14 Kapitola
Přišla zima a dny ubíhaly.
Tengel nebo Silje často stávali u okna, dívali se na cestu lemovanou lípami, po které jejich statek dostal jméno, a toužili po zvláštním okamžiku, který by jim přinesl návrat jejich schovanky Sol. Od toho podzimního dne, kdy odjela, o ní neslyšeli.
Oba tajně kontrolovali její lípu v aleji, a dokud zůstávala zdravá, byli klidní.
Přišlo léto… a pak další podzim.
Na svět přišlo první Siljino a Tengelovo – a Charlottino – vnouče. Bez jakýchkoli potíží Liv porodila urostlého chlapce, který dostal jméno Tarald, vybrané jeho velmi pyšným dědečkem. Odmítl jméno Tengel, prý s sebou nese samé utrpení.
Silje nic neříkala, ale v hloubi srdce stále doufala, že její ubohá dcera se už dostala přes svoje problémy – přece jenom porodila dítě. Teď, když žila s Dagem, zdála se být tak šťastná, klidná a dobrosrdečná. Vypadalo to, jako by se vše zase dalo do pořádku.
Mnohokrát si vzpomněla na Hannina slova: „Z dětí, které přivedeš na tento svět, Silje, budeš mít velkou, velkou radost – a jeden velký smutek.“
Nevytrpěli si ten smutek už po Livině prvním tragickém sňatku? Neměli už dost starostí? Přesto, když se o svých pochybách zmínila Tengelovi, odvrátil se a nic neřekl. Nechtěl jí odpovědět.
Proč, když teď Liv byla šťastná? Možná považoval její štěstí za příliš krátké, aby se už mohlo počítat. Silje se ovšem rozhodla brát ho jako hotovou věc, a tím bylo jisté, že je žádné další neštěstí nemůže potkat!
Klaus se díky Tengelově péči a zkušenostem brzy uzdravil a spokojeně pracoval v Gråstensholmu. Nikdy neutrousil ani slovo o své největší touze. Pro něj nikdy neexistoval nikdo jiný než Sol – a mnohokrát ho také bylo vidět, jak s nadějí hledí do Lipové aleje.
Liv byla skutečně šťastná. Dag s ní uzavřel dohodu, že ji nikdy nenapomene za něco, co možná v domě přehlédla, nebo pokud věci nebudou na svém místě. V každém případě by jí stejně neměl co vytýkat, protože lepší hospodyni než Liv by těžko našel.
Dag byl přesvědčený, že Laurentse Berenia poháněla chorobná touha být nejlepší, touha povýšit se nad lidi a zadupat je do země bez ohledu na to, jak dobří ve skutečnosti jsou.
***
Jednoho zimního večera, když už šel Are do postele, seděli Tengel se Silje před krbem, mlčky zabraní do vlastních myšlenek, a poslouchali vítr, který venku skučel. Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře.
Vyměnili si tázavé pohledy. Kdo by byl tak pozdě venku, v takovou mrazivou lednovou noc? Byla tma a ve vzduchu poletoval sníh.
Tengel vstal a otevřel dveře.
Venku stála žena zachumlaná v pláštěnkách a šálech.
„Sol!“ vykřikl Tengel, v jehož hlase se mísila radost a bolest. „Pojď sem! Pojď dál, moje nejdražší!“
Zmatená a vyčerpaná Sol vešla do teplé, příjemné chodby a očima přelétla po skleněném mozaikovém okénku, které Silje před tolika lety daroval malíř kostelů Benedikt, a portrétech, které visely vedle něj. Malovala je sama Silje a představovaly všechny čtyři děti, když byly ještě docela malé. Liv a Daga namalovala dvakrát, aby si mohla i Charlotte pověsit v Gråstensholmu jejich obrázky. Sol si vzpomínala, jak neklidná byla, když seděla Silje modelem, a jak se Silje rozčílila. Nicméně obrázky se povedly.
Oba rodiče ji srdečně objali. Silje měla slzy v očích.
