivě netoužila a myšlenka na poklidné, nevinné štěstí jí proudila myslí jako pramen křišťálově čisté vody.

Jeli dlouho, než zavolal, aby zastavila. Minuli nějakou usedlost a teď projížděli pustější krajinou s několika březovými hájky a minimem zemědělské půdy. Její potulný rytíř ukázal na polní přístřešek nebo malou stodolu nahoře na pasece.

„Odpočineme si tam na chvíli?“

Bylo poledne a slunce se opíralo do stěn stodoly, takže uvnitř bylo teplo. Pomalu ji svlékl, dokud před ním nestála nahá. Dlouho si ji prohlížel a pak začal postupně, zkušeně probouzet její touhu.

Sol nikdy neměla tak šikovného milence, ačkoli nebyl tak dobrý jako Pán temnot na jejích cestách do podsvětí. Tam byl nedočkavější. Tady se zdálo, že přesně ví, co žena chce, a když si k ní konečně lehl nahý, celé tělo se jí chvělo touhou.

Přesto neprožila tytéž orgie, jaké poznala na Blåkulle. Nevěděla přesně, co se změnilo – nedokázala to vysvětlit. V Propasti nikdy nepotřebovala vzrušit, a přesto její tělo bylo v jednom ohni. Teď ji, poprvé v životě, vzrušovalo pozemské objetí. To jí dodávalo uspokojení, ale ne tu bolestnou extázi, která byla takřka nekonečná.

Ale samozřejmě byla šťastná; to nemohla popřít! Když leželi vyčerpaní vedle sebe a ztěžka oddechovali, cítila, jak v ní narůstá hřejivá důvěrnost k němu. Konečně našla kámen, na kterém může stavět – někoho, pro koho může žít. Zlehka hladila sametově hebkou kůži na jeho hrudi.

Tentokrát neudělám nic, kdybych otěhotněla, napadlo ji. Jestli se z tohohle milování narodí dítě, uvítám ho celým srdcem. Tedy! Potomek mě, „čarodějky s kočičíma očima“, a samotného Satana! Takové dítě budu milovat a starat se o ně – pokud by bylo možné z takového spojení zplodit potomka.

„Byla jsi velmi dobrá.“ Jeho hlas zněl chraplavě.

„Ty také.“

To už věděl, přece jen tohle pro něj nebylo první milování.

Ale bylo to jiné; dost jiné než její lety na Blåkullu. Nebyl tak dobře tělesně vybavený jako v Propasti. Nepochybně byl tenhle detail také součástí jeho pozemského přestrojení.

„Teď patříme k sobě,“ zašeptal.

„Ano, ale víš, že nejsem žádný andílek.“

„Ani já ne,“ usmál se.

„Ne, samozřejmě nejsi.“

Chytil její mandragoru. „Chci to,“ zažadonil, „jako dárek na důkaz lásky.“

Sol se zdráhala. Nemohla se rozloučit se svým nejuctívanějším pokladem! Ale jak by mu ho mohla odepřít, když všechny kořeny mandragory správně patří Satanovi. Se zármutkem v srdci mu dovolila, aby si ho vzal.

Vstala a začala se oblékat. Pomalu a beze spěchu udělal totéž.

„Asi jsem v životě zabila dva nebo tři lidi,“ prozradila mu. Mohla a chtěla mu říct všechno. „Ale rozhodla jsem se s tím přestat. Chci s tebou začít nový život. Lepší život.“ Usmála se. „Moji pěstouni mi vždycky říkali, abych to udělala, ale já byla příliš divoká a sama, než abych měla úctu k lidskému životu. Stejně všichni, které jsem zavraždila, byli zlí lidé, co se snažili ublížit mým nejdražším. Nezabila jsem nikoho jiného než ty, před kterými jsem nás musela ochránit.“

Její společník po ní pošilhával. Byl přitažlivý, když stál nahý u stěny stodoly.

„Nemusíš se mi omlouvat,“ usmál se. „Já jsem zničil celou rasu lidí!“

„Ano, to jsi pravděpodobně zničil,“ smála se. „Nedivila bych se, kdyby víc než jednu.“

„Ne! Je to pravda! Vyhubil jsem celý rod čarodějnic a čarodějů.“

„Co to říkáš za nesmysly?!“

Ale v tom okamžiku si uvědomila, co právě řekl. Cítila, jak ji začalo mrazit po celém těle. Škvírami ve zdích problikávaly sluneční paprsky.

„Řekni, jak se ve skutečnosti jmenuješ?“

„Proč?“ Usmál se, aniž by cokoli tušil. „Nazvala jsi mě svým potulným rytířem, ne?“

„Ne, chci to vědět.“

„Proč?“

Svět se kolem ní točil a kymácel, ale nadále mluvila klidně.

„Chci to vědět.“

„No, nic strašného se nestane, když ti to řeknu. Jmenuji se Hemming.“

Sol zbledla jako stěna. „Hemming Správcovrah?“

Jeho úsměv se rozplynul.