„Tolik jsi nám chyběla, dítě,“ zmohla se pronést mezi smíchem a slzami. „Tentokrát jsi přišla sama? Žádný ubohý Klaus nebo Meta v patách?“
„Ne, nejsem sama,“ oznámila Sol skoro bez dechu. „Někoho s sebou mám – mohu…“
„Ano, jistě,“ usmál se Tengel. „Přiveď své opuštěné dítě! Nikdo by neměl v takovouhle noc zůstat venku!“
Sol vyšla ven a vrátila se s malým ranečkem, který jim úzkostlivě ukázala.
„Tohle je Sunniva,“ řekla s rozechvělým úsměvem. „Uvítáte ji tady?“
Silje měla pocit, jako by se pod ní zakymácela zem. „Tvoje dítě?“ zašeptala bez dechu.
„Ano. Nemohla jsem se jí zbavit, otče. Vyzkoušela jsem všechny svoje byliny, ale chtěla žít.“
Silje ztěžka polkla. „Samozřejmě je tu vítána,“ ujistila ji a hlas se jí třásl. „Naše druhé vnouče!“
„Druhé?“
„Ano. Liv a Dag mají chlapce. Řekla bych tak ve stejném věku.“
„Sunniva se narodila dvacátého devátého srpna,“ prozradila jí hned Sol.
„A Tarald dvacátého čtvrtého srpna,“ usmála se široce Silje. „A byla to taky hrozná dřina! Ve stejnou dobu měla rodit ta žena z Eikeby, ale její dítě se správně neobrátilo a Tengel musel jezdit sem a tam mezi Eikeby a Gråstensholmem.“
„Cože! V Eikeby? Tam se rodí pořád! Ta žena má dítě snad třikrát do roka! Co si o sobě její manžel myslí? Že je králík? Byla v pořádku?“
„Ach, ano. Nakonec se jim narodilo slabé děťátko – děvče. Ty ses rozhodla pojmenovat svou dceru Sunniva. To je správné.“
„Ano, po své matce. A také po tobě, Silje.“
„Děkuji.“ Silje to dojalo. „A je to takový nádherný malý skřítek! Viděl jsi, jak je hezká, Tengele? Ale po kom je?“
„Po otci,“ prohlásila Sol neústupně.
„Mám pocit, jako bych tu tvář znala,“ dodala Silje zamyšleně. „Kde už jsem ji jen viděla?“
„Je překrásná.“ Tengel se už probral z šoku. „Ale kdo by si pomyslel, že ty budeš mít někdy světlovlasou, modrookou dceru, Sol? To bych nikdy nečekal.“
„Nemohla by tady zůstat?“ zeptala se Sol tiše. „Nevím o lepším místě na světě, kde by měla tak dobrou výchovu, i když na mě nefungovala! Ale to stejně nikdo nečekal, že?“
Oba na ni tázavě pohlédli.
„Nemusíme tu stát. Pojď dál a posaď se ke krbu,“ pobídla ji Silje. „Musíš nám všechno vyprávět!“
„Může tady zůstat?“
„To víš, že může,“ utěšoval ji Tengel. „Ale teď chceme vědět všechno, co se ti stalo.“
„Můžu se nejdřív najíst?“ zeptala se Sol. „Skoro jsem zapomněla, jak jídlo chutná.“
„Ach, můj bože!“ zděsila se Silje a okamžitě odběhla do kuchyně. „Co jí to malé?“
„Mléko. Cokoli bude dobré.“
Teprve když se dosyta najedla a bylo postaráno o koně, začala Sol vyprávět svůj příběh. Ležela uvolněně v kuchyňském křesle potaženém ovčí kůží a Sunniva, teď dobře nakrmená, tvrdě spala v Areho staré kolébce.
„Právě mě hledají.“ Její hlas zněl unaveně. „Myslím, že mě sledují. Proto jsem přišla s tím miminkem – chtěla jsem se především ujistit, že bude v bezpečí.“
Tengel se tvářil nevyzpytatelně. „Nechceš raději začít od začátku?“
„Ano! Když jsem odsud posledně odjela, cestou jsem potkala muže, o kterém jsem ti už vyprávěla, Tengele. Pamatuješ?“
„Ach ano, pamatuji. Ten jediný, který ti může přinést pokoj a štěstí, tak nějak jsi to říkala.“
Sol se drsně, tupě zasmála. „Jak pravdivé! To jsou má slova! Nicméně, je to otec Sunnivy – ať se smaží v pekle!“
„Takže je mrtvý?“ zasténal tiše Tengel.
„Ano, zabila jsem ho. Dívala jsem se, jak umírá pomalou smrtí. Byla to ta nejuspokojivější nenávist, jakou jsem kdy pocítila, otče.“
„Sol!“ zvolala vylekaně Silje. „To nesmíš! Pořád to byl otec tvého dítěte.“
Sol se k ní otočila. „To ano a kvůli tomu mohu cítit jenom hlubokou nesnesitelnou něhu ke své holčičce – ale nikdy ji nedokážu milovat. A on je důvod, proč mne hledají. Chtějí mne popravit. Někdo našel jeho tělo a ostatní si vzpomněli, že nás spolu viděli v jedné hospodě – pamatovali si tu ženu s kočičíma očima. Tu ‚čarodějnici s kočičíma očima‘, po které místodržitel už tak dlouho pátrá.“
„Ale proč jsi ho zabila, Sol?“ chtěla vědět Silje.
Sol jí zostra odpověděla. „Protože ten muž, o kterém jsem věřila, že bych ho mohla milovat, nesl jméno, které nenávidím víc než cokoli jiného na světě. Jmenoval se Hemming Správcovrah!“
„Cože!“ vykřikl Tengel a vyskočil ze židle.
Silje si zakryla ústa rukou. „Ach, ne! Ach, ne! Sol, řekni, že to není pravda!“
„Je to pravda, při Satanovi!“
„Ano, už tomu rozumím! Je to jisté – má Hemmingovy rysy. Ach, to je hrozné!“
Tengel byl vzteky bez sebe. „Ten lump se vrátil, aby znovu zničil naše životy a přinesl zármutek do našeho domu. Ale Sol, on tě nesmí zničit – nesmíš mu to dovolit!“ Zvedl ji z křesla a pevně ji objal. „Jsi dcera mojí sestry a miluji tě jako vlastní. Dovolíš mu, tomu poslednímu ztělesnění zlého ducha Prokletých, aby byl tvou zkázou? To se nesmí stát, Sol!“
„Ne! Nehodlám jim jen tak vlézt do pasti,“ odpověděla dojatě se slzami v očích. „Půjdu do Švédska, ale nejdřív jsem musela přivézt Sunnivu k vám.“
Silje se snažila skrýt své pocity zoufalství při vyhlídce na výchovu dalšího dítěte – zvláště teď, v jejím věku – ale ani na okamžik ji nenapadlo, že by to odmítla.
„Postaráme se o Sunnivu, nedělej si s tím starosti,“ ujistila ji. „My všichni tady v Lipové aleji a v Gråstensholmu na ni dohlédneme. Ale ještě jsi nám neřekla všechno. Kde jsi byla celou tu dobu?“
Tengel a Sol se znovu posadili.
„Když jsem zabila Hemminga, začala jsem znovu hledat finské dřevorubce. Trvalo to dlouho, protože jejich usedlosti jsou roztroušené v rozlehlých lesích. Nejdříve ke mně byli podezíraví – nerozuměli jsme si, protože mluví jiným jazykem. Ale nakonec mě přijali a žila jsem mezi nimi; tam jsem poznala jejich lidi, kteří umí kouzlit.“
Sol se postavila. Jako by ji ty vzpomínky rozrušily.
„Ale opovrhovali mnou kvůli dítěti, které jsem čekala, a chtěli mě spoutat do klády. Také se báli mého čarodějnického umění, protože jsem toho uměla víc než oni. Ano, a já… náhodou jsem proklela jednoho muže, kterého jsem neměla ráda. Byli tam tací, kteří nebyli tak nesnášenliví, ale ti mě nedokázali ochránit před těmi ostatními. Utekla jsem odtamtud a žila nějaký čas sama s dítětem v zapadlé, opuštěné lesnické chýši a přežívala jen z toho, co nám poskytla příroda, zatímco dítě jsem krmila mateřským mlékem. Nakonec jsem si uvědomila, že nemám na výběr, než se vrátit sem, jakkoli nebezpečné by to mohlo být. Neměla jsem žádné krmení pro koně a to malé jsem nemohla vzít s sebou do Švédska.“
„Ne, to jistě ne,“ zamumlala Silje.