„Jak to, že znáš tohle jméno? Jak to víš? Nikdo takhle daleko na jih to jméno nikdy neslyšel!“

Pomalu v ní začal narůstat hrozný spalující hněv a s ním bolestné, hluboké zklamání. Sol vykřikla. Bez váhání popadla vidle, které stály opřené o zeď.

„Přestaň!“ zařval. „Zbláznila ses?“

Vší silou je mrštila po Hemmingovi, který se zoufale pokusil jim vyhnout, ale o vteřinu později ho zasáhly a přišpendlily ke zdi. Dva hroty mu propíchly břicho. Vzduch prořízl jeho výkřik.

Sol na něj zírala tím stejným pronikavým pohledem jako na Abelonina syna před dvaceti lety.

„Jsi blázen! Čarodějnice!“ zmohl se říci s krátkým nadechnutím.

Šla a postavila se blízko k němu. „Nepoznáváš mě? Jsem Sol od Prokletých, Tengelova schovanka.“

„Ne!“ vykřikl napůl přidušený bolestí. „Jsi mrtvá! Všichni jsou mrtví!“

„Ne,“ vyvedla ho z omylu Sol, teď už o něco klidnější, „Tengel žije a Silje taky; a Dag; a Liv. Všichni ti, které jste hledali.“

„Ne! Ne! Pomoz mi,“ kňučel. „Umírám!“

„Ano, umíráš a mě to těší. Protože jsi to byl ty, kdo přinesl smrt Prokletým. Zabil jsi Hannu! Děkuji všem bohům, že mi poskytli tuto odplatu! Že jsem mohla pomstít Hannu, svou učitelku a spřízněnou duši. Nejspíš věděla, že se to stane. Myslím, že to předvídala.“

„Pavouk!“ zařval. „Černá vdova!“

Sol si sedla na kládu a přihlížela tomu, jak Hemming umírá; jeho výkřiky ji vůbec nedojaly. Mluvila k němu jednotvárným hlasem a on ji musel poslouchat, ochromený strachem a bolestí. Z těla mu unikala krev a stékala mu dolů po stehnech. Snažil se proud zastavit rukama, ale stěží je dokázal zvednout.

Sol zářily oči, ale její hlas ztratil svou vitalitu.

„Takže ty jsi byl jen iluze! Matná vzpomínka na neobvykle pohledného muže, kterého jsem poznala ve svém dávno zapomenutém dětství. Přitom nejsi ani trochu ďábelský!“

Přirozeně neměl tušení, o čem to mluví. Nevěděl nic o letech na Blåkullu, protože to byl obyčejný smrtelník. Možná dokázal okouzlit kteroukoli dámu, ale nebyl to žádný Satan.

Sol nepochopila, že to byla jen mast, která během transu vzrušovala její smysly.

Byla unavená a zmatená – nevěděla, co má dělat.

Jistě věděla jen to, že nikdy žádného člověka nenáviděla tolik, jako tohoto.

„Prosím, pomoz mi! Pomoz mi,“ zašeptal. „Já nic neudělal – to vojáci.“

„Slije kvůli tobě trpěla,“ pokračovala Sol dál monotónním hlasem. „A Tengel s ní. Kvůli nim a kvůli Hanně a Grimmarovi, kvůli svému vlastnímu otci a všem mrtvým v Údolí Prokletých teď zemřeš, Hemmingu Správcovrahu! Za všechny ty děti, které jsi nechal chladnokrevně zabít, aby sis zachránil svůj mizerný život…“

Už ji skoro nevnímal. Její hlas k němu přicházel přes závoj bolesti a strachu ze smrti. V uších mu pulzovalo; v ústech cítil krev a věděl, že mu stéká po bradě. Zakašlal a pokusil se vykřiknout – požádat ji znovu o pomoc.

Zaslechla jeho zoufalý šepot. „Proboha, měj se mnou slitování!“

„Bůh nikdy nestál na mojí straně,“ odsekla chladně. „Jenom Ďábel a toho jsem teď potěšila. Byl jsi silný soupeř, Hemmingu Správcovrahu. Dělal jsi od té doby, cos opustil Údolí Prokletých, něco jiného, než spal s děvkami, podváděl a ničil všechno okolo? Předpokládám, že tvoje nepřítomnost během posledních měsíců byla způsobena tím, žes byl v žaláři, a ti muži, kteří s tebou byli při našem prvním setkání, byli tvoji dozorci. Satan se teď těší, Hemmingu. On je na mojí straně, rozumíš?“

Mlha před jeho očima zhoustla, ale stále ji viděl.

Seděla úplně nehybně, skrčená na kládě a dívala se, jak umírá. V jejích nemilosrdných očích zahlédl žlutý záblesk.

Brzy už viděl jenom ty oči.

Pak byly pryč i ony.

Sol vstala a zvedla z podlahy mandragoru, která mu vypadla z ruky.

Když se znovu pohupovala v sedle, s jeho koněm v závěsu, vyrazila na východ, aby našla skrytá obydlí finských dřevorubců.