„Pak jsem kousek na východ od Osla šla na jeden statek požádat o trochu mléka. Neměla jsem to dělat, protože mě poznali. Nedokážu skrýt své oči,“ zanaříkala dojatě. „Později, když se mě zbavili, udali mě místodržitelovým vojákům, kteří se za mnou vydali. Ale já je dokázala obelstít, a tak jsem tady. Brzy zjistí, kde jsem, proto musím hned zítra odjet.“
„Není tu někde nějaká chalupa, kde by se mohla schovat?“ zeptala se Silje Tengela.
Uvažoval o tom. „Ne, všechny farmy jsou obsazené a je to jen otázka času, než se rozšíří zvěsti, že se Sol vrátila. Švédsko je tvoje jediná naděje, Sol.“
„Já vím. Ale jsem tak unavená.“
Věděli, že nemluví jenom o tělesném vyčerpání.
Té noci spala doma. Ležela ve tmě a přemýšlela…
Švédsko… Co ji tam bude čekat? Nové hádky, nová zklamání. Nic. Na tomhle světě už jí nic nezbylo. Kromě jedné věci…
***
Nejdřív byla její zlost na Hemminga Správcovraha dvojnásobná, protože jí vzal také vzrušení z letů na Blåkullu. Neodvážila se letět znovu, protože by nebylo nic horšího než ho tam potkat.
Mluvila o svých obavách s jednou starou finskou přítelkyní.
Žena ji poslouchala, chápavě přikyvovala a pak promluvila švédsky monotónním nářečím: „Zkus to znovu! Už nikdy toho muže na Blåkulle neuvidíš! Pán temnot je vždy přitažlivý pro ty, kdo ho vyhledávají.“
Sol dlouho čekala, než se opovážila znovu to zkusit. Nakonec, když žila v chýši s dítětem, vmasírovala si čarodějnou mast do kůže přesně jako dřív.
Ta žena měla pravdu. V Satanovi, který ji uvítal a naplnil její noc chtíčem, nebylo ani stopy po Hemmingovi. Byl ďábelský a krásný a byl její – žádný pokroucený obraz ze vzpomínky z dětství.
Sol nikdy nepochopila, nebo nechtěla pochopit, že to byla směsice lilku černého, blínu a bolehlavu, která způsobovala její divoké, vzrušené sny o vysněném muži. V jejích očích to byla kouzelná substance, klíč, který odemykal brány podsvětí. Nevěděla, že byliny jí přivodí halucinace – lilek ty bizarní, ošklivé výjevy z Blåkully; blín ten závratný, kolébající se let přes zemi a moře. Každá z těch tří bylin byla smrticím jedem, když se pozřela, ale vetřená do kůže v přesném množství vyvolávala neuvěřitelnou touhu – následovanou nelítostnou bolestí hlavy. Čarodějnice znaly ten správný poměr. Jedna unce kterékoli přísady navíc by mohla způsobit příšerně zvrácený sen – nebo smrt!
Nic z toho Sol nenapadlo, když ležela na lůžku a naříkala ve snu blaženou touhou, sdílenou s démonem stvořeným vlastní představivostí a přáními.
Najednou, jak odpočívala ve vlastní posteli s tím bezmocným, spícím miminkem vedle sebe, došla osvícení. Teď věděla přesně, co chce.
Švédsko? Proč by tam měla jezdit? Stejně nedokáže přestat zabíjet lidi, nebo nějakým způsobem ubližovat komukoli, kdo se stane obětí jejího hněvu. A pak nastane ten stejný koloběh. Útěk před zajetím a chudobou.
V bezpečí mohla být s jedinou osobou. Být s ním navěky! Ale jak se tam dostat…? Věčného života v podsvětí mohla dosáhnout jenom prostřednictvím ohně. Když by byla upálena na hranici jako čarodějnice!
Sol se nikdy nebála bolesti a žhnoucí hranice ji vůbec neděsila. Naopak, pomyšlení na ohnivé plameny jí přinášelo silný pocit vzrušení. Proč se musí tak tvrdě protloukat tady na zemi, jenom aby trpěla hloupostí a nevědomostí druhých lidí?
Bylo to tak prosté! Proč ji to nenapadlo dřív? Pán temnot ji čeká, právě v té podobě, po které toužila.
Znovu si vybavila ty nádherné okamžiky, které s ním strávila nejenom v návalech vášně, ale i v tom nádherném porozumění, které je potom spojovalo. Ty ďábelské, smějící se oči, které hleděly do jejích a říkaly jí, že patří k sobě.
Najednou ji zaplavila touha být tam a potlačila slzy. A co víc, když tam zůstane, nebude mít žádné z nepříjemných následků návštěvy podsvětí a celá její existence bude jedna nespoutaná, obrovská extáze.
Když přišlo ráno a ona se se všemi rozloučila, v očích měla novou jiskru jistoty. Své sbohem řekla krátce a bez emocí, aby šetřila ostatní. Věnovala čas tomu, aby zajela nahoru do Gråstensholmu podívat se na novorozeně, a šťastně si vykládala se svými nic netušícími přáteli. Dokonce prohodila na dvoře pár slov s Klausem.
Tengel nechápal, proč chtěla na cestu tak málo peněz, ale ujistila ho, že ví, kde cestou získá další. Byl překvapený, že mu předala všechny zásoby léčivých a kouzelných přísad, včetně všech bylin, které zdědila po Hanně. Dokonce u něj nechala i svou mandragoru. „Dokud se nevrátím – nechci znovu být v pokušení je použít.“ Tak aspoň své chování vysvětlila. Tengel si myslel, že to zní skvěle, a cítil úlevu – ale přesto byl udivený!
Počasí se zlepšilo. Bylo jasné nebe a svítilo slunce, když Sol odjela.
***
Doslechli se to o tři dny později.
Sol zajali. Šla vojákům přímo do náruče.
Rozsudek vydali rychle. U Akershusu postavili hranici, na které bude po dni mučení upálena nejhorší čarodějnice, jakou poznali.
Dag dělal, co mohl; mluvil se všemi soudci a právníky, které znal. Všichni kroutili zamítavě hlavou. Kvůli sobě a své rodině by se do toho neměl míchat. Na záchranu téhle ženy se nedá nic udělat.
Dag věděl, že mají pravdu, a nakonec to vzdal.
Modlil se za ni ještě někdo: kat. Přišel si s ní promluvit, ale když viděl sílu jejího odhodlání, pochopil, že také nic nezmůže. Sol ho jen požádala, aby všechno udělal co nejrychleji a nejlidštěji. Dal jí své slovo.
Všichni se shromáždili v Gråstensholmu a Klaus byl stejně rozrušený jako všichni ostatní. Skoro nemohl promluvit.
„Vím, kde je. Ve dvoře státního žalobce – nejhorší čarodějnice tam házejí do sklepa, kde se k nim nikdo nemůže dostat. Ale já vím, jak na to!“
„Teď si odporuješ,“ namítl Tengel, celý sklíčený a bledý. „Jak to dokážeš?“
„Vchodem to nejde. Ale zezadu je úzká chodbička mezi sklepní zdí a náspem. Tam dole je malý zamřížovaný otvor a uvnitř drží odsouzence.“
„Půjdu tam.“
„Ne, to nebude možné. Jste příliš velký, abyste prolezl tou uličkou, stejně jako já.“
„A co já?“ zeptal se Are.
„A já,“ nabídla se Meta.
Klaus si je pečlivě poměřil okem. „Meta ano – a vy možná také, pane Are. Nevím.“
Are byl znepokojený. „Můžeme teď odjet ze statku, když zuří bouře?“
„Co může nadělat za škodu? Jsme v půlce zimy,“ promluvila Silje.
Tengel si připravil nějaké podivné věci, které vzal s sebou, a za soumraku vyrazil spolu s Klausem, Arem a Metou na cestu do Akershusu. Liv a Dag chtěli jet s nimi, ale Tengel je od toho zrazoval. Čím méně jich bude, tím méně budou přitahovat pozornost.
Bouře zvedala sníh ze země, proto se kolem nich vznášel jako hustý kouř. Tengel s Metou, která seděla před ním, si těsněji přitáhl kapuci.
„Sol se nebojí hranice, tím jsem si jistý,“ zakřičel na Area, zatímco vjížděli do štiplavého větru. „Ani mučení. Ale neví, co může mučení s člověkem udělat – jak ty nástroje zlomí vůli člověka, smysly a sebeúctu, až mu nic nezbude. Hranice ji neděsí, ale musíme ji ušetřit všech těch hrozných mučicích nástrojů.“
„A mučit ji budou zítra?“
„Ano, a další den bude upálena.“
„To nesmíme dopustit,“ prohlásil odhodlaně Are.
Přijeli kolem půlnoci. Dvůr státního žalobce byl zahalený ve tmě a tichu, jen venku duněla bouře skučící ve stromech a kolem zdí. Sesedli z koní a Klaus je zavedl z nedalekého lesíku nahoru k budovám.
Starší muži zastavili na náspu, zatímco Are s Metou vlezli do úzké mezery, když dostali přesné pokyny. Are se do ní vešel jen tak tak.
Zanedlouho dorazili k malému otvoru a tiše zavolali Solino jméno.
„Are?“ Slyšeli, jak šeptem odpověděla. „A Meto! Co tady děláte?“
„Neseme ti zprávu od táty. On a Klaus jsou poblíž. Prosí, abys přijala jeho pomoc. Aby ses z tohohle všeho osvobodila. Máme s sebou nějaké jedy.“
Mladík stěží dokázal udržet slzy.
Solin hlas tiše vycházel zespod vězení. „Nejdražší bratříčku! Řekni tátovi, že takhle jsem to chtěla. Nechci se z toho vyvléknout.“
Meta zavzlykala a Are ji utišil.
„To jsme si mysleli, Sol, ale otec chtěl, abychom se tě stejně zeptali. Nevadí, máme koláče a víno od mámy. Ty ti neuškodí.“
Tohle nebyla pravda. Tengel předvídal Solinu odpověď a dal do koláčů a vína smrtící jed.
„To si dám s chutí,“ zajásala Sol, „protože jsem nedostala najíst ani napít a na zítra budu potřebovat sílu.“
„A otec ti posílá tuhle krabičku,“ pokračoval Are, neschopen srozumitelně mluvit mezi vzlyky. „Myslel, že by ti to mohlo pomoct zkrátit si noc.“
„Čarodějná mast!“ dychtivě ji popadla. „Ano, tohle bude nejspíš dlouhá noc.“
„A mám tě pozdravovat… od všech,“ zajíkal se Are. „Všichni tě moc milují, Sol. Silje a Tengel. Dag a Liv. Dag je moc zklamaný, že tě nedokázal zachránit. Všichni tě tolik milují.“
„I já,“ popotáhla Meta.
„A Klaus. A teta Charlotte a Jacob. A já. A všichni, ano, všichni sloužící na obou statcích.“
„Proboha,“ Sol se váhavě zachechtala. „Skutečně mám mnoho přátel!“
Are dlouho nedokázal promluvit.
„Všem z Lipové aleje… a… Gråstensholmu budeš moc chybět, Sol.“
„To není nutné,“ odpověděla. „Řekni jim všem, že teď jsem šťastná. Měli by pochopit, že tohle jsem si přála. Nehodím se do vašeho světa. Ale Are…“ Chvíli se odmlčela; jako by ji něco zaskočilo. „Mám pocit, jako by… jako… V tuhle chvíli cítím, že se vrátím v jiné, mnohem mírumilovnější podobě. Nedokážu to vysvětlit, ale je to úžasný pocit, Are! A prosím, postarej se za mě o Sunnivu!“
„Všichni jí pomůžeme. Až Silje s Tengelem nebudou moct, vezme si ji Liv s Dagem. Bude v bezpečí, Sol.“
„Pak bude všechno dobré. Řekni jim, že jsou jediní lidé na světě, které miluji.“
„My víme.“
Natáhl ruku mřížemi a chytil Solinu drobnou ručku do svojí. Trvalo dlouho, než se přinutil vrátit, ale nakonec odešli a vyrazili na tichou cestu domů.
Sol si prohlédla věci, které jí Tengel poslal. Dychtivě se namazala mastí z blínu, bolehlavu a lilku. Pak vypila víno a snědla koláče, než se položila na dřevěnou pryčnu.
V polosvětě snů se jí s nečekanou průhledností něco odkrylo: vzpomínka.
„Teď už vím, proč mě zlý Tengel tolik nenáviděl,“ zašeptala do tmy. „Teď vím, kde jsem ho viděla.“
Ale nikdo už ji neslyšel. Upadla do transu.
***
Sol letěla přes zvlněnou krajinu a přes hlubokou vodu, dokud nedorazila na Jeho horu. Tam se otočila tváří k propasti a řítila se dolů do hlubin temnoty, aby našla odpočinek.
Pán temnot přišel k ní, tentokrát ještě víc okouzlující než kdy předtím. Jeho tvář připomínala Tengela jako mladého muže, ačkoli to nebyl on – tohle byl Solin ďábel.
Srdečně ji objal a zašeptal: „Konečně jsi se mnou, moje milovaná. Budeme spolu navěky.“
Oči měl vřelé a plné lásky; skutečné lásky, po které toužila. Tady byla ta touha, upřímnost a pochopení, které hledala celý život a které nedokázala najít u pozemských mužů. Teď její láska pramenila hluboko z jejího nitra – skutečná láska k Jemu samotnému. Dokázala najít dokonalou lásku k muži – ona, která až doteď znala jenom tělesnou touhu a pak jenom lásku na svých bezvýsledných letech na Blåkullu. Království lásky bylo její a poprvé v životě Sol poznala nespoutané štěstí.
Všichni byli vzhůru a čekali v Gråstensholmu; nikdo nemohl spát.
Charlotte seděla strnule na pohovce před krbem, Jacob Skille vedle ní – jeho zármutek nebyl o nic menší než ten její. Liv s Dagem zůstali na druhé pohovce a Liv manželovi neovladatelně plakala v náručí.
Najednou všichni zvedli hlavu. Mezi zvuky bouře zaslechli pomalý, trýznivý třesk.
„Co to bylo?“ zeptala se šeptem Charlotte.
Dag přešel k oknu.
„Přišlo to od Lipové aleje,“ oznámil jim. „Myslím, že to byl strom.“
„V aleji?“
„Ano.“
„Pak je tedy po všem,“ zamumlala Liv s nesmírným smutkem v srdci.
Neklidná duše našla klid. Konec přišel, když snila ten nejkrásnější sen o lásce.
Silje čekala na ostatní, až se vrátí do Lipové aleje, a velmi jasně uslyšela praskání padající lípy. Vzpomněla si, jak poprvé Tengel viděl morem nakaženou Sol. Dlouho a usilovně přemýšlel, jestli stálo za to zachránit dítěti život.
Ale ano! Stál za záchranu! Navzdory všem svým chybám jim Sol ukázala, jak nebýt sobecká – a všechny je upřímně milovala. Všichni v Gråstensholmu a Lipové aleji díky ní celé ty roky žili v míru, osvobozeni od zlých lidí.
Silje seděla s malou Sunnivou v náručí, přitisknutou k rameni. Venku se pomalu nakláněla lípa, až nakonec spadla na zem, chvíli zavěšená a zapletená větvemi do jiného stromu. Siljina tvář neměla žádný výraz. Navzdory horku v pokoji se Silje zachvěla zimou. Ve vzpomínkách se jí vracela Hannina slova.
„Sol nepředá dál naše skutečné dědictví! Ty, děvče! Ty jsi ta, kdo předá dál odkaz toho prvního, velkého Tengela.“
Jak ty věty nenáviděla.
„Co z tebe vyroste, moje maličká?“ zašeptala Silje. „Co z tebe bude?“